ECLI:CZ:NSS:2016:5.AFS.109.2015:35
sp. zn. 5 Afs 109/2015 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: KAISER, s.r.o.,
se sídlem Nádražní 753, Rožmitál pod Třemšínem, zastoupený JUDr. Dagmar Říhovou,
advokátkou se sídlem ul. 28. října 184, Příbram VII, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem v Brně, Masarykova 31 (pův. žalovaný: Finanční ředitelství v Praze), v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2015,
č. j. 8 Af 83/2014 - 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Tímto
rozsudkem městský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutím Finančního ředitelství
v Praze (dále též „původní žalovaný“), kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti
platebním výměrům Finančního úřadu v Příbrami ze dne 2. 7. 2008 (dále jen „finanční úřad“
či „správce daně“), kterými byla stěžovateli na základě výsledků daňové kontroly dodatečně
vyměřena daň z přidané hodnoty, resp. snížen nadměrný odpočet, za jednotlivá zdaňovací období
od února 2006 do prosince 2006.
Dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož přešla dosavadní působnost Finančního
ředitelství v Praze (dále též „původní žalovaný“) na Odvolací finanční ředitelství (tj. žalovaného).
Původní žalovaný v napadených rozhodnutích ze dne 6. 8. 2009 dospěl k závěru,
že stěžovatel v průběhu daňové kontroly neprokázal, že přijal zdanitelné plnění od společnosti
ESKADA CZ, v.o.s. (dále jen „ESKADA“). Na stěžovatelem předložených účetních dokladech
je jako dodavatel zboží (zejména palet) uvedena společnost ESKADA. Stěžovatel tvrdil,
že spolupráce s touto společností byla prováděna na základě smlouvy o dílo, objednávek
a předávacích protokolů, které byly podkladem pro fakturaci. Stěžovatel uvedl, že jednal
při realizaci obchodních případů s I. B., který se prokazoval plnými mocemi ze dne 10. 2. 2005,
které jej měly opravňovat k jednání za společnost ESKADA. Jako důkazní prostředky stěžovatel
předložil kopie výdajových pokladních dokladů, předávacích protokolů, smlouvu o dílo, bankovní
výpisy a plné moci ze dne 10. 2. 2005, podle nichž P. V., statutární orgán společnosti ESKADA,
měl zmocnit I. B. k zastupování při jednání se stěžovatelem. Podpis P. V. byl ověřen dne
22. 3. 2007 v notářské kanceláři JUDr. Aleny Koupšetové. P. V. však jako svědek vypověděl,
že stěžovatele nezná a neví, čím se zabývá. Nikdy také neudělil nikomu plnou moc k zastupování
společnosti ESKADA, nikdy nebyl v notářské kanceláři JUDr. Aleny Koupšetové. Není
mu známo, zda společnost ESKADA má nějaké zaměstnance a neví, jaká je její činnost. Nezná
bankovní účet uvedený na dotčených fakturách, které nevystavil, podpis na nich není jeho, nezná
razítko k němu připojené a žádné peníze nepřebíral. Šetřením bylo zjištěno, že občanský průkaz
osoby, jejíž podpis na plné moci ze dne 10. 2. 2005 byl ověřován v notářské kanceláři
JUDr. Koupšetové, nebyl vystaven P. V. Ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví ze dne
10. 3. 2008 pak plyne, že podpis P. V. na plné moci ze dne 10. 2. 2005 není s vysokou
pravděpodobností jeho podpisem; jde o méně zdařilou napodobeninu jeho podpisu. Společnost
ESKADA se na adrese svého sídla nenachází a je nekontaktní. Tvrzení stěžovatele o tom, že jeho
dodavatel byla jmenovaná společnost, nebyla podle žalovaného prokázána ani výpověďmi svědků
N., Ing. H. a K.
Rozhodnutí původního žalovaného ze dne 6. 8. 2009 napadl stěžovatel žalobou,
v níž především namítal nesprávný způsob vyhodnocení provedeného dokazování (svědeckých
výpovědí a plných mocí pana B.), v důsledku čehož měl původní žalovaný učinit nesprávné
právní závěry. Stěžovatel zdůraznil, že původní žalovaný nezpochybnil existenci plnění dodaných
stěžovateli, ale zpochybnil pouze deklarovaného dodavatele. V této souvislosti poukázal
mj. na to, že neměl prostředky a dokonce ani důvody pochybovat o pravosti ověření plné moci
zmocňující pana B. k zastupování společnosti ESKADA, které bylo provedeno existující
notářskou kanceláří.
Městský soud v Praze žalobu neshledal důvodnou, a proto ji rozsudkem ze dne
28. 6. 2013, č. j. 8 Ca 275/2009 - 48, zamítl. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel kasační
stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudek městského soudu zrušil rozsudkem
ze dne 26. 9. 2014, č. j. 5 Afs 98/2013 - 39 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud
ve zrušujícím rozsudku dospěl k závěru, že stěžovateli (jeho zástupkyni) městským soudem
nebylo dáno poučení dle §51 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
ačkoliv městský soud rozhodl ve věci bez nařízení jednání. Stěžovatel jakýmkoliv způsobem
souhlas k rozhodnutí ve věci bez nařízení jednání nedal a nemohlo dojít ani k domněnce udělení
souhlasu, neboť městský soud podle §51 s. ř. s. nepostupoval. Za této situace Nejvyšší správní
soud ostatní stížní námitky z důvodu předčasnosti neposuzoval.
Městský soud žalobu stěžovatele směřující proti rozhodnutím původního žalovaného
ze dne 6. 8. 2009 opětovně přezkoumal a pro její nedůvodnost ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl
nyní kasační stížností napadeným rozsudkem ze dne 16. 4. 2015, č. j. 8 Af 83/2014 - 84.
II. Posouzení věci městským soudem
Městský soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že daňová kontrola byla provedena
nezákonně. V této souvislosti poukázal na to, že stěžovatelem namítané závěry vyslovené
v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, byly překonány
stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st 33/11 (rozhodnutí
Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz), podle kterého oprávnění provést
daňovou kontrolu dává správci daně pravomoc zahájit ji u jakéhokoli subjektu, a to i bez
konkrétního podezření na to, že daňový subjekt neplní své daňové povinnosti. Městský soud
dovodil, že daňová kontrola byla zahájena řádně, stěžovatel byl vyrozuměn o tom, že se daňová
kontrola provádí, jakož i o tom, jakých daní se bude tato kontrola týkat a za jaké období.
Městský soud se ztotožnil se závěry uvedenými v napadených rozhodnutích, že stěžovatel
neprokázal, že jeho skutečným dodavatelem byla společnost ESKADA a nevyhověl důkazním
návrhům stěžovatele, neboť osoby, jejichž výslech byl navrhován, byly vyslechnuty v průběhu
daňového řízení a se skutečnostmi, které uvedly, se správní orgány vypořádaly. Stěžovatelem
navrhovaný výslech svědka I. B. městský soud považoval za nadbytečný vzhledem k tomu,
že v této věci P. V. (statutární orgán společnosti ESKADA) popřel, že by komukoliv vystavil
plnou moc k zastupování. Podle názoru městského soudu tato skutečnost byla dostatečně zjištěna
a výslech dalších osob v této věci nebyl nutný.
Městský soud k žalobní námitce stěžovatele, že jako soukromoprávní subjekt není
oprávněn prověřovat pravost ověřených podpisů na plné moci, uvedl, že není pochyb o tom, že
dodávky byly realizovány, ale zpochybňováno bylo, zda dodavatelem tohoto zboží či služeb byl
subjekt, který byl na příslušných účetních dokladech jako dodavatel uveden, tj. společnost
ESKADA. Stěžovatel však neprokázal, že by předmětná plnění, jakkoliv byla reálná, byla dodána
subjektem, který měl předmětné faktury vystavit. K tomu městský soud dodal, že stěžovatel bez
svého zavinění nedostál povinnosti předložit potřebné důkazy, neunesl své důkazní břemeno
a původní žalovaný po právu rozhodl v jeho neprospěch. Městský soud konstatoval, že stěžovatel
jako odběratel služeb či zboží nemůže prověřovat, zda ten, kdo o sobě prohlašuje, že jedná
za určitou obchodní společnost, je skutečně jejím pověřeným zástupcem. Případná závada
ohledně tohoto zastupování jde ovšem k jeho tíži, neboť stěžovatel jako odběratel nese riziko
neúspěchu při uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty v případě, že za dodavatele
bude jednat někdo, kdo není oprávněn za něj jednat.
Městský soud uzavřel, že původní žalovaný dospěl ke správnému závěru, že faktury
údajně vydané společností ESKADA nezobrazují uskutečněné obchody mezi stěžovatelem
a společností ESKADA, přestože mají všechny formální náležitosti. V daňovém řízení bylo
zjištěno, že statutární zástupce společnosti ESKADA P. V. předmětné faktury nevystavil,
nepodepsal, peníze nepřijal a neudělil plnou moc I. B. k jednání za společnost ESKADA.
Výpovědi svědků nepotvrdily tvrzení stěžovatele, že fakturované dodávky byly uskutečněny právě
společností ESKADA.
III. Shrnutí kasační stížnosti
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Stěžovatel konkrétně namítal, že nebyl dostatečným způsobem objasněn skutkový stav
věci. Městský soud (stejně jako původní žalovaný) nesprávně vyhodnotil provedené důkazy
a nepřihlédl k stěžovatelem označeným důkazům, konkrétně k protokolu o výslechu svědka P. V.
ze dne 27. 1. 2009 (správně rok 2010; pozn. zdejšího soudu), ve věci činnosti společnosti
ESKADA, který měl uvést, že podepsal předmětná daňová přiznání k dani z přidané hodnoty,
přičemž identifikoval svůj podpis na těchto daňových přiznáních jako podpis svůj. Stěžovatel
nesouhlasí se závěrem městského soudu, že tento výslech není pro danou věc relevantní,
neboť byl učiněn v jiném daňovém řízení, kde daňovým subjektem byl P. K. Jestliže, byť v jiném
daňovém řízení, potvrdí statutární zástupce obchodního partnera, že vystavil svůj podpis
na daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty, nemůže podle stěžovatele soud dospět k tomu,
že ve stejném časovém období není možné, aby stěžovatel účtoval o dani z přidané hodnoty pro
případy obchodního styku se stejným obchodním partnerem, společností ESKADA, neboť
daňové doklady jsou týmž subjektem (společností ESKADA) uvedeny v jeho daňových
přiznáních a podpis statutárního zástupce na těchto daňových přiznáních je jeho podpisem
vlastním.
Stěžovatel je toho názoru, že po něm nelze požadovat, aby pátral po pravosti podpisu
na dokladech předkládaných mu jeho obchodním partnerem, pokud je pravost podpisu ověřena
k tomu autorizovanou osobou - notářkou JUDr. Alenou Koupšetovou, čemuž důvěřoval.
K tomu dodal, že v předmětné době neexistoval žádný registr tzv. „nespolehlivých plátců DPH“.
Městský soud (stejně jako původní žalovaný) nesprávně vyhodnotil i další důkazy
a nepřihlédl zejména k svědeckým výpovědím D. K., Ing. L. H. a účastnické výpovědi Mgr. J. K.
Uvedené osoby přitom popsaly okolnosti obchodů a prací souvisejících s uplatňovanými odpočty
daně v rámci daňových přiznání a potvrdily, že k obchodům a dodávkám zboží a služeb skutečně
došlo. Stěžovatel provedení výpovědí těchto svědků navrhoval také v řízení před městským
soudem, který ovšem k jejich provedení nepřistoupil.
Stěžovatel zdůraznil, že městský soud pominul, že původní žalovaný v napadených
rozhodnutích nezpochybnil uskutečnění plnění stěžovateli, ale zpochybnil jen existenci
deklarovaného dodavatele. Stěžovatel je přesvědčen, že původní žalovaný vůči němu postupoval
v rozporu s §2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“), neboť nepostupoval tak, aby daňová povinnost byla zjištěna správně.
Stěžovatel rovněž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věcech
vedených pod sp. zn. 7 Afs 212/2006, sp. zn. 2 Afs 160/2005 a sp. zn. 9 Afs 30/2007, podle
kterých v případech, kdy deklarovaný výdaj skutečně nastal, je možné jej v souladu se zásadou
materiální pravdy uznat za výdaj skutečně vynaložený. Stěžovatel v této souvislosti položil otázku,
z jakého důvodu v případě, ve kterém je možné účtovat pro potřeby daně z příjmů, není možné
účtovat pro potřeby daně z přidané hodnoty, jedná-li se o doklad týkající se stejné skutečnosti.
Stěžovatel městskému soudu také vytkl, že nerespektoval právní závěry vyjádřené
ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z uvedených důvodů proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil
a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
IV. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
Žalovaný souhlasí s posouzením věci, které učinil městský soud a odkazuje na závěry
učiněné v rozhodnutích původního žalovaného. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno dle §31
odst. 9 ZSDP. K otázce důkazního břemene žalovaný odkazuje na závěry prezentované
Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 26. 9. 2014, sp. zn. 5 Afs 114/2013. Městský
soud se v napadeném rozsudku věnoval také významu výslechu svědka P. V., přičemž se podle
žalovaného jedná o důkazní prostředek, který nevyvrací zjištěný skutkový stav věci. Ohledně
podpisu svědka P. V. byl vyhotoven znalecký posudek prokazující, že jeho podpis na plné moci
je pouhým zdařilým padělkem. Pokud jde o nepřihlédnutí k výpovědím pana D K, Ing. L. H.
a účastnické výpovědi Mgr. J. K. a neprovedení těchto výpovědí před soudem, městský soud se
s tímto rovněž vypořádal; tyto osoby byly vyslechnuty v rámci řízení před správním orgánem.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
V nyní projednávané věci jde o opakovanou kasační stížnost, proto se Nejvyšší správní
soud nejprve zabýval její přípustností z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého je
kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ovšem v usnesení ze dne 22. 3. 2011,
č. j. 1 As 79/2009 - 165, dovodil, že ze zákazu opakované kasační stížnosti platí výjimky
pro případy, v nichž Nejvyšší správní soud zrušil rozhodnutí soudu pro procesní pochybení,
nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. O tento
případ jde rovněž v nyní posuzované věci, neboť předcházející rozsudek městského soudu byl
zrušen výlučně pro procesní vady, proto Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele přípustnou.
V této souvislosti je vhodné uvést, že není důvodná jen obecně stěžovatelem
formulovaná kasační námitka stěžovatele, že městský soud nerespektoval právní závěry vyjádřené
ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2014, č. j. 5 Afs 98/2013 – 39,
neboť městský soud po vrácení věci k dalšímu řízení rozhodoval při jednání.
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž v prvé řadě zkoumal, zda napadený rozsudek městského
soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
K námitce stěžovatele, z jakého důvodu v případě, ve kterém je možné účtovat
pro potřeby daně z příjmů, není možné účtovat pro potřeby daně z přidané hodnoty, jedná-li
se o doklad týkající se stejné skutečnosti, Nejvyšší správní soud uvádí, že není důvodná. Existují
totiž rozdíly v principech uplatňování daně z příjmů a daně z přidané hodnoty, jakož i mezi jejich
cíli, jakkoli jde o stejné ekonomické transakce téhož daňového subjektu, přičemž dokazování
ohledně nich vedené sleduje u jednotlivých daní zcela odlišné síle. Jak plyne již z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 5 Afs 129/2006 – 142: „Především jsou
v různých právních předpisech stanoveny zvláštní podmínky a pravidla pro uznání výdajů pro účely daně z příjmů
(§24 zákona o daních z příjmů), jakož i podmínky pro vznik nároku na uplatnění nadměrného odpočtu u daně
z přidané hodnoty (§19 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, nyní §72 a násl. zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty – pozn. zdejšího soudu). Po zjištění skutkového stavu (tedy, zda
výdaj byl uskutečněn, resp. zda se uskutečnilo zdanitelné plnění) je třeba podřadit tento stav pod určité ustanovení
právního předpisu, resp. posoudit, zda splňuje dispozici v konkrétní normě stanovenou. Zpravidla lze
předpokládat, že v případě, kdy jsou naplněny podmínky pro uznání výdaje podle §24 zákona o daních
z příjmů, budou dány i podmínky pro vrácení odpočtu na dani z přidané hodnoty. Tato zásada však v žádném
případě není pravidlem a neplatí bezvýjimečně; zejména tak tomu nebude např. tehdy, bude-li výdaj prokazatelně
uskutečněn (o skutkovém stavu nebude pochyb), ale doklad v souvislosti s jeho prokázáním předložený, nebude
vystaven plátcem DPH (nebude splněna jedna ze zákonných podmínek pro uplatnění nároku).“
Z uvedeného plyne rovněž nedůvodnost námitky stěžovatele, že sám původní žalovaný
nezpochybnil existenci plnění dodaného stěžovateli, ale pouze zpochybnil deklarovaného
dodavatele.
Podle §73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, v relevantním znění (dále jen „zákon
o DPH“), prokazuje nárok na odpočet daně daňovým dokladem, který byl vystaven plátcem a byl
zaúčtován podle zvláštního právního předpisu, popřípadě evidován podle §100 zákona o DPH
u plátců, kteří nevedou účetnictví. V případě splátkového nebo platebního kalendáře je tato
podmínka splněna zaúčtováním jednotlivých částek uvedených na těchto daňových dokladech,
popřípadě jejím zaevidováním podle §100 zákona o DPH u plátců, kteří nevedou účetnictví.
Podle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého bylo v řízení
postupováno, daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání,
hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení
vyzván.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 5/2011 – 130,
platí následující: „Jakkoli z §73 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty vyplývá, že prokazování nároků
na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, je současně třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem
formálně právním. Proto ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání
nároku na odpočet, není-li zároveň prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo, resp. došlo
tak, jak je deklarováno.“ V daňovém řízení se uplatňuje zásada, podle které má daňový subjekt
povinnost jednak přiznat daň (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto tvrzení prokázat
(břemeno důkazní). Daňový subjekt má povinnost v pochybnostech prokázat pravdivost údajů
deklarovaných na daňovém dokladu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2008, č. j. 9 Afs 93/2007 - 8, a ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 - 63, nebo nález
pléna Ústavního soudu ze dne 24. 4. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 38/95). Daňový doklad je pouze
důkazem, který potvrzuje hmotněprávní aspekty provedení zdanitelného plnění. Faktické
uskutečnění zdanitelného plnění nemusí být vždy prokázáno formálně správným daňovým
dokladem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1841/07). Daňový
doklad totiž nemusí vždy prokazovat, že se zdanitelné plnění, které je jeho předmětem, opravdu
uskutečnilo. Daňový doklad, který jen simuluje uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním
důkazem a opravňuje správce daně požadovat, aby daňový subjekt prokázal existenci
zdanitelného plnění. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2006,
č. j. 2 Afs 7/2006 - 107).
V projednávané věci není sporné, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo, sporná
je však otázka, kdo byl skutečným dodavatelem stěžovatele. Závěr městského soudu, že určení
totožnosti dodavatele je pro přiznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty zásadní, protože
jen je-li jeho totožnost nepochybně určena, lze učinit závěr o tom, zda je plátcem daně z přidané
hodnoty, je přitom správný. Správci daně vyvstaly pochybnosti o tom, zda zdanitelné plnění bylo
skutečně poskytnuto společností ESKADA. Povinností stěžovatele vyplývající z důkazního
břemene přitom bylo prokázat, že údaje o jeho dodavateli uvedené na daňových dokladech
odpovídají skutečnosti.
Ve věci proto není pochyb o tom, že stěžovatele tížilo důkazní břemeno a byl povinen
prokázat, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo tak, jak tvrdí. V tomto směru městský soud
správně vycházel z premisy, že dokazování v rámci daňového řízení je postaveno na zásadě,
že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení
a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§31
odst. 9 ZSDP). Přestože je povinností správce daně dbát, aby skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových
subjektů (§31 odst. 2 ZSDP), není daňové řízení založeno na zásadě vyšetřovací, ale na prioritní
povinnosti daňového subjektu dokazovat vše, co sám tvrdí (k tomu srov. například rozsudek
zdejšího soudu ze dne 9. 2. 2005, č. j. 1 Afs 54/2004 - 125, publ. pod č. 1022/2007 Sb. NSS).
Stěžovatel namítá, že v této věci nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, neboť nebylo
přihlédnuto k jím označeným důkazům.
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěry původního žalovaného a městského soudu,
že svědecké výpovědi D. K., Ing. L. H. a účastnická výpověď Mgr. J. K. neprokazují,
že předmětné plnění stěžovateli skutečně poskytla společnost ESKADA. V tomto směru zdejší
soud odkazuje zejména na hodnocení těchto důkazů v napadených rozhodnutích, s nímž
se ztotožňuje, obsah těchto rozhodnutí je účastníkům řízení znám, proto jej není zapotřebí
opětovně rekapitulovat. Tyto osoby byly vyslechnuty již v řízení před finančními orgány,
k rozhodným skutečnostem se vyjádřily a z kasačních námitek není zřejmé, k jakým dalším
konkrétním otázkám by vlastně měly být před soudem vyslýchány. Stěžovatel se omezuje
jen na zcela obecnou námitku, že neprovedením jejich výslechů městským soudem byl poškozen,
ale neuvádí nic konkrétního k tomu, k jakým dalším konkrétním okolnostem, k nimž dosud
vyslechnuty nebyly, by vlastně měly vypovídat, v čem by mohly přispět k dalšímu objasnění věci.
Za tohoto stavu proto nelze dospět k závěru, že městský soud pochybil, nepřistoupil-li
k provedení těchto důkazů.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v této souvislosti není důvodná ani námitka
stěžovatele, že městský soud nepřihlédl k protokolu o výslechu P. V. ze dne 27. 1. 2010. Městský
soud se touto námitkou zabýval, protokol o výslechu P. V. ze dne 27. 1. 2010 provedl k důkazu
a dospěl k závěru, tento výslech není v projednávané věci relevantní, protože byl učiněn v jiném
daňovém řízení, a to až po skončení daňového řízení v této věci. Nejvyšší správní soud dodává,
že označený protokol ostatně ani neprokazuje, že dodavatelem stěžovatele byla skutečně
společnost ESKADA. P. V. potvrdil pravost svého podpisu na plné moci, kterou udělil I. B.
Z výpovědi P. V. plyne, že pouze uvedl, že podpis na plné moci vypadá jako jeho a nevyloučil,
že o jeho podpis nemůže jít. Není si však vědom toho, že by tuto plnou moc podepisoval, neví,
zda mu ji I . B. „nepodstrčil“ k podpisu. V dalších částech své výpovědi přitom uvedl, že nikomu
plnou moc k zastupování společnosti ESKADA neudělil, o této společnosti nic neví, není mu
známo, zda měla v roce 2006 nějaké zaměstnance, nezná účet uvedený na fakturách vystavených
touto společností a nemá k němu dispoziční právo. Na žádost I. B. podepsal prázdná daňová
přiznání k DPH za období od května do prosince 2006. S I. B. se seznámil v roce 2004, kdy mu
ho „dohodil“ nějaký bezdomovec, přičemž si chtěl vydělat nějaké peníze.
V průběhu řízení před finančními orgány ovšem vyšlo bez pochybností najevo,
že společnost ESKADA nesídlí na adrese svého sídla, je nekontaktní, její jednatel P. V. o činnosti
této společnosti vůbec nic neví, z jeho výpovědí a okolností věci lze dovodit, že jde zřejmě jen
o „nastrčenou“ osobu. Nebylo ani zjištěno, že by v rozhodné době společnost ESKADA měla
nějaké zaměstnance a prováděla jakoukoli činnost, již z tohoto důvodu jen stěží mohla
uskutečňovat dodávky stěžovateli. Jinou věcí je, zda jménem této společnosti fingovaně
nevystupoval ve skutečnosti jako dodavatel stěžovatele někdo jiný. Stěžovatel neunesl své
důkazní břemeno a neprokázal, že jeho dodavatelem byla právě společnost ESKADA a jiného
konkrétního dodavatele v nyní posuzované věci ani netvrdil.
S ohledem na kasační námitky je v této souvislosti vhodné opětovně zdůraznit, že není
sporné faktické uskutečnění plnění stěžovateli. Stěžovatel však nepřesvědčil správce daně o tom,
že plnění mu poskytl právě jeden konkrétní, a nikoliv jiný, subjekt (tj. společnost ESKADA),
proto se správce daně právem zaměřil na činnost toho subjektu, který měl dané plnění
poskytnout. Pokud pak i toto zkoumání přineslo jen pochybnosti, nemohlo to vést správce daně
k jinému závěru, než že stěžovatel svá tvrzení neprokázal. Stěžovatel jako daňový subjekt musel
prokázat konkrétní okolnosti vztahující se ke konkrétnímu obchodnímu případu a bylo jeho
povinností vyvrátit všechny pochybnosti, které v souvislosti s tímto obchodním případem
vznikly. Není věcí finančních orgánů, aby svou činností nahrazovaly tyto povinnosti stěžovatele
a za něj zjišťovaly, kdo je vlastně jeho skutečným dodavatelem. Stěžovatel musí být schopen
popsat průběh obchodního případu, na jehož základě nárok uplatňuje, bez jakýchkoli
podezřelých nejasností či trhlin. Tato podmínka ale v projednávané věci nebyla splněna.
Ani případná dobrá víra stěžovatele není v projednávané věci určující; ani dobrá víra totiž
není s to odstranit pochybnosti ohledně skutečného průběhu obchodních případů, které
tu i po důkazním řízení přetrvávají (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015,
č. j. 9 Afs 233/2014 – 26). Námitky stěžovatele proto důvodné nejsou.
VI. Závěr a náklady řízení
Ze shora uvedených důvodů dospěl zdejší soud k závěru, že kasační stížnost stěžovatele
není důvodná, a proto ji zamítl.
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl dle §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před
soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel úspěch
neměl a žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec běžné činnosti nevznikly, takže mu
Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. června 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu