ECLI:CZ:NSS:2014:9.AS.149.2013:44
sp. zn. 9 As 149/2013 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudce Zdeňka Kühna a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobců: a) Ing. P. T., a b)
E. P., oba zast. JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6, Liberec II,
proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec 2, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 9. 2012, č. j. OÚPSŘ 219/2012-330, v řízení o kasační stížnosti
žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 12.
2013, č. j. 59 A 89/2012-39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Hodkovice nad Mohelkou, stavebního úřadu
(dále jen „stavební úřad“), ze dne 19. 6. 2012, č. j. SÚ-1124/2010/J/Rozh 2-330,
sp. zn. 1124/2010, bylo žalobcům a) a b), dále jen „stěžovatelé“, dle §88 odst. 1 písm. b) zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
a relevantním pro posouzení věci (dále jen „starý stavební zákon“), a §39 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, nařízeno odstranění stavby
provedené bez potřebného veřejnoprávního oprávnění k provedení stavby, a to stavby oplocení
umístěné na pozemcích p. č. 208, 206/1, 206/2, 115/2 a 115/1 v k. ú. Záskalí, obec Hodkovice
nad Mohelkou, kolem rozestavěného rekreačního domu umístěného na p. č. 20/1,
vše k. ú. Záskalí, v rozsahu a dle situace podrobně popsané a rovněž zakreslené na výkresu
skutečného zaměření. Současně bylo stěžovatelům uloženo nahradit paušální částkou náklady
řízení. Stěžovatelé podali odvolání, jež bylo rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje,
odbor územního plánování a stavebního řádu (dále jen „žalovaný“), ze dne 6. 9. 2012,
č. j. OÚPSŘ 219/2012-330, při potvrzení prvostupňového rozhodnutí zamítnuto.
Žaloba stěžovatelů podaná proti tomuto rozhodnutí dne 7. 11. 2012 byla zamítnuta výrokem I.
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „krajský soud“)
ze dne 4. 12. 2013, č. j. 59 A 89/2012-39; výrokem II. rozsudku bylo rozhodnuto, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
I. Obsah kasační stížnosti
[2] Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé včasnou kasační stížnost,
a to z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítli, že krajský soud věc
nesprávně právně posoudil, přičemž v řízení se vyskytly vady ovlivňující zákonnost napadeného
rozhodnutí.
[3] V kasační stížnosti uvedli, že již od počátku činili právní kroky, aby stavba byla legální
(dne 1. 7. 2005 oznámili jako stavebníci stavbu oplocení, dne 1. 9. 2005 ohlásili stavbu oplocení,
a dne 16. 6. 2008 oznámili, že nechají instalovat prozatímní oplocení na svém pozemku). Tvrdili
rovněž, že Magistrát města Liberec, odbor životního prostředí, vyslovil s navrhovanou stavbou
oplocení souhlas.
[4] Stěžovatelé popřeli, že by stavba stála na účelové pozemní komunikaci.
Předně nesouhlasili s rozhodnutím správního orgánu o existenci účelové komunikace (poukázali
na řízení u Městského úřadu Hodkovice nad Mohelkou pod č. j. hso/ka/4145/4/2008/280).
Připomenuli, že stavba nestojí na účelové komunikaci celá, což mělo být zohledněno.
Popřeli navíc nezbytnou komunikační potřebu vlastníků nemovitosti č. p. 45, neboť tato může
být zajištěna „odshora“ přes pozemek p. č. 125 a 208 a nikoliv „odspoda“ přes pozemek stěžovatelů.
Tvrdili rovněž, že stavěli oplocení v dobré víře, že staví na pozemku v jejich vlastnictví
a nikoliv na veřejně přístupné účelové komunikaci (citovali přitom rozsudek Nejvyššího soudu
sp. zn. 22 Cdo 178/2005 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 33/2004-68).
Rozhodnutí o odstranění stavby zasahuje dle stěžovatelů do jejich práv obdobně jako vyvlastnění,
proto je třeba nahlížet na institut odstranění stavby jako na nejzazší prostředek řešení věci.
[5] Stěžovatelé také zpochybnili zákonnost správního řízení tím, že ve věci byla
postupně vydána stavebním úřadem tři rozhodnutí, avšak po zrušení prvního a druhého
rozhodnutí stavebního úřadu (ze dne 20. 2. 2007 a 31. 3. 2011) krajským úřadem nemělo být
v původním správním řízení pokračováno, ale mělo být zahájeno nové správní řízení,
neboť dle stěžovatelů v těchto třech dílčích řízeních bylo vždy rozhodováno o jiné stavbě.
V případě nově zahájeného správního řízení by stavební úřad postupoval již dle zákona
č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „nový stavební zákon“).
II. Vyjádření žalovaného a replika stěžovatelů
[6] Dle žalovaného je obsah kasační stížnosti totožný s žalobními námitkami,
se kterými se krajský soud dostatečně vypořádal; žalovaný vyjádřil plný souhlas se závěrem
krajského soudu, dle něhož žalobní námitky neměly žádnou spojitost s možným zkrácením
věcných práv stěžovatelů. Stavební úřad i žalovaný rozhodovali na základě podkladů
postačujících k posouzení všech otázek ve věci a námitkami stěžovatelů se řádně zabývali
v rozsahu, jak jim umožňoval starý stavební zákon. Rozhodnutími silničních správních úřadů
bylo prokázáno, že stavba je na pozemku chráněném jiným veřejným zájmem, který navíc
převyšuje zájem stěžovatelů na ponechání oplocení. Stavba je nepovolenou stavbou a nepožívá
ochrany dle stavebních předpisů; není zde ani žádný veřejný zájem na ponechání oplocení.
[7] Stěžovatelé v replice opětovně namítli zkrácení svých práv. Uvedli, že za kumulativního
splnění podmínek stanovených v §88 odst. 1 písm. b) starého stavebního zákona se odstranění
stavby nenařídí. Stavební úřad je však řádně nepoučil při zahájení řízení o odstranění stavby,
že můžou odvrátit rozhodnutí o odstranění stavby předložením dokladů vyžádaných stavebním
úřadem v jím stanovené lhůtě, a dopustil se tak procesního pochybení, jež bylo žalovaným
i krajským soudem tolerováno. Stavební úřad rovněž stěžovatele nepoučil o možnosti podat
žádost o dodatečné povolení stavby; tuto povinnost stavební úřad sice obecně v rámci řízení
o odstranění stavby nemá, nicméně pokud stavebník učiní v řízení úkony, ze kterých lze dovodit
úsilí o legalizaci stavby, stavební úřad tuto poučovací povinnost má (odkázali v té souvislosti
na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 102/2011-112 a č. j. 1 As 51/2010-214,
a na §129 odst. 2 nového stavebního zákona). Žalovaný ani krajský soud se dle stěžovatelů
dostatečně nezabývali těmito porušeními procesních práv stěžovatelů. Nemohli
tak ani rozhodnout na základě podkladů, které by postačovaly k posouzení všech podstatných
otázek ve věci odstranění stavby (stěžovatelé údajně neměli zejména možnost předložit doklady
k prokázání souladu oplocení s veřejným zájmem, neboť stavební úřad si o této otázce učinil
protizákonně úsudek sám).
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda stěžovaný rozsudek či řízení,
jež jeho vydání předcházelo, netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu, které nepřisvědčil. Výroky napadeného rozsudku jsou zcela jasné a srozumitelné
a rovněž důvody, které krajský soud vedly k závěrům těmito výroky vyjádřeným, z obsahu
odůvodnění rozsudku srozumitelně a přehledně vyplývají. Pokud jde o otázku vad řízení
před krajským soudem, stěžovatelé žádné konkrétní vady ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
netvrdili a ani Nejvyšší správní soud žádné takové vady nezjistil; stěžovatelé namítli
toliko konkrétní vady řízení správního.
[10] Dále se Nejvyšší správní soud zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelů,
přičemž je třeba uvést, že tyto již byly (s výjimkou uvedenou zde v odst. [16] až [18])
obdobně uplatněny v odvolání a následně v žalobě.
[11] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry žalovaného i krajského soudu, že stavební
úřad správně a v souladu se zákonem dokončil řízení o odstranění stavby oplocení dle starého
stavebního zákona, neboť se nejednalo o žádnou z výjimek dle §190 odst. 3 nového stavebního
zákona (srov. k tomu zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2012,
č. j. 2 As 102/2011-112, tento, jakož i následně uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu,
jsou dostupné na www.nssoud.cz). Nebyl dán také žádný důvod pro zahájení nového řízení
o odstranění stavby oplocení po zrušení v pořadí prvního a druhého rozhodnutí stavebního
úřadu, a to ani přes poukaz na existenci „zcela jiné stavby“ oplocení v roce 2012 oproti roku 2006,
kdy bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Jak zjistil Nejvyšší správní soud z vyžádaného
správního spisu, stavební úřad zahájil z úřední povinnosti oznámením ze dne 5. 12. 2006 řízení
o odstranění stavby oplocení a dne 19. 6. 2012 vydal rozhodnutí, kterým nařídil stěžovatelům
odstranění stavby oplocení. Jednalo se sice o v pořadí třetí rozhodnutí o nařízení odstranění dané
stavby oplocení (rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 20. 2. 2007 a 31. 3. 2011 byla zrušena
rozhodnutími žalovaného ze dne 15. 5. 2007 a 15. 8. 2011), nicméně je zřejmé, že bylo
ve všech třech rozhodnutích stavebního úřadu rozhodováno o téže stavbě oplocení stěžovatelů
nacházející se u jejich rekreačního domku. Nezbytně byl vždy toliko zjišťován aktuální stav
daného oplocení (jeho zaměření a popis) tak, aby předmět řízení byl v každém rozhodnutí
vymezen jasně a určitě (viz zejména zápisy o místním šetření ze dne 27. 11. 2006, ze dne
25. 5.2010 a ze dne 14. 11. 2011, jakož i fotodokumentace v rámci každého pořízená).
Skutečnost, že stěžovatelé jako stavebníci v průběhu času oplocení postupně dostavovali
(a to bez povolení a při vědomí nesouhlasu stavebního úřadu), nemůže vést k tomu, že by bylo
možno v jejich případě v roce 2012 oproti roku 2006 hovořit o nové, odlišné stavbě oplocení
jako o jiném předmětu řízení o odstranění stavby. Akceptace takové argumentace by vedla
k absurdním důsledkům znamenajícím, že jakákoliv změna stavby, o jejíž odstranění se řízení
vede, by vždy vyžadovala zahájení řízení nového; jde o požadavek nereálný a jdoucí proti smyslu
zákona, neboť stavebníci by tak svou (v daném případě nezákonnou) stavební aktivitou fakticky
rozhodovali, zda vůbec a kdy dojde k nařízení odstranění stavby v rámci probíhajícího řízení
či zda naopak budou znovu a znovu vedena nová řízení v důsledku jimi prováděných stavebních
úprav.
[12] Lze též přisvědčit závěrům krajského soudu, dle nichž nebylo v dané věci možné dovodit
řádné povolení stavby oplocení z pouhých ohlášení, jež stěžovatelé učinili. Z vyžádaného
správního spisu vyplývá jejich první ohlášení stavby oplocení ze dne 1. 7. 2005
(oplocení pozemků p. č. 469/3 a 469/1), na něž navazovalo sdělení stavebního úřadu ze dne 11.
7. 2005 o nedostatečnosti ohlášení (ve smyslu §57 starého stavebního zákona), a to pro absenci
náležitostí požadovaných §10 odst. 2 vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení stavebního zákona, ve znění vyhlášky č. 492/2002 Sb. (dále jen „vyhláška“).
Stěžovatelé podali dne 1. 9. 2005 druhé ohlášení stavby oplocení (uvedli oplocení pozemků
p. č. 469/1, 469/3 a 477), na které reagoval stavební úřad sdělením ze dne 23. 9. 2005 tak,
že oplocení nesplňuje podmínky ohlášení z důvodu zamezení přístupu k pozemku p. č. 475
(nemovitosti č. p. 45), resp. z důvodu umístění oplocení na veřejně přístupné účelové
komunikaci, takže je třeba pro danou stavbu stavební povolení. Těmito dvěma ohlášeními
stěžovatelů tedy nemohlo dojít k „legalizaci“ stavby oplocení, jak tvrdí stěžovatelé. Stavební úřad
postupoval v souladu s §57 starého stavebního zákona a §10 vyhlášky provádějící §57 starého
stavebního zákona. Dle §57 odst. 1 starého stavebního zákona „stavebník […] drobných staveb
… je povinen jejich provedení předem písemně ohlásit stavebnímu úřadu. Stavební úřad může stanovit,
že ohlášenou drobnou stavbu […] lze provést jen na základě stavebního povolení.“ Podle jeho §57 odst. 2
„[o]hlášenou drobnou stavbu […]může stavebník provést jen na základě písemného sdělení stavebního úřadu,
že proti jejich provedení nemá námitek. Pokud toto sdělení nebude stavebníkovi oznámeno do 30 dnů ode dne
ohlášení anebo stavební úřad v téže lhůtě nestanoví, že ohlášená drobná stavba[…]podléhá stavebnímu povolení,
může ji stavebník provést.“ Ustanovení §10 odst. 1 a 2 vyhlášky pak stanovilo náležitosti ohlášení
drobné stavby. Stavební úřad na ohlášení stěžovatelů včas a s řádným odůvodněním reagoval tak,
že k ohlášení ve smyslu starého stavebního zákona a vyhlášky na základě jejich podání nedošlo
a dojít nemůže, a to z důvodů výše zmíněných; takový postup stavebního úřadu odpovídal,
i vzhledem k obsahu obou ohlášení stěžovatelů, požadavkům dle starého stavebního zákona
a vyhlášky. Rovněž ze sdělení Magistrátu města Liberec, odboru životního prostředí,
ze dne 5. 8. 2005, nebylo možno dovodit povolení stavby oplocení, jak se stěžovatelé domnívají.
Jednak nešlo o příslušný orgán státní správy s pravomocí stavbu povolit (takovým orgánem státní
správy byl stavební úřad) a jednak tento orgán státní správy toliko v rámci stanoviska k výstavbě
na žádost stěžovatelů sdělil, že „s navrhovaným řešením oplocení souhlasí“ při zachování krajinného
rázu.
[13] Také závěr krajského soudu, dle kterého žalovaný v souladu se zákonem vycházel
z existence pravomocného rozhodnutí o určení veřejně přístupné účelové komunikace, považuje
Nejvyšší správní soud za správný. Obsah správního spisu potvrzuje, že v roce 2008 podali
vlastníci nemovitosti č. p. 45 žádost o určení příjezdové cesty k jejich nemovitosti s tím,
že oplocení stěžovatelů jim brání v příjezdu k jejich nemovitosti. Městský úřad Hodkovice
nad Mohelkou, silniční správní úřad, rozhodnutím (druhým v pořadí) ze dne 14. 10. 2009,
č. j. hso/ka/4145/4/2008/280, rozhodl dle §142 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), tak, že určil, že na geometrickým
plánem vymezených částech soukromých pozemků p. č. 115 a 206 (pozn. před přečíslováním
p. č. 101 a 469/3) v minulosti vznikla a existuje veřejně přístupná účelová komunikace
dle §7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
Odvolání stěžovatelů bylo rozhodnutím Krajského úřadu Libereckého kraje, odborem dopravy,
ze dne 13. 1. 2010, č. j. OD 33/2009-2/280.9/Jk, KULK 2166/2010, zamítnuto; rozhodnutí
nabylo právní moci dne 29. 1. 2010. Pravomocným rozhodnutím o existenci veřejně přístupné
účelové komunikace na daných pozemcích byli stavební úřad a žalovaný v řízení o nařízení
odstranění stavby oplocení vázáni (§57 odst. 2 s. ř.) a následně i krajský soud z něj vycházel
(§52 odst. 2 s. ř. s.). Dle správního spisu stěžovatelé byli účastníky správního řízení o určení
existence veřejně přístupné účelové komunikace a správní orgány se jejich námitkami
(včetně námitek odvolacích) zabývaly. Stěžovatelé nenamítají, že by zde uvedené rozhodnutí
Městského úřadu Hodkovice nad Mohelkou, silničního správního úřadu, neexistovalo
nebo nebylo pravomocné. Je zřejmé, že toliko nesouhlasí s jeho obsahem,
což nelze „napravovat“ v řízení o odstranění stavby. Na tom nemůže změnit nic ani opakující
se tvrzení stěžovatelů o možném přístupu k nemovitosti č. p. 45 z jiné strany než přes uvedenou
veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Ze správního spisu sice vyplývá, že návrh na zahájení
řízení dle §142 odst. 1 s. ř. byl podán v souvislosti s přístupem k nemovitosti č. p. 45,
nicméně rozhodnutí o existenci veřejně přístupné účelové komunikace se týká nejen osob
užívacích nemovitost č. p. 45, nýbrž neuzavřeného okruhu osob, ať již chodců nebo osob
užívajících vozidla.
[14] Obstát nemůže ani související námitka stěžovatelů o nezohlednění skutečnosti, že stavba
nestojí na veřejně přístupné účelové komunikaci celá, a že nařízení odstranění stavby je zásahem
obdobným vyvlastnění, pročež v dané věci nebylo na místě jeho užití. Jak již uvedl krajský soud,
v případě stavby provedené bez potřebného veřejnoprávního oprávnění bylo možno upustit
od nařízení odstranění stavby pouze za splnění podmínek dle starého stavebního zákona,
které však splněny nebyly. Lze tak dodat, že důvodem nařízení odstranění stavby byla absence
jejího povolení při současném neprokázání podmínek umožňujících odvrácení rozhodnutí
o odstranění stavby, a to bez ohledu na to, v jak velké části se stavba nacházela na veřejně
přístupné účelové komunikaci, neboť rovněž v části na ní se nenacházející postrádala stavba
oplocení potřebné veřejnoprávní oprávnění. Je možno přisvědčit stěžovatelům, že nařízení
odstranění stavby představuje zásah do vlastnických práv, avšak přirovnání k institutu vyvlastnění
je zde nepřípadné. Vlastnické právo není absolutně neomezené a jeho limity je omezující
jsou patrné již z čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Účelem zákonného institutu
nařízení odstranění stavby je veřejný zájem na zachování stavební kázně a užívání staveb
v souladu se stanoveným funkčním využitím území a ochranou životního prostředí.
Pokud stěžovatelé nesplnili zákonné podmínky pro dodatečné povolení nepovolené stavby
(ani se o to nesnažili a toliko opakovaně tvrdili neexistenci veřejně přístupné účelové komunikace
a existenci práva stavět na pozemku), byl zde zcela na místě zákonem stanovený a dopředu
předvídatelný následek v podobě nařízení odstranění stavby; ochrany uvedeného veřejného zájmu
by nemohlo být dosaženo jiným způsobem a aplikace daného institutu byla v daném případě
i přiměřená (nebylo zde na místě ani přihlédnout k zásadě dobré víry – srov. dále odst. [15]).
[15] Ani námitka o dobré víře stěžovatelů neobstojí. Jak vyplývá i z rozsudku krajského soudu,
stěžovatelé již z reakce stavebního úřadu na jejich druhé ohlášení stavby oplocení v roce 2005
museli vědět a věděli, že stavba koliduje s veřejně přístupnou účelovou komunikací a nepostačuje
ohlášení stavby. Rovněž následná výzva stavebního úřadu ze dne 8. 8. 2006 k odstranění
závad - zajištění splnění podmínek stavebního povolení rekreačního domu stěžovatelů,
jeho výzva ze dne 27. 11. 2006 k zastavení nepovolených stavebních prací na pozemku p. č. 208,
anebo jeho oznámení o zahájení řízení o odstranění stavby oplocení ze dne 5. 12. 2006 vylučuje
dobrou víru stěžovatelů. Dobrou víru stěžovatelů nelze nalézt ani ve fázi při samotném zahájení
stavby oplocení (tj. ještě před jejich prvním ohlašovacím podáním stavebnímu úřadu dne
1. 7. 2005), neboť již ve stavebním povolení stavebního úřadu ze dne 7. 5. 1999, kterým byla
stěžovatelům povolena stavba rekreačního domku na části pozemku p. č. 101 a 469/3,
bylo uvedeno, že domek „bude umístěn ve vzdálenosti 2,5 m od hranice pozemku p. č. 476
(místní komunikace)“ (pozn.: po přečíslování p. č. 208), a jako jedna z podmínek realizace stavby
byla uvedena podmínka 10d) o „zachování příjezdu k nemovitosti p. Staňka“ (pozn.: jde o nemovitost
č. p. 45), a rovněž podmínka 14) „zakazující při provádění stavebních prací poškozovat práva vlastníků
a uživatelů sousedních nemovitostí a ostatních prostorů“; s těmito podmínkami stěžovatelé souhlasili.
Nejvyšší správní soud má tedy za to, že zde již od zahájení stavby oplocení chyběla dobrá víra
stěžovatelů, že staví na pozemku, přes nějž nevede veřejně přístupná cesta (byť do té doby
formálně nedeklarovaná jako účelová komunikace správním rozhodnutím). Odkaz stěžovatelů na
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2005, č. j. 3 As 33/2004-68,
je proto nepřiléhavý. V tehdy poukazované věci šlo navíc i o skutkově odlišnou situaci,
kdy stavba stavebníků byla povolena a poté i zkolaudována, avšak následně došlo po deseti letech
ke zrušení stavebního povolení z důvodu nesprávného doručování jednomu z účastníků,
takže stavebníci byli dlouhou dobu v dobré víře o povolení stavby a následně navíc byla stavba
na jejich žádost dodatečně povolena.
[16] Stěžovatelé v řízení o kasační stížnosti vznesli rovněž námitku o vadě řízení
před správním orgánem, spočívající v nedostatečném poučení stěžovatelů stavebním úřadem
o možnosti žádat o dodatečné povolení stavby a o možnosti odvrátit rozhodnutí o odstranění
stavby předložením podkladů prokazujících soulad oplocení s veřejným zájmem.
Přestože tato námitka byla stěžovateli podána až po uplynutí lhůty pro podání kasační stížnosti,
a sice v rámci jejich repliky doručené Nejvyššímu správnímu soudu dne 7. 3. 2014,
touto námitkou se Nejvyšší správní soud s ohledem na absenci zásady koncentrace v řízení o
kasační stížnosti, oproti zásadě koncentrace zakotvené v §71 odst. 1 s. ř. s. pro žalobní řízení,
zabýval a považoval ji za včas podanou (srov. nálezy Ústavního soud ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. I.
ÚS 390/05, ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 138/06, nebo ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS
136/06, tyto, jakož i dále uvedené nálezy Ústavního soudu, jsou dostupné na www.usoud.cz).
[17] Je třeba konstatovat, že tuto námitku stěžovatelé neuvedli ve své žalobě v řízení
před krajským soudem a tento nemohl na výtku stěžovatelů reagovat. Podle §104 odst. 4 s. ř. s.
je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Toto ustanovení
zakotvuje zásadu zákazu nových právních důvodů, která navazuje na zásadu dispoziční v řízení
žalobním. Obě zásady se uplatní vždy, a to až na výjimky, kdy správní soudy jsou povinny
k určitým skutečnostem přihlížet ex offo, tedy i bez námitky žalobce či stěžovatele. Mezi takové
skutečnosti patří zjištění nicotnosti správního rozhodnutí, absolutní neplatnosti právního úkonu
či prekluze práva (srov. §76 odst. 2 s. ř. s., dále např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2008,
sp. zn. III. ÚS 1420/07, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2011,
č. j. 9 Afs 81/2010-180). Dle judikatury Nejvyššího správního soudu je krajský soud dále povinen
přihlédnout z úřední povinnosti též k vadám správního řízení dle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
a to za splnění podmínky, že se jedná o vadu řízení, jež brání přezkoumání správního rozhodnutí
v rozsahu žalobních námitek, přičemž vadnost a nemožnost přezkumu musí být zjevná
buď ze spisu, nebo ze správního rozhodnutí samého (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84). Pokud tedy stěžovatelé
v dané věci uplatnili námitku až v řízení o kasační stížnosti, aniž ji uplatnili předtím v žalobním
řízení, muselo by se jednat o některý z výše uvedených případů. Jen při jejich existenci mohli
by krajskému soudu v řízení o kasační stížnosti vytýkat, že se danou otázkou nezabýval z úřední
povinnosti. O žádnou z takto vyjmenovaných eventualit se však nejedná a Nejvyšší správní soud
proto posoudil námitku stěžovatelů jako nepřípustnou dle 104 odst. 4 s. ř. s.
[18] Tvrzená vada o neúplnosti poučení ze strany stavebního úřadu není vadou ve smyslu
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť nejde o vadu „nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí“. Nesrozumitelnost zahrnuje zejména případy, kdy rozhodnutí
postrádá základní náležitosti, nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto
(např. výroky jsou v rozporu), není zřejmé, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci
řízení, případy kdy je výrok rozhodnutí v rozporu s odůvodněním nebo v rozhodnutí nejsou
žádné právní závěry (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soud ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004-89, nebo ze dne 20. 6. 2007, č. j. 9 As 6/2007-65). Nepřezkoumatelnost
správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů pak spočívá zejména v tom, že správní orgán
neuvede v odůvodnění rozhodovací důvody, dospěje k závěrům na základě skutečností v řízení
nezjišťovaných nebo zjištěných v rozporu se zákonem, není-li z rozhodnutí zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy byly v řízení provedeny, anebo nevypořádá-li správní orgán námitky účastníka
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 5 Afs 89/2007-38).
Stěžovateli napadené správní rozhodnutí však uvedenými nedostatky ve smyslu §76 odst. 1
písm. a) s. ř. s. netrpí a ani stěžovatelé takové vady rozhodnutí ve své kasační námitce neuvedli.
Vytýkají toliko nedostatečnost poučení stavebním úřadem, tedy vadu případně podřaditelnou
pod §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. Nad uvedené je v této souvislosti vhodné připomenout,
že stěžovatelé byli již ve sdělení stavebního úřadu ze dne 23. 9. 2005 a ve výzvě k zastavení
stavebních prací ze dne 27. 11. 2006 informováni o tom, že u jejich stavby oplocení nepostačuje
ohlášení, že však stavbu lze provést na základě stavebního povolení za splnění určitých
podmínek. Stěžovatelé však o stavební povolení neusilovali. Následně (a to již) v oznámení
o zahájení řízení o odstranění stavby ze dne 5. 12. 2006 a poté při jednání dne 8. 2. 2007
byli výslovně poučení o možnosti zabránit nařízení odstranění stavby dodatečným povolením
stavby a rovněž o tom, jaké zákonné podmínky je třeba pro dodatečné povolení stavby splnit
(vč. poučení o důkazním břemenu stran prokázání souladu stavby s veřejným zájmem).
Stěžovatelé ale, ačkoliv zastoupeni advokátem, o dodatečné povolení stavby neusilovali a žádost
nepodali.
V. Závěr a náklady řízení
[19] Souhrnně lze konstatovat, že žalovaný dospěl procesně bezvadným způsobem k závěru
respektujícímu relevantní zákonnou úpravu; práva stěžovatelů nebyla ve správním řízení
ani v rozhodnutí jím završeném nikterak zkrácena. Krajský soud podanou žalobu správně
a s dostatečným odůvodněním zamítl, a to aniž by se při svém rozhodování dopustil
jakéhokoliv pochybení způsobilého přivodit zrušení stěžovaného rozsudku.
[20] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná,
a proto ji dle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem
podle §109 odst. 2 s. ř. s.
[21] Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto Nejvyšší správní
soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu