ECLI:CZ:NSS:2015:KONF.22.2015:18
sp. zn. Konf 22/2015 - 18
USNESENÍ
Zvláštní senát zřízený dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, složený z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců JUDr. Marie
Žiškové, JUDr. Romana Fialy, JUDr. Pavla Pavlíka, JUDr. Pavla Simona a Mgr. Ing. Radovana
Havelce, rozhodl o návrhu České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25,
Praha 5 na rozhodnutí kompetenčního sporu mezi ní a Městským soudem v Praze jako
soudem v občanském soudním řízení a dalších účastníků sporu vedeného u Obvodního soudu
pro Prahu 4, pod sp. zn. 30 C 303/2012, o 33.827 Kč: žalobkyně České správy sociálního
zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, a žalovaného M. T., zast. JUDr. Zdeňkem
Kašpárkem, CSc., advokátem, se sídlem Pod Štěpem 5, Praha 10,
takto:
I. P ř í s l u š n ý vydat rozhodnutí ve věci žaloby o vydání bezdůvodného obohacení
ve výši 33.827 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 30 C 303/2012,
je soud .
II. Usnesení Městského soudu v Praze čj. 54 Co 431/2014 - 180 ze dne 21. 1. 2015,
se ruší .
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 3. 10. 2012, se žalobkyně
(Česká správa sociálního zabezpečení) domáhala, aby tento obvodní soud uložil žalovanému
povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 33.827 Kč, které mělo vzniknout
v důsledku neoprávněných výplat důchodu na bankovní účet zemřelému panu J. R. za období od
16. 6. 2010 do 15. 9. 2011 ve výši 145.381 Kč, byť jmenovaný dne 27. 5. 2010 zemřel. Banka
žalobkyni sdělila, že lze vrátit pouze částku 111.554 Kč, neboť z účtu, jehož disponentem byl
žalovaný, byly prováděny transakce. Žalovanému tak mělo vzniknout bezdůvodné obohacení
v žalované výši.
Obvodní soud pro Prahu 4 poté rozsudkem ze dne 21. 3. 2014, čj. 30 C 303/2012 - 109
žalobě vyhověl. Městský soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 21. 1. 2015,
čj. 54 Co 431/2014 - 180 rozsudek obvodního soudu zrušila, řízení zastavil (výrok I.) s tím,
že věc po právní moci postoupil České správě sociálního zabezpečení (výrok II.) a výroky III.
a IV. rozhodl o nákladech řízení. Dle názoru odvolacího soudu brání projednání věci nedostatek
pravomoci soudu. Městský soud dospěl k závěru, že ve věci se jedná o vztah mezi žalobkyní jako
orgánem sociálního zabezpečení a příjemcem dávky důchodového pojištění dle §3 odst. 1 a odst. 3
písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o provádění a organizaci sociálního zabezpečení. Žalobkyně
vyplácela jednotlivé splátky důchodu zemřelému panu J. R. jako příjemci dávky, takto mu plnila
i od června 2010 do září 2011. Městský soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
12. 4. 2006, čj. 33 Odo 1149/2004 vyslovil, že okolnost, že s těmito finančními prostředky po
smrti příjemce disponoval žalovaný, nic nemění na charakteru vztahu, z něhož bylo plněno.
Bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu musí mít vždy základ
v občanskoprávních vztazích, smrtí příjemce dávky se nemůže změnit vztah vzniklý
mezi příjemcem dávky a orgánem sociálního zabezpečení na základě zákona o sociálním
zabezpečení na vztah občanskoprávní.
Žalobkyně (Česká správa sociálního zabezpečení) po postoupení věci (jako orgán
sociálního zabezpečení) dne 3. 6. 2015 podala návrh, kterým se domáhá, aby zvláštní senát
zřízený zákonem č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, rozhodl,
který orgán je kompetentní vydat rozhodnutí „ve věci žaloby o vydání bezdůvodného
obohacení“; v návrhu žalobkyně popřela svou pravomoc rozhodnout ve věci.
Zvláštní senát rozhoduje o kompetenčním sporu podle skutkového a právního stavu
ke dni svého rozhodnutí (srov. č. 485/2005 Sb. NSS).
Zvláštní senát nejprve uvážil, zda ve věci existuje kompetenční spor, jak jej vymezuje
§1 odst. 2 zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, zejména,
zda je dána totožnost sporu, která, jak vyložil zvláštní senát v usnesení ze dne 11. 5. 2009,
čj. Konf 21/2008 – 89, spočívá v totožnosti účastníků sporu a předmětu řízení.
O totožnosti účastníků není pochyb, neboť spor o částku ve výši 33.827 Kč je omezen
pouze na osoby žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně se přiznání práva na požadované plnění
domáhala žalobou k civilnímu soudu, jehož pravomoc městský soud popřel a věc postoupil
žalobkyni jakožto orgánu sociálního zabezpečení se závěrem, že pouze orgán sociálního
zabezpečení je oprávněn rozhodnout o neprávem vyplacených dávkách sociálního zabezpečení.
Žalobkyně po postoupení svoji pravomoc odmítá. Vzhledem k tomu, že shodnou podstatou
vyjmenovaných řízení je požadavek žalobkyně na autoritativní uložení povinnosti žalovanému
k vydání sporného plnění, zvláštní senát shledal, že totožnost předmětu řízení je zachována.
Zvláštní senát konstatuje, že ve věci je dán negativní kompetenční spor mezi městským
soudem jako obecným soudem rozhodujícím v občanském soudním řízení a žalobkyní
(navrhovatelkou) jako orgánem výkonné moci dle §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb.,
v němž obě strany sporu shodně popírají svou pravomoc rozhodnout.
Pro samotné vyslovení závěru o pravomoci jedné ze stran sporu je stěžejní otázkou
posouzení charakteru právního vztahu mezi žalobkyní a žalovaným.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 4. 2006 čj. 33 Odo 1149/2004 (z jehož závěrů vyšel
městský soud, když popřel pravomoc civilního soudu rozhodnout věc), vyslovil, že vztah
bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu musí mít základ v občanskoprávních
vztazích. V tehdy posuzované věci však zároveň dovodil, že vznikl vztah mezi příjemcem dávky
a orgánem sociálního zabezpečení na základě zákona č. 582/1991 Sb., o sociálním zabezpečení;
vzhledem k tomu, že o neprávem vyplacených dávkách sociálního zabezpečení je oprávněn
rozhodnout pouze orgán sociálního zabezpečení ve správním řízení a v případě smrti příjemce
dávky vystupuje ve správním řízení dědic zemřelého příjemce dávky, na něhož přešla práva
a povinnosti podle hmotného práva a jenž je i procesním nástupcem zemřelého ve správním
řízení, shledal Nejvyšší soud výluku pravomoci civilního soudnictví. V navazujícím řízení
tak již bylo na plátci důchodu, aby posoudil okolnosti případného vzniku odpovědnostního
vztahu.
V nyní projednávaném případě však mezi žalobkyní a žalovaným nevznikl odpovědnostní
vztah, neboť žalovaný nebyl za života pana J. R. příjemcem dávky v žádné zákonem
předpokládané souvislosti. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za přeplatek je založena na
subjektivním principu a nelze ji přenést na jiného, je proto vyloučeno, aby plátce důchodu
na základě ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., vymáhal přeplatek důchodu
na odlišné osobě než příjemci dávky, a to tím spíše, byl-li žalovaný pouze osobou mající
oprávnění disponovat s prostředky na bankovním účtu příjemce dávky. Ve věci je tedy oproti
výše uvedenému případu již zcela postaveno najisto, že mezi žalobkyní a žalovaným nevznikl
odpovědnostní (veřejnoprávní) vztah dle předpisů o sociálním zabezpečení.
Ustálená rozhodovací praxe zvláštního senátu vychází z právního názoru vysloveného
v usnesení ze dne 30. 6. 2006, čj. Konf 132/2005 - 7, kdy zvláštní senát rozhodl, že ”je-li podání
podle svého označení i obsahu žalobou na vydání bezdůvodného obohacení, přísluší rozhodovat o něm soudu
v občanském soudním řízení. Soud nemůže popřít svou pravomoc jen proto, že podle jeho názoru by se měl žalobce
domáhat sporné částky za použití prostředků správního (resp. daňového) řízení“. Zvláštní senát uvedený
závěr již vztáhnul na téměř totožnou věc s věcí nyní projednávanou (usnesení ze dne
15. 12. 2011, čj. Konf 70/2011 - 16). I v této situaci je totiž nepochybně podání žalobkyně
žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Rovněž Nejvyšší soud (usnesení ze dne 27. 2. 2008,
sp. zn. 33 Odo 1532/2005) vyslovil názor, že vychází-li žalovaný nárok ze skutkových tvrzení,
že bylo poskytnuto plnění jinému, aniž by mezi účastníky existoval odpovídající smluvní vztah,
a dovozuje-li se tak vznik závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, je dána pravomoc
soudů v civilním řízení. Na straně žalovaného pak musí být osoba, jejíž majetková sféra
se rozšířila neoprávněným nabytím prospěchu.
V projednávané věci není důvodu, aby se zvláštní senát od vysloveného principu odklonil.
Podání žalobkyně k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 není pouze formálně označeno jako žaloba
na vydání bezdůvodného obohacení; návrh žalobkyně i materiálně směřuje k vyvolání sporu
před obecnými soudy. Jeho podstatou je, že se žalobkyně po žalovaném domáhá vydání plnění,
které měl žalovaný přijmout bez právního důvodu. V řízení o vydání bezdůvodného obohacení,
jak vyložil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, je třeba
zkoumat, zda bylo poskytnuto majetkové plnění, zda existoval odpovídající právní titul pro jeho
poskytnutí a zda tím došlo na cizí úkor k majetkovému prospěchu z bezdůvodného obohacení
povinné osoby, a vznikl tak v souladu s ustanoveními §451 a §489 občanského zákoníku
závazkový vztah, jenž je v souladu s §2 odst. 1 občanského zákoníku z roku 1964 vztahem
občanskoprávním, a tedy podléhajícím pravomoci civilních soudů dle §7 občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“ ).
Ačkoliv klíčovou otázkou v samotném žalobním sporu před civilním soudem
je posouzení, zda dávka důchodového pojištění byla vyplacena právem a půjde tedy o vyřešení
otázky mající základ v předpisech veřejného práva, nemění to nic na závěru o pravomoci
civilního soudu, neboť jak Nejvyšší soud konstatoval v usnesení ze dne 12. 1. 2011,
sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, ustanovení občanského zákoníku upravující vztahy z bezdůvodného
obohacení nijak neodlišují situace, bylo-li mezi stranami plněno na základě domnělého titulu
z oblasti veřejného či soukromého práva, a není tak důvodu soudu upírat právo posouzení,
zda právní titul z oblasti veřejného práva byl či nebyl dán, neboť ustanovení §135 o. s. ř.
výslovně počítá s možností, aby si soud učinil úsudek o otázkách, o nichž jinak přísluší
rozhodovat jinému orgánu.
Nad rámec uvedeného zvláštní senát poznamenává, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne
12. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 1149/2004, i Městský soud v Praze v usnesení ze dne 21. 1. 2015,
čj. 54 Co 431/2014, mylně usoudily o otázce procesního nástupnictví po zemřelém příjemci
dávky důchodového pojištění, pokud vyslovily, že do správního řízení vstoupí dědic zemřelého,
na něhož přešla práva a povinnosti podle hmotného práva. Zákon č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění otázky nástupnictví po zemřelém příjemci dávky upravuje speciálně
v §63; procesními nástupci pro řízení o dávku (uplatněnou před smrtí oprávněné osoby)
a nabyvateli částek splatných do dne smrti oprávněného jsou osoby z okruhu stanoveného
v §63 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Stejným osobám se podle §63 odst. 2 citovaného
zákona vyplatí splatné částky, které nebyly vyplaceny do dne smrti oprávněného. Až poté, není-li
těchto osob, se uvedené nároky stanou předmětem dědictví (§63 odst. 3 zákona o důchodovém
pojištění).
Z vyložených důvodů zvláštní senát rozhodl, že příslušným k vydání rozhodnutí ve věci
je obecný soud v občanském soudním řízení; zvláštní senát proto kromě výroku o příslušnosti
zároveň zrušil usnesení městského soudu, kterým tato pravomoc byla popřena.
Pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb.
závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, pro správní
orgány [§4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního] i soudy. Dále bude tedy Městský soud
v Praze pokračovat v řízení o odvolání žalobkyně.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. října 2015
JUDr. Michal Mazanec
předseda zvláštního senátu