ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.66.2012:36
sp. zn. 8 As 66/2012 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance, v právní věci žalobce: Ing. F. T., zastoupen Jiřím
Drápalem, advokátem se sídlem Horní náměstí 5/12, Vsetín, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Tř. Tomáše Bati 21,
Zlín, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2011, čj. KUZL-59309/2011, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2012, čj. 33 A 5/2012 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný změnil rozhodnutím ze dne 24. 11. 2011, čj. KUZL-59309/2011,
sp. zn. KUSP – 59309/2011/DOP/Ze, rozhodnutí Městského úřadu Vsetín ze dne 11. 7. 2011,
čj. MUVS 2201/2011/OSA/Vr/18, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. e)
bod 1 a §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přest upcích, ve znění účinném
do 31. 7. 2011(dále jen „zákon o přestupcích“) a byla mu uložena pokuta ve výši 25 000 Kč
a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců ode dne
nabytí právní moci rozhodnutí. Změna rozhodnutí spočívala v tom, že žalovaný doplnil místo
spáchání přestupků a v případě druhého přestupku závěr, že jej žalobce spáchal. Zachoval
však právní kvalifikaci a uložil shodný trest. Žalobci byla p okuta uložena za to, že dne 27. 2. 2011
okolo 7:50 hod. řídil motorové vozidlo, aniž by byl držitelem řidičského oprávnění. Řidičské
oprávnění pozbyl, neboť mu byl uložen Okresním soudem v Přerově trest zákazu řízení
motorových vozidel a následně nepožádal o vrácení řidičského oprávnění. Žalobce porušil právní
předpisy rovněž tím, že nerespektoval dopravní značku P 6 „Stůj, dej přednost v jízdě“.
II.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Brně
(dále jen „krajský soud“). V žalobě uvedl, že nejednal úmyslně, když po vykonání trestu zákazu
činnosti nepožádal o vrácení řidičského oprávnění, neboť se domníval, že tuto povinnost mají
pouze osoby, jež řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností
fakticky odevzdaly. To se v jeho případě nestalo, a to v důsledku operace srdce. Žalobce
upozornil na materiální stránku přestupku, která podle něj nebyla naplněna. Správní orgány mají
vykládat normy dle jejich smyslu a účelu. Nemají se držet striktně gramatického znění a užívat
výhradně formálního jazykového výkladu. Ohledně nezastavení u dopravní značky „Stůj,
dej přednost v jízdě“ žalobce namítl, že tento přestupek nebyl dostatečně prošetřen. Zpochybnil
výpovědi zasahujících policistů i věrohodnost videozáznamu, ze kterého nebylo možné určit
dobu jeho pořízení a ztotožnit zaznamenané vozidlo.
[3] Krajský soud zamítl žalobu rozsudkem ze dne 16. 4. 2012, čj. 33 A 5/2012 - 35.
V odůvodnění odkázal zejména na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a plně
se ztotožnil s jeho argumentací. K nerespektování dopravní značky „Stůj, dej přednost v jízdě“
odkázal na §52 a §50 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a konstatoval, že důkazy
byly opatřeny a provedeny zákonným způsobem a v míře dostatečné pro zjištění skutkového
stavu.
III.
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozhodnutí městského soudu kasační stížnost z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. Namítl,
že rozhodnutí krajského soudu vychází z nesprávných právních závěrů. Znovu zopakoval,
že v době kontroly policejní hlídkou již nebyl ve výkon u trestu zákazu činnosti, pouze formálně
nepožádal o vrácení řidičského oprávnění, neboť řidičský průkaz předtím fakticky neodevzdal.
Zdůvodňoval to zdravotním stavem, neboť byl v té době po operaci srdce. Pokud měl krajský
soud zato, že stěžovatel neprokázal tuto okolnost, měl jej vyzvat, aby svůj zdravotní stav vysvětlil.
Proto považoval přístup správních orgánů za formalistický. Upozornil na smysl §22 odst. 1
písm. e) o přestupcích, podle kterého se dopustí přestupku ten, kdo řídí v provozu na pozemních
komunikacích vozidlo a není držitelem řidičského oprávnění. Ustanovení míří podle jeho názoru
na řidiče, kteří nerespektovali trest zákazu činnosti a dále v době jeho výkonu řídili motorová
vozidla. To však nebyl případ stěžovatele. Ke dni spáchání přest upku již nebyl v trestu zákazu
činnosti. Byl tedy postižen za činnost, kterou již mohl vykonávat.
[5] Pokud jde o nezastavení na značce Stůj, dej přednost v jízdě“, stěžovatel popsal vlastní
verzi rozhodných skutečností a následné jednání s policisty. Na místě jsou za sebou dvě značky
vyzývající k zastavení a u obou zastavil. Při jednání na obvodním oddělení požadoval přehrát
videozáznam. To mu bylo nevybíravým způsobem odmítnuto. Při ústním jednání ve věci
přestupku mu nebyla položena otázka, jestli u dopra vní značky zastavil. S policisty nebyla „vůbec
žádná řeč“. Proto není možné tvrdit, že bylo prokázáno, že u dopravní značky nezastavil.
To, že policisté chtěli věc původně vyřešit uložením blokové pokuty, svědčí o tom, že stupeň
společenské nebezpečnosti nebyl nijak vysoký. Místo je relativně přehledné, hlavní silnice byla
zleva prázdná a byla dobrá viditelnost. Ve správním řízení uvedl, že se vytýkaného přestupku
nedopustil, avšak policisté to odmítli do zápisu poznamenat. Dále zpochybnil věrohodnost
videozáznamu, neboť nepokládá v něm zachycené vozidlo za své.
IV.
[6] Žalovaný konstatoval, že kasační stížnost není opodstatněná a s rozsudkem krajského
soudu se plně ztotožnil. Odkázal na své vyjádření k žalobě, ve kterém poukázal na §3 odst. 3
zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu (dále jen „zákon o silničním provozu“),
podle kterého může řídit motorové vozidlo pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění
pro příslušnou skupinu motorových vozidel uděleného Českou republikou, státem,
který je členským státem Evropské unie nebo smluvní stranou Dohody o Evropském
hospodářském prostoru nebo jiným státem dle mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika
vázána a která upravuje oblast silničního provozu. Pozbyl-li řidič své oprávnění řídit motorová
vozidla v důsledku pravomocného rozhodnutí, kterým mu byl uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, musí o vrácení tohoto oprávnění dle §102
zákona o silničním provozu požádat orgán evidence řidičů. V této souvislosti žalovaný upozornil
na odlišnost pojmů „řidičské oprávnění“ a „řidičský průkaz“. Podle názoru žalovaného stěžovatel
neoprávněně disponoval pouze s řidičským průkazem, nikoli však s řidičským oprávněním.
Jeho navrácení je výsledkem samostatného řízení, v němž správní orgán potvrzuje skutečnost,
že je řidič stále způsobilý, aby byl držitelem tohoto oprávnění. Nelze přisvědčit ani stěžovatelovu
tvrzení o jeho dobré víře, neboť odevzdání řidičského průkazu a následná žádost o navrácení
jsou jeho zákonnou povinností.
[7] Pokud jde o přestupek dle §22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, krajský úřad uvedl,
že vzal do úvahy výpověď svědků – policistů, výpověď žalovaného i videozáznam. Výpovědi
policistů se shodují a korespondují s videonahrávkou, která je součástí spisového materiálu.
Žalovaný pokládá oba policisty za věrohodné. Jedná se o úřední osoby speciálně vyškolené
dle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Žalobce žádného z policistů osobně nezná. Nelze
proto namítat ani jejich podjatost vůči němu.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Stěžovatel vytkl předchozímu řízení příliš formalistický přístup. Chybějící žádost
o vrácení řidičského oprávnění, jak vyžaduje §102 zákona o silničním provozu, nic neměnila
na tom, že podle pravomocného rozhodnutí, kterým bylo od výkonu zbytku trestu zákazu
činnosti upuštěno, již mohl řídit motorová vozidla. Pokud již tedy uplynula doba,
po kterou mu byl v trestním řízení uložen trest zákazu řízení motorových vozidel, „automaticky“
se obnovuje stav, kdy je oprávněn řídit motorové vozidlo. Takový názor však není v souladu
s platnou právní úpravou.
[11] Podle §3 odst. 3 písm. a) zákona o silničním provozu může řídit motorové vozidlo pouze
osoba, která je držitelem příslušného řidičského oprávnění podle §81 tohoto zákona. Zákon
o silničním provozu podrobněji upravuje v §81-102 podmínky pro udělení a držení řidičského
oprávnění, skupiny a podskupiny řidičských oprávnění, odnětí, pozbytí či pozastavení řidičského
oprávnění a konečně podmínky pro vrácení řidičského oprávnění.
[12] Držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí,
kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem) uložena sankce zákazu
činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel (§94a odst. 1, 2 zákona o silničním
provozu). Držitel řidičského průkazu je povinen řidičský průkaz odevzdat příslušnému obecnímu
úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní moci
rozhodnutí, kterým byla sankce uložena.
[13] Po výkonu trestu nebo sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových
vozidel nebo po upuštění nebo podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu nebo sankce
zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel podle zvláštních právních
předpisů rozhodne podle §102 odst. 1 zákona o silničním provozu o vrácení řidičského
oprávnění příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností na žádost osoby, která pozbyla
řidičské oprávnění podle §94a tohoto zákona.
[14] Nejvyšší správní soud se již v minulosti obdobnou problematikou zabýval. Procesní
odlišnost od nyní projednávané věci lze nalézt v tom, že záko n o silničním provozu účinný
do 30. 6. 2006 předpokládal v §94 odst. 1 písm. a) vydání správního rozhodnutí o povinnosti
vrátit řidičský průkaz. Ustanovení §94a účinné od 1. 7. 2006 stanoví držiteli řidičského průkazu
povinnost odevzdat řidičský průkaz příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností
do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen
trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu
řízení motorových vozidel. Od 1. 7. 2006 tedy zákon o silniční dopravě nevyžaduje, aby správní
orgán vydával samostatné správní rozhodnutí o povinnosti odevzdat řidičský průkaz,
neboť tato povinnost nadále vyplývá ze zákona, který rovněž stanoví lhůtu ke splnění této
povinnosti. Uvedený rozdíl však na podstatě sporu nic nemění. Žalovaný navíc v průběhu
soudního řízení opakovaně tvrdil, že správní orgány v praxi řidiče přesto upozorňují na jejich
povinnost odevzdat řidičský průkaz. V případě stěžovatele se tak stalo dne 14. 8. 2009. V každém
případě vyplývá tato povinnost z platné právní úpravy. Ani stěžovatel netvrdí, zda byl či nebyl
o této povinnosti vyrozuměn, resp. že by chy bějící upozornění mělo mít za následek pro něj
příznivější rozhodnutí.
[15] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 137/2011 – 52, vycházel
z toho, že je třeba rozlišovat oprávnění řídit motorové vozidlo a osvědčení o tomto oprávnění,
kterým je řidičský průkaz. Nesvědčí-li řidiči oprávnění k řízení vozidla, je (protiprávní) držení
řidičského průkazu bez právního významu. Zákonodárce proto předpokládá zvláštní postup,
a sice vrácení řidičského oprávnění na žádost ve zvláštním řízen í. Uvedená procedura umožňuje
v případě, že mezi právní mocí rozhodnutí o zákazu činnosti a vydáním rozhodnutí o vrácení
řidičského průkazu je doba delší jednoho roku, zkoumat zdravotní a odbornou způsobilost řidiče
(§102 odst. 5 zákona o silničním provozu) a i v případech, na něž uvedené ustanovení nedopadá,
zajišťuje efektivní dozor nad výkonem zákazu činnosti. Pokud se ten, komu byl uložen zákaz
činnosti, chová podle zákona a v zákonem stanovené lhůtě odevzdá řidičský průkaz,
ví nebo přinejmenším má a musí vědět, že nedisponuje osvědčením nezbytným k řízení
motorových vozidel. Signálem, že opět řídit může, je právě vrácení řidičského oprávnění
a následně řidičského průkazu postupem podle §102 a §114 zákona o silničním provozu.
Při nedodržení uvedeného postupu odevzdání a vrácení řidičského průkazu hrozí, že řidič,
který má řidičský průkaz u sebe, ač jej měl ve stanovené lhůtě odevzdat, by mohl řídit motorové
vozidlo i bez řidičského oprávnění, přičemž jeho pochybení by nemuselo být, např. při zběžné
kontrole policií bez prověření příslušných evidencí, jednoduše zjistitelné. Právě tomu má zabránit
mechanismus odevzdání a vrácení řidičského průkazu.
[16] Nejvyšší správní soud se s vysloveným právním názorem zcela ztotožňuje.
V podrobnostech lze odkázat na celé odůvodnění výše uvedeného rozsudku, které je k dispozici
na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu (www. nssoud.cz).
[17] Stav, kdy je konkrétní osoba nositelem řidičského oprávnění a držitelem řidičského
průkazu, který podle §103 odst. 1 zákona o silni ční dopravě osvědčuje řidičské oprávnění
držitele, tedy nelze ztotožnit se stavem, kdy osoba, které předtím svědčilo řidičské oprávnění,
„pouze“ vykonala trest zákazu řízení motorových vozidel. Práv ě v případech, kdy takové
osobě nesvědčilo v důsledku trestu řidičské oprávnění po relativně delší dobu, je totiž třeba
k jeho opětovnému získání rovněž prokázat zdravotní a odbornou způsobilost podle §102
odst. 5 zákona o silniční dopravě. Nelze tedy tvrdit, že odsouzený učinil výkonem uloženého
trestu všem povinnostem zadost a je bez dalšího oprávněn řídit motorové vozidlo.
[18] Je nezpochybnitelné, že stěžovatel nebyl v době kontroly policejní hlídkou držitelem
řidičského oprávnění. Na tom nic nemění to, zda již uplynula doba zákazu řízení motorových
vozidel, stanovená rozsudkem soudu v trestní věci. Základní předpoklad stěžovatele
je proto chybný.
[19] K přestupku spočívajícímu v nerespektování značky „Stůj, dej přednost v jízdě“
stěžovatel namítl, že zastavil u obou těchto značek, které jsou umístěny u křižovatky. Rovněž
namítl, že se jej vyslýchající úřednice ve správním řízení nezeptala, zda u dopravní značky zastavil.
[20] Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Dle ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu je „předmětem přezkumu v řízení o kasační stížnosti rozhodnutí krajského soudu a teprve
jeho prostřednictvím rozhodnutí žalovaného; vady týkající se správního řízení proto musí být zásadně namítány
nejprve v řízení před krajským soudem a teprve nejsou -li krajským soudem zohledněny či řádně posouzeny,
je možné je uplatnit v podané kasační stížnosti“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 2. 2006, čj. 2 Afs 62/2005 - 118). V rozsudku ze dne 25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006 - 155
Nejvyšší správní soud obdobně uvedl, že v řízení o kasační stížnosti soud přezkoumává
pouze zákonnost závěrů krajských soudů ke skutkovým a právním otázkám,
které byly předmětem žaloby, a které stěžovatel následně uplatnil v kasační stížnosti.
To, zda zastavil u dopravní značky a zda se jej na tuto skutečnost ptali policisté při projednávání
přestupku, stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem. Nejvyšší správní soud
proto vyhodnotil tyto námitky jako nepřípustné.
[21] Stěžovatel uplatnil v žalobě jedinou námitku k tomuto přestupku a tvrdil, že vozidlo
na videozáznamu není jeho vozidlem. Pouze obecně proto poznamenává, že není příliš souladné,
pokud stěžovatel na jedné straně tvrdí, že u dopravní značk y zastavil a současně uvádí,
že souhlasil s vyřízením záležitosti blokovou pokutou, že společenská nebezpečnost jeho jednání
nebyla výrazná, neboť místo je přehledné, hlavní silnice byla zleva prázdná a byla dobrá
viditelnost. Tvrzení stěžovatele, že na videozáznamu nešlo o jeh o vozidlo, je zcela obecné.
Lze předpokládat, že pokud by byl stěžovatel přesvědčen, že se nedopustil porušení dopravních
předpisů a že tedy videozáznam nemůže zobrazovat jeho vozidlo, nesouhlasil by s vyřízením věci
na místě blokovou pokutou. Z úředního záznamu z 27. 2. 2011 i z úředního záznamu o podání
vysvětlení z téhož dne plyne, že stěžovatel byl připraven zaplat it blokovou pokutu v částce
500 Kč. K její úhradě nedošlo proto, že policisté mezitím lustrací zjistili, že stěžovatel má blokaci
řidičského oprávnění. Správní orgány rovněž neopřely názor o spáchání přestupku výhradně
o vyhodnocení videozáznamu, ale též o výpovědi policistů. Ti shod ně vypověděli, že viděli,
že se stěžovatel přestupku dopustil. Stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti neuvedl žádné
konkrétní argumenty, jimiž by jejich věrohodnost zpochybnil.
[22] Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační námitky důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž by musel přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 4 s. ř. s.), kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[23] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo n a náhradu nákladů řízení
o této kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu podle obsahu spisu
žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. ledna 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu