ECLI:CZ:NSS:2011:NAO.102.2010:129
sp. zn. Nao 102/2010 - 129
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Jiřího Pally a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: T. P., zast. JUDr.
Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 426/16, Praha 2, o vyloučení soudců třetího
senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Petra Průchy, JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana
Kamlacha z projednávání a rozhodnutí věcí vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 3 As 10/2009 a
sp. zn. 3 As 3/2010,
takto:
Soudci třetího senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. Petr Průcha, JUDr. Jaroslav
Vlašín a JUDr. Milan Kamlach nejsou v y l o u č e n i z projednávání a rozhodnutí
ve věcech vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 3 As 10/2009 a sp. zn. 3 As 3/2010.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 9. 2007, č. j. OSV 261/2007-ODV, zamítl odvolání
a potvrdil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 8. 20 07, č. j. Spr Si 1/2007,
kterým došlo k odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informace spočívající v zaslání seznamu
soudců Vrchního soudu v Olomouci, kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty
Komunistické strany Československa (dále jen „KSČ“).
Žalobu proti tomuto rozhodnutí žalovaného zamítl Městský soud v Praze rozsudkem
ze dne 5. 3. 2009, č. j. 6 Ca 236/2007 - 52. V odůvodnění tohoto rozsudku soud uvedl,
že stěžovatelem vyžadovaná informace představuje žádost o sdělení citlivých údajů ve smy slu §4
písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních
údajů“), jejichž poskytování brání §8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím. Navíc stěžovatel podle soudu požadoval poskytnutí infor mací, které povinnému
subjektu nepřísluší shromažďovat.
Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel kasační stížnost,
kterou Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, č. j. 3 As 10/2009 - 77. V něm
se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěry i argumentací rozhodnutí Městského soudu v Praze.
Vycházel přitom z ústavně zaručeného práva na soukromí fyzické osoby, které v daném kontextu
a ve spojení s posuzovanou věcí míří na ochranu údajů o této osobě. Ta je v zákonné rovině
upravena zejména zákonem o ochraně osobních údajů, podle jehož §4 jsou rozlišovány běžné
osobní údaje a dále citlivé osobní údaje, k nímž patří i údaje o politických postojích. Citlivé
osobní údaje je přitom možné zpracovávat jen tehdy, pokud k tomu dal subjekt údajů souhlas.
To, že se požadovaná informace týká či má týkat osob veřejně činných, nic nemění na tom ,
že se ve své podstatě vztahuje k soukromí fyzických osob. Ani ze zákona č. 198/1993 Sb.,
o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu vůči němu, nelze dovodit, že by v případě
členství či kandidátství v KSČ do 17. 11. 1989 bylo bez dalšího právo na nedotknutelnost
soukromí omezeno. Údaje o politické příslušnosti jednotlivých soudců dále nepatří mezi
předpoklady pro funkci soudce uvedené v zák oně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích,
a proto jejich shromažďování není předmětem činnosti příslušných soudů ani Ministerstva
spravedlnosti. Otázku, kdo není oprávněn zastávat určitou funkci v souvislosti se svou činností
za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., který zakotvuje princip, podle něhož prosté
členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu.
Konečně podle závěru Nejvyššího správního soudu jen tam, kde se jedná o namítané konkrétní
případy se jmenovitými projevy, popřípadě o prolnutí politických postojů do profesní činnosti
veřejně činných osob, by předmětný údaj přestával být součástí soukromí fyzické osoby a stával
se součástí sféry veřejné.
Uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu však byl k ústavní stížnosti žalobce
zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10. V tomto velmi
obsáhlém nálezu Ústavní soud v rámci ústavněprávního posouzení věci dospěl k závěru o vzniku
kolize ústavně zaručených práv a svobod, při níž základní právo žalobce na informace a obecný
zájem podporovat tuto svobodu tam, kde jde o otázky veřejného zájmu, převážilo nad zájmem
subjektů údajů (soudců) na ochraně jejich tvrzeného soukromí. Dále Ústavní soud dovodil
ústavně konformní možnost interpretace rozhodného podústavního práva. Podle jeho závěrů
totiž údaj o členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 není údajem o politických postojích
subjektů údajů a tudíž ani citlivým údajem podle §4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů,
jehož by nebylo možné bez souhlasu subjektů údajů zpracovávat a poskytovat. Ústavní soud
se neztotožnil ani s názorem Nejvyššího správního soudu, podle něhož byl v dané věci
požadován údaj, který povinnému subjektu nepřísluší shromažďovat ani poskytovat. Z toho,
že orgán veřejné moci s požadovanou informací momentálně (snad) fakticky nedisponuje,
totiž neplyne, že tento stav je do budoucna neměnný. Předmětný údaj povinný subjekt může
získat od dotyčných jedinců jako svých zaměstnanců za účelem dosažení nezbytného ústavn ě
souladného stavu, přičemž takový postup odpovídá znění §9 písm. a) zákona o ochraně
osobních údajů, které umožňuje zpracovávat citlivé údaje se souhlasem subjektu údajů. V tomto
směru je navíc namístě hledat i jiné cesty. Opačný názor by vedl k popření uvedené ústavněprávní
argumentace a k nemožnosti žalobce domáhat se svého základního práva na informace.
Interpretace a aplikace práva, která je obsažena v rozsudku Nejvyššího správního soudu,
tedy podle závěrů Ústavního soudu znamená porušení základního práva stěžovatele na informace
podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Ú mluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod a v důsledku toho i jeho základní svobody myšlení podle čl. 15 odst. 1 věty
první Listiny a čl. 9 odst. 1 Úmluvy.
Po doručení tohoto nálezu Nejvyššímu správnímu soudu všichni soudci jeho třetího
senátu podle §8 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) oznámili skutečnosti
zakládající důvod jejich podjatosti ve věci vedené pod sp. zn. 3 As 10/2009.
Předseda třetího senátu JUDr. Petr Průcha uvedl, že Ústav ní soud ve zrušujícím nálezu
ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10 , vyslovil řadu zásadních názorů, pod jejichž zorným
úhlem má být posuzována podjatost soudců s členstvím v KSČ k datu 17. 11. 1989.
Jakožto osoba, která k tomuto dni byla členem KSČ, dospěl po podrobném prostudování
předmětného nálezu k závěru, že ve smyslu tam uváděných skutečností naplňuje pochybnosti
o nepodjatosti v dané věci, přestože je její výsledek předurčen závazným právním názorem
Ústavního soudu. V době, kdy třetí senát v projednávané věci rozhodoval poprvé, takto
kategorické názory v judikatuře Ústavního soudu nebyly obsaženy a on osobně měl za to,
že při dodržení obvyklých požadavků na soudní rozhodování, tj. nestrannosti, objektivnosti
a apolitičnosti, jeho dřívější členství v KSČ důvod podjatosti nezakládá. Pod zorným úhlem
uvedeného nálezu Ústavního soudu se mu však nyní celá věc jeví jinak.
Soudce třetího senátu JUDr. Jaroslav Vlašín uvedl, že Ústavní soud v nálezu ze dne
15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, vyslovil řadu zásadních tezí, jež vrhají nové světlo
na podmínky posuzování podjatosti soudce. V tomto nálezu totiž Ústavní soud považuje vazbu
mezi členstvím soudce v KSČ před 17. 11. 1989 a jeho rozhod ováním o poskytnutí informací
o takovém členství jiných soudců za natolik těsnou, že je jím založen jeho zájem na konkrétním
výsledku řízení a tedy je dán i důvod pro jeho vylouč ení z projednávání a rozhodnutí z důvodu
poměru k věci. Ústavní soud navíc tuto vazbu shledává nejen přímo u členů KSČ, ale i u těch,
kteří se na politice KSČ před listopadem 1989 výrazněji podíleli. Za správný totiž Ústavní soud
shledal postup Městského soudu v Praze, kde došlo k vyloučení dvou soudců
z projednávání a rozhodnutí věci, a to soudce „podezřelého“ z členství v KSČ a soudkyně,
která také jednoznačně nesdělila, zda byla členkou KSČ, avšak z titulu své předchozí funkce
prokurátorky se cítila s realizací politiky KSČ natolik spjata, že příslušný funkcionář soudu rovně ž
shledal důvod pro její vyloučení. Právní názor vyslovený Ústavním soudem, který je podle čl. 89
odst. 2 Ústavy České republiky závazný pro všechny orgány a osoby, je přitom pro daný případ
v otázce vyloučení soudce formulován zcela jednoznačně, text opřený o příslušné kautely
nepřipouští žádné výkladové alternativy a rovněž je zřejmý jeho tenor. Jeho angažovanost
v minulém režimu je přitom natolik vysoká, že podle kritérií uvedených v citovaném nálezu
Ústavního soudu více než dostatečnou měrou naplňuje důvody pro pochyby o jeho nepodjatosti
v dané věci. Před 17. 11. 1989 sice nebyl členem KSČ, nicméně v průběhu let 1988 a 1989
byl přibližně po dobu jednoho roku kandidátem na členství v této straně. K témuž dni byl navíc
členem Socialistického svazu mládeže (SSM), Revolučního odborového hnutí (ROH) a Svazu
československo-sovětského přátelství (SČSP). Na pracovišti dokonce v té době vykonával funkci
sportovního referenta ZV ROH a byl rovněž členem komise pro kontrolu individuálních
prostředků protichemické ochrany jednotlivce (IPCHOJ). Má-li být tedy dodržen závazný právní
názor obsažený v nálezu Ústavního soudu a splněn požadavek na zachování důvěry v právo,
je nutné, aby byl z projednávání a rozhodnutí v této věci vyloučen. Rozhodnutí ve věci přitom
podle jeho názoru nemůže být vydáno vyloučeným soudcem ani v případě, že výsledek tohoto
řízení je předurčen závazným právním názorem o meritu věci, který je obsažen v citovaném
nálezu Ústavního soudu, neboť se jedná o otázku podmínek řízení.
Soudce třetího senátu JUDr. Milan Kamlach uvedl, že Ústavní soud v nálezu ze dne
15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, vyslovil nové právní názory na podmínky posuzování
podjatosti soudce a těsnou vazbu mezi rozhodováním o poskytnutí informací o takovém členství
v KSČ před listopadem 1989 shledal nejen přímo u členů této strany, ale i u těch, kteří se na její
politice výrazně podíleli. Ústavní soud totiž považoval za správný postup Městského soudu
v Praze, kterým došlo k vyloučení dvou soudců z projednávání a rozhodnutí věci,
a to mj. i soudkyně, která přímo nesdělila, zda byla členkou KSČ, avšak pro svou předchozí
funkci prokurátorky se cítila natolik spjata s realizací politiky KSČ, že příslušný soudní funkcionář
shledal důvod pro její vyloučení. On sám nebyl členem ani kandidátem KSČ, avšak od 1. 1. 1978
pracoval na Ministerstvu spravedlnosti ČSR ve funkci vedoucího odborného referenta specialisty
a od 15. 6. 1981 ve funkci vedoucího oddělení, v níž setrval až do konce inkriminovaného
období. Jako jeden z vedoucích pracovníků Ministerstva spravedlnosti se tak podílel na realizaci
právní politiky KSČ, a proto analogie s postavením a funkcí prokurátora je ještě silnější.
Navíc byl členem tzv. společenských organizací (ROH, SČSP). Z hlediska právních názorů
uvedených v citovaném nálezu Ústavního soudu musí tedy konstatovat, že jeho pracovní
angažovanost v rámci tzv. totalitního režimu byla natolik vyso ká, že zcela splňuje důvody
pro pochyby o jeho nepodjatosti v dané věci. Vzhledem k závaznému právnímu názoru
Ústavního soudu je proto nezbytné, aby byl z projednávání a rozhodnutí této věci vyloučen.
Všichni soudci třetího senátu učinili oznámení o skutečnosti zakládající důvod jejich
podjatosti také ve věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 3 As 3/2010,
v níž dosud nebylo rozhodnuto. V této věci se řeší obdobná právní otázka, zda Ministerstvo
spravedlnosti jakožto povinný orgán je oprávněno vyhovět žádosti žalobce o poskytnutí
informace o členství všech soudců působících u obecných soudů České republiky,
kteří byli v minulosti členy KSČ. Také v tomto případě dospěli ministr spravedlnosti
v rozhodnutí o rozkladu ze dne 14. 6. 2007, č. j. 1/07-Rk a Městský soud v Praze v rozsudku
ze dne 8. 10. 2009, č. j. 10 Ca 247/2007 - 132, k závěru, že poskytování informací o politické
příslušnosti je citlivým údajem podle §4 písm. b) zákona o ochraně osobních údajů bez ohledu
na dobu, jíž se požadovaná informace týká, že tyto údaje je možné získávat a poskytovat pouze
s výslovným souhlasem subjektu údajů a že jejich shromažďování nespadá do působnosti
Ministerstva spravedlnosti.
Žalobce ve svém vyjádření ze dne 21. 12. 2010 uvedl mimo jiné, že podle jeho názoru
nejsou soudci třetího senátu Nejvyššího správního soudu vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věcí vedených u tohoto soudu pod sp. zn. 3 As 10/2009 a 3 As 3/2010. Vycházel z bodu 27
nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I ÚS 517/10 , v němž Ústavní soud uvedl,
že rozhodoval-li by v podobné situaci soudce, jehož samotného se věc z důvodu osobní stranické
minulosti dotýká, byla by taková ok olnost způsobilá vyvolat obavy o jeho nepodjatosti.
Z toho podle žalobce vyplývá, že soudci třetího senátu JUDr . Petr Průcha a JUDr. Jaroslav Vlašín
byli vyloučeni z předchozího rozhodování v uvedených věcech. Jak je však zřejmé
z jeho internetových stránek, tato obava nyní pominula, neboť shora zmíněná skutečnost
o minulosti obou soudců se stala veřejně známou a nemůže vyvolat obavy, že rozhodnutí svými
důsledky zasáhne soudce samotné. Jejich účast na rozhodování o obou kasačních stížnostech
tak přestala protiřečit právní zásadě nemo iudex in causa sua, a vyloučení těchto soudců by naopak
porušovalo ústavní právo účastníků řízení na zákonného soudce.
Soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich
poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich
nepodjatosti. Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci
u správního orgánu nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou
okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho
rozhodování v jiných věcech (§8 odst. 1 s. ř. s.).
Všichni soudci třetího senátu Nejvyššího správního soudu se považovali za vyloučené
z projednávání a rozhodnutí věcí vedených pod sp. zn. 3 As 10/2009 a sp. zn. 3 As 3/2010
z důvodu jejich poměru k těmto věcem, který dovodili z příslušných částí odůvodnění nálezu
Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10 a z jeho celkového vyznění.
Otázkou posuzování podjatosti soudců, kteří byli členy KSČ ke dni 17. 11. 1989,
se zabývala část III. 1. b) citovaného nálezu. V ní se Ústavní soud zmínil o tom, že „členství soudce
v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může kupříkladu vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti
a nezávislosti, a to případ od případu (tj. jestliže meritorní rozhodnutí může např . s členstvím v KSČ skutečně
či jen opticky souviset.“ Dále se v této části nálezu Ústavního soudu uvádí, že „neexistence nezávislosti
či nestrannosti soudce může být dovozována jak v obecné (typové) rovině, tak v rovině konkrét ní (vztah
konkrétního soudce ke konkrétní věci či osobě). Při posuzování nestrannosti a nezáv islosti nelze odhlédnout
ani od jevové stránky věci; za validní kritérium je považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí
osoby, neboť i tento aspekt je důležitý k zaručení důvěry v soudní rozhodování. I toto kritérium reflektuje sociální
povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba ve skutečnosti neexi stuje (jak v subjektivní,
tak v objektivní poloze) reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti soudce, nelze přehlížet
případnou existenci kolektivního přesvědčení, že takový důvod dán je (k tomu n ález sp. zn. Pl. ÚS 11/04,
jenž cituje i "rozhodnutí ESLP ze dne 23. 6. 198 1, Le Compte, Van Leuven a de Meyere proti Belgii,
č. 6878/75"). I ve vztahu k justici totiž platí obecný sociologický poznatek, tzv. Thomasův teorém
(srov. např. in Kolektiv, Velký sociologický slovník, I., Praha, Karolinum, 1996, str. 171), dle něhož platí,
že je-li určitá situace - zde neexistence nezávislosti či nestrannosti - lidmi definována jako reálná, pak je reálná
i ve svých důsledcích; chybí obecná důvěra, že rozhodnutí je spravedlivým rozhodnutím nezávislého a nestranného
tribunálu. Přitom důvěra v právo patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu (srov. mezi jinými
např. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02, dostupný na http://nalus.usoud.c z/Search/Search.aspx).
Lze si v konkrétnostech představit mnoho případů, ve kterých by informace o soudcově členství v KSČ mohla
vyvolat (na první pohled) objektivní obavu z podjatosti soudce. Kupříkladu, pokud by soudce - člen KSČ ke dni
17. 11. 1989 rozhodoval o povinnosti státního orgánu zveřejnit údaje o členství jiného soudc e v KSČ, mohly
by být naplněny důvody (samotným NSS citovaného) usnesení ÚS sp. zn. III. ÚS 2336/08, že případný závěr
o podjatosti soudců musí být opřen "o existenci jejich vlastního konkrétně definovatelného zájmu na výsledku
řízení." Rozhodující soudce by si totiž jistě byl s to představit, že jestliže by rozhodl o poskytnutí předmětných
údajů, mohl by být i on sám takto prezentován veřejnosti. Mohlo by se tak jed nat o rozhodnutí sui generis
ve vlastní věci v budoucnu. (porušení esenciálního principu nemo iudex in causa sua). Ostatně právě v případě
předchozího rozhodování městského soudu o správní žalobě stěžovatele (které vyústilo ve vydání rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008, č. j. 10 Ca 247/2007-49) se prohlásili za podjaté dva soudci
senátu v reakci na námitku stěžovatele, že by se měli vyloučit ti, kteří byli členové KSČ. Předsedkyně senátu
oznámila předsedovi soudu, že je objektivně dán zákonný důvod pro její vyloučení z pr ojednávání a rozhodování
dané věci, neboť uvedená právní věc se týká práva na informaci o členství stávajících soudců v KSČ před rokem
1989. Již samotná skutečnost, že vykonávala funkci prokurátorky, by mohla vyvolat pochybnost o nestranném
rozhodování ve věci pro obecně deklarovanou provázanost prokuratury s KSČ, případně i pro poměr k osobám,
jichž by se stěžovatelem požadovaná informace mohla dotýkat. Předseda městsk ého soudu považoval důvody,
pro které se oba soudci cítili podjatí, za dostatečné, a proto určil senát tak, aby věc projednávali a rozhodli soudci,
u nichž by s ohledem na jejich věk nepřicházela v úvahu pochybnost o jejich podjatosti. NSS
však ve svém rozsudku ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 4 As 2/2009, shledal, že tento postup nebyl v souladu s §8
odst. 3 s. ř. s., protože jmenovaní soudci nebyli určeni podle rozvrhu práce; proto NSS rozsudek Městského soudu
v Praze ze dne 27. 11. 2008, č . j. 10 Ca 247/2007-49, zrušil.“.
Při bližším rozboru citované pasáže odůvodnění nálezu ze dne 15. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 517/10, je zřejmé, že v ní Ústavní soud nevyslovil žádný jednoznačný právní názor,
podle něhož by byl za všech okolností dán důvod podjatosti soudce, který byl členem KSČ ke dni
17. 11. 1989, rozhodujícího ve věci, jež má určitou souvislost s existencí bývalého
komunistického režimu. Naopak Ústavní soud se v této souvislosti zmínil pouze o tom,
že by v takovém případě mohla být zpochybněna soudcova nestrannost a nezávislost,
aniž kategoricky tvrdil, že je v něm soudce automaticky bez dalšího z rozhodování vyloučen.
Kromě toho uvedený nález Ústavního soudu nikterak nezpochybnil předchozí rozhodnutí tohoto
soudu, která se týkala posuzování podjatosti soudců, kteří byli členy KSČ. I nadále je tedy nutné
vycházet z usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 682/09,
(http://nalus.usoud.cz), v němž byl učiněn následující závěr: „Otázku, kdo není oprávněn zastávat
určitou funkci v souvislosti se svou činností za minulého režimu, řeší zákon č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví
některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské
Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky, ve znění pozdějších předpisů. Uvedený zákon
zakotvuje princip, podle nějž prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce
z rozhodovacího procesu. Míru nezávislosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé angažmá v KSČ) je tudíž
nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Podle názoru Ústavn ího soudu
nelze z bývalého členství určité osoby v KSČ bez dalšího dovozovat, že by nemohla nezaujatě posoudit restituční
případy, byť jde o případy, které mají - stěžovatelovými slovy - “původ v zločinech komunismu“. Na základě
stejné argumentace Ústavní soud v dalším usnesení ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2336/08,
dovodil, že ani případné někdejší členství soudkyň příslušného senátu odvolacího soudu
v předlistopadové KSČ nepředstavuje bez dalšího překážku jejich účasti na rozhodování o žalobě
na ochranu osobnosti, týkající se tvrzených aktivit žalobkyně v rámci justice před rokem 1989.
Stejný závěr toliko o potenciálním naplnění důvodu podjatosti byl vysloven v nálezu
Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, rovněž ve vztahu k soudci,
který byl členem KSČ ke dni 17. 11. 1989, a který má rozhodovat o poskytování informací
o takovém členství jiného soudce. Ani v tomto případě totiž citovaný nález Ústavního soudu
nepovažoval soudce za vyloučeného za všech okolností, nýbrž s odkazem na usnesení ze dne
27. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2336/08, případný závěr o podjato sti opřel o existenci vlastního
konkrétně definovaného zájmu na výsledku řízení. Ten by podle Ústavního soudu spočíval
v představě soudce, že v případě rozhodnutí o povinnosti státního orgánu poskytnout údaj
o členství v KSČ by i on sám mohl být takto prezentován veřejnosti.
Ústavní soud ani v dalších částech odůvodnění nálezu ze dne 15. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 517/10, neuvedl žádné další důvody, pro kte ré by měl být soudce,
který byl členem KSČ k datu 17. 11. 1989, podjatý. Rovněž v uvedeném judikátu nevymezil žádný
okruh věcí projednávaných obecnými soudy, v nichž by tito soudci byli vyloučeni
z rozhodovacího procesu. Za dosavadního stavu judikatury Ústavního soudu tedy platí,
že soudce, který byl ke dni 17. 11. 1989 členem KSČ, je vyloučen z projednávání a rozhodnutí
jen takové věci související s předchozím komunistickým režimem, v níž by se mohlo jednat
o rozhodnutí ve vlastní věci v budoucnu a v níž by tak mohlo dojít k porušení zásady nemo iudex
in causa sua.
Z projednávání a rozhodnutí věci týkající se posuzování povinnosti státního orgánu
poskytovat informace o členství jiných soudců v KSČ k datu 17. 11. 1989, však nemůže být podle
§8 odst. 1 věty první s. ř. s. vylo učen pro poměr k věci soudce, u něhož již vešlo ve známost,
že v minulosti byl či nebyl členem (kandidátem) KSČ. V takovém případě totiž nehrozí obava,
že by rozhodující soudce učinil závěr o nesplnění podmínek pro zveřejnění údaje o takovém
členství jiného soudce kvůli obavě o publikaci stejné informace ve vztahu ke své osobě.
K této situaci došlo i v nyní projednávaných věcech, neboť všichni soudci třetího senátu
Nejvyššího správního soudu v oznámení o skutečnostech zakládajících důvod jejich podjatosti
sdělili, zda v minulosti byli členy, kandidáty či nečleny KSČ. Kromě toho se tyto údaje či jejich
část staly obecně známými jejich publikací na několika webových stránkách, mezi nimi i žalobce
(http//www.pecina.cz/soudci) a žalovaného (http://portal.justice.cz). V případě soudců třetího
senátu tedy nehrozí, že by při rozhodování o poskytování údajů o členství jiných soudců v KSČ
zároveň řešili i svou vlastní budoucí kau zu. K stejnému názoru ostatně dospěl samotný žalobce,
který ve sdělení ze dne 21. 12. 2010 uvedl, že členství (kandidatura) v KSČ u dvou soudců třetího
senátu se stalo veřejně známou skutečností, a proto jejich účast na rozhodování o obou kasačních
stížnostech přestala protiřečit zásadě nemo iudex in causa sua a naopak jejich vyloučení by porušilo
ústavní právo účastníků řízení na zákonného soudce. Soudci třetího senátu pak neuvedli žádnou
jinou skutečnost, která by nasvědčovala existenci jejich vlastního konkrétně definovaného zájmu
na výsledku řízení, takže u nich nemůže být shledán žádný důvod podjatosti pro jejich poměr
k projednávaným věcem.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani to, že Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 517/10, shledal správným postup dvou soudců Městského soudu v Praze,
kteří oznámili předsedovi tohoto soudu důvod pro své vyloučení z projednávání a rozhodnutí
jedné z nyní projednávaných věcí týkající se poskytování údajů o členství všech soudců obecných
soudů v KSČ. V této věci soudci Městského soudu v Praze Mgr. Jana Brothánková
a JUDr. Jan Ryba navrhli své vyloučení, aniž upřesnili, zda v minulosti byli členy
či kandidáty KSČ. U těchto soudců by tedy v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, hrozila obava, že by rozhodovali o své vlastní věci,
a proto předseda Městského soudu v Praze postupoval správně, když u nich shledal důvod
podjatosti. Taková obava však u soudců třetího senátu Nejvyššího správního soudu není dána,
jak již bylo zmíněno, takže ve vztahu k nim postup realizovaný u Městského soudu v Praze
nepřichází v úvahu.
Již vůbec pak nelze z uvedené pasáže odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne
15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, dovozovat, že by toto rozhodnutí považovalo za podjaté také
soudce, kteří ke dni 17. 11. 1989 sice nebyli členy KSČ, avšak vykonávali práv nickou profesi
v řídících funkcích státních orgánů nebo byli členy tzv. společenských organizací. Ústavní soud
totiž v tomto směru jen citoval vyjádření soudkyně Městského soudu v Praze
Mgr. Jany Brothánkové, že funkce prokurátorky, kterou v minulém režimu zastávala, může
vyvolat pochybnost o nestranném rozhodování ve věci poskytování údajů o členství soudců
v KSČ pro obecně deklarovanou provázanost této strany s prokuraturou. Uvedený nález
však neobsahuje žádnou zmínku, z níž by bylo možné dovodit, že se s uvedeným tvrzením
soudkyně Městského soudu v Praze ztotožňuje a že výkon funkce prokurátora v minulém režimu
považuje za skutečnost zakládající důvod pro její vyloučení z rozhodování o poskytování údajů
o členství jiných soudců obecných soudců v KSČ. Naopak z příslušné části nálezu Ústavního
soudu je zřejmé, že se v ní řešila pouze otázka možné podjatosti soudců s členstvím v KSČ ke dni
17. 11. 1989. Ostatně podjatost jiných osob v ní být ani posuzována nemohla, neboť nález řešil
problematiku přípustnosti poskytování informace o členství soudců v KSČ, a nikoliv informace
o pracovním zařazení soudců před listopadem 1989 či o jejich členství v tzv. společenských
organizacích.
Judikatura Nejvyššího správního soudu k §8 s. ř. s. vychází z toho, že podjatost soudce
zasahuje do principu nezávislosti soudce, neboť nestrannost soudce tento princip předpokládá.
Samotný pojem soudce totiž s sebou nese atribut nezaujatosti a nestrannosti a bez toho,
že by se nepředpokládal, nebylo by důvodu ani pro konstituování soudní moci jako jednoho
z pilířů demokratické společnosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8
s. ř. s. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému
soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (článek 38 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je zásadně dána, a postup,
kterým je věc odnímána soudu příslušnému a přikázána soudu, resp. soudci jinému, je nutno
chápat jako postup výjimečný. Vzhledem k tomu lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí
přidělené věci jen výjimečně a ze skutečně závažných důvodů, které mu reálně brání rozhodnout
v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě (například usnesení ze dne 29. 4. 2003,
č. j. Nao 19/2003 – 16, dostupné na www.nssoud.cz). Jestliže soudci třetího senátu neuvedli
skutečnosti, které by nasvědčovaly existenci jejich vlastního konkrétního zájmu na výsledku
řízení, a odpadl-li důvod, pro který by bylo možno dovozovat, že by se při projednávání
a rozhodnutí výše uvedených věcí stali soudci ve své vlastní věci, nemůže samotné „vyznění“
nálezu Ústavní soudu založit důvod podjatosti. To se ostatně výslovně uvádí v odstavci 39
citovaného nálezu, takže i přes tón uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu je nutné vycházet
z toho, že podle současné judikatury Ústavního soudu je z projednávání a rozhodnutí
věci související s minulým režimem vyloučen jen takový soudce, který byl členem KSČ k datu
17. 11. 1989, u něhož by mohlo dojít k porušení zásady nemo iudex in causa sua.
Nejvyšší správní soud podotýká, že v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen „ESLP“) ze dne 23. 6. 1981, Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii,
č. 6878/75, na něž Ústavní soud v nálezu v souvislosti s tzv. zdáním se nezávislosti a nestrannosti
pro třetí osoby poukazoval, řešil ESLP otázku, zda odvolací rada Lékařské komory Západních
Flander a Kasační soud splňovaly podmínky čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a svobod. V rozhodnutí je mimo jiné uvedeno: „nestrannost Kasačního soudu také nemůže být
předmětem diskuze. Pokud jde o odvolací radu, Soud je toho názoru, že systém volby členů – lékařů provinční
radou nemůže stačit pro podložení obvinění ze zaujatosti a že osobní nestrannost každého z jejích členů musí být
předpokládána, pokud není prokázán opak; avšak žádný ze stěžovatelů neužil svého práva je odmítnout.“
(viz Berger, V. Judikatura Evropského s oudu pro lidská práva. 1. vydání. Praha. IFEC
s. r. o. s. 186).
V nálezu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 11/04, posuzoval Ústavní soud, zda Kolegium
na úseku ochrany utajovaných skutečností při Nejvyšším státním zastupitelství je nestranný
a nezávislý tribunál sui generis. V rámci posuzování nastoleného problému uvedl mimo jiné:
„Nestrannost a nezávislost v objektivní poloze se na obecné úrovni posuzují z hlediska vztahu k ostatním
mocenským složkám (princip dělby moci), z hlediska schopnosti aktérů (s potenciálním zájmem na určitém
výsledku či průběhu sporu) ovlivnit vznik, trvání a zánik funkce člena soudní ho orgánu (tribunálu). Soudci
a členové orgánů soudního typu proto musí mít dostatečně nezávislý status, který vylučuje přímé či zprostředkované
působení na rozhodovací činnost. Existence ochrany proti vnějším tlakům je posuzována např. jak z hlediska
existence potenciální možnosti ovlivnit kariéru soudce, tak možností přivodit zánik jeho funkce. Ke statusu
nezávislosti nesporně patří i garance finanční nezávislosti. Jen tehdy dostává formální příkaz neřídit se cizími
pokyny materiální obsah a jen tak je zajištěna neutralita a distance od stran. ... V případě správního soudnictví,
kde jsou nejčastěji rozhodovány spory mezi exekutivními složkami státu a osobami soukromého práva, o což běží
i v nyní projednávané věci, vyžadují maximy nezávislosti a nestrannosti existenci účinných a přesvědčivých garancí
zpřetrhání potenciálně nežádoucích vazeb k moci výkonné, což je u soudců mj. zaručováno stanovením
neslučitelnosti výkonu funkce soudce s výkonem široké škály aktivit, u nichž se typově předpokládá ovlivnění
svobodného úsudku, protože výkon těchto činností sleduje zájem, který je neslučitelný se schopností spravedlivě
rozhodnout spor, v němž každá ze stran hájí protichůdný zájem. Při posuzování nestrannosti a nezávislosti nelze
zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považov áno i tzv. zdání nezávislosti
a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaru čení důvěry v soudní rozhodování. ...
Při rozhodnutí, zda určitý orgán může být pokládán za nezávislý na výkonn é moci, je nutno přihlédnout
ke způsobu jmenování a délce mandátu jeho členů, k existenci záruk proti vnějším tlakům a k tomu, zda orgán
budí zdání nezávislosti (viz Le Compte, §55, či rozhodnutí senátu ze dne 28 . 6. 1984 Campbell a Fell
proti UK, 7819/77: §78; nebo i Sudre, op. cit., str. 176). ESLP přirozeně nepovažuje designování soudců
rozhodnutím či doporučením orgánů veřejné moci nebo Parla mentu za fakt bez dalšího zpochybňující jejich
nezávislost.“
S přihlédnutím ke shora uvedenému má čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu za to,
že při posuzování toho, zda jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí v individuální
věci, musí být pochybnost o tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti podložena konkrétními
podklady a tvrzeními vyplývajícími z okolností projednávaného případu. Nemají-li účastníci
řízení, tedy ani sám žalobce, pochybnosti o nepodjatosti soudců třetího senátu, nelze dovozovat,
že by zde byla ohrožena důvěra v nestrannost jejich rozhodování. Nezávislost a nestrannost
soudců třetího senátu není tedy pouhým jevem, ale opírá se o dané okolnosti případu.
Lze shrnout, že zpochybňování nezávislosti a nestrannosti rozhodování soudců jako jevu,
který se u soudní moci předpokládá, musí při posuzování podjatosti jednotlivých soudců vycházet
z reálného podkladu vyvěrajícího z okolností projednávané věci.
Jakkoliv se vyhlášením nálezu Ústavního soudu nastolila povinnost posuzovat, zda bývalé
členství (kandidatura) soudců v KSČ, není důvodem k pochybnostem o jejich nepodjatosti
(a z tohoto názoru také soudci třetího senátu při předložení svých vyjádření vycházeli),
tak v intencích úvah Ústavního soudu má čtvrtý senát za to, že v této konkrétní věci důvody
k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci dány nejsou. Proto čtvrtý senát podle §8
odst. 3 věty třetí s. ř. s. rozhodl, že soudci třetího senátu JUDr. Petr Průcha,
JUDr. Jaroslav Vlašín a JUDr. Milan Kamlach nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
ve věcech vedených pod sp. zn. 3 As 10/2009 a sp. zn. 3 As 3/2010.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. ledna 2011
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu