ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.207.2014:62
sp. zn. 10 As 207/2014 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: Teplárna Liberec, a. s.,
se sídlem Dr. Milady Horákové 641/34a, Liberec 4, zast. Mgr. Martinem Pecklem, advokátem
se sídlem Italská 27, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem
U Jezu 642/2a, Liberec 2, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Alexandr Kendik JUNIOR,
se sídlem nám. Soukenné 121/1, Liberec 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 8. 2013,
čj. OÚPSŘ 225/2013-330, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. 8. 2014, čj. 59 A 95/2013 – 41,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. 8. 2014,
čj. 59 A 95/2013 – 41, se r uší .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 14. 8. 2013,
čj. OÚPSŘ 225/2013 - 330, se r uší a věc se v rac í žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 32 684 Kč,
a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Martina
Peckla, advokáta.
IV. Žalovaný a osoba zúčastněná na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Autorizovaný inspektor Ing. arch J. P. doručil dne 5. 5. 2013 Magistrátu města Liberec,
stavebnímu úřadu (dále jen „stavební úřad“) oznámení stavebního záměru pro stavbu: „bytový dům
Jáchymovská 269, Liberec – plynová kotelna, změna dokončené stavby – Změna způsobu vytápění a ohřevu
TUV pro bytový dům, instalace plynových kotlů“ (dále jen „stavební záměr“), ke kterému přiložil svůj
certifikát. Stavebníkem byla osoba zúčastněná na řízení. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal
proti oznámení stavebního záměru námitky, které žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 8. 2013, čj.
OÚPSŘ 225/2013-330, zamítl jako nepřípustné. Kasační stížností je napadán rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, kterým byla žaloba stěžovatele proti
rozhodnutí žalovaného zamítnuta.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[2] Stavební úřad vyvěsil dne 20. 5. 2013, pod sp. zn. CJ MML 075550/13, výše uvedené
oznámení o stavebním závěru. Proti tomu podal stěžovatel ve stanovené lhůtě námitky dle §117
odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění účinném pro projednávanou věc. V nich namítal, že je vlastníkem a provozovatelem
soustavy zásobování tepelnou energií (dále jen „SZTE“) v Liberci, na kterou je napojen i dům,
v němž má být stavební záměr realizován. Zároveň je stěžovatel oprávněným z věcného břemene
svědčícího mu ke stavbě i sousednímu pozemku, opravňujícího jej k přístupu do objektů
za účelem údržby a kontroly součástí SZTE. Odpojením bytového domu ve spojení s odpojením
dalších objektů v lokalitě od SZTE vzniknou technické potíže v důsledku teplotních a tlakových
ztrát. To vyvolá potřebu investic do SZTE provozovaných stěžovatelem.
Stěžovatel byl přesvědčen, že kdyby bylo vedeno správní řízení, byl by jeho účastníkem.
K oznámení o stavebním záměru proto musel být připojen i jeho souhlas. Stěžovatel dále namítal,
že stavba je v rozporu s energetickým zákonem, zákonem o ochraně ovzduší, zákonem o inspekci
práce, se správním řádem i stavebním zákonem. Stavbu podle stěžovatele lze provést
pouze na základě řádného stavebního řízení a nikoli prostřednictvím certifikátu autorizovaného
inspektora.
[3] Žalovaný svým rozhodnutím zamítl námitky stěžovatele jako nepřípustné z důvodu,
že k jejich podání stěžovatel nebyl oprávněn. Námitky mohou podat pouze osoby,
které by jinak byly účastníky stavebního řízení. Souhlas těchto osob musí být připojen
k oznámení autorizovaného inspektora. V případě osob odlišných odvolací orgán posuzuje
pouze to, zda měl být k oznámení připojen i jejich souhlas či nikoli. Žalovaný proto nezkoumal
soulad stavebního záměru s právními předpisy ani věcnou správnost certifikátu autorizovaného
inspektora a zabýval se pouze otázkou, zda by stěžovateli jinak svědčilo účastenství ve stavebním
řízení. Dovodil přitom, že práva stěžovatele nemohou být realizací dotčené stavby dotčena.
Stavba bude probíhat v odděleném prostoru od zařízení stěžovatele, nijak jej neovlivní
a neovlivní ani přístup stěžovatele k němu. Při uvedení kotelny do provozu bude zařízení
stěžovatele odpojeno a nebude do něj zasahováno. Ochrana zařízení stěžovatele je zajištěna
ventily, které zůstanou nedotčeny. Dodávka tepelné energie do objektu není vázána
jen na stavebně-technické připojení objektu, ale je podmíněna především uzavřením
soukromoprávní smlouvy o odběru tepelné energie. Na základě uvedeného dospěl žalovaný
k závěru, že stěžovatel je vlastníkem zařízení SZTE a svědčí mu věcné břemeno přístupu
k tomuto zařízení do objektu, v němž je prováděna stavba. Nicméně realizací stavby nebudou
jeho práva přímo dotčena. Nebyl by tedy účastníkem stavebního řízení dle §109 stavebního
zákona. K oznámení autorizovaného inspektora proto nebylo nutné připojit souhlas stěžovatele.
III. Řízení před krajským soudem
[4] Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného dne 16. 10. 2013 žalobu, v níž namítal,
že stavební záměr nebylo možné realizovat prostřednictvím jeho oznámení s certifikátem
autorizovaného inspektora. Pokud by však tento postup přípustný byl, měl být k oznámení
připojen souhlas stěžovatele, neboť stěžovatel by jinak na základě skutečností uvedených
již v odvolání byl účastníkem stavebního řízení ve smyslu §117 odst. 2 písm. f) stavebního
zákona.
[5] Krajský soud žalobu zamítl. Dospěl přitom k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky
účastníka stavebního řízení ve smyslu uvažovaných §109 písm. b), d) a e) stavebního zákona,
a proto ani nemohl být vyžadován jeho souhlas s oznamovaným stavebním záměrem.
Stěžovatele podle krajského soudu nelze považovat za účastníka řízení ve smyslu §109 písm. b)
stavebního zákona, protože není vlastníkem dotčeného bytového domu. Nelze jej považovat
za účastníka řízení ani dle §109 písm. d) a e) stavebního zákona. S odkazem na judikaturu
Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že pouhá existence práva odpovídajícího věcnému
břemeni podle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), či právo vlastnické
nevedou automaticky k účastenství, není-li na základě konkrétních skutkových okolností dána
potencialita dotčení práv. Krajský soud poukázal na skutečnost, že stavební úpravy budou
probíhat pouze uvnitř bytového domu a na jiném místě, než kde se nachází zařízení ve vlastnictví
stěžovatele. Do zařízení coby součásti SZTE nebude prováděnou změnou bytového domu
zasahováno a přístup stěžovatele k němu nebude nijak omezen. Z projektové dokumentace
ani stavebního záměru nevyplývá, že by mělo být zasahováno do přípojky ve vlastnictví
stěžovatele. Vlastní odpojení technologického zařízení SZTE je zásadně prováděno přímo
teplárenským subjektem na náklady stavebníka, který potřebu odpojení od SZTE vyvolal.
Posuzovaný stavební záměr nemůže představovat možné dotčení práva stěžovatele pramenícího
z §77 odst. 6 energetického zákona. Krajský soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele
týkajícím se změny hydraulických parametrů, snížení provozuschopnosti SZTE a v důsledku toho
zvýšení měrných a tlakových ztrát a nárůstu nákladů na dopravu tepla ke konečnému uživateli.
Podle napadeného rozsudku není dotčení SZTE přímým důsledkem provádění stavebního
záměru (vybudování kotelny). Popisované možné technické dopady na SZTE nastanou
v souvislosti s poklesem počtu odběratelů, tedy po ukončení soukromoprávního vztahu odběru
tepelné energie. Krajský soud tedy neshledal ani potenciální dotčení vlastnického práva žalobkyně
k SZTE.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[6] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností,
podle které by měl v případě vedení stavebního řízení postavení účastníka řízení.
K oznámení stavebního záměru měl proto být připojen i jeho souhlas. Na základě §109 písm. b)
stavebního zákona měl být stěžovatel účastníkem řízení z důvodu vlastnictví přípojky SZTE
zasahující do předmětného bytového domu. V důsledku změny vytápění domu musí být
do přípojky zasaženo jejím odpojením a zaslepením, včetně uzavření ventilů.
Není přitom rozhodné, že se zaslepením přípojky souvisí i soukromoprávní vztah stěžovatele
a vlastníka bytového domu. Naopak v případě zaslepení přípojky je ukončení soukromoprávního
vztahu o dodávkách tepelné energie nevyhnutelné. Účastenství ve smyslu §109 písm. d)
stavebního zákona stěžovateli podle kasační stížnosti svědčí, neboť v případě odpojení od SZTE
a napojení na lokální plynový kotel se stane přípojka v domě nadbytečnou. Dojde tak k dotčení
práva stěžovatele odpovídajícímu věcnému břemeni dle energetického zákona,
tj. práva stěžovatele na přístup k přípojce v domě. Z důvodu technických problémů vyvolaných
odpojením domu od SZTE (zvýšení měrných a teplotních ztrát, snížení provozuschopnosti),
bude nutné provést repasi systému a zvýšit náklady na distribuci tepla. Stěžovateli proto svědčí
i účastenství dle §109 písm. d) a e) stavebního zákona. Závěr o technických problémech
potvrzuje stanovisko Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 4. 3. 2009, čj. 36919/09-82
(dále jen „stanovisko ministerstva“), a posudek vypracovaný pro objekty v lokalitě
Liberec - Františkov (dále jen „technický posudek“).
[7] Pro účastenství osoby ve stavebním řízení postačí podle kasačních námitek pouhá
možnost dotčení práv, kterou je nutno vykládat extenzivně a nikoli restriktivně.
Smyslem stavebního záměru je odpojení domu od SZTE a připojení na lokální zdroj tepelné
energie. Mezi těmito skutečnostmi je přitom kauzální vztah. Negativními dopady technického
rázu na SZTE bude stěžovatel přímo dotčen na svých právech.
[8] Nezabýval-li se krajský soud ani žalovaný námitkami stěžovatele ohledně porušení zákona
o ochraně ovzduší, porušily jeho právo na přístup ke spravedlnosti. Stěžovatel namítal,
že krajský soud se při rozhodování věci bez bližšího zdůvodnění odchýlil od svých dřívějších
názorů i od judikatury Nejvyššího správního soudu, na kterou stěžovatel konkrétně odkázal.
Krajský soud se nevypořádal s námitkou, podle které mělo být podle ustanovení §77 odst. 5
energetického zákona ve věci vedeno řádné stavební řízení, napadený rozsudek
je proto nepřezkoumatelný. Krajský soud dále neprovedl důkaz stanoviskem ministerstva
a technickým posudkem. Závěrem stěžovatel zdůraznil, že právní úprava zásobování tepelnou
energií má veřejnoprávní charakter.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 29. 9. 2014, kterým se ztotožnil
s vypořádáním věci krajským soudem. V doplnění vyjádření ze dne 4. 12. 2014 uvedl,
že stavební záměr byl již realizován. Případné zrušení rozhodnutí žalovaného proto nepovažoval
za přínosné, označil jej za formalismus a uvedl, že takové rozhodnutí soudu by snížilo důvěru
občanů v rozhodování veřejné moci. Vzhledem k realizaci stavebního záměru i jeho kolaudaci
žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud zvážil zastavení řízení pro odpadnutí jeho předmětu.
[10] Stěžovatel v replice setrval na svých již vyjádřených závěrech, neztotožnil se přitom
s názory žalovaného uvedenými v doplnění vyjádření.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[11] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[12] Na základě §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí
krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem
zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo v případě je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. K těmto vadám tedy Nejvyšší správní soud přihlíží
z úřední povinnosti. Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek z těchto důvodů
a žádné z uvedených pochybení v řízení před krajským soudem neshledal.
[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že obdobnou kasační stížností stěžovatele se zabýval
již v rozsudku ze dne 24. 6. 2015, čj. 10 As 209/2014 – 55, a dále také ve věcech stěžovatele
vedených pod sp. zn. 2 As 170/2014 a 7 As 163/2014.
[14] Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v tom,
že se odchýlil od ustálené praxe, dále v nevypořádání se se všemi žalobními body
a v neprovedení navržených důkazů.
[15] Odklonem od dosavadní rozhodovací praxe se krajský soud v napadeném rozsudku
podrobně zabýval a dospěl k závěru, že zde k žádnému odchýlení nedochází (viz str. 5 a 6
napadeného rozsudku). Tento závěr jasným a přezkoumatelným způsobem zdůvodnil tím,
že v předchozích věcech soudy konstatovaly, že přichází v úvahu účastenství provozovatele
SZTE dle §109 stavebního zákona, nicméně nezabývaly se správností závěru o účastenství.
Krajský soud se proto řídil jinou judikaturou Nejvyššího správního soudu, v níž bylo účastenství
věcně řešeno. V tomto směru je tedy rozhodnutí přezkoumatelné.
[16] Nejvyšší správní soud se neztotožnil s námitkou, podle níž se krajský soud nevypořádal
s tím, že žalovaný nebyl oprávněn umožnit realizaci stavebního záměru postupem dle §117
stavebního zákona. Na tento žalobní bod krajský soud reagoval tím, že nemůže takovou námitku
posuzovat, neboť se jí nemohl zabývat ani žalovaný. Jeho předmětem totiž bylo pouze posouzení
přípustnosti podaných námitek. Tento závěr je podle Nejvyššího správního soudu správný.
Podle ustanovení §117 odst. 4 stavebního zákona osoby, jež by jinak byly účastníky stavebního
řízení, mohou podat proti oznámenému stavebnímu záměru námitky pouze z důvodu,
že neodpovídá podkladům, na základě kterých udělily svůj souhlas, nebo z důvodu,
že jejich souhlas nebyl opatřen; k jiným námitkám se nepřihlíží. Stavební zákon tedy okruh
možných námitek explicitně omezil, přičemž stěžovatelem uplatněná námitka do tohoto výčtu
nespadá. Žalovaný a následně ani krajský soud se proto nemohli touto námitkou zabývat,
a to ani za předpokladu, že by dospěli k závěru, že se jedná o osobu, která by jinak byla
účastníkem stavebního řízení podle §109 stavebního zákona.
[17] Nepřezkoumatelnost rozsudku nelze spatřovat ani v neprovedení navržených důkazů.
Krajský soud řádně zdůvodnil (viz str. 8 napadeného rozsudku), proč navrhované důkazy
neprovedl. Podle krajského soudu nemohly nijak podpořit závěr o přímém dotčení práv
stěžovatele v důsledku oznámení stavebního záměru. Krajský soud se tedy tím, že dokazování
navrženými listinami neprovedl, žádného pochybení nedopustil.
[18] Vzhledem k výše uvedenému považuje Nejvyšší správní soud námitky stěžovatelky
týkající se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku za nedůvodné.
[19] Krajský soud podle stěžovatele nesprávně posoudil otázku jeho účastenství dle §109
stavebního zákona, a tudíž i to, zda měl být opatřen souhlas stěžovatele s oznámeným stavebním
záměrem a zda byl oprávněn proti tomuto záměru podat námitky.
[20] Stavebník je podle §117 odst. 2 písm. f) stavebního zákona oprávněn provést stavbu
vyžadující jinak stavební povolení na základě oznámení stavebního záměru stavebnímu úřadu
autorizovaným inspektorem, který posoudil projektovou dokumentaci stavby a k oznámení
připojil souhlasy osob, které by byly jinak účastníky stavebního řízení. Stavební úřad
toto oznámení vyvěsí dle odst. 4 téhož ustanovení po dobu 30 dní, přičemž osoby,
které by jinak byly účastníky stavebního řízení, mohou mimo jiné namítat, že k oznámení nebyl
opatřen jejich souhlas. Odvolací orgán pak může dle odst. 5 citovaného ustanovení rozhodnout
o tom, že oznámení nemá právní účinky, jestliže oznámený stavební záměr je v rozporu
s právními předpisy, nebo o zamítnutí námitek nebo výhrad pro nepřípustnost
nebo pro nedůvodnost.
[21] Oprávnění stěžovatele podat námitky proti stavebnímu záměru s certifikátem
oznámenému autorizovaným inspektorem, včetně otázky nezbytnosti opatření souhlasu
stěžovatele se stavebním záměrem, je vzhledem k výše uvedeným zákonným kritériím závislé
na posouzení toho, zda by stěžovatel byl účastníkem stavebního řízení o stavebním záměru,
bylo-li by vedeno. Stěžovatel své účastenství odvozoval od §109 písmen b), d) a e) stavebního
zákona.
[22] Touto otázkou se Nejvyšší správní soud již zabýval ve skutkově i právně obdobných
věcech například v rozsudcích ze dne 18. 9. 2014, čj. 7 As 162/2014 – 34, a ze dne 5. 11. 2014,
čj. 1 As 130/2014 – 29.
[23] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, podle něhož u stěžovatele
nepřichází v úvahu účastenství na základě §109 písm. b) stavebního zákona. Stěžovatel je sice
vlastníkem stavby – SZTE, nicméně nejedná se o stavbu, na níž má být provedena změna.
Touto stavbou je v případě změny způsobu vytápění a ohřevu TUV obecně dům,
v němž má k této změně dojít (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2006,
čj. 3 As 26/2005 – 55). Z oznámení stavebního záměru ani z certifikátu autorizovaného
inspektora rozhodně neplyne, že by tomu v nyní posuzovaném případě mělo být jinak.
Cílem stavebního záměru není změna samotné SZTE. Účastníkem stavebního řízení na základě
citovaného ustanovení by tedy byl pouze vlastník předmětného bytového domu.
[24] Nejvyšší správní soud však nesouhlasí s názorem krajského soudu, že by stěžovatel
nemohl být účastníkem případného stavebního řízení na základě §109 písm. d) a e) stavebního
zákona.
[25] SZTE je stavbou ve smyslu §2 odst. 3 stavebního zákona. Jak vyplývá ze soudního
a správního spisu, tato stavba se nachází na pozemku, na kterém má být provedena změna stavby
(změna způsobu vytápění a ohřevu TUV) i na pozemku sousedním. Kromě toho svědčí
stěžovateli na základě §76 odst. 5 a §77 od st. 6 energetického zákona právo odpovídající
věcnému břemeni ve vztahu k předmětnému bytovému domu.
[26] Samotná existence vlastnického práva, respektive práva odpovídajícího věcnému břemeni,
není postačující k učinění závěru o účastenství osoby z těchto práv oprávněné.
Podle §109 písm. d) i e) stavebního zákona musí přistoupit druhá podmínka, tj. přímé dotčení
práv těchto osob. Jak uvedl Nejvyšší správní soud například v rozsudku ze dne 19. 6. 2009,
čj. 5 As 67/2008 – 111, účastenství v územním i stavebním řízení má vždy dvě podmínky;
existenci vlastnického nebo věcného práva jako podmínku základní a druhou podmínku,
kterou je přímé dotčení existujícího práva. Klíčová pro vymezení okruhu účastníků územního
i stavebního řízení je tedy existence přímého dotčení. Zároveň je však nutno podotknout,
že k závěru o účastenství osoby postačí pouhá možnost dotčení práv. To, zda skutečně k dotčení
dojde, či nikoliv, má být až předmětem meritorního posouzení ve stavebním řízení
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, čj. 2 As 44/2005 – 116).
[27] Krajský soud správně uvedl, že při posuzování otázky přímého dotčení dle §109 písm. d)
a e) stavebního zákona je možné vycházet z úvah, které učinil Nejvyšší správní soud ve vztahu
k účastenství provozovatele SZTE v řízení o dodatečném povolení stavby spočívající ve změně
způsobu vytápění (konkrétně v rozsudcích ze dne 27. 3. 2014, čj. 9 As 101/2013 – 27,
a ze dne 3. 4. 2014, čj. 9 As 120/2013 – 19). Ačkoliv se v rámci řízení o dodatečném povolení
stavby řídí účastenství §27 správního řádu, klíčová otázka je zde shodná. Jak totiž vyplývá
z odstavce druhého citovaného ustanovení, účastníky jsou též další dotčené osoby,
pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech.
I zde je tedy stěžejní posouzení přímého dotčení práv.
[28] Podobně jako v citovaných rozsudcích byly v této věci autorizovaným inspektorem
i žalovaným (a poté krajským soudem) konkretizovány některé skutkové okolnosti,
které do určité míry v některých aspektech snižují možnost přímého dotčení stěžovatele
na jeho právech. Předně stavební úpravy mají probíhat pouze uvnitř bytového domu
v ulici Jáchymovská č.p. 269, na jiném místě společných prostor, než kde se nachází zařízení
ve vlastnictví stěžovatele. Zařízení je uzavřeno v samostatné místnosti, kam nebude přístup
stěžovatele prováděním stavby nijak omezen. Stavební úpravy nevyžadují ani přemístění
či odstranění zařízení stěžovatele.
[29] Krajský soud nezohlednil zásadní skutkovou okolnost, kterou se nyní projednávaný
případ liší od situací posuzovaných v obou jím aplikovaných rozsudcích. Zatímco ve výše
zmiňovaných rozsudcích Nejvyššího správního soudu byla posuzována situace,
kdy v průběhu správního řízení již bylo SZTE fyzicky odpojeno od rozvodů v domě,
v nyní projednávané věci měla stavba probíhat při napojení SZTE na rozvody v domě.
Součástí stavebního záměru je přitom napojení nových plynových kotlů na tytéž rozvody,
jak vyplývá z oznámení stavebního záměru i certifikátu autorizovaného inspektora,
v nichž je shodně uvedeno: „Pro vnitřní zásobování objektu budou využity doplněné stávající potrubní
rozvody vytápění, TUV.“ To, že se jedná o zásadní skutkovou okolnost, lze dovodit i ze slov,
kterými vymezil Nejvyšší správní soud hlavní spornou otázku v jednom z uvedených rozsudků
(čj. 9 As 120/2013 – 19): „V projednávané věci představuje spornou otázku posouzení, zda žalobkyně měla
či neměla být účastníkem řízení o dodatečném povolení stavby i poté, kdy došlo k odpojení jejího zařízení.“
[30] Právě v tom, že stavba měla zasáhnout do rozvodů, na které byla stále napojena SZTE,
spatřuje Nejvyšší správní soud možnost přímého dotčení stěžovatele na jeho právech k SZTE.
Provozovatel SZTE by měl být informován o tom, jakým způsobem bude probíhat napojení
na rozvody aktuálně napojené na SZTE. V tomto rozsahu by se tedy měl účastnit stavebního
řízení, bylo-li by vedeno, a měl by mít také mimo jiné možnost uplatnit námitky dle §114
stavebního zákona. Pro tyto závěry nebylo relevantní, že stěžovatel uplatňuje rovněž mnohé
výtky, které se přímo této oblasti dotčení jejích práv netýkají. V řízení o námitkách podle §117
odst. 4 stavebního zákona se řeší právě pouze otázka potenciálního přímého dotčení práv,
nikoliv samotná důvodnost výtek směřujících věcně proti danému záměru. Je-li patrné,
že by určitá osoba mohla být stavebním záměrem přímo dotčena ve svých právech ve smyslu
§109 písm. d) či e) stavebního zákona, musí být k oznámení o stavebním závěru ve smyslu §117
odst. 2 písm. f) stavebního zákona opatřen její souhlas.
[31] V této souvislosti je vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 4. 2014, čj. 5 As 91/2013 – 50, v němž měl být podle stěžovatele vysloven právní názor,
že provozovatel SZTE má být v podobných případech účastníkem řízení. Shodně s krajským
soudem má Nejvyšší správní soud za to, že takto explicitně vyjádřený právní názor z tohoto
rozsudku nevyplývá. A nevyplývá ani z jiných rozsudků (např. rozsudek ze dne 3. 3. 2011,
čj. 7 As 108/2010 – 71), v nichž byly vysloveny podobné úvahy v tom smyslu,
že soud nemá pochybnosti o aktivní legitimaci provozovatele SZTE k podání žaloby
proti stavebnímu povolení (resp. odvolacímu rozhodnutí), popř. že jeho účastenství ve stavebním
řízení bylo odvozováno od jeho vlastnického práva k SZTE či práva odpovídajícího věcnému
břemeni. Otázka účastenství nebyla v těchto rozsudcích věcně posuzována, neboť v tomto směru
nebyla uplatněna žádná žalobní či kasační námitka. To je ostatně pochopitelné vzhledem k tomu,
že žalobcem a stěžovatelem byl právě provozovatel SZTE, jehož účastenství správní orgány
nezpochybňovaly. Úvahy o důvodech účastenství ve stavebním řízení byly v těchto rozsudcích
pouze východiskem k vyhodnocení toho, jaký okruh námitek mohl být tímto účastníkem
uplatněn v řízení před soudem.
[32] V každém případě však uvedená rozhodnutí, stejně jako například rozsudky ze dne
11. 4. 2014, čj. 5 As 82/2013 – 56, a čj. 5 As 89/2013 – 50, potvrzují praxi, že s provozovatelem
SZTE je v řízení o povolení změny stavby spočívající ve změně způsobu
vytápění (popř. ohřevu TUV) jednáno jako s účastníkem řízení za předpokladu,
že daný dům je stále napojen na SZTE. Zcela zřejmá je tato okolnosti i z již citovaného rozsudku
čj. 9 As 120/2013 – 19. V tomto případě, dokud byl dům napojen na SZTE, jednal stavební úřad
s provozovatelem SZTE jako s účastníkem řízení. Až ve chvíli, kdy bylo zjištěno,
že dům byl od SZTE odpojen, bylo usnesením vysloveno, že tato osoba již není nadále
účastníkem řízení. S ohledem na výše vyslovené úvahy považuje Nejvyšší správní soud
tento postup správních úřadů za zcela správný.
[33] Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného uzavírá, že stěžovatel by byl
v případě oznámeného stavebního záměru podle §109 písm. d) a e) stavebního zákona
účastníkem stavebního řízení, bylo-li by vedeno. Z tohoto důvodu měl být k oznámení
stavebního záměru na základě §117 odst. 2 písm. f) stavebního zákona opatřen jeho souhlas.
Nestalo-li se tak, měly být jeho námitky posouzeny a podle §117 odst. 5 věty třetí písm. a)
téhož zákona mělo být rozhodnuto o tom, že oznámení stavebního záměru nemá právní účinky.
[34] Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že v dalších tvrzeních stěžovatele
neshledává přímé dotčení jeho práv v příčinné souvislosti s oznamovaným stavebním záměrem.
Jelikož to však nemá vliv na závěr o nutnosti opatřit souhlas stěžovatele s oznámeným stavebním
záměrem, Nejvyšší správní soud se k těmto dalším tvrzeným skutečnostem vyjadřuje
pouze stručně.
[35] Stěžovatel coby podnikatelský subjekt není garantem zákonnosti rozhodování správních
orgánů. Dotčení jeho práv tudíž nemůže spočívat toliko v tvrzeném rozporu stavebního záměru
s jakoukoliv právní normou, bez vztahu k vlastnickému právu stěžovatele,
resp. právu odpovídajícímu věcnému břemeni. Nelze proto shledat důvod účastenství například
pouze v tom, že stavba je údajně v rozporu se zákonem č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší,
jiných zákonech či popřípadě v rozporu s veřejným zájem.
[36] Poukazované problémy technického rázu nejsou dle Nejvyššího správního soudu
důsledkem provedení stavebního záměru, nýbrž důsledkem ukončení soukromoprávního vztahu
mezi provozovatelem SZTE a odběratelem. Přestože je motivace stavebníka patrná
a prováděná změna stavby měla zřejmě vést k ukončení tohoto smluvního vztahu,
jsou tyto skutečnosti na sobě zcela nezávislé. Stěžovatelem uváděné důsledky by zjevně nastaly
i v případě, že by byl smluvní vztah ukončen, aniž by byl daný stavební záměr realizován.
Mezi realizací stavebního záměru a problémy, které stěžovatel uváděl, tedy není přímý kauzální
vztah. Domnívá-li se stěžovatel, že by snad právní úprava měla při ukončování smluvního vztahu
více pamatovat na dopady na SZTE, není to otázka, kterou by se měly zabývat stavební úřady
(popř. následně správní soudy) při posuzování stavebního záměru. Podobný charakter mají také
další stěžovatelem namítané technické obtíže, které podle něj povedou ke zvýšení nákladů
na dodávku tepla. Krajský soud proto nepochybil, pokud ohledně tvrzených důsledků odpojení
bytového domu od SZTE neprováděl další dokazování stěžovatelem předloženými listinami.
[37] Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, že závěr žalovaného
o tom, že souhlas stěžovatele k oznámenému stavebnímu záměru nemusel být vyžadován,
měl vést k zamítnutí námitek nikoliv pro nepřípustnost, nýbrž pro nedůvodnost.
Nejde totiž o otázku, která by předcházela posouzení důvodnosti námitek, nýbrž prakticky
o jedinou otázku, která mohla být v rámci meritorního rozhodování o námitkách posuzována.
Jak plyne z §117 odst. 4 věty druhé stavebního zákona, námitky proti oznámenému stavebnímu
záměru lze podat pouze z důvodu, že neodpovídá podkladům, na základě kterých udělily
svůj souhlas, nebo z důvodu, že jejich souhlas nebyl opatřen. Jiné otázky tedy nelze v rámci
posouzení důvodnosti hodnotit. Pro nepřípustnost by bylo možné námitky zamítnout
například tehdy, byly li by naopak namítány pouze jiné než zákonné důvody.
[38] Rozhodnutí v nyní projednávané věci není v rozporu s rozsudky Nejvyššího správního
soudu vydanými o kasačních stížnostech stěžovatelky v řízeních vedených
pod sp. n. 10 As 84/2014, 10 As 208/2014 a 10 As 214/2014. Ve všech uvedených případech
nebylo stěžovateli, na rozdíl od právě projednávané věci, účastenství ve stavebním řízení
odepřeno.
[39] Dodatečnou argumentaci žalovaného, podle níž by zrušení rozsudku krajského soudu
bylo pouze formálním řešením, jež by pro bezpředmětnost bylo nepotřebné a neproporcionální
Nejvyšší správní soud nemůže akceptovat; podrobněji se k této argumentaci vyjádřil
již v citovaném rozsudku čj. 7 As 163/2014 – 70, na jehož odůvodnění může být vzhledem
ke shodnému okruhu účastníků jen odkázáno.
VI. Závěr a náklady řízení
[40] Nejvyšší správní dospěl v posuzovaném případě k závěru, že krajský soud zatížil
svůj rozsudek vadou spočívající v nesprávném posouzení právní otázky, pro kterou Nejvyšší
správní soud v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou první před středníkem napadený
rozsudek zrušil. Současně zdejší soud ze stejných důvodů shledal, že již v řízení před krajským
soudem byly splněny podmínky dle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s. a zrušil proto i rozhodnutí
žalovaného Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 14. 8. 2013, čj. OÚPSŘ 225/2013-330,
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[41] V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu,
je v povinen v souladu s ním posoudit otázku účastenství stěžovatele ve stavebním řízení
o stavebním záměru, pokud by bylo vedeno, a s tím související otázku nezbytnosti připojení
souhlasu stěžovatele s oznámeným stavebním záměrem.
[42] V případě, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského
soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne
o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 11. 2008, čj. 1 As 61/2008 – 98).
[43] Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní
z celkového úspěchu ve věci. Ten přísluší žalobci, neboť napadené rozhodnutí správního orgánu
druhého stupně bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno. Žalovaný ve věci celkový úspěch
neměl, náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Žalobce měl ve věci plný úspěch,
a proto mu zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů
řízení proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny jednak částkou 8 000 Kč za soudní
poplatky (3 000 Kč za žalobu a 5 000 Kč za kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu).
Dále jsou náklady řízení tvořeny částkou 24 684 Kč.
[44] Zástupce žalobce před krajským soudem v řízení o žalobě učinil celkem tři úkony
právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v účinném znění (dále jen „advokátní tarif“)], a dvě písemná podání ve věci
samé (1 x žaloba + 1x replika k vyjádření žalovaného) ve smyslu §11 odst. 1 písm. d)
advokátního tarifu. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinil zástupce žalobce celkem
tři podání, která lze považovat za úkony právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu. Jedná se o kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu ze dne 25. 8. 2014,
čj. 59 A 95/2013 – 41, a dvě repliky k vyjádření žalovaného (ze dne 15. 12. 2014 a ze dne
23. 3. 2015). Celkově tedy zástupce žalobce učinil šest úkonů právní služby.
Za každé z nich mu náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o částku 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Částka za jeden úkon právní služby tak činí 3 400 Kč,
za šest úkonů náleží zástupci žalobce náhrada ve výši 20 400 Kč. Zástupce žalobce je plátcem
daně z přidané hodnoty, celková částka náhrady se proto zvyšuje o 21% sazby daně z přidané
hodnoty, odpovídající částce 4 284 Kč, na částku 24 684 Kč.
[45] Celková výše náhrady nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním
soudem včetně zaplacených soudních poplatků tedy činí 32 684 Kč. Tuto částku je žalovaný
povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce Mgr. Martina Peckla, advokáta se sídlem
Italská 27, Praha 2, ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. února 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu