ECLI:CZ:NSS:2016:10.AS.39.2015:75
sp. zn. 10 As 39/2015 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: EURO TAXI
HATĚ, s. r. o., se sídlem Husinecká 903/10, Praha 3 – Žižkov, zast. Mgr. Monikou
Zatloukalovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 7, Olomouc, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 1. 2014, čj. MF-121446/2013/16-1869, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, čj. 11 Af 4/2014 – 40,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2015, čj. 11 Af 4/2014 – 40,
se r uší .
II. Rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 9. 1. 2014, čj. MF-121446/2013/16-1869,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši
28 201 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně
Mgr. Moniky Zatloukalové, advokátky.
IV. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. S-MHMP 204357/2013 ODA-TAX,
čj. MHMP 1299429/2013 (dále jen „rozhodnutí magistrátu“), uložil Magistrát hlavního města
Prahy žalobci (dále jen „stěžovatel“) pokutu ve výši 140 000 Kč za správní delikt dle §16 odst. 1
písm. b) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném pro projednávanou věc,
a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí
odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 9. 1. 2014, čj. MF-121446/2013/16-1869.
Kasační stížností je napadán v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla
žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného zamítnuta.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
[2] Stěžovatel je provozovatelem taxislužby. Dvěma zaměstnancům Magistrátu hlavního
města Prahy (dále též „magistrát“) byla dne 22. 3. 2013 poskytnuta řidičem stěžovatele přeprava
formou taxislužby v Praze na trase z ulice Kaprova na ulici Chrudimská o délce 6,4 km.
Za tuto poskytnutou službu řidič taxislužby podle rozhodnutí magistrátu požadoval po cestujících
částku 400 Kč, ačkoli dle §5 odst. 2 zákona o cenách ve spojení s §2 nařízení č. 20/2006 Sb.
hl. m. Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby (dále jen „nařízení hl. m. Prahy“),
byl za uvedenou službu oprávněn požadovat maximálně 230 Kč, a to při použití sazby
s maximálními dílčími položkami: 40 Kč nástupní sazby, 25 Kč za 1 km, a 6 Kč za 1 minutu
čekání. Nejvyšší správní soud dále považuje za vhodné ve vztahu k projednávané věci zmínit
následující skutečnosti obsažené ve správním spisu. Zaměstnanci magistrátu (dále též „figuranti“
nebo „cestující“) v oznámeních o poskytnuté přepravě založených ve správním spise uvedli,
že řidič v průběhu jízdy manipuloval s taxametrem, na konci jízdy taxametr ukazoval 49 Kč
a řidič po nich přesto požadoval 400 Kč. Z oznámení dále vyplývá, že zaměstnanci magistrátu
komunikovali s řidičem v anglickém jazyce. V protokole sepsaném kontrolním pracovníkem
magistrátu bezprostředně po uskutečněné jízdě se uvádí, že cestujícím nebyla vydána
stvrzenka z taxametru, kterou řidič následně vytiskl. Protokol dále obsahuje vyjádření řidiče,
podle něhož se předražení nezakládá na pravdě. Řidič dále uvedl, že mu figuranti zaplatili částku
podle stvrzenky z taxametru, přičemž opustili vozidlo dříve, než jim mohl stvrzenku předat.
Tu proto předložil městské policii při následné prohlídce.
[3] Ve správním řízení byl proveden důkaz svědeckou výpovědí cestujících, kterým byla
v projednávané věci poskytnuta přeprava. Podle protokolů o svědeckých výpovědích ze dne
15. 7. 2013 řidič během jízdy manipuloval s taxametrem, na němž byla po ukončení jízdy uvedena
částka 49 Kč. Svědci uvedli, že po nich řidič požadoval částku 400 Kč, kterou mu uhradili
a na kterou jim nebyl vydán doklad o zaplacení. Rozhodnutím magistrátu byla následně
stěžovateli na základě shora zjištěných skutečností uložena pokuta ve výši 140 000 Kč
za překročení maximální úředně stanovené ceny a povinnost uhradit náklady řízení v částce
1 000 Kč.
[4] Proti rozhodnutí magistrátu podal stěžovatel odvolání, ze kterého lze ve vztahu
k projednávané kasační stížnosti zmínit námitku, podle které v řízení nebylo prokázáno,
že po figurantech byla požadována částka 400 Kč. Celé dokazování bylo nesprávně založeno
pouze na výpovědi dvou svědků – figurantů. Proti jejich tvrzení stojí listinný důkaz v podobě
stvrzenky z taxametru, na němž je uvedeno 49 Kč. Svědci navíc v průběhu jízdy mluvili anglicky,
řidič však podle svého vyjádření anglicky neumí. Stěžovatel považoval za nepřijatelné,
že oznamovatelé správního deliktu následně potvrdili svá tvrzení svědeckými výpověďmi
ve správním řízení, řidič tuto možnost nedostal. Stěžovatel proto navrhl důkaz svědeckou
výpovědí řidiče.
[5] Žalovaný svým rozhodnutím odvolání stěžovatele zamítl a napadené rozhodnutí
magistrátu potvrdil. Skutkový stav zjištěný správním orgánem prvního stupně považoval žalovaný
za dostatečný. Požadavek zaplacení 400 Kč byl zejména svědecky potvrzen oběma svědky,
žalovaný citoval z jejich výpovědí. Svědci shodně vypověděli, že po nich řidič požadoval 400 Kč.
Stvrzenka namítaná stěžovatelem je pouze důkazem o tom, že byla vytištěna a že je na ní uvedena
jiná částka. Nic však nevypovídá o tom, kolik řidič po cestujících ve skutečnosti
požadoval. Možnost, že by profesionální řidič taxislužby nebyl schopen vyjádřit v angličtině
cenu za poskytnutou přepravu, nepovažoval žalovaný za reálnou. Žádný předpis nestanoví,
že by cestující při kontrolní jízdě nemohli s řidičem komunikovat v anglickém jazyce.
Návrh důkazem svědeckou výpovědí řidiče žalovaný zamítl s odůvodněním, že teoreticky
by mohl být vyslechnut, ale v projednávané věci je posuzováno jeho jednání; jeho výpověď
v postavení svědka by proto nebyla účelná ani vhodná. Pokuta je podle žalovaného přiměřená
a dostatečně odůvodněná.
III. Řízení před městským soudem
[6] Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou, v níž setrval na tom, že k porušení
cenových předpisů z jeho strany nedošlo. Ve vztahu k projednávané věci lze zmínit námitky,
podle nichž jsou rozhodnutí správních orgánů založena na nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu. Stěžovatel trval na tom, že řidič požadoval po zákaznících částku
uvedenou na stvrzence (50 Kč), ti však opustili vůz dříve, než ji vytiskl a předal.
Veškeré dokazování je opřeno pouze o výpovědi svědků, při jejich výslechu však nebyly
zjišťovány žádné podrobnosti jejich kontrolní činnosti, např. o osobě řidiče, kolik jízd ten den
absolvovali apod. Proti tvrzení svědků stojí stvrzenka z taxametru, který byl ověřen Českým
metrologickým institutem. Výpovědi svědků nemohou mít vyšší důkazní sílu než ostatní důkazy,
jak tvrdí žalovaný. Ve správním řízení měl být podle žaloby proveden významný důkaz výslechem
řidiče vozidla. Pokud proveden nebyl, byl postup správních orgánů v rozporu s §50 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „správní
řád“), podle něhož jsou správní orgány povinny zjišťovat všechny rozhodující skutečnosti
ve prospěch i neprospěch toho, komu je ukládána povinnost. Bez výslechu řidiče nebylo možno
dostatečně zjistit skutkový stav, o kterém by nebyly důvodné pochybnosti. Správní orgány
nemohly dát přednost výpovědi svých zaměstnanců (za kontrolní činnost honorovaných).
Výslech řidiče by umožnil odstranit rozpory ohledně např. komunikace v anglickém
jazyce, konečného vyúčtování ze strany figurantů. Závěry žalovaného, že řidič uměl anglicky
a že zasahoval do taxametru, zůstaly zcela neprokázané. Podle žaloby byla pokuta uložena
ve zjevně nepřiměřené výši; pro její uložení nebyly dostatečně zjištěny veškeré skutečnosti.
Stěžovatel navrhl upuštění od pokuty nebo její moderaci.
[7] Městský soud žalobu zamítl. Ztotožnil se s vypořádáním věci správními orgány.
Podle městského soudu ze správního ani soudního spisu nevyplývá nic, co by zpochybňovalo
skutkový stav zjištěný správními orgány. Svědecké výpovědi figurantů se shodovaly,
přičemž žalobce je nikterak nezpochybnil. Výpovědi cestujících lze přitom v obdobných
případech považovat za dostatečné pro zjištění skutkového stavu. Stvrzenka z taxametru
nevypovídá o jeho řádném fungování. Cena na ní uvedená je nadto v rozporu s údaji o nástupní
sazbě, době čekání a ceně za uskutečněnou přepravu. Stěžovatel podle napadeného rozsudku
neuvedl, jaké skutečnosti by měly být výslechem řidiče zjištěny či vyvráceny. Výslech řidiče byl
navíc navržen až v odvolání proti rozhodnutí magistrátu, vzhledem ke koncentraci řízení
ve smyslu §82 odst. 4 správního řádu, k němu žalovaný nemohl přihlédnout. Okolnosti týkající
se podrobností kontrolní činnosti svědků, např. kolik jízd předmětný den absolvovali
apod., nesouvisí s předmětem řízení. Podle městského soudu pokud řidič stěžovatele
není schopen se domluvit s anglicky hovořícími zákazníky, neměl by taxislužbu
poskytovat, protože by je nemohl informovat o ceně, ani by nevěděl, kam je má odvézt.
Neshledal tedy důvodným návrh stěžovatele na provedení důkazu svědeckou výpovědí řidiče.
Jeho stanovisko je založeno v protokole o kontrolním zjištění. Uloženou pokutu městský soud
považoval za přiměřenou a řádně odůvodněnou, návrhu na její moderaci proto nevyhověl.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu včas podanou kasační stížností,
podle které byl v řízení před správními orgány nedostatečně zjištěn skutkový stav.
Správní orgány vycházely pouze z výpovědí figurantů, jimž připisovaly vyšší důkazní sílu,
než údaji na stvrzence z taxametru. Nebylo však zjištěno, zda si svědci pamatují konkrétní
okolnosti jízdy či dne, kdy byla předmětná jízda provedena. Svědecké výpovědi byly v přímém
rozporu s vyjádřením řidiče uvedeným v protokolu o kontrolním zjištění a se stvrzenkou
z taxametru. Na taxametru se vždy mění částky – navyšují se s ujetou vzdáleností, tuto skutečnost
nelze proto považovat za důkaz o manipulaci s taxametrem. Taxametr byl řádně ověřen Českým
metrologickým institutem a zásah do něj ze strany řidiče nebyl nijak prokázán ani zjišťován.
Stěžovatel nesouhlasil se závěrem městského soudu, podle něhož pro řádné zjištění skutkového
stavu nebylo zapotřebí vyslechnout řidiče. Ve správním řízení nebyly objasněny rozpory týkající
se průběhu jízdy. Výslech řidiče stěžovatel navrhl v odvolání proti rozhodnutí magistrátu.
Správní orgány porušily ustanovení §50 odst. 3 správního řádu, pokud jej neprovedly.
S řidičem nebylo ze strany správních orgánů zahájeno přestupkové řízení za jeho jednání,
stěžovatele proto nelze sankcionovat. Stěžovatel se neztotožnil se závěrem městského soudu,
podle něhož byla pokuta přiměřená. Učinil vše, co bylo v jeho silách, aby ke správnímu deliktu
nedošlo.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 12. 3. 2015, jímž zrekapituloval
rozhodovací důvody správních orgánů obou stupňů a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, podle něhož k prokázání předmětného deliktu postačí svědecké výpovědi
cestujících. Ztotožnil se s vypořádáním věci městským soudem a navrhl kasační stížnost
zamítnout. Stěžovatel podle žalovaného neprokázal důvody pro liberaci.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
[10] Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího
obsahu jsou v ní namítány důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[11] Na základě §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo v případě je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. K těmto vadám tedy Nejvyšší správní soud přihlíží
z úřední povinnosti.
[12] Nejvyšší správní soud považuje vzhledem k námitce týkající se nedostatečného
zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností za vhodné zrekapitulovat skutkový stav,
na kterém jsou založena rozhodnutí správních orgánů. Se stěžovatelem bylo zahájeno správní
řízení o uložení pokuty za správní delikt (porušení zákona o cenách) na základě kontrolního
protokolu a oznámení o poskytnuté přepravě dvou figurantů. Z těchto oznámení mimo jiné
vyplývá, že po ukončení jízdy bylo na taxametru uvedeno 49 Kč, řidič taxislužby však požadoval
částku 400 Kč, kterou mu i přes nesoulad s částkou uvedenou na taxametru zaplatili,
stvrzenka jim nebyla vydána, cestující s řidičem komunikovali v angličtině. Řidič naproti
tomu v protokolu o kontrolním zjištění uvedl, že cestující zaplatili částku podle taxametru,
a opustili vozidlo, ještě než obdrželi stvrzenku, kterou řidič vytiskl z taxametru a vzápětí předložil
při kontrole městské policii. Stěžovatel po zahájení správního řízení v řízení v prvním stupni
nenavrhoval výslovně výslech řidiče, v písemném vyjádření vyslovil nesouhlas s tvrzením
figurantů obsaženým v protokolu o kontrolním zjištění. Magistrát nařídil provedení důkazu
svědeckou výpovědí figurantů, ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že tento výslech byl
proveden za účelem odstranění rozporů. Cestující - figuranti při výslechu svá tvrzení uvedená
v protokolu potvrdili. Stěžovatel namítal, že jejich tvrzení jsou v rozporu s písemným vyjádřením
řidiče podaným do protokolu o kontrolním zjištění a také s údajem na stvrzence z taxametru,
za účelem odstranění rozporů navrhoval provedení výslechu řidiče. Ten proveden nebyl
s odůvodněním, že by řidič vypovídal o vlastním jednání, které je předmětem řízení.
[13] Předně je třeba konstatovat, že v řízení o uložení pokuty za správní delikt zahajovaném
z úřední povinnosti je třeba klást zvláštní důraz na důkladné zjištění skutkového stavu ze strany
správních orgánů a jejich rozhodnutí důsledně poměřovat zásadou materiální pravdy jako jednou
ze základních zásad činnosti správních orgánů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 Ads 44/2010 – 132, dostupný na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá
dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Kromě základní zásady správního
řízení ve smyslu §3 správního řádu, podle kterého, nevyplývá-li ze zákona něco jiného,
postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti,
se zde uplatní i zásada vyšetřovací zakotvená v §50 odst. 3 správního řádu. Ve smyslu věty druhé
citovaného ustanovení je správní orgán povinen v řízení, v němž má být uložena povinnost
(pokuta), i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
toho, komu má být povinnost uložena.
[14] V projednávané věci jsou k dispozici zjištění kontrolujících osob zaznamenaná
v protokolu o kontrolním zjištění, ve stejném protokolu je uveden nesouhlas řidiče
se zde uvedenými tvrzeními. K potvrzení tvrzení kontrolorů správní orgán nařídil provedení
důkazu jejich svědeckou výpovědí. V případě řidiče správní orgán jeho výslech nenařídil,
neprovedl ho ani po návrhu vzneseném stěžovatelem v odvolání. Odůvodnění, dle něhož nebyl
řidič vyslechnut, neboť předmětem řízení bylo i jeho jednání v průběhu jízdy a správní orgán
mohl předpokládat, jak bude vypovídat, nemá zákonnou oporu a nelze je akceptovat.
Nejvyšší správní soud podotýká, že správní orgán skutečně není povinen vždy a za každých
okolností provádět důkaz výslechem řidiče v řízení o uložení pokuty podle zákona o cenách
při výkonu taxislužby. Pokud z provedených důkazů nevyplývá žádný rozpor a je zjištěn skutkový
stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 správního řádu), není nutno takto zjištěný stav
dále doplňovat. Taková byla situace v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2005,
čj. 2 Afs 104/2005 – 81, na který poukazoval žalovaný.
[15] V projednávané věci však rozpory mezi skutkovými zjištěními existovaly,
což správní orgán ostatně sám připustil. Stěžovatel od počátku řízení rozporoval tvrzení,
že řidič požadoval po cestujících částku 400 Kč. Dle jeho tvrzení řidič za jízdu účtoval
částku 49 Kč. Obvyklá (maximální) cena za jízdu přitom měla být 230 Kč. V řízení tedy existovaly
rozpory mezi tvrzeními kontrolujících osob a řidiče uvedenými v protokolu o kontrole,
k jejich odstranění byl nařízení výslech pouze jedné ze stran. Pro rozhodnutí v dané věci jsou
relevantní zjištění týkající se komunikace ohledně zaplacení ceny. Pokud jsou tvrzení přítomných
osob protichůdná (což připustil žalovaný ve vyjádření k žalobě), nelze připustit provedení
výslechu pouze jedné strany a výpověď druhé strany odmítnout s argumentací, že její postoj
je předem známý. Jak je výše uvedeno, není dána obecná povinnost správního orgánu
v těchto řízeních provádět výslech řidiče taxislužby. Jeho odmítnutí však musí být provedeno
v souladu se zákonem, což v projednávané věci nenastalo.
[16] Nejvyšší správní soud si je vědom skutečnosti, že stěžovatel výslovně navrhl provedení
důkazu výslechem řidiče až v odvolání proti v pořadí druhému rozhodnutí, tvrzení řidiče ohledně
účtování částky 49 Kč je též nejméně rozporuplné. Správní orgán však nebyl oprávněn důkazní
návrh vznesený poprvé v odvolání s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(viz níže bod 17.) odmítnout pouze z důvodu pozdního uplatnění. Rozporuplností tvrzení
ohledně údajně požadované částky 49 Kč se správní orgán v žádném stupni nezabýval,
proto tyto úvahy nemůže jako první rozvádět v rozhodnutí o kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud.
[17] Dalšího pochybení se v tomto ohledu dopustil i městský soud. Jeho tvrzení,
že stěžovatel neuvedl žádné okolnosti, které by měly být výslechem zjištěny či vyvráceny,
nemá oporu ve správním spisu, neboť stěžovatel v odvolání proti druhému rozhodnutí
o pokutě uvedl, že nebyl prokázán požadavek řidiče k zaplacení 400 Kč, neboť ho zpochybnil
řidič i údaj na stvrzence. Nesprávný je též odkaz městského soudu na nepřípustnost provedení
tohoto důkazu podle §82 odst. 4 správního řádu. V souladu s tímto ustanovením se k novým
skutečnostem a návrhům na provedení nových důkazů uvedeným v odvolání přihlédne jen tehdy,
jde-li o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve. Toto omezení
se podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu však nevztahuje na řízení ve věcech
správního trestání, neboť omezování skutkových tvrzení či důkazních návrhů jen na některé
stádium správního řízení by bylo popřením práva na obhajobu (srov. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, čj. 5 As 126/2011 – 68, nebo rozsudky ze dne
22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008 – 115 a ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 As 136/2012 – 23). Městský soud
tedy označil důkazní návrh stěžovatele vznesený v odvolacím řízení za nepřípustný v rozporu
s uvedenými rozsudky Nejvyššího správního soudu, včetně rozhodnutí rozšířeného senátu.
[18] Nejvyšší správní soud pro úplnost konstatuje, že si je vědom obtížnosti postupu
správního orgánu v řízení, ve kterém stojí proti sobě dvě protichůdná tvrzení a pravděpodobně
neexistuje žádný objektivní důkaz. V takové situaci správní orgán musí využít veškeré
dostupné prostředky k ověření úplnosti a věrohodnosti všech přednesených výpovědí,
poskytnout při tom stranám rovné příležitosti, a poté určit, zda jsou dostatečným
podkladem pro rozhodnutí, zde o porušení povinnosti a uložení sankce. V projednávané
věci nelze přehlédnout, že stěžovatel byl v prvních fázích správního řízení spíše pasivní,
nezúčastnil se svědeckých výpovědí figurantů, nenavrhoval vlastní důkazy. Tvrzení o ceně
za jízdu ve výši 49 Kč též vyvolává pochybnosti, neboť je výrazně nižší, než cena obvyklá.
Avšak uplatnění jeho návrhu na provedení důkazu výslechem řidiče v odvolacím řízení zákon
připouští, proto musí být ze strany správního orgánu též v souladu se zákonem vypořádán.
[19] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že ve správním řízení nebyl
dostatečně spolehlivě zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §3
správního řádu. Správní orgány obou stupňů rezignovaly na povinnost zjišťovat okolnosti
svědčící ve prospěch stěžovatele, neodůvodnily v souladu se zákonem odmítnutí důkazního
návrhu stěžovatele. S odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu se nelze
ztotožnit se závěrem městského soudu ohledně koncentrace správního řízení dle §82 odst. 4
správního řádu.
[20] K dalším námitkám Nejvyšší správní soud uvádí, že předmětem řízení nebylo posouzení
toho, zda řidič umí či neumí anglicky, ale prokázání, zda po figurantech skutečně požadoval
za poskytnutou přepravu vyšší než úředně dovolenou cenu.
[21] Za nedůvodnou považoval Nejvyšší správní soud námitku stěžovatele,
podle níž mu nemohla být uložena pokuta, neboť s jeho řidičem nebylo zahájeno správní
řízení pro spáchání přestupku dle §23 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění účinném pro projednávanou věc. Předně je nutno uvést, že ustanovení §16 odst. 1
písm. b) zákona o cenách a ustanovení §23 odst. 1 písm. i) zákona o přestupcích upravují
dva odlišné delikty a různé skutky. Prvého se dopustí právnická nebo podnikající fyzická
osoba tím, že nedodrží při prodeji úředně stanovenou cenu, druhého se pak dopustí fyzická
osoba, která coby řidič taxislužby poškodí cestujícího na ceně jízdného. Skutečnost, že s řidičem
taxislužby nebylo zahájeno správní řízení ve věci spáchání přestupku dle §23 odst. 1 písm. i)
zákona o přestupcích přitom nemá žádný vliv na to, zda je právnická osoba provozující
taxislužbu a zaměstnávající řidiče odpovědná za spáchání správního deliktu dle §16 odst. 1
písm. b) zákona o cenách.
[22] Vzhledem k tomu, že ve správním řízení nebylo dostatečně prokázáno, že se skutek
stal, nezabýval se Nejvyšší správní soud námitkou, podle níž je pokuta uložená stěžovateli
nepřiměřená a podle které měl městský soud od pokuty upustit nebo ji snížit. Tato otázka
je závislá na posouzení toho, zda se stěžovatel vytýkaného správního deliktu skutečně dopustil
či nikoli.
[23] Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat námitkou, podle níž stěžovatel učinil
vše, co bylo v jeho silách, aby ke správnímu deliktu nedošlo, a proto za předmětný delikt
neodpovídal a pokuta mu nemohla být uložena. Tuto námitku stěžovatel v řízení před městským
soudem neuplatnil. Kasační námitky opírající se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před městským soudem, ač tak učinit mohl, je třeba v souladu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s.
považovat za nepřípustné (viz např. rozsudek. Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008,
čj. 8 Afs 48/2006 – 155).
VI. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud dospěl v posuzovaném případě k závěru, že městský soud
zatížil svůj rozsudek vadou, pokud shledal skutkový stav zjištěný správními orgány za dostatečný,
a dále došlo nezákonným odmítnutím provedení důkazu k porušení ustanovení o řízení,
které mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud
proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. větou první před středníkem napadený rozsudek
zrušil. Vytčené vady nastaly v řízení před správním orgánem, městský soud by je nemohl nijak
napravit, proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky dle ustanovení
§110 odst. 2 s. ř. s. a zrušil proto i rozhodnutí žalovaného Ministerstva financí ze dne 9. 1. 2014,
čj. MF-121446/2013/16-1869, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[25] V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu,
je povinen v souladu s ním se vypořádat s návrhem důkazu provést svědeckou výpovědí řidiče
stěžovatele k odstranění stávajících rozporů ve skutkovém stavu.
[26] V případě, kdy Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne o jejich
náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 11. 2008, čj. 1 As 61/2008 – 98).
[27] Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vychází soudní řád správní z celkového
úspěchu ve věci. Ten přísluší žalobci, neboť napadené rozhodnutí správního orgánu
druhého stupně bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno. Žalovaný ve věci úspěch neměl,
náhrada nákladů řízení mu proto nenáleží. Úspěšnému žalobci Nejvyšší správní soud
dle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přiznal náhradu nákladů řízení
proti žalovanému. Tyto náklady řízení jsou tvořeny jednak částkou 10 000 Kč za soudní
poplatky (3 000 Kč za žalobu, 1 000 Kč za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě,
5 000 Kč za kasační stížnost proti rozsudku městského soudu a 1 000 Kč za návrh na přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti.). Dále jsou náklady řízení tvořeny částkou 18 201 Kč.
[28] Zástupkyně žalobce před městským soudem v řízení o žalobě učinila celkem
čtyři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1
písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v účinném znění (dále jen „advokátní tarif“)],
jedno písemné podání ve věci samé (žaloba) ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu,
návrh na přiznání odkladného účinku dle §11 odst. 3 ve spojení s §11 odst. 2 písm. j)
advokátního tarifu, a účast na jednání před soudem ve smyslu §11 odst. g) advokátního
tarifu. V řízení před Nejvyšším správním soudem učinila zástupkyně žalobce jedno podání,
které lze považovat za úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu
(kasační stížnost proti rozsudku městského soudu ze dne 5. 2. 2015, čj. 11 Af 4/2014 – 40),
a dále návrh na přiznání odkladného účinku dle §11 odst. 3 ve spojení s §11 odst. 2 písm. j)
advokátního tarifu. Celkově tedy zástupkyně žalobce učinila čtyři úkony právní služby,
za které jí za každé náleží mimosmluvní odměna ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení
s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o částku 300 Kč paušální náhrady hotových
výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Za dva úkony spočívající v návrzích na přiznání
odkladného účinku náleží dle ustanovení §11 odst. 2 písm. j) ve spojení s §11 odst. 3
advokátního tarifu mimosmluvní odměna ve výši 1 550 Kč. Vzhledem k tomu, že oba návrhy
na přiznání odkladného účinku byly součástí návrhů ve věci samé (žaloby a kasační
stížnosti) nepřiznal Nejvyšší správní soud za tyto úkony paušální náhradu hotových výdajů.
Zástupkyni žalobce tedy náleží 13 600 Kč za čtyři úkony právní služby včetně paušální náhrady
hotových výdajů a 3 100 za dva návrhy na přiznání odkladného účinku. Z důvodu účasti
zástupkyně žalobce na jednání před městským soudem jí vznikly další náklady spočívající
v cestovném ve výši 501 Kč (259 Kč za cestu z Olomouce do Prahy a 242 Kč za cestu zpět)
a náhradě za promeškaný čas ve výši 1 000 Kč (10 započatých půlhodin x 100 Kč dle §14 odst. 3
advokátního tarifu). Celková částka náhrady nákladů právního zastoupení činí 18 201 Kč.
Zástupkyně žalobce není plátcem DPH.
[29] Celková výše náhrady nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním
soudem včetně zaplacených soudních poplatků tedy činí 28 201 Kč. Tuto částku je žalovaný
povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupkyně Mgr. Moniky Zatloukalové,
advokátky se sídlem Veleslavínova 7, Olomouc, ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2016
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu