ECLI:CZ:NSS:2012:2.AS.85.2012:12
sp. zn. 2 As 85/2012 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha
Šimíčka a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce : P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutím
žalované ze dne 25. 11. 2010, č. j. 2841,2990/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2012, č . j. 10 A 282/2010 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo vysloveno, že se žalobci
nepřiznává osvobození od soudních poplatků za řízení o výše uvedené žalobě . Městský soud
v odůvodnění uvedl, že stěžovatel zneužil institut osvobození od soudního poplatku podle §36
odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) . Stěžovateli totiž nejde
primárně o ochranu jeho práv, ale smyslem řízení je samotné vedení sporu.
[2.] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Namítá tedy nezákonnost spočívající v nesprávném právním názoru městského
soudu.
[3.] Stěžovatel má za to, že mu osvobození od soudního poplatku nebylo přiznáno především
proto, že soud nesprávně posoudil jeho situaci, když stěžovatelův procesní postup a množství
jiných řízení přisuzuje šikanóznímu uplatňování práva namísto odrazu nevymahatelnosti
a nefunkčnosti sytému soudnictví v České republice. Stěžovatel důrazně popírá, že by sériově
podával nepřípustné či obstrukční návrhy a ohrazuje se proti tomu, že návrhy podává z „blbosti“
či z „bláznovství“. V daném případě je prý kasační stížnost nepřípustná, nicméně přesto kasační
soud může v procesu učinit „zásah“.
[4.] Proto stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud usnesení městského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[5.] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná. Jakkoliv totiž sám stěžovatel tvrdí opak, je třeba vyjít z toho, že daný typ
rozhodnutí je sice rozhodnutím procesního charakteru, avšak se závažnými důsledky pro další
řízení, nespadá tedy pod rozhodnutí, jež má na mysli §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s. (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 - 97; všechna
rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud jde o povinné zastoupení advokátem
a související zaplacení soudního poplatku, Nejvyšší správní soud na těchto náležitostech pr o
specifičnost případu netrval, neboť opak by znamenal jen další řetězení téhož problému a nebyl
by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, publ. pod č. 486/2005 S b. NSS, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77). Důvodnost kasační
stížnosti pak zdejší soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§109
odst. 3, 4 s. ř. s.).
[6.] Osvobození od soudních poplatků představuje procesní institut, jehož účelem je zejména
ochrana účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Podle ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. (ve znění
účinném ke dni rozhodování městského soudu, tj. před novelou provedenou zákonem
č. 303/2011 Sb.) platilo, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být
na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však
soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané
osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže
se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození
neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.
[7.] Mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. se dílčím způsob em aplikuje rovněž ustanovení
§138 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), za použití ustanovení §64
s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození od soudních poplatků, odůvodňují - li
to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel je přitom povinen soudu prokázat
věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje
rovněž na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem nese znaky svévole.
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního poplatku
v kontextu uvedených právních úprav, zaujal již názor i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku
ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010- 91, v němž uvedl: „Nejvyšší správní soud předně uvádí,
že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon
od dosavadní rozhodovací praxe. Má- li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.
Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení
nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplat ňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský
soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup
k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu.“
[8.] V posuzované věci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků Městským soudem
v Praze proto, že soud vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva
a za nichž vede spory s Českou advokátní komorou, jako projev svévolného uplatňování práva.
Ve vztahu k námitce stěžovatele ohledně odůvodnění napadeného rozhodnutí vztahujícího
se k osobě stěžovatele a konkrétnímu případu musí Nejvyšší správní soud konstatovat,
že Městský soud v Praze se správným a korektním způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho
procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních vedených před tímto soudem. Pokud
by se soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí osobou stěžovatele a jeho procesní aktivitou
nezaobíral, nemohl by jeho žádost o osvobození od soudních poplatků vůbec posoudit. Městský
soud také správně posuzoval, zda došlo ke zneužití práva v tomto konkrétním posuzovaném
případě, a nevyšel pouze ze samotné skutečnosti, že stěžovatel vede mnoho sporů.
[9.] V tomto případě (obdobně jako v množství dalších sporů vedených stěžovatelem před
správními soudy) totiž stěžovatel požaduje zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného,
kterým bylo rozhodnuto o určení advokáta stěžovateli. Spor vychází ze žádosti o bezplatnou
právní službu ve smyslu §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, přičemž jeho průběh
je v důsledku přístupu stěžovatele v ostatních jeho sporech tohoto charakteru stereotypně
předvídatelný – stěžovatel požádá žalovaného o určení advokáta, ten mu advokáta určí, nicméně
stěžovatel není ochoten přistoupit na podmínky stanovené v tomto určení, případně s advokátem
nespolupracuje a dává najevo mínění o nevalné způsobilosti daného advokáta. Stěžovatel
následně brojí proti rozhodnutí žalovaného žalobou, přičemž samotné soudní řízení je provázeno
pro stěžovatele typickým přístupem; i v tomto případě stěžovatel tvrdošíjně trvá na tom,
že místně příslušný k řešení sporu je Krajský soud v Brně, byť z předchozích sporů obdobného
charakteru je velmi dobře obeznámen se skutečností, že tomu tak není (přesto tuto skutečnost
namítá neustále dokola, v dalších a dalších sporech a uvádí ji ostatně i v této kasační stížnosti).
Stejně jako v předchozích sporech tohoto typu, i zde lze z jednotlivých podání stěžovatele seznat,
že má zálibu v atakování domnělých formálních nedostatků, jimiž dle jeho názoru trpí soudní
úkony, které jsou však pro řešení samotné podstaty sporu podružné, opakovaně napadá
nesprávné uvedení sídla žalovaného apod. O značně osobitém způsobu uvažování stěžovatele
ostatně svědčí i skutečnost, že v nyní projednávané věci podal kasační stížnost a výslovně
požaduje kasaci napadeného usnesení městského soudu, nicméně současně tvrdí, že kasační
stížnost není přípustná.
[10.] Tvrdí-li v kasační stížnosti stěžovatel, že soud nepřihlédl k tomu, že mezi jeho náklady
patří i prostředky vynaložené na samotnou komunikaci se soudem, které jsou pro osobu
v hmotné nouzi značné, musí Nejvyšší správní soud opětovně poukázat na to, že Městský soud
v Praze nepřiznal osvobození od soudních poplatků z důvodu, že by stěžovatel nedoložil svou
nemajetnost, ale pro svévolné uplatňování práv. Je pravda, že komunikace se soudem může
pro stěžovatele představovat značnou finanční zátěž, jak je však Nejvyššímu správnímu soudu
z jeho činnosti známo, stěžovatel si komunikaci se správními soudy usnadňuje zasíláním
souborných podání, kdy do jedné obálky vloží desítky různých podání vztahující se k různým
řízením, často navíc fakticky adresovaným i jiným soudům. Při rozhodování o přiz nání
či nepřiznání osvobození od soudních poplatků však Městský soud v Praze správně přihlížel
k dalším okolnostem případu, nejen k majetkové situaci stěžovatele, jak je zdůvodněno shora.
[11.] Nejvyšší správní soud také odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu z e dne 12. 5. 2010,
sp. zn. Cpjn 204/2009, kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy
soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným
účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví
(fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení
soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dob rovolně plnili své povinnosti (motivační funkce)
- srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II.ÚS 2432/08.“
[12.] Mají-li soudní poplatky zajistit výše uvedenou regulační funkci, musí soudy kromě
majetkové situace účastníka řízení zohlednit i další okolnosti případu, např. v podobě procesního
postupu daného účastníka v předmětném řízení, případně v dalších jím vedených řízeních před
tímto soudem. Jak bylo shora uvedeno, Nejvyšší správní soud již v yslovil, že součástí posouzení
specifických okolností žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuálních poměrů
žadatele je také úvaha, zda tento žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem
(viz uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91).
Jakýkoli jiný závěr by byl v rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu,
aby účastník řízení mohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo
u soudu i za okolností, jež svědčí o svévoli či šikanóznímu výkonu práva anebo ústícímu a priori
do neúspěšnosti návrhu.
[13.] Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v daném
případě stěžovatel své právo uplatňuje zjevně šikanózním způsobem, svév olně a účelově, soudí
se nikoli se snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu. Za takové situace
nelze stěžovateli přiznat osvobození od soudních poplatků. Závěrem zdejší soud opět poukazuje
i na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Salontaji - Drobnjak proti
Srbsku ze dne 13. 10. 2009, stížnost č. 36500/05. Zde je uvedeno, že osvobozen od soudních
poplatků nemusí být účastník vytvářející velké množství kverulatorních soudních případů,
aniž by to bylo v jeho zájmu. Pak v konkrétním odůvodněném případě může převýšit zájem státu
na ochraně před kverulantstvím.
[14.] V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 4 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[15.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2012
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu