ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.123.2014:33
sp. zn. 4 As 123/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: K. F., zast.
JUDr. Petrem Ulmannem, advokátem, se sídlem Jestřábí 974, Liberec, proti žalované: Česká
obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2014,
č. j. 10 A 6/2014 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaná rozhodnutím ze dne 29. 10. 2013, č. j. ČOI 114022/13/0100, sp. zn. ČOI
48230/13/2000 SŘ 0983/13, zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí ředitele
inspektorátu České obchodní inspekce, inspektorát Jihočeský a Vysočina ze dne 15. 8. 2013, č. j.
ČOI 91010/13/2000/R0983/PHM/Bö, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního
deliktu podle §9 odst. 1 písm. b) zákona č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách a čerpacích
stanicích pohonných hmot a o změně některých souvisejících zákonů (dále též „zákon o
pohonných hmotách“), kterého se dopustil tím, že na čerpací stanici pohonných hmot na ul.
Táborské 2400/10 v Písku dne 16. 4. 2013 v rozporu s §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách
prodával motorovou naftu, která nesplňovala požadavky na jakost dle vyhlášky Ministerstva
průmyslu a obchodu č. 133/2010 Sb., o požadavcích na pohonné hmoty, o způsobu sledování a
monitorování složení a jakosti pohonných hmot a jejich evidenci, neboť v rozporu s §3 odst. 1
písm. b) této vyhlášky jakost prodávané nafty neodpovídala ČSN EN 590 a nesplňovala ukazatel
jakosti „bod vzplanutí“ v příloze č. 2 vyhlášky, když předmětná nafta dosáhla bodu vzplanutí již
při teplotě 39°C, ačkoli dosažení bodu vzplanutí je povoleno při zahrnutí nejistoty měření
nejméně při teplotě 53°C. Správní orgán prvního stupně za tento správní delikt žalobci podle §9
odst. 10 písm. b) zákona o pohonných hmotách uložil pokutu ve výši 100.000 Kč a dále mu
podle §79 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád uložil povinnost uhradit paušální částku
nákladů řízení stanovenou v §6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 520/2005 Sb., ve výši
1.000 Kč.
[2] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčila odvolacím námitkám žalobce.
K námitce, v níž se žalobce dovolával liberačního důvodu stanoveného v §10 odst. 1 zákona
o pohonných hmotách, žalovaná uvedla, že žalobce má jako prodávající odpovědnost za to, zda
prodává pohonné hmoty v odpovídající kvalitě, jak stanovuje zákon o pohonných hmotách v §9
odst. 1 písm. b). Tato odpovědnost je koncipována jako objektivní, tedy bez ohledu na zavinění
a prodávající se může své odpovědnosti zprostit, pouze pokud prokáže, že vynaložil veškeré úsilí,
které lze požadovat, aby porušení povinnosti zabránil. Žalobce však vynaložení takového úsilí
neprokázal. Spoléhal se totiž pouze na solidnost výrobce, na dodržování provozní kázně
přepravce při přečerpávání pohonných hmot a na kontrolu správného připojení hadice
ke správné nádrži prováděnou obsluhou cisterny a sám žádné další kroky (např. pravidelné
namátkové testování vzorků prodávaných pohonných hmot) za účelem ověření odpovídající
kvality jím prodávaných pohonných hmot nečinil. V případě námitky žalobce týkající se čistoty
odběrných nádob žalovaná ve shodě se správním orgánem prvního stupně odkázala na kontrolní
protokol ze dne 16. 4. 2013, v němž je mimo jiné uvedeno, že před odběrem jednotlivých vzorků
byla vždy provedena vizuální kontrola čistoty výdejní pistole, jakož i řádný otěr hlavice pistole
stojanu. Kontrole byla přítomná vedoucí provozovny žalobce, paní M. J. F.
[3] Žalobce výsledky rozboru provedeného pro správní orgán akreditovanou laboratoří
SGS Czech Republic s. r. o. zpochybňoval protokolem o zkoušce provedené dne 12. 6. 2013
Odštěpným závodem Zkušebního ústavu lehkého průmyslu v Českých Budějovicích,
Technického a zkušebního ústavu stavebního Praha s. p., přiloženého k odvolání, dle kterého
byla u vzorku odebraného při kontrole naměřena hodnota bodu vzplanutí ve výši 45 °C.
Za účelem odstranění pochybností předal správní orgán svůj referenční vzorek k rozboru
akreditované laboratoři - Celně technické laboratoři při Generálním ředitelství cel Praha, která
u předmětného vzorku motorové nafty č. 083/21/13 odebraného na čerpací stanici žalobce
naměřila bod vzplanutí ve výši 41,5 °C. V této souvislosti žalovaná uvedla, že tento rozdíl
oproti původně naměřenému bodu vzplanutí (39 °C) byl patrně způsoben odparem
nízkovroucích podílů s ohledem na dobu pěti měsíců, která uplynula od odběru vzorku. Žalovaná
zdůraznila, že všechny tři naměřené hodnoty jsou pod stanoveným minimem bodu vzplanutí,
tj. pod hodnotou 53°C a není tak pochyb o tom, že se žalobce předmětného správního deliktu
dopustil. Žalovaná nepřisvědčila argumentaci žalobce, že nemůže být činěn odpovědným
za naměřenou hodnotu vlastnosti nafty, která se v čase proměňuje nezávisle na jeho chování
a kterou nemůže bez vynaložení nepřiměřených nákladů zjistit ani garantovat. Pohonné hmoty
totiž musí splňovat stanovené parametry již v okamžiku jejich prodeje, což se v tomto případě
zjevně nestalo.
[4] V případě námitek žalobce ohledně výše sankce žalovaná dospěla k závěru, že správní
orgán prvního stupně zohlednil veškeré relevantní skutečnosti (jednání žalobce nebylo úmyslné,
nemohlo dojít k poškození kupujících, neboť odchylka v parametru bodu vzplanutí nemá
bezprostřední a zvlášť významný vliv na chod a stav motoru, zjištěná odchylka nebyla
bezvýznamná, neboť činila 14 °C) a zabýval se všemi zákonem stanovenými kritérii pro určení
výše sankce, které řádně vyhodnotil. Žalovaná se vypořádala rovněž s námitkou žalobce, že výše
pokuty neodpovídá pokutám ukládaným v obdobných případech, když poukázala na skutečnost,
že v rozhodnutí ze dne 12. 4. 2013, č. j. ČOI 20864/13/O100/4000/12/13/Hy/Št, kterým
žalobce argumentuje, byla uložena pokuta ve výši 50.000 Kč, avšak zjištěná odchylka
parametru bodu vzplanutí v tomto případě činila pouze 2 °C. Žalovaná v této souvislosti
zmínila, že v rozhodnutí za dne 24. 7. 2013, č. j. ČOI 56502/13/O100/2700/13/Hy/Št uložila
pokutu ve výši 80.000 Kč za neodpovídající bod vzplanutí ve výši 44 °C. Žalovaná
tedy neshledala žádný důvod ke snížení pokuty, která byla žalobci uložena ve výši 2%
z maximální výše činící 5.000.000 Kč.
[5] Žalobce podal u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí žalované žalobu,
v níž namítal, že se nevypořádala se žádnou z odvolacích námitek, resp. se s těmito námitkami
vypořádala tak, že její rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Stejně jako v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně se žalobce domáhal uplatnění liberačního důvodu
z odpovědnosti podle §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, neboť je přesvědčen,
že prokázal vynaložení veškerého úsilí, které po něm jakožto prodejci pohonných hmot
bylo možné požadovat. Poukázal na skutečnost, že pohonné hmoty odebírá výlučně
od státem ovládaného výrobce Čepro, u nějž by měla být státem zaručena průběžně kontrolovaná
jakost vyráběných pohonných hmot, které odebírá prostřednictvím jediného distributora
POLARI Písek s. r. o., který používá k přepravě odděleně cisterny pro naftu a benzín, dodržuje
technologickou a provozní kázeň. Žalobce před provedením kontroly dne 16. 4. 2013 nikdy
neměl s kvalitou prodávaných pohonných hmot žádné potíže. V souvislosti s rozhodovací praxí
žalované vyjádřil žalobce přesvědčení, že porušování parametru kvality bodu vzplanutí motorové
nafty u provozovatelů čerpacích stanic nabývá charakteru systémové vady, jejíž příčina spočívá
mimo oblast, kterou svým počínáním mohou prodejci ovlivnit. Zavedení namátkové kontroly
jakosti, jak to doporučuje žalovaná ve své rozhodovací praxi, přitom není opatřením, které
by mohlo nebezpečí prodeje pohonným hmot s jiným než požadovaným parametrem u prodejce
vyloučit, či jej významně omezit. O tom svědčí i případ společnosti VENA Trade, v němž
došlo k porušení parametru bodu vzplanutí a k udělení pokuty žalovanou opakovaně, přestože
firma měla k dispozici namátkový systém kontroly a rozbory k 829 konkrétní vzorkům
pohonných hmot. Žalobce dále poukázal na komplikace a náklady související s účinnou
kontrolou pohonných hmot, které by vyústily ve zdražení každého litru prodaných pohonných
hmot o cca 3 – 6 Kč.
[6] Žalobce dále žalované vytknul, že dospěla k závěru, že odchylka vznikla provozní
nekázní, aniž by se zabývala tím, čí provozní nekázní k tomu došlo. Z uvedeného podle žalobce
vyplývá, že jediným spolehlivým důvodem eliminace rizika vzniku správního deliktu a důvodem
pro liberaci by podle žalované mohla být pouze kontrola každé dodávky pohonných hmot před
zahájením prodeje u prodejce nebo nějaký zásah vyšší moci Tento výklad však je podle žalobce
v rozporu nejen se zákonem, ale zejména s čl. 2 odst. 4 Ústavy. Žalobce v této souvislosti vyjádřil
přesvědčení, že konkrétním osobám mohou být ukládány pouze takové povinnosti, které
lze z jejich pozice reálně splnit a ovlivnit jejich jednáním. Žalovaná svým rozhodováním přenáší
na prodejce povinnosti státní organizace ČEPRO vyrábět bezvadné pohonné hmoty a svoji
povinnost a povinnost státu k tomu kontrolou a jinými vhodnými opatřeními přispívat.
[7] Žalovaná se podle žalobce nevypořádala s různou hodnotou bodu vzplanutí nafty
u různých částí odebraného vzorku v čase. Původně byla u odebraného vzorku zjištěna hodnota
bodu vzplanutí 39 °C. U vzorku, který zůstal u žalobce, pak byla s odstupem času v červnu 2013
zjištěna akreditovanou laboratoří hodnota 45 °C. Proto žalovaná nechala posoudit ještě třetí
vzorek, u kterého byla zjištěna v září 2013 hodnota 41,5 °C. Závěr žalované, že v důsledku
různých podmínek skladování se nízkovroucí podíly mohou odpařovat v odlišné míře, nemá
podle žalobce oporu v provedeném dokazování a je nepřezkoumatelný.
[8] Žalobce dále poukázal na skutečnost, že v kontrolním protokolu není žádný údaj
o tom, že byla provedena jakákoli vizuální kontrola čistoty odběrných nádrží. Kolísavé
hodnoty bodu vzplanutí přitom nasvědčují, že mohlo dojít k pochybení a k nedodržení normy
ČSN EN 142 75, které nebylo provedením rozboru třetího vzorku vyvráceno, naopak bylo
posíleno.
[9] Podle žalobce žalovaná nepostupovala v souladu s §68 odst. 2 a 89 odst. 2 správního
řádu, když se nevyrovnala s námitkou, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nijak
neodůvodňuje, proč správní orgán prvního stupně považuje správní delikt spáchaný žalobcem
za středně závažný. Žalobce poukázal na předložené posouzení ing. M., dle kterého se jedná o
porušení parametru nafty žalobcem v takovém rozsahu, že se spotřebitele nikterak nedotýká.
V této souvislosti žalobce uvedl, že parametr bodu vzplanutí min 53 °C byl mezi sledované
parametry kvality pohonných hmot připojen až přílohou vyhlášky č. 133/2010 Sb. Do této doby
byla jeho hodnota v ČSN nižší (35 °C) a v parametrech jakosti sledován nebyl. Ve spisu založený
článek ing. M. podle žalobce prokazuje, že k jakémukoliv byť jen nepatrnému zhoršení
v neprospěch zákazníka může dojít až při stavu, kdy tento ukazatel poklesne pod 38 °C.
Argumentaci žalované, že výše pokuty neodpovídá obdobným případům, označil žalobce za
účelovou a nepřezkoumatelnou.
[10] V doplnění žaloby ze dne 4. 2. 2014 žalobce poukázal na skutečnost, že dle rozhodnutí
ÚOHS ze dne 11. 12. 2013, č. j. S 332/2012 byl postup žalované jako zadavatele veřejné zakázky
při nákupu služeb od dodavatele rozborů vzorků pohonných hmot pro žalovanou – společnost
SGS CZECH s. r. o. (dále též „SGS“) nezákonný. Tato skutečnost podle žalobce zpochybňuje
výsledky rozboru pohonných hmot provedeného ze strany žalované na jeho čerpací stanici.
Odběry navíc zřejmě proběhly do necertifikovaných odběrných nádob, alespoň žalobce
měl vzorek v takové nádobě uskladněn.
[11] S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil
a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení.
[12] Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 1. 2014, č. j. 5 A 212/2013 – 12, věc postoupil
Krajskému soudu v Českých Budějovicích.
[13] Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 10 A 6/2014 – 28,
žalobu zamítl a rozhodl dále, že žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Námitce, v níž se žalobce dovolával liberačního důvodu ve smyslu §10 odst. 1 zákona
o pohonných hmotách, spočívajícího v tom, že se spoléhá na řádný postup dodavatele
a přepravce pohonných hmot a sám dodržuje technologickou a provozní kázeň při přečerpávání
pohonných hmot krajský soud nepřisvědčil, neboť shora uvedený postup žalobce nepředstavuje
zákonem požadované veškeré úsilí, které po žalobci lze požadovat k předcházení porušení
zákonné povinnosti. Krajský soud se ztotožnil se žalovanou, že je vhodné při prodeji pohonných
hmot provádět průběžné kontroly, prostřednictvím nichž by se měl prodejce možnost ujistit,
že jím prodávané pohonné hmoty dosahují stanovené jakosti. Vzhledem k tomu, že žalobce
žádným způsobem jakost prodávaných paliv neověřoval, nelze dospět k závěru, že žalobce
naplnil liberační důvody podle §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách. Bez ohledu
na to, jakou důvěru chová žalobce k výrobci či přepravci pohonných hmot, je nepochybně v jeho
možnostech, aby samostatně zjišťoval kvalitu pohonných hmot, které prodává. K námitce
žalobce, že se správní orgán vůbec nezabýval tím, v důsledku čí provozní nekázně naměřená
odchylka vznikla, krajský soud uvedl, že tato námitka byla žalovanou dostatečně vypořádána.
Konstatoval dále, že odpovědnost za správní delikt přičítaný žalobci je v posuzované věci
objektivní. Žalobce se tudíž daného správního deliktu dopustil již samotným prodejem vadných
pohonných hmot bez ohledu na to, kým nebo čím byla závadná jakost způsobena. Liberační
důvody ve smyslu §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách žalobce neprokázal a správní orgán
proto nebyl povinen zabývat se tím, kdo způsobil naměřenou odchylku bodu vzplanutí.
Ke vzniku deliktní odpovědnosti není v posuzované věci nutná přítomnost zavinění na straně
prodávajícího, zejména není ke vzniku této odpovědnosti třeba, aby to byl sám prodávající,
kdo úmyslně snížil jakost paliva. Ke správnímu deliktu dochází již samotným prodejem.
[14] Krajský soud se neztotožnil se závěrem žalobce, že žalovaná na něj svým rozhodováním
přenáší povinnosti státní organizace ČEPRO vyrábět bezvadné pohonné hmoty a kvalitu hmot
kontrolovat, neboť jak již bylo vysvětleno shora, žalobce má povinnost prodávat pohonné hmoty
splňující zákonem stanovené požadavky na jakost a za tímto účelem je povinen předcházet
závadám na jakosti, např. prostřednictvím pravidelných kontrol.
[15] Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku, v níž žalobce namítal nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že se žalovaná nevypořádala s kolísáním naměřené
hodnoty bodu vzplanutí v jednotlivých vzorcích odebraných při kontrole. Odůvodnění žalované,
která poukázala na to, že rozdíl oproti původně naměřenému bodu vzplanutí byl způsoben
běžným fyzikálním procesem - odparem nízkovroucích podílů v době pěti měsíců, která uplynula
od odběru vzorku, přičemž různorodé odpařování nízkovroucích podílů probíhá v důsledku
různých podmínek skladování, shledal krajský soud dostatečným, neboť je z něj patrné, z jakých
důvodů žalovaná odvodila různost naměřených hodnot bodů vzplanutí u odebraných vzorků.
Krajský soud zdůraznil, že všechny naměřené hodnoty jsou pod stanoveným minimem bodu
vzplanutí (53 °C). K naplnění skutkové podstaty projednávaného správního deliktu tak došlo
v každém případě.
[16] Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce ohledně nesprávného postupu správního
orgánu při kontrole a to s ohledem na obsah protokolu o odběru vzorků ze dne 16. 4. 2013
zn. ČOI 48230/13/2000, z kterého vyplývá, že kontrolní komise postupovala v souladu
s normou ČSN EN 14275, když k odběru vzorků použila nové, čisté a suché těsnící odběrné
nádoby opatřené UN kódem dle ADR. Před jejich použitím proběhla vizuální a pachová kontrola
těchto nádob, jak vyplývá z pořízeného protokolu, který byl následně podepsán vedoucí
pracovnicí žalobce.
[17] K námitkám žalobce, že žalovaná nezdůvodnila středně těžkou závažnost správního
deliktu a způsob argumentace žalované ohledně stanovené výše pokuty neodpovídá obdobným
případům, krajský soud uvedl, že správní orgány dostatečně odůvodnily výši uložené pokuty,
přičemž správní orgán prvního stupně zvážil nejen způsob, ale i následky žalobcem spáchaného
správního deliktu. Byly řádně rozvedeny a zhodnoceny veškeré přitěžující a polehčující okolnosti,
a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Středně těžká závažnost předmětného správního
deliktu byla konstatována především z důvodu významné odchylky bodu vzplanutí odebrané
motorové nafty. K námitce účelovosti a nepřezkoumatelnosti stanovené výše pokuty, krajský
soud uvedl, že je nedůvodná a dodal, že je zapotřebí, aby žalobce takovou námitku formuloval
konkrétně, neboť soudu nepřísluší obecně formulovanou námitku domýšlet a vyhledávat
za žalobce konkrétní vady. Přílohy, kterými žalobce doplnil žalobu, nemohou podle krajského
soudu zpochybnit výsledky rozboru pohonných hmot, neboť se týkají postupu žalované
při zadávání veřejných zakázek, nikoliv postupu při odebírání vzorků pohonných hmot
či postupu při provádění rozborů těchto vzorků.
[18] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační
stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. , v níž namítal, že krajský
soud, stejně jako správní orgány obou stupňů, vyložil ustanovení §10 odst. 1 zákona
o pohonných hmotách v rozporu s čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel je totiž
přesvědčen, že prokázal vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze po právu požadovat,
aby předešel prodeji nekvalitních pohonných hmot. Požadavek na provádění pravidelných
kontrol pohonných hmot kladený na každého i sebemenšího podnikatele v oboru pohonných
hmot jako nutný předpoklad k případné liberaci za odpovědnost za prodej pohonných hmot
v jiné kvalitě, než jsou zákonné požadavky, stěžovatel označil za přenášení povinnosti státu
provádět pravidelnou kontrolu u „státního“ výrobce paliv a porušení práva na podnikání
zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stejně jako ve svých předcházejících
podáních stěžovatel uvedl, že důsledné dodržování tohoto požadavku žalované by v praxi
znamenalo navýšení cen, které by vedlo buď k nekonkurenceschopnosti stěžovatele vůči
ostatním podnikatelům, nebo k tomu, že by se pohonné hmoty zdražily spotřebitelům. Žádný
obecně závazný právní předpis zajišťování provádění takovýchto odběrů a vzorků přitom jako
zákonnou povinnost neukládá. Aplikace práva použitá krajským soudem ohledně dopadu §10
odst. 1 zákona o pohonných hmotách na posuzovanou věc podle stěžovatele neodpovídá čl. 4
odst. 1 Listiny základních práv svobod ani požadavku na šetrnost zásahu do základních práv
stěžovatele, neboť na stěžovatele nakládá povinnosti, které je pro kteréhokoli prodejce
s obdobnou velikostí podniku, jako má stěžovatel, nemožné splnit a které nestanoví žádný zákon.
[19] Stěžovatel vyjádřil pochopení pro zájem státních orgánů na eliminaci protiprávně
fungujících subjektů prostřednictvím dovození zákonné objektivní odpovědnosti při prodeji
nekvalitních pohonných hmot a snahu zabránit poškozování spotřebitele. Tato aplikace práva
však nesmí být protiústavní a poškozující jednotlivé subjekty. V této souvislosti stěžovatel zmínil,
že jedním ze základních principů demokratického právního státu je princip přiměřenosti.
Poukázal v této souvislosti na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2006, sp. zn. Pl ÚS 83/06,
a nález ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 44/13, a vyslovil pochybnost, zda samotná dikce části
zákona o pohonných hmotách, zejména v neurčitosti možností prokazování liberačních důvodů
podle §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách ve spojení s §3 a §9 téhož zákona není
v rozporu s Ústavou a Listinou základních a svobod.
[20] Stejně jako již v žalobě stěžovatel upozornil na skutečnost, že v řízení byl jako důkaz
použit rozbor pohonných hmot od společnosti SGS, která vzešla jako zhotovitel dodávek
pro žalovanou z nezákonně provedeného zadávacího řízení veřejné zakázky a je s ní propojena
i systémem certifikace čerpacích stanic, který žalovaná doporučuje jako obranu spotřebitelů před
nekvalitními pohonnými hmotami. Služby společnosti SGS pro žalovanou jsou přitom oproti
běžným cenám na trhu předražené o několik desítek procent. Takovýto postup podle stěžovatele
nesvědčí o nestrannosti žalované, ani o objektivitě rozboru provedeného v posuzované věci
společností SGS a narušuje důvěru v nestrannost provedených důkazů. Krajský soud se však
touto skutečností nezabýval.
[21] Stěžovatel dále krajskému soudu vytknul, že v případě jeho námitek týkajících se různé
hodnoty bodu vzplanutí u jednotlivých vzorků se spokojil s obecným konstatováním žalované,
že vzorky byly skladovány v různých prostředích, čímž došlo k různému odpařování
nízkovroucích podílů. Tato úvaha žalované však postrádá oporu v jakýchkoli důkazech
či podkladech shromážděných o podrobnostech a podmínkách skladování jednotlivých vzorků
a ve spise se nenachází žádné fyzikální či chemické vysvětlení tohoto jevu a toho, jaký vliv
má obecně odpařování nízkovroucích složek na parametr bodu vzplanutí motorové nafty. Celá
správní úvaha (podle stěžovatele správní uvážení) žalované tak podle stěžovatele vybočuje
nepřípustným způsobem z mezí diskrečního uvážení. Odchylka od stanovené hodnoty ukazatele
jakosti pohonných hmot je přitom podstatnou okolností pro určení výše sankce. Obecné
vysvětlení podané žalovanou, že dochází k odparu motorové nafty v čase, nemá podle stěžovatele
oporu v dokazování, neboť nejvyšší hodnotu vzplanutí vykázal v čase prostřední zkoumaný
vzorek a nikoli poslední zkoumaný vzorek. V tomto rozsahu tak je podle stěžovatele rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. S ohledem na výše uvedené stěžovatel
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala ve vztahu k námitkám stěžovatele,
na svých závěrech uvedených ve svém rozhodnutí a ve vyjádření z průběhu řízení před krajským
soudem. Žalovaná dále uvedla, že stěžovatel nebyl rozhodnutími správních orgánů ani krajského
soudu nijak omezen na svém právu podnikat. Žalovaná vytýká stěžovateli pouze nesplnění
povinnosti stanovené §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, k jehož porušení nepochybně
a prokazatelně došlo. K námitkám stěžovatele souvisejícím s rozhodnutím ÚOHS ze dne
4. 2. 2014, č. j. S 332/2012 žalovaná uvedla, že ro zhodnutí ÚOHS se týká postupu při zadávání
veřejné zakázky a nemá vliv na výsledky rozboru vzorků odebraných u stěžovatele. V případě
námitky žalobce na různé hodnoty naměřené u různých částí vzorku motorové nafty žalovaná
zdůraznila, že u všech vzorků nebyl splněn stanovený jakostní limit. Ohledně odpařování
nízkovroucích složek v průběhu času a jeho různé intenzity vlivem skladování nebylo podle
žalované třeba činit další dokazování, neboť se jedná o běžný fyzikálně chemický proces.
S ohledem na výše uvedené žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[23] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátkou. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[24] Stěžovatel se v kasační stížnosti výslovně dovolává důvodů uvedených v §103
odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. Z obsahu kasační stížnosti je ovšem zřejmé, že se stěžovatel
dovolává namísto důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. důvodu uvedeného
v písmenu d) tohoto ustanovení, neboť namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
pro nesrozumitelnost.
[25] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat
v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[26] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[27] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[28] Kasační stížnost není důvodná.
[29] Podle §3 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, ve znění účinném ke dni rozhodnutí
žalované, pohonné hmoty lze prodávat nebo vydávat, pouze pokud splňují požadavky na jejich jakost a složení
stanovené prováděcím právním předpisem, zvláštními právními předpisy a českými technickými normami.
[30] Podle §9 odst. 1 písm. b) téhož zákona, právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí
správního deliktu tím, že prodá nebo vydá pohonnou hmotu, která nesplňuje požadavky na pohonné hmoty podle
§3 odst. 1.
[31] Podle §9 odst. 10 písm. b) cit. zákona, za správní delikt se uloží pokuta do 5.000.000 Kč, jde-li
o správní delikt podle odstavce 1 písm. b), c) nebo d) nebo odstavce 4 písm. d) nebo g).
[32] Podle §3 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 133/2010 Sb., o požadavcích na pohonné hmoty,
o způsobu sledování a monitorování složení a jakosti pohonných hmot a o jejich evidenci
(vyhláška o jakosti a evidenci pohonných hmot), požadovaná jakost je splněna, odpovídá-li motorová
nafta ČSN EN 590 a splňuje ukazatele jakosti stanovené v příloze č. 2 k této vyhlášce. V bodě 10 této
přílohy je minimální hodnota bodu vzplanutí motorové nafty stanovena na 55 °C.
[33] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatel uplatnil, když v kasační stížnosti namítal, že rozsudek
krajského soudu je v části týkající se různých hodnot bodu vzplanutí u jednotlivých vzorků
nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. Pokud by rozsudek krajského soudu trpěl vadou
nepřezkoumatelnosti, mohlo by to mít za následek nemožnost přezkoumat další stěžovatelovy
námitky; sama o sobě by pak tato vada odůvodnila zrušení napadeného rozsudku.
[34] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze které se podává, že rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky
za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní
normy. Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud
opomněl přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Nesrozumitelné
je pak rozhodnutí krajského soudu především tehdy, pokud z něho není zřejmé, jak soud
rozhodl, v jaké věci, pokud výrok neodpovídá odůvodnění, případně pokud jsou v rozhodnutí
krajského soudu jiné vnitřní rozpory. Dle judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy ze dne
20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02, všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou
dostupná z nalus.usoud.cz) je jedním z principů, představujícím součást práva na řádný
proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit
(ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění tak musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky
pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo
na spravedlivý proces.
[35] V projednávaném případě však Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozsudku
krajského soudu neshledal. Krajský soud totiž svůj rozsudek dostatečně odůvodnil a jeho právní
názory jsou rovněž srozumitelné. O tom svědčí i to, že stěžovatel v kasační stížnosti se závěry
krajského soudu věcně polemizuje, což v případě neodůvodněného nebo nesrozumitelného
rozhodnutí zpravidla nepřichází v úvahu. Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil v řízení před
krajským soudem jinou procesní vadu, která by měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
[36] V případě samotné námitky různosti hodnoty bodu vzplanutí naměřené u jednotlivých
vzorků motorové nafty odebraných u stěžovatele se Nejvyšší správní soud stejně jako krajský
soud ztotožnil se závěrem žalované, která rozdíl oproti původně naměřené hodnotě bodu
vzplanutí zdůvodnila odparem nízkovroucích podílů v době pěti měsíců, která uplynula
po odběru prvního vzorku. Rozdílnost naměřených hodnot bodu vzplanutí byla způsobena
běžným fyzikálně chemickým procesem, kdy postupem času dochází k odpařování nízkovroucích
podílů, přičemž tento proces probíhá různorodě v důsledku podmínek skladování. Toto
zdůvodnění není nesrozumitelné či nepřezkoumatelné, Nejvyšší správní soud jej naopak považuje
za logické a nepovažuje za nutné k němu cokoliv dodávat. Nejvyšší správní soud stejně
jako krajský soud zdůrazňuje, že u všech vzorků byla naměřená hodnota bodu vzplanutí nižší,
než v příloze č. 2 vyhl. č. 133/2010 Sb., stanovená hodnota 55 °C. U vzorků, které měla žalovaná
k dispozici, totiž naměřila společnost SGS dne 23. 4. 2013 hodnotu bodu vzplanutí 39 °C a Celně
technická laboratoř Praha 4 dne 13. 9. 2013 hodnotu 41,5 °C, u vzorku, který měl k dispozici
stěžovatel, naměřil dle protokolu o zkoušce ze dne 12. 6. 2013 Technický a zkušební ústav
stavební Praha, s. p., odštěpný závod Zkušební ústav lehkého průmyslu hodnotu bodu vzplanutí
45 °C. K tomu zdejší soud dodává, že je třeba zohlednit též možnou odchylku přesnosti měření,
kterou zkušební protokoly uvádějí v rozsahu +/- 2%. Rovněž je zřejmé, že zkušební vzorek
testovaný ve dnech 10-12. 6. 2013 Technickým a zkušebním ústavem stavebním Praha, s. p.,
byl v držení stěžovatele, proto nelze zaručit, že s tímto vzorkem nebylo nakládáno způsobem,
který by mohl ovlivnit výsledek zkoušky.
[37] Ustanovení §9 odst. 1 zákona o pohonných hmotách zakotvuje objektivní odpovědnost
právnických a podnikajících fyzických osob za správní delikt (odpovědnost za protiprávní jednání
bez podmínky zavinění). Jak již Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 9. 2. 2011,
č. j. 1 As 112/2010 - 9, „je tomu tak z praktických důvodů. Zjišťování a dokazování zavinění v situacích,
kdy porušení povinností je často výsledkem činnosti řady jednotlivců, tak jak to ostatně zmiňuje i sama
stěžovatelka, by totiž bylo velmi obtížné a zdlouhavé. Ve snaze zjednodušit postavení příslušných správních
orgánů při ukládání sankcí podnikatelským subjektům je proto právní úprava správních deliktů podle zákona
o pohonných hmotách založena na objektivní odpovědnosti (nebo také „odpovědnosti za výsledek“) na rozdíl
např. od odpovědnosti podle trestního zákona. Obligatorním znakem skutkové podstaty správního deliktu
právnické osoby tedy není zavinění. K vyvození odpovědnosti postačuje samotný fakt porušení nebo nesplnění
povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě. I když je odpovědnost právnických osob
za správní delikty odpovědností objektivní, neznamená to, že není nutné prokazovat splnění zákonných znaků
skutkové podstaty správního deliktu. Je-li znakem skutkové podstaty objektivní stránka deliktu spočívající
v konání (zde prodej nebo výdej pohonné hmoty, která nesplňuje požadavky na pohonné hmoty podle §3 odst. 1
zákona o pohonných hmotách), je třeba k uznání odpovědnosti za správní delikt takové jednání prokázat.
K tomuto závěru dospěl zdejší soud též v rozsudku ze dne 22. 3. 2007, č. j. 4 As 28/2006 - 65 (publikováno
pod č. 1658/2008 Sb. NSS).“
[38] Jak již bylo uvedeno výše, všechny testované vzorky nafty odebrané u stěžovatele
nevyhovovaly v parametru bodu vzplanutí normě stanovené v příloze č. 2 vyhl. č. 133/2010 Sb.
Není tudíž pochyb o tom, že se stěžovatel dopustil správního deliktu uvedeného v §9 odst. 1
písm. b) zákona o pohonných hmotách, neboť nafta jím prodávaná nesplňovala požadavek
na jakost stanovený zvláštním právním předpisem.
[39] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje svou odpovědnost za uvedený správní delikt
tím, že prokázal vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze po právu požadovat, aby předešel
prodeji nekvalitních pohonných hmot. Z kasační stížnosti je zřejmé, že stěžovatel poukazuje
na nedostatek svého zavinění a dovolává se aplikace §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách,
podle kterého právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které
bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Toto ustanovení zákona o pohonných
hmotách obsahuje obecný liberační důvod, možnost jeho uplatnění však výslovně dává pouze
právnické osobě, nikoli též podnikající fyzické osobě, kterou je stěžovatel. Nejvyšší správní soud
se proto nejprve zabýval tím, zda je vůbec možné toto ustanovení zákona o pohonných hmotách
aplikovat též v případě podnikající fyzické osoby. Dospěl přitom k závěru, že takováto aplikace
cit. ustanovení zákona o pohonných hmotách je možná za použití analogie ve prospěch pachatele
správního deliktu, která je přípustná. Poukázat lze této v této souvislosti např. na rozsudek ze dne
13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 - 10, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „v současné doktríně sice
existují i názory odmítající použití analogie v případě norem správního práva trestního v otázce posuzování viny
a trestu (srovnej Průcha, Petr, Správní právo. Obecná část. Brno: Doplněk, 2007, s. 115), nicméně většina
autorů se na přípustnosti takového použití analogie (za předpokladu, že jde o analogii ve prospěch pachatele)
shodne (viz Eliáš, Karel, „Obdoba poznámky k analogii v právu“, Právník č. 2/2003; Hendrych, Dušan
a kol. 2006. Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. BECK, s. 411-414; Sládeček, Vladimír,
Obecné správní právo, 2004, Praha: ASPI, s. 129-131, 149-153). Toto stanovisko potvrzuje i judikatura
Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (viz např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 611/01
a II. ÚS 192/05, in: http://nalus.usoud.cz; obdobně viz rozsudky zdejšího soudu sp. zn. 6 A 126/2002,
2 A 1018/2002-OL-29 a 2 As 69/2003).“ Opačný závěr, dle kterého by se na stěžovatele
ustanovení §10 odst. 1 písm. a) zákona o pohonných nevztahovalo, neboť není právnickou
osobou, postrádá smysl, neboť zde není žádný důvod, pro který by bylo třeba umožnit zproštění
odpovědnosti za správní delikty dle zákona o pohonných hmotách pouze právnickým osobám
a nikoli též podnikajícím fyzickým osobám. Umožnit zproštění odpovědnosti za správní delikt
též podnikajícím fyzickým osobám je třeba také proto, že pro ně bývá případný postih často
citelnější, neboť velikost jejich podniku (a tím i získané příjmy a zisky z podnikání) bývají menší,
či dokonce řádově menší, než u právnických osob, navíc fyzické osoby podnikatelé za závazky
vzniklé v rámci podnikání odpovídají celým svým jměním, na rozdíl od společníků (kapitálových)
obchodních společností. Vyloučení fyzických osob z možnosti využít liberační důvod dle §10
odst. 1 zákona o pohonných hmotách by navíc bylo v rozporu s ústavní zásadou rovnosti
vyjádřenou v čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[40] Stěžovatel v předcházejícím řízení tvrdil, že vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo
možné požadovat ve smyslu §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, neboť pohonné hmoty
odebírá výlučně od státem ovládaného výrobce ČEPRO, a.s., u nějž by měla být státem zaručena
průběžně kontrolovaná jakost vyráběných pohonných hmot, které odebírá prostřednictvím
jediného distributora POLARI Písek s. r. o., který používá k přepravě odděleně cisterny pro naftu
a benzín, dodržuje technologickou a provozní kázeň. K tomu je třeba uvést, že se jedná o tvrzení
stěžovatele, která nebyla v řízení doložena. (Stěžovatel v řízení před správním orgánem předložil
toliko nákladní list, podle něhož dodala společnost ČEPRO dne 16. 4. 2013 celkem 5.003 l
motorové nafty a stáčecí lístek, podle něhož společnost POLARI stočila téhož dne v provozovně
stěžovatele 5011 l této nafty. Z takovýchto podkladů ovšem nelze zjistit, zda v době stáčení
takto dodané nafty byla v zásobníku v provozovně stěžovatele další nafta, v jakém množství
a od jakého dodavatele tato pocházela, ani dodržování technologických postupů
společností POLARI či stěžovatelem. Z dodacího listu lze navíc zjistit, že předmětná
dodávka nafty byla u společnosti ČEPRO pouze uskladněna a byla ve vlastnictví společnosti
Eni Česká republika s. r. o.).
[41] I kdyby tomu tak ovšem bylo, nepředstavovalo by to vynaložení veškerého úsilí,
a tím naplnění liberačního důvodu ve smyslu naposledy uvedeného ustanovení zákona
o pohonných hmotách. Prodeji nafty nesplňující požadavek na jakost totiž bylo možné zabránit
např. její kontrolou před uvedením do prodeje, jak na to poukázaly správní orgány i krajský soud.
Neprovádění těchto kontrol stěžovatel zdůvodnil s tím spojenými finančními náklady, které
se odrazí v ceně prodávaných pohonných hmot a negativně ovlivní jeho konkurenceschopnost,
popř. zvýší cenu prodávaných pohonných hmot pro spotřebitele. Nejvyšší správní soud ovšem
musí konstatovat, že náklady spojené s provádění kontrol pohonných hmot nemohou samy
o sobě způsobit, že by provádění kontrol nebylo možné podřadit pod veškeré úsilí, které
lze po stěžovateli po právu požadovat, aby předešel prodeji nekvalitních pohonných hmot.
Námitka stěžovatele, že prokázal veškeré úsilí ve smyslu §10 odst. 1 zákona o pohonných
hmotách, které po něm bylo možné požadovat, tedy není důvodná, stejně jako námitky v nichž
se stěžovatel dovolává principu přiměřenosti a tvrdí, že aplikace práva použitá krajským soudem
ohledně dopadu §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách na posuzovanou věc neodpovídá
čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv svobod ani požadavku na šetrnost zásahu do základních práv
stěžovatele, neboť na stěžovatele nakládá povinnosti, které je pro kteréhokoli prodejce
s obdobnou velikostí podniku, jako má stěžovatel, nemožné splnit. V souvislosti s poukazem
stěžovatele na čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv svobod Nejvyšší správní soud uvádí,
že případné liberační důvody musí prokazovat obviněný ze správního deliktu, nikoli správní
orgán, který pouze posuzuje jejich důvodnost.
[42] Na tomto závěru nemění nic ani argumentace stěžovatele, že žádný obecně závazný
právní předpis zajišťování provádění kontrolních odběrů a vzorků prodejcům pohonných hmot
jako zákonnou povinnost neukládá. Zákon však prodejcům ukládá povinnost, prodávat pouze
pohonné hmoty splňující kvalitativní požadavky stanovené v prováděcím předpisu. Pokud
se stěžovatel domáhá aplikace ustanovení §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách, musel
by prokázat, že ani přes veškeré úsilí, které bylo možné po něm požadovat k tomu, aby zabránil
porušení povinnosti, se porušení povinnosti nepodařilo zabránit. Z výše uvedeného vyplývá,
že se tak v posuzované věci nestalo. Stěžovatel pouze uvádí, že se spolehl na své dodavatele,
že mu dodají pohonné hmoty vyhovující zákonným požadavkům. Takové spolehnutí se ovšem
nemůže být „veškerým úsilím“, které po stěžovateli lze požadovat.
[43] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že krajský soud, stejně jako
správní orgány obou stupňů, vyložil ustanovení §10 odst. 1 zákona o pohonných hmotách
v rozporu s čl. 26 Listiny základních práv a svobod. Právo stěžovatele na podnikání zakotvené
v uvedeném článku Listiny totiž nebylo v posuzované věci aplikací práva ze strany správních
orgánů a krajského soudu jakkoliv dotčeno či omezeno. Tyto orgány dospěly k závěru,
že stěžovatel se dopustil správního deliktu uvedeného v §9 odst. 1 zákona o pohonných
hmotách, přičemž není dán liberační důvod ve smyslu §10 odst. 1 téhož zákona. S tímto závěrem
se ztotožňuje i Nejvyšší správní soud.
[44] Stěžovatel má pravdu v tom, že veřejnoprávní regulace hospodářské činnosti jakožto
omezení práva na podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod musí obecně
být v souladu s principem proporcionality. K aplikaci tohoto principu uvedl Ústavní soud
v nálezu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, následující: „184. Jedním z esenciálních znaků
demokratického právního státu je princip přiměřenosti, který zejména předpokládá, že opatření omezující
základní práva či svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesáhnout klady, které představuje veřejný zájem
na těchto opatřeních. K omezení základních práv či svobod sice může zcela výjimečně dojít i v případě jejich kolize
s některým z veřejných statků (veřejný zájem); podstatná je však v této souvislosti maxima, podle které základní
právo či svobodu lze omezit pouze v případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu,
při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva. První podmínkou je tedy vzájemné
poměřování v kolizi stojícího základního práva a veřejného zájmu (tzv. nepravý konflikt, na rozdíl od střetu dvou
základních práv), druhou je požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva resp. svobody
(čl. 4 odst. 4 Listiny). Vzájemné poměřování kolidujících základních práv pak jako obvykle spočívá zejména
v následujících kriteriích: prvním je kritérium vhodnosti, tedy odpověď na otázku, zda institut omezující určité
základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl, následuje kritérium potřebnosti spočívající v porovnání
legislativního prostředku omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout
stejného cíle avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, a pokračuje kritérium porovnávání dotčených,
v kolizi stojících základních práv (srov. např. Pl. ÚS 40/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 88,
str. 342, vyhlášen pod č. 199/2003 Sb.). 185. Při úvaze o použitelnosti principu přiměřenosti (proporcionality)
však nelze nevidět, že v souzené věci nemusí být vždy tento princip hlavním kritériem úvahy o ústavnosti toho
kterého zákonného ustanovení. To proto, že princip proporcionality se uplatňuje zejména v oblasti lidských práv
a základních svobod (hlava druhá Listiny); v oblasti práv hospodářských, sociálních a kulturních je však třeba
přihlédnout k čl. 41 odst. 1 Listiny otevírajícímu široký prostor pro zákonodárce při volbě nejrůznějších řešení.
Vzhledem k čl. 41 odst. 1 Listiny nemusí být zákonná úprava v přísném vztahu proporcionality k cíli, který
je regulací sledován, tj. nemusí jít o opatření v demokratické společnosti nezbytné, jako je tomu například u jiných
práv, jichž se lze dovolávat přímo z Listiny (srov. však např. čl. 27 odst. 1, 2 a 3 Listiny a práva tam uvedená,
jež nejsou článkem 41 odst. 1 limitována). Testem ústavnosti v tomto smyslu projde taková zákonná úprava,
u níž lze zjistit sledování nějakého legitimního cíle a která tak činí způsobem, jejž si lze představit jako rozumný
prostředek k jeho dosažení, byť nemusí jít o prostředek nejlepší, nejvhodnější, nejúčinnější či nejmoudřejší (test
rozumnosti - srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 61/04, vyhlášen pod č. 16/2007 Sb.).“ (Zvýraznění doplnil
Nejvyšší správní soud).
[45] V tomto smyslu tedy lze konstatovat, že distribuce pohonných hmot koncovým
spotřebitelům jakožto látek potenciálně nebezpečných z důvodu jejich hořlavosti a dalších rizik
pro životní prostředí i majetek či zdraví osob je spojena s řadou přísných pravidel, která
mají za cíl eliminaci těchto významných rizik. Tato regulace je logická a žádoucí nejen
při zohlednění uvedených závažných rizik, ale i vzhledem k tomu, že koneční spotřebitelé nemají
žádnou možnost, jak kvalitu prodávaných pohonných hmot posoudit, a musejí se zcela spoléhat
na to, že regulační orgány zajistí, že v distribuční síti budou prodávány pouze kvalitní a nezávadné
pohonné hmoty. Závažnosti případných následků porušení povinností provozovatelů čerpacích
stanic pak odpovídá jednak konstrukce objektivní odpovědnosti těchto osob za správní delikty
a úzce vymezený liberační důvod, jednak i výše zákonných sazeb sankcí. Co se týče bodu
vzplanutí, jehož nejnižší přípustná hodnota je takto předepsána v prováděcí vyhlášce,
Nejvyšší správní soud má za to, že i toto kritérium obstojí ve výše uvedeném testu rozumnosti,
aniž by se zabýval stěžovatelem přednesenou polemikou ohledně otázky, zda i motorová nafta
s nižším bodem vzplanutí, než je předepsáno, je pro běžného spotřebitele bezpečná.
Pro posouzení legitimního cíle regulace postačí v této souvislosti poukázat na to, že čím nižší
je bod vzplanutí (resp. teplota vzplanutí) tekutiny, tím se tato tekutina pokládá za nebezpečnější
(srov. ČSN 65 0201). Hodnota bodu vzplanutí na úrovni 55 °C pak je hranicí mezi II. a III.
třídou nebezpečnosti hořlavých látek. Je tedy legitimní, rozumné a přiměřené, pokud právní
předpisy pro motorovou naftu vyžadují bod vzplanutí vyšší než 55 °C tak, aby nafta mohla
být zařazena mezi hořlaviny méně nebezpečné (III. třídy).
[46] Nejvyšší správní soud neshledává ani nerozumným to, že zákon stanoví objektivní
odpovědnost provozovatelů čerpacích za dodržení těchto parametrů pohonných hmot. Je sice
pravda, že provozovatelé čerpacích stanic zpravidla nejsou výrobci pohonných hmot, to však
neznamená, že by kvalitu pohonných hmot nemohli ovlivnit. Právě oni totiž mohou a musí
udržovat svá technická zařízení v bezvadném stavu, vybírat si pouze dodavatele pohonných
hmot, kteří jsou schopni dodávat tato paliva v kvalitě vyžadované právními předpisy a ověřovat
a kontrolovat, zda jimi prodávané pohonné hmoty těmto kritériím vyhovují. Provozovatelé
čerpacích stanic pak nesou i riziko spojené s případným porušením povinností ze strany jejich
dodavatelů. Ošetření tohoto rizika je věcí smluvních vztahů mezi provozovateli čerpacích stanic
a jejich dodavateli. Prostředky, kterými provozovatelé čerpacích stanic zajistí, aby jimi prodávané
pohonné hmoty vyhovovaly předpisům, je ponechán na jejich úvaze. Pokud se však chtějí
liberovat v případě zjištění, že jimi nabízené pohonné hmoty jsou závadné, musí prokázat,
že provedli veškerá technicky možná opatření vhodná k zabránění tomuto protiprávnímu stavu,
a nepostačí jejich poukaz na to, že tato technicky možná opatření po nich nebylo možno
spravedlivě požadovat, protože by to nebyla ekonomická. Na tomto místě soud konstatuje,
že pravidelné kontroly jakosti pohonných hmot by za takové opatření bylo možno patrně
považovat. Žádná taková opatření však stěžovatel neprokázal.
[47] Ke stěžovatelem vyjádřené pochybnosti, zda samotná dikce části zákona o pohonných
hmotách, zejména v neurčitosti možností prokazování liberačních důvodů podle §10 odst. 1
zákona o pohonných hmotách ve spojení s §3 a §9 téhož zákona není v rozporu s Ústavou
a Listinou základních a svobod, Nejvyšší správní soud uvádí, že liberační důvody je nutno
z povahy věci stanovit obecně, neboť je není možné všechny předem přesně vymezit. Naopak,
jak bylo již výše předesláno, je zde dána ve prospěch provozovatelů čerpacích stanic možnost
volby, jaká opatření mají provést k zamezení prodeje závadných pohonných hmot, ovšem
za podmínky, že tato opatření budou způsobilá k účinné prevenci a eliminaci uvedeného
protiprávního stavu.
[48] Důvodná není ani námitka stěžovatele, že v řízení byl jako důkaz použit rozbor vzorku
pohonných hmot provedený společností SGS, které byla zadána veřejná zakázka na poskytování
těchto služeb pro žalovanou na základě nezákonně provedeného zadávacího řízení, přičemž
služby společnosti SGS pro žalovanou jsou oproti běžným cenám na trhu předražené o několik
desítek procent. Tyto skutečnosti totiž nijak nesouvisí s výsledky analýzy vzorku motorové nafty
odebrané u stěžovatele. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že se krajský soud touto
skutečností nezabýval, neboť krajský soud výslovně uvedl, že uvedené skutečnosti se týkají
postupu žalované při zadávání veřejných zakázek, nikoliv postupu při odebírání vzorků
pohonných hmot či postupu při provádění rozborů těchto vzorků. K úvahám, v nichž stěžovatel
dovozuje propojení žalované s touto společností v rámci žalovanou údajně doporučovaného
systému certifikace čerpacích stanic, Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o ničím
nepodložené spekulace.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[49] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek krajského
soudu netrpí namítanými vadami ve smyslu §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[50] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak
jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady v řízení
o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2014
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu