ECLI:CZ:NSS:2012:8.AZS.14.2012:35
sp. zn. 8 Azs 14/2012 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobkyně: V. Z., zastoupené
Mgr. Monikou Hulovou, advokátkou se sídlem Podbrahy - Skorkov 40, Předměřice nad Jizerou,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 8. 2011, čj. OAM-237/ZA-ZA06-ZA14-2011, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2011, čj. 56 Az 45/2011 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 8. 2011, čj. OAM -237/ZA-ZA06-ZA14-2011, zamítl
žádost žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1
písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu).
II.
[2] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně, který
ji rozsudkem ze dne 21. 12. 2011, čj. 56 Az 45/2011 – 32, zamítl.
[3] Krajský soud předně nepřisvědčil žalobním bodům vytýkajícím žalovanému porušení §2,
§3 a §50 odst. 4 správního řádu. Žalovaný v řízení postupoval v souladu se správním řádem,
vůči žalobkyni splnil své poučovací povinnosti a přistupoval k ní adekvátním způsobem.
Při pohovoru ji kladl otázky tak, aby zjistil možné azylově relevantní skutečnosti a navázal přitom
na skutečnosti, které sdělila žalobkyně v žádosti. Rozhodnutí ve věci je řádně odůvodněné.
[4] Krajský soud souhlasil se žalovaným, který po řádném zjištění skutkového stavu zamítl
žádost žalobkyně na základě §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Žalobkyně v průběhu správního
řízení neuvedla skutečnosti, které by svědčily o jejím pronásledování nebo ohrožení vážnou
újmou. Obavy žalobkyně z bývalého švagra svého manžela, který jí i manželovi vyhr ožoval
a manžela i fyzicky napadl, nejsou důvodem pro udělení azylu podle §12, ani doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu. Pokud skutečnosti, které žalobkyně tvrdí, jsou pravdivé, měla
možnost se obrátit na příslušné orgány na Ukrajině, což však ani v jednom případě neučinila.
Na jednání a chování bývalého švagra manžela žalobkyně si s manželem stěžovali pouze
na obvodním oddělení policie, kde uvedená osoba pracovala.
[5] Původcem pronásledování i vážné újmy podle zákona o azylu mohou být i soukromé
osoby. Je však nezbytné, aby jejich jednání bylo možno přičítat odpovědnosti státu. Tato
podmínka však v případě žalobkyně nebyla naplněna. Sama žalobkyně uvedla, že kromě stížnosti
na obvodním oddělení se na žádný nadřízený ani jiný státní orgán neobrátila. Žalovaný neměl
tedy žádný důvod k tomu, aby se zabýval dostupností a reálností možnosti domáhat
se na Ukrajině pomoci u státních orgánů a institucí. Krajský soud neshledal důvodnost ani
námitky stran nedostatečného zjištění skutkového stavu. Žalobkyně v průběhu správního řízení
netvrdila, že by jí příslušné státní orgány v případě potřeby neposkytly pomoc, žalovaný tedy
neměl žádný důvod v této souvislosti opatřovat důkazní prostředky.
[6] Jednání žalobkyně svědčí podle krajského soudu účelovosti s cílem legalizace dalšího
pobytu na území České republiky, neboť lze předpokládat, že pokud by žalobkyně měla důvodné
obavy a cítila ohrožení, požádala by o udělení mezinárodní ochrany co nejdříve po příjezdu
do České republiky a nikoliv až po více jak dvou letech. Krajský soud s odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu, konstatoval, že o azyl je nutno požádat bezprostředně.
[7] V řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně v případě návratu do vlasti mohla být ohrožena
vážnou újmou. Nic tedy nebrání tomu, aby žalobkyně se svým manž elem a případně dítětem žila
v zemi původu. Soud uzavřel, že v případě nezákonného jednání soukromou osobou, může
žalobkyně najít účinnou ochranu u státních orgánů v zemi svého původu.
III.
[8] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasačn í stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s. Uvedla v ní, že nadále trvá na svém přesvědčení,
že správní orgán nezjistil náležitě skutkovou podstatu věci a nepřihlédl k jejímu tvrzení, že má
strach se vrátit na Ukrajinu z důvodu obavy o bezpečnost a zdraví své osoby, jejího manžela
a společného dítěte. Bývalý švagr manžela stěžovatelky, který je policistou, jí několikrát
vyhrožoval nožem, vyhrožoval, že zatkne ji a jejího manžela. Stěžovatelka v důsledku jeho
jednání potratila. Ačkoliv si stěžovatelka s manželem na jednání jeho bývalého švagra několikrát
stěžovali v místě jeho pracoviště, stížnosti byly odloženy. Stěžovatelka nesouhlasí s krajským
soudem v tom, že pokud by se obrátili na nadřízený orgán, bylo by jejich stížnosti vyhověno.
V řízení použitá informace MZV čj. 129871/2010- LPTP ze dne 19. 1. 2010 nebyla v době
rozhodování správního orgánu již aktuální. V roce 2011 se na Ukrajině změnila politická
situace, kdy tamní podjatá justice, prokuratura i policie neodůvodněně stíhá a uvěz ňuje bývalé
členy vlády bývalé premiérky Julie Tymošenkové. Stěžovatelka má za to, že v jejím případě
neexistuje reálná možnost se domoci svých práv.
[9] Podle stěžovatelky není příhodná argumentace krajského soudu o tom, že se mohla
domáhat azylu bezprostředně po svém přicestování na území České republiky. V září roku 2009
se totiž ukrajinským občanům azyl v České republice neuděloval. Ke změně došlo až v roce
2011 po zvolení Viktora Janukovyče prezidentem. V souvislosti s neodůvodněným a právně
zpochybňovaným obviněním a stíháním členů bývalé ukrajinské vlády Česká republika udělila
azyl bývalému ukrajinskému ministrovi hospodářství a několika dalším ukrajinským občanům.
[10] O zhoršení dodržování a nedostatečné ochraně lidských prá v na Ukrajině hovoří
i výroční zpráva z roku 2011 uveřejněná na webových stránkách organizace Člověk v tísni.
I když stěžovatelka není osobou přímo exponovanou zájmům vládní strany, ze všech výše
uváděných zdrojů plyne, že korupční jednání v policii existuje a reálná vynutitelnost práv
je nízká. Proto lze uvěřit argumentům stěžovatelky, že odvolávat se k nadřízenému orgánu
by nemělo kladný výsledek a nedošlo by k zamezení nežádoucího chování ani k potrestání
manželova bývalého švagra.
IV.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na správnosti svého rozhodnutí
a navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta. V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka neuvádí
skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena pronásledování nebo že by jí hrozila
vážná újma. Její obavy jsou spjaty s osobní mstou rodinného příslušníka bývalé manželky jejího
manžela. Z jejich výpovědí je zřejmé, že nemají žádný politický, rasový, náboženský nebo
národnostní podtext, nesouvisí ani s jejím pohlavím či příslušností k určité sociální skupině.
I když stěžovatelka podávala stížnosti na jednání dotyčné osoby, nevyčkala na výsledek šetření.
Není-li znám výsledek šetření, nelze namítat, že státní orgány nedokáží uvedenému jednání
zabránit. Každý by měl především důsledně využít možnost i ochrany země svého původu.
To se však v případě stěžovatelky nestalo. Stěžovatelka opustila vlast v roce 2009, tudíž
i informace ministerstva zahraničních věcí z ledna 2010 byla zcela přiléhající. Námitku o tom,
že stěžovatelka nemohla požádat o mezinárodní ochranu dříve, nelze p odle žalovaného
přijmout. Stěžovatelka tak učinila teprve ve chvíli, kdy jí byl zrušen předchozí legální pobyt,
a to poté co bylo zjištěno, že v České republice pobývá na základě padělaných dokladů. Situace
související se stíháním členů bývalé ukrajinské v lády nijak nesouvisí se situací stěžovatelky.
Tvrzení, že odvolávat se k nadřízenému orgánu by nemělo kladný výsledek, žalovaný pokládá
za spekulace.
V.
[12] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezináro dní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, jestliže svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Výkladem institutu (ne)přijatelnosti
a demonstrativním výčtem jejích typických kritérií se Nejvyš ší správní soud zabýval
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna rozhodnutí tohoto soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz, dle kterého „přesahem vlastních zájmů stěžovatele je jen natolik
zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řeš ené právní otázky nad rámec konkrétního
případu.“
[13] Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatelky
ani zásadní pochybení v postupu krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatelky.
[14] Žalovaný případ stěžovatelky posoudil na základě ustanovení §16 odst. 1 písm. f)
zákona o azylu, podle kterého se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystav en
pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a téhož
zákona.
[15] K otázce zjevně nedůvodných žádostí pro neuvedení skutečností relevantních z pohledu
azylového zákona se Nejvyšší správní soud vyjádřil již opakovan ě, a to např. v rozhodnutích
ze dne 20. 11. 2003, čj. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 Azs 27/2003 - 48, nebo
ze dne 12. 4. 2007, čj. 7 Azs 17/2007 - 59. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 6. 2010,
čj. 2 Azs 20/2010 - 85, uvedl, že aplikace §16 odst. 1 písm. f) z ákona o azylu přichází v úvahu
především v situaci, kdy žadatelem uvedené skutečnosti zcela zjevně nelze podřadit pod žádný
z důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Ministerstvo vnitra je však i v takovém
případě povinno své rozhodnutí v souladu s §68 odst. 3 správního řádu náležitě odůvodnit.
[16] Stěžovatelka namítla, že správní orgán rozhodoval na základě nesprávně zjištěného
skutkového stavu, neboť nepřihlédl k jejímu strachu z návratu na Ukrajinu. K tomu je třeba
především předeslat, že žadatele o mezinárodní ochranu stíhá břemeno tvrzení (viz
např. rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2005, čj. 6 Azs 224/2004 – 37). Byla to
tedy zejména samotná stěžovatelka, kdo svými tvrzeními určil a vymezil s měr dalšího postupu
a dokazování správního orgánu, rozhodujícího o oprávněnosti žádosti. Ze správního
rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný dostál své povinnost zjistit skutkovou podstatu věci. Tvrzení
stěžovatelky, která vyplynula z podané žádosti o mezinárodní ochranu a z konaného pohovoru,
žalovaný hodnotil jak z pohledu možného udělení azylu podle §12, tak i doplňkové ochrany
podle §14a zákona o azylu. To, že žalovaný ve stěžovatelkou uváděných potížích neshledal
skutečnosti relevantní z pohledu azylového zákona, neznamená, že nezjistil náležitě skutkovou
podstatu věci.
[17] Stěžovatelka v řízení před žalovaným vyložila, že Ukrajinu opustila z důvodu obav
z bývalého švagra svého manžela, který jak jí, tak i jejímu manželovi vyhrožoval. Stěžovatelku
ohrožoval nožem a jejího manžela několikrát fyzicky napadl a hrozil mu uvězněním. V důsledku
těchto potíží stěžovatelka potratila.
[18] Zákon o azylu v §2 odst. 9 urč uje, které subjekty lze považovat za původce
pronásledování nebo vážné újmy. Ačkoliv bývalý švagr stěžovatelčina manžela pracoval jako
policista, nelze jej ztotožnit se státním orgánem, se stranou nebo organizací ovládající stát nebo
podstatnou část území země původu stěžovatelky. Stěžovatelka tedy neměla potíže
s ukrajinskými státními orgány, což ostatně potvrdila i v průběhu pohovoru, ale se soukromou
osobou, byť pracující pro státní orgán. Nejvyšší správní soud proto v tomto směru odkazuje
na svou dosavadní bohatou judikaturu (např. rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003,
čj. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 – 48, nebo ze dne 14. 6. 2007,
čj. 9 Azs 49/2007 - 68), podle které skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu má v zemi
původu obavy před vyhrožováním či napadáním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího
důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, pokud tyto problémy nebyly
zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy,
národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané politické názory.
[19] Při posouzení otázky udělení azylu z hlediska §12 je tudíž podstatné, zda byl nestátní
původce pronásledování (zde bývalý příbuzný manžela stěžovatelky) motivován některým
z azylově relevantních důvodů. Takovou skutečnost ovšem stěžovatelka ani netvrdila ani
neprokázala. Naopak, během pohovoru k důvodům podané žádosti poukázala spíše na motivy
osobního rázu. Rozvod manžela stěžovatelky s jeho bývalou manželkou (a sestrou původce
potíží) byl problematický, neboť se nechtěla rozvádět. Bratr bývalé manželky manžela se patrně
nemohl s rozvodem smířit a stěžovatelce vyhrožoval, nejspíše proto, že se již v době rozvodu
stýkala se svým manželem.
[20] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i žalovaným v tom, že zmíněné
motivy osobního rázu nelze podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu dle §12
předmětného zákona. Smyslem práva azylu není poskytnout žadateli ochranu před jakýmkoliv
negativním jevem v zemi jeho původu; nárok na udělení azylu vzniká jen z důvodů taxativně
vypočtených v §12 zákona o azylu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2003,
čj. 6 Azs 12/2003 – 49, nebo ze dne 14. 9. 2005, čj. 5 Azs 125/ 2005 - 46). Uvedené pak platí
i z hlediska důvodů pro udělení doplňkové ochrany. Ani tu nelze poskytnout v případě
kterýchkoliv, byť intenzivně pociťovaných, obav cizince z návratu do země původu, ale jen
v případech důvodů taxativně uvedených v §14a odst. 2 zákona o azylu. Stěžovatelkou
popisované potíže ovšem nelze pod předmětné ustanovení podřadit.
[21] Ke stěžovatelkou tvrzeným potížím lze dále uvést, že požadavek zákona o azylu
na státní původce pronásledování není neprolomitelný. Z a určitých okolností může být
i negativní chování soukromých osob přičteno státu, a to tehdy, pokud stát není ochoten nebo
schopen odpovídajícím způsobem zajistit osobě pronásledované ve smyslu §2 odst. 8 zákona
o azylu ochranu před takovým jednáním (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2008,
čj. 3 Azs 48/2008 - 57). Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 14. 6. 2007,
čj. 9 Azs 49/2007 – 68 (shodně i v rozsudku ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 – 48), uvedl,
že skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany
soukromé osoby, není bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle §12 zákona azylu, „ tím
spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobkyně dává občanům možnost domáhat se ochrany svých
práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu neby ly vyvráceny.“ Rovněž lze poukázat
i na rozhodnutí ze dne 31. 7. 2008, čj. 7 Azs 43/2008 - 47, podle kterého „tvrzené obavy
z vyhrožování ze strany soukromých osob a případně i z jejich násilného jed nání, třeba i odůvodněné,
by se mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní orgány země původu takové ohrožení
podporovaly, tolerovaly, organizovaly, záměrně trpěly, nezajistily účinnou ochranu apod. Případná nižší
efektivita takové ochrany v konkrétních podmínkách té které země však ještě nečiní z takového ohrožení
„pronásledování“, a tedy ani azylový důvod.“
[22] Jak žalovaný, tak i krajský soud se ve svých rozhodnutích zabývali jednak možnostmi
ochrany stěžovatelky při jejích potížích se soukromou osobou a jednak i její aktivitou při řešení
těchto potíží přímo na Ukrajině. Soud vyšel z výpovědi stěžovatelky, podle které si společně
s manželem na jednání jeho bývalého švagra dvakrát stěžovali na jeho pracovišti. Na vyřízení
stížnosti však nečekali, neobrátili se na nějaký nadřízený orgán a svou situaci raději vyřešili tím,
že vycestovali z Ukrajiny. Stěžovatelka neučinila ani nějaké jiné další opa tření ve vztahu
ke státním orgánům Ukrajiny, a ani nehledala ochranu u jiného kompetentního orgánu země
původu (např. u ombudsmana). Krajský soud netvrdil, že pokud by se stěžovatelka obrátila
na nadřízený policejní orgán, byla by její stížnost zákonitě kladně vyřízena. Bylo však třeba
prokázat, že projevila, vzhledem k dostupným možnostem, dostatečnou snahu řešit své potíže
s příslušnými orgány přímo v zemi původu. V této souvislosti lze odkázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, čj. 6 Azs 479/2004 - 41, podle kterého pro to,
„aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musela by stěžovatelka vyčerpat všechny reálně
dostupné prostředky ochrany.“ Za takové situace proto žalovaný nemohl dospět k závěru
o přičitatelnosti jednání manželova bývalého příbuzného státu ve smyslu §2 odst. 8 a odst. 9
zákona o azylu.
[23] Přijatelnost kasační stížnosti nemůže založit ani tvrzení stěžovatelky, že žalovaný
i krajský soud čerpali z neaktuálních informací o zemi původu. Tuto námitku, stejně jako odkaz
na informace uvedené na webovém serveru společnosti Člověk v tísni, příp. na Rezoluci
parlamentního shromáždění Rady Evropy, ovšem stěžovatelka v žalobě neuvedla, ačkoliv tak
jistě mohla učinit. Kasační stížnost lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody,
jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny dle §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.
(srov. rozsudky ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006 – 155, a ze dne 28. 7. 2005,
čj. 2 Azs 134/2005 – 43).
[24] I když by se tedy Nejvyšší správní soud nemusel s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s.
k dané námitce vyjadřovat, konstatuje, že nedospěl k závěru, že by použité informace
o poměrech na Ukrajině, nesplňovaly požadavky, které jsou kladeny na shromažďované
informace o zemi původu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008,
čj. 5 Azs 55/2008 – 71, nebo ze dne 4. 2. 2009, čj. 1 Azs 105/2008 - 81). Skutečnost,
že informace je jeden a půl roku stará, nemůže sama o sobě založit její neaktuálnost. Podstatné
naopak je, že stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla žádnou konkrétní spojitost mezi tím,
že v mezidobí od vypracování dané zprávy došlo k uvěznění bývalých členů ukrajinské vlády
a několik ukrajinských občanů, včetně bývalého ministra hospodářství, získalo v České
republice azyl, a jejími konkrétními potížemi, způsobenými bývalým příbuzným jejího manžela.
[25] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že se krajský sou d plně v intencích žalobních bodů
vypořádal se stěžovatelkou uváděnými potížemi. Závěr žalovaného i krajského soudu,
že stěžovatelka neuvedla skutečnosti svědčící tomu, že by mohla být vystavena pronásledování
z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, nebo že jí hrozí vážná újma podle §14a zákona
o azylu, tedy plně vychází ze skutkového stavu zjištěného v průběhu správního řízení.
[26] Nejvyšší správní soud dále poukazuje, že stejně jako krajský soud shledává v podání
žádosti o mezinárodní ochranu snahu stěžovatelky o další zajištění legálního pobytu na území
České republiky. Pociťuje-li cizinec odůvodněný strach z pronásledování, nebo že je u něj dáno
skutečné nebezpečí vážné újmy, je očekávatelné, že o ochranu České republiky požádá
bezprostředně po svém přicestování. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2005,
čj. 4 Azs 395/2004 – 68, vyložil, že o účelovosti žádosti cizince svědčí i to, že byla podána
nikoliv bezprostředně po jeho příjezdu na území České republik y, ale až poté, co mělo dojít
k ukončení jeho pobytu na území republiky. To se stalo i v nyní posuzovaném případě.
Stěžovatelka se svým manželem pobývala na území České republiky a na Ukrajině střídavě
od r. 2002, naposledy sem přicestovali na jaře roku 2009. Do řízení o mezinárodní ochraně
ovšem nevstoupila v bezprostřední návaznosti na své poslední přicestování na území,
ale až v souvislosti s tím, že jí i jejímu manželovi byly uděleny tresty vyhoštění na 4 roky
z důvodu, že na území České republiky pobývali na základě nepravých bulharských pasů. Sama
skutečnost, že se stěžovatelka domnívala, že se jedná o pravé doklady, nemůže mít
na posouzení žádosti o mezinárodní ochrany vliv. Řízení o mezinárodní ochraně nelze využívat
jako prostředek legalizace pobytu v situacích, kdy již nebylo možné úč inně využít instituty
zákona o pobytu cizinců (viz rozsudek ze dne 18. 11. 2004, čj. 7 Azs 117/2004 - 55).
[27] Nejvyšší správní soud proto jako účelovou odmítá i tu argumentaci stěžovatelky,
že jí v podání žádosti již v roce 2009 bránila skutečnost, že v této době se ukrajinským občanům
azyl neuděloval. Řízení o udělení mezinárodní ochrany je řízením o individualizované žádosti
konkrétního subjektu. Bezpředmětný je proto i odkaz stěžovatelky na udělení azylu bývalému
ukrajinskému ministru hospodářství, neboť v nyní posuzované věci jsou podstatné pouze její
konkrétní potíže, tak jak je předestřela v rámci řízení před žalovaným.
[28] Nejvyšší správní soud neshledal, že by kasační stížnost přesahovala vlastní zájmy
stěžovatelky. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny její námitky uváděné v kasační stížnosti. Zdejší soud rovněž
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Kasační
stížnost proto jako nepřijatelnou odmítl (§104a s. ř. s.).
[29] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl za použití §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 téhož zákona, podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, jestliže byla kasační stížnost odmítnuta .
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. července 2012
JUDr. Jan Passer
předseda senátu