ECLI:CZ:NSS:2012:2.AZS.15.2012:38
sp. zn. 2 Azs 15/2012 - 38
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: A. V.,
zastoupeného Mgr. Vítem Biolkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Bohuslava Martinů
1038, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2012, č. j. 32 Az
13/2011 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupkyni žalobce Mgr. Vítu Biolkovi se u r č u je odměna
za zastupování ve výši 2880 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2011, č. j. OAM-1-698/VL-10-P07-2007 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), rozhodl žalovaný, že se žalob ci neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13,
§14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Rozhodnutí žalovaného
napadl žalobce u Krajského soudu v Hradci Králové žalobou; ten ji rozsudkem ze dne
28. 2. 2012, č. j. 32 Az 13/2011 - 47, zamítl.
V odůvodnění rozsudku krajský soud konstatoval, že azylové důvody podle §12 zákona
o azylu jsou taxativní a nelze je rozšiřovat. Žalobce své potíže v zemi původu spojoval
s událostmi v roce 1999, kdy pracoval jako člen ochranné služby premiéra Vazgena Sarkisjana,
který byl, spolu s dalšími politiky, zavražděn na půdě parlamentu, a žalobce byl nucen k přiznání,
že se na vraždě těchto osob podílel. Krajský soud připomněl, že totožné důvody žalobce uváděl
již ve své první žádosti o udělení azylu v roce 2005, přičemž nebyl úspěšný, a to ani v rámci
soudního přezkumu. Krajský soud zhodnotil, že žalovaný se případem žalobce podrobně zabýval
a posoudil jeho azylový příběh na pozadí objektivních informací o situaci v zemi původu.
Ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí ze dne 15. 12. 2010 se například podává, že vyšetřování
atentátu z roku 1999 je uzavřeno a odsouzený pachatel N. U. je ve vězení; žalobce nedoložil, že
by v zemi původu došlo k obnově trestního řízení s pachateli atentátu. Krajský soud poukázal na
to, že žalobce zemi původu opustil až v roce 2005, a přitom za celou dobu jeho pobytu ve vlasti
nebyl z ničeho oficiálně obviněn, stíhán ani odsouzen, dál pracoval jako člen ochranné služby
politiků a působil v mírových jednotkách OSN. Obavy žalobce, že by i po tolika letech mohl mít
potíže s arménskými bezpečnostními složkami, označil krajský soud za nadhodnocené a
nepodložené. Poukázal i na to, že žalovaný vyhodnotil jednání členů arménských bezpečnostních
složek, tj. opakované výslechy žalobce bez předvolání, jeho bití a odvážení na neznámá místa,
jako překročení pravomoci těchto osob; žalobce se ovšem na nikoho se žádostí o pomoc
neobrátil. Nově žalobce uvedl, že důvodem jeho obav je dopis od jeho matky, ve kterém byl
varován, aby se nevracel do vlasti, neboť se na něj ptají neznámé osoby a před jejich domem stojí
neznámá auta. Takový důkaz není, podle krajského soudu, způsobilý prokázat, že o žalobce mají
neustálý zájem arménské bezpečnostní složky. Krajský soud uvedl, že základní pohnutkou
žalobcovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany je snaha o legalizaci pobytu, což i opakovaně
přiznal. Odkázal tak žalobce na režim zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud se tak ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce nesplňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 písm. a) a b), §13 a §14 zákona o azylu. Pokud jde o doplňkovou
ochranu podle §14a citovaného zákona, krajský soud naznal, že žalovaný k posouzení této otázky
shromáždil aktuální informace o situaci v zemi původu a konfrontoval je s azylovým příběhem
žalobce. V řízení pak nebylo prokázáno, že by žalobci v případě návratu hrozilo skutečné
nebezpečí mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání. V Arménii v současné době
neprobíhá mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt a vycestování žalobce nepředstavuje
rozpor s mezinárodními závazky ČR. Krajský soud připomenul, že obava žalobce z toho, že bude
vystaven zájmu státních orgánů, je z důvodu značného časového odstupu nereálná.
Rozsudek napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a), b), c) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Z obsahu
kasační stížnosti je však zřejmé, že stěžovatelem jsou tvrzeny jen důvody ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s.
je ovšem věcí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem (srov. například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod
č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že podle §12 písm. b) zákona o azylu je jedním
z důvodů pro udělení azylu odůvodněný strach z pronásledování z důvodu politického
přesvědčení. Dále stěžovatel odkázal na §2 odst. 8 zákona o azylu, v němž je definován pojem
pronásledování jako závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo
jiná obdobná jednání, která jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami
nebo organizacemi ovládajícími stát. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob.
Stěžovatel má za to, že předložil dostatek důkazů o tom, že byl v zemi původu pronásledován,
a je přesvědčen, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázky celého řízení. Je totiž zcela
evidentní, že stěžovatel by byl v případě svého návratu do země původu pronásledován za čin,
který nespáchal, a to z důvodu svého politického přesvědčení a z důvodu, že byl členem
ochranné služby premiéra Vazgena Sarkisjana.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je vhodné připomenout, že v případě řízení o kasační stížnosti byla soudní ochrana stěžovateli
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Další procesní postup v rámci správního soudnictví nezvyšuje automaticky
míru právní ochrany stěžovatele a je podmíněn již zmíněným přesahem jeho vlastních zájmů.
Zákonný pojem přesah vlastních zájmů stěžovatele, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti,
představuje typický neurčitý právní pojem. Pokud jde o jeho výklad, ten byl podán například
v usnesení zdejšího soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikovaném
pod č. 933/2006 Sb. NSS, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní
soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech ve věcech azylu je proto nejen
ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti krajských soudů.“ Z tohoto pohledu bylo nahlíženo na jednotlivé uplatněné kasační důvody.
Pokud jde konkrétně o stěžovatelem tvrzené důvody jeho žádosti o udělení mezinárodní
ochrany, tj. že byl pronásledován arménskými bezpečnostními složkami poté, co byl zavražděn
premiér Vazgen Sarkisjan, jehož měl chránit jako člen jeho ochranné služby, lze k tomu uvést,
že je třeba rozlišovat mezi tím, zda byl postup bezpečnostních složek vůči stěžovateli veden
z azylově relevantních důvodů či nikoliv. Stěžovatelova argumentace a tvrzení, že tuto otázku
žalovaný špatně vyhodnotil, není na místě, neboť primárně stěžovatel vůbec nebyl pronásledován
z důvodu, který by mohl být podřazen pod §12 písm. a) nebo b) zákona o azylu.
Zde lze připomenout závěry Nejvyššího správního soudu, které byly vysloveny v řízení
o přezkumu stěžovatelovy první žádosti o udělení azylu, která byla podána v podstatě z totožných
důvodů. Zdejší soud v usnesení, ze dne 25. 4. 2007, č. j. 6 Azs 172/2006 – 74, kterým
stěžovatelovu kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, konstatoval, že „vlastním azylovým důvodem
stěžovatele byla skutečnost, že po zavraždění arménského premiéra, pro kterého pracoval jako člen jeho ochranky,
upadl do podezření z účasti na jeho vraždě, byl opakovaně předvoláván, vyslýchán, zadržován a odváděn
k výslechům a dostal se do špatného psychického stavu. Ačkoliv nebyl z trestného činu obviněn, rozhodl se opustit
vlast. Nutno konstatovat, že obava z případného trestního stíhání není azylovým důvodem (…). Touto otázkou
se Nejvyšší správní soud zabýval jednotně a vnitřně bezrozporně v řadě svých předchozích rozsudků. Je možné
odkázat např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Azs 396/2005,
nebo sp. zn. 2 Azs 28/2005. Podle citovaných rozsudků není strachem z pronásledování obava stěžovatele
založená na tvrzení, že by mohl být vyšetřován, či trestně stíhán bez toho, že by byl naplněn některý z taxativně
vymezených důvodů pro udělení azylu, skutečnostmi zakládajícími pronásledování či odůvodněný strach
z pronásledování ve smyslu zákona o azylu.“
Obdobně lze odkázat i na rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 3 Azs 301/2004 – 76, ze kterého se podává, že „postup státních orgánů v zemi původu v souvislosti
s vyšetřováním závažné trestné činnosti, kterému byl stěžovatel po omezenou dobu vystaven, nelze považovat
za pronásledování ve smyslu §12 ve spojení s §2 odst. 6 ZA, a to zejména tehdy, pokud toto vyšetřování
bezprostředně následovalo po trestné činnosti, vztahovalo se i na jiné podezřelé osoby a jestliže neexistuje indicie,
že by postup státních orgánů byl primárně ovlivněn rasou stěžovatele, jeho náboženstvím, národností, jeho
příslušností k určité sociální skupině nebo skutečností, že stěžovatel zastává určité politické názory.“ Nejvyšší
správní soud též setrvale judikuje, že žadatel o mezinárodní ochranu musí prokázat, že se proti
(tvrzenému) pronásledování pokusil hledat ochranu u orgánů veřejné moci v zemi původu. Tento
požadavek je logický a jakkoli bývá obvykle spojován s nezákonnou aktivitou soukromých osob
(zločinecké struktury apod.), vztahuje se nepochybně i na případy, kdy má být původcem
pronásledování konkrétní mocenský orgán. Pouze za situace, kdy žadatel prokáže, že byl skutečně
takovým orgánem pronásledován a že mu proti tomuto počínání nebyla poskytnuta ochrana
jiným orgánem státu, u něhož se jí dovolával, lze uvažovat o udělení mezinárodní ochrany jiným
státem (obdobně též například rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004
- 41.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46, se
pak podává, že „hrozbu pronásledování nevytváří sama o sobě skutečnost, že proti žadateli o udělení
mezinárodní ochrany může být v zemi původu zahájeno, nebo dokonce již bylo zahájeno, trestní stíhání v právním
a institucionálním prostředí nedosahujícím běžné úrovně západních právních států. Takový komfort v poskytování
azylové ochrany je totiž nemyslitelný, neboť by v podstatě znamenal, že každému trestně stíhanému v zemích, kde
úroveň ochrany lidských práv nedosahuje západních standardů, má být poskytnut azyl. (…) Hrozba trestního
stíhání či již zahájené stíhání tak může být sama o sobě azylově relevantní jen v omezeném okruhu případů,
a to tehdy, když osobě, jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy
či dokonce smrt již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné
části případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné. Dále tomu může být v případech, kdy je z konkrétních
skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání v nežádoucím směru významně
a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým standardům země původu.
Např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto, aby zastrašilo, umlčelo či jinak
nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho společenské postavení, přičemž
prostředky k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu nejsou k dispozici
či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy při vyšetřování, a to zpravidla ani
dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem, či obecně tvrdá praxe orgánů trestní spravedlnosti,
nedosahuje-li nelidských rozměrů.“ Žalovaný, v souladu s tímto názorem, vyhodnotil potíže
stěžovatele jako důsledky vyšetřování atentátu na politické činitele v zemi původu, při kterém
se arménské bezpečnostní složky sice dopustily vůči stěžovateli překročení své pravomoci, avšak
neshledal, že by toto jednání bylo vedeno z azylově relevantních důvod dle §12 zákona o azylu.
Pokud stěžovatel v této souvislosti v kasační stížnosti tvrdil jako azylový důvod, že byl
pronásledován z důvodu svého politického přesvědčení, jde o námitku nepřípustnou podle §104
odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel řádně a včas neuplatnil v žalobním řízení, ač tak učinit mohl.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel při pohovoru dne 25. 11. 2010 výslovně
vyloučil, že by jeho potíže mohly souviset s jeho členstvím v politické straně premiéra Sarkisjana.
Poukaz stěžovatele na to, že za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob,
vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako námitku příliš obecnou, než aby mohla být věcně
projednána. Nadto jde o novou tvrzenou skutečnost, ke které se v řízení o kasační stížnosti
nepřihlíží (§109 odst. 5 s. ř. s.). Za obdobně zcela neprojednatelnou námitku, pro její
nekonkrétnost, považuje Nejvyšší správní soud tvrzení stěžovatele, že krajský soud nesprávně
posoudil právní otázky celého řízení.
Obecně Nejvyšší správní soud odkazuje i na závěry uvedené v jeho rozsudku ze dne
21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, dle kterého „absence tvrzení azylově relevantních skutečností
ze strany žadatele o azyl může být jen stěží nahrazována zjištěními správním orgánem jinak získanými (...)
Pokud však žadatel o azyl žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově relevantních důvodů vystaven
není (resp. nemůže mít z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný strach), nebo takové skutečnosti
ani netvrdí, pak přes skutečnost, že pochází ze země, která je (...) problematická, nesplňuje podmínky pro udělení
azylu ve smyslu §12 zákona o azylu.“
Stěžovatel rovněž v obecné rovině uváděl, že se v případě svého návratu do vlasti obává,
že bude pronásledován za čin, který nespáchal. Tato argumentace směřuje do roviny podmínek
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Při nedostatku konkrétní
argumentace stěžovatele v tomto směru, Nejvyšší správní soud alespoň ověřil, že žalovaný
v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem odůvodnil, že nebezpečí vážné újmy stěžovateli
nehrozí. Tyto závěry aproboval i krajský soud a Nejvyšší správní soud neshledává žádné důvody,
proč by je měl zpochybnit. Ustálená judikatura zdejšího soudu k §14a zákona o azylu
(viz například rozsudek ze 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68, publikovaný pod 1849/2009 Sb.
NSS) předpokládá kvalitativně zcela jiná ohrožení žadatele o mezinárodní ochranu a je vyhrazena
pouze pro nejvážnější a bezprostředně hrozící ohrožení jeho života a zdraví.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura zdejšího soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na všechny přípustné námitky uplatněné v kasační stížnosti.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud neshledal odklon od judikatury ze strany krajského soudu
ani neshledal jeho závažné procesní pochybení, a stěžovatel sám žádné konkrétní důvody
přijatelnosti kasační stížnosti netvrdil, nelze než uzavřít, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje jeho vlastní zájmy.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nepřijatelnou; proto ji podle
§104a s. ř. s. usnesením odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Krajský soud stěžovateli k jeho žádosti ustanovil pro soudní řízení zástupce z řad
advokátů, jehož zastupování pokračovalo i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8, in fine s. ř. s.);
náklady řízení v tomto případě hradí stát (§35 odst. 8 a §120 s. ř. s.). Náklady řízení o kasační
stížnosti spočívají v odměně za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) v částce
2100 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního
tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3
téže vyhlášky); celkem tedy 2400 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané
hodnoty, zvyšuje se nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen
z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 480 Kč. Ustanovenému advokátu se tedy přiznává
odměna v celkové výši 2880 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. října 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu