ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.119.2012:12
sp. zn. 2 As 119/2012 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, č. j. 11 A 74/2012 -
19,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, č. j. 11 A 74/2012 - 19,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 9. 5. 2012 u Městského soudu v Praze brojil žalobce proti
rozhodnutí žalované ze dne 1. 3. 2012, č. j. 640/12, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti
o určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. o advokacii, ve znění pozdějších
předpisů. Městský soud žalobce vyzval usnesením ze dne 24. 5. 2012, č. j. 11A 74/2012 – 5,
k zaplacení soudního poplatku ve výši 3000 Kč [položka 18 bod. 2 písm. a) sazebníku soudních
poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“)] a to ve lhůtě deseti dnů. Žalobce požádal
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, tyto jeho žádosti byly ovšem
zamítnuty usnesením městského soudu ze dne 18. 7. 2012, č. j. 11 A 74/2012 – 19.
Následně městský soud žalobce opětovně vyzval, a to usnesením ze dne 24. 7. 2012,
č. j. 11 A 74/2012 - 24, aby ve lhůtě dvou týdnů zaplatil soudní poplatek z podané žaloby.
Městský soud v usnesení ze dne 18. 7. 2012, č. j. 11 A 74/2012 - 19, kterým stěžovateli
nepřiznal osvobození od soudních poplatků a zamítl rovněž jeho žádost o ustanovení zástupce,
předně poukázal na smysl institutu osvobození od soudních poplatků, zejména pak na jeho
regulativní funkci. Cílem této právní úpravy je dle městského soudu to, aby navrhovatel,
s vědomím nákladů, které soudní spor nutně přináší, vedl pouze ty soudní spory, které jsou
pro něj významné a v nichž má šanci uspět. Městský soud poukázal na krajní případ, kdy
by navrhovatel zahrnoval soudy velkým množstvím samoúčelných návrhů, jejichž cílem není
dobrat se věcného rozhodnutí, nýbrž vedení sporu pro spor sám; to by vedlo ve svém důsledku
k omezení činnosti až k ochromení soudu, který by pak nemohl plnit svůj prvořadý úkol,
tj. chránit subjektivní veřejná práva osob. Městský soud dále konstatoval, že v současné době
eviduje u žalobce 225 žalob (z toho 144 nevyřízených) směřujících v naprosté většině proti České
advokátní komoře, vyznačujících se stereotypním průběhem: žalobce požádá o určení advokáta,
po vyhovění s ním nespolupracuje a napadá jeho odbornou způsobilost. Požádá-li určený
advokát o zrušení určení a je-li mu vyhověno, žalobce proti tomu brojí žalobou a po jejím podání
atakuje soud procesními návrhy plynoucími z jeho pochybností o postupu soudů či žalované
(zpochybňuje sídlo žalované a z toho plynoucí příslušnost Městského soudu v Praze;
zpochybňuje doručování písemností, které prokazatelně obdržel; nedává souhlas s rozhodováním
bez nařízení jednání, ačkoli se následně nařízených jednání neúčastní, apod.). Soud přitom
neoznačil za rozhodné pouze množství sporů, ale právě způsob, jakým je žalobce vede; z toho
je zřejmý záměr samotného vedení sporů, bez ohledu na absenci jejich dopadu do právní sféry
žalobce. Soud pak uvedl několik příkladů již skončených řízení vedených stěžovatelem, ze kterých
plyne, že žalobci zjevně nejde o věc samu, a je mu lhostejné, zda mu soud v jednotlivých fázích
řízení fakticky vyhověl; jeho hlavním zájmem tedy není hájení vlastních práv, ale úsilí o jakousi
formální procesní čistotu. Městský soud dále akcentoval regulativní funkci placení soudních
poplatků, a to právě vzhledem k rozsahu a způsobu vedení soudních sporů, jak byl výše
dokumentován. Z dokladů předložených žalobcem sice dospěl k závěru, že majetkové poměry
žalobce zásadně nepostačují k zaplacení soudního poplatku, poukázal nicméně na to, že aby mohl
soud osvobodit žalobce zcela, musely by pro to existovat zvlášť závažné důvody. Soud v tomto
konkrétním případě nedospěl k závěru o zjevné neúspěšnosti žaloby, nebo o zneužití institutu
osvobození od placení soudních poplatků, který by odůvodňoval zamítnutí žádosti; neshledal ale
ani důvody pro prolomení zásady, dle níž má žalobce (i nemajetný) nést část nákladů řízení, aby
pociťoval odpovědnost s vedením řízení spjatou. Městský soud závěrem uvedl, že i při vědomí
tíživé finanční situace žalobce, tato sama o sobě nemůže být důvodem pro přiznání osvobození
od soudních poplatků; žalobce tak neprokázal splnění zákonných předpokladů pro přiznání
osvobození od soudního poplatku a soud jeho žádost zamítl. V důsledku nesplnění předpokladů
pro osvobození od soudního poplatku byla zamítnuta i žádost žalobce o ustanovení zástupce,
neboť nebyla splněna jedna ze dvou zákonných podmínek dle §35 odst. 8 soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“).
Podáním doručeným městskému soudu dne 2. 8. 2012 brojil žalobce (dále jen
„stěžovatel“) proti oběma výše zmiňovaným usnesením; městský soud posoudil toto podání jako
kasační stížnosti a postoupil je Nejvyššímu správnímu soudu. Řízení o kasační stížnosti proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, č. j. 11 A 74/2012 - 24, je u zdejšího
soudu vedeno pod sp. zn. 2 As 120/2012.
Stěžovatel v kasační stížnosti proti usnesení ze dne 18. 7. 2012, č. j. 11 A 74/2012 – 19,
uplatňuje důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel konkrétně vznáší celkem 41 námitek, jejichž obsah lze shrnout tak,
že nesouhlasí s posouzením věci městským soudem, přičemž je nutno konstatovat, že některé
z námitek se zjevně týkají jiných sporů, či jsou nepřípustné, neboť se týkají věcného posouzení
žaloby, kterým se městský soud v této věci vůbec nezabýval. Důvody městským soudem uvedené
považuje za „stranné“, skandalizující jeho osobu a nepřímo ho nutící ke zpětvzetí žaloby.
Argumentaci jinými rozhodnutími soudu nelze, dle jeho názoru, akceptovat, neboť nejsou
závazná (nejsou „svatou relikvií“). Úsudek městského soudu o způsobu vedení sporů stěžovatelem
považuje za „souhrn absurdních a škodolibých úvah “ a používané termíny za nekvalifikované. Kromě
toho namítá, že výrok I. napadeného usnesení obsahuje údaj o řízení sp. zn. 11 A 38/2012, i když
se ho žaloba ani žádosti netýkají. Stěžovatel dále nerozumí ani tomu, proč soud nevyhověl jeho
žádosti o ustanovení zástupce (soud „vyžaduje, aby si to domyslel“).
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval splněním procesních podmínek řízení o kasační
stížnosti, přičemž shledal, že stěžovatel není kvalifikovaně zastoupen a nezaplatil za toto řízení
ani soudní poplatek. Na splnění těchto, jinak obligatorních, podmínek však Nejvyšší správní soud
pro specifičnost případu netrval, neboť opak by znamenal jen další řetězení téhož problému
a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz například rozsudky ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publikovaný pod č. 486/2005 Sb. NSS, či ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy připustil kasační stížnost k meritornímu projednání, přičemž
její důvodnost posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost je důvodná.
Osvobození od soudních poplatků, jak uvedl zcela správně městský soud, představuje
procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční
situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Podle ustanovení §36
odst. 3 s. ř. s., pokud účastník doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost
usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi plné
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme,
popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry
účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Z odůvodnění
rozhodnutí městského soudu plyne, že stěžovateli nepřiznal osvobození od soudního poplatku
s ohledem na to, jakým způsobem vede své spory, kdy akcentoval jejich podstatu, zejména fakt,
že zahajuje soudní spory, o nichž ví, že v nich neuspěje, neboť soudy v skutkově identických
situacích již opakovaně rozhodly v jeho neprospěch. Konkrétně poukázal na skutečnost,
že stěžovatel podal mnoho žalob, které v naprosté většině napadají rozhodnutí žalované, se zcela
identickým průběhem, z nichž je zjevné, že cílem stěžovatele není ochrana jeho práv, nýbrž
samotné vedení sporu, který mívá zpravidla stereotypní průběh. Důvodem pro neosvobození od
soudních poplatků nebyly majetkové poměry stěžovatele; naopak, stěžovatel doložil, že jeho
majetkové poměry osvobození od soudních poplatků odůvodňují, přičemž jeho nemajetnost
městský soud nezpochybňoval. Z odůvodnění napadeného usnesení lze dále seznat, že městský
soud neoznačil návrh stěžovatele v nyní posuzované věci ani jako zjevně neúspěšný; poukázal
pouze na neúspěšnost některých obdobných návrhů stěžovatele.
Jak plyne z uvedeného, stěžejním důvodem vedoucím k tomu, že stěžovateli nebylo
přiznáno osvobození od soudních poplatků, byl způsob vedení sporů stěžovatelem (stereotypně
svévolný, samoúčelný), kdy městský soud zdůraznil, že je nutné, aby stěžovatel takové spory vedl
s vědomím existence jejich nákladů, byť i v podstatně omezené míře.
Nejvyšší správní soud se již k otázce posuzování možného svévolného či šikanózního
způsobu vedení sporu, jak byl popsán městským soudem, vyjádřil například v rozsudku ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, a to tak, že „(m)á-li soud v každém jednotlivém případě vážit
konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí
se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem.
Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení
od povinnosti platit soudní poplatek v případě ´svévolného uplatňování práva´, úvaha v naznačeném smyslu musí
být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy
i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně
brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo
u soudu“. Lze tedy uvést, že dochází-li ze strany účastníka řízení ke svévolnému výkonu práva
a z toho plynoucímu zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné mu tuto
výhodu přiznat. Taková ochrana účastníka řízení, byť v tíživé finanční situaci, by se již míjela
se samotným účelem tohoto institutu, potažmo účelem vedení soudních sporů. Na druhou stranu
je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních poplatků je nutné pečlivě
posoudit s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že případné rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení
musí být odůvodněno právě s přihlédnutím k individuální povaze posuzovaného případu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2010, č. j. 1 As 54/2010 – 29).
Nejvyšší správní soud dospěl v případě napadeného usnesení městského soudu k závěru,
že jeho odůvodnění nelze považovat za dostatečné, a to právě s ohledem na konkrétní okolnosti
daného případu. Městský soud sice poukázal na jednání stěžovatele ve více sporech obdobného
charakteru, toto jednání však – byť by jej obecně bylo možné podřadit pod šikanózní a svévolný
výkon práva – nevztáhl na konkrétní, nyní řešený, případ stěžovatele, tj. k jeho návrhu na zrušení
shora specifikovaného rozhodnutí žalované. Obecná tvrzení městského soudu o jednání
stěžovatele přitom ve vztahu k tomuto konkrétnímu případu nelze vyvozovat ani ze spisového
materiálu. Městský soud tedy dostatečně neodůvodnil, proč právě v tomto konkrétním případě
bylo nutné rozhodnout v neprospěch stěžovatele a nepřiznat mu osvobození od soudních
poplatků; svá obecná tvrzení o jednání stěžovatele v obdobných případech (kterých uvedl
několik) nevztáhl na aktuálně řešenou kauzu. Napadené rozhodnutí proto v tomto ohledu trpí
vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, k níž je Nejvyšší správní soud povinen
přihlížet i z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Ve výsledku je tak naplněn kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti dále navozuje otázku (ne)přezkoumatelnost usnesení
městského soudu pro jeho nesrozumitelnost, neboť tvrdí, že „je absurdní, že napadený výrok I.
zahrnuje údaj o řízení 11 A 38/12, když se ho žaloba ani dvě žádosti netýkají.“ Se stěžovatelem lze
souhlasit, že městský soud ve výroku svého rozhodnutí skutečně pochybil, neboť ve výroku ad I.
uvedl nesprávné označení soudního řízení, u něhož bylo o osvobození od soudních poplatků
žádáno (místo spisové značky 11 A 74/2012 uvedl spisovou značku 11 A 38/2012).
K namítané formě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se zdejší soud v minulosti již
opakovaně vyjádřil, a to například v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, kde
uvedl, že „[z]a nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat
zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo
rozhodováno (zvýraznění doplněno) či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“
Výrok rozhodnutí je esenciální součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud
formuluje svůj názor v projednávané věci. Má být proto formulován tak, aby z něho bylo
jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným
(srov. například nález Ústavního soudu ze dne 7. března 2001, sp. zn. IV. ÚS 386/2000,
dostupný z http://nalus.usoud.cz). Požadavek na jednoznačnost, jasnost, přesnost a určitost
užitých formulací je dána tím, že pouze tato část rozhodnutí je závazná, schopná nabýt právní
moci a být vykonatelná. Skutečnost, že je ve výroku rozhodnutí o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků uvedena jiná spisová značka řízení, než jakou je toto usnesení v záhlaví
označeno, je schopna v účastníku řízení vyvolat pochybnosti o čem bylo rozhodováno,
a ve svých důsledcích tak způsobuje vadu v podobě nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí.
Tento deficit nemůže zhojit ani fakt, že v odůvodnění usnesení je označení soudní věci, v níž
bylo o žádosti stěžovatele rozhodováno, uvedeno již správně. Nelze totiž přehlédnout, že výrok
samotný je vnitřně rozporný, neboť na straně jedné správně identifikuje jednací číslo, pod nímž
bylo vydáno přezkoumávané správní rozhodnutí, na straně druhé však k této právní věci přiřazuje
zcela nekompatibilní spisovou značku soudního řízení.
Další námitka stěžovatele ohledně údajné nesrozumitelnosti části odůvodnění, týkající
se zamítnutí jeho žádosti o ustanovení zástupce pro řízení, nemůže obstát, neboť městský soud
jasně zdůvodnil, že stěžovateli nemohl být zástupce ustanoven právě proto, že nesplnil
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tedy jednu ze dvou kumulativních podmínek
pro ustanovení zástupce dle §35 odst. 8 s. ř. s.
Argumentačně nesprávnou je dále námitka stěžovatele, že Městský soud v Praze nemůže
odkazovat na rozhodnutí jiných soudních senátů ve skutkově jiných věcech, když tyto nemají sílu
zákona. Naopak, jednotný soudní výklad ustanovení právního řádu významně přispívá k posílení
právní jistoty adresátů právních norem a tím i k naplnění zásady materiálního právního státu.
K dalším námitkám lze souhrnně konstatovat, že nejsou způsobilé k tomu, aby byly
jakkoliv samostatně posouzeny, či aby jakkoli přispěly k posouzení důvodnosti kasační stížnosti;
tyto námitky se týkají jednak merita věci, kterým se městský soud v řízení o osvobození
od soudních poplatků a ustanovení zástupce nezabýval, nebo směřují proti jiným rozhodnutím
téhož soudu, které není Nejvyšší správní soud v této věci oprávněn přezkoumávat.
Nejvyšší správní soud tak v důsledku výše uvedeného shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto napadené usnesení městského soudu podle §110 odst. 1, věty první před středníkem
s. ř. s., zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je městský soud vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.), tzn., že své případné opětovné rozhodnutí
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků stěžovateli musí ve vztahu ke konkrétnímu
případu řádně odůvodnit.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti městský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3, věta první, s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. října 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu