ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.113.2014:33
sp. zn. 7 Afs 113/2014 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
Borse Bohemia, s. r. o., se sídlem Bořivojova 878/35, Praha 3 – Žižkov, zastoupený
JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2014,
č. j. 5 Af 19/2014 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Dne 14. 4. 2014 doručil žalobce (dále jen „stěžovatel“) Městskému soudu v Praze návrh
na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ust. §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech,
soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve věci
jeho žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 22. 6. 2011,
č. j. 7698/11-1200-108120. K tomuto návrhu připojil opis citované žaloby. V návrhu uvedl,
že dne 21. 8. 2011 doručil e-mailem se zaručeným elektronickým podpisem do elektronické
podatelny městského soudu předmětnou žalobu, avšak městský soud neprovedl žádné úkony
směřující k rozhodnutí ve věci.
Návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu byl u městského soudu
zapsán pod sp. zn. 5 Af 19/2014 a předložen Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu zamítl usnesením
ze dne 30. 4. 2014, č. j. Aprk 21/2014 - 39, ve kterém uvedl, že v řízení před městským soudem
je sporné, zda stěžovatel skutečně podal žalobu dne 21. 8. 2011, jak tvrdí, anebo zda byla žaloba
podána až dne 14. 4. 2014, a je ji tedy nutno považovat za opožděnou. Otázku, zda je splněna
jedna z podmínek řízení (včasnost žaloby) přísluší hodnotit městskému soudu. Až poté lze
případně podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
Městský soud následně vyzval stěžovatele, aby předložil důkaz, že žaloba byla doručena
dne 21. 8. 2011 do elektronické podatelny městského soudu. Zároveň stěžovateli sdělil,
že provedl lustraci jmenného seznamu ISVKS, avšak žaloba nebyla nalezena. Podle sdělení
metodika městského soudu pro e-justici nebyla v neděli 21. 8. 2011 na elektronickou adresu
podatelny městského soudu doručena žádná elektronická pošta.
Stěžovatel na tuto výzvu reagoval vyjádřením, ve kterém jako hlavní důkaz k prokázání,
že žaloba byla podána, navrhl e-mail o odeslání žaloby městskému soudu spolu s přílohami
s vyznačeným okamžikem odeslání. K vyjádření přiložil CD s e-mailem v elektronické podobě
v programu MS Outlook. Dále navrhl, aby v případě pochyb byla vyslechnuta Mgr. P. B.
(asistentka, která obsluhovala e-mailovou komunikaci advokátní kanceláře), resp. aby městský
soud nahlédl do pracovního počítače Mgr. P. B. a JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského. V případě
přetrvávajících pochyb stěžovatel navrhl vypracování znaleckého posudku k počítači, z něhož byl
e-mail městskému soudu odeslán.
Městský soud usnesením ze dne 18. 6. 2014, č. j. 5 Af 19/2014 – 39, žalobu odmítl
z důvodu opožděnosti. V odůvodnění uvedl, že z ust. §40 odst. 4 s. ř. s. vyplývá, že lhůta
pro podání je zachována, pokud je podání v poslední den lhůty předáno městskému soudu,
s výjimkami představovanými předáním podání držiteli poštovní licence, zvláštní poštovní licence
nebo orgánu, který má povinnost je doručit. Městský soud odkázal v této souvislosti na usnesení
ze dne 11. 8. 2006, č. j. 8 Afs 82/2006 - 68, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl,
že pod pojmem „předání soudu“ nelze rozumět nic jiného než doručení soudu. Vzniknou-li
pochybnosti o doručení, postačuje v případě zmíněných výjimek prokázat předání k přepravě,
zatímco v ostatních případech je třeba zpravidla prokázat předání, tj. doručení soudu. Městský
soud dále odkázal na vyhlášku č. 496/2004 Sb., o elektronických podatelnách, účinnou
od 1. 1. 2005 do 1. 7. 2012 (dále jen „vyhláška č. 496/2004 Sb.“), podle které platilo, že přijatá
datová zpráva je považována za doručenou orgánu veřejné moci, pokud je dostupná elektronické
podatelně. To znamená, že elektronické podání adresované soudu se pokládá za doručené
ve chvíli, kdy se stane soudu dostupné a soud neodpovídá za technické nesrovnalosti,
které se mohou vyskytnout během elektronické cesty k soudu. O době přijetí elektronického
podání vede e-podatelna evidenci a elektronické podání se v podobě, v níž soudu došlo, ukládá
do úložiště doručených datových zpráv. Doručení datové zprávy se potvrzuje odesílateli
neprodleně zasláním datové zprávy, přičemž až z této zprávy o přijetí lze usuzovat na to,
že elektronické podání bylo doručeno. S ohledem na tuto úpravu městský soud uzavřel,
že stěžovatelem navrhovaný důkaz, tj. e-mail o odeslání žaloby městskému soudu, neplní stejnou
funkci jako doručenka, jelikož e-mail o odeslání žaloby, na rozdíl např. od faxového ústřižku,
neobsahuje informaci o výsledku přenosu zprávy, ale pouze o jejím odeslání. Ani další
stěžovatelem navržené důkazy, a to výslech Mgr. P. B., nahlédnutí do pracovního počítače
Mgr. P. B. a JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského a případný znalecký posudek k počítači, z něhož
byl e-mail odeslán městskému soudu, nemohou prokázat doručení žaloby do elektronické
podatelny městského soudu, ale pouze její odeslání stěžovatelem. Stěžovatel neprokázal,
že žaloba byla městskému soudu skutečně předána, neboť jím předložené i navržené důkazy
směřují pouze k prokázání odeslání žaloby, nikoliv k jejímu doručení do elektronické podatelny
městského soudu. Stěžovatel nepostupoval zcela podle zásady vigilantibus iura scripta sunt,
když se zajímal o stav řízení až po více než dvou a půl letech ode dne tvrzeného odeslání žaloby,
ačkoliv neměl potvrzení o doručení žaloby do elektronické podatelny městského soudu.
Vzhledem k tomu, že v elektronické podatelně nebylo elektronické podání žaloby dohledáno,
považoval městský soud za den podání žaloby teprve den 14. 4. 2014, kdy byla předmětná žaloba
spolu s návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu doručena do elektronické
podatelny městského soudu.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační
stížností z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že závěry
městského soudu ohledně opožděnosti podané žaloby jsou nesprávné. Podle stěžovatele
v případě podání učiněného elektronicky postačí, aby bylo v poslední den lhůty odesláno, nikoliv
aby bylo soudu doručeno. Stěžovatel dostatečně prokázal, že podání odeslal. Prokázání doručení
žaloby, jak požadoval městský soud, nebylo v jeho reálných možnostech. Pokud žaloba
městskému soudu nedošla, nemohl stěžovatel nést odpovědnost za technickou či administrativní
chybu, která se v procesu doručování vyskytla, ať již byla na straně elektronické podatelny
městského soudu či kohokoliv jiného. Opačné závěry by byly přepjatým formalismem
a porušením práva na spravedlivý proces, protože s. ř. s. by sice dal účastníkům řízení možnost
zaslat podání elektronicky, ale veškeré nebezpečí včasnosti doručení, a to včetně chyb a zavinění
státních orgánů, by přenesl na účastníky řízení. Ti by pak měli minimální možnost ovlivnit,
zda soud elektronické podání příjme, což by vedlo k nejistotě účastníků a možné svévoli na straně
státních orgánů. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na usnesení Ústavního soudu
ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 2560/13, a nález ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 1911/11.
Podle stěžovatele městský soud nemohl vyjít z usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 8. 2006, č. j. 8 Afs 82/2006 - 68. Stěžovatel dále uvedl, že vyhláška č. 496/2004 Sb.,
na kterou odkázal městský soud, upravovala postup orgánů veřejné moci při přijímání a odesílání
datových zpráv, nikoli postup účastníků řízení. Stěžovatel rovněž vyjádřil nesouhlas se závěrem
městského soudu, že nejednal v souladu se zásadou vigilantibus iura sctipta sunt, když se o stav řízení
začal zajímat až po dvou a půl letech. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadené usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázalo
na vyhlášku č. 496/2004 Sb., usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2006,
č. j. 8 Afs 82/2006 - 68, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2007,
č. j. 1 Afs 57/2007 - 47, ze kterých jednoznačně vyplývá, že stěžovatel nemohl být v dobré víře
ohledně skutečnosti, že jeho podání bylo doručeno městskému soudu, přičemž jím navrhované
dokazování nemohlo vést k závěru o tom, že žalobu podal ve lhůtě. Proto navrhlo zamítnutí
kasační stížnosti.
Stěžovatel v replice na vyjádření Odvolacího finančního ředitelství uvedl, že nerozporuje
otázku doručení. Má za to, že stěžejní otázkou je, zda odeslal městskému soudu žalobu včas,
a zda tedy byla po právu odmítnuta jako opožděná, nebo bylo usnesení o odmítnutí nezákonné.
Stěžovatel znovu zopakoval svou argumentaci obsaženou v kasační stížnosti a trval na tom,
aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal usnesení městského soudu v souladu s ust. §109
odst. 3 a odst. 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel, přičemž neshledal
vady uvedené v odst. 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §32 s. ř. s. je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu; týká-li se návrh
věcí uvedených v §4 odst. 1, nazývá se návrh žalobou.
Podle ust. §37 odst. 2 s. ř. s. podání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho
předmětem, lze provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané
elektronicky podle zvláštního zákona. Bylo-li takové podání učiněno v jiné formě, musí být do tří
dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen jeho originál,
jinak se k němu nepřihlíží.
Podle ust. §40 odst. 4 s. ř. s. je lhůta zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty
předáno soudu nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní
poštovní licence anebo předáno orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon
jinak.
Stěžovatel v kasační stížnosti primárně namítal, že v případě podání učiněného
elektronicky postačí, aby bylo v poslední den lhůty odesláno, nikoliv aby bylo soudu doručeno,
což dostatečně prokázal.
Nejvyšší správní soud se proto zabýval otázkou, který okamžik je relevantní pro včasné
elektronické podání (v daném případě e-mailu se zaručeným elektronickým podpisem),
zda okamžik jeho odeslání stěžovatelem nebo doručení městskému soudu.
Předně je třeba uvést, že z ust. §40 odst. 4 s. ř. s. vyplývá, že lhůta stanovená tímto
zákonem je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu nebo jemu zasláno
prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence anebo předáno
orgánu, který má povinnost je doručit, nestanoví-li tento zákon jinak. Zákon tedy vychází
z koncepce, že podání musí být předáno (doručeno) soudu, s výjimkami v případě,
že bylo předáno držiteli poštovní licence, zvláštní poštovní licence nebo orgánu,
který má povinnost je doručit. Stěžovatel však podání učinil elektronicky e-mailem se zaručeným
podpisem, a proto se citované výjimky na něj nevztahují.
Dále lze odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2013,
č. j. 7 As 22/2013 - 35. Ačkoliv se v dané věci jednalo o systém datových schránek, jsou v něm
vyslovené závěry použitelné i v daném případě. Nejvyšší správní soud v citovaném usnesení
uvedl, že „se přiklonil k názoru, že informační systém datových schránek není ani držitelem (zvláštní) poštovní
licence ani orgánem, který má povinnost datové zprávy odesílané prostřednictvím datových schránek doručit.
Obdobně jako např. elektronické podatelny pro podání učiněná v elektronické podobě prostřednictvím veřejné
datové sítě (e-mailová podání) je i informační systém datových schránek pouze technickým prostředkem,
jehož využitím dochází k přenosu datové zprávy od odesílatele k příjemci (adresátovi). (…) Rozhodující
je skutečnost, že zatímco v případě doručování prostřednictvím držitele (zvláštní) poštovní licence či orgánu,
který má povinnost odesílané zprávy doručit, odesílatel zprávu předává třetímu subjektu (přepravci), aby ji ten
doručil adresátovi (na základě smlouvy uzavřené mezi odesílatelem a přepravcem), informační systém datových
schránek odesílatel sám přímo využívá.“ Z citovaného usnesení je tedy zřejmé, že veřejná datová síť
je obdobně jako systém datových schránek pouze technickým prostředkem, jehož využitím
dochází k přenosu datové zprávy od odesílatele k příjemci (adresátovi). Stěžovatel nepředával
elektronické podání (e-mail se zaručeným elektronickým podpisem) třetímu subjektu, nýbrž sám
tento technický prostředek využíval.
V této souvislosti lze odkázat i na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu
k elektronickým podatelnám, kterou lze z důvodu podobnosti použít. Jedná se například
o usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2006, č. j. 8 Afs 82/2006 - 68, o které
se opíral i městský soud, v němž se uvádí, že „Ustanovení §37 odst. 2 s. ř. s. je třeba vykládat
s přihlédnutím k §40 odst. 4 s. ř. s. Podání musí být předáno soudu, s výjimkami představovanými předáním
držiteli poštovní licence, zvláštní poštovní licence nebo orgánu, který má povinnost je doručit. Předáním soudu
přitom nelze rozumět nic jiného než doručení soudu. Vzniknou-li pochybnosti o doručení, postačuje v případě
zmíněných výjimek prokázat předání k přepravě, zatímco v ostatních případech je třeba zpravidla prokázat
předání, tj. doručení, soudu.“ Stejně tak lze odkázat i na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 7. 2006, č. j. 5 Afs 77/2005 - 67: „Protože se v případě elektronického
podání nejedná o podání prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě jiné zvláštní licence, ani o případ
předání podání orgánu, který má povinnost jej doručit, je lhůta ve smyslu §40 odst. 4, věty prvé, s. ř. s.
zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu“. Odkázat lze také např. na usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. III. ÚS 2361/08, podle kterého „je evidentní, že žaloba
stěžovatele ve formě elektronického podání (neopatřeného zaručeným elektronickým podpisem) není úkonem
učiněným prostřednictvím držitele poštovní licence, popřípadě zvláštní poštovní licence ani předáním orgánu,
který má povinnost je doručit, u něhož pro zachování lhůty postačí předání k přepravě (srov. obdobně
sp. zn. I. ÚS 250/05). Proto se uplatní coby rozhodné, kdy žaloba došla soudu.“
Nejvyšší správní soud dále považuje za nutné zmínit i vyhlášku č. 496/2004 Sb.,
která upravuje mimo jiné postupy orgánů veřejné moci uplatňované při přijímání datových zpráv
prostřednictvím elektronické podatelny, resp. konkretizuje okamžik doručení datové zprávy
do elektronické podatelny soudu. Z tohoto důvodu je uvedená vyhláška použitelná také pro řízení
v dané věci. Podle této vyhlášky je datová zpráva považována za doručenou orgánu veřejné moci,
pokud je dostupná elektronické podatelně [§2 odst. 1 citované vyhlášky]. Podle ust. §2 odst. 2
citované vyhlášky platí, že pokud je u přijaté datové zprávy zjištěn výskyt chybného formátu
nebo počítačového programu, jež jsou způsobilé přivodit škodu na informačním systému
nebo na informacích zpracovávaných orgánem veřejné moci, může být datová zpráva uložena
jen mimo elektronickou podatelnu, a to za předpokladu, že není ohrožena bezpečnost
informačního systému orgánu veřejné moci ani bezpečnost zpracovávaných informací. Taková
datová zpráva není dostupná elektronické podatelně.
Z výše uvedeného je zřejmé, že je-li podání učiněno elektronicky se zaručeným
elektronickým podpisem, je lhůta pro podání žaloby (ve smyslu §72 odst. 1 s. ř. s., jejíž zmeškání
nelze prominout) zachována tehdy, pokud je elektronické podání v poslední den lhůty soudu
doručeno. Elektronické podání stěžovatele mohlo být městským soudem považováno
za doručené teprve tehdy, pokud bylo dostupné elektronické podatelně. Jiný výklad by znamenal
připustit neodůvodněné prodloužení lhůt k podání návrhů na zahájení řízení nad rámec zákona
a nastolení právní nejistoty ohledně okamžiku, kdy ještě lze považovat podání za včasné a kdy
již nikoliv.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že prokázání doručení podání elektronické
podatelně městského soudu nebylo v jeho reálných možnostech. K uvedené námitce Nejvyšší
správní soud odkazuje na ust. §2 odst. 5 vyhlášky č. 496/2004 Sb., podle níž platilo, že doručení
datové zprávy se potvrzuje odesílateli neprodleně zasláním datové zprávy, pokud je orgán veřejné
moci schopen z přijaté datové zprávy zjistit elektronickou adresu odesílatele. Součástí zprávy
o potvrzení doručení je a) uznávaný elektronický podpis oprávněného zaměstnance orgánu
veřejné moci nebo uznávaná elektronická značka orgánu veřejné moci, b) datum a čas s uvedením
hodiny, minuty a sekundy, kdy byla datová zpráva doručena, a c) charakteristika doručené datové
zprávy umožňující její identifikaci. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že potvrzením
o doručení uvedeným v citovaném ustanovení by bylo možno jednoznačně prokázat, že datová
zpráva (e-mail se zaručeným elektronickým podpisem) byla doručena ve lhůtě pro podání žaloby.
Pokud stěžovatel neobdržel potvrzení o doručení, nemohl si být jistý, zda jeho podání bylo
předáno městskému soudu. Měl se tedy pokusit o opakované doručení žaloby, popřípadě
o doručení jinou formou, poštou či osobním doručením. Důkazy, které navrhoval stěžovatel,
by vedly pouze k prokázání času odeslání elektronického podání, což by v projednávané věci
s ohledem na citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu bylo irelevantní.
Stěžovatel také namítal, že nemůže nést odpovědnost za případnou technickou
či administrativní chybu, která se mohla v procesu doručování vyskytnout. K této námitce lze jen
zopakovat, jak již bylo výše zdůvodněno, že datová zpráva se považuje za doručenou teprve
tehdy, pokud je dostupná elektronické podatelně. Jiný závěr by vedl k tomu, že každé
elektronické podání tohoto typu (e-mail se zaručeným elektronickým podpisem), které účastník
řízení doloží e-mailem o odeslání spolu s vyznačeným okamžikem odeslání, by muselo být
soudem považováno za doručené. Ad absurdum by tak podání, které nebylo nikdy doručeno
elektronické podatelně soudu z důvodu technických pochybení na straně poskytovatele veřejné
datové sítě, by musel soud považovat za řádně doručené. Obdobně podání, které nebylo
nikdy doručeno elektronické podatelně soudu, avšak jehož odeslání by účastník řízení
doložil např. e-mailem o odeslání s poukazem na možné technické pochybení, by soud musel
považovat za řádně doručené. K tomu je třeba také uvést, že čas odeslání e-mailu lze velice
jednoduše upravit, resp. nastavit tak, aby vyhovoval odesílateli e-mailu. Vyloučit nelze ani změnu
dalších údajů v odeslaném e-mailu.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu s. ř. s. umožňuje, aby si stěžovatel zvolil
vhodný prostředek pro komunikaci se soudem. Touto volbou pak akceptuje důsledky,
které z povahy jednotlivých komunikačních prostředků plynou. Pokud zástupce stěžovatele zvolil
jako komunikační prostředek s městským soudem e-mail, pak si měl být vědom rizik, která z dané
volby plynou. K tomu je třeba poukázat i na to, že na stránkách www.justice.cz (oficiální server
českého soudnictví, který je spravován ministerstvem spravedlnosti) je v sekci, týkající
se městského soudu výslovně uvedeno upozornění, že „[k]omunikace prostřednictvím e-mailu
je celosvětově považována za nezaručenou komunikaci. Při odesílání podání v elektronické podobě e-mailem je tedy
nutné počítat, že datová zpráva nemusí být soudu vůbec doručena.“
Jako přiléhavé neshledává Nejvyšší správní soud ani odkazy stěžovatele na judikaturu
Ústavního soudu. V usnesení ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 2560/13, se Ústavní soud zabýval
otázkou, zda doplnění kasační stížnosti, které bylo podáno elektronicky e-mailem se zaručeným
elektronicky podpisem, avšak několik minut po uplynutí lhůty k doplnění kasační stížnosti,
je nutno považovat za doplnění ve lhůtě. Jednalo se tedy o situaci, kdy nebylo pochyb o doručení
podání a sporným bylo, zda je podání učiněné výše uvedené formou nutno považovat
za opožděné či nikoliv. V dané věci se však jedná o naprosto odlišnou situaci, protože podle
obsahu soudního spisu (zejména z lustrace jmenného seznamu ISVKS) jasně vyplývá, že žaloba
nebyla vůbec doručena do elektronické podatelny městského soudu. V nálezu ze dne 29. 3. 2012,
sp. zn. II. ÚS 1911/11, se Ústavní soud zabýval otázkou doručování podání, které bylo podáno
e-mailem se zaručeným elektronicky podpisem, avšak uvedené podání bylo soudu doručeno
v neúplné podobě. Podle Nejvyššího správního soudu se jedná opět o naprosto odlišnou situaci,
nežli je řešena v dané věci.
K výše uvedeným závěrům dospívá Nejvyšší správní soud i při zohlednění konkrétních
okolností dané věci. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel podal návrh na určení lhůty
k provedení procesního úkonu až dne 14. 4. 2014, tedy více jak dva a půl roků poté,
co údajně podal předmětnou žalobu. Ostatně stěžovatel ani v kasační stížnosti netvrdí,
že by se před uvedeným datem jakkoliv zajímal o průběh řízení. Pouze obecně uvedl, že učinil
telefonický dotaz na městský soud a z důvodu, že zjistil, že u městského soudu není vedeno
žádné řízení, podal návrh na určení lhůty. Stěžovatel se tak po dobu více než dvou let nezajímal
o osud své žaloby, ačkoliv mu nebylo doručeno potvrzení o jejím doručení. Pokud zástupce
stěžovatele neobdržel potvrzení o doručení datové zprávy (e-mailu) od městského soudu,
měl jako profesionál v oblasti práva znalý všech způsobů podání zajistit, aby byla žaloba podána
včas, aniž by vznikaly o datu a čase podání jakékoliv pochybnosti. Takový postup mohl zástupce
stěžovatele zvolit ještě následujícího dne poté, co údajně zaslal e-mail se zaručeným
elektronickým podpisem, jelikož poslední den lhůty k podání žaloby připadl až na následující den,
tj. na den 22. 8. 2011.
S ohledem na výše uvedené nebylo prokázáno, že tvrzená žaloba byla doručena
do elektronické podatelny městského soudu, přičemž důkazy, které navrhoval stěžovatel, by vedly
pouze k prokázání data odeslání e-mailu, který měl žalobu obsahovat, postupoval městský soud
v souladu se zákonem, pokud za den podání žaloby považoval teprve den 14. 4. 2014, tj. den,
kdy byla předmětná žaloba doručena městskému soudu spolu s návrhem na určení lhůty
k provedení procesního úkonu. Z důvodu, že poslední den lhůty k podání žaloby připadl na den
22. 8. 2011 a zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout (§72 odst. 4 s. ř. s.), postupoval
městský soud správně, pokud žalobu jako opožděnou odmítl.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a odvolacímu finančnímu ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu