ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.151.2012:8
sp. zn. 2 As 151/2012 - 8
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, proti přípisu
žalovaného ze dne 12. 11. 2010, č. j. 2864/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2012, č. j. 9 A 3/2012 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo vysloveno, že se žádost
stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků zamítá. Městský soud v odůvodnění
uvedl, že stěžovatel zneužil institut osvobození od soudních poplatků podle §36 odst. 3 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Dále soud s poukazem na totéž
ustanovení uvedl, že stěžovatel brojí pouze proti přípisu, který není rozhodnutím dle §65 s. ř. s.,
a proto nelze přiznat osvobození od soudních poplatků rovněž z toho důvodu, že podaná žaloba
zjevně nemůže být úspěšná.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném právním názoru městského
soudu. Vedle toho poukazuje také na §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tím, že se dovolává jiné vady
řízení před soudem.
Stěžovatel má za to, že mu osvobození od soudního poplatku nebylo přiznáno především
proto, že soudy jsou zavaleny a nestačí vyřizovat agendu. K tíži mu nemůže být přičtena jeho
dosavadní procesní aktivita, ale případ má být posuzován samostatně. Odůvodnění rozhodnutí
soudu se opírá o prejudikaturu, což není přípustné, neboť odůvodnění musí vycházet pouze
ze zákona; soudní rozhodnutí mají účinky jen ve vztahu k řízení, v němž byly vydány. Skutečnost,
že stěžovatel podal stovky žalob, nesvědčí ani tak o něm, jako mnohem spíše o vymahatelnosti
práva před městským soudem a o tom, že nejde o soud nestranný. Stěžovatel důrazně popírá,
že by sériově podával nepřípustné či obstrukční návrhy a podotýká, že je městským soudem
„peskován“. V daném případě je kasační stížnost dle názoru stěžovatele nepřípustná, přesto
kasační soud může v procesu učinit zásah. Navíc se stěžovatel poukazuje na vadné doručování
a namítá, že žádost o osvobození nebyla zaslána žalovanému k replice. Konečně stěžovatel
poukazuje na to, že žalobou brojil proti správnímu rozhodnutí, nikoliv proti nějakému dopisu.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud usnesení městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná [jakkoliv sám stěžovatel tvrdí opak, je třeba vyjít z toho, že daný typ
rozhodnutí je sice rozhodnutím procesního charakteru, avšak se závažnými důsledky pro další
řízení, nespadá tedy pod rozhodnutí, jež má na mysli §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.; viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 - 97,
www.nssoud.cz]. Pokud jde o povinné zastoupení advokátem a související zaplacení soudního
poplatku, Nejvyšší správní soud na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť
opak by znamenal jen další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou
hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004,
č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz). Důvodnost kasační stížnosti pak
zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. (ve znění
účinném ke dni rozhodování městského soudu, tj. po novele provedené zákonem č. 303/2011 Sb.) platí, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost
usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné
důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně
nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Nejvyšší správní soud uvádí, že soud rozhodující o poplatku postupuje podle poslední
shora citované věty v situaci, kdy již ze samotných skutkových tvrzení a argumentů žadatele
obsažených v návrhu je zcela zřejmé, že mu ve věci nemůže být vyhověno. Nejvyšší správní soud
si je vědom toho, že zamítnutím návrhu na osvobození od soudního poplatku může dojít
k vážnému omezení práva účastníka na soudní ochranu, avšak na druhou stranu výhoda
spočívající v osvobození od soudních poplatků může být účastníku poskytnuta pouze
při současném naplnění zákonem stanovených podmínek. V posuzovaném případě stěžovatel
svou žalobou vůbec nebrojí proti rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., nýbrž napadá přípis
ze dne 12. 11. 2010, v němž Česká advokátní komora popisuje, jakým způsobem byla stěžovateli
určena advokátka podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (stalo se tak rozhodnutím ze dne
15. 10. 2010, č. j. 2706/10); v přípise je následně popsáno, že se stěžovatel k těhotné advokátce
choval hrubým způsobem a odmítl poskytnout součinnost. Na základě toho Česká advokátní
komora informuje stěžovatele, že v takovém případě těžko může dojít k poskytnutí právní služby,
neboť součinnost klienta je jejím základním předpokladem.
Podle §70 písm. a) s. ř. s. platí, že ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony
správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. O takový případ jde i v nyní projednávané věci,
neboť neexistuje žádné veřejné subjektivní právo (§65, §2 s. ř. s.), o němž by uvedený přípis
rozhodl, tedy je např. založil, odňal, změnil či jinak určil (a žádné takové právo neuvádí
ani stěžovatel). Rozhodnutí, jímž byla advokátka určena, sice nepochybně takovým rozhodnutím
je, ale proti němu stěžovatel v předmětné žalobě nebrojí, nýbrž napadá je samostatnou žalobou,
kterou městský soud vede pod jinou spisovou značkou. Skutečnost, že nejde o správní
rozhodnutí, pak dokládá také formální stránka přípisu, která neobsahuje náležitosti, jaké musí
rozhodnutí obsahovat; závěrem přípisu pak je výslovně konstatováno, že o rozhodnutí nejde.
Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje se závěrem městského soudu, že podaná žaloba zjevně
nemůže být úspěšná, neboť nenapadá rozhodnutí, ani nejde o jiný žalobní typ dle s. ř. s.
Mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s.,
podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat
věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje
rovněž na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole.
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního poplatku
v kontextu uvedených právních úprav, zaujal již názor i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, v němž uvedl: „Nejvyšší správní soud předně uvádí,
že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon
od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.
Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení
nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský
soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup
k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu.“
V posuzované věci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků Městským soudem
v Praze také proto, že soud vyhodnotil okolnosti, za nichž vede spory s Českou advokátní
komorou, jako projev svévolného uplatňování práva. Ve vztahu ke konkrétnímu případu musí
Nejvyšší správní soud konstatovat, že Městský soud v Praze se dostatečným způsobem zabýval
osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených
před tímto soudem. Městský soud také správně posuzoval, zda došlo ke zneužití práva v tomto
konkrétním posuzovaném případě, a nevyšel pouze ze samotné skutečnosti, že stěžovatel vede
mnoho sporů. V odůvodnění rozhodnutí městského soudu jsou popsány stěžovatelovy obstrukce
v různých případech vedených před tamním soudem a jsou srovnány s případem projednávaným
(zejm. s. 3-4 napadeného usnesení).
V tomto případě (obdobně jako v množství dalších sporů vedených stěžovatelem před
správními soudy) stěžovatel požaduje zrušení výše uvedeného aktu žalovaného, který se týká
určení advokáta stěžovateli. Spor vychází ze žádosti o bezplatnou právní službu ve smyslu §18
odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, přičemž jeho průběh je v důsledku přístupu
stěžovatele v ostatních jeho sporech tohoto charakteru stereotypně předvídatelný – stěžovatel
požádá žalovaného o určení advokáta, ten mu advokáta v některých případech určí, nicméně
stěžovatel není ochoten přistoupit na podmínky stanovené v rozhodnutí, případně s advokátem
nespolupracuje či jej uráží (jako v této věci). Stěžovatel následně brojí proti rozhodnutí
žalovaného žalobou, přičemž samotné soudní řízení je provázeno pro stěžovatele typickým
přístupem.
Stejně jako v předchozích sporech tohoto typu, lze tedy i zde z jednotlivých podání
stěžovatele seznat, že má zálibu v atakování domnělých formálních nedostatků (zde například
údajné vadné doručování, domáhání se toho, aby se k žádosti o osvobození od soudních
poplatků musel vyjádřit i žalovaný, či opakovaně namítaná skutečnost, že kasační stížnost není
v této věci přípustná), jimiž dle jeho názoru trpí soudní úkony, které jsou však pro řešení samotné
podstaty sporu podružné, opakovaně napadá nesprávné uvedení sídla žalovaného apod.
Městskému soudu tak nelze vytýkat ani skutečnost, že část odůvodnění v této věci je obdobná
jako v ostatních věcech stěžovatele. Podává-li totiž stěžovatel stereotypně shodná podání,
odpovídá tomu zcela přirozeně to, že soud bude na shodná či obdobná podání reagovat
za pomoci shodné či obdobné argumentace.
Nejvyšší správní soud také odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným
účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví
(fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení
soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce)
- srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 2432/08.“
Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě
majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního
postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před
tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí posouzení
specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů
žadatele je také úvaha, zda tento žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem
(viz uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu,
aby účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo
u soudu i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva anebo ústícímu a priori
do neúspěšnosti návrhu.
Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném
případě stěžovatel své právo uplatňuje zjevně šikanózním způsobem, svévolně a účelově, soudí
se nikoli se snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Za takové situace
nelze stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků. Závěrem zdejší soud poukazuje
i na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti
Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05. Zde je uvedeno, že osvobozen od soudních
poplatků nemusí být účastník vytvářející velké množství kverulatorních soudních případů,
aniž by to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním odůvodněném případě může převýšit zájem státu
na ochraně před kverulantstvím. Zdejší soud se proto ztotožňuje i s tím, co městský soud uvedl
nad rámec svého rozhodnutí, tedy, že stěžovatel postupuje způsobem, který lze označit jako
zneužití práva.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu