ECLI:CZ:NSS:2013:5.AFS.69.2013:35
sp. zn. 5 Afs 69/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: multigate a.s., se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupený JUDr. Tomášem
Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému: Magistrát
města Brna, se sídlem Brno, Dominikánské nám. 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2013, č. j. 29 Af 140/2011 - 111,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
[1.] Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně. Tímto rozsudkem krajský soud
zamítl žaloby směřující proti rozhodnutím Magistrátu města Brna, odbor rozpočtu a financování,
(dále též „žalovaný“) ze dne 30. 9. 2011, č. j. MMB/366249/2011, č. j. MMB/368594/2011
a č. j. MMB/368593/2011. Uvedenými rozhodnutími byla zamítnuta odvolání stěžovatele
proti rozhodnutím o přeplatku vydaným Úřadem městské části Brno – Líšeň („správce
poplatku“) dne 7. 9. 2011, č. j. MCLISEN08398/2011/2500, č. j. MCLISEN08399/2011/2500
a č. j. MCLISEN09329/2011/2500. Těmito rozhodnutími správce poplatku nevyhověl žádosti
stěžovatele o vrácení přeplatku na místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo
jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu dle
ustanovení §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„daňový řád“).
[2.] Ze soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce dne 21. 6. 2011
a 28. 6. 2011 zaplatil místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí (dále jen „místní poplatek za provozovaný výherní
hrací přístroj“) dle ustanovení §10a zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, v tehdy
účinném znění (dále jen „zákon o místních poplatcích“) a obecně závazné vyhlášky statutárního
města Brna č. 9/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné
technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu (dále jen
„vyhláška č. 9/2010“) a č. 21/2010, o místním poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj
nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního
předpisu (dále jen „vyhláška č. 21/2010“), ve výši 82 018 Kč (za 1ks zařízení Magic lotto,
8 ks zařízení Multi bonus, 4 ks zařízení Synot, 6 ks zařízení Kajot a 4 ks zařízení Multi lotto
provozovaných nebo schválených k provozu v období od 1. 7. 2010 do 30. 9. 2010), ve výši
325 062 Kč (za 2 ks zařízení Max Power, 3 ks živé hry, 1 ks zařízení Lady Morgan, 6 ks zařízení
Magic Lotto, 10 ks zařízení Multi bonus, 11 ks zařízení Synot, 15 ks zařízení Kajot,
1 ks elektromechnické rulety a 27 ks zařízení Multi lotto provozovaných nebo
schválených k provozu v období od 1. 7. 2011 do 30. 9. 2011) a ve výši 163 912 Kč
(za 1 ks elektromechanické rulety, 1 ks zařízení Magic lotto, 8 ks zařízení Multi bonus,
4 ks zařízení Synot, 6 ks zařízení Kajot, 18 ks zařízení Multi lotto provozovaných nebo
schválených k provozu v období od 1. 10. 2010 do 31. 12. 2010). Dne 9. 8. 2011 žalobce podal
žádost o vrácení uvedených částek, protože uhrazený místní poplatek považoval za vratitelný
přeplatek z důvodu absence zákonného podkladu pro jeho stanovení a vybírání. Správce poplatku
této žádosti nevyhověl s odůvodněním, že na osobním daňovém účtu poplatníka neeviduje žádný
vratitelný přeplatek.
[3.] Rozhodnutí správce poplatku napadl stěžovatel odvoláním, které žalovaný zamítl
rozhodnutím ze dne 30. 9. 2011, č. j. MMB/366249/2011, č. j. MMB/368594/2011
a č. j. MMB/368593/2011. V odůvodnění žalovaný odmítl, že by žalobcem namítaná ustanovení
zákona o místních poplatcích a zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o loteriích“), byla nesrozumitelná a umožňovala
více výkladů ve vztahu k vybírání místních poplatků za „jiné technické herní zařízení“. Žalovaný
ve svých rozhodnutích dospěl také k závěru, že žalobcem provozovaná zařízení podléhají
poplatkové povinnosti a naplňují zákonnou definici „jiného technického herního zařízení“.
[4.] Žalobce výše uvedená rozhodnutí žalovaného napadl žalobami, v nichž obšírně
argumentoval nezákonností napadených správních rozhodnutí z důvodu, že se žalovaný
s odvoláním žalobce vypořádal nesprávně a dostatečně se také nezabýval tvrzenými odvolacími
důvody. Žalovaný dle žalobce také chybně interpretoval a nesprávně aplikoval příslušná
ustanovení zákona o místních poplatcích, zákona o loteriích a daňového řádu.
[5.] Krajský soud v Brně žaloby proti rozhodnutím žalovaného spojil ke společnému
projednání podle §39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) z důvodu, že napadená rozhodnutí spolu úzce skutkově
a právně souvisela. Výrokem II. krajský soud žaloby zamítl a výrokem III. a IV. rozhodl
o nákladech řízení před krajským soudem.
[6.] Jádro sporu krajský soud shledal ve výkladu pojmu „poplatek za provozovaný výherní hrací
přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ dle §1
písm. g) zákona o místních poplatcích (v tehdy platném znění). Soud odmítl směšovat pojem
„loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“. Hry provozované prostřednictvím centrálního
loterního systému (jehož součástí jsou koncové interaktivní videoloterní terminály) považoval
za loterie a jiné podobné hry, které může Ministerstvo financí povolit na základě zmocnění
dle §50 odst. 3 zákona o loteriích. V těchto případech se přitom přiměřeně použijí ustanovení
části první až čtvrté zákona o loteriích, na základě nichž Ministerstvo financí žalobci povolilo
provozování loterie nebo jiné podobné hry prostřednictvím centrálního loterního systému.
Argumentací a maiore ad minus dospěl soud k závěru, že takto Ministerstvo financí povolilo
i jejich provozování prostřednictvím jednotlivých koncových videoloterních terminálů
(stěžovatelem namítaný významový rozdíl slov „povoluje“ a „schvaluje“ přitom považoval
za minimální). Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl nyní projednávanou kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
[7.] Stěžovatel kasační stížností napadá výrok II. a III. rozsudku krajského soudu z důvodů
obsažených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel rovněž namítá nicotnost
rozhodnutí správce poplatku.
[8.] Nicotnost rozhodnutí správce poplatku stěžovatel považuje za první zásadní vadu
rozhodnutí krajského soudu i správce poplatku. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud opakovaně
namítá, že jeho zařízení místnímu poplatku nepodléhají, nemůže správce poplatku rozhodnout
o ne/existenci přeplatku na místním poplatku bez toho, aby měl jako podklad pro rozhodnutí
k dispozici pravomocný platební výměr. Stěžovatel připomíná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 17. 1. 2012, č. j. 2 Afs 76/2011 – 62 (všechna judikatura dostupná
na www.nssoud.cz), dle kterého má správce poplatku povinnost vydat platební výměr, pokud
poplatník nesouhlasí s výší poplatku a tento nesouhlas kvalifikovaně vyjádří (což učinil). Není-li
pak vydán pravomocný platební výměr, není poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán
a nelze rozhodnout o existenci přeplatku. V této souvislosti stěžovatel též navrhl přerušení řízení
do doby rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ve věci 2 Afs 68/2012.
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že poplatky byly vyměřeny konkludentně
a že postup správce poplatku relevantně nerozporoval. Postrádá tak jakoukoli existenci byť
konkludentního platebního výměru, z čehož dovozuje absenci jakéhokoli podkladu pro
rozhodnutí o existenci přeplatku.
[9.] Stěžovatel za zásadní dále označil otázku existence povinnosti platit místní poplatek
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu i za zařízení, která jsou pouze koncovými jednotkami
tzv. centrálního loterního systému (dále též „CLS“). V této souvislosti stěžovatel nesouhlasí
se závěry Nejvyššího správního soudu vyřčenými v rozhodnutí ze dne 31. 5. 2013,
č. j. 2 Afs 37/2013. Stěžovatel namítá nejasnost právní úpravy a odmítá směšování pojmu
„povoluje“ a „schvaluje“. Je přesvědčen o nutnosti postupovat při výkladu pojmu „jiné technické
herní zařízení povolované Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“
podle standardních výkladových metod, tj. za použití výkladu gramatického, systematického,
logického, eventuelně historického a teleologického. Gramatickým výkladem dochází k závěru,
že zpoplatněno může být jen to zařízení, které je výsledkem technického bádání a umožňuje hru
a které je povoleno ministerstvem. Z logického výkladu dovozuje, že ustanovení §10a zákona
o místních poplatcích zpoplatňuje výherní hrací přístroje (VHP) na straně jedné, a jiná technická
herní zařízení (JTHZ) povolená Ministerstvem financí na straně druhé. Zákon o loteriích
však o vydávání povolení k JTHZ výslovně nehovoří; §17 až §19 zákona o loteriích předpokládá
vydávání povolení k provozování jednotlivých VHP a §50 odst. 3 téhož zákona vydávání
povolení loterií a jiných podobných her. Stěžovatel tak shrnuje, že ministerstvo na základě zákona
o loteriích povoluje pouze loterie a jiné podobné hry, výherní hrací přístroje, tomboly, kursové
sázky a sázkové hry v kasinu. A contrario je tedy vyloučena pravomoc ministerstva vydávat
povolení k provozování JTHZ. Pokud je zpoplatňování VHT a JTHZ upraveno
týmž ustanovením zákona o místních poplatcích, stěžovatel (za použití argumentu a simili)
dovozuje, že jsou-li zpoplatňovány VHP, jejichž provozování je povoleno podle zákona
o loteriích, měla by zpoplatnění podléhat pouze ta JTHZ, která jsou taktéž povolována
ministerstvem.
[10.] Stěžovatel zároveň opětovně a obsáhle vytkl celkovou nejasnost právní úpravy, včetně
novel zákona o místních poplatcích, spočívající především v nejasnosti pojmu „výherní hrací
přístroj“ a jeho dopadu na interaktivní videoloterní terminály (IVT). S odkazem na zákon
o loteriích stěžovatel dovozuje, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý
povolený hrací přístroj, nikoli tedy hrací přístroj, prostřednictvím kterého jsou provozovány
sázkové hry. V případě IVT je takto povolováno v souladu s ustanovením §50 odst. 3 zákona
o loteriích provozování loterie nebo jiné podobné hry, a nikoli provozování výherního hracího
přístroje, které podlehá místnímu poplatku. Navíc zákon o loteriích ani zákon o místních
poplatcích žádným způsobem neupravuje pojem „jiné technické herní zařízení“,
přičemž má-li být jeho provozování zpoplatněno, musí zákon o loteriích přinejmenším stanovit,
že Ministerstvo financí vydává povolení k provozování jiného technického herního zařízení
či zařízení, které by pod tento pojem spadalo. Zároveň stěžovatel argumentuje tím,
že Ministerstvo financí „povoluje“ loterii nebo jinou podobnou hru, avšak později „schvaluje¨“
provozování jednotlivých IVT. Tuto gramatickou odlišnost (mající na výběr poplatku zásadní
vliv) opomněl vzít v úvahu jak správce poplatku, tak krajský soud.
[11.] Další série žalobních námitek, s nimiž se podle tvrzení stěžovatele krajský soud
nevypořádal, se týká technických aspektů jím provozovaných zařízení a nemožnosti
je subsumovat pod pojem jiné technické herní zařízení z tohoto důvodu. Provozování loterie
nebo jiné podobné hry je prováděno prostřednictvím Centrálního loterního systému (CLS),
což je funkčně nedělitelné technické zařízení, kterým je elektronický systém tvořený centrální
řídící jednotkou, místní kontrolní jednotkou a neomezeným počtem připojených koncových
interaktivních videoloterních terminálů, tvořící po funkční stránce jeden celek. Interaktivní
videoloterní terminál (VLT) je pouze jednou z částí CLS. Při srovnání s VHP je zřejmé, že se jím
rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním
určeným jen pro jednoho hráče. Vzhledem ke spojení pojmů výherní hrací přístroj a jiné
technické herní zařízení do téhož ustanovení zákona o místních poplatcích stěžovatel
předpokládá, že se jedná o zařízení podobná, příbuzná. Z tohoto důvodu by měla být dána
kompaktnost a funkční nedělitelnost i v případě JTHZ, přičemž tyto vlastnosti je nutné odvodit
od průběhu sázkového procesu, kterým se rozumí vklad finančních prostředků do hry, uzavření
sázky, průběh jednotlivé hry a její výsledek. VHP i JTHZ by tedy měly být schopny uskutečnit
všechny tyto prvky sázkového procesu. Fakticky však VLT není funkčně nedělitelným
technickým zařízením (slouží jen jako zobrazovací zařízení, ale k vygenerování prohry či výhry
dochází v CLS) a sám o sobě nemůže sloužit k provozování loterií, což vyplývá také z vymezení
CLS v jednotlivých rozhodnutích ministerstva.
[12.] Z důvodu zákonných nejasností a rozličných výkladů pak stěžovatel opakovaně a na více
místech upozorňuje na nutnost postupu dle zásady in dubio pro libertate. Správní soud se podle jeho
názoru s uvedenou žalobní námitkou vypořádal nesprávně.
[13.] Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k novému řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
[14.] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti toliko uvedl, že nebude doplňovat nic
nad rámec svých vyjádření obsažených v soudním spise.
IV. Vlastní argumentace soudu
[15.] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3, 4 s. ř. s) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[16.] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], která má spočívat v tom, že se krajský soud vůbec
nevypořádal s některými žalobními námitkami. Teprve poté, dospěje-li kasační soud k závěru,
že napadené rozhodnutí přezkoumatelné je, může se zpravidla zabývat dalšími stížnostními
námitkami (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 8. 3. 2005, č. j. 3 As 6/2004 - 105,
publikovaný pod č. 617/2005 Sb. NSS). Podle konstantní judikatury se za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů považuje například takové rozhodnutí, v němž nebyly vypořádány
všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé, proč právní
argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky považoval
za liché, mylné nebo vyvrácené; rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna zákonná
kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by spis obsahoval
protichůdná sdělení a z rozhodnutí by nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu
a proč (srov. například rozsudky ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36,
publ. pod č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005 - 298,
publ. pod č. 1119/2007 Sb. NSS, ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001 - 47,
publ. pod č. 386/2004 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 17. 9. 2003, č. j. 5 A 156/2002 - 25,
publ. pod č. 81/2004 Sb. NSS). Vychází-li Nejvyšší správní soud z výše uvedeného pojetí
nepřezkoumatelnosti, nemůže než konstatovat, že nepřezkoumatelnost rozsudku krajského
soudu tak, jak ji stěžovatel namítá, neshledal.
[17.] Stěžovatel předně vytýká údajnou nicotnost rozhodnutí správce poplatku. Jak vyplývá
z kasační stížnosti, stěžovatel má za to, že dokud není vydán pravomocný platební výměr, není
poplatek na daňovém účtu poplatníka předepsán, a proto nelze ani rozhodovat o existenci
či neexistenci přeplatku. V této souvislosti pak poukázal na povinnost správce daně vydat (nikoli
jen „konkludentní“) platební výměr, pokud poplatník vyjádří nesouhlas s úhradou poplatku nebo
s jeho výší; tato problematika je předmětem rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu (sp. zn. 2 Afs 68/2012).
[18.] K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že takto stěžovatelem formulovaná námitka byla
uplatněna až v kasační stížnosti. Krajský soud se věcně otázkou nicotnosti rozhodnutí správce
poplatku z výše uvedených důvodů nezabýval, protože jí nebylo v žalobě argumentováno.
Meritorně se touto otázkou proto nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud, neboť kasační
stížnost (její část) není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel řádně neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud doplňuje, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. nesleduje restrikci práv fyzických
a právnických osob na přístup k soudní ochraně, nýbrž zachování kasačního charakteru řízení o kasační
stížnosti. Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze spravedlivě žádat, aby
na principu vigilantibus iura uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před soudem
prvé instance. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni
ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené“ (srov. 8 Afs 48/2006 ze dne 25. 9. 2008, publ. pod
č. 1743/2009). Z uvedeného důvodu je také bezpředmětný návrh stěžovatele na přerušení řízení
o kasační stížnosti. Z úřední povinnosti Nejvyšší správní soud nicotnost rozhodnutí správního
orgánu neshledal.
[19.] Další námitkou, kterou krajský soud ve svém rozsudku podle mínění stěžovatele opomněl
vypořádat, jsou technické aspekty stěžovatelem provozovaných zařízení, po jejichž zohlednění
není možné je podřadit pod jiná technická herní zařízení (JTHZ). Ačkoli se krajský soud výslovně
technickými parametry stěžovatelem provozovaných zařízení nezabýval, je zřejmé, že technické
aspekty zohlednil jak při úvaze o definici JTHZ, tak smyslu poplatkové povinnosti
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem
financi (viz závěry učiněné v bodu 47 až 55 rozsudku krajského soudu). Nejvyšší správní soud
tedy, na rozdíl od stěžovatele, nenabyl pochybnosti o tom, že technické aspekty stěžovatelem
provozovaných zařízení vzal krajský soud při rozhodování v úvahu.
[20.] Stěžovatel napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný také z důvodu, že se krajský
soud ve svém rozhodnutí vyjadřuje pouze k interaktivním videoloterním terminálům, nikoliv již
k lokálnímu hernímu systému, elektromechanické ruletě, elektromechanickým kostkám a živé hře.
K uvedené námitce Nejvyšší správní soud ze soudního spisu zjistil, že žalobní argumentace
stěžovatele se týká především interaktivních videoloterních terminálů, k nimž krajský soud své
závěry rozsáhle zdůvodnil. Stěžovatel pouze stručně v žalobě na str. 15 také uvedl, že nezákonné
zpoplatnění se netýká pouze interaktivních videoloterních terminálů, a že místní poplatek byl
správním orgánem prvního stupně vyměřen také za vícemístné technické zařízení, kostky
či ruletu, kdy je ovšem Ministerstvem financí povolováno opět pouze provozování loterie nebo
jiné podobné hry. Stručnou zmínku o dalších zařízeních, a to vícemístných technických
zařízeních, elektromechanické ruletě či elektrických kostkách obsahuje ještě str. 18 žaloby.
Z žalobní argumentace stěžovatele je zřejmé, že nezákonnost zpoplatnění dalších zařízení
spatřuje v tom, že v souladu s ustanovením §50 odst. 3 zákona o loteriích je povolováno
provozování loterie nebo jiné podobné hry, nikoliv interaktivních videoloterních terminálů
či dalších zařízení. Uvedenou námitkou se krajský soud zabýval rozsáhle ve vztahu
k interaktivním videoloterním terminálům a stručně i ve vztahu k dalším zařízením, a to v bodě
44 napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud proto tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu neshledal.
[21.] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že krajský soud v odůvodnění svého rozsudku
věcně vypořádal všechny řádně a včas uplatněné žalobní námitky. Kasační důvod ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak naplněn není.
[22.] Stěžovatel se dále v kasační stížnosti dovolává stížnostního důvodu uvedeného v §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. Vadu řízení před krajským soudem spatřuje ve skutečnosti, že opakovaně
namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného z důvodu, že se žalovaný zabýval pouze
výkladem pojmu jiné technické herní zařízení a nijak se nezabýval otázkou daňového účtu
stěžovatele, stavu na tomto účtu a existencí přeplatku. Krajský soud se v napadeném rozsudku
k otázce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného z důvodu, že se žalovaný nezabýval
otázkou daňového účtu stěžovatele, stavu na tomto účtu a existencí přeplatku, nevyjádřil,
a to z důvodu, že stěžovatel takto formulovanou námitku v žalobě neuplatnil. Meritorně se touto
otázkou proto nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud, neboť kasační stížnost (její část) není
přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel řádně neuplatnil v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[23.] Pokud jde o kasační důvody opírající se o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
stěžovatel především obšírnou argumentací nesouhlasí se způsobem interpretace a aplikace
ustanovení §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích v rozhodném znění, neboť namítá,
že VLT (jakožto koncové jednotky CLS) nelze považovat za jiné technické herní zařízení;
nadto VLT nejsou Ministerstvem financí povolovány. Nelze je proto podřadit pod poplatkovou
povinnost dle citovaného ustanovení.
[24.] Z ustálené judikatury zdejšího soudu přitom plyne, že o nezákonnost napadeného
rozsudku by se jednalo tehdy, jestliže by krajský soud aplikoval na zjištěnou skutkovou situaci
nesprávné zákonné ustanovení (případně by opomenul aplikaci některých ustanovení dalších)
anebo by sice vycházel z relevantních zákonných ustanovení, nicméně jejich výklad by odporoval
běžným interpretačním metodám (teleologická, systematická, logická, gramatická apod.), čímž
argumentuje stěžovatel.
[25.] Stěžovatel v úvodu argumentace zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, týkající se podobné materie, s jehož závěry vyjadřuje
nesouhlas, aniž by hlouběji rozvinul, v jakých ohledech považuje dotčené rozhodnutí za chybné.
Ve své argumentaci se přidržuje obecných argumentů, jež však byly v rozhodovací praxi zdejšího
soudu již vícekrát řešeny (srov. např. rozsudek ze dne 25. 7. 2013, č. j. 2 Afs 57/2013 – 39,
týkající se rovněž stěžovatele) a Nejvyšší správní soud nemá důvod se od své dosavadní
konstantní judikatury odchýlit.
[26.] Rozhodnou právní otázkou se v posuzovaném případě jeví výklad pojmu „jiné technické
herní zařízení“, a to s ohledem na fungování interaktivních videoloterních terminálů
jakožto koncových zobrazovacích jednotek technického zařízení centrálního loterního systému.
Relevantním ustanovením, které bylo v projednávaném případě aplikováno, je především §10a
zákona o místních poplatcích (v tehdy platném znění). Podle tohoto ustanovení
totiž (1) [p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí. Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku. (2) Poplatek za výherní
hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí platí jeho provozovatel. (3) Sazba
poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
na tři měsíce činí od 1000 Kč do 5000 Kč.
[27.] Pojem „jiné technické herní zařízení“ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon
č. 183/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České
republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu
a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv
a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb.,
o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní konformitu přijetí
této novely zákona o místních poplatcích posuzoval též Ústavní soud a neshledal ji za ústavně
nekonformní (srov. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013). Stěžovatel má pravdu, že termín „jiné
technické herní zařízení“ není v právním řádu nijak definován. Aby bylo možno považovat technické
zařízení za tzv. „jiné technické herní zařízení“ ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení
do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího přístroje. Dle ustanovení §17 odst. 1 zákona
o loteriích se výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické
zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. U výherního hracího přístroje s programovým vybavením
umožňujícím současnou hru na více hracích místech více hráčům je každé takové hrací místo rovněž považováno
za samostatný výherní hrací přístroj. Tato skutečnost musí být uvedena v osvědčení o provozuschopnosti vydaném
podle §19 odst. 2 písm. c), jakož i ve výpisu z tohoto osvědčení. Vlastnosti však nelze dovozovat primárně
z technických parametrů přístroje, nýbrž především z jejich funkce. Nejvyšší správní soud
zdůrazňuje, že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém principu
a prostřednictvím čeho je povolená loterie provozována, ale klíčová je především její vnější forma
zpřístupněná uživateli.
[28.] Pokud stěžovatel tvrdí, že interaktivní videoloterní terminály nelze zahrnout pod zákonné
pojmy uváděné v zákoně o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných norem
ze striktně technických parametrů, s čímž nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Interpretace
normy nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti technických parametrů, protože pokud by byl
připuštěn tento postup odporující základním východiskům interpretace právních norem, právě
tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před faktickým smyslem
a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný parametr, což musí Nejvyšší správní
soud odmítnout. Takovýto postup by přinášel striktní jazykový formalismus, který není v právu
žádoucí.
[29.] V případě, že by za jednotku, z níž se odvádí poplatek, byla považována pouze centrální
loterní jednotka, mohli by provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů umístit v dané
obci nespočet konečných přístrojů určených pro hru a naprosto by tak byl popřen smysl a účel
daného místního poplatku a přijatých norem. Podobně by daná interpretace kolidovala
s judikaturou Ústavního soudu, dle které „je notorietou, že loterie a jiné podobné hry se vyskytují převážně
na okraji společensky akceptovaných aktivit, (…) a nelze připustit takový výklad podústavních předpisů,
který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných
celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných
vyhlášek o tom, kde se mohou na jejím území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her,
bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání“ (srov. např. Pl. ÚS 56/10,
publ. pod č. 293/2011 Sb. - N 151/62 SbNU 315). Jakékoli snížení možností místní samosprávy
regulovat tuto oblast bez zřejmé zákonné opory nelze tedy akceptovat, protože by tak bylo
zasahováno do práva obcí na samosprávu.
[30.] Nejvyšší správní soud rovněž odkazuje na úmysl zákonodárce při schvalování dotčené
novely, protože právě z něj vyplývá podřazení videoloterních terminálů pod posuzovaný pojem.
Přijetí předmětné úpravy zjevně reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší faktickou
dvojkolejností výběru poplatku za hrací přístroje (obce za hrací automaty vs. Ministerstvo financí
ČR za videoloterní terminály) a nad faktickou nemožností regulace videoloterních terminálů
obcemi. Uvedené okolnosti projednávání a schvalování zákona tedy ukazují, že zákonodárce
jednoznačně zamýšlel postavit výherní hrací přístroje a videoloterní terminály na roveň.
Jakkoliv tedy lze do určité míry souhlasit se stěžovatelem, že znění citovaného zákonného
ustanovení v tehdejším znění nebylo terminologicky nejpřesnější, vůle zákonodárce je z ní jasně
patrná a nevzbuzuje výraznější interpretační pochybnosti.
[31.] Stěžovatel též argumentuje nenaplněním druhé podmínky pro vznik poplatkové
povinnosti dle §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích, která spočívá v povolení JTHZ
Ministerstvem financí. Argumentace stěžovatele stojí na názoru, že Ministerstvo financí
v současné době povoluje v režimu jakéhosi zbytkového zmocňovacího ustanovení §50 odst. 3
zákona o loteriích pouze loterie a jiné hry, přičemž hru (provozovanou prostřednictvím
Centrálního loterního systému tvořeného centrální řídící jednotkou, místními kontrolními
jednotkami a koncovými zařízeními), nelze s koncovými zařízeními (VLT) ztotožňovat.
[32.] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem stěžovatele, že pojem loterie
nebo jiná hra nelze zaměnit či ztotožňovat s pojmem interaktivní videoloterní terminál. Zatímco
první sousloví představuje abstraktní a veskrze imateriální pojem, druhé má podobu ryze
konkrétního, materiálního substrátu, pomocí něhož uživatel (hráč) tuto hru hraje. Na rozdíl
od stěžovatele však zdejší soud vnímá ustanovení §50 odst. 3 zákona o loteriích v celém
jeho znění. Podle tohoto ustanovení ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry,
které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny
podmínky provozování podrobně stanoveny; použije přitom přiměřeně ustanovení části první
až čtvrté zákona. Právě zákonodárcem použité sousloví všechny podmínky provozování, použité
v souvislosti s povolováním, vede Nejvyšší správní soud k závěru, že tyto podmínky
v sobě zahrnují nejen schválení všeobecného loterijního plánu, herních plánů, generálního
návštěvního řádu platného pro všechna střediska či bezpečnostní směrnice, ale právě i umístění
konkrétních interaktivních videoloterních terminálů (VLT) v přesně specifikovaném počtu,
na přesně uvedených konkrétních adresách. Povolení jiné hry, je tedy nutné vnímat jako nedílný
celek, jehož integrální součástí jsou podmínky jejího provozování. Pokud se tedy provozovatel
rozhodne tato koncová zařízení například přesunout do jiných provozoven či rozšířit jejich počet,
přistoupí Ministerstvo financí k doplnění původně vydaného povolení, ve smyslu úpravy jeho
podmínek. Zda výrok takového povolení zní „povoluje“ nebo „schvaluje“, není podle názoru
zdejšího soudu podstatné, neboť je třeba vycházet z materiální podstaty takového rozhodnutí,
a tou je změna (eventuálně doplnění) již vydaného rozhodnutí na podkladě změny podstatných
okolností u žadatele o povolení k provozování loterie nebo jiné hry. Lze si tudíž představit i
situaci, kdy by stěžovatel požádal o rozšíření počtu VLT nebo o jejich přemístění, avšak
Ministerstvo financí by jeho žádosti z určitých důvodů nevyhovělo a umístění těchto dalších VLT
nebo jejich přemístění by dodatečně nepovolilo (neschválilo).
[33.] Stěžovatel tedy nemá pravdu, pokud gramatickým a logickým výkladem dochází k závěru,
že Ministerstvem financí „schválené“ VLT nepodléhají poplatkové povinnosti dle zákona
o místních poplatcích. Výkladem logickým a teleologickým totiž dospějeme k závěru,
že povinnost platit místní poplatek se vztahuje ke každé konečné jednotce CLS; opačný výklad
by nesledoval účel dané právní úpravy. Jak konstatoval ve své judikatuře též Ústavní soud, každé
ustanovení právního předpisu je nutno chápat v jeho celkovém smyslu, v kontextu s jinými ustanoveními
příslušného právního předpisu i v souvislosti s celým právním řádem. (srov. I. ÚS 249/99;
publ. pod č. U 55/15 SbNU 309). Stěžovatelův argument, že výklad teleologický a historický
by měl být chápán pouze jako pomocný, z výše uvedených důvodů neobstojí, stejně jako námitka,
že tímto výkladem je účelově zasaženo do vlastnického práva jednotlivce.
[34.] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že VLT,
jakožto koncová zařízení centrálního loterijního systému, podléhají povolení Ministerstva financí
podle §50 odst. 3 zákona o loteriích, a proto spadají pod pojem jiná technická herní zařízení
povolená Ministerstvem financí. Podléhají tedy místnímu poplatku podle §10a zákona o místních
poplatcích. Jelikož ani v tomto směru dikce §10a zákona o místních poplatcích (ve spojení s §50
odst. 3 zákona o loteriích) nevede při použití klasických interpretačních metod k dvojímu
výkladu, z nichž by jeden bylo možno z hlediska stěžovatele označit za příznivější, zásada in dubio
pro libertate, na jejíž dodržení stěžovatel naléhal, nedostala prostor pro svou aplikaci.
[35.] K těmto opakovaným námitkám spočívajících v prolomení zásady in dubio mitius
v neprospěch stěžovatele Nejvyšší správní soud dodává, že tato zásada skutečně představuje
jednu ze základních zásad správního (a potažmo celého veřejného) práva. Tento princip
však nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní normy podanou
stěžovatelem měly správní orgány zohlednit jakožto dvojí výklad. Jak pravil Ústavní soud,
„v právním státě je třeba tvorbě právních předpisů věnovat nejvyšší péči. Přesto se však nelze vyhnout
víceznačnostem, což plyne jak z povahy jazyka samotného, tak z abstraktnosti právních norem,
jakož i z omezenosti lidského poznání, stejně jako z dynamické povahy sociální reality.“ (III. ÚS 783/06,
publ. pod č. 210/2007) Uvedená víceznačnost však musí dosáhnout obecně přijatelné míry
a musí jít o rovnocenný konkurenční výklad práva, ne pouze o výklad obtížně obhajitelný;
v takové situaci aplikace zásady in dubio mitius nepřipadá v úvahu. A právě výklad předestřený
stěžovatelem vychází z významně formalistických až technologických hledisek a naprosto
nezohledňuje smysl a účel dotčených norem ani předchozí judikaturu. Proto ho nelze považovat
za rovnocenný výklad s výkladem poskytnutým krajským soudem či správcem poplatku
a Nejvyšší správní soud tak porušení zásady in dubio mitius neshledal.
[36.] Otázka, zda místnímu poplatku podléhají již pouze povolená zařízení, či zda tato zařízení
musí být fakticky provozována, je v řízení o předmětné kasační stížnosti právně irelevantní,
neboť stěžovatel uvedenou námitku vznesl až v replikách, tedy opožděně ve smyslu ustanovení
§71 odst. 2 a §72 odst. 1 s. ř. s. Nejvyšší správní soud se proto k uvedené otázce nebude
vyjadřovat, neboť kasační stížnost (její část) není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel
řádně neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl
(§104 odst. 4 s. ř. s.).
V. Závěr
[37.] Ze všech shora vyložených důvodů soud uzavírá, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
[38.] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu