ECLI:CZ:NSS:2014:4.APS.5.2013:79
sp. zn. 4 Aps 5/2013 - 79
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové
a soudců JUDr. Hynka Baňoucha a JUDr. Jiřího Pally a ve věci žalobkyň: a) Bc. K. N. Z., b) K.
S., a c) nezl. S. S., všechny zastoupeny Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, se sídlem
Burešova 6, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova
40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalobkyň a), b) a c) proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 25. 6. 2013, č. j. 22 A 49/2013 - 15,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 6. 2013, č. j. 22 A 49/2013 - 15, se r
u š í v části, v níž byla odmítnuta žaloba žalobkyně c), a věc se v tomto rozsahu v r
a c í tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
II. Kasační stížnosti žalobkyně a) a žalobkyně b) se zamítají.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti žalobkyně a) a žalobkyně b)
nepřiznává.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Žalovaný vydal dne 28. 11. 2012 rozhodnutí č. j. KUOK 100989/2012 o udělení oprávnění
k poskytování zdravotních služeb (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), jímž žalobkyni a) oprávnil
s účinností od 1. 12. 2012 poskytovat zdravotní péči ve vlastním sociálním prostředí pacienta
ošetřovatelskou péčí porodní asistentky, a to na základě její žádosti ze dne 1. 11. 2012. Žalovaný
toto rozhodnutí vydal na základě ustanovení §2 odst. 1, §15 odst. 1 písm. a) a §19 odst. 2 zákona
č. 272/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o zdravotních službách“). V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný
uvedl, že „[t]oto oprávnění neopravňuje poskytovatele k vedení porodů. Poskytovatel nemá k dispozici pracoviště,
kde jsou vedeny fyziologické porody podle vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné
vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče“.
[2] Žalobkyně a), žalobkyně b) a žalobkyně c) podaly dne 10. 5. 2013 žalobu proti nezákonnému
zásahu správního orgánu dle ust. §82 a násl zákona č. 150/2012 Sb., soudní řád správní , ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s."), který spatřovaly v tom, že žalovaný ve svém rozhodnutí
výslovně uvedl, že žalobkyně a) jako poskytovatelka není oprávněna k vedení porodů, protože
nemá k dispozici pracoviště, kde jsou vedeny fyziologické porody, což žalobkyni a) zaskočilo,
neboť nežádala o oprávnění k poskytování péče ve zdravotnickém zařízení, ale
o oprávnění k poskytování domácí zdravotní péče. Žalovaný následně k dotazu žalobkyně a)
odpověděl dne 18. 12. 2012, pod č. j. KUOK 106562/2012, že zákon o poskytování zdravotních
služeb nezná pojem „porod doma“ a porod nelze vést mimo zdravotnické zařízení, mimo případů
nouze. Na další dotaz žalovaný dne 9. 1. 2013, pod č. j. KUOK 5585/2013, odpověděl, že
v případě vedení porodu mimo zdravotnické zařízení, by žalovaný „[m]ohl rozhodovat (…) o uložení
pokuty za spáchání správního deliktu“.
[3] Žalobkyně b) a c) uvedly, že žalobkyně b) byla zcela zdravá, její těhotenství bylo
nízkorizikové, a plánovala porod ve vlastním sociálním prostředí – doma, k čemuž jí vede jak
přesvědčení a nedůvěra k porodnicím systematicky porušujícím lidská práva, tak srovnatelnost
bezpečnosti domácích porodů a porodů v nemocnici, a to jak pro matku, tak pro dítě (žaloba pod
bodem 11 až 23 zmínila jednak doporučení světové zdravotnické organizace a dále řadu aktuálních
vědeckých mezinárodních studií opřených o statistická data, které vyznívaly ve prospěch umožnění
domácího porodu). Žalovaný dne 19. 12. 2012, pod č. j. KUOK 106831/2012, odpověděl
žalobkyni b), že dosud nevydal žádné oprávnění pro vedení porodů mimo porodnici. K další
žádosti žalobkyně b) pak dne 18. 1. 2013, pod č. j. KUOK 7721/2013 žalovaný poskytl seznam
registrovaných porodních asistentek, včetně kontaktu na žalobkyni a), ale upozornil, že součástí
jejich oprávnění není vedení fyziologických porodů. Žalovaný k další žádosti žalobkyně b) sdělil
dne 13. 2. 2013, pod č. j. KUOK 16174/2013, že jí v žádném případě nemůže doporučit absolvovat
porod mimo patřičně vybavené zdravotnické zařízení.
[4] Žalobkyně a) se pod tlakem uvedených hrozeb rozhodla nevyhovět žádosti žalobkyně b),
která nakonec dne 18. 3. 2013 porodila doma, bez odborné asistence, žalobkyni c). Žalobkyně
v tom spatřovaly zásah do práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, Úmluvy
o odstranění všech forem diskriminace žen a dalších mezinárodních smluv, garantujících právo na
ochranu zdraví, jakož i porušení zákona o zdravotních službách a dalších zákonů. Žaloba žádala,
aby soud konstatoval nezákonný zásah spočívající v odrazení žalobkyně a), jako porodní asistentky,
aby asistovala u porodu v domácnosti žalobkyně b) a nezletilé žalobkyně c).
[5] Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 6. 2013, č. j. 22 A 49/2013 - 15 žaloby odmítl,
neboť žalobkyně a) a b) ji podaly opožděně (§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.) a žalobkyně c) nebyla
k jejímu podání aktivně legitimována (§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. V odůvodnění svého rozsudku
krajský soud konstatoval, že žalobkyni a) byla informace o tom, že není oprávněna provádět
porody v prostředí domácí péče, poprvé poskytnuta v rozhodnutí ze dne 28. 11. 2012. Při
předávání rozhodnutí žalobkyni a) úředníci žalovaného žalobkyni podle jejího tvrzení
informovali, že případná asistence u porodu mimo zdravotnické zařízení může být sankcionována
pokutou do výše 1.000.000,- Kč. Ačkoliv z žaloby ani z obsahu příloh není zřejmé, kdy bylo toto
rozhodnutí žalobkyni a) doručeno, lze z časového sledu dalších písemností dovodit, že se tak
stalo přede dnem 18. 12. 2012, neboť tímto datem je označeno poučení o právech
a povinnostech pro případ podání žádosti o oprávnění k poskytování zdravotních služeb, které
žalovaný zaslal žalobkyni a) jako reakci na její dopis ze dne 14. 12. 2012, v němž žádala
o poskytnutí informací. Tvrzení žalovaného, v nichž žalobkyně a) spatřuje nezákonný zásah vůči
své osobě, bylo tedy žalobkyni a) známo nejpozději v prosinci roku 2012 na základě písemnosti
žalovaného ze dne 18. 12. 2012, č. j. KUOK 106562/2012. Žalobkyni b) odpověděl žalovaný
dopisem ze dne 19. 12. 2012, že stávající právní úprava nezná pojem asistence při domácím
porodu a že dosud nebylo vydáno žádné oprávnění k poskytování takových zdravotních služeb
mimo lůžková zdravotnická zařízení. Poté podala žalobkyně b) druhou žádost o poskytnutí
informací, na kterou žalovaný reagoval dopisem ze dne 18. 1.2013, v němž zopakoval svá
předchozí tvrzení. Stanovisko žalovaného, v němž žalobkyně b) spatřuje nezákonný zásah do
jejích práv, jí bylo prokazatelně oznámeno nejpozději v době do 18. 1. 2013. Žaloba ve věci
řízení o ochraně před nezákonným zásahem musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se
žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu (§84 odst. 1 věta prvá s. ř. s.). Žalobkyně a) a žalobkyně
b) se o stanovisku žalovaného k otázce „porodů v domácím prostředí“ podle krajského soudu
postupně dozvěděly nejpozději v měsících prosinci 2012 [žalobkyně a)] a v lednu 2013 [žalobkyně
b)]. Společná žaloba ke krajskému soudu však byla podána až dne 10. 5. 2013 prostřednictvím
datové schránky jejich právního zástupce.
[6] Ve vztahu k žalobkyni c) krajský soud konstatoval, že nezákonný zásah žalovaného je
tvrzením žalobkyň a) a b) časově vymezen obdobím listopad 2012 až leden 2013. V té době byla
žalobkyně c) počatým, ale dosud nenarozeným dítětem. Způsobilost mít práva a povinnosti má
i počaté dítě za podmínky, že se narodí živé (§7 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále jen „občanský zákoník z roku 1964“). Úmyslem
zákonodárce bylo konstruovat právní subjektivitu nascitura, tedy počatého, avšak dosud
nenarozeného dítěte. V době porodu, kdy mohl nastat nezákonný zásah nebo jeho důsledek ve
smyslu ust. §82 s. ř. s. také vůči žalobkyni c), byla tato ještě nenarozeným dítětem a jako takové
sice byla nositelkou práv a povinností, ale nesplňovala dosud podmínku „že se narodí živá“. Tuto
podmínku naplnila až poté, co porod skončil. Teprve pak se stala fyzickou osobou s právní
subjektivitou. Žalobkyni c) nemohlo vzniknout hmotné právo na porod v domácím prostředí
z důvodu její nezpůsobilosti být nositelkou práv a povinností v době porodu, a proto nemůže
uplatňovat ani procesní právo proti zásahu do práva, kterého nebyla nositelkou.
[7] Žalobkyně a), b) a c) (dále jen „stěžovatelka“ a), b) či c)“) podaly proti výše označenému
rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a e)
s. ř. s. Výklad krajského soudu o opožděnosti žaloby je sice výkladem možným, avšak výkladem
nejméně příznivým, formalistickým a ústavně nekonformním. Zásah se totiž projevil až v den
porodu, kdy skutečně byla stěžovatelka a) odrazena od poskytnutí péče, a společně se žalobkyní
b) se o samotném zásahu dozvěděly až v době, kdy byla skutečně porušena jejich práva, což bylo
v den porodu, kdy stěžovatelka b) porodila bez potřebné zdravotní péče a bez zvoleného
poskytovatele zdravotních služeb, a kdy stěžovatelka a) přišla mj. o příjem. Do té doby došlo jen
k zásahům do soukromého života, které jsou však zanedbatelné oproti zásahu do práva na zdraví.
Do doby porodu mohl správní orgán kdykoliv svůj postoj změnit (např. z vlastní iniciativy zahájit
přezkumné řízení či upozornit dopisem na nezávaznost odůvodnění svého rozhodnutí apod.).
Možnost změny postoje správního orgánu nebylo možno s jistotou předvídat. Taktéž
stěžovatelka b) nemohla předvídat, zda žalobkyně a) přece jen péči neposkytne, přes nátlak
správního orgánu. Od stěžovatelek nebylo možno spravedlivě žádat, aby žalovaly nezákonný
zásah předtím, než nastane. O zásahu se nemohly dozvědět dříve, než dnem porodu. Stanovení
dřívějšího počátku lhůty je zakázaným odepřením spravedlnosti a porušením čl. 36 odst. Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
[8] Podle stěžovatelky c) soud nelogicky a nesprávně dospěl k závěru, že není aktivně
legitimována k podání žaloby, čím porušil její právo na přístup k soudu a na soudní ochranu před
zásahy do jejích základních práv a svobod. V době těhotenství nemohlo dojít k žádnému zásahu
do jejích práv, protože žalovaný neodrazoval stěžovatelku a) od péče o stěžovatelku b)
v těhotenství, a až do samotného porodu nebylo možno předpokládat, zda se žalobkyně b)
nerozhodne pro porod ve zdravotnickém zařízení. K zásahu tedy došlo v průběhu porodu a těsně
po porodu, kdy se „nezletilá resp. její zákonná zástupkyně dozvěděla o zásahu“. V průběhu porodu byla
stěžovatelka c) nenarozeným dítětem se způsobilostí k právům, neboť se nenarodila živá (§7
odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964). V době porodu měla stěžovatelka c) právo na to, aby
její matce byla poskytnuta zdravotní péče, čímž by byla minimalizována možnost ohrožení života
a zdraví samotné nezletilé. I po svém narození měla stěžovatelka c) právo na zdravotní péči, která
má význam hned po porodu (stěžovatelka c) zde vyjmenovala pod písmeny a) až l seznam
standardních zdravotních úkonů od hodnocení Apgar skóre přes přestřižení pupeční šňůry
a případnou resuscitaci až po pomoc s hygienickou péčí). Teprve po porodu mohla nezletilé začít
běžet lhůta pro podání žaloby proti nezákonnému zákazu. Názor krajského soudu, že
stěžovatelce nemohlo vzniknout právo na porod v domácím prostředí, z důvodu její
nezpůsobilosti být nositelkou práv a povinností v době porodu, neodpovídá ani dikci občanského
zákoníku z roku 1964, podle něhož měla způsobilost k právům ještě před narozením, a ani neřeší
odepření okamžité poporodní péče, na kterou měla právo. Tím je stěžovatelce c) odepřena
soudní ochrana proti nezákonným zásahům správního orgánu do sféry jejích základních práv,
neboť nemohla podat žalobu v době těhotenství a nemůže ji podat ani po svém narození. Proto
stěžovatelky navrhly zrušení napadeného rozsudku krajského soudu
[9] Žalovaný se ke kasační vyjádřil s tím, že odhodlání stěžovatelky a) neposkytnout pomoc
vyvolalo již odůvodnění rozhodnutí žalovaného z 28. 11. 2012, s nímž se stěžovatelka b)
seznámila nejpozději dne 19. 12. 2012, kdy jí byla poskytnuta informace o nemožnosti domácího
porodu. Z následné korespondence nebylo možno očekávat změnu názoru žalovaného. Zákon
počítá lhůty k podání žaloby jednak od okamžiku, kdy se žalobce o zásahu dozví (subjektivní
lhůta) a jednak od okamžiku, kdy k zásahu dojde (objektivní lhůta); nikdy však není její počátek
vázán na okamžik, kdy se projeví následky zásahu. „v konkrétních účincích“. Pokud byla stěžovatelka
c) nositelkou práv a povinností již jako nasciturus pak měla žalobu podat již v této době. Její
žaloba tedy měla být odmítnuta, avšak nikoli jako žaloba podaná osobou zcela zjevně
neoprávněnou, nýbrž jako žaloba opožděná, a to ze shodných důvodů jako u stěžovatelek a) a b).
Žalovaný zde odkázal na ust. §64 s. ř. s. a ust. §19 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád
ve znění platném do 31. 12. 2013, dále „o. s. ř.“ („Způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má
způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.“) ve spojení s ust. §7 odst. 1
občanského zákoníku z roku 1964 („Způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká narozením.
Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé“). Počatému dítěti za předpokladu, že se narodí živé,
běží lhůta od stejného momentu, jako ostatním osobám dotčeným zásahem správního orgánu.
Skutečnost, že stěžovatelce c) nemohla být po porodu poskytnuta standardní poporodní péče,
nevznikla vinou žalovaného, ale v důsledku rozhodnutí stěžovatelky b). Proto podle žalovaného
není dána příčinná souvislost mezi rozhodnutím žalovaného a tvrzeným zkrácením práv
stěžovatelky c). Podle ust. §83 s. ř. s. však může být předmětná žaloba podána jen v případě
přímého zkrácení práv a stěžovatelka c) tak je osobou zcela neoprávněnou k podání žaloby. Žaloba
měla být (ať už na základě z toho či onoho právního názoru) odmítnuta, což se stalo. Proto
žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
II. Posouzení kasační stížnosti
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelky uplatnily v kasačních stížnostech. Neshledal přitom
vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[11] Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, „[j]e-li kasační stížností napadeno
usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá
také případ, kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 625/2005; všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z: www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud proto
považoval za důvod kasační stížnosti důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[12] Byť stěžovatelky a), b) a c) doručily soudu jediný společný návrh, jednalo se o tři
samostatné kasační stížnosti, které je třeba samostatně posoudit. Kasační stížnost stěžovatelky a)
a stěžovatelky b) není důvodná; kasační stížnost stěžovatelky c) je důvodná.
[13] Podle ust. §82 s. ř. s. platí, že „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech
nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen "zásah") správního orgánu, který není rozhodnutím,
a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu
domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ Podle ust. §84 odst. 1 a 2 s. ř. s.
dále platí, že [ž]aloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu.
Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Zmeškání lhůty nelze prominout.“
Podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. „[n]estanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže
(…) návrh byl podán předčasně nebo opožděně.
[14] Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaný vydal dne 28. 11. 2012 rozhodnutí č. j. KUOK
100989/2012, o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb, jímž žalobkyni a) oprávnil
s účinností od 1. 12. 2012 poskytovat zdravotní péči porodní asistentky. V odůvodnění žalovaný
výslovně uvedl, že „[t]oto oprávnění neopravňuje poskytovatele k vedení porodů. Poskytovatel nemá k dispozici
pracoviště, kde jsou vedeny fyziologické porody podle vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální
technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče“. Stěžovatelka a) toto
rozhodnutí podle potvrzené doručenky převzala dne 3. 12. 2012. Stěžovatelka b) dne 7. 1. 2013
reagovala na e-mail žalovaného „KUOK 106831/2012“, který byl odeslán dne 19. 12. 2012, a
v němž žalovaný sdělil, že není znám žádný poskytovatel zdravotních služeb v Olomouckém kraji,
který by mohl provádět porody mimo lůžková zdravotnická zařízení. K dalšímu e-mailu
stěžovatelky b) žalovaný sdělil kontakt na porodní asistentky, které mají oprávnění k poskytování
zdravotních služeb formou „domácí péče“ (zmínil i stěžovatelku a)). Současně upozornil, že tyto
poskytovatelky nemají oprávnění k vedení „fyziologických porodů“, neboť podle informací
žalovaného neužívají pracoviště splňující podmínky vyhlášky č. 92/2012 Sb., o požadavcích na
minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí
péče (dále jen „vyhláška o vybavení zdravotnických zařízení“.). Stěžovatelka b) tento dopis podle
potvrzené doručenky převzala dne 22. 1. 2013.
[15] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka a) i stěžovatelka b) podaly žalobu dne 10. 5.
2013, jíž se domáhaly ochrany před nezákonným zásahem, o němž se stěžovatelka a) dozvěděla
nejpozději dne 3. 12. 2012 a stěžovatelka b) nejpozději dne 22. 1. 2013, neboť od těchto okamžiků
obě věděly, že žalovaný neuděluje oprávnění k vedení porodů poskytnutím zdravotní péče ve
vlastním sociálním prostředí. Krajský soud uvedl, že žalobkyně a) a žalobkyně b) se o stanovisku
žalovaného k otázce „porodů v domácím prostředí“ postupně dozvěděly nejpozději v měsících
prosinci 2012 [žalobkyně a)] a v lednu 2013 [žalobkyně b)], přičemž společná žaloba ke krajskému
soudu však byla podána až dne 10. 5. 2013, tedy po uplynutí zákonné lhůty 2 měsíců [§84 odst. 1
s. ř. s.]. Proti závěru krajského soudu, který žaloby stěžovatelek a) a b) odmítl jako předčasné [§
46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. ] nemá Nejvyšší správní soud z hlediska rámce vymezeného pro své
rozhodování výhrady (srov. i rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 6. 2011, č. j. 5 Aps 5/2010 -
293), a proto kasační stížnosti stěžovatelky a) a b) jako nedůvodné zamítl.
[16] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval kasační stížnosti nezletilé stěžovatelky c).
[17] Žalobu stěžovatelky c) krajský soud odmítl jako žalobu podanou osobou zjevně
neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. Krajský soud svůj závěr odůvodnil tak, že
„[z]působilost mít práva a povinnosti má však podle věty druhé §7 odst. 1 i počaté dítě za podmínky, že se
narodí živé. Úmyslem zákonodárce zde bylo konstruovat právní subjektivitu nascitura, tedy počatého, avšak
dosud nenarozeného dítěte. V posuzované věci v době porodu, kdy mohl nastat nezákonný zásah nebo jeho
důsledek ve smyslu ust. §82 s. ř. s. také vůči žalobkyni c), byla tato ještě nenarozeným dítětem a jako takové sice
byla nositelkou práv a povinností, ale nesplňovala dosud podmínku „že se narodí živá“. Tuto podmínku naplnila
až poté, co porod skončil. Teprve pak se stala fyzickou osobou s právní subjektivitou. Ust. §7 odst. 1 OZ je
třeba vykládat v kontextu vyhlášky č. 11/1988 Sb., o povinném hlášení ukončení těhotenství, úmrtí dítěte
a úmrtí matky, v platném znění, v níž se rozlišuje mezi narozením živého dítěte, narozením mrtvého dítěte
a potratem tak, že fyzická osoba nabývá způsobilosti mít práva a povinnosti jenom v případě, že těhotenství
skončí narozením živého dítěte. Podle §2 této vyhlášky, je narozením živého dítěte jeho úplné vypuzení nebo vynětí
z těla matčina, jestliže dítě projevuje alespoň jednu ze známek života (dech nebo akce srdeční nebo pulsace
pupečníku nebo aktivní pohyb svalstva, i když pupečník nebyl přerušen nebo placenta nebyla porozena) a buď má
porodní hmotnost 500 g a vyšší, nebo má hmotnost nižší než 500 g, přežije-li 24 hodin po porodu. Z uvedeného
krajský soud dovozuje, že žalobkyni c) nemohlo vzniknout hmotné právo na porod v domácím prostředí z důvodu
její nezpůsobilosti být nositelkou práv a povinností v době porodu, a proto nemůže uplatňovat ani procesní právo
proti zásahu do práva, kterého nebyla nositelkou.“
[18] Citovaný právní názor krajského soudu je neudržitelný, a to hned z několika důvodů.
Předně jde o právní názor vnitřně rozporný, neboť nejprve se (správně) konstatuje, že
zákonodárce vytvořil právní subjektivitu počatého, avšak dosud nenarozeného plodu v těle
matčině (nasciturus), aby byl nakonec bez přesvědčivého důvodu konstatován pravý opak, tedy že
stěžovatelka c) nebyla v době porodu fyzickou osobou s právní subjektivitou, a proto jí nemohlo
vzniknout hmotné právo (na domácí porod), neboť v době porodu neměla způsobilost být
nositelkou práv a povinností. Mimo konstatované rozpornosti je dalším důvodem nemožnosti
aprobovat právní názor krajského soudu užití omezujícího výkladu zákona aplikací podzákonné
právní úpravy, což odporuje hierarchii právního řádu založené na odlišné právní síle zákona
a podzákonného předpisu, kdy podzákonný předpis lze vydat, užívat a vykládat jen v mezích
zákona (čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR a i čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny „Meze základních práv a svobod mohou být
za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Při používání ustanovení o mezích základních práv
a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než
pro které byla stanovena.“). Stejně tak obsah ústavních zákonů garantujících základní práva nelze
vykládat z podústavního práva, ale postup musí být právě opačný. Krajský soud však zákonem
deklarovanou subjektivitu stěžovatelky c) vyložil omezujícím způsobem opíraje se o podzákonné
právní normy, což je nepřijatelné (viz výše).
[19] Nejvyšší správní soud konstatuje, že Občanský soudní řád ve svém §19 stanoví, že
[z]působilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji
zákon přiznává.. Toto ustanovení je nutno na věc užít na základě ust. §64 s. ř. s., podle něhož
„[N]estanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení ve správním soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí
části občanského soudního řádu.“ Soudní řád správní příslušnou úpravu neobsahuje, proto je třeba
užít citované ust. §19 o. s. ř., které však dále odkazuje na úpravu obsaženou v občanském
zákoníku. V době projednávání žaloby bylo třeba vycházet z úpravy obsažené v §7 odst. 1
občanského zákoníku z roku 1964 stanovící, že [z]působilost fyzické osoby mít práva a povinnosti vzniká
narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé.“
[20] Způsobilost k právům a povinnostem má počaté dítě za podmínky, že se narodí živé.
Jestliže je splněna uvedená odkládací podmínka, je zde i procesní způsobilost. Okamžik nabytí
procesní subjektivity splývá s okamžikem početí dítěte, ale účinky procesní subjektivity nastávají
až narozením. Teprve narozením živého dítěte se plně projeví jeho procesní subjektivita, tedy
způsobilost být účastníkem řízení se všemi právními důsledky z toho plynoucími (shodně srov.
např. Hrušáková, M a kol., K některým otázkám právní subjektivity a způsobilosti k právním
úkonům u nezletilých, Právní rozhledy 2/1997, str. 53). Rovněž komentářová literatura nahlíží na
právní subjektivitu nascitura jako na existující, ale podmíněnou tím (odkládací podmínka), že se
počatý plod narodí živý (Švestka, J., a kol, Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009,
str. 105), což se plně promítá i do procesního práva (srov. Drápal, L., a kol., Občanský soudní řád
I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 104 nebo Svoboda, K., a kol: Občanský
soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 57 či David, L., a kal. Občanský
soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, komentář k §19).
Pokud právní rád na zákonné úrovni stanoví, že způsobilost k právům a povinnostem má i plod,
narodí-li se živý, pak nelze tuto (byť podmíněnou) právní subjektivitu výkladem dále zužovat. A
dále nutno mít na paměti, že pro oblast procesních práv platí garance upínající se k čl.. 5 Listiny,
podle něhož je hmotněprávní subjektivita neoddělitelná od své procesní dimenze (srov. kupř.
nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, či nález ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/10,
všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz).
[21] Krajský soud odmítl žalobu stěžovatelky, jako žalobu podanou osobou zjevně
neoprávněnou, z důvodu její nezpůsobilosti být nositelkou práv a povinností v době porodu.
Tento závěr je však v přímém rozporu s dikcí zákona, neboť stěžovatelka c) se narodila živá,
a tak splnila odkládací podmínku nabytí způsobilosti k právům. Krajský soud odmítl žalobu
stěžovatelky c) s oporou v rozšiřujícím výkladu ust. §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nicméně podle
ustálené judikatury zdejšího soudu „[O]dmítnutí návrhu proto, že byl podán osobou k tomu zjevně
neoprávněnou [§46 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], lze vyhradit pouze případům nedostatku procesní legitimace a jen
zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu
samotného. Pokud tomu tak není, musí soud návrh věcně projednat; vyjde-li v této fázi nedostatek aktivní
legitimace najevo, rozhodne o věci rozsudkem. Neučiní-li tak, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a zatěžuje řízení jinou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o
věci samé (rozsudek ze dne 27. 9. 2005, č. j. 4 As 50/2004-59). „Aktivně legitimována k podání žaloby
na ochranu proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu je každá osoba, která tvrdí, že
byla tímto zásahem, pokynem či donucením přímo zkrácena na svých právech. Soud proto v rámci úvahy o splnění
podmínek řízení zkoumá pouze toto tvrzení, nikoliv už jeho důvodnost, neboť ta je předmětem vlastního
meritorního posouzení věci. (rozsudek zdejšího soud ze dne 19. 9. 2007, č. j. 9 Aps 1/2007-68).
Rozšiřující výklad podmínek zjevné neoprávněnosti žaloby není přijatelný, již jen proto, že hrozí
odmítnutí spravedlnosti a popření práva na přístup k soudu. Stěžovatelka c) nebyla v době podání
žaloby osobou zjevně neoprávněnou k jejímu podání.
[22] Stanoví-li zákon jednoznačně, že plod má právní subjektivitu v návaznosti na splnění
odkládací podmínky, podle níž se musí narodit živý, pak z ust. §64 s. ř. s. ve spojení s ust. §19
o. s. ř. platí, že poté (a až poté), co je splněna odkládací podmínka, nabývá živý narozený plod
procesní způsobilosti v soudním řízení správním. Nejvyšší správní soud již v minulosti
konstatoval, že (subjektivní) lhůta pro podání žaloby proti nezákonnému zásahu běží od
okamžiku, „[k]dy se žalobce dozvěděl o skutečnostech, v nichž spatřuje nezákonný zásah. Rozhodující je přitom
znalost žalobce o skutkových okolnostech, z nichž vyplývá konání či nekonání správního orgánu, v němž je
spatřován nezákonný zásah“ (rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 5 Aps 5/2010 - 293). Proto
v předmětné věci počala stěžovatelce c) běžet lhůta k podání žaloby dnem jejího narození,
a proto její žaloba není ani opožděná. Jde o jediný možný výklad počátku běhu subjektivní lhůty,
protože pokud by soud připustil, že tato lhůta začala běh stěžovatelčiným početím, pak by nebylo
možno žalobu podat, neboť v době před porodem by nebyla splněna odkládací podmínka nabytí
způsobilosti a v době po porodu by tato lhůta uplynula s ohledem na obvyklou délku těhotenství,
která je potřebná k narození živého dítěte. Tento závěr je zjevně nepřijatelný, a proto je nutno
počátek běhu subjektivní lhůty stanovené v ust. §84 odst. 1 s. ř. s. stanovit dnem, kdy se narodí
živé dítě.
III. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[23] Proto Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě v části,
v níž byl napaden kasační stížností stěžovatelky c), neboť je zjevné, že stěžovatelka c) se úspěšně
dovolala důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. nezákonného odmítnutí žaloby
krajským soudem. Nejvyšší správní soud proto věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§110
odst. 1 věta prvá s. ř. s., výrok I.).
[24] Podle §110 odst. 4 s. ř. s. zruší-li zdejší soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc
k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozhodnutí. Na krajském soudu nyní bude, aby posoudil, zda jsou splněny
všechny znaky nezákonného zásahu správního orgánu vyplývající ze soudního řádu správního,
resp. z relevantní judikatury (srov. kupř. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 16.12.2008, č. j 8 Aps 6/2007 – 247 či rozsudek zdejšího soudu ze dne 16. 1. 2013,
č. j. 2 Aps 3/2012 – 33 ve vztahu k použitelnosti závěrů rozsudku ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps
1/2005 - 65, publikovaného pod č. 603/2005 Sb. NSS.). Krajský soud vyjde z toho, že
stěžovatelce c) počala běžet subjektivní lhůta k podání žaloby dnem, kdy se narodila. Nejvyšší
správní soud si je dobře vědom delikátnosti a neobvyklosti dané věci, a proto uvádí, že krajský
soud nesmí v pokračujícím řízení opomenout prověřit, zda jsou splněny podmínky zákonného
zastoupení stěžovatelky c) její matkou [jinak též stěžovatelka b)], která udělila plnou moc
k podání projednávané žaloby. Podle rodného listu stěžovatelky c) byla v době podání žaloby její
matka jediným rodičem stěžovatelky c), a tedy i jediným jejím zákonným zástupcem [§36 odst. 1
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině ve znění platném v době podání žaloby či ]. Avšak s ohledem na
povahu projednávané věci bude třeba posoudit, zda v případě domácího porodu není mezi
stěžovatelkou c) a její matkou střet zájmů (třeba např. z důvodu možné budoucí medializace
případu) [§37 odst. 1 zákona o rodině], vyžadující, aby opatrovnický soud ustanovil stěžovatelce
c) opatrovníka [§83 odst. 1 zákona o rodně, nyní §892 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanský
zákoník], který by v případě střetu zájmu mohl jako jediný rozhodnout o podání žaloby žádající
ochranu před nezákonným zásahem (v podobě neumožnění domácího porodu), respektive by
mohl sdělit, zda na podané žalobě trvá. Otázka souladu či rozpornosti zájmu stěžovatelky c) a její
matky je jednou z otázek, kterou je třeba se zabývat předtím, než bude žaloba věcně projednána.
Zdejší soud toto zjišťování nepovažuje za bezúčelný formalismus, a to tím spíše, že jde o otázku,
v níž nepanuje společenský konsensus (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 26/11, včetně odlišných stanovisek) a pohled na prospěšnost či rizikovost
domácího porodu, jakož i na vhodnost či účelnost dovolávání se soudní ochrany v této věci
(například z hlediska možné medializace a dopadu na soukromí) nemusí být u rodiče, jako
zákonného zástupce a u dítěte z hlediska zájmů shodný.
[25] V novém rozhodnutí ve věci krajský soud podle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne i o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatelky c)
[26] Nejvyšší správní soud současně dospěl k závěru, že v případě kasačních stížností stěžovatelek
a) a b) důvod podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., za použití ustanovení §109
odst. 3 a 4 s. ř. s. , naplněn nebyl. Tyto kasační stížnosti proto nejsou důvodné a Nejvyšší správní
soud je podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl (výrok II.).
[27] O nákladech řízení o kasačních stížnostech stěžovatelky a) a b) rozhodl Nejvyšší správní
soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Tyto
stěžovatelky nebyly ve věci procesně úspěšné, proto nárok na náhradu nákladů řízení nemají;
žalovanému náklady řízení podle obsahu soudního spisu nevznikly, proto mu Nejvyšší správní
soud právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. února 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu