ECLI:CZ:NSS:2014:8.AS.54.2014:15
sp. zn. 8 As 54/2014 - 15
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č. proti žalované: Česká
advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne
23. 8. 2010, čj. 2208/10, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 20. 3. 2014, čj. 11 A 298/2011 – 67,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 23. 8. 2010, čj. 2208/10, zrušila své předchozí rozhodnutí
o určení advokáta k poskytnutí právní služby žalobci, protože vydáním usnesení Ústavního soudu
ze dne 3. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 1947/10, pominuly důvody, pro které byl advokát žalobci určen.
2. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Krajského soudu v Brně, který
ji usnesením ze dne 22. 9. 2010, čj. 30 A 89/2010 – 9, postoupil místně příslušnému Městskému
soudu v Praze.
3. Městský soud zastavil řízení usnesením ze dne 20. 3. 2014, čj. 11 A 298/2011 – 67,
protože žalobce nezaplatil soudní poplatek za žalobu ve lhůtě stanovené soudem v usnesení
čj. 11 A 298/2011 – 48.
II.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností, ve které
namítl, že předmětné usnesení je svévolným aktem, protože soud nezohlednil žádost stěžovatele
o osvobození od soudních poplatků. Městský soud nebyl vázán rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2012, čj. 4 Ads 41/2012 – 32, na který odkázal (všechna citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud by kterýkoliv
senát kteréhokoliv soudu vyslovil, že žádostí o osvobození od soudních poplatků se disponuje
řízením, jednalo by se o „pitomost “, což stěžovatel není povinen soudu vysvětlovat.
III.
5. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje
převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu,
ale pro samotné vedení sporu (viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 – 13).
6. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 1000
spisů, kde stěžovatel vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen během roku 2013
napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu téměř 400 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval jako
účastník řízení, přičemž z tohoto počtu jich bylo dosud vyřízeno, resp. rozhodnuto 392 (69 řízení
bylo zastaveno, 51 věcí bylo odmítnuto, 186 zamítnuto, pouze ve 4 případech zdejší soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly
vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství stěžovatelem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo
u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž stěžovatel vystupoval
jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí, v roce 2012 již 312 věcí a v roce 2013 dokonce
399 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě
neznamená, že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost
stěžovatelem vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
7. Předmět sporu v nyní posuzované věci se neliší od mnoha předchozích řízení, v nichž
stěžovatel podal žalobu proti České advokátní komoře a brojil proti rozhodnutí, kterým žalovaná
zrušila rozhodnutí o určení advokáta k poskytnutí právní služby stěžovateli (srov. např. rozsudky
ze dne 25. 3. 2014, čj. 2 As 106/2013 – 22, ze dne 7. 3. 2012, čj. 6 As 50/2011 – 82, nebo
usnesení ze dne 14. 4. 2011, ve spojených věcech sp. zn. 6 Ads 25/2011, sp. zn. 6 Ads 26/2011
a sp. zn. 6 Ads 27/2011). Obdobně stěžovatel napadá také rozhodnutí žalované o určení
advokáta, viz např. rozsudek čj. 2 As 45/2012 – 11, v němž Nejvyšší správní soud podrobně
popsal pravidelný průběh soudního řízení vedeného stěžovatelem s žalovanou. Uvedeným
řízením je společné, že stěžovatel pravidelně zpochybňuje místní příslušnost soudu či vytýká jiné
domnělé formální nedostatky, které jsou pro řešení samotné podstaty sporu podružné.
8. Ani v posuzované věci tomu nebylo jinak. Stěžovatel podanou žalobu „rozhojnil “ o zjevně
účelové návrhy na zahájení dalších řízení: (1) návrh na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení
čj. 30 A 89/2010 – 9 o postoupení žaloby místně příslušnému Městskému soudu v Praze Krajský
soud v Brně zamítl usnesením ze dne 24. 1. 2011, čj. 30 A 89/2010 – 24, (2) kasační
stížnost proti témuž usnesení Nejvyšší správní soud odmítl usnesením ze dne 27. 7. 2011,
čj. 6 Ads 56/2011 – 39, (3) návrh na vyslovení místní nepříslušnosti městského soudu tento soud
zamítl usnesením ze dne 1. 3. 2012, čj. 11 A 298/2011 – 55.
9. Žádost o osvobození od soudních poplatků podaná dne 6. 3. 2013 v řízení před
městským soudem tak byla pouze dalším z řady obstrukčních nástrojů, které stěžovatel využívá
k bezúčelnému prodlužování řízení a neodůvodněnému zahlcování soudní soustavy. Stěžovatel
zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků případně také o ustanovení advokáta.
Po zamítnutí těchto žádostí pak požádá o povolení splátek soudního poplatku nebo posečkání
s jeho platbou, resp. o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi. Správní
soudy však tyto žádosti zpravidla zamítnou z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem
a jeho obstrukčního přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012,
čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 22, která byla stěžovateli doručena
a jejich obsah je mu proto znám). Stěžovatel tak rozehrává písemný „ping pong“ se správními
soudy, který prodlužuje soudní řízení o několik týdnů až měsíců. Výsledkem řízení pak obvykle
bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku
o počtu zastavených řízení).
10. Jakkoliv se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s městským soudem, že žádost
o osvobození od soudních poplatků je návrhem, kterým se disponuje řízením, a který proto musí
být podán v náležité formě podle §37 odst. 2 s. ř. s., neshledal důvody, které by opodstatňovaly
zrušení napadeného usnesení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. S ohledem
na výše uvedené praktiky stěžovatele nelze jeho žádost o osvobození od soudních poplatků
považovat za vážně míněný návrh, ale je třeba ji vyhodnotit jako šikanózní výkon práva s cílem
vyvolat průtahy řízení, kterému soud může odepřít ochranu.
11. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které
zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení
ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
12. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel
na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání
práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako úplně neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
13. Nadto žaloba podaná v posuzované věci byla zjevně bezúspěšným návrhem ve smyslu
§36 odst. 3 s. ř. s. Vznesené žalobní námitky nemohly být prima facie důvodné, protože stěžovatel
nezpochybnil důvod, pro který žalovaná rozhodla o zrušení určení advokáta. Tímto důvodem
bylo ukončení řízení vedeného pod sp. zn. I. ÚS 1947/10 před Ústavním soudem, stěžovatel tedy
právní pomoc pro předmětné řízení nadále nepotřeboval. Stěžovatel neuplatnil námitky, které
by svědčily o dotčení jeho veřejných subjektivních práv, namísto toho zatěžoval řízení zjevně
bezúčelnými návrhy, mezi které patřila i žádost o osvobození od soudních poplatků. Z týchž
důvodů nemohla být zcela zjevně úspěšná ani kasační stížnost, v níž se stěžovatel domáhal,
aby bylo pokračováno v řízení před městským soudem.
14. Nejvyšší správní soud nepochyboval, že stěžovatel byl při podání žaloby i kasační
stížnosti opět veden pouze snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013,
čj. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13,
jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl), nikoliv snahou o ochranu svých subjektivních veřejných
práv.
15. V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi
k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Jak již bylo shora popsáno, předmětné výzvy obvykle
neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě řízení. Nejvyšší správní soud nepochyboval,
že bezúčelný a zcela neefektivní postup by se opakoval i v posuzované věci.
16. Obdobný postup volí v případě opakujících se zjevně nedůvodných podání stěžovatele
také Ústavní soud. Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele v řízení o ústavní stížnosti
vyslovil, že poučení o této povinnosti není nutno stěžovateli zasílat vždy v každém individuálním
řízení, jestliže se tak stalo v identických případech předchozích. Pokud lze vycházet
ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé
stěžovatele zpravit o zásadě povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem, setrvání
na požadavku vždy nového a totožného poučování by se jevilo jako formalistické a neefektivní
(viz usnesení ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo výše zmíněné usnesení
sp. zn. I. ÚS 1632/13, obdobně srov. usnesení ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 4255/12,
ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 3748/12, nebo ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 3747/12).
Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že uvedené závěry lze vztáhnout i na poučování
o povinnosti být zastoupen advokátem a povinnosti zaplatit soudní poplatek v řízení o kasační
stížnosti. Stěžovatel byl zdejším soudem poučen o těchto povinnostech nesčetněkrát, jejich
existence si proto musí být nepochybně vědom.
17. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
18. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. května 2014
JUDr. Jan Passer
předseda senátu