ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.136.2012:19
sp. zn. 2 As 136/2012 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: J. P.,
zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou se sídlem Branišovice 101, Branišovice, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České
Budějovice, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 20. 9. 2012, č. j. 10 A 81/2012 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) žalobou ze dne 30. 8. 2012 u Krajského soudu v Českých
Budějovicích brojila proti rozhodnutí žalovaného, odboru regionálního rozvoje, územního
plánování, stavebního úřadu a investic ze dne 23. 7. 2012, č. j. OREG 18702/2012/luka. Krajský
soud v Českých Budějovicích stěžovatelku usnesením ze dne 31. 8. 2012, č. j. 10 A 81/2012 - 10,
vyzval k zaplacení soudního poplatku z podané žaloby ve výši 3000 Kč. Na uvedenou výzvu
reagovala stěžovatelka podáním ze dne 5. 9. 2012, ve kterém krajský soud žádala o osvobození
od soudního poplatku, k němuž následně k výzvě krajského soudu přiložila i „Potvrzení
o osobních, majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudního poplatku“
ze dne 13. 9. 2012, nadto opatřené i výčtem nemovitostí, jejichž je stěžovatelka vlastnicí
či spoluvlastnicí.
[2] O této žádosti krajský soud posléze rozhodl v záhlaví citovaným usnesením tak,
že stěžovatelce nepřiznal osvobození od soudních poplatků, neboť v případě stěžovatelky
neshledal důvody pro osvobození od poplatkové povinnosti. Své rozhodnutí krajský soud mimo
jiné odůvodnil tím, že z uvedeného Potvrzení ze dne 13. 9. 2012, které stěžovatelka soudu
doložila, vyplývá, že její celkový měsíční příjem je tvořen vedle starobního důchodu ve výši
7565 Kč i příjmem plynoucího z pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou ve výši
5870 Kč, a činí tedy celkem 13 435 Kč. Nadto je vlastnicí či spoluvlastnicí několika nemovitostí,
přičemž v jedné z nich sama bydlí a nevznikají jí tedy náklady spojené s placením nájemného.
„Z uvedeného vyplývá, že v tomto případě nejsou dány žádné důvody objektivní povahy jako např. zdravotní
indispozice, které by mohly omezit její výdělkové schopnosti, a lze tedy uzavřít, že žalobkyně není osobou
nemajetnou, je schopna dosahovat nějakého příjmu a je schopna, resp. měla by být schopna si i prostředky
na zaplacení soudního poplatku z návrhu, který činí 3000 Kč zajistit. Tuto skutečnost rovněž dokládá fakt,
že žalobkyně je v řízení zastoupena právní zástupkyní a musela rovněž počítat s finančními prostředky
vynaloženými na toto zastoupení.“
[3] Stěžovatelka napadla uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností, kterou
se z důvodů uvedených v ust. 103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“) domáhá jeho zrušení, neboť má za to, že krajský soud své právní
závěry založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné,
nesrozumitelné a je zde i nedostatek důvodů k odmítavému rozhodnutí. Své nesouhlasné
stanovisko se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o její žádosti o osvobození od soudních
poplatků, odůvodnila konkrétními námitkami, když soud nijak nezohlednil jednak její měsíční
náklady spojené s bydlením, ač bydlí ve svém vlastním bytě, jednak její úvěr na přestavbu sklepa,
který měsíčně činí 1 500 Kč, stejně jako náklady spojené s léčbou její zhoubné nemoci. Krajský
soud tak dle stěžovatelky při hodnocení jejích celkových měsíčních příjmů nezohlednil některé
konkrétní výdaje a celkově zkreslil její současnou finanční situaci.
[4] V rámci přezkumu naplnění podmínek řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud
v tomto případě netrval, s ohledem na specifický charakter napadeného usnesení krajského
soudu, na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Opačný postup by totiž znamenal jen
další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod
č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, rozhodnutí NSS
dostupná na www.nssoud.cz).
[5] Kasační stížnost je tak podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná, byť nebyl zaplacen soudní
poplatek. Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že není důvodná.
[6] Stěžovatelka brojí proti tomu, že nebylo vyhověno její žádosti o osvobození od soudního
poplatku za jí podanou žalobu. Nejvyšší správní soud nicméně kasační námitky stěžovatelky
nepovažuje za důvodné a se závěrem krajského soudu o nepřiznání stěžovatelce osvobození
od soudního poplatku ve výši 3000 Kč se ztotožňuje, neboť plně koresponduje se závěry
vyplývajícími z judikatury Nejvyššího správního soudu ve vztahu k institutu osvobození
od soudních poplatků.
[7] Jak již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře několikrát konstatoval, individuální
osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana
účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona
o soudních poplatcích, který by mu případně znemožnil přístup k soudní ochraně ve smyslu
čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce ust. §36 odst. 3 s. ř. s. především vyplývá, že účastník může být
osvobozen od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž
ust. §138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), za použití ust. §64
s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, či rozsudek ze dne 26. 11. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66).
[8] Klíčovou otázkou při aplikaci cit. ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. tedy je, zda účastník nemá
dostatečné prostředky, což by odůvodňovalo částečné osvobození od soudních poplatků, či zda
jsou v jeho případě dány zvlášť závažné důvody, pro něž by bylo namístě jej od soudních
poplatků osvobodit zcela. Neurčitý právní pojem „dostatečné prostředky“ řeší celá řada
rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, který vymezil obecné vodítko
pro posouzení dostatečnosti prostředků při rozhodování o osvobození od soudních poplatků
podle §36 odst. 3 s. ř. s. například v rozsudku ze dne 23. 2. 2006, č. j. 4 Ans 3/2005 - 148:
„V současné době nejsou v platném právu vyjádřena objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele
o osvobození od soudních poplatků, resp. jejich tíživosti. Osvobození od soudních poplatků je tak věcí úvahy soudu;
při rozhodování o něm soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku,
k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším obdobným
okolnostem.“ Výsledkem této úvahy je pak závěr, zda účastníkovi je možné přiznat osvobození
od soudních poplatků či nikoliv (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 9. 2008, č. j. 1 As 63/2008 - 34, či rozsudek ze dne 29. 5. 2012, č. j. 2 As 18/2012 – 18).
[9] V nyní posuzovaném případě Nejvyšší správní soud neshledává, že by krajský soud toto
vodítko nerespektoval. Krajský soud ve svém rozhodnutí v rámci posouzení podmínek pro
osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s. dostatečně vážil konkrétní okolnosti
daného případu, když hodnotil nejen samotnou výši příjmů stěžovatelky a množství jejích
disponibilních finančních prostředků, ale i další okolnosti, např. vlastnictví či spoluvlastnictví řady
nemovitostí, když v jedné z nich i bydlí, a proto z důvodu absence nájemného má fakticky i nižší
náklady na bydlení, anebo její možnosti si tyto finanční prostředky opatřit. Způsob posouzení
žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků ze strany krajského soudu i jeho
samotný závěr, že stěžovatelka má při svých majetkových poměrech dostatek prostředků
na zaplacení soudního poplatku, se tak Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako správný.
[10] Ani argumenty stěžovatelky uvedené v kasační stížnosti nepřesvědčily Nejvyšší správní
soud o nesprávnosti závěru krajského soudu. K námitce stěžovatelky, že krajský soud dostatečně
nezohlednil její výdaje na domácnost a další konkrétní okolnosti (dlouhodobá nemoc, splátka
úvěrů), považuje Nejvyšší správní soud za nezbytné zdůraznit, že již v usnesení ze dne
25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, publikovaném pod č. 537/2005 Sb. NSS, vyslovil,
že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození
od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové
možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ (srov. obdobně např. rozsudek ze dne 3. 8. 2011,
č. j. 2 Afs 36/2011 - 81). Břemeno tvrzení i důkazní leželo tedy výhradně na stěžovatelce;
ta je však neunesla, přičemž uvedené nedostatky se stěžovatelce nepodařilo bezezbytku rozptýlit
ani v kasační stížnosti. Krajský soud vycházel z údajů obsažených v „Potvrzení o osobních,
majetkových a výdělkových poměrech pro osvobození od soudního poplatku“ ze dne
13. 9. 2012 a z dalších podkladů, které mu poskytla sama stěžovatelka (č. l. 15 – 21 spisu
krajského soudu), nicméně stěžovatelka v nich nijak nevyčíslila výdaje na vedení domácnosti ani
mimořádné výdaje spojené se splácením úvěru na rekonstrukci sklepa, o nichž se nově zmiňuje
až v kasační stížnosti. Stejně tak stěžovatelka blíže nekonkretizovala své tvrzení o omezených
příjmech z důvodu dlouhodobé nemoci, kterým odůvodňuje podání své žádosti, když
v citovaném Potvrzení ze dne 13. 9. 2012 pouze uvádí, že je „od 13. 8. 2012 v pracovní neschopnosti.“
[11] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou se shora
uvedených důvodů zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla a žalovanému žádné náklady
s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, tak že mu Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu