ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.127.2014:57
sp. zn. 5 As 127/2014 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Lenky Matyášové ve věci žalobce: Ing. J. H., zastoupený
JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 5, Praha 2, proti žalovanému: Státní
pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024, Praha 3, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
město Sobotka, se sídlem Boleslavská 440, Sobotka, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2014, č. j. 31 A 5/2013 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Jičín (dále jen „Pozemkový
úřad Jičín“), ze dne 7. 6. 2010, č. j. PÚ-97/2007/Fe/R-I.-A/30, byl schválen návrh jednoduché
pozemkové úpravy v katastrálním území Sobotka, zpracovaný pod číslem PÚ - 97/2007.
Z rozhodnutí vyplývá, že celkově se zpracovaným návrhem vyslovili souhlas vlastníci 87,33 %
výměry pozemků dotčených pozemkovou úpravou. Žalobce (dále jen „stěžovatel“), jehož
původní pozemky tímto zanikly a vznikly mu nové, podal proti tomuto rozhodnutí odvolání.
K odvolání se podáním ze dne 20. 7. 2010 vyjádřil starosta sousední obce Osek. Uvedl,
že část této obce bývá opakovaně zasažena zátopou z rozlitého vodního toku nebo přímo
z pozemků nad obcí. Dochází ke splachu ornice, která se dostává až do intravilánu obce
a způsobuje škody na majetku. Poslední povodeň zde byla v roce 2007 a v posledních letech
jsou záplavy pravidelné a odvislé zejména od toho, jak jsou oseta spádová pole. V případě
nepříznivého osetí polí nad Osekem hrozí záplavy při každém větším dešti. Podle starosty
se jedná o dlouholetý odkládaný problém, který vyžaduje řešení jak změnou způsobu
hospodaření, tak realizací technických opatření. Starosta obce vyjádřil přesvědčení, že pozemková
úprava je účelná a ochrání erozně ohrožené pozemky obce i jejích obyvatel.
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Ústředního pozemkového úřadu (dále jen
„Ústřední pozemkový úřad“), ze dne 17. 10. 2012, č. j. 173966/2011-MZE-13311, bylo odvolání
stěžovatele zamítnuto. Ústřední pozemkový úřad uvedl, že nově navržené pozemky odpovídaly
původním pozemkům stěžovatele dle kritérií uvedených v §10 zákona č. 139/2002 Sb.,
o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pozemkových úpravách“). Sice se zvýšila vzdálenost od dohodnutého bodu
o 80 m, zato se zvýšila výměra pozemků o 0,1 % a jejich cena dokonce vzrostla o 4 % (zhruba
26 000 Kč). Nejedná se tedy o vyvlastnění, jak tvrdí stěžovatel, ale o výměnu vlastnictví. Smyslem
úpravy je především ochrana níže položených území před přívalovými dešti a možným
rozvodněním vodních toků v území. Vedle toho jsou součástí plánu i protierozní opatření,
v daném případě osevní postupy a zatravnění. Ústřední pozemkový úřad poukázal na to,
že stěžovatel v celém řízení nevyjádřil nesouhlas s návrhem nových pozemků, jejich tvarem
či umístěním; pouze žádal město Sobotku o směnu některých pozemků za jiné ve vlastnictví
města mimo obvod dotčený jednoduchou pozemkovou úpravou.
Stěžovatel napadl rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu žalobou podle §65 a násl.
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V ní namítal, že do jeho
vlastnického práva bylo pozemkovou úpravou zasaženo podstatným a nepřiměřeným způsobem.
Nebylo tedy možné říci, že by stěžovateli, jakožto vlastníkovi, který s realizací pozemkových
úprav nesouhlasil, přinesla nová úprava užitek, jak požaduje judikatura Nejvyššího správního
soudu, totiž jeho rozsudek ze dne 21. 3. 2007, č. j. 5 A 27/2002 - 86 (všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Náhradní pozemky nebyly podle stěžovatele adekvátní náhradou, neboť byly nesouvislé,
umístěné ve svahu a naprosto nevhodného tvaru pro obhospodařování. Pozemkovou úpravou
byl z lukrativního území vytěsněn na jeho okraj. Skutečným důvodem pro její realizaci jsou podle
stěžovatele komerční zájmy na rozšíření turistického ruchu, přičemž území dotčené pozemkovou
úpravou se nachází přímo pod zámkem Humprecht. Tvrzení, že včas neuplatnil konkrétní
námitky, měl stěžovatel za irelevantní, neboť zákonná úprava nikterak nebránila uplatnění
námitek v odvolání proti rozhodnutí o schválení pozemkové úpravy, přičemž stěžovatel
s návrhem nového uspořádání nesouhlasil. Připustil sice, že se účastnil dne 27. 8. 2008 jednání
sboru zástupců, ze zápisu z tohoto jednání však jeho stanovisko nebylo patrné. Ze zápisu
ze závěrečného jednání ze dne 21. 5. 2010 bylo však již patrné, že stěžovatel „protestoval proti JPÚ,
neboť jeho zemědělská činnost bude realizací společných zařízení značně omezena“. Podle stěžovatele nebyly
splněny podmínky pro zahájení řízení o jednoduché pozemkové úpravě a pro její schválení.
Ve věci nebyly předloženy žádné odborné podklady, z nichž by vyplývala nezbytnost
navrhovaných protipovodňových a protierozních opatření.
Vzhledem k tomu, že dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 503/2012 Sb., o Státním
pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, jednal Krajský soud v Hradci
Králové (dále jen „krajský soud“) v soudním řízení se Státním pozemkovým úřadem jakožto
s žalovaným.
Rozsudkem ze dne 12. 6. 2014 krajský soud žalobu stěžovatele zamítl. Ze žádosti ze dne
17. 12. 2007 dovodil, že návrh na pozemkovou úpravu podalo město Sobotka. K nezbytnosti
pozemkové úpravy krajský soud odkázal na dokumentaci zpracovanou společností
HYDROREAL, s.r.o., která podle něj jednoznačně hovoří ve prospěch zbudování vodní nádrže
a protierozních opatření. I z koncepce revitalizace povodí Soboteckého a Spyšovského potoka
z roku 1996 vyplývá, že dané území bylo hodnoceno jako území významně poškozené
a zdůrazněn byl havarijní stav erozního ohrožení. Krajský soud taktéž zmínil vyjádření
starosty obce Osek. Některé z těchto dokumentů měl přitom Pozemkový úřad Jičín k dispozici
již při zahájení řízení. Řešení formou jednoduchých pozemkových úprav pak odpovídá §4 odst. 1
zákona o pozemkových úpravách. Respektována byla i přiměřenost opatření a stěžovatelem
citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 27/2002 - 86. Podle krajského soudu
žalovaný postupoval v souladu s §10 zákona o pozemkových úpravách, který zaručuje
přiměřenost navrhovaného řešení pozemků, a připomněl, že se výměra i cena jeho pozemků
zvýšila, což stěžovatel v žalobě nezpochybnil. Tvrzení, že se nabízené náhradní pozemky nedaly
racionálně obhospodařovat, měl krajský soud za obecné a nepodložené.
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, odkazující na kasační
důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Namítá, že obvod jednoduché pozemkové
úpravy byl od počátku vymezen zcela účelově, neboť do něj byly zahrnuty i pozemky vlastníků,
které zůstaly pozemkovou úpravou nedotčeny; to se týká většiny pozemků z celkových
114 hektarů spadajících do obvodu úpravy. Tímto způsobem bylo možné dosáhnout
souhlasu vlastníků požadované tříčtvrtinové výměry pozemků. Tuto námitku stěžovatel uplatnil
již ve správním řízení, ale správní orgány ji zcela opomněly; stejně tak krajský soud. Navíc tímto
způsobem může většina připravit vlastníky v menšině o pozemky a vnutit jim méně kvalitní
pozemky kdesi v ústraní. V tomto případě stěžovatel od počátku upozorňuje, že náhradní
pozemky nejsou vhodné pro zemědělskou výrobu, zejména pro svůj nevhodný tvar, navíc jsou
svažité a nevhodně umístěné. Rozhodně se nejedná o dobrovolnou směnu, k níž se vyjádřil
Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 34/97 (všechna rozhodnutí Ústavního
soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná na nalus.usoud.cz); v takovém případě je třeba
zajistit náhradu ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. K podkladům
pro správní rozhodnutí stěžovatel uvádí, že koncepce revitalizace zmíněná krajským soudem byla
zpracována 11 let před zahájením řízení a nemá charakter posouzení hydrologických parametrů
dotčené lokality. Zejména se tento dokument netýká projektu pozemkové úpravy a neprokazuje
nutnost provedení protipovodňových či protierozních opatření. Stejně tak je nepoužitelný dopis
starosty obce Osek, který byl do spisu založen až po schválení pozemkové úpravy. Konečně
ani z koncepce společnosti HYDROREAL, s.r.o., krajský soud neuvedl žádný konkrétní závěr,
který by prokazoval nutnost vybudování vodní nádrže. Stěžovatel chtěl pro ověření nahlédnout
do správního spisu, ten byl ale údajně vrácen Ministerstvu zemědělství, a stěžovatel tak nemůže
ověřit, z čeho krajský soud vycházel. Další z deklarovaných cílů, zpřístupnění pozemků
jednotlivých vlastníků, taktéž nebyl naplněn, neboť řešení většiny nových komunikací
je navrženo účelově pro potřeby turistického ruchu, nikoli pro potřeby vlastníků pozemků
v území. Zbavení pozemků má stěžovatel za nepřiměřené opatření. Má za to, že vodní nádrž
je ve skutečnosti suchým poldrem s rozlivovým územím, což by však stěžovateli nebránilo nadále
hospodařit na původních pozemcích. Dále stěžovatel namítá, že Pozemkovému úřadu Jičín bylo
známo, že některé pozemky stěžovatele budou určeny k zastavení v novém územním plánu,
a proto měly zůstat nedotčeny pozemkovou úpravou; jinak se jedná o diskriminaci původních
vlastníků. Z rozhodnutí Pozemkového úřadu Jičín dále vyplývá, že může být od realizace
údajných protipovodňových opatření upuštěno, což svědčí o účelovosti celé pozemkové úpravy.
Podle stěžovatele ani nebyly splněny zákonné předpoklady pro zahájení řízení o jednoduchých
pozemkových úpravách; podle něj je základním imperativem vyplývajícím ze zákona
o pozemkových úpravách vytvoření podmínek pro racionální hospodaření, čímž se správní
orgány navzdory jeho námitkám blíže nezabývaly. K zjištění krajského soudu, že žádost
podalo město Sobotka, stěžovatel namítá, že tato žádost nebyla provedena jako důkaz a není
jasné, jak krajský soud k uvedenému závěru dospěl.
Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost je přípustná, má požadované
náležitosti, byla podána včas, a to osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil
Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda
napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2 s. ř. s.
Stěžovatel nejprve namítá, že do obvodu jednoduché pozemkové úpravy byly účelově
zahrnuty i pozemky vlastníků, jichž se úprava nedotýkala, tak aby bylo dosaženo souhlasu
vlastníků požadované tříčtvrtinové výměry pozemků podle §11 odst. 4 zákona o pozemkových
úpravách. Zároveň má za to, že se touto námitkou správní orgány ani krajský soud nezabývaly.
Nejvyšší správní soud však ze spisu krajského soudu zjistil, že stěžovatel shodnou námitku
v žalobě nevznesl a stejně tak v ní nenamítal ani, že se s ní správní orgány nevypořádaly.
Stěžovatel v žalobě pouze namítal, že pozemková úprava neřeší území jako celek, ale pouze
jeho účelově vyčleněnou část o rozloze zhruba 114 hektarů, přičemž na takto malém území
podle něj již z principu věci nebylo možné racionálně či účelně uspořádat vlastnictví pozemků
[část III písm. c) žaloby]. Zatímco tedy v žalobě stěžovatel kritizoval, že do obvodu pozemkové
úpravy byla zahrnuta pouze malá část katastrálního území, což podle něj znemožnilo efektivnější
uspořádání vlastnictví pozemků, nyní předložená kasační námitka správním orgánům vytýká
naopak příliš rozsáhlé vymezení obvodu pozemkové úpravy za účelem získání požadované
většiny vlastníků. Takto koncipovanou námitku stěžovatel v žalobě neuplatnil, a nemůže
tudíž krajskému soudu důvodně vytýkat, že ji neposoudil. Krajský soud tuto povinnost neměl
ani z úřední povinnosti (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 7 9/2009 - 84, publ. pod č. 2288/2011 Sb. NSS). Pro její neuplatnění
v žalobě se jí nemůže zabývat ani Nejvyšší správní soud (§104 odst. 4 s. ř. s.; viz například
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2013, č. j. 9 As 122/2011 - 168).
Stejně tak stěžovatel v žalobě nenamítal, že navrhovaná vodní nádrž je ve skutečnosti
suchým poldrem s rozlivovým územím, nebránícím stěžovateli nadále hospodařit na původních
pozemcích. Naopak uvedl: „Na pozemcích žalobce je nejen navržena stavba hráze a část vodní plochy,
ale i rozlivové území, čímž je žalobce výrazně omezen v možnostech a způsobu hospodaření“ [část III. písm. b)
žaloby]. Ani touto kasační námitkou se tedy Nejvyšší správní soud pro její neuplatnění v řízení
před krajským soudem nemohl zabývat (§104 odst. 4 s. ř. s.)
Taktéž námitku, že některé pozemky stěžovatele byly určeny v návrhu územního plánu
k zastavení, a proto měly zůstat nedotčeny pozemkovou úpravou, jinak se jedná o diskriminační
jednání, stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje poprvé. Před krajským soudem totiž tvrdil,
že se ke dni vydání správního rozhodnutí o jeho odvolání tyto pozemky v zastavitelném území již
nacházely, a proto nemohly být podle §3 odst. 3 zákona o pozemkových úpravách bez jeho
souhlasu předmětem řízení o pozemkové úpravě. Jak však zjistil krajský soud, návrh nového
územního plánu nebyl doposud schválen, což stěžovatel v kasační stížnosti nezpochybnil
a v podstatě akceptoval tím, že výše uvedeným způsobem změnil svoji námitku. Na každý pád
však pouhé zvažované zařazení pozemku do zastavěného území nezakládá překážku pro jeho
řešení pozemkovou úpravou bez souhlasu jeho vlastníka, neboť do doby přijetí územního plánu
se zkrátka nejedná o pozemek v zastavěném území. Nelze na něj tudíž aplikovat §3 odst. 3
zákona o pozemkových úpravách. Nejvyšší správní soud v uvedeném přístupu neshledává žádné
diskriminační prvky.
Pokud jde o subjekt, který podal žádost vedoucí k řízení o předmětné pozemkové úpravě,
krajský soud své zjištění, že žádost podala osoba zúčastněná na řízení, město Sobotka, dostatečně
odůvodnil s poukazem na žádost datovanou dnem 17. 12. 2007, adresovanou Pozemkovému
úřadu Jičín. Město Sobotka je uvedeno v záhlaví, stejně tak v samotné žádosti je uvedeno,
že návrh činí město Sobotka, a podepsán je jeho starosta Stanislav Tlášek. Nejvyšší správní soud
má tudíž na rozdíl od stěžovatele za dostatečně zřejmé, jak krajský soud k uvedenému závěru
dospěl. Stěžovatel přitom v kasační stížnosti pravdivost uvedených zjištění nezpochybňuje.
Nadto lze dodat, že za navrhovatele označil město Sobotka i sám stěžovatel (na předposlední
i poslední straně žaloby).
Ohledně namítané nemožnosti konzultovat správní spis z důvodu jeho vrácení
Ministerstvu zemědělství je třeba připomenout, že stěžovatel nikterak nezpochybňuje možnost
nahlédnout do spisu na ministerstvu či po jeho předložení Nejvyššímu správnímu soudu zde.
On i jeho zástupce mají právo nahlížet do správního spisu i v případě, kdy je správní rozhodnutí
ve věci již v právní moci (§38 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád).
Dále podle stěžovatele nebyly splněny zákonné podmínky pro zahájení řízení o sporné
pozemkové úpravě a ani pro její schválení. Poukazoval zejména na údajný nedostatek odborných
podkladů.
Podle §4 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách se pozemkové úpravy „provádějí
zpravidla formou komplexních pozemkových úprav. Pokud je nutné vyřešit pouze některé hospodářské potřeby
(například urychlené scelení pozemků, zpřístupnění pozemků) nebo ekologické potřeby v krajině (například
lokální protierozní nebo protipovodňové opatření) nebo když se pozemkové úpravy mají týkat jen části
katastrálního území, provádějí se formou jednoduchých pozemkových úprav (…)“.
Podle §6 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách „[p]ozemkový úřad posuzuje podané
požadavky na zahájení pozemkových úprav. (…) Shledá-li důvody, naléhavost a účelnost provedení pozemkových
úprav za opodstatněné, zahájí řízení o pozemkových úpravách“.
V nyní posuzovaném případě byla pozemková úprava zdůvodněna mimo jiné potřebností
přijetí protipovodňových a protierozních opatření. Krajský soud toto zdůvodnění akceptoval
s odkazem na dokumentaci zpracovanou společností HYDROREAL, s.r.o., koncepci
revitalizace povodí Soboteckého a Spyšovského potoka z roku 1996 a vyjádření starosty sousední
obce ze dne 20. 7. 2010. Nejvyšší správní soud se s posouzením krajského soudu ztotožňuje.
Že k erozi skutečně dochází, je zmíněno na několika místech dokumentace společnosti
HYDROREAL, s.r.o. (například str. 13, 14 a 17 technické zprávy). Na základě simulačního
modelu a podrobných terénních průzkumů bylo zjištěno, že v území dochází k vodní erozi
od lokality „Obora“ až k intravilánům obcí Sobotka a Osek, přičemž většina odtokových profilů
končí v Soboteckém a Čálovickém potoku, čímž se do nich dostává i erodovaná půda (str. 22
rozboru současného stavu – textová část). U nádrží je zmíněno, že budou sloužit k ochraně před
velkými vodami (str. 22 technické zprávy). Smysl úprav vysvětlil projektant i na zasedání
zastupitelstva města Sobotka: „Dostáváme se k náplni lesoparku, to je vybudování vodní nádrže, která bude
plnit fci protipovodňovou jak pro Osek, tak i polí. Hráz půjde po hraně rybníka. Je vypočítáno, že stoletá voda
přinese 150 tis. m
3
vody, k tomu bude připravena suchá retenční nádrž. Cílem protipovodňové stavby je zadržet
vodu, kde spadne a nedojde tak k zátopám. (…) Fce protierozní bude spočívat v zatravnění území pod letištěm.
Půdo-ochranné prvky bude tvořit vegetační doprovod bývalého náhonu a koryto Čálovického potoka“
(str. 2 zápisu z 16. veřejného zasedání zastupitelstva města Sobotka ze dne 25. 9. 2008). O cíli
úprav v podobě prevence zátop hovořil projektant i na úvodním jednání sboru zástupců k této
pozemkové úpravě dne 27. 8. 2008 (viz zápis z tohoto jednání). Na obou jednáních byl stěžovatel
přítomen. Uvedené důvody, které stěžovatel nikterak relevantně nezpochybnil, podle Nejvyššího
správního soudu dostatečně ospravedlňují zahájení řízení o jednoduché pozemkové úpravě;
při posuzování podmínek pro zahájení řízení podle §6 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách
ostatně správní orgán disponuje jistým správním uvážením (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 8. 2008, č. j. 5 As 39/2008 - 46, publ. pod č. 2613/2012 Sb. NSS). Naléhavost
problému nadto zdůraznil ve svém vyjádření k odvolání stěžovatele starosta obce Osek,
který uvedl, že v případě nepříznivého osetí polí nad Osekem hrozí záplavy při každém větším
dešti a že se ornice dostává do intravilánu obce a způsobuje škody na majetku. Je pravdou,
že správní orgán prvního stupně neměl toto vyjádření při posuzování splnění podmínek pro
zahájení řízení k dispozici. Je však třeba podotknout, že řízení před správním orgánem prvního
stupně a řízení odvolací tvoří podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu jeden
celek (viz například rozsudek ze dne 17. 9. 2015, č. j. 4 Azs 151/2015 - 35, bod 42, či ze dne
27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012 - 47, bod 27), přičemž odvolací orgán toto vyjádření k dispozici
pro své posouzení již měl a také z něj vycházel (viz str. 9 jeho rozhodnutí).
Stejně tak byly – s ohledem na výše uvedené – podle Nejvyššího správního soudu splněny
podmínky pro vyřešení uvedených problémů formou jednoduché pozemkové úpravy podle §4
odst. 1 zákona o pozemkových úpravách, neboť se jednalo o lokální protierozní a zároveň lokální
protipovodňová opatření. Ochrana sousední obce před povodněmi je podle názoru Nejvyššího
správního soudu lokálním protipovodňovým opatřením. Smyslem pozemkových úprav není
pouze vytváření podmínek pro racionální hospodaření, jak naznačuje stěžovatel, ale „[s]oučasně
se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní
hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny“ (§2 věta třetí zákona o pozemkových úpravách
ve znění účinném do 31. 12. 2012). Protierozní a protipovodňová opatření lze jistě
v posuzovaném případě pod tyto legitimní cíle podřadit, přičemž stěžovatelem nebylo relevantně
prokázáno, že by nové uspořádání pozemků bránilo racionálnímu hospodaření na nich.
Pokud jde o namítanou neodbornost podkladů ve správním řízení, krajský soud z obsahu
správního spisu zjistil, že projektant společnosti HYDROREAL, s.r.o., je osobou úředně
oprávněnou k projektování pozemkových úprav, což stěžovatel nikterak nezpochybňuje.
Projektant tedy splňuje požadavky stanovené §18 zákona o pozemkových úpravách, mimo jiné
je bezúhonný, má ukončené vysokoškolské vzdělání, nejméně 5 let odborné praxe při
projektování pozemkových úprav a vykonal odbornou zkoušku z projektování pozemkových
úprav a souvisejících oborů. Z uvedeného lze proto podle Nejvyššího správního soudu
presumovat odbornost jím vypracované koncepce. Správnost či účelnost v koncepci
navrhovaných řešení lze samozřejmě zpochybnit. Odpovídajícím prostředkem by mohlo být
například předložení vyjádření jiného odborníka. To však stěžovatel neučinil a zůstal pouze
u svých nepodložených tvrzení.
Tvrzení stěžovatele, že z rozhodnutí Pozemkového úřadu Jičín vyplývá, že od realizace
údajných protipovodňových opatření může být upuštěno, což svědčí o účelovosti celé
pozemkové úpravy, je třeba uvést na pravou míru. V tomto rozhodnutí je totiž uvedeno,
že „vodní nádrž bude plnit funkci protipovodňového opatření, příznivě ovlivní ekologické podmínky dotčené
lokality a zatraktivní území pro volný čas občanů. (…) Po schválení JPÚ bude jen na vlastníkovi pozemků
(Město Sobotka), zda bude požadovat vypracovat prováděcí projekt na vodní nádrž a na jaké rozloze, projektant
návrh potvrdí nebo upřesní. Pokud tedy zastupitelstvo města návrh přehodnotí nebo od záměru ustoupí, bude
nádrž menší, resp. nebude se realizovat vůbec. To bude záviset na budoucích prioritách města a finančních
možnostech (např. čerpání dotací z fondů Evropské unie)“. Pozemkový úřad Jičín tímto tedy netvrdil,
že by vodní nádrž nebyla potřebná, ale pouze konstatoval fakt, že další osud projektu je v rukou
zastupitelstva obce. Že by snad k ustoupení od tohoto záměru skutečně došlo, stěžovatel netvrdí.
K námitce, že nové komunikace byly navrženy účelově pro potřeby turistického ruchu,
lze odkázat na str. 8 rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu, kde je uspořádání cest
vysvětleno. Tvrzení o účelovosti navrženého řešení nebylo stěžovatelem nikterak podloženo.
Pokud jde o adekvátnost náhradních pozemků, stěžovatel pouze obecně namítal jejich
nevhodnost pro zemědělskou výrobu, aniž by tato svá tvrzení doložil a relevantně zpochybnil
závěr správních orgánů i krajského soudu, že tyto pozemky odpovídají původním pozemkům
dle kritérií vymezených v §10 zákona o pozemkových úpravách (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 2. 2009, č. j. 7 As 26/2007 - 278), jenž promítá požadavky čl. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod do zákonné úpravy. Podle §10 odst. 1 zákona
o pozemkových úpravách mají nové pozemky přiměřeně odpovídat původním pozemkům,
pokud jde o jejich cenu, výměru, vzdálenost a případně i druh pozemku. V posuzovaném případě
došlo dle stěžovatelem nezpochybněných zjištění žalovaného i krajského soudu sice ke zvýšení
vzdálenosti od dohodnutého bodu o 80 m (9 %), nicméně se zároveň zvýšila výměra pozemků
o 0,1 % a jejich cena o 4 % (zhruba 26 000 Kč). Tyto odchylky zůstaly v zákonných mezích,
u nichž není třeba souhlas vlastníka (§10 odst. 5 zákona o pozemkových úpravách). Vzhledem
k tomu, že byly dodrženy všechny zákonné podmínky pro schválení jednoduché pozemkové
úpravy, která byla provedena ve veřejném zájmu, a stěžovatel obdržel adekvátní náhradu
za původní pozemky, nelze konstatovat, že by došlo k porušení práv stěžovatele zaručených
čl. 11 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014,
sp. zn. I. ÚS 1305/13, bod 11, a ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 2187/10, i stěžovatelem
citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/97).
Nad rámec stěžovatelových kasačních námitek je nutno podotknout, že krajský soud
přehlédl, že se město Sobotka ve svém „oznámení o uplatnění práva osoby zúčastněné na řízení (§34
odst. 2 s. ř. s.) “ ze dne 13. 2. 2014 (č. l. 41 spisu krajského soudu) přihlásilo k účasti na řízení,
a stalo se tím osobou zúčastněnou na řízení. Správně tedy měl krajský soud město Sobotka
vyrozumět o obou nařízených jednáních a doručit mu žalobu i rozsudek (§34 odst. 3 s. ř. s.).
Jedná se o vadu řízení, když tak neučinil. Podle Nejvyššího správního soudu se však v daném
případě nejedná o vadu, „která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé“ ve smyslu
§109 odst. 4 s. ř. s., neboť krajský soud žalobu stěžovatele zamítl, a fakticky tak aproboval
schválení žádosti, již podala právě osoba zúčastněná na řízení. Osoba zúčastněná na řízení
by sotva vznášela v řízení před krajským soudem argumenty na podporu důvodnosti žaloby,
když jejím zájmem bylo nepochybně potvrzení správnosti schválení její žádosti. Proto lze
s jistotou uzavřít, že by její reálná účast na řízení před krajským soudem zamítavý výrok
rozhodnutí nezměnila. Nadto lze podotknout, že příležitost k vyjádření (a tedy k případné kritice
postupu krajského soudu) dostala následně alespoň v řízení před Nejvyšším správním soudem,
nicméně ji nevyužila.
Ze všech shora vyložených důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 a 5 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Jelikož v řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec jeho
běžné úřední činnosti nevznikly, Nejvyšší správní soud mu náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal. Osobě zúčastněné na řízení soud neuložil žádnou povinnost, s jejímž
splněním by jí vznikly náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu