ECLI:CZ:NSS:2016:2.AS.33.2016:53
sp. zn. 2 As 33/2016 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: P. Š., zastoupen Mgr.
Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2015, č. j. KrÚ 45960/2015/ODSH/8,
sp. zn. 36342/2015/ODSH/8, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 1. 2016, č. j. 52 A 84/2015 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora
nadepsaného rozsudku krajského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 14. 7. 2015, č. j. 45960/2015/ODSH/8. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl
odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko, odboru dopravy (dále „městský úřad“),
ze dne 28. 4. 2015, č. j. Hl-8074/2015/ODP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým bylo
rozhodnuto tak, že se stěžovatel jako provozovatel vozidla tovární značky Fiat, registrační značky
(spz) 2E8 1709 dopustil správního deliktu podle ust. §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Tohoto správního deliktu se stěžovatel dopustil
tím, že nezajistil, aby při užití výše uvedeného vozidla na pozemních komunikacích byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
zákonem o silničním provozu, k čemuž došlo tak, že dne 12. 9. 2014 v době minimálně
od 16:19 hod do 16:44 hod, v Hlinsku, na vyhrazeném placeném parkovišti na Poděbradově
náměstí, v místě, které je označeno jako placené parkoviště svislou dopravní značkou IP 13c
(„Parkoviště s parkovacím automatem“) parkoval blíže nezjištěný řidič výše uvedeného vozidla
tov. zn. Fiat, reg. zn. X, na uvedeném parkovišti bez zaplacení parkovacího poplatku, čímž se
nezjištěný řidič dopustil přestupku podle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu. Za
tento správní delikt byla stěžovateli podle §125f odst. 3 zákona o silničním provozu uložena
pokuta ve výši 1500 Kč.
Krajský soud žalobu stěžovatele zamítl, neboť neshledal důvodnou žádnou
z jím uplatněných námitek. Považoval za správný postup prvostupňového orgánu, který
přestupkovou věc poté, co mu stěžovatel nesdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla, odložil
a zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Neakceptoval ani námitky, že bylo
potřebné nařídit ústní jednání, neboť deliktní jednání bylo spolehlivě prokázáno listinami
založenými ve spisu. S těmi se mohl stěžovatel seznámit postupem podle §38 odst. 1 správního
řádu (nahlížení do spisu) nebo podle §36 odst. 3 správního řádu (seznámení se s podklady
rozhodnutí před jeho vydáním). Námitky stěžovatele ohledně zpochybnění skutkového stavu byly
prvně uplatněny až v žalobě, a tudíž krajský soud dovodil, že je nelze projednat, protože soudy
zde nejsou od toho, aby suplovaly činnost správních orgánů. Nad rámec však zamítl jako
nedůvodnou i tuto námitku, když uznal, že správní orgány zjistily skutkový stav dostatečně.
Pouhé tvrzení o použitém měřidle času nemůže mít dopad na prokázaný skutkový stav. Námitku
ohledně zákazu reformatio in peius krajský soud posoudil jako nedůvodnou, když se zjevně nejedná
o námitku směřující proti napadenému rozhodnutí, kterým prvostupňové rozhodnutí nebylo
měněno v neprospěch stěžovatele, nýbrž jím bylo potvrzeno. Jako liché vyhodnotil krajský soud
také námitky ohledně oprávnění vedoucího odboru žalovaného podepsat vyjádření žalovaného
k žalobě a oprávnění referenta téhož odboru jednat jménem žalovaného před soudem.
Odmítl také provést důkaz přestupkovým spisem, když se v této věci o přestupkové řízení
nejedná, přičemž za dostatečné považoval informace obsažené ve správním spisu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil svůj postup za odpovídající zákonu
a navrhl její zamítnutí.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod podle §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“
Stěžovatel nerozporuje tvrzení krajského soudu, dle kterého správní orgán nemá
povinnost činit větší množství úkonů nebo provádět obsáhlé zjišťování osoby přestupce,
když k tomu nemá potřebné indicie. V nyní projednávané věci však nelze činit závěr, že správní
orgán neměl potřebné indicie ani že by stěžovatel vytýkal žalovanému neprovedení obsáhlých
kroků ke zjištění totožnosti řidiče. Závěr, že správní orgán neměl potřebné indicie
k identifikaci přestupce, je zavádějící, neboť je neměl proto, že se je nesnažil zjistit. Stěžovatel
má za to, že správní orgán měl využít své oprávnění vyzvat provozovatele vozidla k podání
vysvětlení, kdo jeho vozidlo v předmětnou dobu řídil, a provozovateli by vznikla povinnost
totožnost řidiče správnímu orgánu sdělit. Dle stěžovatele měl správní orgán dokonce povinnost
tak učinit, neboť je vždy povinen snažit se zjistit pachatele přestupku. Právní předpisy stanoví
jasný postup, jak má správní orgán postupovat, je-li mu oznámeno právní jednání, které má znaky
přestupku, avšak jeho pachatel není správnímu orgánu znám. Správní orgán zašle provozovateli
vozidla výzvu k úhradě stanovené částky s poučením, že může sdělit totožnost přestupce.
Je-li provozovatel pasivní, správní orgán pokračuje v šetření přestupku. Správní orgán
tak měl předvolat provozovatele k podání vysvětlení, které může odmítnout jen ze zákonem
daných důvodů, jinak mu lze uložit pořádkovou pokutu. Závěr krajského soudu, že správní orgán
není povinen provádět rozsáhlé kroky ke zjištění totožnosti přestupce, je tak sice pravdivý,
ale v této věci není odpovídající, neboť vyzvání provozovatele vozidla k podání vysvětlení
nepředstavuje „rozsáhlý krok.“ Namístě není ani tvrzení, že správní orgán neměl indicie o osobě
přestupce, když disponoval informací, která osoba zná totožnost přestupce, neboť je její
povinností tuto osobu znát a sdělit ji správnímu orgánu [§10 odst. 1 písm. d) a §10 odst. 4
zákona o silničním provozu]. Krajský soud tak nesprávně posoudil právní otázku, zda správní
orgán zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla v souladu s právními předpisy.
Zavedení skutkové podstaty správního deliktu provozovatele vozidla nedává správním orgánům
právo rezignovat na trestání přestupků na úseku dopravy a nahrazovat je trestem za správní
delikty provozovatelů vozidel.
Stěžovatel dále rozporuje právní názor krajského soudu, že konání ústního jednání,
nebo čtení listinných důkazů, neupřelo stěžovateli právo na ústnost a bezprostřednost řízení.
Stěžovatel poukázal na rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Ústí nad Labem,
které dospěly k závěru, že je nutné nařizovat ústní jednání i v řízení o správním deliktu, neboť
spadá do pojmu „trestních obvinění“ dle čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Krajský soud tudíž porušil rovněž stěžovatelovo legitimní očekávání.
Ohledně povinnosti konat ústní jednání i v řízení o správním deliktu poukazuje stěžovatel také
na judikaturu Nejvyššího správního soudu, zejména na rozsudek ze dne 7. 1. 2016,
č. j. 9 As 139/2015 - 30. Stěžovatel má za to, že ani jednání konané před správním soudem
nemohlo zhojit absenci ústního jednání před správním orgánem. Krajský soud jen výjimečně
provádí dokazování, proto má stěžovatel za to, že i kdyby v žalobě uvedl, jaké důkazy mohl
správnímu orgánu při ústním jednání předložit, nemělo by to v řízení před krajským soudem
žádnou relevanci. Přestože se u správního deliktu provozovatele vozidla jedná o objektivní
odpovědnost, nelze dle stěžovatele rezignovat na zjišťování skutkového stavu, například
na okolnosti vylučující protiprávnost, neboť provozovatel vozidla za správní delikt odpovídá,
pouze pokud jednání naplňuje znaky přestupku. Tyto skutečnosti lze zjistit pouze při jednání.
Stěžovatel se domnívá, že správní orgán nemá možnost odchýlit se od nařízení ústního jednání,
provádí-li dokazování. Pokud tedy krajský soud uvedl, že dokazování listinou není nutné
provádět, vyrozumět o něm účastníka ani o něm sepisovat protokol, je takový názor v rozporu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu (již zmiňovaný rozsudek devátého senátu). Stěžovatel
poukazuje také na rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 – 46, z nějž dovodil,
že jednání nemusí být nařizováno pouze za splnění dvou podmínek, a sice že je takový postup
odůvodněn a o provedeném dokazování je vyhotoven protokol, což není tento případ.
Krajský soud dle stěžovatele nesprávně posoudil rovněž třetí námitku ohledně
nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel tvrdil, že vozidlo nebylo zaparkováno
v působnosti dopravní značky IP 13c, nadto platnost této značky je omezena pouze na určitou
dobu, přitom nebylo prokázáno, že by k protiprávnímu jednání došlo v právě této době.
Dle stěžovatele krajský soud sám sobě protiřečí, když na jednu stranu tvrdí, že nenařízení jednání
správním orgánem je zhojeno jednáním před soudem, na druhou stranu však odmítl projednávat
argumenty proto, že nebyly předloženy správnímu orgánu. Poněvadž stěžovatel již v odvolání
vytkl absenci ústního jednání, měl na něj dle jeho názoru nárok. Stěžovatel má za to, že ve spisu
absentovaly důkazy k prokázání skutkového stavu, podklady byly pouze úřední záznam,
který nelze užít k důkazu, a fotografie, které dle jeho názoru neprokazovaly spáchání přestupku,
neboť nebyl prokázán čas spáchání přestupku. Stěžovatel setrvává na své námitce, že čas nemohl
být zjišťován za použití nekalibrovaného měřidla.
Žalovaný ve svém vyjádření vyslovil nesouhlas s argumentací stěžovatele a navrhl kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek, vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Posuzoval také,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4, věta první za středníkem s. ř. s.). Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání
za podmínek vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Ze spisu byly zjištěny tyto skutečnosti. Stěžovatel byl městským úřadem obviněn
ze správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu v návaznosti na porušení
ust. §10 odst. 3 tohoto zákona. Tohoto správního deliktu se měl stěžovatel dopustit
dle oznámení Městské policie Hlinsko tím, že dne 12. 9. 2014 jako vlastník a provozovatel vozidla
tov. zn. Fiat, reg. zn. X (CZ), nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly
dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená
zákonem. Podle uvedeného oznámení došlo bez jakýchkoli pochybností dne 12. 9. 2014
v době min. od 16:19 hod do 16:44 hod v Hlinsku na vyhrazeném placeném parkovišti
na Poděbradově náměstí, tedy v místě, které je označeno jako placené parkoviště svislou
dopravní značkou IP 13c („Parkoviště s parkovacím automatem“), k porušení povinnosti řidiče
vozidla, neboť na uvedeném parkovišti parkoval bez zaplacení parkovacího poplatku. Správní
orgán vydal dne 7. 1. 2015 rozhodnutí č. j. H1-238/2015/ODP. K odvolání stěžovatele bylo toto
rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena k novému projednání rozhodnutím žalovaného ze dne
16. 3. 2015, č. j. KrÚ 17894/2015/ODSH/8, neboť sankce uložená stěžovateli byla uložena
mimo zákonnou sazbu. Následně dne 9. 4. 2015 byl stěžovatel vyrozuměn o možnosti seznámit
se s podklady pro rozhodnutí podle §36 odst. 3 správního řádu, příp. se k nim vyjádřit ve lhůtě
deseti dnů. Poněvadž se stěžovatel nijak nevyjádřil, bylo dne 28. 4. 2015 vydáno nové
prvostupňové rozhodnutí.
Stěžovatel předně namítá, že krajský soud nesprávně posoudil otázku zákonnosti zahájení
řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Stěžovatel se domnívá, že správní orgán
měl pokračovat v prošetřování přestupku, zejména měl provozovatele vozidla předvolat k podání
vysvětlení ohledně osoby přestupce, neboť právě provozovatel vozidla má zákonnou povinnost
tuto osobu znát.
Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu, ať již jde
o posouzení této námitky, tak i ohledně posouzení celé věci.
Podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu platí, že [p]rávnická nebo fyzická osoba
se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s §10 nezajistí, aby při užití vozidla
na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem.
Podle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt
provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku,
ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení
řízení proti určité osobě [§125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože
obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§125f odst. 4 písm. b)].
Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči
odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014,
č. j. 1 As 131/2014 - 45). Přednost odpovědnosti za přestupek je patrná i z §125h odst. 6 zákona
o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný
řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání
přestupku.
Podle §125h zákona o silničním provozu [o]becní úřad obce s rozšířenou působností bezodkladně
po zjištění nebo oznámení přestupku vyzve provozovatele vozidla, s nímž došlo ke spáchání přestupku, k uhrazení
určené částky, pokud a) jsou splněny podmínky podle §125f odst. 2, b) totožnost řidiče vozidla není známa
nebo není zřejmá z podkladu pro zahájení řízení o přestupku a c) porušení je možné projednat uložením pokuty
v blokovém řízení.
Odstavec 5 daného ustanovení stanoví, že [j]e-li určená částka uhrazena nejpozději v den
splatnosti, obecní úřad obce s rozšířenou působností věc odloží. V opačném případě obecní úřad s rozšířenou
působností pokračuje v šetření přestupku. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností
provozovatele vozidla ve výzvě podle odstavce 1. Podle šestého odstavce, [n]euhradí-li provozovatel vozidla
určenou částku, může obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností, který jej vyzval k uhrazení určené částky,
písemně sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku ve lhůtě podle odstavce 3. Toto sdělení
se považuje za podání vysvětlení. O tomto postupu poučí obecní úřad obce s rozšířenou působností provozovatele
vozidla ve výzvě podle odstavce 1.
Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku,
nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo
postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti
naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování správní orgány
často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly
odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel
odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§60 odst. 1 věta
za středníkem zákona o přestupcích), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze
a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat
totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele
vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění
totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány
povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování
v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne
6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm).
Nejvyšší správní soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena
novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11. 12. 2014,
č. j. 3 As 7/2014 - 21, tak, že „evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního
deliktu dle ustanovení §125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující
a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu
na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce
zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání
protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“
Jak již konstatoval krajský soud, šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu
provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení
totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče
provozovatelem vozidla k výzvě podle §125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede,
resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány
(ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových
okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se však o to pokusit. Naopak pokud
provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu nikoho neoznačí nebo označí za řidiče osobu,
kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně osobu, která odepře podání
vysvětlení z důvodu podle §60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. rozsudek
ze dne 11. 12. 2014, č. j. 3 As 7/2014 - 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob
(označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu
§125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení
o přestupku projedná správní delikt.
V nyní projednávané věci je ze spisového materiálu zřejmé, že stěžovatel byl jako
provozovatel vozidla podle §125h odst. 1 zákona o silničním provozu vyzván dne 6. 10. 2014
k zaplacení určené částky ve výši 500 Kč ve lhůtě patnácti dnů. Zároveň byl dostatečně jasně
a srozumitelně poučen, že může namísto uhrazení stanovené částky sdělit správnímu orgánu
totožnost osoby řidiče, která v inkriminovaném čase vozidlo řídila (zaparkovala), přičemž toto
sdělení může být považováno za podání vysvětlení. Stěžovatel však zůstal pasivní, uvedenou
částku nezaplatil ani správnímu orgánu totožnost řidiče nesdělil. V kasační stížnosti však uvedl,
že totožnost řidiče znal, neboť mu takovou povinnost ukládá zákon [§10 odst. 1 písm. d) zákona
o silničním provozu], domníval se ale, že jej správní orgán vyzve znovu nebo jej předvolá
k podání vysvětlení. Je tak evidentní, že pasivita stěžovatele byla zcela účelová a měla sloužit
k prodlužování řízení (s ohledem na zákonnou lhůtu pro zánik odpovědnosti za přestupek).
Tvrzení stěžovatele, že očekával, že jej správní orgán vyzve k podání vysvětlení, nelze přijmout.
Stěžovatel sám v kasační stížnosti poukázal na ust. §10 odst. 4 silničního zákona, dle kterého
[p]rovozovatel vozidla a osoba, které provozovatel svěřil vozidlo, (…) jsou povinni na výzvu policie, krajského
úřadu nebo obecního úřadu obce s rozšířenou působností sdělit skutečnosti potřebné k určení totožnosti řidiče
vozidla podezřelého z porušení ustanovení tohoto zákona; tímto ustanovením není dotčeno ustanovení zvláštního
právního předpisu. Přestože však byl stěžovatel vyzván městským úřadem ke sdělení totožnosti
řidiče, neučinil tak.
Namítá-li stěžovatel, že měl městský úřad pokračovat v šetření přestupku, není tomu tak.
V šetření přestupku by městský úřad pokračoval tehdy, měl-li by alespoň indicie o osobě
pachatele přestupku, které by získal například tím, že by stěžovatel splnil svoji zákonnou
povinnost a tuto osobu by identifikoval. Poněvadž však městský úřad žádnými relevantními
informacemi nedisponoval, a také vzhledem k tomu, že již uplynula lhůta k zahájení
přestupkového řízení podle §67 odst. 3 zákona o přestupcích, věc odložil a oznámil stěžovateli
zahájení správního řízení ve věci správního deliktu. V odůvodnění oznámení městský úřad
stěžovateli sdělil, že nezjistil takové skutečnosti, které by odůvodňovaly zahájení řízení proti
určité osobě, neboť o osobě řidiče nebyl zjištěn žádný poznatek. Faktem je, že správní orgán
mohl v odůvodnění oznámení o zahájení řízení o správním deliktu rozvést, proč nepokračoval
ve zjišťování pachatele přestupku, nicméně takové pochybení nepředstavuje vadu v zahájení
řízení, když ze spisového materiálu je evidentní, že o osobě řidiče neměl správní orgán žádné
relevantní informace. Neměl-li totiž správní orgán žádné poznatky o osobě řidiče a neměl-li je jak
zjistit, neměl jinou možnost, než věc odložit. Jak plyne ze shora popsaného, Nejvyšší správní
soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že jej měl přestupkový orgán opětovně vyzvat nebo
předvolat k podání vysvětlení, aby od něj zjistil totožnost řidiče. Stěžovateli byla dána možnost
tuto skutečnost správnímu orgánu sdělit, stěžovatel ji však nevyužil. Důsledky vlastní pasivity
nemůže stěžovatel úspěšně přičítat k tíži správního orgánu. První stěžovatelova námitka
je tak nedůvodná.
Další námitkou stěžovatel brojí proti závěru krajského soudu, jenž dovodil, že městský
úřad nepochybil, nenařídil-li ústní jednání. Stejně tak nesouhlasí s tím, že o provádění důkazu
listinou nemusí být účastník řízení předem vyrozuměn a že jej lze provést mimo jednání navíc
bez toho, aby byl o tomto úkonu vyhotoven protokol.
Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit ani s touto stěžovatelovou námitkou, přičemž
poukazuje na velké množství vlastních rozsudků, které se týkaly totožné otázky
(srov. např. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 8 As 110/2015, ze dne 16. 3. 2016,
sp. zn. 1 As 166/2015, nebo ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 1 As 7/2016), tedy povinnosti správního
orgánu nařídit ústní jednání v případě projednávání správního deliktu provozovatele vozidla.
I zde se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že správní
orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání v řízení o správních deliktech v situacích,
kdy to není nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků (k podrobné argumentaci
odůvodňující tento závěr srov. rozsudek ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 As 110/2015 - 46,
body 21 - 24, srov. i rozsudek ze dne 17. 3. 2016, č. j. 1 As 166/2015 - 29). Vzhledem k tomu,
že v této části kasační stížnosti uplatňuje stěžovatel v zásadě stejnou argumentaci jako již dříve
v řízení o žalobě, lze z důvodu procesní ekonomie v podrobnostech na přiléhavé a vyčerpávající
odůvodnění krajského soudu odkázat (ohledně možnosti takového postupu srov. např. rozsudek
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130, nebo ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 - 47).
Obecně tedy platí, že ústní jednání správní orgán nařídí, je-li to nezbytné ke splnění účelu
řízení. Nejvyšší správní soud tak posuzoval otázku, zda bylo ústní jednání nezbytné v této
konkrétní věci, přičemž dospěl k závěru, že nikoli.
Skutkový stav projednávané věci je přitom zcela jednoduchý. Stejně jako ve výše
zmiňovaném rozhodnutí č. j. 8 As 110/2015 - 46, i nyní jde o nesprávné parkování. Městský úřad
rozhodoval na základě oznámení o podezření ze spáchání přestupku, výpisu z registru
provozovatelů vozidel a fotodokumentace. Z těchto podkladů je patrno, že vozidlo stěžovatele
stálo na vyhrazeném placeném parkovišti v době min. od 16:19 hod. do 16:44 hod, aniž
byl zaplacen parkovací poplatek. Městský úřad vyrozuměl stěžovatele o zjištění protiprávního
jednání nejprve ve výzvě podle §125h zákona o silničním provozu, na kterou stěžovatel
nereagoval a nesdělil údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Po odložení
přestupkové věci městský úřad zahájil řízení o správním deliktu provozovatele vozidla
se stěžovatelem. V oznámení o zahájení řízení stěžovatele zároveň poučil o možnosti vyjádřit
se k podkladům pro vydání rozhodnutí (§36 odst. 3 správního řádu) ve lhůtě deseti dnů s tím,
že po uplynutí lhůty k vyjádření přistoupí k vydání rozhodnutí. Stěžovatel na výzvu nereagoval.
Městský úřad následně rozhodl na základě důkazů založených ve spise.
Za daných okolností nebylo ke splnění účelu řízení a uplatnění práv stěžovatele nezbytné
nařizovat ústní jednání. Postupem správního orgánu byl skutkový stav dostatečně zjištěn a nebylo
třeba provádět další dokazování, např. výslechem zasahujícího policisty (srov. rozsudek ze dne
25. 6. 2014, č. j. 3 As 128/2013 - 36, nebo ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Stěžovatel
přitom měl dostatek prostoru k tomu, aby svá práva v řízení uplatnil. Stěžovatel navíc ani nesdělil
žádné konkrétní skutečnosti, které chtěl uplatnit při jednání, a jeho námitka je tak zcela obecná
a formalistická. Městský úřad proto nepochybil, pokud v souladu se zásadou procesní ekonomie
v řízení ústní jednání nenařídil a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise.
Poukazuje-li stěžovatel na výše označený rozsudek devátého senátu, nelze konstatovat,
že by s ním byl postup správních orgánů v rozporu. Ani tento rozsudek totiž nepovažoval
provedení ústního jednání za nezbytnou součást řízení o správním deliktu. Poukázal pouze
na to, že i za situace, provádí-li se dokazování mimo jednání, je vhodné předem
o tom informovat účastníky řízení a příp. vyhotovit protokol. S uvedeným závěrem nelze
než souhlasit, nicméně nutno poukázat také na konstantní judikaturu, dle níž platí, že ne každá
procesní vada má vliv na zákonnost rozhodnutí. Takovou vadou je i provedení důkazu listinou
mimo jednání bez toho, aby o tom byl vyhotoven protokol. Důkaz listinou je totiž specifický
v tom, že účastník může zpochybňovat toliko správnost nebo pravost listiny, jejíž obsah
je neměnný. Nachází-li se taková listina po celou dobu řízení ve spisu a účastník řízení
se s ní může seznámit, nejde o vadu, která by mohla ovlivnit zákonnost řízení ani následného
rozhodnutí, neboť účastníku řízení nic nebrání ji jakkoli konfrontovat kdykoli v průběhu řízení.
Pokud by se samozřejmě jednalo o provádění jiného důkazu mimo ústní jednání (například
výslech svědka), v takovém případě se uplatní devátým senátem nastíněný postup, aby nebyl
účastník řízení jakkoli zkrácen na právech. Nejvyšší správní soud se i u přestupkového řízení,
kdy je zákonem stanovena povinnost zásadně nařídit ústní jednání (oproti úpravě správních
deliktů) vyjádřil v tom smyslu, že zásadní je, zda se účastník řízení mohl s daným důkazem
seznámit a vyjádřit se k němu, nikoliv otázka, zda byl ryze formalisticky dodržen postup
stanovený správním řádem (viz např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, nebo
ze dne 21. 8. 2014, č. j. 10 As 16/2014 – 25, ze dne 12. 4. 2012, č. j. 9 As 107/2011 nebo ze dne
22. 10. 2008, č. j. 6 As 51/2007 – 228). Nejvyšší správní soud dále např. v rozsudcích ze dne
11. 1. 2012, č. j. 1 As 125/2011 – 163, a ze dne 8. 2. 2012, č. j. 3 As 29/2011 – 51, dospěl
k závěru, že pokud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu
podle §17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit
při nahlížení do spisu podle §36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše
tím, že je listina vložena do spisu.
Od těchto závěrů se nemá Nejvyšší správní soud důvod odchýlit ani v nyní projednávané
věci. Všechny listiny, z nichž správní orgán vycházel, byly po celou dobu řízení součástí spisu
a stěžovatel byl obeznámen s možností se s nimi seznámit, případně je konfrontovat, nicméně
zůstal pasivní. Ani tato námitka, kdy stěžovatel zpochybňoval toliko formální postup správních
orgánů, není důvodná.
Pokud jde o námitku nesprávného zjištění skutkového stavu (čas a místo
zaparkování vozidla, nekalibrované měřidlo), i tady lze odkázat na rozsudek krajského
soudu, jenž poukázal na řadu rozsudků zdejšího soudu, které jsou pro nyní projednávanou
věc zcela přiléhavé (např. ze dne 25. 1. 2012, č. j. 1 As 148/2011 – 52, či ze dne 3. 2. 2010,
č. j. 1 Afs 103/2009 – 232, atd.). Tato námitka je navíc vyvrácena již samotným obsahem spisu,
z nějž je patrno, kdy a kde bylo vozidlo stěžovatele zaparkováno; přitom nebyla pochybnost
ani o tom, že stěžovatel je provozovatelem vozidla. Ve vztahu ke skutkové podstatě
sankcionovaného deliktu byly tedy prokázány všechny rozhodné skutečnosti. Ostatně stěžovatel
sám v podaném odvolání brojil nikoliv proti skutkovým zjištěním, ale proti procesní vadě,
kterou spatřoval v postupu správního orgánu.
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že předmětná námitka se jeví účelovou o to více,
že se ve spisu nachází podání stěžovatele ze dne 10. 2. 2015 (doplnění odvolání proti prvnímu
rozhodnutí ve věci; první rozhodnutí městského úřadu bylo odvolacím orgánem pro nezákonnost
zrušeno a věc mu byla vrácena k novému řízení), v němž stěžovatel uvedl, že vozidlo řídil
on sám, nicméně se mu odpoledne dne 12. 9. 2014 udělalo nevolno, nezbylo mu než zaparkovat
a neprodleně vyhledat toaletu; následně, když byl schopen vrátit se k vozidlu, zakoupil si řádně
parkovací lístek. Ačkoli nebylo toto podání posuzováno při přezkumu stávajícího
prvostupňového rozhodnutí, a stěžovatel tímto názorem neargumentuje, samo vyvrací nynější
účelová tvrzení stěžovatele ohledně místa a času zaparkování vozidla (bez parkovacího lístku).
Nejvyšší správní soud toliko připomíná, že ačkoli z předmětného podání plyne, že vozidlo řídil
sám stěžovatel, dle §125g odst. 1 zákona o silničním provozu, [j]e-li zahájeno řízení o uložení pokuty
za správní delikt podle §125f, nelze již zahájit řízení o přestupku pro stejné porušení povinností řidiče nebo
pravidel provozu na pozemních komunikacích. (…). Proto nebylo možno vzít tuto skutečnost v potaz
při novém rozhodnutí.
Kasační stížnost tedy Nejvyšší správní soud zamítl, neboť ji v žádném z kasačních bodů
neshledal důvodnou (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2016
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu