ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.249.2015:31
sp. zn. 10 As 249/2015 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: E. K., zast. Mgr.
Alžbětou Schirlovou, advokátkou se sídlem Francouzská 16, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
17. 8. 2015, čj. OZZ-68/ÚLK-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, čj. 11 A 180/2015-15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Předmět řízení
[1] Zdravotnické zařízení Ministerstva vnitra, Oblastní zdravotnické zařízení Praha,
vydalo dle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, dne 22. 7. 2015
lékařský posudek, evidenčního čísla 151/2015, o zdravotní způsobilosti žalobce pro přijetí
k bezpečnostnímu sboru (dále jen „posudek“), v němž mimo jiné konstatovalo,
že žalobce je zdravotně způsobilý pro výkon služby na služebním místě s omezením v posudku
popsaným.
[2] Návrh žalobce na přezkoumání posudku žalovaný svým rozhodnutím ze dne 17. 8. 2015,
čj. OZZ-68/ÚLK-2051, zamítl a napadený posudek potvrdil.
II.
Řízení před Městským soudem v Praze
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze podle §46 odst. 1 písm. d)
a §68 písm. e) s. ř. s. napadeným usnesením odmítl pro kompetenční výluku vyplývající
z §70 písm. d) s. ř. s.
[4] Městský soud v odůvodnění odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 8. 2006, čj. 3 Ads 51/2006-85. Uvedl, že v případě žalobcem napadeného rozhodnutí jde
o odborné medicínské hodnocení; nejedná se tudíž o posouzení právních otázek.
Nadto rozhodnutí samo o sobě nepředstavovalo právní překážku výkonu povolání,
neboť překážkou výkonu povolání by byl až případný právní úkon služebního funkcionáře
spočívající například v nepřijetí do služebního poměru.
III.
Kasační stížnost
[5] Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] V odůvodnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s vyloučením napadeného
rozhodnutí z přezkumu v rámci správního soudnictví; k odmítnutí jeho žaloby došlo v rozporu
s právními předpisy i ustálenou judikaturou. Stěžovatel připomenul nález Ústavního soudu ze dne
15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/12, na základě něhož argumentoval právní překážkou výkonu
povolání a zásahem do základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod.
Nadto se dovolával pravidla, že jakékoliv výluky ze soudního přezkumu je nutné interpretovat
restriktivně. Neakceptování tohoto přístupu vedlo k odepření spravedlnosti.
[7] Stěžovatel také poukázal na neaplikovatelnost městským soudem citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu, neboť v jeho případě se jedná o přijímací řízení.
[8] Stěžovatel namítl též porušení základních práv zaručených mu čl. 10 odst. 3 a čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[9] Napadené rozhodnutí a jemu předcházející podkladový posudek označil stěžovatel
za „diskriminační z důvodu jeho genetického dědictví “ a rozporný s čl. 11 a 12 Úmluvy o lidských
právech a biomedicíně. Rozsáhle též argumentoval ve vztahu k nesprávnosti, nedostatečné
celistvosti a přesvědčivosti, jakož i k jím tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
IV.
Právní hodnocení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení o kasační
stížnosti. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§102 s. ř. s.),
v kasační stížnosti, kterou podal včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy projednatelná, není však důvodná.
[11] Podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, je-li jí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné či je-li rozhodnutí správního orgánu
nicotné. Uvedené vady přezkoumatelné ex offo Nejvyšší správní soud v projednávané věci
nezjistil.
[12] Pro rozsah přezkumu namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí městského soudu
je relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu vytvořený závěr, dle něhož: „odmítl-li krajský
soud žalobu jako neprojednatelnou (...) a nezabýval se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní soud v kasačním
řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek; věcný obsah žaloby přezkoumávat
nemůže“ (srov. rozsudek ze dne 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005-65). Proto v nyní projednávané věci
posuzoval Nejvyšší správní soud pouze splnění zákonných podmínek pro odmítnutí žaloby
městským soudem, nikoliv však již namítanou nesprávnost a nezákonnost (protiústavnost)
žalobou napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího posudku.
[13] Závěr městského soudu o odmítnutí žaloby pro výluku žalovaného rozhodnutí
ze soudního přezkumu byl správný, byť jeho odůvodnění, zdůrazňující argumentačně právní
názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2006,
čj. 3 Ads 51/2006-85, nebylo zcela přiléhavé. Judikatura vážící se k řešené otázce se totiž ještě
i po vydání tohoto rozsudku významně vyvíjela.
[14] Rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu týkající se soudní přezkoumatelnosti
lékařských posudků a na ně navazujících rozhodnutí nebyla jednotná, což vyústilo
(k podané ústavní stížnosti) v nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06,
kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2006, čj. 4 Ads 81/2005-76.
Návazně se věcí zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 20.
9. 2007, čj. 4 Ads 81/2005-125, konstatoval, že: „úkon krajského úřadu, kterým byl přezkoumán ([…])
posudek lékaře závodní preventivní péče o zdravotní způsobilosti k práci […], není rozhodnutím ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s. Takový úkon je podle §70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu.
Žaloba proti takovému úkonu je proto nepřípustná a musí být odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. “
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dále uvedl: „pokud posudek zařízení (lékaře) závodní
preventivní péče není úkonem, jenž by přímo konstituoval práva nebo povinnosti ani zaměstnance,
ani zaměstnavatele, pak tentýž závěr platí o přezkumném aktu, jenž se sice formálně řídí v procesu správním
řádem, ovšem materiálně na povaze úkonu nemůže ničeho změnit.“
[15] Názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu byl potvrzen a zobecněn v nálezu
Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. 11/08: „Podle názoru Ústavního soudu je posudek
o zdravotním stavu souhrnem medicínských či biofyzikálních zjištění, k nimž dospěje posuzující lékař použitím
exaktních přírodovědeckých metod. Tato činnost nemá nic společného s výkladem obecné právní normy
a její následnou aplikací na zjištěný faktický stav. Jako rozhodnutí lze posudek vnímat jen v nejobecnějším smyslu
tohoto slova, tedy že lékař při posuzování zdravotního stavu volí (rozhoduje) mezi tím, zda aktuální zdravotní
stav zaměstnance umožňuje vykonávat dosavadní práci či nikoliv. Jinak platí, že o zdravotním stavu
se nerozhoduje, ten se zjišťuje. Navíc zdravotní stav je nepochybně veličinou proměnnou.“
[16] K samotnému přezkumu lékařských posudků se Ústavní soud v uvedeném nálezu vyjádřil
následovně: „Tentýž závěr platí ohledně povahy přezkumu lékařského posudku. Ani tento přezkumný akt
nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva či povinnosti ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu
správního. Ostatně tento přezkum se omezuje pouze na otázku správnosti, neboť jeho výsledkem může být buď
potvrzení vydaného posudku, nebo jeho zrušení, nikoliv však jeho změna.“
[17] Judikatura ve vztahu k (ne)přezkoumatelnosti lékařských posudků a na ně navazujících
rozhodnutí je po citovaném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a nálezu
Ústavního soudu ustálená (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2012,
čj. 4 Ans 3/2012-33; ze dne 26. 6. 2013, čj. 3 Ads 82/2012-38; ze dne 17. 4. 2014,
čj. 4 Ads 121/2013-31) a Nejvyšší správní soud nenalezl ani v projednávané věci důvod
se od ní odchýlit.
[18] Také ve stěžovatelově věci hodnotí proto Nejvyšší správní soud žalobou napadený úkon
žalovaného nikoliv jako rozhodnutí správního orgánu. Takový úkon je ze soudního přezkoumání
vyloučen dle §70 písm. a) s. ř. s. Kasační stížností napadený výrok o odmítnutí žaloby pro její
nepřípustnost byl proto správný, ačkoliv jeho odůvodnění kompetenční výlukou dle §70 písm. d)
s. ř. s. správné nebylo.
[19] K argumentaci stěžovatele nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2013, Pl. ÚS 15/12,
Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě stěžovatele se jedná o skutkový stav zcela jiný,
totiž o přezkum lékařského posudku vypracovaného před přijetím do služebního poměru,
na který závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu dopadat nemohou.
V.
Závěr a náklady řízení
[20] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem shledány
důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
Kasační stížnost byla proto v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední
zamítnuta.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo,
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu