ECLI:CZ:NSS:2014:6.AZS.172.2014:31
sp. zn. 6 Azs 172/2014 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové
a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: A. S., zastoupeného
JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou, se sídlem Bartošova 3, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, týkající se rozhodnutí
žalovaného ze dne 23. 7. 2013, č. j. OAM-193/ZA-ZA15-ZA08/2013, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2014, č. j. 41 Az 20/2013 – 48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Pěvě Skýbové se za zastupování v řízení o kasační
stížnosti u r č u je odměna ve výši 4.114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 23. 7. 2013, č. j. OAM-193/ZA-ZA15-ZA08/2013, zamítl žalovaný
žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. f)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon
o azylu). Žalobce totiž ve své žádosti uváděl skutečnosti, které nenasvědčovaly, že by byl vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12, nebo že by mu hrozila vážná újma dle §14a zákona
o azylu.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. Krajský soud
rozsudkem ze dne 28. 5. 2014, č. j. 41 Az 20/2013 – 48, žalobu zamítl a ztotožnil se se závěry
žalovaného.
[3] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností. Stěžovatel namítá,
že jak žalovaný, tak i soud nesprávně vyhodnotili důvody jeho pronásledování v zemi původu, kde mu
hrozí pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině a vážná újma. Nesouhlasí
se závěrem žalovaného i soudu, že mu nebránily žádné překážky v tzv. vnitřním přesídlení. Tvrdí,
že spory o pozemek, který vede jeho rodina s mužem, který má za sebou vlivné politické pozadí a díky
těmto vztahům je schopen zjistit jeho pobyt kdekoli v zemi a pokračovat ve vydírání. Důvody hrozby
od soukromé osoby, před kterou mu státní orgány nejsou ochotny ani schopny poskytnout ochranu,
je v jeho případě dán, proto je přesvědčen, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
dle uvedených ustanovení. Nesprávné posouzení vytýkané v žalobě správnímu orgánu krajský soud
neodstranil, nezabýval se věcí odpovědně a nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, proto rozsudek
soudu napadá z důvodů uvedených v §103 odst. 1, písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel proto závěrem navrhl, aby
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že ze stěžovatelovy výpovědi nebyly
zjištěny žádné skutečnosti svědčící pronásledování v zemi původu z důvodů azylově významných,
ani že by mu hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a zákona o azylu. Jednání švagra
jmenovaného nemělo původ v žádném z azylově relevantních důvodů a policie začala po oznámení
události konflikt mezi oběma rodinami řešit. Stěžovatel pak před krajským soudem během ústního
jednání své obavy zveličil, když švagra označil za představitele významné politické strany, nic takového
v řízení před správním orgánem neuváděl, jde podle žalovaného o účelové tvrzení; proto nelze
ani shledat důvodnou námitku, že nemohl využít institutu vnitřního přesídlení. Stěžovatel neopustil
vlast z důvodů azylově relevantních dle §12 zákona o azylu a nehrozí mu v případě návratu žádné
jednání ztotožnitelné s vážnou újmou dle §14a zákona o azylu. Žalovaný namítá, že kasační stížnost
neobsahuje ani tvrzení, z něhož by bylo možno dovodit, v čem spatřuje stěžovatel přijatelnost kasační
stížnosti dle §104a s. ř. s. Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje odpověď
na námitky stěžovatele uplatněné v kasační stížnosti. Proto žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, případně zamítl jako nedůvodnou.
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky
řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas
a osobou oprávněnou.
[6] Vzhledem k okolnosti, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany
(dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou,
zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být kasační stížnost podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany
lze pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz). Podle tohoto usnesení je podstatným
přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor
k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
[7] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[8] Ze správního spisu, zejména z žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu a z protokolu
o pohovoru, který s ním vedl pracovník žalovaného, je zřejmé, že důvodem stěžovatelovy žádosti
o mezinárodní ochranu a opuštění země původu jsou spory o zemědělskou půdu se strýcem,
který jej chtěl dle jeho tvrzení zabít. Jeho otec zemřel, když mu byli dva roky, před smrtí slíbil mladšímu
bratrovi, že se jeho sestra A. provdá za syna strýce. S matkou se odstěhoval k jejím rodičům,
pak se vrátili, sestra se provdala, ale vznikly problémy kvůli dědictví. Strýc chtěl získat celou půdu,
respektive si na ni činili nárok jeho děti a spor vyústil asi před deseti lety v rozvod sestry a rodiny
se staly nepřáteli. To vyvrcholilo v roce 2010 vzájemnou střelbou. Tento incident nahlásili na policii,
maminka měla o něj strach a doporučila mu proto, aby z Pákistánu odešel, na strýce podali trestní
oznámení. I vůči stěžovateli bylo v dubnu 2010 vedeno trestní stíhání na základě falešného obvinění
ze strany strýce, u soudu došlo ke smíru, přesto nevraživost ze strany strýce přetrvávala až do jeho
odjezdu v roce 2012. Kdyby se vrátil, problémy by pokračovaly, protože pozemek a celý majetek
je napsán na jeho jméno, pozemek pronajímají, matce již nikdo nic neudělá, je starší a žije u sestry
stěžovatele ve městě. Svá tvrzení stěžovatel hodlal doložit oznámením a protokolem od policie
a zprávou od ní o zadržení strýcovy zbraně.
[9] V projednávané věci Nejvyšší správní soud v kasační stížnosti nenalézá tvrzení stěžovatele,
které by představovalo přesah vlastních zájmů stěžovatele. Stěžovatel vytýká jako nesprávné
vyhodnocení jím tvrzených důvodů pronásledování v zemi původu. K otázce výkladu pojmu
pronásledování ve smyslu zákona o azylu v případech potíží žadatele o azyl se soukromými osobami
v zemi původu se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 22. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 14/2003 - 48, publikovaném pod č. 115/2004 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 38/2003 – 36. V rozsudku ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 - 48, dostupném
na www.nssoud.cz., vyjádřil právní názor, že „vyhrožování ze strany soukromých osob nelze považovat
za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, jestliže ze zpráv, které byly podkladem pro rozhodnutí správního orgánu,
vyplývá, že politický systém v zemi původu dává občanům možnost domáhat se ochrany svých práv u státních orgánů,
a tyto skutečnosti nebyly v řízení vyvráceny“. V daném případě stěžovatel sám uvedl, že vyvrcholení sporů
mezi rodinami se stalo předmětem šetření policie a následně soudu, kde došlo ke smíru, nelze tak mít
za to, že by orgány státní moci nebyly ochotny a ani schopny mu poskytnout ochranu. Příčinou trvající
nevraživosti mezi rodinami nadto jsou spory o pozemky. Obavy z ohrožení života ze strany
soukromých osob, navíc osob v příbuzenských vztazích, kdy příčinou vzájemných neshod je spor
o majetek, nelze podřadit pod žádnou ze skutečností uvedenou v zákoně o azylu, která
by odůvodňovala udělení azylu. Problémy stěžovatele ve vlasti tak nebyly zapříčiněny azylově
relevantními důvody ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, tedy pronásledováním z důvodu rasy,
pohlaví, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávání určitých
politických názorů. Lze odkázat na rozsudek ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, podle něhož
„skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby a má zde
ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani
důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona)“. I k pochybnostem o schopnosti
státních orgánů ochránit žadatele o azyl v zemi jeho původu se Nejvyšší správní soud vyjádřil např.
v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 7/2004 - 37, dostupném na www.nssoud.cz. Námitku
stěžovatele, že soud nesprávně vyhodnotil právní otázku jeho pronásledování v zemi původu,
respektive, že tak nesprávně učinil již žalovaný, a soud měl z tohoto důvodu napadené rozhodnutí
žalovaného zrušit, tak nelze shledat důvodnou.
[10] Rozsudek krajského soudu Nejvyšší správní soud neshledal ani nepřezkoumatelným
pro nedostatek důvodů. Namítá-li obecně stěžovatel, že soud „nesplnil svoji přezkumnou zákonnou povinnost
a nenapravil nesprávné rozhodnutí při řešení otázky, že mi skutečně v zemi původu hrozí pronásledování z důvodu
příslušnosti k určité sociální skupině a vážná újma“, odkazuje Nejvyšší správní soud na svoji ustálenou
judikaturu, dle níž je rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné
tehdy „[n]ení-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené“, a to zejména tehdy „jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby. Soud,
který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem
konkrétně její nesprávnost spočívá“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS). Nedostatkem důvodů přitom „nelze
rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody,
pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění,
která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly
provedeny“ (srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb.
NSS). Nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů bude dána rovněž tehdy,
„opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek“
(rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud rovněž již v rozsudku č. j. 3 Azs 47/2009- 59 odkázal i na rozsudky týkající
se přímo řízení ve věcech mezinárodní ochrany (č. j. 3 Azs 23/2006 – 40) ve vztahu ke kasačnímu
důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[11] V nyní projednávaném případě bylo přezkumu krajského soudu podrobeno rozhodnutí
žalovaného o žádosti žalobce, jímž byla tato žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1
písm. f) zákona o azylu. Žádost stěžovatele ani jeho výpověď ve správním řízení neobsahuje obecné
tím spíše ani žádné konkrétní tvrzení, z něhož by bylo možno usuzovat, že se žadatel cítí být
pronásledován pro příslušnost k jakékoliv „sociální skupině“. Konečně i sám stěžovatel při jednání před
krajským soudem uvedl, že nebýt sporu o pozemek, nic by jej nenutilo z Pakistánu odejít. Obecná
námitka vůči rozhodnutí žalovaného tak nemohla před krajským soudem obstát. Krajský soud byl
vázán žalobními body uplatněnými v podané žalobě, v nich však žalobce toliko znovu zopakoval svá
tvrzení o pronásledování ze strany strýce, resp. švagra, která uvedl již v žádosti, a toliko obecně namítl,
že se žalovaný nevypořádal i s jeho tvrzeními o tom, že mu hrozí pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální
skupině podle §12 písm. b) zákona o azylu a také vážná újma podle §14a. Krajský soud proto v odůvodnění
rozsudku poukázal na deficit tvrzení žalobce o příslušnosti k „sociální skupině“ a uzavřel, že podle
tvrzení žalobce samého šlo o spory o pozemek mezi příbuznými rodinami. Obdobně se soud vypořádal
s námitkou údajně hrozící újmy dle §14a zákona o azylu v případě návratu stěžovatele do vlasti.
Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný, neboť se všemi uplatněnými námitkami žalobce
ve vztahu k naplnění podmínek udělení mezinárodní ochrany dle §12 i §14 a §14a zákona o azylu
zabývá, rovněž tak posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany vyplývá i z odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného. Skutečnost, že soud dospěl ke stejnému právnímu závěru
jako žalovaný, a to, že tvrzený způsob pronásledování není „azylově relevantním pronásledováním“
dle §12 zákona o azylu, odlišnému od názoru stěžovatele, neznamená, že právní otázka byla posouzena
nesprávně, ani nečiní rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.
[12] Nelze tak ani přisvědčit nesouhlasu stěžovatele s dílčím závěrem žalovaného, že mu nic
nebránilo v tzv. vnitřním přesídlení. Tento úsudek vycházel ze zjištění, resp. tvrzení samotného
stěžovatele jako žadatele o mezinárodní ochranu o tom, že se přestěhoval z vesnice do města G.
V žalobě vůči tomu závěru námitka uplatněna nebyla, až při jednání na dotaz soudu, žalobce poukázal
na styky švagra s policií, resp. že by si jej našel i v případě přestěhování do jiného místa v zemi původu.
Soud se výslovně v odůvodnění napadeného rozsudku k možnosti tzv. vnitřního přesídlení
nevyjadřoval; tato žalobní námitka nastolena nebyla; je proto nepřípustně uplatněna v kasační stížnosti
(§104 odst. 4 s. ř. s.)
[13] Krajský soud nepochybil ani ve vztahu k aplikaci zásady non-refoulement. Tato zásada plynoucí
z článku 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikována pod č. 208/1993 Sb.) se vztahuje
na osoby, jež spadají pod definici uprchlíka vymezené v článku 1 písm. A. odst. 2 této úmluvy
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 – 56, publikovaný
pod č. 721/2005 Sb. NSS). Stěžovatel ovšem v průběhu správního řízení netvrdil nic, z čeho by bylo
možno usuzovat, že pod uvedenou definici spadá. Nejvyšší správní soud pouze pro úplnost doplňuje,
že zásada non-refoulement byla v obecné rovině promítnuta též do institutu doplňkové ochrany v §14a
odst. 2 zákona o azylu (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2010,
č. j. 6 Azs 15/2010 – 82, publikovaný pod č. 2175/2011 Sb. NSS). Situace stěžovatele přitom byla
žalovaným i krajským soudem z hlediska možnosti udělení doplňkové ochrany – tedy i aplikace zásady
non-refoulement – prověřena a posouzena. Závěr žalovaného, že stěžovateli nehrozí v Pákistánu žádné
nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného ustanovení, a že tedy jeho návrat (refoulement) do vlasti
je možný, stěžovatel žádnými konkrétními tvrzeními či důkazy nezpochybnil.
[14] Za určitých okolností by mohla naplnit důvody přijatelnosti kasační stížnosti
nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, a to dokonce i za situace, kdy to stěžovatel ani výslovně
nenamítne. Dle usnesení č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 totiž další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude
dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 7. 2010, č. j. 1 Azs 20/2010 - 238). O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě
může jednat mj. tehdy, pokud krajský soud „v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž
se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná
pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila
přijatelnost následné kasační stížnosti“. V daném případě Nejvyšší správní soud v této rovině posuzování
rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelným neshledal.
[15] Lze doplnit, že institut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem
stanovených důvodů (§12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů
(ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu. Udělení azylu lze aplikovat pouze v omezeném
počtu případů ve smyslu zákonem stanovených podmínek. Legalizace pobytu se záměrem vyhnout
se případným nepříznivým důsledkům nezákonného pobytu na území ČR není v žádném případě
důvodem pro mezinárodní ochranu formou azylu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 – 43). Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že žalovaný i krajský soud
v souladu s citovanou judikaturou vyhodnotily tvrzené soukromé vztahy stěžovatele tak, že nemohou
být bez dalšího důvodem pro udělení azylu ani doplňkové ochrany.
[16] Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že námitky, jež stěžovatel učinil předmětem sporu, byly
v judikatuře zdejšího soudu řešeny a krajský soud se nedopustil žádného pochybení, které by mohlo
přivodit odlišnost rozhodnutí ve věci samé, a které by tak založilo přijatelnost kasační stížnosti.
[17] Judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na námitky, které
stěžovatel vznesl v kasační stížnosti. Kasační stížnost tedy svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele; Nejvyšší správní soud ji proto shledal ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nepřijatelnou a z tohoto důvodu ji odmítl.
[18] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 3
ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta. Zástupkyni, která byla stěžovateli ustanovena soudem, náleží mimosmluvní
odměna a hotové výdaje, které v tomto případě platí stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Soud proto zástupkyni
přiznal částku 3.100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační stížnosti
[§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a s §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif)] a částku 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů s tímto úkonem spojených
(§13 odst. 3 advokátního tarifu). Jelikož je ustanovená zástupkyně plátkyní daně z přidané hodnoty,
zvýšil soud v souladu s §35 odst. 8 věta druhá nárok zástupkyně o částku 714 Kč odpovídající této
dani. Celkem tedy zástupkyni náleží 4.114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2014
Mgr. Jana Brothánková
předsedkyně senátu