ECLI:CZ:NSS:2015:6.AS.72.2014:88
sp. zn. 6 As 72/2014 - 88
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobců: a) B. K., b)
K. K., a c) MUDr. J. B., všichni zastoupeni Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, se sídlem
Pařížská 204/21, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem
Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2012, č. j. S-MHMP
270295/2011/OST/Go, za účasti osoby zúčastněné na řízení: A.K.F., a.s., IČ 25606409, se
sídlem Korunní 1171/79, Praha 3, zastoupené JUDr. Karlem Codlem, advokátem, se sídlem U
Nikolajky 833/5, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně c) proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, č. j. 8 A 166/2012 - 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou společnou kasační stížností žalobci brojili proti rozsudku Městského soudu
v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 13. 2. 2014, č. j. 8 A 166/2012 – 77 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 9. 2012,
č. j. S-MHMP 270295/2011/OST/Go (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto
jejich odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10, odbor stavební, ze dne
18. 2. 2011, č. j. P10-011173/2011 (dále též „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo
potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím bylo na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení
rozhodnuto o umístění stavby „Novostavba bytového domu včetně přípojky vody, kanalizace,
elektro, elektronické komunikační sítě, zpevněných ploch, oplocení a zařízení staveniště P. 10 –
V., ul. H.“ na pozemcích parc. č. 3261/1 (zastavěná plocha a nádvoří), 3261/2 (zastavěná plocha
a nádvoří), 3262/1 (ostatní plocha), 3262/2 (ostatní plocha) a 4245/3 (ostatní plocha)
v katastrálním území Vinohrady.“
V napadeném rozhodnutí žalovaný shledal, že Úřad městské části Praha 10, odbor
stavební (dále též „prvoinstanční orgán“), se vypořádal se všemi námitkami účastníků
a že skutečnost, že zamýšlená stavba se v některých prvcích odlišuje od staveb okolních,
neznamená, že nemůže být v dané lokalitě umístěna. Žalovaný se vypořádal s námitkou zásahu
do pohody bydlení tak, že uvedl, že do pohody bydlení nebude zasaženo v nepřijatelné míře.
Žalovaný se ztotožnil se závěrem prvoinstančního orgánu, že záměr nevybočuje z výškové
hladiny okolní zástavby. Žalovaný taktéž uvedl, že navržený projekt splňuje požadavky čl. 4, 8
a 13 vyhlášky č. 26/1999 Sb. hl. m. Prahy, o obecných technických požadavcích na výstavbu
v hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška OTPP“),
když respektuje urbanistické a architektonické požadavky daného území, splňuje požadavky
na odstup staveb a také požadavky na ochranu životního prostředí. Uvedl, že míra zastavěnosti
pozemku souvisle navazuje na míru zastavěnosti sousedních pozemků. Žalovaný, s ohledem
na to, že odvoláním byla napadena i závazná stanoviska, vyžádal změnu či potvrzení těchto
stanovisek od nadřízených dotčených správních orgánů. Napadená stanoviska byla nadřízenými
orgány potvrzena, a z těchto stanovisek tedy žalovaný vycházel. Žalovaný konstatoval,
že navrhovaný záměr je v souladu s územním plánem.
V žalobě žalobci navrhovali, aby městský soud zrušil jak napadené rozhodnutí,
tak prvoinstanční rozhodnutí, když tato rozhodnutí považovali za nezákonná a v postupu
správních orgánů spatřovali krácení svých práv. V žalobě namítali nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného spočívající v nedostatečném odůvodnění a v nevypořádání se s jejich
odvolacími námitkami týkajícími se zásahu do pohody bydlení. Podle žalobců se žalovaný
taktéž nevypořádal s vyjádřením Národního památkového ústavu ze dne 3. 10. 2011,
č. j. NPÚ-302/6840/2011 (dále jen „vyjádření NPÚ“). Z vyjádření NPÚ vyplývá, že schválený
záměr je ve vztahu k oblasti památkové péče vyloučený, přesto však Ministerstvo kultury, jakožto
nadřízený dotčený orgán, souhlasné závazné stanovisko z oblasti státní památkové péče, vydané
Magistrátem hlavního města Prahy, odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu, ze dne
9. 4. 2010, č. j. MHMP 174416/2009/Cír, potvrdilo. Dále žalobci zdůraznili svůj nesouhlas
s umístěním stavby, přičemž jej shrnuli do těchto bodů: s odkazem na vyjádření NPÚ namítali
zásah do památkové zóny, namítali zásah do vlastnických práv z hlediska pohody bydlení,
zhoršení podmínek pro využívání sousedních nemovitostí, minimální odstup zamýšlené stavby
od nemovitosti žalobkyně c), zánik klidové zóny zahrady žalobkyně c), zahuštění a zastínění
prostoru s důrazem na výšku zamýšlené stavby ve vztahu k domu žalobkyně c). Žalobci
konstatovali, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky §90 zákona č. 183/2006 Sb.,
o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „stavební zákon“), když žalovaný nezkoumal soulad záměru s v tomto ustanovení uvedenými
podmínkami, a dále že nezkoumal požadavky stanovené čl. 4, 8 a 13 vyhlášky OTPP, když záměr
neodpovídá a nereaguje na charakter a strukturu urbanistického a architektonického prostředí,
neodpovídá požadavkům na zachování pohody bydlení a zdravého životního prostředí
a nerespektuje požadavky na vzájemné odstupy staveb. Žalobci také zdůraznili, že žalovaný
v napadeném rozhodnutí mylně uvedl, že žalobkyně c) bydlí v domě č. p. 1984, přičemž tato
žalobkyně užívá a vlastní dům č. p. 2555. Žalovaný se tak měl dopustit vadného posouzení věci,
když při posuzování námitek týkajících se převýšení a zastínění domu žalobkyně c) schváleným
záměrem (stavbou) vycházel z toho, že žalobkyně c) vlastní jiný dům, než který ve skutečnosti
vlastní. Podle žalobců tedy v této části napadené rozhodnutí trpí neodstranitelnou vadou
a je nepřezkoumatelné.
V napadaném rozsudku městský soud posoudil napadené rozhodnutí dle §75 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a dospěl
k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji dle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. Podle městského soudu
jak žalovaný, tak i prvoinstanční orgán postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními
stavebního zákona (§90). K námitce nerespektování vyjádření NPÚ městský soud konstatoval,
že toto vyjádření nebylo podkladem pro správní řízení, neboť tím bylo stanovisko z oblasti státní
památkové péče, vydané Magistrátem hlavního města Prahy, odbor kultury, památkové péče
a cestovního ruchu, ze dne 9. 4. 2010, č. j. MHMP 174416/2009/Cír, a stanovisko Ministerstva
kultury, jež toto stanovisko potvrdilo (ze dne 24. 1. 2012, č. j. MK 65524/2011 OPP). Městský
soud odmítl námitku nevypořádání se s odvolacími námitkami jako neodůvodněnou,
neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaný se všemi odvolacími
námitkami vypořádal, a to zejména s odkazy na závazná stanoviska dotčených orgánů.
K námitkám navazujícím na čl. 4, 8, 13 vyhlášky OTPP, jež se týkají vzájemných odstupů staveb,
respektování urbanistických a architektonických požadavků a požadavků na soulad záměru
s ochranou životního prostředí, uvedl městský soud, že tyto námitky musel odmítnout
jako neodůvodněné, neboť žalobci podle městského soudu nespecifikovali, jak budou záměrem
přímo dotčeni či jaká jejich subjektivní práva nebudou respektována. Žalobci pouze uváděli,
že vzájemné odstupy staveb musí splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické,
životního prostředí a zachování pohody bydlení, ale opomenuli konkrétně uvést,
jak je to s odstupy zamýšlené stavby od jejich nemovitostí, tedy jejich přímé dotčení. K námitce,
že se žalovaný nezabýval snížením pohody jejich bydlení, městský soud konstatoval,
že u posuzování tohoto pojmu nelze abstrahovat od určitých subjektivních hledisek, a proto měli
žalobci konkretizovat, čím záměr zasáhne do těchto jejich subjektivních hledisek. Tak se však
nestalo. Žalobci pouze projevovali obavu o danou lokalitu, přičemž však neuvedli, k jakému
konkrétnímu nepřiměřenému zásahu do pohody jejich bydlení záměrem dojde a jak konkrétně
se zhorší podmínky využívání jejich nemovitostí. Městský soud uvádí, že ke konkretizaci
této námitky mohlo dojít až tvrzením žalobkyně c), že bude snížena hodnota její nemovitosti.
Tato námitka však byla poprvé uvedena až v žalobě, a proto nelze její nevypořádání klást
k tíži žalovaného. Tuto námitku městský soud zamítl. K námitce posuzování nesprávného domu
žalobkyně c) městský soud uvedl, že se jedná o písařskou chybu a že nelze žalobní argumentaci
založit na chybně uvedené adrese jednoho ze žalobců.
V kasační stížnosti podané s odkazem na §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. žalobci
napadají rozsudek městského soudu v celém rozsahu, napadené rozhodnutí a prvoinstanční
rozhodnutí a domáhají se jejich zrušení. Sdělením ze dne 14. 4. 2014 zástupce žalobců oznámil
Nejvyššímu správnímu soudu, že žalobci a) a b) berou kasační stížnost zpět a v řízení pokračuje
pouze žalobkyně c). Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §47 písm. a) s. ř. s.
usnesením ze dne 30. 9. 2014, č. j. 6 As 72/2014 – 64, řízení se žalobci a) a b) zastavil a dále
v řízení o kasační stížnosti pokračoval pouze se žalobkyní c) (dále též „stěžovatelka“).
Stěžovatelka napadený rozsudek označuje za nepřezkoumatelný pro jeho
nesrozumitelnost a nedostatek důvodů rozhodnutí. Nesrozumitelnost spatřuje v tom, že hlavička
rozsudku neobsahuje číslo jednací napadeného rozhodnutí a že odůvodnění napadaného
rozsudku obsahuje některé formulační nedostatky. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů
shledává stěžovatelka v tom, že se městský soud nevypořádal se zásadními námitkami žalobců.
Stěžovatelka namítá, že ani městský soud ani žalovaný správní orgán se nevypořádaly s námitkou
nepřiměřenosti zásahu do pohody bydlení a do vlastnického práva stěžovatelky. Stěžovatelka
uvádí, že důvodem, proč se městský soud odmítl zabývat žalobními námitkami, byla jejich
nekonkrétnost, zejména nekonkrétnost přímého dotčení subjektivních práv, nebo neuvedení
námitek, resp. jejich nespecifikování, ve správním řízení. V souvislosti s uvedeným stěžovatelka
namítá, že jí městský soud odepřel přezkum zásahu do vlastnického práva a do pohody bydlení.
Stěžovatelka konstatuje, že žalobní námitky byly dostatečně konkrétní a včasné, když byly
jak před městským soudem, tak již i ve správním řízení konkretizovány námitkami dílčími, a soud
se jimi tedy měl zabývat. Jako tyto dílčí, konkretizující námitky stěžovatelka uvádí: zhoršení
podmínek využívání sousedních nemovitostí, zahuštění prostoru, zvýšené obtěžování sousedů,
minimální odstup zamýšlené stavby od nemovitosti stěžovatelky, zánik klidové zóny zahrady
stěžovatelky, s ohledem na výšku zamýšlené stavby zastínění sousedních nemovitostí,
nepřiměřená objemnost zamýšlené stavby, přičemž námitka objemnosti stavby sama o sobě
vystihuje zásah do pohody bydlení, když na parcele ve vilové čtvrti charakteristické
stabilizovanou zástavbou rodinných domů a dvojdomů náhle vznikne objemný bytový komplex.
Městský soud se dále podle stěžovatelky nezabýval námitkou porušení příslušných ustanovení
vyhlášky OTPP. Stěžovatelka opakuje námitku, že při posuzování výškového poměru a možností
zastínění posuzoval žalovaný nesprávný dům, když posuzoval dům č. p. 1984, který
však stěžovatelce nepatří, a uvádí, že tvrzení městského soudu, že se jedná o písařskou chybu,
nevyplývá ze spisu ani z napadeného rozhodnutí. Dále stěžovatelka namítá, že městský soud
rezignoval na přezkum závazných stanovisek z oblasti památkové péče (závazné stanovisko
Magistrátu hlavního města Prahy, odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu, ze dne
9. 4. 2010, č. j. MHMP 174416/2009/Cír, dále jen „stanovisko MHMP“, a potvrzující stanovisko
Ministerstva kultury ze dne 24. 1. 2012, č. j. MK 65524/2011 OPP, dále jen „stanovisko MK“).
Stěžovatelka uvádí, že předmětná stanoviska jsou vnitřně rozporná a neúplná, když
se nevypořádávají s vyjádřením NPÚ dostatečným způsobem.
V doplnění ke kasační stížnosti stěžovatelka zopakovala některé kasační námitky a nově
uvedla, že byl porušen princip legitimního očekávání, když vydané územní rozhodnutí se vymyká
dosavadní praxi stavebního úřadu, neboť obdobné projekty nebyly stavebním úřadem v této
oblasti nikdy povoleny. Toto tvrzení stěžovatelka dokládá kopií stanoviska Magistrátu hlavního
města Prahy, odbor územního rozhodování, ze dne 3. 3. 1999, č. j. 121881/99, OUR/V/Kout
(dále též „přiložené stanovisko“), z něhož vyplývá, že na pozemcích, na nichž má stát zamýšlená
stavba, nebylo lze v roce 1999 umístit bytový dům o šesti nadzemních podlažích.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti osoba zúčastněná na řízení vyslovila svůj nesouhlas
s jednotlivými kasačními námitkami. Osoba zúčastněná na řízení zdůrazňuje, že městský soud
se patřičně vypořádal se žalobními námitkami, že byly splněny veškeré požadavky kladené
právními předpisy na umístění zamýšlené stavby a že kasační námitky nejsou důvodné. K námitce
posuzování nesprávného domu osoba zúčastněná na řízení uvádí, že se vskutku jedná o písařskou
chybu, neboť byl posuzován správný dům stěžovatelky, když správní orgán vycházel
z dokumentace zpracované pro řízení o umístění stavby. Dále osoba zúčastněná na řízení uvádí,
že stěžovatelce nemohlo vzniknout legitimní očekávání, když prvoinstančním správním orgánem
(stavebním úřadem) nebylo v minulosti (před vydáním nynějšího prvoinstančního rozhodnutí)
vedeno žádné územní ani stavební řízení, na základě kterého by bylo zamýšleno realizovat stavbu
obdobné té, jež má být realizována nyní. Toto tvrzení osoba zúčastněná na řízení dokládá
přiloženou informací o územních a stavebních řízeních vedených na předmětných pozemcích,
která jí byla poskytnuta prvoinstančním orgánem na základě žádosti ve smyslu zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Stejně tak
žádné takové řízení nevedl, resp. nepřezkoumával žádné rozhodnutí podřízeného
prvoinstančního orgánu, ani žalovaný. Navíc zdůrazňuje, že přiložené stanovisko (ze dne
3. 3. 1999, č. j. 121881/99, OUR/V/Kout) není ani územním, ani stavebním rozhodnutím
a že návrh, k němuž se stanovisko vyjadřovalo, byl v rozporu s tehdejším územním plánem.
Stěžovatelka tak nemohla nabýt legitimního očekávání.
Vyjádření ke kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu zaslal taktéž žalovaný.
Ve vyjádření uvádí, že se neztotožňuje s kasačními námitkami. Žalovaný se dostatečně věnoval
jednotlivým námitkám a správně posoudil, že záměr je v souladu s právními předpisy. Dostatečně
také posoudil zásah do pohody bydlení, když dospěl k závěru, že záměr do pohody bydlení sice
zasáhne, ne však ve zcela nepřijatelné intenzitě. Špatné označení domu stěžovatelky přisuzuje
písařské chybě. K námitce porušení legitimního očekávání žalovaný uvádí, že přiložené
stanovisko (ze dne 3. 3. 1999, č. j. 121881/99, OUR/V/Kout) vycházelo ze staré právní úpravy,
a nemohlo tak stěžovatelce založit legitimní očekávání.
Usnesením ze dne 7. 5. 2014, č. j. 6 As 72/2014 – 57, Nejvyšší správní soud nepřiznal
kasační stížnosti odkladný účinek.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatelky v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §90 stavebního zákona správní orgány (stavební úřady) v územním řízení posuzují,
„zda je záměr žadatele v souladu
a) s vydanou územně plánovací dokumentací,
b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu
architektonických a urbanistických hodnot v území,
c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky
na využívání území,
d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu,
e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních
předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení.“
Podle §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona jsou účastníky územního řízení mj. „osoby,
jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich
může být územním rozhodnutím přímo dotčeno.“
Stěžovatelka v kasační stížnosti v podstatné míře opakovaně uvádí námitky, které byly
předmětem žaloby a koneckonců i územního řízení a s nimiž se již vypořádával jak městský soud,
tak oba správní orgány, přičemž Nejvyšší správní soud se s tímto jejich vypořádáním ztotožňuje.
S námitkou nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti napadeného rozsudku
nemohl Nejvyšší správní soud souhlasit. V hlavičce napadeného rozsudku vskutku chybí číslo
jednací napadeného rozhodnutí, to však nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. Pokud městský
soud opomněl v hlavičce stejnopisu napadeného rozsudku uvést číslo jednací napadeného
rozhodnutí, přičemž z ostatních identifikačních údajů i z odůvodnění rozsudku je zcela zřejmé,
které rozhodnutí žalovaného je právě tím napadeným rozhodnutím, jedná se o pouhou formální
vadu, jež nemohla stěžovatelce způsobit žádnou reálnou újmu (obdobné platí i pro situaci,
kdy správní soud např. v hlavičce rozsudku nesprávně označí žalovaného – srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2011, č. j. 2 As 105/2010 – 64, odst. 14, všechny
zde uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz). Stejně
tak ani namítané formulační nedostatky odůvodnění (např. chybějící sloveso ve větě, chybějící
tečka ukončující větu, atp.) nezpůsobují nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Jak vyplývá
z ustálené judikatury zdejšího soudu, nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
rozhodnutí spočívá buď v tom, že rozhodnutí vykazuje takové textové a formulační nedostatky, že z obsahu
textu není dostatečně zřejmá souvislost s příslušnými podklady pro rozhodnutí, nebo příp. v tom, že i jinak text
rozhodnutí obsahuje nejasné, rozporné či jiným způsobem nesrozumitelné údaje (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 5. 2009, č. j. 4 As 68/2008 - 138). Takovými vadami však napadený rozsudek
netrpí, když některé věty odůvodnění jsou skutečně nedokonalé, avšak z kontextu celého
rozsudku jednoznačně vyplývá, co jimi chtěl soud vyjádřit, tedy i smysl těchto nedokonalých vět.
Napadený rozsudek je srozumitelný.
Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že dle §75 odst. 2 s. ř. s. krajský soud
(zde městský soud) přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Je tedy
na žalobci, aby patřičně nastavil rámec přezkumu a uvedl, v čem je rozhodnutí správního orgánu
nesprávné, resp. nezákonné. V tomto ohledu je nutno odkázat na názor rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu vyslovený v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78,
který byl publikován pod č. 2162/2011 Sb. NSS. V něm se uvádí, že „správní soudnictví je ovládáno
zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně
žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady
napadeného správního aktu. … Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý
v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn.
K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany
se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní
soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další
argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným
rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta. ….“
Pokud jde o námitku nedostatečného vypořádání se s nepřiměřeností zásahu záměru
do pohody bydlení stěžovatelky, musel i tuto Nejvyšší správní soud vyhodnotit jako nedůvodnou.
K pojmu pohody bydlení se Nejvyšší správní soud vyjadřoval již v minulosti, a to následovně:
„I. „Pohodou bydlení“ ve smyslu §8 odst. 1 in fine vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických
požadavcích na výstavbu, nutno rozumět souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo zdravé
a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda
bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou
hluku (z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím
zeleně, nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá
intenzita narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů,
které se posuzují každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. II. Správní orgán při posuzování, zda je
v konkrétním případě pohoda bydlení zajištěna, nemůže ovšem zcela abstrahovat ani od určitých subjektivních
hledisek daných způsobem života osob, kterých se má stavba, jejíž vliv na pohodu bydlení je zkoumán, dotýkat;
podmínkou zohlednění těchto subjektivních hledisek ovšem je, že způsob života dotčených osob a jejich z toho
plynoucí subjektivní nároky na pohodu bydlení nevybočují v podstatné míře od obecných oprávněně požadovatelných
standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 - 116, publ. pod č. 850/2006 Sb. NSS).
Pokud stěžovatelka chtěla, aby městský soud přezkoumal posouzení žalovaného týkající
se nepřiměřeného zásahu do pohody bydlení podrobněji, měla tuto námitku konkretizovat,
resp. měla rozvést, v čem konkrétně se žalovaný při posouzení mýlí a čím toto posouzení,
resp. záměr, zasáhne do jejích subjektivních práv či do pohody bydlení ve smyslu subjektivních
hledisek. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem městského soudu, že tak stěžovatelka
neučinila, když sice projevovala obavu o danou lokalitu, avšak již neuváděla konkrétní přímé
dotčení na svých subjektivních právech, resp. nekonkretizovala, do jakých subjektivních hledisek
pohody bydlení záměr zasáhne. Přičemž jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 6. 2014, č. j. 9 As 95/2012 – 131, pouhá konstatování, že zamýšlená stavba způsobí
zahuštění prostoru, pokles hodnoty a utopení nemovitosti, atp. nelze považovat za dostatečné
konkretizování přímého dotčení, resp. za dostatečné tvrzení o zásahu do subjektivních práv,
a proto městský soud postupoval správně, když se s těmito námitkami vypořádal v míře jejich
obecnosti (tj. v rozsahu žalobních tvrzení) a ztotožnil se závěry žalovaného. Městský soud uvedl,
že otázka vlivu zamýšlené stavby na okolní prostředí byla vyhodnocena již správními orgány,
když ty sice uváděly, že záměr vskutku může zasáhnout do pohody bydlení sousedů, odůvodnily
však, že se tak nestane způsobem vybočujícím v podstatné míře od obecných oprávněně
požadovatelných standardů se zohledněním místních zvláštností dané lokality. Žalovaný
posuzoval zásah do pohody bydlení zejména ve světle všech závazných stanovisek dotčených
orgánů a také zdůraznil, že při realizaci uvedeného projektu nedojde ke změně krajinného rázu
území ani k ohrožení životního prostředí. Žalovaný se tak dostatečným způsobem vypořádal
s námitkou zásahu do pohody bydlení, přičemž stejně dostatečně se s ní vypořádal městský soud,
když zčásti odkázal na závěry žalovaného a zčásti zdůraznil, že stěžovatelka nikterak svá tvrzení
nekonkretizovala. S tímto posouzením se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
Obecně v kasační stížnosti stěžovatelka také uvedla, že byla porušena ustanovení vyhlášky
OTPP, jež upravují požadavky na umisťování staveb, jejich vzájemné odstupy a vliv staveb
na životní prostředí. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že těmito námitkami se městský soud
nezabýval. I tyto námitky ponechala stěžovatelka (žalobci) v žalobě ve zcela obecné rovině.
Pokud se stěžovatelka domnívá, že své námitky konkretizovala, musí tuto domněnku Nejvyšší
správní soud vyvrátit. Stěžovatelka námitky pouze rekapituluje a nikterak konkrétněji neuvádí,
v čem je posouzení správních orgánů nesprávné, resp. nezákonné, a čím takové posouzení
(např. odstupových vzdáleností) zasáhne do jejich subjektivních práv. Městský soud se proto také
s těmito námitkami vypořádal v míře odpovídající jejich obecnosti, když odkázal na to, že žalobci
nekonkretizují přímé dotčení na svých právech, resp. neuvádějí, v čem konkrétně spatřují vadu,
jež měly správní orgány učinit při posuzování souladu záměru s požadavky stanovenými
vyhláškou OTPP. Městský soud, vázán obecností žalobních námitek, uvedl, že správní orgány
tuto otázku posoudily dostatečným způsobem. Stěžovatelka (žalobci) neprezentovala v žalobních
bodech dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správních
orgánů, a tak městský soud nemusel hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů,
které již přesvědčivě vyslovily správní orgány (podobně srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013 - 128). Této stížní námitce nemohl Nejvyšší správní
soud vyhovět.
Dále se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou, že městský soud odepřel stěžovatelce
přezkum zásahu do vlastnického práva. Podle stěžovatelky městský soud nesprávně konstatoval,
že námitka snížení hodnoty nemovitosti stěžovatelky byla poprvé uplatněna až v žalobě,
a proto se jí městský soud nezabýval. Stěžovatelka tedy městskému soudu vytýká nesprávné
vypořádání se s touto námitkou, resp. její nevypořádání. Nejvyšší správní soud si uvědomuje
nesprávné hodnocení městského soudu, když tato námitka, jak zjistil ze správního spisu, byla
skutečně uplatněna již před prvoinstančním orgánem a dané odvolání na tyto dřívější námitky,
byť obecně, poukazovalo. Ostatně touto námitkou by se měl městský soud zabývat, i v případě,
že by ve správním řízení uplatněna nebyla, neboť, jak uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 – 62, „[ž]alobce je oprávněn uvést v žalobě
všechny důvody, pro které považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné. Tomu nebrání skutečnost,
že některé z nich neuplatnil již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. Ustanovení §5 s. ř. s. na rozsah
přezkumné činnosti soudu nedopadá.“ Toto nesprávné hodnocení námitky však nemůže
být pochybením, pro které by napadený rozsudek měl být rušen. Z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2011, č. j. 1 As 56/2011 – 133, plyne, že „…má-li vlastník nemovitosti
za to, že by určité využití okolního území (např. zástavbou určitého charakteru) mohlo způsobit snížení hodnoty
jeho nemovitostí, musí si svá práva střežit včas, tj. již v procesu pořizování a schvalování územně plánovací
dokumentace, a snažit se tak zasadit o takovou formu zástavby, kterou považuje pro sebe za přijatelnou.
V rámci územního řízení - a stejně tak i v rámci stavebního řízení či řízení o dodatečném povolení stavby - je sice
stavební úřad oprávněn a povinen posoudit námitku snížení tržní ceny sousedních nemovitostí, avšak činí tak jen
z pozice nástrojů stavebního zákona, tedy zejména z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací,
s obecnými požadavky na výstavbu a se zájmy chráněnými dalšími předpisy.“ Tento závěr je učiněn
i v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010 - 145,
který vychází z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009,
č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, publikováno pod č. 1910/2009 Sb. NSS. Jak již bylo uvedeno shora,
je zřejmé, že v projednávaném případě se správní orgány s námitkou snížení hodnoty nemovitosti
v mezích, jež jsou uvedeny ve shora citovaném rozsudku, zabývaly, přičemž neshledaly, že by tato
námitka byla důvodná. Žalobci závěr týkající se snížení hodnoty nemovitostí nijak nevyvrátili,
když na této námitce pouze setrvali, aniž by konkretizovali, v čem je posouzení správních orgánů
nesprávné. Městský soud se touto námitkou, navzdory tomu, že ji nesprávně vyhodnotil jako
opožděnou, v mezích její obecnosti zabýval, když posuzoval, zdali a jak správní orgány hodnotily
soulad záměru s územně plánovací dokumentací, s obecnými požadavky na výstavbu a se zájmy
chráněnými dalšími předpisy (opět v rovině obecnosti žalobních námitek). Městský soud
tak de facto (zprostředkovaně) přezkoumal i námitku snížení hodnoty nemovitosti. Městský soud
se sice dopustil jistého pochybení, když námitku označil jako opožděnou, na výsledek rozsudku,
a tedy i na jeho zákonnost, to však žádný vliv mít nemohlo. Na obecném tvrzení o snížení
hodnoty nemovitosti stěžovatelka setrvala i v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se nemohl
s touto námitkou ztotožnit. Městský soud se danou námitkou zabýval a tuto vypořádal,
i když nepřímo, a pokud by nyní Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil toliko proto,
že městský soud tuto námitku označil za opožděnou, postupoval by tak přílišně formalisticky
a zbytečně by tím jen oddaloval okamžik, kdy základ sporu bude s konečnou platností meritorně
vyřešen. Takový postup by nebyl ani v zájmu účastníků, a ani ve veřejném zájmu na procesní
ekonomii soudního řízení. Nejvyšší správní soud tedy i tuto námitku zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že při posuzování výškového poměru
a možností zastínění posuzoval žalovaný nesprávný dům, když posuzoval dům č. p. 1984, který
stěžovatelce nepatří. Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že správní orgány
posuzovaly správný dům stěžovatelky, přičemž označení tohoto domu v napadeném rozhodnutí
nesprávným číslem popisným lze vskutku přisuzovat písařské chybě. Již z přiložené projektové
dokumentace je zřejmé, že zamýšlená stavba bude mít největší vliv na 3 sousední nemovitosti.
Jednou z těchto nemovitostí je i skutečný dům stěžovatelky, přičemž z obou rozhodnutí
správních orgánu je zřejmé, že tyto se zabývaly vlivem zamýšlené stavby na všechny sousední
nemovitosti, tedy včetně vlivu na dům stěžovatelky. Nejvyšší správní soud z projektové
dokumentace zjistil, že ta patřičně zakresluje vyhláškou OTPP požadované odstupové
vzdálenosti od sousedních nemovitostí, a to včetně nemovitosti stěžovatelky. Správní orgány
vycházely z této projektové dokumentace, a i proto je zřejmé, že posuzovaly vliv záměru i na dům
stěžovatelky. Závěr městského soudu, že se jedná o písařskou chybu, je tak správný.
K námitce, že městský soud rezignoval na přezkum závazných stanovisek z oblasti
památkové péče, konkrétně na přezkum závazného stanoviska MHMP a stanoviska MK, uvádí
Nejvyšší správní soud následující. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že městský soud
se ztotožnil se závěry uvedených stanovisek. Nutno zdůraznit, že žalobci napadali uvedená
stanoviska pro jejich rozpor s vyjádřením NPÚ, přičemž vyjádření NPÚ bylo vyhotoveno
na žádost Ministerstva kultury při rozhodování o potvrzení či změně stanoviska MHMP,
a to pro účely ujasnění výkladových rozporů v původní a doplněné projektové dokumentaci.
Vyjádření NPÚ sice označuje zamýšlenou stavbu z pohledu ochrany kulturních památek
za vyloučenou, s tímto závěrem se však Ministerstvo kultury ve stanovisku MK důkladně
vypořádává, když uvádí, že vyjádření NPÚ nemělo sloužit jako v pořadí další vyjádření podle
ustanovení §14 odst. 6 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zákon o státní památkové péči“), a proto se mělo omezit pouze na posouzení
výkladových rozporů v projektových dokumentacích. Ministerstvo kultury zdůrazňuje,
že ve smyslu §14 odst. 6 zákona o státní památkové péči Národní památkový ústav již dříve
vydal písemná odborná vyjádření (odborné vyjádření ze dne 2. 9. 2008, č. j. NPÚ-31118354/08,
a odborné vyjádření ze dne 26. 3. 2009, č. j. NPÚ-311/2325/2009), v nichž posoudil záměr jako
realizovatelný, a z těchto vyjádření pak Ministerstvo kultury při přezkumu závazného stanoviska
MHMP vycházelo. V tomto případě se nejedná o situaci, kdy by dotčený správní orgán
bezdůvodně upřednostnil jeden posudek před druhým. Žalobci v žalobě pouze citovali závěry
vyjádření NPÚ, aniž by konkrétně uváděli, v čem spatřují, že se Ministerstvo kultury s těmito
závěry nevypořádalo, resp. proč podle nich Ministerstvo kultury nesprávně vycházelo
z odborných vyjádření vyhotovených ve smyslu §14 odst. 6 zákona o státní památkové péči,
nikoliv z vyjádření NPÚ, jež nemá charakter odborného vyjádření ve smyslu uvedeného
ustanovení zákona o státní památkové péči. Městský soud, vázán rozsahem žalobních námitek,
tak usoudil, že uvedená stanoviska jsou v souladu se zákonem. Nelze k tíži městského soudu
přičítat, že sám nedomýšlel, v čem konkrétně mohou žalobci spatřovat skutečnost,
že Ministerstvo kultury se ve svém stanovisku nevypořádalo s vyjádřením NPÚ, resp.
že neprávem dalo přednost uvedeným odborným vyjádřením, jež jsou nutným prerogativem pro
vydání závazného stanoviska. Když stanovisko MK jednoznačně uvádí způsob, jakým bylo
vypořádáno vyjádření NPÚ, nelze pouhé prohlášení o rozporu vyjádření NPÚ se stanoviskem
MK považovat za dostatečně konkrétní námitku, která by městskému soudu mohla rozšířit rámec
přezkumu. Na tomto závěru Nejvyššího správního soudu ani nic nemění skutečnost, že městský
soud poněkud nepatřičně uvedl, že vyjádření NPÚ nebylo podkladem pro správní řízení. Městský
soud měl zřejmě na mysli, že toto vyjádření nebylo zákonným podkladem ve smyslu §14
odst. 6 zákona o státní památkové péči, ne že by nebylo podkladem vůbec. Toto vyjádření
podkladem bylo a jako s takovým se s ním Ministerstvo kultury ve svém stanovisku vypořádalo
tak, jak je shora uvedeno. Tuto kasační námitku tedy Nejvyšší správní soud posoudil
jako nedůvodnou.
Námitce stěžovatelky, že postupem správních orgánů byl porušen princip legitimního
očekávání, když vydání napadeného rozhodnutí se vymyká dosavadní praxi žalovaného
a prvoinstančního orgánu, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil. Stěžovatelka dovozuje toto
legitimní očekávání z přiloženého stanoviska (ze dne 3. 3. 1999, č. j. 121881/99, OUR/V/Kout),
z něhož vyplývá, že na předmětných pozemcích nebylo lze v roce 1999 umístit bytový dům
o šesti nadzemních podlažích. Toto stanovisko však není ani územním, ani stavebním
rozhodnutím, a není tedy rozhodnutím ve věci, které by mohlo založit legitimní očekávání,
resp. zavést ustálenou praxi správního orgánu. Návrh, k němuž se stanovisko vyjadřovalo, byl
navíc v rozporu s tehdejším územním plánem. Mimo to výška nyní umísťované budovy
je s uváděným příkladem zcela nesrovnatelná a nikterak výrazně nevybočí z horizontu stávající
zástavby. Současně nelze přehlédnout, že nyní byla tato námitka poprvé prezentována
až v kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění. Žalobce je přitom povinen uplatnit všechny své
námitky, tvrzení a argumenty, jimiž dovozuje vady řízení či nezákonnost rozhodnutí správních
orgánů již v žalobě, a to ve lhůtě vymezené ustanovením §72 odst. 1 a §71 odst. 2 s. ř. s.
V tomto případě nebyla před městským soudem námitka porušení principu legitimního očekávání
uplatněna, a proto se jí jako nepřípustnou dle §104 odst. 4 Nejvyšší správní soud nemohl nyní
podrobně zabývat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 - 99).
Souhrnně vzato se tak Nejvyšší správní soud v nyní projednávané věci ztotožnil
s hodnocením a závěry městského soudu, žalovaného a prvoinstančního orgánu.
Na základě všech uvedených důvodů po prostudování obsahu spisu a přezkoumání
napadeného rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v dané věci nebyly naplněny
tvrzené důvody podané kasační stížnosti. Kasační stížnost tak Nejvyšší správní soud neshledal
důvodnou a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka
neměla ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec jeho
běžné činnosti nevznikly, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti. Osoby zúčastněné na řízení mají dle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů, které jim vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jim soud uložil. V tomto
řízení však osobě zúčastněné na řízení soudem uloženy žádné povinnosti nebyly, a proto soud
rozhodl, že nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. března 2015
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu