ECLI:CZ:NSS:2012:2.ANS.20.2012:10
sp. zn. 2 Ans 20/2012 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., .proti
žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 118/16, Praha 1, o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2012, č. j. 5 A 117/2012 -
18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal dne 21. 5. 2012 ke Krajskému soudu v Českých
Budějovicích žalobu, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 11. 4. 2010,
č. j. Brno -3683/11/dr.Kr/pd. Krajský soud v Českých Budějovicích poté dne 4. 7. 2012 věc
postoupil Městskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. Podáním ze dne 31. 7. 2012
stěžovatel „rozšířil“ svou žalobu o žalobu na ochranu proti nečinnosti žalované a navrhl, aby
soud přikázal žalované poskytnout stěžovateli informace pod body 2 – 25 a 28 – 29 žádosti,
adresované žalované dne 23. 12. 2011.
[2] Následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 8. 2012, č. j. 5 A 117/2012 - 14,
vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za obě podané žaloby v celkové výši 5000 Kč.
Na uvedenou výzvu reagoval stěžovatel dne 13. 9. 2012 zasláním žádosti o osvobození
od soudních poplatků, doplněnou čestným prohlášením o nedostatku finančních prostředků.
[3] O této žádosti městský soud rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak, že stěžovateli
nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Městský soud své rozhodnutí odůvodnil mimo jiné
tím, že soudu sice jsou z jeho činnosti dostatečně známy stěžovatelovy příjmové i majetkové
poměry, pro které byl ostatně v minulosti v řízeních u Městského soudu v Praze opakovaně
osvobozován od soudních poplatků; má však za to, že tu existují jiné důvody, pro které
by stěžovatelovi nemělo být přiznáno osvobození od soudního poplatku. V nyní posuzovaném
případě se stěžovatel jednak domáhal zrušení rozhodnutí žalované, kterým reagovala na jeho
žádost o poskytnutí informací, jejichž vyhledávání je časově náročným úkonem, a proto
mu vyčíslila náklady spojené s poskytnutím požadovaných informací (seznam advokátů v Brně
a v zaměstnaneckém poměru k hlavnímu městu Praha, počet jejich určení za poslední tři roky,
jejich „úspěšnost“ v daných řízeních aj.). Jednak se domáhal ochrany před nečinností žalované,
spočívající v tom, že mu tyto informace neposkytla. Soud nicméně dospěl k závěru,
že stěžovatelovy návrhy v daném případě zjevně nemohou být úspěšné. Své stanovisko městský
soud opřel nejen o statistické údaje o celkovém počtu žalob a řízení zahájených na návrh
stěžovatele, ale také o popis několika konkrétních řízení a „stereotypních“ způsobů, jakým tato
řízení stěžovatel svou procesní aktivitou ovlivňuje. Ohledně namítané nečinnosti pak konstatoval,
že žalovaná informace neposkytla nikoliv proto, že by řádně nepostupovala a neplnila úkoly,
nýbrž proto, že stěžovatel nezaplatil stanovenou úhradu za jejich vyhledání. Nadto soud dovodil,
že v posuzované věci stěžovatel zneužívá institutu osvobození od soudních poplatků k účelům,
pro které není určen.
[4] Stěžovatel napadl uvedené usnesení městského soudu podáním, kterým se domáhá jeho
kasace, když své nesouhlasné stanovisko s výše předestřenými závěry městského soudu podpořil
celou řadou velmi obecných a stručných, místy nesrozumitelných výtek a příkazů. Stěžovatel
v kasační stížnosti nepodřadil své námitky zákonným kasačním důvodům ve smyslu §103 odst. 1
s. ř. s., z textu podání je nicméně patrné, že namítá nezákonnost usnesení ve smyslu §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. Navzdory neustále se opakujícímu tvrzení stěžovatele, z konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu zřetelně vyplývá, že usnesení o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků je meritorním rozhodnutím, jež se podstatně dotýká práv účastníka řízení, a proto
je proti němu přípustná kasační stížnost.
[5] V rámci přezkumu naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
v tomto případě netrval, s ohledem na specifický charakter napadeného usnesení městského
soudu, na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném zastoupení
stěžovatele advokátem. Opačný postup by totiž znamenal jen další řetězení téhož problému
a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, rozhodnutí NSS dostupná na www.nssoud.cz).
[6] Kasační stížnost je tak podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná, byť nebyl zaplacen soudní
poplatek a stěžovatel není ani zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal
kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že není důvodná.
[7] Stěžovatel brojí proti tomu, že nebylo vyhověno jeho žádosti o osvobození od soudního
poplatku za jím podanou žalobu. Nejvyšší správní soud nicméně kasační námitky stěžovatele
nepovažuje za důvodné a se závěrem městského soudu o nepřiznání osvobození od soudního
poplatku se ztotožňuje, neboť plně koresponduje se závěry vyplývajícími z judikatury Nejvyššího
správního soudu ve vztahu k institutu osvobození od soudních poplatků.
[8] Jak již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře několikrát konstatoval, individuální
osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana
účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona
o soudních poplatcích, který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce ust. §36 odst. 3 s. ř. s. především vyplývá, že účastník může být
osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž
ust. §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití ust. §64
s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, či rozsudek ze dne 26. 11. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66).
[9] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010,
č. j. 1 As 70/2008 - 74, publ. pod č. 2099/2010 Sb. NSS, ve vztahu k těmto podmínkám dovodil,
že „slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý, byť ve světle judikatury
Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda i když jsou podmínky pro osvobození splněny, tj.
účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka osvobození zakotvená ve větě druhé
zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození od soudních poplatků odepřít. Soudní
uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména se musí vyvarovat libovůle, rozlišovat
mezi různými případy na základě racionálních, logických a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné
případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při soudním uvážení plyne z principu materiálního
právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li podmínky podle §36 odst. 3 věty prvé a věty
druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních poplatků, a to v míře, která bude odpovídat
majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka osvobodit jen částečně, lze-li po něm spravedlivě
požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost splnil. Neosvobození bude za splnění podmínek
výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové důvody, které je soud v rámci odůvodnění svého
uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít na paměti, že základním smyslem a účelem
uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně, tj. výkon ústavně zaručeného základního
práva.“
[10] V rozsudku ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 As 15/2012 – 15, pak Nejvyšší správní soud odkázal
i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, podle kterého „v této
souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše
v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu
nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených
či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní
dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb.
nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“ Mají-li soudní poplatky zajistit
výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě majetkové situace účastníka řízení zohlednit
i další okolnosti případu, např. v podobě procesního postupu daného účastníka v předmětném
řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před tímto soudem, či samotnou povahu daného
konkrétního sporu.
[11] V nyní posuzovaném případě tak městský soud při posuzování stěžovatelem podané
žádosti o osvobození od soudního poplatku správně přihlížel nejen k majetkovým poměrům
stěžovatele, ale i k dalším okolnostem případu, povaze daného sporu a také k osobě stěžovatele
samotné a jeho procesní aktivitě v dalších řízeních vedených nejen před Městským soudem
v Praze, pohybující se až na samé hranici s kverulantstvím. Městskému soudu i Nejvyššímu
správnímu soudu je z jejich úřední činnosti známo, že stěžovatel vede s různými veřejnými
institucemi množství sporů týkajících se poskytování informací podle zákona č. 106/1999 Sb.,
které často pokračují jako spory soudní. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly
vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo,
stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory
vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Judikatura
Nejvyššího správního soudu sice setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup
k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její
všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího
zneužívání, a stěžovatel tak má plné právo takové spory vést. Na druhé straně však nelze
přehlédnout, že kverulantní, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci
z různých důvodů cíleně paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky,
které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup
k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci
v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva
v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou
výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, publ. pod č. 2601/2012 Sb. NSS).
[12] Způsob posouzení žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků ze strany
městského soudu se tak Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako správný a spravedlivý, neboť, jak
bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí posouzení specifických
okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů žalobce je také
úvaha, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakýkoliv jiný závěr
by byl v rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení mohl
pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu i za okolností, jež
svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva anebo představuje zjevně neúspěšný návrh.
[13] Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou se shora
uvedených důvodů zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto
řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, tak že jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu