ECLI:CZ:NSS:2014:4.AS.28.2014:40
sp. zn. 4 As 28/2014 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: SLOT Group, a. s.,
IČ: 62741560, se sídlem Jáchymovská 142, Karlovy Vary, zast. Mgr. Alešem Smetankou,
advokátem, se sídlem Jungmannova 745/24, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát města
Brna, odbor rozpočtu a financování, se sídlem Malinovského náměstí 3, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 1. 2014,
č. j. 31 Af 33/2012 – 228,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 6. 1. 2012, č. j. MMB/0007081/2012, změnil podle
§116 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, platební výměr vydaný Úřadem městské části
Brno – střed ze dne 14. 10. 2011, č. j. 110038455/VANJ/VHA/002, kterým byl žalobci
vyměřen místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiná technická herní zařízení
(dále též „JTHZ“), povolená Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu,
specifikovaná v jeho příloze za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011 ve výši 791 746 Kč, zvýšený
z důvodu pozdního zaplacení na dvojnásobek, tj. částku 1 583 492 Kč tak, že: 1) ve výroku
platebního výměru se v bodu 3 mění částka „791 746,- Kč“ na částku „751 746,- Kč“, 2) v příloze
platebního výměru se na straně 1. Vypouští JTHZ v. č. 60100069, 3) v příloze platebního výměru
se číslo „443621“ nahrazuje číslem „438621“, číslo „428125“ číslem „423125“, čísla „40000“ čísly
„55000“, číslo „403621“ číslem „383621“ a číslo „388125“ číslem „368125“, 4) ve výroku
platebního výměru se vypouští bod 4., 5) ve výroku platebního výměru se celková částka k úhradě
„1 583 492“ Kč (slovy jeden milion pět set osmdesát tři tisíce čtyři sta devadesát dva korun
českých)“ nahrazuje částkou „751 746,- Kč (slovy sedm set padesát jeden tisíc sedm set čtyřicet
šest korun českých)“, 6) ve výroku platebního výměru se slova „ode dne doručení platebního
výměru“ nahrazují slovy „ode dne nabytí právní moci platebního výměru“, 7) v odůvodnění
platebního výměru se v poslední větě slova „ode dne doručení“ nahrazují slovy „ode dne nabytí
právní moci“, 8) v odůvodnění platebního výměru se vypouští poslední věta třetího odstavce
od konce a předposlední odstavec, 9) v poučení se vypouští věta „Odvolání nemá odkladný
účinek platby“.
[2] Žalobce podal proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal,
že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů se opírají o zákon č. 183/2010 Sb., jímž byla
provedena novela zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, který však byl přijat zjevně
protiústavním způsobem. Žalobce dále namítal, že správní orgány obou stupňů v rozporu
se zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích a zákonem č. 202/1990 Sb., o loteriích
a jiných podobných hrách (dále též „zákon o loteriích“) nesprávně posoudily předmět
zpoplatnění místními poplatky, resp. otázku, co má být v případě provozování centrálního
loterního systému s interaktivními videoloterními terminály považováno za technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu ve smyslu
§1 písm. g) zákona o místních poplatcích a namísto centrálního loterního systému zpoplatnily
místním poplatkem jednotlivé koncové (interaktivní videoloterní) terminály, které jsou však
pouhými neoddělitelnými součástmi centrálního loterního systému, jakožto jednoho funkčně
nedělitelného technického herního zařízení povoleného Ministerstvem financí podle §50 odst. 3
zákona o loteriích. Správní orgány obou stupňů podle žalobce nesprávně a neúplně zjistily
skutkový stav, neboť vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu ohledně počtu
koncových zařízení, nesprávně je označovaly za technická herní zařízení, nezákonně je zatížily
místním poplatkem a nezohlednily, že v příslušných obdobích nebyly provozovány. Žalobce
vyjádřil přesvědčení, že správní orgány obou stupňů při vyměření místních poplatků v rozporu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu nezohlednily obecnou
právní zásadu in dubio pro libertate, resp. in dubio mitius. V důsledku výše uvedeného pak podle
žalobce došlo k porušení jeho práva vlastnit majetek, resp. tento pokojně užívat, chráněného
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod. S ohledem na výše uvedené žalobce navrhl, aby krajský soud
rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, s výjimkou bodu č. 4 rozhodnutí žalovaného, zrušil.
[3] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, č. j. 31 Af 33/2012 – 228, žalobu
zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Námitce
žalobce, v níž namítal protiústavnost zákona č. 183/2010 Sb., v části, kterou byl novelizován
zákon o místních poplatcích krajský soud nepřisvědčil, neboť Ústavní soud nálezem ze dne
9. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013 Sb., zamítl návrh Krajského soudu
v Hradci Králové na konstatování protiústavnosti ustanovení §1 písm. g) a §10a zákona
o místních poplatcích, ve znění zákona č. 183/2010 Sb., před novelizací provedenou zákonem
č. 458/2011 Sb., in eventum na konstatování protiústavnosti části třetí zákona č. 183/2010 Sb.
[4] V případě námitky žalobce, v níž brojil proti výkladu pojmu „jiné technické herní zařízení
povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ uvedeném v ustanovení
§1 písm. g) zákona o místních poplatcích, resp. proti tomu, že videoloterijní terminály jsou
předmětem zpoplatnění, krajský soud nejprve upozornil na skutečnost, že není možné směšovat
pojem „loterie a jiná podobná hra“ s pojmem „zařízení“, na němž je tato hra provozována.
Krajský soud dále uvedl, že hry provozované prostřednictvím centrálního loterního systému
(včetně interaktivních videoloterních terminálů) by nebylo možno provozovat bez povolení
herního zařízení, které realizaci herního procesu zabezpečuje a v jehož softwaru je příslušná hra
zakomponována. Jestliže Ministerstvo financí povolilo provozování loterie nebo jiné podobné
hry prostřednictvím centrálního loterního systému, lze podle krajského soudu argumentací
a maiore ad minus dojít k závěru, že současně povolilo i jejich provozování prostřednictvím
jednotlivých koncových interaktivních videoloterních terminálů, resp. že povolilo provozování
těchto videoloterních terminálů jako takových. Jejich provozování a umístění navíc ministerstvo
v druhé části výroku tohoto rozhodnutí i schválilo. To, že Ministerstvo financí je oprávněno
povolit loterii nebo jinou podobnou hru provozovanou prostřednictvím centrálního loterního
sytému, potažmo pomocí jednotlivých terminálů, ostatně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu
ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 29/10, ve věci „Obecně závazná vyhláška města Chrastavy“, publ.
pod č. 202/2011 Sb. (N 110/61 SbNU 625)
[5] Krajský soud poté konstatoval, že u stanovení §1 písm. g) zákona o místních poplatcích
zpoplatňuje výherní hrací přístroj a jiné technické herní zařízení. Dle §17 zákona o loteriích
se výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené
technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. Jiné technické herní zařízení
již v zákoně o loteriích definováno není, nicméně z logického a systematického hlediska lze mít
za to, že se jedná o zařízení odlišné od výherního hracího přístroje, avšak sloužící témuž účelu.
Znamená to tedy, že bude mít podobné, nikoli stejné vlastnosti. Koncový interaktivní
videoloterní terminál není sám o sobě kompaktní, avšak v důsledku napojení na centrální řídící
jednotku (popř. další dílčí komponenty systému) je schopen realizovat celý herní proces
ve smyslu §1 odst. 1 zákona o loteriích. V daném případě je tedy nutno považovat za „jiné
technické herní zařízení“ takové zařízení, které je odlišné od výherního hracího přístroje podle
§17 zákona o loteriích, slouží k realizaci loterie nebo jiné podobné hry, a z pohledu funkční
nedělitelnosti je schopno v důsledku napojení na centrální řídící jednotku realizovat celý herní
proces podle §1 odst. 1 zákona o loteriích. Každý takovýto Ministerstvem financí povolený
(schválený) koncový videoloterní interaktivní terminál lze podle krajského soudu považovat
za předmět místního poplatku. V této souvislosti krajský soud poukázal na celkový smysl regulace
loterií a jiných podobných her a úmysl zákonodárce při schvalování novely zákona o místních
poplatcích zavádějící předmětný poplatek.
[6] Krajský soud následně shrnul, že v daném případě žalobce provozoval povolenou loterii
nebo jinou podobnou hru prostřednictvím „jiného technického herního zařízení“, které bylo
povoleno Ministerstvem financí podle zákona o loteriích. V případě žalobce tak byly splněny
všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo možno každý jeho povolený koncový interaktivní
videoloterní terminál centrálního loterního systému subsumovat pod zákonnou povinnost platit
místní poplatek podle ustanovení §1 písm. g) a §10a zákona o místních poplatcích.
[7] K námitce, v níž žalobce zpochybnil svou povinnost hradit místní poplatek tím,
že některá ze zpoplatněných zařízení nebyla v rozhodném období vůbec uvedena do provozu,
příp. byla uvedena do provozu až v průběhu rozhodného období, či jejich provoz byl ukončen
ještě před rozhodným obdobím, krajský soud uvedl, že tato námitka předpokládá hodnocení
zákonnosti vyměření poplatku ze zařízení, která byla pouze povolena, a v té souvislosti
i hodnocení zákonnosti vyhlášky č. 21/2010. Krajský soud dospěl k závěru, že uvedená otázka
byla řešena detailně ve vztahu k vyhlášce statutárního města Brna č. 9/2010 Nejvyšším správním
soudem v rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 - 26, na jehož závěry odkázal,
a shledal, že tyto závěry jsou aplikovatelné i ve vztahu k vyhlášce statutárního města Brna
č. 21/2010, která v čl. 2 upravuje předmět místního poplatku. S ohledem na znění ustanovení
§10a zákona o místních poplatcích a vyhlášky statutárního města Brna č. 21/2010 krajský
soud vyslovil názor, že ani vyhláškou č. 21/2010 nebyly překročeny zákonné meze
komunální normotvorby, a to s ohledem na závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud ve věci
sp. zn. 2 Afs 37/2013. Správce místního poplatku a žalovaný tak podle krajského soudu
nepochybili, pokud vyměřili poplatek ze zařízení, která byla pouze povolena a nebyla uvedena
do provozu. Z obsahu správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce sám nezpochybňuje
ani nikdy nezpochybňoval, že by některá zařízení, za něž byl poplatek vyměřen, nebyla povolena.
Vzhledem k tomu, že byla zpoplatněna Ministerstvem financí povolená zařízení a s ohledem
na to, že k jejich zpoplatnění postačovalo právě pouze povolení Ministerstva financí, není žalobní
námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu podle krajského soudu důvodná, neboť
nebylo pro rozhodnutí o vyměření místního poplatku podstatné, zda byla zpoplatněná zařízení
uvedena do provozu nebo zda byla v příslušné herně vůbec umístěna. Také v případě žalobcem
namítaného porušení zásady in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate krajský soud žalobci
nepřisvědčil, přičemž opět poukázal na závěry, k nimž Nejvyšší správní soud dospěl ve věci
sp. zn. 2 Afs 37/2013.
[8] Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas blanketní kasační
stížnost, kterou posléze doplnil prostřednictvím svého zástupce podáním ze dne 21. 3. 2014.
Stěžovatel označil napadený rozsudek za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť
krajský soud se nevypořádal se všemi žalobními námitkami. Krajský soud totiž pominul
doplňující vyjádření stěžovatele ze dne 17. 1. 2014, v němž uvedl důvody, pro které bylo třeba
hodnotit žalobou napadené rozhodnutí žalovaného jako nepřezkoumatelné, přičemž stěžovatel
upozornil na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který v obdobných případech pro stejné
vady zrušil rozhodnutí odvolacího správního orgánu pro nepřezkoumatelnost (viz např. rozsudek
ze dne 20. 11. 2013, č. j. 31 Af 44/2012 – 146, nebo rozsudek ze dne 24. 2. 2014,
č. j. 31 Af 19/2014 – 321). Navíc platí, že správní rozhodnutí z hlediska případné vady spočívající
v jeho nepřezkoumatelnosti zkoumá soud z úřední povinnosti kdykoli v průběhu řízení.
Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je podle stěžovatele patrné, že správní orgány
zatížily svá správní rozhodnutí vadou vnitřní rozpornosti, když ve výrokové části uvedly pouze
„doměřený“ rozdíl na místním poplatku, který označují jako „vyměřený místní poplatek“.
Z odůvodnění platebního výměru je zřejmé, že celkový místní poplatek za zpoplatněná zařízení
činil 443 621 Kč za 1. čtvrtletí roku 2011 a 428 125 Kč za 2. čtvrtletí roku 2011, tj. celkem
871 746 Kč. Ve výroku platebního výměru však správce poplatku uvádí jako vyměřený místní
poplatek částku 791 746 Kč. Podle žalobce tak je zde dána zjevná vnitřní rozpornost mezi
výrokem a odůvodněním platebního výměru, kterou žalovaný neodstranil. Vyměřená částka
ve výroku platebního výměru je totiž pouze rozdílem mezi stanovenou poplatkovou povinností
a částkou, kterou stěžovatel uhradil na základě svého ohlášení. Platebním výměrem však může
být stěžovateli místní poplatek pouze vyměřen, tak jak je to pro tyto situace vyžadováno
daňovým řádem s tím, že rozdíl mezi vyměřenými místními poplatky a již uhrazenou částí
místních poplatků má správce poplatku předepsat k úhradě.
[9] Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že uvedený postup správce poplatku je v rozporu
se zákonem, a to zejména s ustanovením §11 odst. 1 zákona o místních poplatcích ve spojitosti
s ustanovením §139 a násl. daňového řádu. Z §139 ve spojení s §135 daňového řádu podle
stěžovatele vyplývá, že vyměřením daně se rozumí zjištění základu daně a vyčíslení daně,
tj. v posuzovaném případě zjištění základu místního poplatku a jeho následné stanovení v celé
jeho výši za rozhodné období. Doměření daně je naproti tomu upraveno v ustanoveních
§141 a násl. daňového řádu, přičemž se jedná o postup, kdy dochází k následnému,
tj. dodatečnému doměření daně, tj. jakémukoli dalšímu než prvnímu vyměření téže daně
správcem daně. Doměření daně tudíž může následovat vždy až po prvním vyměření daně. Z výše
uvedeného tak je podle stěžovatele zřejmé, že správce poplatku musí v rozhodnutí vyměřit
celý místní poplatek za příslušné období a dále uvést rozdíl mezi tvrzenou (resp. zaplacenou výši)
a vyměřenou výší místního poplatku, kterou poplatníkovi předepíše k úhradě v náhradní lhůtě
splatnosti.
[10] Stěžovatel rovněž namítal nezákonnost kasační stížností napadeného rozsudku krajského
soudu spočívající v nesprávné aplikaci relevantní právní úpravy a v nesprávném výkladu právního
pojmu „jiné technické herní zařízení“ rozhodného pro určení předmětu zpoplatnění místními
poplatky ve smyslu §1 písm. g) zákona o místních poplatcích v případě provozování sázkových
her prostřednictvím centrálního loterního systému s interaktivními videoloterními terminály
(dále též „CLS“). Vyjádřil přesvědčení, že krajský soud při výkladu tohoto pojmu nezohlednil
herní a technické aspekty provozování CLS, praxi Ministerstva financí při povolování
předmětných sázkových her a dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu v oblasti
správních poplatků. Krajský soud vycházel ze závěrů, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 31. 5. 2013, sp. zn. 2 Afs 37/2013. Stěžovatel je však přesvědčen o tom,
že závěry druhého senátu Nejvyššího správního soudu neobstojí, neboť nemají dostatečnou
oporu v judikatuře Ústavního soudu, ve faktickém stavu věci ani v právní úpravě obsažené
zejména v zákoně o loteriích a obchází právní zásadu in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate.
[11] Stěžovatel poukázal na skutečnost, že novela zákona o místních poplatcích provedená
zákonem č. 183/2010 Sb., která do zákona o místních poplatcích zavedla sporné ustanovení
o zpoplatnění provozování „jiných technických herních zařízení“ byla přílepkem, který nebyl
doprovázen důvodovou zprávou, neměl dostatečnou návaznost na úpravu v zákoně a o loteriích
a nebyl ani pojednán s Ministerstvem financí. Předmětná právní úprava předmětu zpoplatnění
a zejména v ní obsažený zákonem nedefinovaný pojem „jiné technické herní zařízení“ je podle
stěžovatele úpravou nejednoznačnou a terminologicky nepřesnou, dlouhodobě vyvolávající
pochybnosti a otázky o správném výkladu.
[12] V další části kasační stížnosti stěžovatel polemizoval se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší
správní soud v již zmíněné věci sp. zn. 2 Afs 37/2013. Konstatoval, že i druhý senát připouští,
že aby bylo možné technické zařízení označit za „jiné technické herní zařízení“, musí naplnit
vlastnosti výherního hracího přístroje, jehož pojmovým znakem je jeho kompaktnost,
resp. funkční nedělitelnost z hlediska způsobilosti realizovat celý herní proces. Tento obligatorní
znak však koncové videoloterní terminály postrádají, což vyslovil Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. 29/10. Vlastnost kompaktnosti a způsobilost realizovat celý herní proces má pouze
CLS, jakožto funkčně nedělitelný celek. Druhým pojmovým znakem „jiného technického herního
zařízení“ ve smyslu předmětu zpoplatnění místním poplatkem podle §1 písm. g) zákona
o místních poplatcích je, že se musí jednat o herní zařízení povolené Ministerstvem
financí. V době, kdy byla předmětná právní úprava přijata, byla povolovací praxe
Ministerstva financí v případě provozování sázkových her prostřednictvím CLS taková, že byl
povolován pouze CLS jako funkční celek, nikoli jednotlivé koncové videoloterní terminály,
a to právě s ohledem na popsané technologické parametry tohoto sázkového zařízení.
Tuto povolovací praxi Ministerstva financí nezpochybnil ani Ústavní soud ve výše cit. nálezu
sp. zn. Pl. 29/10. Stěžovatel tak má za to, že pokud byl v rozhodném období v zákoně o místních
poplatcích vymezen předmět zpoplatnění jako „technické herní zařízení povolené Ministerstvem“
(nikoli tedy např. jako „interaktivní videoloterní terminál“, „koncové zařízení“, či „herní místo“),
pak je plně obhajitelný jeho výklad, že místními poplatky mohly být v případě CLS zpoplatněny
toliko celé centrální loterní systémy provozované v rámci územní působnosti určitého správce
poplatku (prostřednictvím koncových terminálů umístěných na území dané obce), a nikoli
jednotlivé koncové terminály, jakožto pouhé součásti (zobrazovací jednotky) každého z těchto
technických herních zařízení CLS, jak nesprávně dovodil krajský soud i druhý senát Nejvyššího
správního soudu. Podle stěžovatele tak každý jednotlivý koncový terminál není herním zařízením,
které by bylo samo o sobě způsobilé realizovat celý sázkový proces (na rozdíl od např. výherních
hracích přístrojů), resp. které by bylo povoleno ze strany Ministerstva financí, přičemž tento
závěr stěžovatele má oporu ve vyjádřeních Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu
pro testování a certifikaci, ve výše popsaném způsobu vydávání povolení Ministerstvem financí
a v judikatuře správních soudů týkající se oblasti správních poplatků.
[13] Stěžovatel dále poukázal na novelu zákona o místních poplatcích provedenou zákonem
č. 3300/2011 Sb., na základě které získaly obce v období od 14. 10. 2011 do 31. 12. 2011
oprávnění vybírat místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj, koncový interaktivní
videoloterní terminál a herní místo lokálního herního systému. Toto nové znění §1 písm. g)
zákona o místních poplatcích, které však není aplikovatelné v posuzovaném případě, nahradilo
dosavadní znění téhož ustanovení (aplikovatelné v posuzovaném případě), dle kterého byly obce
oprávněny vybírat místní poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické
herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu. Stěžovatel dále
zmínil návrh zákona o provozování sázkových her předložený v roce 2011 vládě Ministerstvem
financí, v jehož §2 písm. n) se objevuje přímo definice pojmu technické herní zařízení. Uvedené
pak podle stěžovatele jasně dokládá, že Ministerstvo financí ještě v roce 2011 interpretovalo
pojem „technické herní zařízení“ stejným způsobem jako stěžovatel. Stěžovatel upozornil také
na praxi správních orgánů (obcí) a postoj Ministerstva financí v případě jiných technických
sázkových her povolených podle §50 odst. 3 zákona o loteriích, konkrétně na případ
projednávaný u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 9 Afs 60/2013, v němž správní
orgány v případě nedělitelného funkčního celku MAX POWER, aplikovaly výklad zastávaný
stěžovatelem, když zpoplatnily jedním místním poplatkem celý funkční systém, nikoli jednotlivá
koncová herní místa. Technické herní zařízení je přitom tzv. lokální loterní systém, který
je v §2 písm. n) zákona o loteriích definován jako technické zařízení, které je elektronickým
systémem tvořeným řídící jednotkou se třemi pevně fyzicky spojenými herními místy
obsluhovanými sázejícím, se kterými tvoří funkčně nedělitelný celek.
[14] Podle přesvědčení stěžovatele vede logický a systematický výklad relevantní právní úpravy
k závěru, že technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí mohou být předmětem
místního poplatku podle zákona o místních poplatcích, resp. příslušné obecně závazné vyhlášky
pouze v tom případě, že jsou fakticky na území dané obce umístěna a uvedena do provozu.
V této souvislosti stěžovatel poukázal na systém a účel institutu místních poplatků, kdy
předmětem zpoplatnění je provoz sázkové hry a závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 12. 12. 2008, č. j. 5 Afs 38/2008 – 139. Výklad zaujatý Nejvyšším správním
soudem ve věci sp. zn. 2 Afs 37/2013 je podle stěžovatele v rozporu se závěry, k nimž tentýž
soud dospěl v rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 – 56, v němž označil za relevantní
právní skutečnost, na základě které vzniká poplatková povinnost provozování jiného technického
herního zařízení, nikoli pouhé jeho povolení, jak dovozuje druhý senát. Podle přesvědčení
stěžovatele dále Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 Afs 37/2013 nesprávně interpretoval
nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I ÚS 249/99.
[15] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil kasační
stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, věc mu vrátil k dalšímu řízení a případně
aby zrušil také rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Stěžovatel dále navrhl, aby mu byla
přiznána náhrada nákladů soudního řízení.
[16] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[17] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[18] Z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel dovolává důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[19] Podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení by muselo spočívat v tom,
že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice
aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[20] Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu
tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[21] Kasační stížnost není důvodná.
II. a)
Namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu
[22] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, kterou stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud pominul doplňující vyjádření
stěžovatele ze dne 17. 1. 2014, v němž uvedl důvody, pro které bylo třeba hodnotit žalobou
napadené rozhodnutí žalovaného jako nepřezkoumatelné pro jeho vnitřní rozpornost spočívající
v tom, že správní orgány ve výrokové části uvedly pouze „doměřený“ rozdíl na místním
poplatku, který označují jako „vyměřený místní poplatek“. Pokud by rozsudek krajského soudu
trpěl vadou nepřezkoumatelnosti, mohlo by to mít za následek nemožnost přezkoumat další
stěžovatelovy námitky; sama o sobě by pak tato vada odůvodnila zrušení napadeného rozsudku.
[23] Pokud jde o obsah pojmu nepřezkoumatelnosti, odkazuje Nejvyšší správní soud na svou
ustálenou judikaturu (srov. například rozsudky ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne
14. 7. 2005, č.j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008,
č. j. 5 As 29/2007 – 64, nebo ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 – 245, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz), ze které se podává, že rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil
při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; z jakého
důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci v žalobě; proč považoval žalobní námitky
za liché, mylné nebo vyvrácené nebo proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.
Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí může být případ, kdy soud opomněl
přezkoumat některou ze včas uplatněných žalobních námitek. Dle judikatury Ústavního soudu
(viz např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, všechna citovaná rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz) je jedním z principů, představujícím
součást práva na řádný proces a vylučujícím libovůli při rozhodování, i povinnost soudů
své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví srov. ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění tak musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces.
[24] V projednávaném případě však Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozsudku
krajského soudu neshledal. Krajský soud totiž svůj rozsudek dostatečně odůvodnil a jeho právní
názory jsou rovněž srozumitelné. O tom svědčí i to, že stěžovatel v kasační stížnosti se závěry
krajského soudu věcně polemizuje, což v případě neodůvodněného nebo nesrozumitelného
rozhodnutí zpravidla nepřichází v úvahu. Nejvyšší správní soud rovněž nezjistil v řízení
před krajským soudem jinou procesní vadu, která by měla vliv na zákonnost jeho rozhodnutí.
[25] Nutno připustit, že krajský soud se k námitce stěžovatele, v níž upozornil na vnitřní
rozpornost rozhodnutí správních orgánů vskutku nevyjádřil. V případě této námitky je třeba
v prvé řadě uvést, že ji stěžovatel nevznesl v žalobě, ale učinil tak až v doplňujícím vyjádření
ze dne 17. 1. 2014. Rozhodnutí žalovaného však bylo stěžovateli doručeno již dne 11. 1. 2012.
Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby, v rámci níž lze rozšiřovat žalobu o nové žalobní body
(§71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1 s. ř. s.), tak uplynula již dne 12. 3. 2012 (den 11. 3. 2012,
na který připadl konec lhůty, byla neděle). Z výše uvedeného tak je zřejmé, že předmětná
námitka byla stěžovatelem vznesena opožděně a krajský soud se jí tudíž ani nemohl věcně
zabývat.
[26] Stěžovateli lze přisvědčit potud, že správní orgán prvního stupně pochybil, když
ve výrokové části platebního výměru uvedl pouze doměřený rozdíl na místním poplatku, ačkoli
uvedl, že místní poplatek vyměřuje. Také z odůvodnění je zřejmé, že správní orgán prvního
stupně skutečně místní poplatek doměřil, tj. požadoval po stěžovateli zaplatit rozdíl mezi
stanovenou poplatkovou povinností a částkou, kterou již stěžovatel dříve uhradil na základě
svého ohlášení. Žalovaný tuto vadu neodstranil. Přiléhavý je rovněž odkaz stěžovatele na závěry,
k nimž Krajský soud v Brně v jiné věci ve vztahu k totožné vadě platebního výměru dospěl
v rozsudku ze dne 20. 11. 2013, č. j. 31 Af 44/2012 – 146, v němž vyslovil, že zvolený postup
správce místního poplatku učinil platební výměr nepřezkoumatelným.
[27] Zároveň však je třeba uvést, že z rozhodnutí správních orgánů je jasně zřejmé, jaká částka
místního poplatku byla stěžovateli doměřena a na základě jakých důvodů tak správní orgány
učinily. Přihlédnout je třeba dále k tomu, že ostatní námitky stěžovatele (protiústavnost zákona
č. 183/2010 Sb., nesprávné posouzení předmětu zpoplatnění místními poplatky, nesprávné
a neúplné zjištění skutkového stavu správními orgány, postup správních orgánů v rozporu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu a nezohlednění obecné
právní zásady in dubio pro libertate, resp. in dubio mitius) pak s uvedenou vadou platebního výměru
nijak nesouvisí. Předmětná vada platebního výměru tudíž krajskému soudu nebránila přezkumu
zbývajících námitek stěžovatele uvedených v žalobě. Nejvyšší správní soud tak vzhledem
k již zmíněné opožděnosti námitky žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti platebního výměru
vyšel ze závěru rozšířeného senátu zdejšího soudu vyslovenému v usnesení ze dne 8. 3. 2011,
č j. 7 Azs 79/2009 - 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS, podle kterého „krajský soud je oprávněn
zrušit rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, byť by nebyly žalobcem výslovně namítány, pokud tyto vady
brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů. Dále v odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí,
že výklad v tomto usnesení provedený není oporou názoru, že k vadám podle §76 odst. 1 s. ř. s. přihlíží soud
vždy z moci úřední, jak dovodil první senát. Soud tak sice může učinit, ale jen za určitých podmínek. Těmi jsou
právě případy, kdy rozhodnutí vůbec není schopno přezkumu z hlediska žalobních námitek. Tato vadnost
a nemožnost podrobit rozhodnutí zkoumání musí být zjevná buď ze spisu (či z jeho absence), nebo z rozhodnutí
samého, pokud bude postrádat srozumitelnost či důvody v takové míře, že vylučuje zkoumání důvodnosti žaloby,
anebo ji soud sezná na základě jiných rozhodných skutečností, jež se dostanou do jeho sféry. Směřují-li tedy
žalobní námitky proti vadám podřaditelným ustanovení §76 odst. 1 s. ř. s., soud podle tohoto ustanovení
rozhodnutí zruší bez jednání. V takovém případě není projednání třeba a je nadbytečné zjišťovat souhlas
účastníků s rozhodnutím bez jednání. Nesměřují-li však žalobní námitky proti takovým objektivně existujícím
vadám, může tak soud učinit, pouze pokud vady brání přezkumu v mezích žalobních bodů, jinak by dispoziční
zásada ztrácela smysl.“ Tento názor byl rovněž zopakován i např. v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 11. 2011, č. j. 6 As 19/2011 - 728. V nyní řešeném případě právě řádně
uplatněné žalobní námitky nijak nesouvisely se zmíněnou vadou rozhodnutí správního orgánu,
a předmětná vada ani nedosahuje intenzity uváděné rozšířeným senátem, proto nebylo namístě,
aby k ní krajský soud přihlédl z úřední povinnosti a rozhodnutí žalovaného zrušil.
[28] S přihlédnutím k výše uvedenému má Nejvyšší správní soud za to, že pochybení
krajského soudu spočívající v tom, že se s uvedenou opožděnou námitkou nevypořádal
(respektive neuvedl opožděnost, jako důvod, proč se touto námitkou nezabýval), není natolik
závažné, aby způsobilo nezákonnost jeho rozsudku. Krajský soud by se totiž stejně k předmětné
námitce nemohl postavit jinak, než že by se jí pro její opožděnost nezabýval. Zrušení kasační
stížností napadeného rozsudku krajského soudu pro nevypořádání se s uvedenou námitkou
(vyjádřením) by pak bylo projevem formalismu v rozporu se zásadou procesní ekonomie, jelikož
by vedlo pouze k prodloužení řízení, kdy by krajský soud své rozhodnutí pouze doplnil o pasáž
týkající se opožděnosti předmětné námitky, aniž by se jí věcně zabýval. Výsledek řízení by však
musel být naprosto stejný, neboť jak bude dále uvedeno, námitky stěžovatele řádně uplatněné
v žalobě a zopakované rovněž v kasační stížnosti nejsou důvodné a krajský soud se s vznesenými
námitkami žalobce řádně vypořádal.
II. b
Výklad právního pojmu „jiné technické herní zařízení“
[29] Stěžovatel dále rozsudku krajského soudu vytýkal nezákonnost spočívající v nesprávné
aplikaci relevantní právní úpravy a v nesprávném výkladu právního pojmu „jiné technické herní
zařízení“ rozhodného pro určení předmětu zpoplatnění místními poplatky ve smyslu §1 písm. g)
zákona o místních poplatcích v případě provozování sázkových her prostřednictvím centrálního
CLS.
[30] Krajský soud se výkladem pojmu „jiné technické herní zařízení“ důkladně zabýval.
Ve svých úvahách vyšel ze zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, zákona o loteriích
a judikatury Ústavního soudu a dospěl k závěru, že „jiné technické herní zařízení“, které
je předmětem místního poplatku, je takové zařízení, které je povoleno Ministerstvem financí,
je odlišné od výherního hracího přístroje podle §17 zákona o loteriích, slouží k realizaci loterie
nebo jiné podobné hry, a z pohledu funkční nedělitelnosti je schopno v důsledku napojení
na centrální řídící jednotku realizovat celý herní proces podle §1 odst. 1 zákona o loteriích
[31] Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem plně ztotožňuje, neboť je řádně a přesvědčivě
zdůvodněný a plně v souladu s ustálenou judikaturou zdejšího soudu. Poukázat lze v prvé řadě
na rozsudek ze dne 29. 11. 2013, č. j. 5 Afs 72/2013 - 42, v němž Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „rozhodnou právní otázkou se v posuzovaném případě jeví výklad pojmu „jiné technické herní
zařízení“, a to s ohledem na fungování interaktivních videoloterních terminálů jakožto koncových zobrazovacích
jednotek technického zařízení centrálního loterního systému. Relevantním ustanovením, které bylo v projednávaném
případě aplikováno, je především §10a zákona o místních poplatcích (v tehdy platném znění). Podle tohoto
ustanovení totiž (1) [p]oplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené
Ministerstvem financí. Obec není povinna poskytnout osvobození od tohoto poplatku. (2) Poplatek za výherní
hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí platí jeho provozovatel. (3) Sazba
poplatku za každý výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí
na tři měsíce činí od 1000 Kč do 5000 Kč.
[32] Pojem „jiné technické herní zařízení“ vnesl do zákona o místních poplatcích zákon č. 183/2010 Sb.,
kterým se mění zákon č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 290/2002
Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení
působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu
některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona
č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon
č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní konformitu přijetí této novely
zákona o místních poplatcích posuzoval též Ústavní soud a neshledal ji za ústavně nekonformní (srov. nález
sp. zn. Pl. ÚS 6/12, publ. pod č. 39/2013). Stěžovatel má pravdu, že termín „jiné technické herní zařízení“
není v právním řádu nijak definován. Aby bylo možno považovat technické zařízení za tzv. „jiné technické herní
zařízení“ ve smyslu zákona o loteriích, musí takové zařízení do určité míry naplnit vlastnosti výherního hracího
přístroje. Dle ustanovení §17 odst. 1 zákona o loteriích se výherním hracím přístrojem rozumí kompaktní,
funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče.
U výherního hracího přístroje s programovým vybavením umožňujícím současnou hru na více hracích místech více
hráčům je každé takové hrací místo rovněž považováno za samostatný výherní hrací přístroj. Tato skutečnost musí
být uvedena v osvědčení o provozuschopnosti vydaném podle §19 odst. 2 písm. c), jakož i ve výpisu z tohoto
osvědčení. Vlastnosti však nelze dovozovat primárně z technických parametrů přístroje, nýbrž především z jejich
funkce. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z hlediska poplatkové povinnosti není rozhodné, na jakém principu
a prostřednictvím čeho je povolená hra provozována, ale klíčová je především její vnější forma zpřístupněná
uživateli.
[33] Pokud stěžovatel tvrdí, že interaktivní videoloterní terminály nelze zahrnout pod zákonné pojmy uváděné
v zákoně o místních poplatcích, vychází při svém výkladu daných norem ze striktně technických parametrů, s čímž
nemůže Nejvyšší správní soud souhlasit. Interpretace normy nemůže vycházet pouze a jedině ze znalosti
technických parametrů, protože pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním východiskům
interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným. Navíc by byl před
faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný parametr, což musí Nejvyšší správní
soud odmítnout. Takovýto postup by přinášel striktní jazykový formalismus, který není v právu žádoucí.
[34] V případě, že by za jednotku, z níž se odvádí poplatek, byla považována pouze centrální loterní
jednotka, mohli by provozovatelé interaktivních videoloterních terminálů umístit v dané obci nespočet konečných
přístrojů určených pro hru a naprosto by tak byl popřen smysl a účel daného místního poplatku a přijatých norem.
Podobně by daná interpretace kolidovala s judikaturou Ústavního soudu, dle které „je notorietou, že loterie a jiné
podobné hry se vyskytují převážně na okraji společensky akceptovaných aktivit, (…) a nelze připustit takový
výklad podústavních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních
samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě
obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejím území vyskytovat provozovny loterií a jiných
podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání“ (srov. např. Pl. ÚS 56/10,
publ. pod č. 293/2011 Sb. - N 151/62 SbNU 315). Jakékoli snížení možností místní samosprávy regulovat
tuto oblast bez zřejmé zákonné opory nelze tedy akceptovat, protože by tak bylo zasahováno do práva obcí
na samosprávu.
[35] Nejvyšší správní soud rovněž odkazuje na úmysl zákonodárce při schvalování dotčené novely, protože
právě z něj vyplývá podřazení videoloterních terminálů pod posuzovaný pojem. Přijetí předmětné úpravy zjevně
reflektovalo diskuse a kritiky nad tehdejší faktickou dvojkolejností výběru poplatku za hrací přístroje
(obce za hrací automaty vs. Ministerstvo financí ČR za videoloterní terminály) a nad faktickou nemožností
regulace videoloterních terminálů obcemi. Uvedené okolnosti projednávání a schvalování zákona tedy ukazují,
že zákonodárce jednoznačně zamýšlel postavit výherní hrací přístroje a videoloterní terminály na roveň.
Jakkoliv tedy lze do určité míry souhlasit se stěžovatelem, že znění citovaného zákonného ustanovení v tehdejším
znění nebylo terminologicky nejpřesnější, vůle zákonodárce je z něj jasně patrná a nevzbuzuje výraznější
interpretační pochybnosti.“
[36] Poukázat lze rovněž na rozsudky ze dne 14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 29/2013 – 34, a ze dne
25. 7. 2013, č. j. 2 Afs 57/2013 - 34, v nichž Nejvyšší správní soud vyslovil, že „interaktivní
videoloterní terminál lze podřadit pod pojem jiné technické herní zařízení, užitý v ustanovení §10a zákona
o místních poplatcích.“ V rozsudku ze dne 31. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2013 – 26, pak Nejvyšší správní
soud uvedl, že „svým postupem zákonodárce dal jasně najevo vůli postavit na roveň hrací přístroje
a interaktivní videoloterní terminály jakožto „jiné technické herní zařízení“, a to právě z hlediska poplatkové
povinnosti potencionálně stanovené místní samosprávou.“ Rovněž v rozsudku ze dne 22. 11. 2013,
č. j. 1 Afs 75/2013 – 90, Nejvyšší správní soud uzavřel, že „interaktivní videoloterijní terminál coby
koncové zařízení (zobrazovací jednotka) centrálního loterijního systému lze podřadit pod pojem „jiné technické
herní zařízení“, užitý §10a odst. 1 zákona o místních poplatcích (v rozhodném znění). Předmětem místního
poplatku tak je každé koncové zařízení.“ Argumentaci uvedenou ve shora uvedených rozhodnutích
považuje Nejvyšší správní soud za řádně zdůvodněnou, přesvědčivou a přiléhavou a nespatřuje
žádný důvod se od ní odchýlit.
[37] Z výše uvedeného je dále zřejmé, že závěr krajského soudu, že v posuzované věci byly
splněny všechny zákonné podmínky pro to, aby bylo možné každý povolený koncový interaktivní
videoloterní terminál centrálního loterního systému stěžovatele subsumovat pod zákonnou
povinnost platit místní poplatek podle ustanovení §1 písm. g) a §1 0a zákona o místních
poplatcích, je naprosto správný. Námitka stěžovatele, že krajský soud nesprávně vyložil právní
pojem „jiné technické herní zařízení“ proto není důvodná. Přisvědčit nelze ani argumentaci
stěžovatele, že krajský soud nezohlednil herní a technické aspekty provozování CLS, praxi
Ministerstva financí při povolování předmětných sázkových her a dosavadní judikaturu
Nejvyššího správního soudu v oblasti správních poplatků. Z odůvodnění rozsudku krajského
soudu je totiž zřejmé, že se zabýval také technickými aspekty, když mimo jiné konstatoval,
že koncový interaktivní videoloterní terminál není sám o sobě kompaktní, avšak v důsledku
napojení na centrální řídící jednotku je schopen realizovat celý herní proces ve smyslu §1 odst. 1
zákona o loteriích. Krajský soud se vyjádřil také k praxi Ministerstva financí při povolování loterií
nebo jiných podobných her prostřednictvím centrálního loterního systému, když mimo jiné
uvedl, že argumentací a majore ad minus lze dojít k závěru, že ministerstvo současně povolilo
(„schválilo“) i jejich provozování prostřednictvím jednotlivých koncových interaktivních
videoloterních terminálů, resp. že povolilo provozování těchto v povolovacím rozhodnutí
vypočtených terminálů jako takových. Dále pak krajský soud vycházel ze závěrů, k nimž dospěl
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2013, sp. zn. 2 Afs 37/2013, na což ostatně
poukázal sám stěžovatel.
[38] K námitce stěžovatele, že pojem „jiné technické herní zařízení“ je nejednoznačný
a terminologicky nepřesný, Nejvyšší správní soud uvádí, že tento pojem vskutku není zcela
exaktní. Je však třeba zohlednit, že zákonodárce jej patrně zvolil v pochopitelné snaze reagovat
na rychlý technologický vývoj v oblasti herních zařízení. Podstatné však je, že vůle a zájem
zákonodárce na zpoplatnění interaktivních videoloterních terminálů je zcela zřejmá
a nepochybná, jak dovodil Nejvyšší správní soud např. v již zmíněném rozsudku
sp. zn. 2 Afs 37/2013.
II. c)
Polemika stěžovatele se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní soud ve věci
sp. zn. 2 Afs 37/2013
[39] Stěžovatel v kasační stížnosti dále polemizoval se závěry, k nimž dospěl Nejvyšší správní
soud v již zmíněné věci sp. zn. 2 Afs 37/2013. Vyjádřil přesvědčení, že koncové videoloterní
terminály postrádají kompaktnost ve smyslu realizace celého herního procesu (v této souvislosti
stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. 29/10) a konstatoval, že tu má pouze
CLS, jakožto funkčně nedělitelný celek. Z povolovací praxe Ministerstva financí v případě
provozování sázkových her prostřednictvím CLS s koncovými terminály (byl povolován pouze
CLS jako funkční celek, nikoli jednotlivé koncové videoloterní terminály) stěžovatel dovodil,
že místními poplatky mohly být v případě CLS zpoplatněny toliko celé centrální loterní systémy
provozované v rámci územní působnosti určitého správce poplatku (prostřednictvím koncových
terminálů umístěných na území dané obce), a nikoli jednotlivé koncové terminály, jakožto pouhé
součásti (zobrazovací jednotky) každého z těchto technických herních zařízení CLS. V této
souvislosti stěžovatel poukázal na vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu
pro testování a certifikaci.
[40] Také v případě této argumentace Nejvyšší správní soud v prvé řadě odkazuje
na judikaturu uvedenou v části II. b) tohoto rozsudku, z níž je patrné, že koncové videoloterní
terminály spadají pod pojem jiné technické herní zařízení ve smyslu §10a zákona o místních
poplatcích a jsou tudíž předmětem poplatku. Nález Ústavného soudu sp. zn. Pl. 29/10, na který
stěžovatel poukazuje, tento závěr nevyvrací, naopak jej potvrzuje, neboť Ústavní soud shledal,
že „charakter interaktivních videoloterijních systémů neumožňuje jejich podřazení pod úzkou definici výherního
hracího přístroje podle §17 odst. 1 loterijního zákona, neboť videoloterijní terminály jakožto koncové herní
stanice, které jsou součástí širšího a složitějšího systému, jehož jádro je umístěno centrálně, postrádají vlastnost
kompaktnosti, kterou vyžaduje definice obsažená v §17 odst. 1 loterijního zákona. Avšak nic nebrání tomu,
aby byly podřazeny pod širší definici podle §2 písm. e) loterijního zákona, neboť nepochybně se jedná o zařízení
výherním hracím přístrojům podobná a sloužící témuž účelu.“ Rovněž Ústavní soud tedy dospěl k závěru
o potřebě postavit pro účely zpoplatnění na roveň výherní hrací přístroje a interaktivní
videoloterní terminály.
[41] K argumentaci stěžovatele, že koncové interaktivní videoloterní terminály postrádají
kompaktnost ve smyslu realizace celého herního procesu Nejvyšší správní soud uvádí,
že technická podstata těchto jiných technických zařízení je okrajovým kritériem, které nic nemění
na podstatě věci, tj. na tom, že interaktivní videoloterijní terminál umožňující hru jakožto
koncové zařízení (zobrazovací jednotka) centrálního loterijního systému spadá pod pojem
„jiné technické herní zařízení“. Technické odlišnosti interaktivního videoloterního terminálu
a výherního hracího přístroje tedy nejsou při výkladu příslušných ustanovení zákona o místních
poplatcích podstatné, jak již Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil ve své dřívější judikatuře.
Poukázat lze např. na závěry uvedené v již zmíněném rozsudku ze dne 29. 11. 2013,
č. j. 5 Afs 72/2013 – 42, viz body 33 – 35 tohoto rozsudku, či rozsudek ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 9 Afs 60/2013 - 131, v němž vyslovil, že pro účely zpoplatnění místními poplatky proto není
rozhodné, na jakém principu je povolená loterie provozována, ale zda naplňuje vlastnosti výherního
hracího přístroje, tj. zda umožňuje hru. Za situace, kdy by za jednotku, z níž se odvádí poplatek,
byla považována pouze centrální loterní jednotka, ztratil by posuzovaný místní poplatek fakticky
smysl, neboť jednomu poplatku by podléhal nekonečný počet koncových přístrojů videoloterních terminálů.
Podobně by daná interpretace kolidovala s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. Pl. ÚS 56/10,
publ. pod č. 293/2011 Sb. - N 151/62SbNU 315).
[42] K uvedené otázce se vyjádřil Nejvyšší správní soud také v již zmíněném rozsudku ze dne
14. 6. 2013, č. j. 2 Afs 29/2013 - 34, v němž zohlednil vnímání interaktivních videoloterních
terminálů samotnými uživateli a vyslovil, že „se ztotožňuje se stěžovatelem potud, že z hlediska technického
(míněno vnitřního technického uspořádání) budou mezi VHP a JTHZ existovat rozdíly. Pokud by však
tato zařízení musela fungovat na principu VHP i z pohledu průběhu sázkového procesu (což ovšem z žádného
ustanovení zákona dovodit nelze), byla by VLT pouze jakýmsi „moderním typem“ VHP. Pak se ovšem nutně
nabízí otázka, proč by zákonodárce tuto novou kategorii přístrojů vůbec zaváděl a samostatně ji zpoplatňoval
(postačilo by případně novelizovat definici VHP uvedenou v §17 odst. 1 zákona o loteriích). Nelze totiž
přehlédnout, že kromě zmiňovaného funkčně-technického hlediska, má význam i vnímání VHP či VLT jejich
běžnými uživateli. Nejvyšší správní soud má za to, že uživatel (hráč) nevnímá žádný podstatný rozdíl mezi hrou
na VHP a VLT; z jeho pohledu jde o zařízení obdobná, která užívá s úmyslem dosáhnout prostřednictvím
sázek co nejvyšší výhry v penězích. Pro tyto uživatele je naprosto okrajové, zda ke generování výhry dochází přímo
v daném zařízení (jako je tomu u VHP), anebo v centrálním loterijním systému (v případě VLT). Stejné jsou
i negativní socioekonomické důsledky užívání VHP a VLP; v obou případech je pociťují obce, na jejichž území
se tato zařízení nachází. Tento fakt ostatně zcela jasně potvrdil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 5. 2013,
sp. zn. IV. ÚS 2315/12, kdy zopakoval svůj konstantní názor, že provozování VHP a obdobných
zařízení je na samém okraji společensky akceptovaných aktivit, neboť je doprovázeno významnými
negativními externalitami, ovlivňujícími situaci obyvatel a veřejný pořádek v dotčených obcích (viz bod 39.
nálezu).“ Zmínit lze rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2013,
č. j. 1 Afs 55/2013 – 37, podle kterého „interpretace zákona o místních poplatcích nemůže vycházet pouze
a jedině ze znalosti technických parametrů. Pokud by byl připuštěn tento postup odporující základním
východiskům podoby a interpretace právních norem, právě tehdy by se stávalo dotčené ustanovení nesrozumitelným.
Navíc by byl před faktickým smyslem a účelem právní normy upřednostněn technický či odborný
parametr, což nelze akceptovat.“
[43] Ohledně námitky stěžovatele, že místními poplatky mohly být v případě CLS zpoplatněny
toliko celé centrální loterní systémy Nejvyšší správní soud konstatuje, že tato námitka
je nedůvodná a odkazuje v tomto směru na závěry uvedené např. v již citovaném rozsudku
ze dne 29. 11. 2013, č. j. 5 Afs 72/2013 - 54 (viz bod 34 tohoto rozsudku). Poukaz stěžovatele
na obsah vyjádření Elektrotechnického zkušebního ústavu a Institutu pro testování a certifikaci;
pak není pro posouzení věci relevantní, neboť Nejvyšší správní soud při právním posouzení věci
vychází nikoli z vyjádření, byť odborných subjektů ale z relevantních právních předpisů a jejich
kontextu, při jejichž výkladu zohledňuje též příslušnou judikaturu.
[44] Aplikace zásady in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate, v posuzované věci nepřipadá
v úvahu, neboť použití této zásady předpokládá možnost alespoň dvou veškerými v úvahu
připadajícími výkladovými metodami obhajitelných výkladů právní normy. To však v posuzované
věci není splněno, stejně jako tomu bylo ve věci sp. zn. 2 Afs 37/2013, jelikož je zřejmé,
že interaktivní videoloterní terminály jsou jinými technickými zařízeními ve smyslu §10a zákona
o místních poplatcích, se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Nejvyšší správní soud dodává,
že uvedenou zásadu nelze vykládat natolik široce, že by jakoukoli odlišnou interpretaci právní
normy měly příslušné orgány zohlednit jakožto možný dvojí výklad. Aby mohlo dojít
ke stěžovatelem tvrzenému pochybení, musel by být výkladu, který zastává krajský i Nejvyšší
správní soud, postaven rovnocenný konkurenční výklad práva. Stěžovatel však postavil výklad
pojmu „jiné technické herní zařízení“ na ryze technických vlastnostech hry na interaktivních
videoloterních terminálech a zcela odhlédl od smyslu a účelu sporného ustanovení zákona
o místních poplatcích, jak již bylo vysvětleno výše v bodech 40 až 42 tohoto rozsudku. V daném
případě se tedy nejedná o situaci, kdy proti sobě stojí dva rovnocenné výklady, neboť výklad
zastávaný stěžovatelem postavený na technickém hledisku herního procesu neobstojí a je zřejmé,
že předmětné interaktivní videoloterní terminály stěžovatele mají být zpoplatněny.
[45] K přesvědčení stěžovatele, že technická herní zařízení povolená Ministerstvem financí
mohou být předmětem místního poplatku podle zákona o místních poplatcích, resp. příslušné
obecně závazné vyhlášky pouze v tom případě, že jsou fakticky na území dané obce
umístěna a uvedena do provozu Nejvyšší správní soud uvádí, že argumentace stěžovatele v tomto
směru nijak nevyvrací řádně zdůvodněný závěr, k němuž zdejší soud dospěl ve věci
sp. zn. 2 Afs 37/2013, v níž konstatoval, že místní poplatek za výherní hrací automat může být
vybírán též za přístroj povolený a není nezbytné jeho faktické uvedení do provozu. V rozsudku
ze dne 12. 12. 2008, č. j. 5 Afs 38/2008 – 139, na nějž stěžovatel poukazuje, se nejednalo
oprovozování interaktivních videoloterijních terminálů ale o případ, kdy stěžovateli byl vyměřen
správní poplatek za provozování ostatních sázkových her (elektromechanických rulet) za rok
2004 podle položky č. 20 písm. d) sazebníku správních poplatků jakožto přílohy zákona
č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích. Ke stěžovatelem namítanému rozporu mezi
cit. rozsudkem druhého senátu Nejvyššího správního soudu a závěry, k nimž tentýž soud dospěl
v rozsudku ze dne 22. 6. 2011, č. j. 1 Afs 31/2011 – 56, Nejvyšší správní soud uvádí,
že v naposledy uvedeném rozsudku zdejší soud sice konstatoval, že „poplatková povinnost vzniká
přímo na základě obecně závazné vyhlášky obce po přistoupení relevantní právní skutečnosti (zde provozování
jiného technického výherního zařízení povoleného Ministerstvem financí)“, avšak dále se již touto otázkou
nijak nezabýval, neuvedl v tomto směru žádné další úvahy a řešil odlišné právní otázky a proto
je třeba vycházet z již mnohokrát zmíněného rozsudku druhého senátu v němž se zdejší soud
podrobně zabýval otázkou, zda místnímu poplatku podléhá pouze provozovaný interaktivní
videoloterní terminál nebo je pro vyměření poplatku rozhodné jeho povolení kompetentním
orgánem (Ministerstvem financí). Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že Nejvyšší správní
soud ve věci sp. zn. 2 Afs 37/2013 nesprávně interpretoval nález Ústavního soudu ve věci
sp. zn. I ÚS 249/99. Ústavní soud totiž v tomto nálezu vymezil jako podstatu věci posouzení
otázky, zda z ustanovení §10a odst. 1 věta 1. zákona č. 565/1990 Sb. (ve znění zákona
č. 305/1997 Sb.), podle něhož „poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj podléhá každý povolený hrací
přístroj“, vyplývá, že předmětný hrací přístroj musí být skutečně v činnosti nebo zda postačuje,
že na daný hrací přístroj bylo vydáno příslušné povolení a dospěl k závěru, že sazba poplatku
nezávisí na faktickém provozu výherního hracího přístroje, tzn. že zde není prostor
např. pro zohledňování otevírací doby příslušné provozovny, poruchovosti přístrojů a podobně,
nýbrž že se jedná o poplatek paušální, který se hradí za určité časové období. Z uvedeného
tak je zřejmé, že rovněž Ústavní soud v cit. nálezu shledal, že rozhodujícím kritériem pro vybírání
místního poplatku za výherní hrací automat je jeho povolení, nikoli to, zda je samotný přístroj
v provozu (případně, zda je v provozu po celé zpoplatněné období).
[46] Nezbývá tak než konstatovat, že stěžovatel se mýlí, pokud má za to, že závěry druhého
senátu Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku sp. zn. 2 Afs 37/2013, z nichž vycházel
rovněž krajský soud v kasační stížností napadeném rozsudku, neobstojí. Naopak k řešené
problematice existuje již ustálená a vnitřně konzistentní judikatura Nejvyššího správního soudu
respektovaná rovněž krajskými soudy.
II. d)
Novely zákona o místních poplatcích
[47] Poukaz stěžovatele na skutečnost, že novela zákona o místních poplatcích provedená
zákonem č. 183/2010 Sb., která do zákona o místních poplatcích zavedla ustanovení
o zpoplatnění provozování „jiných technických herních zařízení“ byla přílepkem, který nebyl
doprovázen důvodovou zprávou, neměl dostatečnou návaznost na úpravu v zákoně a o loteriích
a nebyl ani projednán s Ministerstvem financí, nemá na posouzení věci vliv. Jak již bylo uvedeno
výše, soulad této novely zákona o místních poplatcích s ústavním pořádkem posuzoval
Ústavní soud, který legislativní proces shledal v souladu se zákonem [viz nález ze dne 9. 1. 2013,
sp. zn. Pl. ÚS 6/12 (č. 39/2013 Sb.)].
[48] Stejně tomu je v případě poukazu stěžovatele na novelu zákona o místních poplatcích
provedenou zákonem č. 300/2011 Sb., kterou byl zákon o místních poplatcích novelizován
s účinností od 14. 10. 2011, neboť v posuzované věci se jedná o vyměření místního poplatku
za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiná technická herní zařízení povolená Ministerstvem
financí podle jiného právního předpisu za období od 1. 1. 2011 do 30. 6. 2011, tj. před účinností
naposledy uvedené novely zákona o místních poplatcích. Uvedená novela tak není pro správné
posouzení věci relevantní. Pouze nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud
uvádí, že pokud zákonodárce v reakci na účelové výklady pojmu jiná technická herní zařízení
povolená Ministerstvem financí, s nimiž přicházeli provozovatelé her a loterií, přistoupil
k upřesnění předmětu místního poplatku novelou č. 300/2011 Sb., neznamená, že by tento
účelový výklad byl správný a tento pojem by před účinností novely nebylo možné aplikovat
na interaktivní videoloterní terminály. Tento závěr platí také ohledně způsobu, jakým
Ministerstvo financí v roce 2011 interpretovalo pojem „technické herní zařízení“, neboť
jak již bylo uvedeno výše, při právním posouzení věci je soud vázán relevantní právní úpravou,
nikoli stanovisky správních orgánů či jiných subjektů. K poukazu stěžovatele na skutkové
okolnosti věci sp. zn. 9 Afs 60/2013 Nejvyšší správní soud konstatuje, že v této věci stěžovatel
vznesl obdobné námitky jako v nyní posuzované věci, kterým však Nejvyšší správní soud
nevyhověl.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[49] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek krajského
soudu netrpí namítanými vadami ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnost
proto podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[50] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, které mu vznikly. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak
jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladů řízení příslušelo, náklady v řízení
o kasační stížnosti v míře přesahující rámec jeho úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2014
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu