ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.75.2012:10
sp. zn. 2 As 75/2012 - 10
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní třída 16, Praha 1, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 15. 10. 2010, č. j. 2705/10, 2706/10, 2707/10 a 2708/10, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31 . 1. 2012, č. j. 9 A
33/2011 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného výroku I. usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo vysloveno,
že se žádost stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků zamítá; výrokem II.
pak bylo rozhodnuto, že se řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2010,
č. j. 2705/10, zastavuje. Městský soud v odůvodnění uvedl, že stěžovatel zneužívá institut
osvobození od soudního poplatku podle §36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). Stěžovateli totiž nejde primárně o ochranu jeho práv, ale smyslem řízení
je samotné vedení sporu. Co se týče výroku o zastavení řízení, ten vyšel ve smyslu §47 písm. a)
s. ř. s. ze skutečnosti, že stěžovatel v předmětné věci vzal žalobu výslovně zpět.
Stěžovatel v kasační stížnosti směřující proti výroku, jímž byla zamítnuta jeho žádost
o osvobození od soudních poplatků, uplatňuje důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném právním názoru městského
soudu.
Stěžovatel má za to, že mu osvobození od soudního poplatku nebylo přiznáno především
proto, že soudy jsou zavaleny a nestačí vyřizovat agendu. K tíži mu nemůže být přičtena jeho
dosavadní procesní aktivita, ale případ má být posuzován samostatně. Skutečnost, že podal
stovky žalob, nesvědčí ani tak o něm, jako mnohem spíše o vymahatelnosti práva před městským
soudem. Skutečnost, že je stěžovatel zcela nemajetný, je soudu známa (v některých jiných
řízeních byl osvobozen). Stěžovatel důrazně popírá, že by sériově podával nepřípustné
či obstrukční návrhy. V daném případě je kasační stížnost dle názoru stěžovatele nepřípustná,
přesto kasační soud může v procesu učinit zásah. Zároveň stěžovatel v kasační stížnosti věcně
polemizuje s žalobou napadenými rozhodnutími žalovaného.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud usnesení městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná [jakkoliv sám stěžovatel tvrdí opak, je třeba vyjít z toho, že daný typ
rozhodnutí je sice rozhodnutím procesního charakteru, avšak se závažnými důsledky pro další
řízení, nespadá tedy pod rozhodnutí, jež má na mysli §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.; viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004-97, www.nssoud.cz].
Pokud jde o povinné zastoupení advokátem a související zaplacení soudního poplatku, Nejvyšší
správní soud na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť opak by znamenal
jen další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod
č. 486/2005 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz). Důvodnost kasační stížnosti pak zdejší soud posoudil
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. platí,
že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením
předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození
od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto
rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být
úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě
i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka
přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
Mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s.,
podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat
věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje
rovněž na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole.
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního poplatku
v kontextu uvedených právních úprav, zaujal již názor i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010-91, v němž uvedl: „Nejvyšší správní soud předně uvádí,
že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon
od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.
Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení
nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský
soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup
k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu.“
V posuzované věci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků Městským soudem
v Praze proto, že soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva
a za nichž vede spory s Českou advokátní komorou, jako projev svévolného uplatňování práva.
Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že Městský soud v Praze se správným a korektním
způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších
řízeních vedených před tímto soudem. Pokud by se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí
osobou stěžovatele a jeho procesní aktivitou nezaobíral, nemohl by jeho žádost o osvobození
od soudních poplatků vůbec posoudit. Městský soud také správně posuzoval, zda došlo
ke zneužití práva v tomto konkrétním posuzovaném případě, a nevyšel pouze ze samotné
skutečnosti, že stěžovatel vede mnoho sporů. Odůvodnění napadeného rozhodnutí obsáhle
rozebírá procesní postup stěžovatele a ilustruje na konkrétních skutečnostech, proč stěžovateli již
nejde o věc samu, ale o samo vedení sporu. Za takové situace městský soud správně dovodil,
že si stěžovatel musí být vědom toho, že takovéto vedení sporu způsobuje to, že si náklady musí
nést sám.
V tomto případě (obdobně jako v množství dalších sporů vedených stěžovatelem před
správními soudy) stěžovatel požaduje zrušení několika výše uvedených rozhodnutí žalovaného,
kterými bylo rozhodnuto o určení advokáta stěžovateli. Spor vychází ze žádosti o bezplatnou
právní službu ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, přičemž jeho průběh
je v důsledku přístupu stěžovatele v ostatních jeho sporech tohoto charakteru stereotypně
předvídatelný – stěžovatel požádá žalovaného o určení advokáta, ten mu advokáta v některých
případech určí, nicméně stěžovatel není ochoten přistoupit na podmínky stanovené v rozhodnutí,
případně s advokátem nespolupracuje. Stěžovatel následně brojí proti rozhodnutí žalovaného
žalobou, přičemž samotné soudní řízení je provázeno pro stěžovatele typickým přístupem;
i v tomto případě stěžovatel tvrdošíjně trvá na tom, že místně příslušný k řešení sporu je Krajský
soud v Brně, byť z předchozích sporů obdobného charakteru je velmi dobře obeznámen
se skutečností, že tomu tak není. Totéž platí pro neustále dokola namítanou nepřípustnost
kasační stížnosti v předmětném typu sporu.
Stejně jako v předchozích sporech tohoto typu, lze tedy i zde z jednotlivých podání
stěžovatele seznat, že má zálibu v atakování domnělých formálních nedostatků (například údajné
vadné doručování), jimiž dle jeho názoru trpí soudní úkony, které jsou však pro řešení samotné
podstaty sporu podružné. Městskému soudu tak nelze vytýkat ani skutečnost, že část odůvodnění
v této věci je obdobná jako v ostatních věcech stěžovatele. Podává-li totiž stěžovatel stereotypně
shodná podání, odpovídá tomu zcela přirozeně to, že soud bude na shodná či obdobná podání
reagovat za pomoci shodné či obdobné argumentace.
Pokud stěžovatel po věcné stránce namítá, proč byla rozhodnutí žalovaného vadná, musí
Nejvyšší správní soud opětovně poukázat na to, že Městský soud v Praze nerozhodoval ve věci
samé, ale jen v otázce soudních poplatků. Ani zdejší soud tedy nemůže tento typ stěžovatelových
námitek v tomto řízení posoudit.
Nejvyšší správní soud také závěrem odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne
12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní
úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně
uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem
soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů
na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti
(motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu
ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“
Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě
majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního
postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před
tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již vyslovil, že součástí posouzení
specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů
žadatele je také úvaha, zda tento žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem
(viz uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby
účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo
u soudu i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva anebo ústícímu a priori
do neúspěšnosti návrhu.
Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném
případě stěžovatel své právo uplatňuje zjevně šikanózním způsobem, svévolně a účelově, soudí
se nikoli se snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. To výmluvně
dokazuje i skutečnost, že samotná žádost o určení advokáta, která byla předmětem jednoho
z napadených rozhodnutí žalovaného, se vztahovala k řízení, které již bylo pravomocně
skončeno. Za takové situace nelze stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků.
Závěrem zdejší soud poukazuje i na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci
Salontaji - Drobnjak proti Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05. Zde je uvedeno,
že osvobozen od soudních poplatků nemusí být účastník vytvářející velké množství
kverulatorních soudních případů, aniž by to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním odůvodněném
případě může převýšit zájem státu na ochraně před kverulantstvím.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu