ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.42.2013:11
sp. zn. 5 As 42/2013 - 11
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
P. Č., proti žalovanému: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013,
č. j. 11 A 8/2012 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 15. 10. 2011 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
26. 9. 2011, č. j. 2651/11, č. j. 2652/11 a č. j. 2657/11, kterými byli k poskytnutí právní služby
pro řízení o ústavních stížnostech žalobci určeni advokáti. Žalobce mj. namítal, že určení
advokáti nejsou dostatečně identifikováni, žalovaný přiznal určeným advokátům budoucí nárok
na úhradu hotových výdajů, nebyl vymezen rozsah služeb a žalobce je tak vystaven právní
nejistotě. Žalobce podáním ze dne 9. 5. 2012 posléze požádal o osvobození od soudních
poplatků, neboť jeho majetkové poměry mu neumožňují soudní poplatek uhradit.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 4. 2013, č. j. 11 A 8/2012 - 25, rozhodl,
že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává.
Městský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žaloba proti rozhodnutí o určení
advokáta Českou advokátní komorou zjevně nemůže být úspěšná. Uvedl, že daná rozhodnutí sice
podléhají soudnímu přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2008,
č. j. 6 Ads 19/2008 - 103, www.nssoud.cz), avšak žaloba proti nim zjevně nemůže být úspěšná,
pokud v ní žalobce pouze polemizuje s podmínkami, které plynou přímo ze zákona, a jimiž
by musela být vedena a omezena činnost jakéhokoliv advokáta, který by byl žalobci určen
k poskytování právních služeb (bez ohledu na to, zda se rozhodnutí o těchto podmínkách
výslovně zmiňuje nebo ne).
Napadená rozhodnutí přitom nejsou takového charakteru, že by jimi mohla být zkrácena
veřejná subjektivní práva žalobce. Městský soud v souvislosti s výše uvedeným konstatoval,
že žalovaný žalobci plně vyhověl, kladně rozhodl o jeho žádostech o určení advokáta a stanovil,
že advokát bude poskytovat právní služby bez nároku na odměnu. Námitky žalobce proti
předmětným rozhodnutím jsou zcela subjektivního charakteru, z těchto rozhodnutí nevyplývá
možnost zaměnitelnosti určeného advokáta s jinou osobou, specifikována je i věc, ve které
má určený advokát službu poskytnout. Žaloba přitom v souladu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu zjevně nemůže být úspěšná, jestliže je napadeno rozhodnutí, jímž bylo žadateli
věcně v plném rozsahu vyhověno. Z těchto důvodů proto žalobci městský soud nepřiznal
ve smyslu §36 odst. 3 s. ř. s. osvobození od soudních poplatků a poukázal také na to,
že v důsledku počtu sporů, které žalobce vede a samoúčelnosti některých uplatněných procesních
návrhů, je třeba jeho žádost o osvobození od soudních poplatků též považovat za zneužití
institutu osvobození od soudního poplatku.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž uvádí,
že úvahy městského soud jsou v dané věci neopodstatněné. Stěžovatel označil několik pochybení
městského soudu, jež jsou podle jeho názoru důvodem pro zrušení vydaného rozhodnutí. Podle
stěžovatele městský soud věc nepochopil, svévolně ignoruje platnou právní úpravu na úkor
judikatury, která se netýká věci samé. Taktéž poukazuje na libovůli soudu, neboť v jiné věci
byl stěžovatel od soudního poplatku osvobozen, upozorňuje, že rozhodnutí městského soudu
je nesrozumitelné a úvahy o „zneužití institutu osvobození“ jsou nesprávné.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), přičemž s ohledem
na danou procesní situaci není nutné (viz níže), aby byl stěžovatel v řízení o dané kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení (§35
odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je rozhodnutí (usnesení), jímž
byla zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání jak na podmínce uhrazení
soudního poplatku za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen
další řetězení téhož problému. Trvání na těchto podmínkách, vzhledem ke specifické povaze
napadeného usnesení, by vedlo k popření cíle, který účastník podáním žádosti sledoval,
a k popření vlastního smyslu řízení o kasační stížnosti, v němž má být zkoumán závěr o tom, zda
účastník měl být od soudních poplatků osvobozen či nikoliv (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, www.nssoud.cz). Kasační stížnost
lze tedy i při absenci těchto podmínek projednat a jedná se rovněž o kasační stížnost přípustnou.
Zdejší soud také dodává, že i když stěžovatel své kasační námitky nepodřadil pod žádný
ze zákonem stanovených důvodů, připadá podle obsahu kasační stížnosti v úvahu kasační důvod
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud v souladu se svou konstantní
judikaturou vychází z toho, že „pokud ze znění kasační stížnosti vyplývají důvody seznatelné a podřaditelné
pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadí jednotlivým zákonným
ustanovením, či tak učiní nepřesně“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že individuální osvobození od soudních poplatků
je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých
poměrech, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
Tento druh osvobození od soudních poplatků je upraven v §36 odst. 3 s. ř. s. Z dikce tohoto
ustanovení především vyplývá, že účastník může být zčásti a zcela výjimečně plně osvobozen
od soudních poplatků při současném splnění těchto tří předpokladů: a) podání žádosti
o osvobození od soudních poplatků, b) podaný návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný,
c) doložení nedostatku prostředků. Mimo toto ustanovení se dílčím způsobem aplikuje rovněž
§138 o. s. ř., za p oužití §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení osvobození
od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Citované
ustanovení o. s. ř. rovněž pamatuje na situace, kdy uplatňování nebo bránění práva před soudem
nese znaky svévole (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2010,
č. j. 8 As 22/2010 - 91, www.nssoud.cz, či rozsudek ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66,
publikovaný pod č. 2601/2011 Sb. NSS).
K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní osvobození od soudního
poplatku v kontextu uvedených právních úprav, se vyjádřil i rozšířený senát Nejvyšší správního
soudu v usnesení ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 – 74, publikovaném pod č. 2099/2010 Sb.
NSS, když dovodil, že „slovo „může“ užité v §36 odst. 3 větě první s. ř. s. ovšem dává soudu určitý,
byť ve světle judikatury Ústavního soudu poměrně nevelký, prostor pro uvážení, zda, i když jsou podmínky
pro osvobození splněny, tj. účastník nemá dostatek prostředků a není naplněna ani negativní podmínka
osvobození zakotvená ve větě druhé zmíněného ustanovení, není výjimečně namístě mu dobrodiní osvobození
od soudních poplatků odepřít. Soudní uvážení se musí řídit stejnými pravidly jako uvážení správní, tj. zejména
se musí vyvarovat libovůle, rozlišovat mezi různými případy na základě racionálních, logických
a nediskriminačních kritérií a posuzovat obdobné případy obdobně a různé případy různě. Tato povinnost při
soudním uvážení plyne z principu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Znamená to, že budou-li
podmínky podle §36 odst. 3 věty prvé a věty druhé s. ř. s. splněny, pravidelně to povede k osvobození od soudních
poplatků, a to v míře, která bude odpovídat majetkové nouzi účastníka řízení. Je proto žádoucí účastníka
osvobodit jen částečně, lze-li po něm spravedlivě požadovat, aby byť jen z určité části svoji poplatkovou povinnost
splnil. Neosvobození bude za splnění podmínek výjimkou z pravidla, pro kterou musí existovat vážné skutkové
důvody, které je soud v rámci odůvodnění svého uvážení povinen přezkoumatelně vyložit, přičemž vždy musí mít
na paměti, že základním smyslem a účelem uvedeného ustanovení je zajistit rovný přístup osob k soudní ochraně,
tj. výkon ústavně zaručeného základního práva“.
V rozsudku ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 As 15/2012 – 15, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší
správní soud odkázal i na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn
204/2009, podle kterého „v této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel právní úpravy soudních poplatků,
od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně uznávaným účelem (funkcí) soudních
poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem soudnictví (fiskální funkce),
omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů na zahájení soudních řízení
(regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti (motivační funkce) - srov. např.
důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS
2432/08“. S ohledem na tyto jednotlivé funkce soudních poplatků dochází zdejší soud k závěru,
že je důležité nejen chránit zájmy účastníka řízení, který se domáhá svých práv soudní cestou,
ale zároveň zajistit, aby si účastník řádně uvědomoval důležitost předmětného řízení a byl
si zřetelně vědom okolností, které jeho řízení doprovázejí. Proto při posuzování osvobození
od soudních poplatků soud musí kromě majetkové situace žadatele posoudit i procesní postup,
jakým účastník dané řízení vede (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2012,
č. j. 2 As 113/2012 – 12, www.nssoud.cz).
V posuzovaném případě je důležité, zda městský soud dostatečně zvážil stěžovatelovu
žádost o osvobození od soudních poplatků ze všech výše uvedených hledisek.
Městský soud nejen řádně posoudil splnění všech podmínek stanovených v §36 odst. 3
s. ř. s., ale současně zhodnotil postup při vedení řízení ze strany stěžovatele, kterému i dle názoru
zdejšího soudu nejde o úspěšné dovedení řízení do konce, nýbrž se snaží o neustálé prodlužování
sporů bezbřehými polemikami. Stěžovatel nadto vede mnoho dalších soudních řízení, která svým
obsahem korespondují s nyní projednávanou věcí a jeho postup je de facto ve všech řízeních
totožný. Městský soud ve svém usnesení jasně a srozumitelně v odůvodnění konstatoval skutkové
a právní důvody, na jejichž základě žádost o osvobození od soudních poplatků zamítl. Je přitom
možné souhlasit s jeho závěrem, že se v případě stěžovatele jedná o zjevně bezúspěšné
uplatňování práva a zároveň že žádost stěžovatele o osvobození od soudního poplatku nese
znaky zneužití předmětného institutu.
Stěžovateli bylo žalovaným umožněno poskytnutí právní pomoci k tomu, aby mohl podat
ústavní stížnosti, ovšem i za situace, kdy je mu vyhověno, neodpovídá tato skutečnost jeho
představám. Vzhledem k tomu nevidí Nejvyšší správní soud důvod, aby náklady sporů, jako
je tento, jichž stěžovatel vede stovky, měl nést stát formou institutu osvobození od soudních
poplatků. Nemajetnost nemůže být bez dalšího důvodem, aby se nemajetná osoba mohla volně
a bez jakýchkoliv omezení realizovat v uplatňování četných podání u soudu (srov. citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 – 66, a dále
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 7. 2012, č. j. 5 Ans 10/2012 – 26,
www.nssoud.cz). „Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám
vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom
je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek
prostředků nebránil v účinné soudní ochraně“ (viz citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 As 101/2011 – 66).
Nejvyšší správní soud tak musí konstatovat, že se městský soud dostatečným způsobem
zabýval naplněním podmínek pro osvobození od soudních poplatků a oprávněně dospěl
k závěru, že za dané situace nejsou dány podmínky pro vyhovění žádosti stěžovatele. Zdejší soud
také dodává, že na tomto závěru nemůže nic změnit ani do značné míry nesrozumitelná
argumentace stěžovatele, provázená expresivními výrazy, kterou lze jen velmi těžko myšlenkově
uchopit, natož se s ní podrobně logicky vypořádat.
Nejvyšší správní soud dospěl z výše uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti, z obsahu soudního spisu však plyne,
že mu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 28. června 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu