ECLI:CZ:NSS:2016:8.AFS.1.2016:40
sp. zn. 8 Afs 1/2016 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Primatruck s. r. o.,
se sídlem Železniční 281, Třebestovice, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Marhanem, advokátem
se sídlem Střelecká 672, Hradec Králové, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 8. 2013,
čj. 20789/13/5000-14103-705778, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 15. 12. 2015, čj. 45 Af 38/2013 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Dodatečným platebním výměrem ze dne 29. 3. 2012, čj. 42220/12/053912203792,
Finanční úřad v Nymburku doměřil žalobci daň silniční za rok 2010 v celkové výši 177 522 Kč
(včetně penále ve výši 29 587 Kč).
2. Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2013, čj. 20789/13/5000-14103-705778, žalovaný změnil
dodatečný platební výměr tak, že doměřil žalobci daň silniční za rok 2010 v celkové výši
146 460 Kč (včetně penále ve výši 24 410 Kč).
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 15. 12. 2015, čj. 45 Af 38/2013 – 46, zamítl. Rozsudek krajského
soudu je, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí správních soudů, dostupný
na www.nssoud.cz a soud na něj pro stručnost zcela odkazuje.
III.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodu
uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
5. Stěžovatel zpochybnil závěr krajského soudu, že byl poplatníkem silniční daně ve vztahu
k 21 vozidlům, jejichž předchozí provozovatelé (vlastníci) byli odhlášeni z registru vozidel.
Stěžovatel považoval tato vozidla za zboží a neužíval je, ani je užívat nemohl, protože by tím
porušil právní předpisy.
6. Krajský soud nesprávně vyložil pojem „užívá“ obsažený v §4 odst. 1 písm. b) zákona
č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění pozdějších předpisů, zaměnil-li jej s odlišným slovním
spojením „mít možnost užívat“. Přestože tento výklad odpovídá i důvodové zprávě k zákonu
o dani silniční, stěžovatel je přesvědčen, že se jedná o výklad účelový a chybný. Výklad práva
upřednostňující smysl zákona či úmysl zákonodárce před „obsahem textu normativního právního aktu“
odporuje požadavku zákonnosti.
7. Dále stěžovatel nesouhlasil s tím, jak se krajský soud vypořádal s rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 2. 2013, čj. 2 Afs 5/2012 – 22, podle kterého je nutno vykládat
ustanovení zákona způsobem zásadně pro daňový subjekt příznivějším.
IV.
8. Podle žalovaného stěžovatel nebere ohled na smysl a účel zákona o dani silniční.
Pokud vozidlo splňuje podmínky §2 odst. 1 věty druhé zákona o dani silniční a stává se tak
předmětem daně, lze očekávat úmysl zákonodárce určit poplatníka silniční daně za toto vozidlo,
a to i za období, kdy zápis provozovatele v technickém průkazu není aktuální. Skutečnost,
zda poplatník daně vozidlo fakticky užívá, přitom není rozhodující (zde žalovaný odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 Afs 79/2012 – 42, kterým
argumentoval i krajský soud).
9. Co se týče názoru vysloveného Nejvyšším správním soudem v rozsudku
čj. 2 Afs 5/2012 – 22, žalovaný měl za to, že krajský soud dostatečně odůvodnil,
proč jej neaplikoval v daném případě.
10. V doplnění svého vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný poukázal na aktuální judikaturu
Nejvyššího správního soudu podporující jeho pozici, konkrétně na rozsudky ze dne 23. 10. 2014,
čj. 9 Afs 128/2014 – 38, a ze dne 25. 11. 2015, čj. 2 Afs 242/2015 – 28.
V.
11. V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel podotkl, že jsou mu známy žalovaným
zmíněné rozsudky kasačního soudu, ale že je přesto přesvědčen o důvodnosti své kasační
stížnosti. Zopakoval, že zákon hovoří v souvislosti s poplatníkem silniční daně o tom,
kdo vozidlo „užívá“, nikoliv o tom, kdo „má možnost jej užívat“.
VI.
12. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
13. Kasační stížnost není důvodná.
14. V posuzované věci byl jediným sporným bodem výklad §4 odst. 1 písm. b) zákona o dani
silniční, konkrétně otázka, zda byl poplatníkem silniční daně vlastník vozidla, které bylo
předmětem silniční daně podle §2 odst. 1 věty druhé zákona o dani silniční, ve znění účinném
do 31. 12. 2013, v době tzv. polopřevodu.
15. Situace polopřevodu mohla nastat podle zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu
vozidel na pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 12. 2014, pokud se předchozí
vlastník tzv. odhlásil z registru silničních vozidel, ale nový vlastník se ještě nepřihlásil (podle §12
odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích na to měl 10 dní
od převodu vlastnického práva k danému vozidlu). V technickém průkazu vozidla je tato
skutečnost vyjádřena zápisem „Vozidlo převedeno – odhlášeno (na koho, kam)“ – nový vlastník je pak
uveden jako tzv. avizovaný provozovatel s tím, že jako vlastník (provozovatel) bude zapsán
až na základě jeho vlastního přihlášení (podle zákona o podmínkách provozu vozidel
na pozemních komunikacích ve znění účinném od 1. 1. 2015 již k situacím polopřevodu
nedochází, protože zápis změny vlastníka je prováděn na základě společné žádosti dosavadního
a nového vlastníka vozidla). Vzhledem k tomu, že v době polopřevodu nebyl v technickém
průkazu vozidla zapsán jako provozovatel nikdo, nelze určit poplatníka silniční daně podle §4
odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční, ale je třeba postupovat podle §4 odst. 1 písm. b) in fine
tohoto zákona, který se uplatní, je-li provozovatel předmětného vozidla odhlášen z registru
vozidel.
16. Podle §4 odst. 1 písm. b) zákona o dani silniční je poplatníkem daně ten, kdo „užívá
vozidlo, v jehož technickém průkazu je zapsána jako provozovatel osoba, která zemřela, zanikla nebo byla
zrušena, anebo vozidlo, jehož provozovatel je odhlášen z registru vozidel.“ Stěžovatel setrval v průběhu
celého správního i soudního řízení na názoru, že podle tohoto ustanovení je poplatníkem daně
pouze subjekt, který vozidlo fakticky užívá, nikoliv ten, kdo vozidlo například (jako stěžovatel)
považuje za zboží, ale neužívá je k provozu na pozemních komunikacích. Tento názor tvoří
zároveň jedinou stížní námitku.
17. Nejvyšší správní soud odpověděl na výše předestřenou otázku již v rozsudku ze dne
25. 11. 2015, čj. 2 Afs 242/2015 – 28. I v této věci byla vlastníku autobazaru doměřena silniční
daň za nákladní vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny, o kterých účtoval jako
o zboží, a vzhledem k nimž byl dle technického průkazu v pozici avizovaného provozovatele
(tedy jednalo se o situaci polopřevodu). Nejvyšší správní soud v dané věci potvrdil názor
krajského soudu (a žalovaného), že vlastník vozidel byl za popsaných okolností poplatníkem
silniční daně bez ohledu na faktické užívání předmětných vozidel. Kasační soud neshledal důvod
se od tohoto závěru odchýlit ani v posuzované věci.
18. Již v rozsudku ze dne 18. 5. 2006, čj. 2 Afs 101/2005 – 39, kasační soud uzavřel,
že silniční daň má povahu přímé majetkové daně a je tedy ukládána zásadně bez ohledu
na skutečnost, zda příslušné vozidlo bylo či nebylo ve zdaňovacím období užíváno. Faktické
používání vozidla k zákonem stanovenému účelu tak muselo být z hlediska silniční daně
posuzováno pouze pro účely zjištění, zda je dané vozidlo předmětem daně ve smyslu §2 odst. 1
věty první zákona o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Vozidla spadající pod
větu druhou §2 odst. 1 zákona o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013, byla
předmětem daně bez ohledu na jejich užívání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 7. 2008, čj. 7 Afs 64/2008 – 52, nebo ze dne 23. 10. 2014, čj. 9 Afs 128/2014 – 38).
19. Ve vztahu k §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční pak platí, že v technickém průkazu
zapsaní provozovatelé vozidel, která byla předmětem daně, jsou povinni k silniční dani, i pokud
tato vozidla fakticky neužívali a považovali je za zboží (srov. rozsudek čj. 9 Afs 128/2014 – 38,
nebo rozsudek ze dne 2. 4. 2015, čj. 9 Afs 129/2014 – 37) či je dokonce ani v daném zdaňovacím
období nevlastnili (srov. rozsudek čj. 2 Afs 101/2005 – 39, rozsudek ze dne 15. 8. 2012,
čj. 1 Afs 54/2012 – 40, nebo rozsudek ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 Afs 79/2012 – 42). V této
souvislosti kasační soud ve své judikatuře zdůraznil, že pokud daňové subjekty již nevlastnily
předmětná vozidla, bylo na nich, aby se postaraly o promítnutí této skutečnosti do registru
vozidel (např. rozsudek čj. 1 Afs 54/2012 – 40). Obdobně pokud považovaly daná vozidla
za zboží, měly zajistit jejich dočasné vyřazení z registru silničních vozidel ve smyslu §13 odst. 3
zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (např. rozsudek
čj. 9 Afs 128/2014 – 38 nebo čj. 9 Afs 1 29/2014 – 37). Jen tímto (dočasným) vyřazením totiž
mohly docílit toho, aby vozidlo po dobu vyřazení vůbec nebylo předmětem silniční daně.
20. Obdobným způsobem je třeba přistupovat k výkladu ustanovení §4 odst. 1 písm. b)
in fine zákona o dani silniční, které míří právě na situaci, kdy dosavadní provozovatel (vlastník)
je odhlášen z registru vozidel, ale nový provozovatel (vlastník) ještě není do registru přihlášen
a nespadá tak pod §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Ustanovení, včetně pojmu „ten, kdo
užívá vozidlo“ je nutno vykládat s vědomím povahy silniční daně jako přímé majetkové daně,
která je zásadně vybírána bez ohledu na faktické užívání silniční sítě (daň není poplatkem
za užívání silnic). Nový vlastník vozidla, které je předmětem daně bez ohledu na to, zda
a jak je fakticky užíváno (§2 odst. 1 věta druhá zákona o dani silniční, ve znění účinném
do 31. 12. 2013), se nemohl vyhnout placení silniční daně tím, že nesplnil svou povinnost
přihlásit se do registru vozidel, kterou mu stanovil §11 odst. 1 a §12 odst. 1 zákona
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
21. Krajský soud tedy nepochybil, pokud uzavřel, že stěžovatel byl jako vlastník vozidel,
která byla předmětem daně ve smyslu §2 odst. 1 věty druhé zákona o dani silniční, ve znění
účinném do 31. 12. 2013, poplatníkem silniční daně podle §4 odst. 1 písm. b) in fine zákona
o dani silniční bez ohledu na to, zda tato vozidla fakticky užíval. Pokud předmětná vozidla
považoval za zboží, měl možnost je dočasně vyřadit z registru vozidel postupem podle §13 odst. 3
zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Tímto způsobem ostatně
stěžovatel postupoval v případě šesti vozidel blíže specifikovaných na str. 5 rozhodnutí
žalovaného čj. 20789/13/5000-14103-705778. Z toho plyne, že si byl vědom správného postupu
vedoucího k tomu, aby vozidla, jež považoval za zboží, nebyla předmětem silniční daně.
Povinnosti k silniční dani se ale nemohl zbavit tím, že se v rozporu s §11 odst. 1 a §12 odst. 1
zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích jako nový majitel nepřihlásil
do registru vozidel.
22. Nepřípadná byla i stěžovatelova argumentace rozsudkem Nejvyššího správního soudu
čj. 2 Afs 5/2012 – 22, kterou se snažil podpořit svůj názor, že jazykový výklad zákona musí
dostat přednost před výkladem teleologickým, je-li to pro adresáta právní normy příznivější.
V předmětném rozsudku kasační soud dospěl k odlišnému závěru, než naznačuje stěžovatel:
„Toto pravidlo [dle kterého je nutno vyložit zákonné ustanovení způsobem pro adresáta
příznivějším] se ovšem nemůže uplatnit v případě, kdy by závěr plynoucí z příznivější interpretace zákona
(pro jeho adresáta) vedl zjevně k popření jeho smyslu. Akcentování principu předvídatelnosti právní regulace
nemůže vést k apriornímu odmítnutí reflexe účelu interpretované úpravy; pochopitelně za předpokladu, že je tento
účel v zákoně dostatečně jasně a srozumitelně vyjádřen.“ Tak tomu bylo i v posuzované věci. Dostatečně
seznatelným účelem sporného ustanovení je právě určení poplatníka silniční daně, nelze-li
postupovat podle §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Ustanovení §4 odst. 1 písm. b) in fine
reaguje právě na situaci tzv. polopřevodů, proto by bylo popřením jeho smyslu, pokud by se noví
vlastníci vozidel, která jsou předmětem silniční daně, vyhnuli placení daně svým nenahlášením
do registru vozidel.
23. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
24. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. března 2016
JUDr. Jan Passer
předseda senátu