ECLI:CZ:NSS:2011:8.AZS.2.2011:101
sp. zn. 8 Azs 2/2011- 101
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobkyně: B. T., zastoupené JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se
sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 1. 2010, čj. OAM-4/LE-PA03-PA03-2010,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2010,
čj. 56 Az 9/2010 – 62,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené advokátce žalobkyně JUDr. Romaně Lužné se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 2400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 1. 2010, čj. OAM-4/LE-PA03-PA03-2010, byla
zamítnuta žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle §16
odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně (dále
jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 3. 11. 2010, čj. 56 Az 9/2010 – 62, jako
nedůvodnou zamítl. Krajský soud předně nepřisvědčil žalobkyni v jejím tvrzení, že žalovaný
postupoval v rozporu s §2 odst. 1, §3, §50 odst. 2 a 3 a §52 správního řádu. V řízení nedošlo
ani k porušení předpisů mezinárodního práva. Žalobkyni byl poskytnut dostatečný prostor
pro to, aby uvedla vše, co považuje za důležité pro rozhodování o její žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Správní orgán z vlastní iniciativy obstaral i další podklady, z nichž čerpal
informace především o možnosti domoci se ochrany u orgánů státu a dalších organizací v případě
ohrožení ze strany soukromé osoby. Soud v jeho postupu neshledal žádné pochybení. Stejně
tak krajský soud jako nedůvodnou vyhodnotil námitku stran porušení §68 odst. 3 správního
řádu, neboť z rozhodnutí žalovaného je patrné, jakými právními úvahami se řídil, jestliže žádost
zamítl jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Z napadeného
rozhodnutí je dle krajského soudu zřejmé, že žalovaný nepopírá, že původcem pronásledování
mohou být soukromé osoby a že i domácí násilí může být posouzeno jako pronásledování
ve smyslu zákona o azylu. Ve věci by však muselo být prokázáno, že stát není schopen nebo
ochoten zabezpečit ochranu před takovým jednáním. Tento předpoklad však v případě žalobkyně
zjištěn nebyl, neboť sama uvedla, že její bývalý přítel byl pro násilí, které na ní spáchal, odsouzen
na tři roky odnětí svobody nepodmíněně a také se jí dostalo pomoci od nevládní organizace
zabývající se domácím násilím. Krajský soud k dalším žalobním námitkám uvedl, že ž alovaný
nepovažoval žádost žalobkyně za podanou z ryze ekonomických důvodů. Ve svém rozhodnutí
toliko citoval z informace o zemi původu, v níž je uvedeno, že většina žádostí o mezinárodní
ochranu občanů Mongolska je motivována ekonomickými důvody, k čemuž doplnil, že žalobkyně
podala žádost po ztrátě zaměstnání, což bylo překážkou další leg alizace pobytu. Krajský soud
se ztotožnil se správním orgánem, že žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla skutečnosti,
které by odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany podle §12 nebo §14a zákona o azylu. Je jí
jediná obava plynula z možného jednání bývalého partnera. Soud konečně ve vztahu ke hrozbě
vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu uvedl, že vzhledem k tomu, že se žalobkyni dostalo
pomoci ze strany státních orgánů i nevládní organizace již před jejím odjezdem do České
republiky, není důvodu, proč by se v případě problémů opět nedomohla pomoci.
III.
Rozsudek krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností ze dne 6. 12. 2010,
podané prostřednictvím ustanovené zástupkyně, v níž se dovolala stížních důvodů podle §103
odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka namítla, že soud převážně poukazoval na obecně
formulované důvody pro udělení mezinárodní ochrany, přičemž nevzal v úvahu argumenty
stěžovatelky, že tyto důvody v jejím případě vyvstávají i v konkrétní, nikoli toliko obecné, rovině.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem stěžovatelka shledává v nedostatečném
prozkoumání její situace a s tím související situace v zemi původu. Žalovaný i krajský soud dospěl
bez řádného podložení důkazy k závěru o nedostatečné relevanci obav stěžovatelky z postihu
ze strany jejího bývalého přítele. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2005, čj. 4 Azs 271/2004 - 58 a ze dne 18. 12. 2008,
1 Azs 86/2008-101) stěžovatelka připomněla, že za pronásledování může být považována
i situace, kdy ze strany státních orgánů dochází „ k systematickému odmítání poskytovat jednotlivcům
ochranu před šikanou vyvolanou netolerancí k jejich náboženskému vyznání.“ I pronásledování ze strany
soukromých osob může být podle konkrétních okolností považováno za relevantní důvod
z hlediska §12 písm. b) zákona o azylu, a to při selhání vnitrostátní ochrany, kdy stát není
schopen nebo ochoten poskytnout ochranu. Otázkou, zda je v zemi původu pro stěžovatelku
bezpečně, se žalovaný ani krajský soud nezabývali dostatečně. Stěžovatelka sama neměla možnost
předložit důkazy ke svým tvrzením, a proto s ohledem na závěry vyslovené v rozsu dku
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, čj. 5 Azs 66/2008 - 70, vztahující se k výkladu
čl. 4 odst. 5 směrnice Rady 2004/83/ES, má za to, že správní orgán měl z jejích tvrzení vycházet.
Stěžovatelka konečně považuje rozsudek krajského soudu za n epřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů a nesrozumitelnost. Krajský soud dle stěžovatelky pochybil v tom, že místo vypořádání
se s nedostatečnou argumentací správního orgánu přisvědčil jeho neúplnému zdůvodnění
a žalobu zamítl.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala dne 24. 1. 2011 kasační stížnost i sama stěžovatelka.
Má za to, že v průběhu správního řízení podrobně popsala všechny skutkové okolnosti , které
dle jejího názoru naplňovaly důvody k udělení azylu, humanitárního azylu nebo doplňkové
ochrany podle §12, §14 a §14a zákona o azylu. Dů vody, které uvedla, jsou podřaditelné
pod skutkovou podstatu pronásledování ve smyslu §12 předmětného zákona, neboť policie
v Mongolsku není s to jí poskytnout náležitou ochranu. Správní orgán si neopatřil řádné podkl ady
pro danou část výroku. Stěžovatelka objasnila, že ji v zemi původu hrozí nebezpečí ze strany
bývalého přítele, který ji v minulosti bil a vyhrožoval i smrtí. Žalovaný se měl proto zabývat
otázkou, zda stěžovatelce v případě nuceného návratu do Mongolska nehrozí jednání popsané
jako pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu a především nebezpečí ve smyslu §14a
téhož zákona. Stěžovatelka považuje výrok rozhodnutí o neudělení doplňkové ochrany
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud dle jejího názoru nesprávně posoudil
otázku zákonnosti správního orgánu týkající se neudělení mezinárodní ochrany podle §12 a 14a
zákona o azylu.
[4] Stěžovatelka samostatným podáním požádala o ustanovení zástupce pro řízení o kasační
stížnosti. Krajský soud žalobkyni sdělil, že i pro řízení o kasační stížnosti je nadále zastupována
JUDr. Romanou Lužnou, které stěžovatelku zastupovala již v řízení před krajským soudem. Soud
stěžovatelku současně upozornil, že advokátka jejím jménem kasační stížnost již podala.
IV.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti navrhl je jí zamítnutí. Konstatoval,
že v případě stěžovatelky nebyly shledány důvody k udělení některé z forem mezinárodní
ochrany, neboť nedošlo k naplnění odůvodněného strachu z pronásledování ani nap lnění
některého z taxativně vymezených definičních znaků vážné újmy. Žalovaný nesdílí obavy
stěžovatelky, že by státní orgány Mongolska v případě obav z postihu ze strany jejího bývalého
přítele nebyly schopny či ochotny zasáhnout v její prospěch . Jedná se o ničím neodůvodněnou
obavu, neboť státní orgány ve prospěch stěžovatelky již jednou účinně zasáhly. Žalovaný uzavřel,
že pronásledování ze strany soukromé osoby nemůže být důvodem pro přiznání některé z forem
mezinárodní ochrany za situace, kdy stát půvo du je schopen a ochoten proti tomuto jednání
poskytnout ochranu, jako tomu bylo v případě stěžovatelky.
V.
[6] Kasační stížnost je přípustná. Vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost
ve věci mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se m usel ve smyslu §104a s. ř. s. zabývat
otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Pokud by tomu tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti
ve věcech mezinárodní ochrany lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna citovaná rozhodnutí tohoto
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, podle kterého je podstatným přesahem vlastních zájmů
stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného
subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek.
[7] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neuvedla žádný důvod, na jehož
základě by bylo možné vyslovit přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu §104a s. ř. s. Sám
pak takový důvod nenalezl ani z úřední povinnosti.
[8] Stěžovatelka krajskému soudu předně vytkla, že nevzal v úvahu její argumenty vztahující
se ke konkrétním okolnostem jejího případu, v důsledku čehož se dostatečně nezabýval situac í
v zemi jejího původu. Danou námitku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Žádost
stěžovatelky byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu,
neboť stěžovatelka v řízení před žalovaným neuvedla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být
vystavena pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu , nebo že by jí v případě
návratu do Mongolska hrozila vážná újma z důvodů vymezených v §14a téhož zákona.
[9] Stěžovatelka během řízení vypověděla, že Mongolsko opustila z důvodu obav ze svého
bývalého přítele, který ji fyzicky napadal, přičemž po jednom útoku skončila v nemocnici.
Následně jí příbuzní poradili, aby Mongolsko opustila. Stěžovatelkou vylíčené důvody pro podání
žádosti o mezinárodní ochranu náleží mezi typické případy problémů způsobené soukromými
osobami, jež lze z hlediska zákona o azylu označit za nestátní původce pronásledování. Nejvyšší
správní soud odkazuje na svoji předchozí četnou judikaturu (např. rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003,
čj. 4 Azs 5/2003 – 51, ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 – 48 nebo ze dne 14. 6. 2007,
čj. 9 Azs 49/2007-68), dle které skutečnost, že žadatel o a zyl má v zemi původu obavy
před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azy lu
podle ustanovení §12 zákona o azylu, pokud takové problémy nebyly zapříčiněny důvody
pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině či pro zast ávané politické názory. Při posuzování otázky
možného udělení azylu je tudíž podstatné, zda byl původce pronásledování, zde tehdejší přítel
stěžovatelky, motivován některým z azylově relevantních důvodů. Z rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 9. 2008, čj. 9 Azs 49/2008- 55 a rovněž i z rozhodnutí ze dne
29. 7. 2009, čj. 4 Azs 31/2009-93, vyplývá, že napadání ze strany (bývalého) p artnera může
v některých případech naplňovat znaky pronásledování (ve vztahu k azylu), či nebezpečí vážné
újmy (ve vztahu k doplňkové ochraně), a to v závislosti na tom, zda je stát původu schopen
a ochoten poskytnout potřebnou ochranu proti takovému jednání.
[10] V souladu s §2 odst. 8 zákona o azylu lze za pronásledování považovat i jednání
soukromých osob, a to za předpokladu, že lze prokázat, ž e stát není schopen odpovídajícím
způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném
rozhodnutí čj. 9 Azs 49/2007 - 68 uvedl, že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před
vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12
zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi
původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státní ch orgánů, a tyto skutečnosti
v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Jak ve správním, tak i v soudním řízení byla otázka možné
deklarované i faktické ochrany a pomoci stěžovatelce v Mongolsku dostatečně zkoumána. Jak
stěžovatelka sama uvedla, její bývalý přítel byl za její napadení odsouzen k tříletému trestu odnětí
svobody. Stěžovatelce byla nápomocna i nezisková organizace zabývající se domácím násilím,
jež jí pomohla s vymáháním náhrady za její léčení a odškodnění. Příslušné státní orgány vůči
stěžovatelce tedy rozhodně nezůstaly nečinné a neodmítly jí poskytnout potřebnou pomoc.
Fyzické napadení stěžovatelky ze strany bývalé ho přítele nebylo státní mocí země původu
tolerováno či podporováno, ale naopak státní orgány i nevládní organizace jednaly aktivně v její
prospěch. Stěžovatelce nebyla odmítnuta ani lékařská pomoc. Jak již uvedl krajský soud a před
ním i žalovaný, za situace, kdy se stěžovatelce v minulosti dostalo pomoci ze strany státních
i nestátních institucí země jejího původu, není důvodu se domnívat, že by se v případě nových
potíží s bývalým partnerem opět nedomohla odpovídající pomoci. Lze tak uzavřít, že žádost
o udělení azylu nebo doplňkové ochrany z důvodu obavy před tvrzeným pronásledováním
ze strany bývalého partnera, a to za situace, kdy tyto potíže se soukromou osobou byly zcela
odpovídajícím způsobem řešeny státními i nestátními orgány v zemi původu, nelz e považovat
za důvodnou.
[11] Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že stěžovatelkou citované rozhodnutí Nejvy ššího
správního soudu ze dne 2. 3. 2005, čj. 4 Azs 271/2004 - 58, vztahující se k netoleranci
k náboženskému vyznání, na její případ nikterak přiléhavě nedopadá, neboť stěžovatelka
žádné problémy související s jejím náboženským vyznáním neuváděla. Ke stěžovatelkou
poukazovanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008,
1 Azs 86/2008 - 101, lze uvést, že závěry v něm uvedené se nikterak nevylučují s rozhodnutím
krajského soudu, ale naopak jsou s nimi v souladu. Jak již bylo uvedeno výše, žalovaný i krajský
soud se ve svých rozhodnutích vypořádali s otázkou možné ochrany státu před nepříznivým
jednáním soukromých osob.
[12] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále uvedla, že její některá tvrzení nebyla dostatečně
prověřena a jejich tvrzená irelevance nebyla řádně zdůvod něna. K tomu namítla, že neměla
možnost předložit důkazy ke svým tvrzením. Ani tato obecně formulovaná stížní námitka
nemůže založit přijatelnost či důvodnost kasační stížnosti. Se stěžovatelkou lze obecně,
bez vztahu k projednávanému případu, souhlasit v tom, že pokud nelze tvrzení žadatele
jinými důkazy vyvrátit, je třeba z něj vycházet. Na tomto místě lze odkázat na rozsudek
ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004 - 57 (obdobě též na rozhodnutí ze dne 30. 9. 2008,
čj. 5 Azs 66/2008 - 70, na které poukázala sama stěžovatelka), v němž zdejší soud vyslovil,
že „(n)ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky
než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shrom áždil všechny
dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují. “ Jelikož však
stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla, která její tvrzení nebyla prověřena či byla označena
za nerelevantní, nemůže se Nejvyšší správní soud k tomuto kasačnímu bodu konkrétně vyjádřit.
Toliko v obecné rovině však konstatuje, že správní orgán nepovažoval stěžovatelkou vylíčený
příběh za nepravdivý či nevěrohodný. To ovšem nelze zaměňovat se závěrem, že potíže
stěžovatelky v zemi původu a důvody, pro které opustila Mongolsko nelze považovat
za relevantní z hlediska §12 i §14a zákona o azylu, jak již bylo vyloženo výše.
[13] Rozhodnutí žalovaného ani krajského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů vtahujících se k neuděle ní azylu a doplňkové ochrany. Stěžovatelce byl
během správního řízení, zejména při pohovoru k důvodům podání žádosti, nepochybně
poskytnut dostatečný prostor k vylíčení veškerých potíží a ke sdělení důvodů, pro něž se rozhodla
vycestovat z Mongolska. Správní orgán vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu. Důkazy, které
si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného případu zcela dostačující. V rozhodující míře
přitom vycházel přímo ze samotných tvrzení stěžovatelky. Pro své rozhodnutí si rovněž obstaral
relevantní informace o zemi původu vztahující se mimo jiné k možnosti ochrany práv u státních
i nestátních institucí. Ze správního i soudního rozhodnutí vyplývají důvody, proč ve věci nebylo
možné rozhodnout o udělení azylu dle §12 zákona o azylu a je z nich seznatelná i úvaha o pozici
a možnosti ochrany stěžovatelky v případě jejího návratu do Mongolska. Správní orgán
ani krajský soud nekonstatoval nedostatek důvodů pro udělení mezinárodní ochrany na základě
pouhé domněnky, jak se stěžovatelka domnívá, nýbrž tak učinil na základě zjištěného skutkového
stavu. V řízení tedy bylo prokázáno, že předpoklady pro to, aby obavy z postihu ze strany
bývalého přítele mohly být v případě stěžovatelky považovány za relevantní z hlediska zákona
o azylu, nebyly naplněny.
[14] Nejvyšší správní soud k dalším stížním námitkám konstatuje, že již opakovaně vyslovil,
že stěžovatel musí vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení
před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj r ozhodnutí
soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesrozumitelnost napadaného rozhodnutí. Pouhá
paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení jako stížní bod neobstojí
(srov. např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
čj. 2 Azs 92/2005 – 58). Stěžovatelka své tvrzení stran nesrozumitelnosti rozsudku krajského
soudu ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nikterak blíže nekonkretizovala, a proto zdejší soud
opětovně toliko v obecné rovině konstatuje, že nesrozumitelnost soudního rozhodnutí (tak jak
ji Nejvyšší správní soud vymezil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 – 130)
neshledal.
[15] Stěžovatelka v kasační stížnosti, rovněž v obecné rovině, uvedla, že během správního řízení
popsala okolnosti odůvodňující udělení humanitárního azylu. Toto tvrzení nikterak nerozvedla.
Dovolává-li se stěžovatelka až v kasační stížnosti udělení humanitárního azylu podle §14 zákona
o azylu, jedná se o nepřípustnou námitku podle §104 odst. 4 s . ř. s., neboť ji neuplatnila
v předchozím řízení o žalobě před krajským soudem, ačkoliv tak nepochybně učinit mohla.
Nejvyšší správní soud se proto touto námitkou nezabýval.
[16] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že v posuzované věci nelze odhlédnout
ani od skutečnosti, že stěžovatelka požádala o udělení mezinárodní ochrany až po dvou letech
pobytu na území České republiky a to poté, co byla umístěna do z ařízení pro zajištění cizinců
a bylo jí uděleno správní vyhoštění.
[17] Shora uvedené dokládá, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního
soudu poskytuje dostatečnou odpověď na jednotlivé stížní námitky. Kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Ve věci nebylo zjištěno ani takové
pochybení krajského soudu, které by bylo natolik intenzivní, že by mohlo přivodit od lišnost
rozhodnutí ve věci samé. Jelikož Nejvyšší správní soud neshledal přijatelnost kasační stížnosti,
odmítl ji na základě §104a odst. 1 s. ř. s.
[18] O nákladech řízení rozhodl tento soud na základě §60 odst. 3 ve spojení §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byl návrh
odmítnut.
[19] Žalobkyni byla pro řízení o soudním přezkumu rozhodnutí žalovaného ustanovena
krajským soudem zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud určil odměnu
advokátky částkou 1 x 2100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání kasační stížnosti
ze dne 6. 12. 2010 a 1 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů dle §9 odst. 3 písm. f), §7, §11
odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Ustanovené zástupkyni se tedy
přiznává odměna v celkové výši 2400 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. března 2011
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu