ECLI:CZ:NSS:2016:7.AZS.177.2016:29
sp. zn. 7 Azs 177/2016 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: F. A. E., zastoupen
Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalované:
Policie ČR, Krajské ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem Kounicova 24, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2016,
č. j. 32 A 34/2016 - 34,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2016, č. j. 32 A 34/2016 - 34,
se zrušuje .
II. Rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje ze dne 5. 5. 2016,
č. j. KRPB-87487-39/ČJ-2016-060023-50A, se zrušuje a věc se vrací
žalované k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubovi Backovi,
advokátovi, se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení před krajským soudem
a v řízení o kasační stížnosti ve výši 12.342 Kč, která mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 10. 4. 2016, č. j. KRPB-87487-25/ČJ-2016-060023-50A,
byl žalobce zajištěn podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., zákona
o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), za účelem
jeho předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013
ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného
k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobu
bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“ či „Dublinské
nařízení“). Doba zajištění byla stanovena na dobu od 10. 4. 2016 do 10. 5. 2016.
[2] Dne 5. 5. 2016 vydala žalovaná rozhodnutí č. j. KRPB-87487-39/ČJ-2016-060023-50A,
jímž byla doba zajištění žalobce prodloužena na dobu od 11. 5. 2016 do 9. 6. 2016.
II.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobu ke krajskému soudu.
Krajský soud žalobu zamítl. V rozsudku uvedl, že byly splněny podmínky pro vydání rozhodnutí
o prodloužení zajištění. Argumentace žalobce byla vystavěna na tom, že maďarský azylový systém
trpí systematickými nedostatky ve smyslu čl. 3 odst. 2 věty druhé Dublinského nařízení, pročež je
zajištění žalobce za účelem jeho předání do Maďarska nezákonné. S těmito závěry se však krajský
soud neztotožnil. Připouští-li maďarská právní úprava potenciální navrácení žadatelů
o mezinárodní ochranu do Srbska jakožto bezpečné třetí země, není tato skutečnost sama o sobě
na závadu, a to zejména z toho důvodu, že žadatel je i v tomto případě oprávněn dožadovat
se přezkumu rozhodnutí maďarských správních orgánů prostřednictvím opravných prostředků,
které mu tamější právní úprava skýtá. Ani z rozsudku Soudního dvora ze dne 17. 3. 2016 ve věci
C-695/15 nevyplývá, že by nebylo možné předávat cizince do Maďarska. Dovozuje-li pak
žalobce systematické nedostatky maďarského azylového systému ze skutečnosti, že vysoké
procento žalobou napadených rozhodnutí maďarských správních orgánů ve věcech mezinárodní
ochrany je soudy rušeno, nelze mu přisvědčit; krajský soud bez provedení dokazování nemůže
hodnotit pravdivost žalobcem předkládaných statistických údajů. Provedení dokazování těmito
statistickými údaji nepovažoval krajský soud za nezbytné, neboť nemají pro rozhodnutí
o předmětné žalobě náležitou relevanci. Nutno zdůraznit, že i kdyby krajský soud připustil
hodnověrnost žalobcem předkládaných údajů, nelze pouze na tomto podkladě tvrdit, že by
maďarský azylový systém selhával. Z žalobcem uváděných skutečností totiž naopak implicitně
vyplývá, že maďarský soudní systém je natolik funkční, že je schopen sám zachytit nezákonná
rozhodnutí tamějších správních orgánů a přispět tak k jejich nápravě, z čehož lze usuzovat,
že soudní přezkum není toliko formální, jak tvrdí žalobce. Krátké lhůty pro podání opravných
prostředků pak mohou samy o sobě jen stěží založit existenci systémových nedostatků ve smyslu
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, neboť nepůsobí přímý zásah do právní sféry cizince, k němuž by
mohlo dojít pouze tehdy, pokud by lhůta byla stanovena v natolik krátké době, že by bylo podání
opravného prostředku fakticky znemožněno a účinná ochrana práv by byla v řízení o opravných
prostředcích vyloučena. I zbylá argumentace žalobce v zásadě vychází z hodnocení úrovně
maďarské právní úpravy, přičemž pro ověření jejího obsahu by bylo nezbytné provedení
dokazování. Takový postup však žádná ze stran řízení nenavrhla a ani krajský soud je
nepovažoval pro posouzení věci za nezbytné. Krajský soud si je rovněž vědom toho,
že aby mohlo být zajištění realizováno, musí směřovat k legitimnímu cíli, z čehož pak lze dovodit,
že již ve fázi rozhodování o zajištění je nezbytné do jisté míry posuzovat též potencialitu předání
cizince do dotčeného členského státu. Přesto však nelze dle názoru krajského soudu na správní
orgány rozhodující o zajištění cizince klást v tomto směru totožné požadavky jako na správní
orgány rozhodující v řízení dublinském, neboť až v tomto řízení je dán prostor pro důkladné
posouzení otázky přípustnosti předání cizince z hlediska případné rozpornosti se závazky ČR
na poli práva evropského a mezinárodního, zejména v oblasti ochrany základních lidských práv.
Existence takových zřejmých důvodů, v jejichž důsledku by bylo zajištění žalobce za účelem jeho
případného předání do Maďarska zapovězeno, však v posuzovaném případě nebyla dána a dle
přesvědčení krajského soudu se ji nepodařilo žalobci osvědčit ani v předmětném soudním řízení.
Přitom nelze říci ani tolik, že by existence systematických nedostatků v Maďarsku měla být
žalované známa z její úřední činnosti, neboť navzdory tomu, co tvrdí žalobce, systematické
nedostatky nebyly dosud v případě Maďarska jednoznačně oficiálně deklarovány a na tuto
problematiku existuje v současné době množství protichůdných názorů, o čemž svědčí i jistá
nejednotnost dosavadní rozhodovací praxe.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
[5] Stěžovatel namítl nedostatečné a nepřezkoumatelné posouzení přípustnosti zajištění
za účelem jeho předání do Maďarska. Maďarsko není schopné zabezpečit řádný průběh
azylového řízení, přičemž v maďarském azylovém řízení jsou systémové nedostatky. Pro tyto
nedostatky nesmí být předán k vyřízení své žádosti o mezinárodní ochranu do Maďarska
a nemůže být proto za účelem takového předání ani zajištěn. Zajištění musí být používáno zcela
restriktivně a nelze tak přisvědčit názoru soudu, podle nějž je možné stěžovatele omezit
na osobní svobodě z toho důvodu, že by bylo příliš složité posoudit, zda je jeho omezení věcně
správné a zda je účel jeho omezení na svobodě realizovatelný. V případě, kdy je třeba vážit
hodnoty osobní svobody a umožnění řádného průběhu dublinského řízení, nemůže být sporu
o tom, že nelze osobní svobodu cizinců omezovat preventivně s argumentem, že se případně
ukáže, zda takové omezení osobní svobody bylo důvodné. Naopak je třeba zvolit přístup, podle
nějž bude k omezování svobody přistupováno pouze v případě, pokud neexistují vážné důvody
domnívat se, že takové omezení by bylo bezúčelné a protiprávní. Je třeba zdůraznit, že v případě
stěžovatele se nejedná o potenciální důvody, které by se týkaly jakkoliv trestněprávně
relevantního jednání nebo ochrany veřejného pořádku, nýbrž o důvody spočívající výlučně
ve snaze provést dublinské řízení na území České republiky. Stěžovatel dále obsáhle brojil proti
závěrům krajského soudu ve vztahu k účinné ochraně před maďarskými soudy. Stěžovatel
odkázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150. Stěžovatel doplnil, že předložil celou řadu důkazních materiálů
poskytujících zásadní informace o nepřijatelné podstatě maďarského azylového řízení, přičemž
se jedná o materiály, které si v průběhu posledních měsíců jistě mohla přinejmenším
prostřednictvím ministerstva vnitra opatřit i žalovaná. Podle stěžovatele je nepřípadný i poukaz
krajského soudu na rozsudek Soudního dvora ve věci C-695/15 ze dne 17. 3. 2016. Stejně tak
stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že není namístě nedostatečnost ochrany
v Maďarsku vyčerpávajícím způsobem řešit právě v řízení o zajištění stěžovatele. Stěžovatel dále
poukázal na to, že jeho zajištění bylo neúčelné a nepřiměřené i z toho důvodu, že v jeho případě
bylo patrné, že bude předán do Německa, tedy do sousední země. Poukázal na smysl a účel §129
odst. 4 zákona o pobytu cizinců a čl. 28 Dublinského nařízení.
[6] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci k dalšímu řízení.
IV.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
krajského soudu. Nejvyšší správní soud se proto nejprve zabýval tímto stížním důvodem.
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
krajského soudu vycházel z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54
odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat především vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
[11] Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud
vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze
zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům
kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud
i v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz)
konstatoval, že: „[s]oudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
[12] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než
žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných
skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní soud
názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv
na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž
soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda
vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn pod č. 689/2005
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je jinak společný závěr, že „není-li z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka
řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven základ jeho
žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také
uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
[13] Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o skutečnostech podstatných pro danou věc, resp. jakým způsobem
postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění
dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit,
z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání
správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75
odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat
stranou nelze okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje
možný rozsah opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud
by vůbec neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní
argumentaci, o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[14] Napadený rozsudek výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti splňuje. Z odůvodnění
rozsudku je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné, z jakých
důvodů má právní názory vyslovené žalovaným za správné a naopak, z jakých důvodů shledal
nedůvodnými žalobní námitky stěžovatele. Stěžovatel ostatně v kasační stížnosti se závěry
krajského soudu obsáhle polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo možné.
Nesouhlas stěžovatele s právními názory vyjádřenými v napadeném rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, nebo ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163). Námitka
nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů je tudíž nedůvodná.
[15] Stěžovatel v žalobě a následně v kasační stížnosti poukazoval na existenci systematických
nedostatků maďarské azylové právní úpravy, které naplňují kritéria čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin
III. Pro tyto nedostatky nesmí být předán k vyřízení své žádosti o mezinárodní ochranu
do Maďarska a nemůže být proto za účelem takového předání ani zajištěn.
[16] Čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III stanovuje kritéria, při jejichž naplnění není možno
přemístit žadatele o mezinárodní ochranu do členského státu, který byl primárně určen jako
příslušný. Podle tohoto ustanovení platí, že: „Existují-li závažné důvody se domnívat, že dochází
k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě,
které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv
Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií
stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát.“ Čl. 4 Listiny
základních práv Evropské unie (dále jen „Charta EU“) poté stanoví: „Nikdo nesmí být mučen nebo
podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení.“
[17] Nejvyšší správní soud se obdobnými případy ve své rozhodovací praxi již opakovaně
zabýval. Recentním rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 1 Azs 91/2016 - 27, Nejvyšší správní soud
zrušil jak zamítavý rozsudek krajského soudu, tak i žalobou napadené rozhodnutí žalované
o zajištění stěžovatele. V tomto rozsudku zdejší soud uvedl: „Při posuzování otázky zákonnosti
zajištění cizince za účelem předání do státu příslušného pro vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu je správní
orgán povinen zahrnout do svých úvah i otázku faktické a právní uskutečnitelnosti takového předání. Musí
se proto zabývat i tím, zda nejsou v případě státu, do nějž má být cizinec předán, naplněna kritéria podle
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Zajištění osoby totiž představuje významný zásah do jejích práv a svobod
a může být realizováno nejen za podmínky, že to umožňuje zákon, ale také pouze v případě, že je to nezbytné
k naplnění zákonem stanoveného účelu tohoto opatření. Řízení o zajištění je přitom správním řízením, v němž má
být účastníku z moci úřední uložena povinnost, proto je správní orgán podle §50 odst. 3 správního řádu povinen
i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti, svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost
uložena. Případnou existencí systematických nedostatků azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů
o mezinárodní ochranu v zemi, kam má být cizinec předán, se proto správní orgán musí zabývat vždy z úřední
povinnosti. […] Žalovaná se však ani předběžně nevypořádala s možnou překážkou realizace předání stěžovatele
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tj. zda v Maďarsku neexistují závažné důvody domnívat se,
že dochází k systematickým nedostatkům a) azylového řízení nebo b) podmínek přijetí žadatelů v Maďarsku,
které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ve smyslu čl. 4 Charty. […]
Žalovaná ve svém rozhodnutí o zajištění k otázce splnění podmínek pro zajištění za účelem předání do Maďarska
uvádí: „Jak bylo zjištěno a uvedeno, se jmenovaným je vedeno řízení o udělení azylu v Maďarsku. Uvedený stát
je bezpečnou zemí, která dodržuje právní předpisy zabývající se ochranou uprchlíků a bude s ní zahájeno řízení
o předání dle Nařízení Evropského parlamentu a rady /EU/ č. 604/2013 ze dne 29. června 2013. S ohledem
na uvedené skutečnosti správní orgán dospěl k závěru, že předání cizince je v době trvání zajištění uskutečnitelné,
neboť k této realizaci nebrání v době rozhodování žádná překážka.“ Z výše uvedeného vyplývá, že se správní
orgán kritérii podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, zabýval jen zcela povšechně, v rovině obecného tvrzení
o Maďarsku jakožto bezpečné zemi. […] Za této situace je zcela nezbytné, aby se žalovaná jako kompetentní
správní orgán při rozhodování o zajištění pro účely takového předání vždy znovu zabývala aktuální situací
v zemi, do níž má být cizinec předán, a výslovně se vyjádřila k otázce realizovatelnosti předání z hlediska kritérií
čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. […] kritériem zákonnosti rozhodnutí o zajištění však není pouze navazující
aktivita Ministerstva vnitra spočívající v bezodkladné realizaci předání cizince, případně součinnost příslušného
státu, ale také právní přípustnost takového předání podle kritérií čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Proto měl
krajský soud rozhodnutí žalované zrušit pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, jak žalovaná
usoudila na naplnění těchto kritérií.“
[18] Nejvyšší správní soud neshledal důvod odchýlit se od těchto závěrů a přebírá je také
pro nyní posuzovanou věc. Výše uvedené závěry ostatně plně převzal zdejší soud také
v rozsudku ze dne 2. 9. 2016, č. j. 9 Azs 98/2016 - 45, v rozsudku ze dne 14. 9. 2016,
č. j. 7 Azs 115/2016 - 26 a v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, č. j. 7 Azs 147/2016 - 40. Podpůrně lze
odkázat i na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 1 Azs 5/2016 - 25
a ze dne 26. 8. 2013, č. j. 8 As 33/2013 - 35. Pominout nelze ani usnesení rozšířeného senátu
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, podle něhož má „[s]právní orgán […] povinnost zabývat
se v řízení o zajištění cizince podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince
podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo
v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně
posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně
možné. […]
[19] Žalovaná se však řádně nevypořádala s možnou překážkou realizace předání stěžovatele
ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, tj. zda v Maďarsku neexistují závažné důvody
domnívat se, že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení nebo podmínek přijetí
žadatelů v Maďarsku, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení nebo
trestání ve smyslu čl. 4 Charty. Žalovaná ve svém rozhodnutí o zajištění k otázce splnění
podmínek pro zajištění za účelem předání do Maďarska pouze uvedla, že Maďarsko je bezpečná
země, která dodržuje právní předpisy zabývající se ochranou uprchlíků.
[20] Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná se kritérii podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III
zabývala jen v rovině obecného tvrzení o Maďarsku jakožto bezpečné zemi. Odůvodnění svého
rozhodnutí neopatřila dostatečným množstvím argumentů, které by umožnily posoudit jejich
oprávněnost v konfrontaci s důvody uvedenými stěžovatelem v kasační stížnosti a předtím
v žalobě. Nejvyšší správní soud proto v dané věci neshledal důvod odchýlit se od právního
názoru vysloveného ve výše uvedeném rozsudku a shledal žalobou napadené rozhodnutí
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů. Krajský soud měl k žalobě stěžovatele žalobou
napadené rozhodnutí z uvedeného důvodu zrušit.
[21] V daném případě přitom správní orgán vycházel z toho, že první bezpečnou zemí, kde je
stěžovatel veden jako žadatel o mezinárodní ochranu, je Maďarsko, přičemž tato země je zemí
příslušnou k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu. S tímto vyslovil souhlas i krajský
soud, který v rozsudku mj. uvedl, že: „V době vydání rozhodnutí žalovaná správně vycházela z toho,
že státem určeným k posouzení jeho žádosti o mezinárodní ochranu je Maďarsko.“ S ohledem na uvedené
závěry nemohl proto Nejvyšší správní soud přihlédnout ani k následnému transferu stěžovatele
do jiné země EU. Správní orgán posuzoval otázku zákonnosti zajištění cizince primárně
ve vztahu k Maďarsku, a jak bylo výše uvedeno, tuto otázku zkoumal nedostatečně.
[22] Z výše uvedených důvodů měl krajský soud rozhodnutí žalované sám zrušit pro jeho
nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. V reakci na žalobní námitky stěžovatele se sice
krajský soud pokusil sám vypořádat i se samotnou otázkou existence systematických nedostatků
azylového řízení a podmínek přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu v Maďarsku, avšak
nedostatečně. Jakkoliv je v pravomoci soudů ve správním soudnictví ověřovat či doplňovat
dokazování provedené dříve správními orgány (§77 odst. 2 s. ř. s.), není jejich úkolem (a nezřídka
ani v jejich možnostech) namísto správních orgánů tento stav prvotně zjišťovat. Jak Nejvyšší
správní soud konstatoval například ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Afs 89/2013 - 29,
„těžiště dokazování má probíhat před správními orgány, přičemž není úlohou správních soudů provádět složitá
dokazování a nahrazovat tak to, co měl již před nimi učinit správní orgán […] Správnímu soudu přísluší v rámci
soudního přezkoumání správního rozhodnutí posoudit, zda správní orgán provedl dokazování v potřebném
rozsahu, tedy zda si opatřil dostatečné podklady pro rozhodnutí tak, aby mohl řádně usuzovat na skutkové
i právní otázky, které pro své rozhodnutí potřebuje zodpovědět. Soudní řízení správní není pokračováním
správního řízení. Úloha správního soudu je tak primárně přezkumná, v zásadě se nejedná o soud nalézací, byť je
správní soud samozřejmě oprávněn v přiměřeném rozsahu doplnit dokazování provedené správním orgánem (§77
odst. 2 s. ř. s.).“ Obdobně podle rozsudku ze dne 24. 9. 2015, č. j. 2 As 114/2015 - 36, „v řízení
o žalobě podle §65 a násl. s. ř. s. má krajský soud běžně řešit, a to typicky prováděním důkazů, skutkové
otázky, jež byly zkoumány ve správním řízení, jehož výsledek, tedy žalobou napadené správní rozhodnutí,
přezkoumává. Dokazování před soudem se však má zásadně omezit na prověření toho, zda skutkové závěry
ze správního řízení obstojí.“
[23] S poukazem na shora uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení před krajským soudem byly
pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu může sám podle
povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou
možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalované.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
V něm je žalovaná vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu [§78 odst. 5 ve spojení
s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].
[24] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalované, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Stěžovatel měl ve věci úspěch, podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. mu tedy přísluší právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ze soudního spisu ovšem
nevyplývá, že by stěžovateli v řízení o kasační stížnosti nebo v řízení před krajským soudem
jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly. Žalovaná ve věci úspěch neměla, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení.
[25] V řízení před krajským soudem byl stěžovateli ustanoven zástupce, advokát
Mgr. Ing. Jakub Backa. Krajským soudem ustanovený zástupce ze zákona zastupuje účastníka
i v řízení o kasační stížnosti. Ustanovenému advokátovi platí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud mu přiznal odměnu za tři úkony
právní služby [dva úkony před krajským soudem: převzetí a příprava zastoupení podle
§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dále sepis
doplnění žaloby podle §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky; jeden úkon před Nejvyšším
správním soudem: sepis kasační stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky] v celkové
výši 9.300 Kč [§7 bod 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 900 Kč jako
paušální náhradu výdajů s těmito úkony spojenými (§13 odst. 3 advokátního tarifu). Vzhledem
k tomu, že advokát v řízení o kasační stížnosti doložil, že je od 1. 7. 2016 plátcem daně z přidané
hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna
z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle
citovaného zákona, činí 2.142 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku
ve výši 12.342 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku
z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu