ECLI:CZ:NSS:2014:7.AS.122.2013:89
sp. zn. 7 As 122/2013 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: B + B cb s. r. o.,
se sídlem Široká 432/11, České Budějovice, zastoupena JUDr. Yvetou Konfrštovou, advokátkou
se sídlem U Trojice 780/5, České Budějovice, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Brouk a Babka, s. r. o., se sídlem Na Hutích 661/9, Praha 6, zastoupena Mgr. Ondřejem
Čerychem, advokátem se sídlem Národní 32, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013, č. j. 9 Ca 432/2009 – 284,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně B + B cb s. r. o. domáhá u Nejvyššího
správního soudu přezkoumání rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2013,
č. j. 9 Ca 432/2009 – 284, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. O-113827, č. j. O-113827/76886/2008/ÚPV. Tímto
rozhodnutím byl zamítnut rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí žalovaného
ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. O-113827, č. j. 2323/2000, o prohlášení ochranné známky č. 207005
ve znění „BROUK+BABKA“ za neplatnou s účinky ex tunc. Žalovaný (a předseda žalovaného)
ve věci rozhodovali znovu poté, co byla předchozí správní rozhodnutí obou stupňů zrušena
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 7 A 35/2002-180, a věc byla
vrácena žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) při rozhodování vyšel z předchozího
rozsudku Nejvyššího správního soudu vydaného v této věci. Důvodem pro zamítnutí návrhu
na výmaz ochranné známky č. 207005 („BROUK+BABKA“) nemůže být skutečnost, že řízení
o zápis ochranné známky č. 174983 („Brouk a Babka“) s právem přednosti případně trpělo
procesními vadami, ani že rozhodnutí vydané v tomto řízení by mělo vady. Není proto
důvodným žalobní bod, jímž žalobkyně zpochybňovala existenci starší ochranné známky „Brouk
a Babka“ a platnost jejího zápisu. Výhradami nedostatků se zabýval žalovaný v jiném řízení
(o prohlášení namítané ochranné známky „Brouk a Babka“ za neplatnou), přičemž městský soud
pod sp. zn. 9 Ca 396/2009 rozhodnutí žalovaného shledal souladným se zákonem. Nemohly
obstát námitky směřující do zápisného řízení namítané ochranné známky ani námitky, že měl
žalovaný z úřední povinnosti zahájit řízení o výmaz (neplatnost) ochranné známky. Postupoval
podle zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů
(zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 441/2003 Sb.“). Ten mu neumožňuje zahájit
řízení z úřední povinnosti pro procesní vady zápisu.
Městský soud dále uvedl, že Nejvyšší správní soud v předchozím řízení přisvědčil žalobní
námitce proto, že z rozhodnutí žalovaného nebylo zřejmé, jak se s důvody výmazu vypořádal.
S poukazem na charakter výmazového řízení a obligatorní náležitosti návrhu žalovanému vytkl,
že rozhodoval o návrhu, který byl co do důvodů výmazu věcně neurčitý a rozporný. Navrhovatel
tvrdil, že ochranná známka žalobkyně je zaměnitelně podobná, resp. shodná, přesto požadoval
výmaz nejen podle ust. §25 odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách (dále jen
„zákon č. 137/1995 Sb.“) ale i podle ust. §25 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Nejvyšší správní
soud považoval návrh za neurčitý také proto, že tyto odlišné důvody mají význam i pro rozlišení
účinků výmazu (ex tunc a ex nunc). Bylo úkolem žalovaného odstranit neurčitost návrhu
a rozhodnout o předmětu řízení tak, aby byl zřejmý důvod výmazu a jeho časové právní účinky.
Nicméně tento úkol se odvíjel v právním rámci zákona č. 441/2003 Sb., jehož souvislosti sice
Nejvyšší správní soud v rozsudku nezmiňuje, tyto souvislosti nicméně pojímají i užití důvodů
výmazu dle ust. §25 zákona č. 137/1995 Sb., které nemohou nebýt vzaty v úvahu za účinnosti
zákona č. 441/2003 Sb. To vyplývá z jeho ust. §52 odst. 4, ale i z ust. §51 odst. 1 ve spojení
s ust. §52 odst. 1. Podle ust. §52 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb. se návrh na výmaz ochranné
známky považuje buď za návrh na zrušení ochranné známky, nebo za návrh na prohlášení
ochranné známky za neplatnou. Navrhovatel požadoval výmaz ochranné známky z důvodu
zaměnitelnosti. Jde o důvod, který je třeba kvalifikovat jako návrh na prohlášení ochranné
známky za neplatnou, přičemž podmínky neplatnosti jsou uvedeny v ust. §32 odst. 1 a 3 zákona
č. 441/2003 Sb., podle nichž jde o otázku zápisné způsobilosti. Posouzení návrhu v tomto
smyslu není v rozporu se stanoviskem Nejvyššího správního soudu, neboť ten nenalezl
neurčitost návrhu v tvrzení navrhovatele o zaměnitelnosti ochranných známek, nýbrž v tom,
že navrhovatel požadoval výmaz dle dvou ustanovení zákona č. 137/1995 Sb. s odlišnými
právními účinky. Připustil kumulaci důvodů pro výmaz, určitost důvodů však požadoval vyjasnit
z hlediska právních účinků výmazu. Jistě by bylo přínosem, aby žalovaný v součinnosti
s navrhovatelem dodatečně vyjasnil, proč požadoval výmaz ochranné známky podle obou
odstavců ust. §25 zákona č. 137/1995 Sb. Pokud tak však neučinil, nemělo to v důsledku nových
okolností posuzovaných podle zákona č. 443/2001 Sb. a podle vyjádření navrhovatele
k předmětu řízení vliv na zákonnost rozhodnutí. Žalovaný správně rozhodl podle zřejmého
materiálního obsahu návrhu.
Městský soud s odkazem na ust. §52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. dospěl k závěru,
že zápis ochranné známky se posuzuje podle dvou zákonů, zákona platného v době zápisu
ochranné známky a současně platného zákona. I v případě, kdy je zápis ochranné známky
v rozporu se zákonem, avšak vyhovuje zákonu č. 441/2003 Sb., nelze ochrannou známku
prohlásit za neplatnou. Zápisná způsobilost se zkoumá ve vztahu k označení, které tvoří
ochrannou známku. Toto posouzení žalovaný učinil a podobnost či zaměnitelnost ochranných
známek posoudil z hlediska vizuálního, fonetického a sémantického, přičemž jeho úsudek je
v souladu se skutkovým stavem a s pravidly logického usuzování. Ostatně podanou žalobou ani
není napaden. Zda zápis ochranné známky má či nemá vady, závisí toliko na tom, zda ochranná
známka vyhovuje těm ustanovením zákona č. 137/1995 Sb., ale i zákona č. 441/2003 Sb.,
kladoucím požadavky na zápisnou způsobilost toliko ve vztahu k podobě a významu označení,
které tvoří ochrannou známku. Žalovaný nepochybil, pokud se s vymezením důvodu návrhu
vyrovnal tak, že navrhovatel požaduje výmaz ochranné známky z hlediska zápisné způsobilosti
pro důvod zaměnitelnosti porovnávaných ochranných známek dle ust. §3 zákona
č. 137/1995 Sb., přičemž k tomuto v intencích zákona č. 441/2003 Sb. přispívá i důvod zápisné
nezpůsobilosti dle jeho ust. §7 odst. 1 písm. a). Právě za podmínek zákona č. 441/2003 Sb. již
není dána relevance rozdílu účinků výmazu ex tunc a ex nunc. Důvod návrhu ve slovní i právní
formulaci je náležitě vymezený a korespondující s vůlí navrhovatele. Je nadbytečné došetřovat
důvod výmazu a činit tento nedostatek důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí,
když oběma ustanovením kumulativně je podřaditelná otázka zápisné způsobilosti z hlediska
zaměnitelnosti ochranných známek a zákon č. 441/2003 Sb. neobsahuje úpravu účinků
neplatnosti ex nunc. Nelze proto přisvědčit námitkám, že by žalovaný postupoval svévolně,
převzal iniciativu navrhovatele a sám doplňoval návrh. Důvodem pro zrušení napadeného
rozhodnutí nemůže být ani opožděná námitka posouzení návrhu dle ust. §32 odst. 5 zákona
č. 441/2003 Sb. Toto ustanovení míří na jiné skutečnosti průkazu výmazu, které nebyly
předmětem řízení. Městský soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí
bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalobkyně jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřela o ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b), c) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla, že žalovaný nepostupoval podle pokynů na doplnění návrhu
a ve věci sám rozhodoval, aniž respektoval právní názor Nejvyššího správního soudu z rozsudku
sp. zn. 7 A 35/2002. Nejvyšší správní soud rozhodoval již za účinnosti zákona č. 441/2003 Sb.
Byl si vědom nové právní úpravy a přechodných ustanovení. Bylo tak v roce 2007 právně
posouzeno, že návrh na výmaz byl podán z jiného důvodu, než o jakém rozhodl žalovaný.
Navrhovatel nikdy nedoplnil svůj návrh v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu
a žalovaný jej k tomu nikdy nevyzval. Žalovaný není oprávněn sám návrh doplňovat. Nevydal ani
usnesení, že by zahajoval řízení z vlastní iniciativy. Nebyl tedy oprávněn návrh doplňovat,
vykládat, formulovat, přeformulovat, posuzovat podle své úvahy, neboť je návrhem vázán.
Městský soud se rovněž neřídil závazným právním názorem. Ačkoli měl k dispozici známkové
spisy, dokazování z nich žádná nečinil. Jinak by bylo potvrzeno, že pokyn Nejvyššího správního
soudu k doplnění návrhu nebyl uposlechnut. Rozsudek je proto nepřezkoumatelný,
neboť nevychází z textu návrhu na výmaz.
Stěžovatelka dále namítla, že právní názor Nejvyššího správního soudu ohledně
nemožnosti namítat nezákonnost řízení o zápis ochranné známky č. 174983 („Brouk a Babka“)
byl jednak překonán, jednak se situace změnila podáním návrhu na prohlášení této ochranné
známky za neplatnou. Výsledek řízení o kasační stížnosti proti rozsudku městského soudu
sp. zn. 9 Ca 396/2009 bude mít význam také pro rozhodnutí v této věci, neboť neexistence
ochranné známky zúčastněné osoby by nebránila existenci ochranné známky stěžovatelky. Vady
původního řízení o zápisu ochranné známky zúčastněné osoby nejsou jen vadami procesními,
ale i hmotněprávními (vyústily v zápis vlastnictví ochranné známky). Zejména byl vadou zápis
priority, což má uvedený hmotněprávní dosah. Právo priority má přitom dopad na vymezení
ochranné známky a na hodnocení, která známka je starší, kdo je oprávněnou osobou podat návrh
na výmaz. Navrhovatel nebyl oprávněn návrh na výmaz podat, protože v době zápisu napadené
ochranné známky neměl v rejstříku ochranných známek zapsán seznam výrobků a služeb
koženého zboží ve třídě 18. Nebyl a není v postavení vlastníka ochranné známky pro seznam
výrobků a služeb ve třídě 18. Soud použil důkaz nezveřejnění seznamu výrobků ve třídě 18
ve Věstníku žalovaného v r. 1994 v neprospěch stěžovatelky. S přechodnými ustanoveními §52
zákona č. 441/2003 Sb. se však soud ani žalovaný nevypořádali. Na rozdíl od rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/09 ze dne 1. 3. 2010 soud se řídil současným zápisem
zúčastněné osoby v rejstříku ochranných známek a nehodnotil nic ze zápisného řízení
ze správního spisu zúčastněné osoby. Stejně nepoužil pro rozličné výrobky soud ani žalovaný
ust. §31 odst. 3 a §32 odst. 6 zákona č. 441/2003 Sb.
Podle stěžovatelky je postup žalovaného a soudu v rozporu s ust. §97 odst. 3 věta
za středníkem zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) a ust. §104 odst. 3
písm. a) s. ř. s., neboť soud se neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelka pokládá právní otázku, zda soud dodržel přechodné ustanovení §52 odst. 5 zákona
č. 441/2003 Sb. Žalovaný i městský soud byli povinni hodnotit, zda žalovaný vyzval osobu
zúčastněnou na řízení, popř. předchozího vlastníka ochranné známky, aby prokázal užívání
známky podle ust. §13 zákona č. 441/2003 Sb. Stěžovatelka vznáší právní otázku, zda je
žalovaný a soud povinen k následkům neužívání ochranné známky podle ust. §13 a 14 zákona
č. 441/2003 Sb. přihlédnout a zkoumat její užívání, popř. neužívání, z úřední povinnosti.
Vzhledem k nízké ceně ochranné známky, za kterou došlo k jejímu převodu, je zřejmé, že nebyla
dlouhodobě užívána a tedy její majitel ztrácí jinak chráněná známková práva. Neplatnost
s přihlédnutím k ust. §32 odst. 2 zákona č. 441/2003 Sb. neměla být proto vyslovena. Skutková
situace a důkazní situace je jiná od 30. 1. 2002 a také se navíc změnila právní úprava. Podle
vyhlášky č. 97/2004 Sb. návrh na zrušení nebo prohlášení neplatnosti musí být věcně odůvodněn.
S touto problematikou se soud nevypořádal a rozsudek je tak nepřezkoumatelný.
Dalšími námitkami stěžovatelka poukazuje na to, že postup žalovaného při zápisu
přihlášky ochranné známky podané 18. 12. 1991 č. spisu 65469 zúčastněné osoby do rejstříku
ochranných známek nebyl v souladu s tehdejší ani současnou právní úpravou. Z přihlášky
a živnostenského listu přihlašovatele vyplývá, že ten se nemohl věnovat výrobě konkrétních
výrobků, které by pak ochrannou známkou označoval, ani neposkytoval široké služby. Proto
ani přihláška nemohla být podána pro konkrétní výrobky, neboť by tím odporovala ust. §8
odst. 1 zákona č. 174/1988 Sb., o ochranných známkách (dále jen „zákon č. 174/1988 Sb.“).
Stěžovatelka dále v kasační stížnosti podrobně popisuje postup pracovnice žalovaného, obsah
jednotlivých listin a vyvozuje z nich řadu dalších pochybení v řízení o ochranné známce
č. 174983 („Brouk a Babka“). Přihlašovatel nikdy nedoložil 6 kopií seznamu výrobků a služeb.
Příloha č. 8 datovaná 21. 1. 1994 není řádným podáním. Na základě jakého právního úkonu
přihlašovatele byl nárokovaný seznam zatříděn do tolika tříd, není ze spisu jasné. Zatříděním byla
ochranná známka rozšířena nad rámec původního podání. Takový postup ale zákon zakazuje.
Pokud nebyl seznam výrobků a služeb přihlášen, nemohl být ani zapsán. Přihlašovatel dokonce
ve sdělení ze dne 5. 2. 1994 sám žádá o rozšíření seznamu výrobků a služeb. Bylo zaregistrováno
34 tříd, za které ovšem přihlašovatel nezaplatil odpovídající částku. Dne 5. 10. 1999 majitel
požádal o opravu seznamu zapsaných výrobků a služeb z důvodu rozporu s původně
požadovaným seznamem. Jeho existenci však nelze z obsahu spisu dovodit. Žalovaný měl zahájit
ex offo řízení o výmazu ochranné známky s účinky ex tunc, neboť zápis nemá oporu ve spisu
a postup při zápisu byl v rozporu s právními předpisy. Jestliže bylo vydáno rozhodnutí o zápisu
ochranné známky s tak zásadní vadou, měl přihlašovatel podat rozklad. Dožadoval-li
se provedení opravy 5 let od zápisu do rejstříku, bylo toto právo promlčeno. Veřejnost neměla
možnost ve veřejnoprávní části řízení o přihlášce podat námitky nebo se jinak seznámit
se zápisem této známky. Ochranná známka č. spisu 65469 nebyla nikdy zveřejněna ve Věstníku
Úřadu pro výrobky ve třídě 18. Toto rozhodnutí navíc působí retroaktivně. Ochranná známka má
prioritu 18. 12. 1991, ovšem do data opravy 25. 10. 1999 nebyly v rejstříku doplněné výrobky
a zejména třída 18 vůbec uvedeny. Nepřípustnost retroaktivity zdůraznil Ústavní soud v nálezu
ze dne 8. 6. 1995, sp. zn. IV. ÚS 215/94. Není pravdou, že právní úprava neobsahuje jako důvod
výmazu porušení procesu zápisu ochranné známky. Zákon č. 174/1988 Sb. v ust. §53 odst. 1
písm. a) uvádí, že Úřad vymaže ochrannou známku z rejstříku, jestliže byla zapsána v rozporu
s ustanoveními tohoto zákona. V tomto případě je rozpor s ust. 11 odst. 1 a §12 odst. 2.
Následný zákon č. 137/1995 Sb. uvádí to samé v ust. §25 odst. 1 písm. a). Současná právní
úprava tedy umožňuje dle ust. §32 odst. 1 podat návrh na prohlášení ochranné známky
za neplatnou, jestliže je takové označení v rozporu s ustanovením jiného právního předpisu nebo
mezinárodní smlouvy. Dle ust. §52 se zápisná způsobilost posuzuje dle právního předpisu
platného v době zápisu. Druhá část ustanovení se na tento případ nedá aplikovat,
neboť ochranná známka nebyla před zápisem do rejstříku zveřejněna pro podání námitek a tudíž
není její zápis ani v souladu s platnou právní úpravou. Dále je vzhledem k porušení zákona dán
rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zápis je též
v rozporu s čl. 15 odst. 5 Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví
(publikována pod č. 191/1995 Sb.). Rozšíření seznamu výrobků a služeb bylo nezákonné
dle tehdy platného správního řádu. Jen přihlašovatelem slovně označený předmět ochrany může
být chráněn a práva k němu obnovována. Výrobky a služby vyjmenované slovně a uvedené
pro třídu 18 ochranné známky č. 65469 nebyly přihlášeny a nebyly zveřejněné ve Věstníku
žalovaného. Ochranná známka, která nebyla řádně přihlášena a zapsána v zákonem stanoveném
řízení, proto nemůže požívat ochrany. Bylo též navrhováno, aby byl proveden důkaz
spisem známky sp. zn. O-69595 ke skutečnosti, že ještě před ochrannou známkou stěžovatelky
sp. zn. O-113827 tato usilovala o známkoprávní ochranu. S tím se však soud nevypořádal a jeho
rozhodnutí je nepřezkoumatelné.
Stěžovatelka dále poukázala na právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 6 A 39/2001 - 85, rozsudku č. j. 5 As 33/2008 - 118, rozsudku
č. 706 publikovaného ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 11/2005 a nálezu
Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 298/09. Tento nález mění právní náhled Nejvyššího správního
soudu č. j. 7 A 35/2002 a také právní zhodnocení napadeného rozsudku městského soudu.
V jeho světle je důležité, zda vůbec a kdy vzniklo právo přednosti pro ochrannou známku
zúčastněné osoby. Stěžovatelka proto vznáší právní otázku, zda a od kdy existuje právo přednosti
ochranné známky zúčastněné osoby, když má za to, že vyznačená priorita roku 1991 neodpovídá
současné ani minulým právním úpravám. Napadeným rozhodnutím bylo porušeno právo
rovnosti stran, i zúčastněné osoby. Když v minulosti žádala, aby žalovaný zahájil řízení z úřední
povinnosti proti ochranné známce zúčastněné osoby, nikdy se tak nestalo. To byl také důvod,
že žádala doplnění dokazování městským soudem, ale nebylo jí vyhověno a v důvodech rozsudku
se s její argumentací soud nevypořádal vůbec. Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu nebo žalovanému
k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že v době vydání rozsudku Nejvyššího správního
soudu č. j. 7 A 35/2002 sice již byl účinný zákon č. 441/2003 Sb., rozsudek však vycházel
z právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí, za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb.
Stěžovatelka vznáší několik právních otázek, které však nelze považovat za důvod kasační
stížnosti. Tvrzení, že postup žalovaného při zápisu starší ochranné známky nebyl v souladu
se zákonem, již Nejvyšší správní soud zodpověděl. Argumentace judikaturou je nepříhodná,
neboť rozhodnutí byla vydána za skutkově jiných okolností. Stěžovatelka chce dosáhnout stavu,
že v řízení o prohlášení neplatnosti její ochranné známky bude zkoumáno, zda starší ochranná
známka byla zapsána regulérně (z procesního hlediska) – to vše za situace, kdy její známka zanikla
a její platnost nelze obnovit a kdy se stěžovatelka již v roce 2003 zavázala mimosoudním smírem,
že nebude při své podnikatelské činnosti užívat slovní spojení „brouk“ a „babka“. Kasační
stížnost je postavena na vágním názoru stěžovatelky, popřípadě na kapciózních „právních“
otázkách, aniž by byl proveden odkaz na konkrétní tvrzené vady správního řízení a nesprávnost
rozsudku městského soudu. Žalovaný proto navrhl, aby byla kasační stížnost zamítnuta.
Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že se mohl zabývat pouze těmi tvrzeními stěžovatelky,
která mají skutečně povahu stížních bodů, a z nichž je tedy patrné, z jakých skutkových
a právních důvodů je rozsudek městského soudu napadán. Nevytýká-li stěžovatelka městskému
soudu konkrétní pochybení, nelze zpravidla považovat její tvrzení za řádný stížní bod. Z těchto
důvodů nebylo možné přihlédnout k mnohým konstatováním nebo dokonce „právním otázkám“
stěžovatelky, z nichž není zřejmé, jak by se tvrzené skutečnosti měly promítnout do nesprávného
postupu či hodnocení městského soudu (například: „Další právní otázkou je aplikace §52 odst. 8
zákona 441/2003 Sb., z něhož plyne, že vznik vztahů z ochranných známek i nároky se posuzují podle
předpisů platných v době jejich vzniku. Je to u známek zapsaných do rejstříku přede dnem nabytí účinnosti
zák. č. 441/2003 Sb.“). Stejně tak nebylo možné posuzovat neurčitá konstatování (například:
„Poukazujeme také na odůvodnění v bodech 23., 24., 26. – s poukazem na nález sp.zn. I.ÚS 544/06.“).
K častým „právním otázkám“, které stěžovatelka vznáší, je potřeba také podotknout, že kasační
stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu ve správním
soudnictví, nikoliv institutem sloužícím k zodpovídání právních otázek, tedy snad poskytování
právních rad. K zodpovězení právních dotazů se stěžovatelka může obrátit například
na advokáta. Nelze přehlédnout, že zejména doplnění kasační stížnosti ze dne 10. 12. 2013
nepůsobí zcela profesionálně. To platí nejen s ohledem na výše uvedené, ale také pro velké
množství gramatických chyb, které v některých případech ztěžují pochopení, co je vlastně
obsahem sdělení, a co tedy stěžovatelka městskému soudu vytýká (například: „Ust. §25 odst. 1
z.č. 137/1995 Sb. umožňoval návrh na zahájení řízení podaný třetí osobou nebo z vlastního podnětu, ovšem
nebylo rozhodnuto žalovaným, že by zahájil řízení z vlastního podnětu, §25 odst. 2 z.č. 137/1995 Sb.
umožňoval je návrh majitele ochranné známky s dřívějším právem přednosti.“). Uvedené nedostatky však
nebyly důvodem pro odstraňování vad kasační stížnosti, neboť ta obsahuje také konkrétní,
projednatelné námitky, a splňuje tak náležitosti dle ust. §106 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se také nemohl zabývat novými důvody, které stěžovatelka řádně
(tj. v zákonné lhůtě dle ust. §71 odst. 2, věta druhá s. ř. s. ve spojení s ust. §72 odst. 1 s. ř. s.)
neuplatnila v řízení o žalobě, ačkoliv jí v tom nebránila žádná objektivní překážka (k tomu srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155,
č. 1743/2009 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, č. 419/2004 Sb. NSS). Takovýmto novým důvodem je následující
námitka: „Stejně nepoužil pro rozličné výrobky soud ani žalovaný ust. §31 odst. 3 a §32 odst. 6
zák. č. 441/2003 Sb.“ Kromě toho, že tato námitka nebyla řádně v řízení o žalobě uplatněna,
jedná se také o námitku neurčitou. Není z ní totiž patrné, jak konkrétně měli žalovaný a městský
soud tato ustanovení použít, a jak konkrétně tedy jejich nepoužitím pochybili.
Pro pochopení podstaty sporu je nutné nejprve stručně shrnout základní skutečnosti
spojené s průběhem jednotlivých řízení týkajících se kombinované ochranné známky č. 207005
„BROUK+BABKA“ (sp. zn. O-113827) a slovní ochranné známky č. 174983 „Brouk a Babka“
(sp. zn. O-65469).
Dne 18. 12. 1991 podal J. K. přihlášku ochranné známky „Brouk a Babka“. Dne 17. 2.
1994 žalovaný přihlášce vyhověl a ochrannou známku zapsal do rejstříku ochranných známek, ne
však pro výrobky ve třídě 18 mezinárodního třídění. Dne 13. 8. 1996 podala společnost Brouk a
Babka společnost s ručením omezeným [nyní B+B cb s. r. o.] přihlášku ochranné známky
„BROUK+BABKA“ pro výrobky ve třídě 18 mezinárodního třídění. Dne 27. 1. 1998 žalovaný
přihlášce vyhověl a ochrannou známku zapsal do rejstříku ochranných známek. Dne 22. 10. 1999
požádal J. K. žalovaného o provedení opravy v rejstříku ochranných známek s odůvodněním, že
ochranná známka „Brouk a Babka“ nebyla zapsána pro všechny výrobky a služby, pro které
žádal. Dne 25. 10. 1999 žalovaný žádosti vyhověl a provedl opravu v rejstříku ochranných
známek, a to tak, že do seznamu výrobků a služeb byla mimo jiné přidána třída 18. Dne 12. 1.
2000 podal J. K. návrh na výmaz ochranné známky „BROUK+BABKA“. Rozhodnutím ze dne
1. 3. 2001 žalovaný návrhu vyhověl, přičemž rozklad proti tomuto rozhodnutí byl rozhodnutím
předsedy žalovaného ze dne 30. 1. 2002 zamítnut. Na základě správní žaloby byla tato rozhodnutí
zrušena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 7 A 35/2002 - 180
(všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na
www.nssoud.cz). Dne 27. 4. 2007 a 23. 10. 2007 podali J. S. (nyní PatentCentrum Sedlák a
Partners s. r. o.) a společnost B+B cb s. r. o. návrh na prohlášení ochranné známky „Brouk a
Babka“ za neplatnou. Dne 31. 3. 2008 bylo převedeno vlastnické právo k ochranné známce
„Brouk a Babka“ na společnost Brouk a Babka s. r. o. (osoba zúčastněná na řízení). Žalovaný
rozhodnutím ze dne 20. 6. 2008 prohlásil ochrannou známku „BROUK+BABKA“ za neplatnou
(rozklad zamítnut dne 6. 10. 2009) a rozhodnutím ze dne 28. 11. 2008 zamítl návrhy na
prohlášení ochranné známky „Brouk a Babka“ za neplatnou (rozklad zamítnut dne 3. 11. 2009).
Rozhodnutí o zamítnutí návrhů na prohlášení ochranné známky „Brouk a Babka“
za neplatnou bylo přezkoumáno městským soudem ve věci vedené pod sp. zn. 9 Ca 396/2009
(spojeno s věcí vedenou pod sp. zn. 9 Ca 405/2009) a jeho rozsudek je nyní předmětem
přezkumu před Nejvyšším správním soudem ve věci vedené pod sp. zn. 7 As 119/2013.
Rozhodnutí o prohlášení ochranné známky „BROUK+BABKA“ za neplatnou bylo
přezkoumáno městským soudem ve věci vedené pod sp. zn. 9 Ca 432/2009 a jeho rozsudek je
nyní předmětem přezkumu před Nejvyšším správním soudem v této věci (sp. zn. 7 As 122/2013).
Ačkoliv stěžovatelka požádala, aby bylo přednostně rozhodnuto o věci vedené
pod sp. zn. 7 As 119/2013, neshledal Nejvyšší správní soud k takovému postupu důvod. O obou
věcech bylo rozhodováno současně, přičemž závěry učiněné v řízení vedeném
pod sp. zn. 7 As 119/2013 nijak neovlivnily výsledek řízení vedeného pod sp. zn. 7 As 122/2013
(a vice versa).
Z námitek, které stěžovatelka uplatnila, je vhodné nejprve posoudit námitky
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Stěžovatelka v rámci kasační argumentace
opakovaně namítla, že se s určitou problematikou městský soud nevypořádal.
Podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí
z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních
a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných
skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů
považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu
jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz; dále viz rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 – 75). Pokud by tedy městský soud zcela opomenul posoudit některou
ze žalobních námitek, zatížil by své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Je nicméně potřeba
poukázat také např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž
bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho
odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho
konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky
vyplývá ze soudem učiněných závěrů.
Podle stěžovatelky se městský soud nezabýval přechodnými ustanoveními §52 zákona
č. 441/2003 Sb. Tato námitka není důvodná. Městský soud se ve svém rozsudku podrobně
přechodnými ustanoveními zákona č. 441/2003 Sb. zabýval a zdůvodnil, proč na daný případ
dopadají jeho ust. §52 odst. 1 a 4. V podané kasační stížnosti navíc stěžovatelka, podobně jako
v žalobě, ust. §52 odst. 8 zákona č. 441/2003 Sb. pouze cituje, aniž by uváděla, co by z daného
ustanovení mělo pro posuzovaný případ vyplývat. Nejde tedy o řádný žalobní (ani kasační) bod,
kterým by se musel soud zabývat. Není totiž vůbec patrné, jaké konkrétní pochybení bylo
žalovanému vytýkáno. Pouze na okraj lze proto poznamenat, že pokud by snad podle
stěžovatelky mělo dané ustanovení dopadat na otázku zápisné způsobilosti, pak tato otázka je
upravena speciálním přechodným ustanovením §52 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb..
Stejně tak nelze přisvědčit ani námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku z toho důvodu,
že se městský soud nevypořádal s tím, že stěžovatelka ještě před ochrannou známkou
sp. zn. O-113827 usilovala o známkoprávní ochranu a za účelem prokázání této skutečnosti
navrhla provedení důkazu spisem známky sp.zn. O-69595. Stěžovatelka totiž opět pouze
poukazovala na to, že se v dané věci snažila o zápis kombinované známky „BROUK+BABKA“,
aniž by uváděla, co by z této skutečnosti mělo pro nyní posuzovanou věc vyplývat. Nevytýká-li
stěžovatelka žádné konkrétní pochybení žalovaného, nejedná se o žalobní bod, který by měl být
soudem věcně vypořádán.
Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným ani
z toho důvodu, že se městský soud nevypořádal s problematikou ust. §10 odst. 1 písm. d)
vyhlášky Úřadu průmyslového vlastnictví č. 97/2004 Sb., k provedení zákona o ochranných
známkách. Toto ustanovení stanoví povinnost navrhovatele věcně odůvodnit návrh
na prohlášení neplatnosti ochranné známky. Městský soud přitom ve svém rozsudku
zrekapituloval obsah návrhu a uzavřel, že z něj „vyplývá, že navrhovatel požadoval výmaz ochranné
známky zcela jistě z důvodu zaměnitelnosti.“ Městský soud tedy posuzoval, zda návrh obsahoval
odůvodnění, jak požaduje uvedené ustanovení, a dospěl k závěru, že ano. Proti správnosti tohoto
závěru ostatně směřuje řada dalších námitek, které budou věcně posouzeny níže.
Důvodnou není ani námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z toho důvodu,
že se městský soud nevypořádal s argumentací stěžovatelky směrem k otázce, zda a kdy vzniklo
právo přednosti ochranné známky „Brouk a Babka“. Stejně jako Nejvyšší správní soud
v předchozím rozsudku ze dne 21. 2. 2007, č. j. 7 A 35/2002 - 180, i nyní městský soud zařadil
tuto argumentaci do okruhu námitek rozporujících samotné zápisné řízení. K této kategorii
námitek městský soud souhrnné uvedl, že s ohledem na právní názor vyjádřený Nejvyšším
správním soudem nemohou jako důvodné obstát. Tento závěr také blíže odůvodnil, mimo jiné
tím, že je nutno vycházet z priority zápisu. Co se tedy týče okamžiku vzniku práva přednosti
k ochranné známce „Brouk a Babka“, vycházel městský soud ze zápisu v rejstříku ochranných
známek a toto své východisko také řádně odůvodnil. Také správnost těchto úvah městského
soudu bude níže věcně přezkoumána na základě dalších kasačních námitek.
Další skupina námitek brojí proti závěru žalovaného i městského soudu, že návrh
na prohlášení neplatnosti ochranné známky „BROUK+BABKA“ byl způsobilý k projednání
s tím, že rozhodnutí o něm, aniž by byly odstraňovány jeho vady, nebylo v rozporu se zákonem
ani závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 2. 2007, č. j. 7 A 35/2002 - 180.
Na projednatelnost těchto námitek nemá vliv, že stěžovatelka uvedená pochybení
nesprávně kvalifikuje jako porušení ust. §97 odst. 3 věta za středníkem správního řádu
a ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Rozsudek Nejvyššího správního soudu nebyl vydán ani
v přezkumném řízení podle správního řádu, ani v řízení o kasační stížnosti podle soudního řádu
správního. Žalovaný však byl i přesto vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem, a to na základě ust. §78 odst. 5 s. ř. s., neboť bylo v souladu s ust. §130 odst. 1 s. ř. s.
rozhodováno podle ustanovení části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s.
Podle ust. §78 odst. 5 s. ř. s. právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím
rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.
Povinnost řídit se závazným právním názorem soudu, vysloveným ve zrušujícím
rozsudku, však není absolutní, neboť vyslovený právní názor se váže ke konkrétnímu
skutkovému a právnímu stavu. Jak několikrát Nejvyšší správní soud vyslovil (srov. např. rozsudek
ze dne 18. 6. 2004, č. j. 2 Ads 16/2003 - 56, č. 352/2004 Sb. NSS; shodně také rozsudek
ze dne 23. 9. 2004, č. j. 5 A 110/2002 - 25, č. 442/2005 Sb. NSS), vázanost správního orgánu
soudním rozhodnutím by mohla být prolomena v důsledku učinění nových skutkových zjištění
nebo změny právní úpravy.
Namítá-li stěžovatelka, že žalovaný nerespektoval závazný právní názor vyslovený
ve zrušujícím rozsudku soudu, je potřeba vymezit, co bylo obsahem závazného právního názoru
a jaký byl postup správního orgánu. Z porovnání skutečného a soudem požadovaného postupu
správního orgánu pak musí vzejít jednoznačná odpovědět na otázku, zda byl právní názor soudu
respektován či nikoliv. V případě, že je učiněn závěr, že závazný právní názor nebyl respektován,
je nutno přistoupit k posouzení, zda pro nerespektování byl dán důvod ve smyslu výše citované
judikatury. Takovým důvodem je změna skutkového nebo právního stavu, která by mohla mít
za následek vyslovení jiného právního názoru ze strany soudu. Právě změna právní úpravy podle
městského soudu měla za následek to, že žalovaný nemusel postupovat plně v intencích právního
názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem.
Pro posouzení správnosti úvah městského soudu je nejprve nutno rekapitulovat
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007,
č. j. 7 A 35/2002 - 180: „Takto formulovaný návrh je však neurčitý a vnitřně rozporný. Zúčastněná osoba
v něm tvrdí, že ochranná známka č. 207005 je zaměnitelně podobná, resp. shodná, a přitom se současně domáhá
jejího výmazu podle ustanovení §25 odst. 1 písm. a) zákona o ochranných známkách, aniž by návrh obsahoval
zmínku o tom, v čem je zápis v rozporu se zákonem o ochranných známkách. […] Mohou-li však účinky
výmazu v případě kumulativního petitu nastat v různou dobu (ex tunc a ex nunc), jak tomu bylo v daném
případě, je takový petit neurčitý.“
Žalovaný v následujícím řízení navrhovatele nevyzval k odstranění vad návrhu především
s ohledem na nabytí účinnosti zákona č. 441/2003 Sb. Závazný právní názor tedy žalovaným
respektován nebyl. Nejvyšší správní soud však má ve shodě s městským soudem za to,
že vázanost právním názorem zde byla prolomena účinností nové právní úpravy. Ve světle shora
citované judikatury tak nedošlo k porušení ust. §78 odst. 5 s. ř. s.
Navrhovatel v návrhu na výmaz ochranné známky „BROUK+BABKA“ uvedl, že je
majitelem ochranné známky „Brouk a Babka“, a k důvodům výmazu sdělil následující: „Napadená
ochranná známka tedy byla zapsána pro identické zboží jako ochranná známka č. 174,983 navrhovatele
s výjimkou sedlářských výrobků, které jsou však zaměnitelně podobné se zbožím uvedené ochranné známky. […]
Napadená ochranná známka a ochranné známky navrhovatele jsou zaměnitelně podobné, resp. shodné.
Nevýrazná „grafická úprava“ napadeného označení nepostačuje k odlišení od ochranných známek navrhovatele.
[…] Z důvodů uvedených výše a dle §25 odst. 1, písm. a) a dále odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách, navrhujeme, aby ochranná známka č. 207,005 byla vymazána z rejstříku ochranných známek.“
Žalovaný původně o návrhu rozhodoval za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb.,
který rozlišoval účinky zrušení ochranné známky podle ust. §25 odst. 1 písm. a) (ex tunc) a §25
odst. 2 (ex nunc). Výmaz ochranné známky na základě jednoho či druhého ustanovení tak měl
pro jejího vlastníka zásadně rozdílné účinky. Bylo by proto nepřípustné, aby žalovaný vymazal
ochrannou známku s účinky ex tunc, ačkoliv by navrhovatel požadoval provedení výmazu s účinky
ex nunc. S ohledem na obsah návrhu v nyní posuzované věci tak bylo nezbytné posoudit, zda
navrhovatel skutečně uvádí oba důvody, nebo na ust. §25 odst. 1 písm. a) zákona
č. 137/1995 Sb. bez náležité argumentace pouze odkazuje. V tomto směru nebyl návrh zcela
určitý a s ohledem na závažnost dopadu této nejasnosti bylo nezbytné, aby byl tento nedostatek
odstraňován. Nebylo jej možné překlenout a zvolit výmaz ochranné známky se závažnějšími
důsledky, aniž by bylo zcela zřejmé, že to navrhovatel skutečně požadoval. Pokud by žalovaný
překročil návrh, provedl by větší zásah do práv vlastníka ochranné známky, než k jakému byl
oprávněn.
Nejvyšší správní soud však ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2007, č. j. 7 A 35/2002 - 180,
nevyslovil závěr, že by žalovaný skutečně překročil rámec návrhu. Pouze konstatoval,
že nepřípustně zvolil provedení výmazu se závažnějšími důsledky, aniž by si ujasnil, že to bylo
bez jakýchkoliv pochybností navrhováno a že byly pro takový postup v návrhu předloženy
dostatečné důvody.
Po zrušení původního rozhodnutí o výmazu ochranné známky „BROUK+BABKA“
musel nově žalovaný zohlednit přechodná ustanovení zákona č. 441/2003 Sb., který v mezidobí
nabyl účinnosti.
Podle ust. §52 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb., byl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona podán návrh na výmaz podle §25 dosavadního zákona, bude projednán jako návrh
na zrušení ochranné známky nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou při splnění
podmínek a s účinky stanovenými v tomto zákoně.
Podle ust. §32 odst. 4 zákona č. 441/2003 Sb. na ochrannou známku, která byla
prohlášena za neplatnou, se hledí, jako by nikdy nebyla zapsána.
V prvé řadě tedy žalovaný musel posoudit, zda by měl být návrh posuzován jako návrh
na zrušení ochranné známky nebo jako návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou.
Citované ustanovení žalovanému uložilo povinnost posoudit návrh podle jeho obsahu,
neboť v něm obsažené odkazy na zákonná ustanovení pozbyly významu. Tyto odkazy mohl
žalovaný využít pouze jako vodítko pro interpretaci obsahu návrhu. Pokud tedy žalovaný
přistoupil k interpretaci obsahu návrhu a kvalifikoval jej jako návrh na prohlášení ochranné
známky za neplatnou podle ust. §32 odst. 3 ve spojení s ust. §7 odst. 1 písm. a) a podle ust. §32
odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., učinil tak plně v souladu s jeho přechodným ustanovením §52
odst. 4. Nejednalo se o domýšlení obsahu návrhu bez zákonné opory, nýbrž o překvalifikaci
návrhu ve světle nové právní úpravy, jejíž přechodná ustanovení s takovým postupem výslovně
počítají.
Nová právní úprava však především přinesla změnu v účincích výmazu, respektive
účincích prohlášení ochranné známky za neplatnou, na základě důvodů, které navrhovatel uváděl.
Nově totiž kolize se starší ochrannou známkou může vést výlučně k prohlášení ochranné známky
za neplatnou s účinky ex tunc (tj. hledí se na ni, jako by nikdy nebyla zapsána; viz ust. §32 odst. 4
zákona č. 441/2003 Sb.). Nemohlo tak již dojít k překročení návrhu v tom směru, že by žalovaný
prohlásil ochrannou známku za neplatnou s účinky ex tunc, ačkoliv by navrhovatel ve skutečnosti
žádal pouze prohlášení neplatnosti ex nunc. Nemohla tedy nastat situace, kdy by žalovaný
interpretací obsahu návrhu provedl větší zásah do práv vlastníka ochranné známky, než k jakému
byl oprávněn. V důsledku účinnosti zákona č. 441/2003 Sb. vymizely jakékoliv pochybnosti
o tom, že navrhovatel žádá o prohlášení ochranné známky „BROUK+BABKA“ za neplatnou
s účinky ex tunc.
Je nutno dát za pravdu městskému soudu také v tom, že by bylo vhodnější, kdyby
žalovaný přes výše uvedené vyzval navrhovatele k odstranění nejasností jeho návrhu.
Přinejmenším by se tím vyhnul jakýmkoliv pochybnostem o tom, zda skutečně pouze provedl
interpretaci obsahu návrhu v souladu s požadavkem zákona, nebo již návrh dotvořil nad rámec
zákonného zmocnění. Nejvyšší správní soud nicméně dospěl k závěru, že žalovaný postupoval
v souladu se zákonem a neporušil ust. §78 odst. 5 s. ř. s.
Na výše uvedeném nic nemění ani to, že Nejvyšší správní soud své závěry vyslovil v době,
kdy již byl zákon č. 441/2003 Sb. účinný. Plně v souladu s ust. §75 odst. 1 s. ř. s. totiž věc
posuzoval podle dřívějšího právního stavu a k nové právní úpravě se nijak nevyjádřil.
Jelikož nebylo navrhovatele potřeba vyzývat k odstranění nedostatků jeho návrhu, není
na danou situaci použitelný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 5 As 33/2008 - 118, na který stěžovatelka poukazovala. V něm byly posuzovány důsledky
neodstranění vad návrhu na výmaz ochranné známky přes výzvu žalovaného. V nyní
projednávané věci však navrhovatel vyzýván nebyl, a proto se žádné podobné důsledky dostavit
nemohly.
Nelze přisvědčit ani námitce, že se městský soud nevypořádal se změnou právní úpravy,
neboť podle prováděcí vyhlášky musí být návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky
odůvodněn. Povinnost odůvodnit návrh měl navrhovatel vždy – za dřívější i za stávající právní
úpravy. V tomto směru nebyla právní úprava změněna. Návrh na výmaz ochranné známky
„BROUK+BABKA“ přitom odůvodněn byl. K opačnému závěru ostatně nedospěl ani Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2007, č. j. 7 A 35/2002 - 180. Shledal-li návrh s ohledem
na tehdejší právní úpravu neurčitým, neznamená to, že by jej považoval za nezdůvodněný.
Na samotný závěr, že návrh důvody obsahoval, přitom změna právní úpravy neměla žádný vliv.
Stěžovatelka dále namítla, že městský soud nedodržel ust. §52 odst. 5 zákona
č. 441/2003 Sb. Žalovaný i soud byli podle ní povinni zkoumat neužívání ochranné známky
„Brouk a Babka“ z úřední povinnosti a přihlédnout k následkům dle ust. §14 zákona
č. 441/2003 Sb. Tato námitka není důvodná.
Podle ust. §52 odst. 5 zákona č. 441/2003 Sb., neskončilo-li řízení o výmazu ochranné
známky podle §25 odst. 2 a 3 dosavadního zákona přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,
je navrhovatel výmazu na výzvu Úřadu povinen prokázat užívání starší ochranné známky
ve smyslu §13 tohoto zákona.
Podle ust. §13 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb., pokud do 5 let od zápisu nezačal vlastník
ochrannou známku řádně užívat pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, nebo pokud toto
užívání bylo přerušeno nejméně na nepřetržitou dobu 5 let, podléhá ochranná známka následkům
uvedeným v tomto zákoně (§14 a 31), ledaže pro neužívání existují řádné důvody.
Podle ust. §14 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb. ochranná známka nemůže být prohlášena
za neplatnou z důvodu existence starší ochranné známky, pokud tato starší ochranná známka
nesplňuje podmínky užívání uvedené v §13.
Podle ust. §31 odst. 1 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. Úřad zruší ochrannou známku
v řízení zahájeném na návrh třetí osoby, jestliže ochranná známka nebyla po nepřetržitou dobu 5
let řádně užívána pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána, a pro neužívání neexistují řádné
důvody; k užívání, které bylo zahájeno, popřípadě v němž bylo pokračováno po pětiletém
neužívání ochranné známky ve lhůtě 3 měsíců před podáním návrhu, se nepřihlíží, pokud
přípravy pro započetí užívání nebo pokračování v užívání nastaly až poté, co se vlastník dozvěděl
o tom, že by mohl být podán návrh na zrušení ochranné známky.
Zákon č. 441/2003 Sb. v citovaných ustanoveních stanovil povinnost užívat zapsanou
ochrannou známku pod sankcí omezení či ztráty práv z ochranné známky. Jak uvádí důvodová
zpráva (sněmovní tisk č. 288/0, dostupný na http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw
?o=4&ct=288&ct1=0), ust. §14 tohoto zákona „je ochranou přihlašovatelů a vlastníků pozdějších
ochranných známek před existencí ochranných známek, které byly zapsány s úmyslem blokovat zápis jiných
ochranných známek, ale i známek zásobních či spekulativních, které byly přihlášeny pouze za účelem dosažení
zisku ze známkové transakce.“ Jedná se tedy o prostředek ochrany přihlašovatelů a vlastníků
pozdějších ochranných známek, u nichž se předpokládá vyvíjení určité aktivity za účelem ochrany
svých práv. Z této premisy vychází také odborná literatura (Horáček, R. a kol. Zákon o ochranných
známkách. Zákon o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového
vlastnictví. Komentář. 2. vyd. Praha : C.H.Beck, 2008, s. 158): „Bude-li v řízení stát proti přihlášce pozdější
ochranné známky známka či její přihláška dřívější, může se přihlašovatel bránit této kolizi poukazem
na okolnost, že dřívější ochranná známka není užívána. Bude pak na úředním zjištění, popřípadě na důkazech,
které o užívání ochranné známky předloží namítající, aby se námitka neužívání starší ochranné známky v řízení
o pozdějších ochranné známce uplatnila.“ Rezignuje-li tedy přihlašovatel či vlastník pozdější ochranné
známky na ochranu svých práv a tento prostředek ochrany neuplatní, nebude mu v souladu
se zásadou vigilantibus iura scripta sunt („Právo přeje bdělým, nechť každý si střeží svá práva.“)
zpravidla možné takovou ochranu přiznat. Ust. §13 zákona č. 441/2003 Sb. neukládá
žalovanému výslovně povinnost z úřední povinnosti zkoumat v rámci řízení o návrhu
na prohlášení ochranné známky za neplatnou to, zda starší ochranná známka je či v rozhodné
době byla užívána. Nenamítne-li vlastník pozdější ochranné známky neužívání starší ochranné
známky a nevyvstane-li v řízení v tomto směru ani žádná pochybnost, nemusí žalovaný provádět
k této otázce dokazování.
K jinému závěru nelze dospět ani aplikací ust. §52 odst. 5 zákona č. 441/2003 Sb. Jedná
se pouze o přechodné ustanovení stanovící pravidlo, že i v řízeních zahájených před účinností
tohoto zákona se uplatní nové ust. §13. Na charakteru tohoto ustanovení to však nic nemění.
Ostatně ani dikce přechodného ustanovení §52 odst. 5 nestanoví žalovanému povinnost vyzvat
navrhovatele k prokázání užívání starší ochranné známky, nýbrž pouze povinnost navrhovatele
prokázat užívání starší ochranné známky k případné výzvě žalovaného. Opět však platí,
že nevyvstane-li v řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou žádná pochybnost o užívání
starší ochranné známky, nemusí žalovaný její užívání či neužívání prokazovat a za tím účelem
tedy ani navrhovatele vyzývat k předložení důkazů. Námitka, že měl žalovaný tuto otázku
posuzovat z úřední povinnosti, je tedy nedůvodná.
Už vůbec nemůže být z citovaných ustanovení dovozena povinnost soudu hodnotit
užívání či neužívání starší ochranné známky (nota bene z úřední povinnosti), nebylo-li předmětem
hodnocení ze strany správního orgánu. V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
správní soudy pouze přezkoumávají zákonnost postupu správního orgánu a jeho rozhodnutí.
Městský soud proto neměl z úřední povinnosti, ani na základě žalobní námitky hodnotit, zda byla
ochranná známka „Brouk a Babka“ užívána. Na základě žalobní námitky mohl pouze hodnotit,
zda se žalovaný neposouzením této otázky nebo jejím nesprávným posouzením dopustil
nezákonnosti. Městský soud přitom k této námitce uvedl, že ust. §52 odst. 5 zákona
č. 441/2003 Sb. míří na jiné skutečnosti průkazu výmazu, které nebyly předmětem řízení. Jinými
slovy, nebylo-li ve správním řízení namítáno neužívání starší ochranné známky, nebyl dán důvod
pro aplikaci tohoto ustanovení – tj. pro to, aby byl navrhovatel žalovaným vyzván k prokázání
užívání starší ochranné známky.
Pouze na okraj je vhodné zmínit, že v návrhu nebyl uveden pouze důvod dle ust. §25
odst. 2 zákona č. 137/1995 Sb., ale také důvod dle ust. §25 odst. 1 písm. a) zákona
č. 137/1995 Sb., na který se přechodné ustanovení §52 odst. 5 zákona č. 441/2003 Sb.
nevztahuje.
Další okruh námitek směřuje proti postupům v rámci zápisu ochranné známky „Brouk
a Babka“ a s ní spojených údajů do rejstříku ochranných známek. Ani tyto námitky nejsou
důvodné.
Otázkou případných pochybení při zápisu ochranné známky „Brouk a Babka“ se již
zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 2. 2007, č. j. 7 A 35/2002 - 180.
Dospěl při tom k následujícím závěrům: „Nedůvodný je také další žalobní bod, v němž byly namítány
vady řízení týkající se zápisu ochranné známky č. 174983. Důvodem pro zamítnutí návrhu na výmaz ochranné
známky žalobce č. 207005 nemůže být skutečnost, že řízení o zápis ochranné známky č. 174983 s právem
přednosti případně trpělo procesními vadami, ani že rozhodnutí vydané v tomto řízení by mělo vady. Řízení
o výmazu ochranné známky totiž není další možností přezkumu zápisného řízení týkajícího se jiné ochranné
známky. Proto v žalobě v tomto směru namítaná nezákonnost nemůže být v řízení o výmaz ochranné známky
č. 207005 vůbec zkoumána. Předmětem zkoumání v řízení o výmaz předmětné ochranné známky může
být pouze naplnění důvodů podle ustanovení §25, popř. §26, zákona o ochranných známkách. Nelze jistě
vyloučit, že důvody pro výmaz ochranné známky jsou důsledkem toho, že řízení o zápis ochranné známky
s právem přednosti neproběhlo řádně, ovšem není-li zde následku, pro který lze ochrannou známku vymazat, jsou
procesní vady původního řízení o zápisu ochranné známky irelevantní. Z těchto důvodů nelze žalovanému
opodstatněně vytýkat, že se těmito otázkami v řízení o výmaz ochranné známky žalobce nezabýval, a stejně
tak se jimi nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud v tomto řízení.“
V tomto případě se žalovaný právním názorem Nejvyššího správního soudu v následném
správním řízení plně řídil a námitky směřující do procesu zápisu ochranné známky „Brouk
a Babka“ věcně neposuzoval s tím, že v řízení o návrhu na prohlášení ochranné známky
za neplatnou nelze zpochybňovat zápisné řízení či platnost namítané ochranné známky, která je
zapsána v rejstříku ochranných známek s dřívějším právem přednosti.
Tyto závěry mají oporu především v charakteru evidence údajů v rejstříku ochranných
známek. Podle ust. §44 odst. 2, věty první zákona č. 441/2003 Sb. je rejstřík veřejný a každý má
právo do něj nahlížet, pořizovat si kopie a výpisy. Toto pravidlo vyjadřuje princip formální
veřejnosti. Obrácenou stranou téže mince je pak princip materiální veřejnosti, který chrání důvěru
v zápis v rejstříku. Bez ohledu na to, zda zápis určité skutečnosti je konstitutivní nebo
deklaratorní, zapsané údaje se pokládají za veřejně ohlášené a nikdo se nemůže dovolávat
neznalosti těchto údajů (k tomu srov. také Horáček, R. a kol. Zákon o ochranných známkách. Zákon
o ochraně označení původu a zeměpisných označení. Zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví.
Komentář. 2. vyd. Praha : C.H.Beck, 2008, s. 246-248). Z priority správnosti zápisu v rejstříku
a potřeby chránit právní jistotu vychází i ust. §2 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., podle něhož
na území České republiky požívají ochrany ochranné známky, které jsou zapsány v rejstříku
ochranných známek vedeném žalovaným.
Údaje uvedené v rejstříku ochranných známek je proto nutno považovat za údaje
evidované v souladu se skutečností, dokud není v rejstříku dosaženo změny. Taková změna může
nastat například v důsledku rozhodnutí o prohlášení ochranné známky za neplatnou či zrušení
rozhodnutí o zamítnutí námitek. Není-li možné domoci se ochrany svých veřejných subjektivních
práv jiným způsobem, může být prostředkem nápravy také žaloba na ochranu před nezákonným
zásahem, spočívajícím v evidenci nezákonného údaje. Dokud je však určitý údaj v rejstříku
ochranných známek evidován, je na místě z něj vycházet.
Nelze proto přisvědčit námitce stěžovatelky, že ochranná známka „Brouk a Babka“
neexistuje či nemůže požívat ochrany. Takový závěr by byl v přímém rozporu s ust. §2 písm. a)
zákona č. 441/2003 Sb. Jelikož tato ochranná známka byla zapsána do rejstříku ochranných
známek, existuje a požívá ochrany podle tohoto zákona.
Žalovaný také postupoval správně, jestliže vycházel v řízení o návrhu na prohlášení
ochranné známky „BROUK+BABKA“ za neplatnou z údajů evidovaných u ochranné známky
„Brouk a Babka“ v rejstříku ochranných známek. Tvrzená pochybení týkající se zápisu ochranné
známky „Brouk a Babka“ mohla být relevantní výlučně pro případná řízení týkající se této
ochranné známky (např. pro řízení o jejím výmazu). To platí bez ohledu na to, zda ten či onen
úkon správního orgánu či jiné osoby týkající se ochranné známky „Brouk a Babka“ měl částečně
také charakter či důsledky hmotněprávní. Stejně tak by nemohlo na uvedeném nic změnit ani to,
že by bylo možné na některý z takových úkonů v režimu soukromého práva pohlížet jako
na neplatný. Pro žalovaného totiž byl tak jako tak určující zápis v rejstříku ochranných známek.
Polemika ohledně výlučně procesního či částečně hmotněprávního charakteru některých úkonů
a ohledně jejich neplatnosti je proto zcela bezpředmětná.
Výše uvedené se týká tvrzených nedostatků přihlášky ochranné známky „Brouk a Babka“,
tvrzeného pozdějšího rozšíření seznamu výrobků a služeb, nedostatků jiných podání
přihlašovatele, nesprávného postupu úřední osoby, nezaplacení správních poplatků v dostatečné
výši, nesprávného uvedení práva přednosti v rejstříku ochranných známek či nezákonnosti
provedení opravy zápisu.
Nebyly-li uvedené skutečnosti relevantní z hlediska řízení o návrhu na prohlášení
ochranné známky „BROUK+BABKA“ za neplatnou, nebyl dán ani žádný důvod
pro prokazování těchto skutečností listinami obsaženými ve správních spisech, jak se dožadovala
stěžovatelka. Námitka, že soud neprovedením dokazování pochybil, je proto také nedůvodná.
Evidence některých údajů týkajících se ochranné známky „Brouk a Babka“ v rejstříku
ochranných známek má pochopitelně dalekosáhlé důsledky pro ochrannou známku stěžovatelky.
Je proto pochopitelné, že se stěžovatelka snaží brojit proti evidenci těchto údajů (např. zahrnutí
třídy 18 do seznamu výrobků a služeb, či evidované datum práva přednosti). K tomu však musí
využít zákonem stanovené prostředky, jako je návrh na prohlášení ochranné známky
za neplatnou či žaloba na ochranu před nezákonným zásahem. V podrobnostech lze odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 7 As 119/2013 - 106, vydaný
v související věci. Zde byly s ohledem na výslovnou námitku, že došlo k odmítnutí přístupu
k soudu, podrobněji analyzovány prostředky nápravy případných zásadních pochybení spojených
s postupem při zápisu ochranné známky „Brouk a Babka“ a souvisejících údajů do rejstříku
ochranných známek. Byl přitom učiněn závěr, že stěžovatelka po celou dobu od zápisu této
ochranné známky disponovala prostředkem nápravy. Do účinnosti zákona č. 441/2003 Sb. byl
takovým prostředkem návrh na výmaz ochranné známky dle ust. §23 zákona č. 174/1988 Sb.
nebo dle ust. §25 zákona č. 137/1995 Sb. Případné rozhodnutí o zamítnutí tohoto návrhu pak
bylo přezkoumatelné soudy. Od účinnosti zákona č. 441/2003 Sb. je takovým prostředkem
žaloba na ochranu před nezákonným zásahem dle ust. §82 an. s. ř. s. Nevyužila-li stěžovatelka
těchto prostředků, nebo využila-li je, avšak neúspěšně, nemůže s úspěchem v rámci řízení
o prohlášení ochranné známky „BROUK+BABKA“ za neplatnou pro kolizi se starší ochrannou
známkou tvrdit, že některé údaje spjaté se starší ochrannou známkou jsou v rejstříku ochranných
známek evidovány nesprávně.
Žalovaný přitom zcela správně vycházel z údajů evidovaných v rejstříku ochranných
známek v době, kdy bylo vedeno řízení o návrhu na prohlášení ochranné známky
„BROUK+BABKA“ za neplatnou, a nikoliv v době zápisu této ochranné známky. Stěžovatelka
proto nemůže s úspěchem namítat, že navrhovatel nebyl oprávněn podat návrh, neboť v době
zápisu ochranné známky „BROUK+BABKA“ neměl v rejstříku zapsánu třídu 18 pro svou
ochrannou známku „Brouk a Babka“. Z rejstříku ochranných známek totiž naopak v průběhu
řízení o návrhu na prohlášení ochranné známky „BROUK+BABKA“ za neplatnou vyplývalo
(a nadále vyplývá), že navrhovatel byl v době zápisu ochranné známky „BROUK+BABKA“
vlastníkem ochranné známky „Brouk a Babka“ zapsané mimo jiné pro třídu 18, a to s právem
přednosti od 18. 12. 1991.
Nelze přisvědčit ani tvrzení stěžovatelky, že uvedený právní názor byl překonán
s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 298/09, a s ohledem
na nově podaný návrh na prohlášení ochranné známky „Brouk a Babka“ za neplatnou.
Jak je patrné z výše uvedeného, samotné podání návrhu na prohlášení ochranné známky
za neplatnou nemá vliv na evidenci údajů v rejstříku ochranných známek. Žalovaný proto i nadále
musí vycházet z údajů evidovaných. Bylo by jistě vhodnější, aby žalovaný rozhodoval o návrhu
na prohlášení starší ochranné známky za neplatnou před tím, než rozhodne o návrhu na
prohlášení pozdější ochranné známky za neplatnou z důvodu kolize s touto starší ochrannou
známkou, popřípadě aby rozhodoval současně. V daném případě to však nemohlo mít žádný vliv
na zákonnost správního rozhodnutí, neboť žalovaný i soudy shledali, že návrh na prohlášení
ochranné známky „Brouk a Babka“ nebyl důvodný.
Navíc, i kdyby byla ochranná známka „Brouk a Babka“ prohlášena za neplatnou, mělo by
pro řízení týkající se ochranné známky „BROUK+BABKA“ význam právě a jen to, že ochranná
známka „Brouk a Babka“ je ex tunc neplatná. Tvrzenými pochybeními při zápisu této ochranné
známky by se žalovaný tak jako tak zabývat nemohl. Podání návrhu na prohlášení ochranné
známky „Brouk a Babka“ tedy nemohlo mít žádný vliv na právní názor vyjádřený v předchozím
zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 7 A 35/2002 - 180.
Z podobných důvodů nelze přisvědčit ani námitce, že měl žalovaný zahájit ex offo řízení
o výmazu ochranné známky „Brouk a Babka“. Samotné zahájení řízení by opět nemělo vliv
na evidenci údajů v rejstříku ochranných známek. Vedle toho nelze v tomto případě hovořit
o pochybení žalovaného, neboť zahájení řízení z úřední povinnosti je v jeho diskreci.
Stěžovatelka nedisponuje veřejným subjektivním právem na to, aby žalovaný takové řízení zahájil.
Proto nemohla být nezahájením řízení dotčena na žádném takovém veřejném subjektivním
právu, kterému by mohly správní soudy poskytnout ochranu (srov. obdobně také rozsudek
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 9. 2001, č. j. 7 A 47/99 - 32; č. 904/2002 Soudní judikatury).
Návrh na výmaz ochranné známky „Brouk a Babka“ ostatně mohla podat sama stěžovatelka.
Právní názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu
nemohl být překonán ani nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 298/09
(ochranná známka „POLÁRKA“). Ústavní soud zde posuzoval případ, kdy společnost
POLÁRKA s. r. o. řádně od počátku hájila svá práva návrhem na výmaz ochranné známky, a to
plně v souladu s tehdejší právní úpravou. Teprve po deseti letech orgány veřejné moci shledaly
její argumentaci správnou, nicméně v té době již zákon č. 441/2003 Sb. pro jí tvrzenou
skutečnost neumožňoval prohlásit ochrannou známku za neplatnou, a její návrh proto nebyl
úspěšný. Ústavní soud shledal, že uplynutí značné doby jde k tíži orgánů veřejné moci, zrušil
napadená rozhodnutí soudu a předsedy žalovaného a uložil mu, aby přihlédl k této skutečnosti,
která by mohla mít vliv na ochranu vlastnického práva společnosti POLÁRKA s. r. o.
Ústavní soud především uložil žalovanému, aby se tvrzenými pochybeními týkajícími
se ochranné známky „POLÁRKA“ zabýval v řízení o prohlášení této, nikoliv jiné, konkurující
ochranné známky za neplatnou. Jeho závěry se proto nijak nedotýkají situace, kdy jsou pochybení
při zápisu starší ochranné známky tvrzena v rámci řízení o prohlášení pozdější ochranné známky
za neplatnou. Již z tohoto důvodu nemohl mít tento nález vliv na právní názor vyjádřený
v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č. j. 7 A 35/2002 - 180. Navíc
stěžovatelka nepodala návrh na prohlášení ochranné známky „Brouk a Babka“ za neplatnou
okamžitě poté, co zjistila, že byla zapsána, respektive že byl opraven její zápis. K podání návrhu
na prohlášení ochranné známky za neplatnou přistoupila až v roce 2007, za účinnosti zákona
č. 441/2003 Sb. Tento zákon tedy na rozdíl od řízení ve věci ochranné známky „POLÁRKA“
nijak nevstoupil do probíhajícího řízení o prohlášení ochranné známky „Brouk a Babka“
za neplatnou s tím, že by v tomto řízení zásadně změnil právní postavení navrhovatele.
V neposlední řadě v nyní posuzované věci nejde o situaci, kdy by soudy shledaly, že stěžovatelka
jednala po právu, ovšem s ohledem na změnu právní úpravy ji již nelze poskytnout ochranu.
Žalovaný i soudy konstantně od počátku zastávaly názor, že tvrzená pochybení týkající se zápisu
ochranné známky „Brouk a Babka“ nejsou relevantní v řízení o prohlášení ochranné známky
„BROUK+BABKA“ za neplatnou.
Další stěžovatelkou předkládaná judikatura na posuzovanou věc nedopadá. Nález
Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, s předmětem této věci nijak nesouvisí.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 6 A 39/2001 - 85, se týkal okruhu
nezákonností, které mohly být důvodem pro výmaz ochranné známky za účinnosti zákona
č. 137/1995 Sb. Nezabýval se tedy otázkou, zda lze v rámci řízení o prohlášení pozdější ochranné
známky za neplatnou namítat pochybení spojená se zápisem ochranné známky starší. A nakonec
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2004, č. j. 9 Ca 110/2003 - 36
(č. 706/2005 Sb. NSS), se zabýval otázkou možného získání rozlišovací způsobilosti označení,
které bylo před podáním přihlášky používáno dvěma podnikateli. Taková otázka však v nyní
posuzované věci řešena nebyla.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady
v řízení o kasační stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Osoba
zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem nebyla uložena
žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly (§60 odst. 5 s. ř. s. a contrario).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2014
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu