ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.324.2016:23
sp. zn. 1 Azs 324/2016 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: N. G.,
zastoupena JUDr. Jiřím Burešem, advokátem se sídlem Dukelských hrdinů 471/29, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, poštovní
schránka 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2015,
č. j. OAM-774/ZA-ZA04-LE23-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 2 Az 49/2015 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] V záhlaví specifikovaným rozhodnutím žalovaný žalobkyni neudělil mezinárodní ochranu
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobu proti tomuto rozhodnutí městský soud shora označeným rozsudkem zamítl.
Napadené rozhodnutí je dle něj přezkoumatelné, žalovaný podrobně rozvedl, z jakých důvodů
žalobci mezinárodní ochranu nepřiznal a z jakých podkladů při své úvaze vycházel. Dále soud
konstatoval, že institut mezinárodní ochrany nemůže sloužit k účelové legalizaci pobytu, jíž chtěla
žalobkyně dosáhnout. Žalobkyně si musela být vědoma, že na území České republiky nepobývá
na základě občanství či trvalého pobytu, ale na základě pobytu dlouhodobého, který není
definitivním řešením, ale naopak stavem dočasným. Žalobkyně neuvedla žádné důvody hodné
zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly udělení humanitárního azylu; délka pobytu v České
republice či nedostatek zázemí v zemi původu takovými důvody nejsou. Syn žalobkyně, který
má na území, stejně jako jeho otec, povolený dlouhodobý pobyt, může případně po dobu, než
si žalobkyně vyřídí vše potřebné pro legální návrat do České republiky, být se svým otcem.
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) napadá rozsudek městského soudu včas podanou kasační
stížností. Důvodem pro odjezd stěžovatelky a jejího manžela z vlasti byla skutečnost,
že se manžel potýkal s korupcí, která mu znemožňovala podnikání. Od roku 2008 měla
stěžovatelka na území České republiky povolený dlouhodobý pobyt, ten jí však z důvodu
nedodání některých podkladů nebyl prodloužen. Stěžovatelka se ocitla v bezvýchodné situaci,
proto požádala o mezinárodní ochranu. Žalovaný ani krajský soud se nezbývali tím, co nastane
v případě nuceného návratu stěžovatelky do země původu; všude na úřadech bude muset platit
úplatky, proti čemuž se nelze účinně bránit. Syn stěžovatelky neumí rusky a v případě jeho
vycestování budou kvalita a vývoj jeho života zničeny. S ohledem na jazykové znalosti syna
se žalovaný a městský soud nedostatečně vypořádali i s možností udělit stěžovatelce humanitární
azyl, čímž porušili mezinárodní závazky České republiky.
[4] Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
[5] Kasační stížnost je přípustná. Jelikož se jedná o věc mezinárodní ochrany, zabýval
se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatelky. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud ji odmítne
jako nepřijatelnou.
[6] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS,
v němž interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou
kasační stížnost se dle výše citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových
případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[7] Stěžovatelka explicitně netvrdí, v čem okolnosti jejího případu naplňují tato kritéria
přijatelnosti. Svými námitkami brojí proti tomu, jak žalovaný a městský soud posoudili situaci,
v níž se nachází.
[8] K otázce možné legalizace pobytu na území České republiky se Nejvyšší správní soud
opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že se v žádném případě nejedná o důvod pro udělení
mezinárodní ochrany (srov. rozsudky ze dne 19. 10. 2006, č. j. 7 Azs 234/2005 - 48, ze dne
12. 10. 2006, č. j. 6 Azs 297/2005 - 53, či ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005 - 43).
[9] K tvrzením žadatelů o mezinárodní ochranu ohledně fungování státních orgánů, korupce
a neefektivní justice v zemi původu se poté Nejvyšší správní soud rovněž opakovaně vyjádřil
se závěrem, že se o azylově relevantní důvod nejedná (srov. např. rozsudek ze dne 21. 9. 2006,
č. j. 1 Azs 206/2005 - 59, či usnesení ze dne 30. 9. 2016, č. j. 2 Azs 184/2016 - 50).
[10] Vlivem délky pobytu žadatele na území země, v níž žádá o mezinárodní ochranu,
na udělení této ochrany, se poté soud věnoval např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 47/2003 - 52, či ze dne 13. 1. 2005, č. j. 3 Azs 119/2004 - 50.
[11] Institut humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, zejm. požadavky na správní uvážení
o něm, byl také již mnohokrát předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem (srov.
rozsudky ze dne 18. 9. 2015, č. j. 2 Azs 194/2015 - 28, ze dne 15. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, či ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Nejvyšší správní soud
rovněž dovodil, že ani snaha o setrvání s rodinou na území České republiky není důvodem pro
přiznání mezinárodní ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2010,
č. j. 6 Azs 5/2010 - 57 a ze dne 5. 12. 2012. č. j. 6 Azs 22/2012 - 35).
[12] Stěžovatelčiny námitky týkající se těchto oblastí nevyvolávají žádné otázky, které
by uvedenou judikaturou nebyly řešeny. Městský soud o nich také zcela v souladu s touto
judikaturou rozhodl.
[13] Proto Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a není tedy důvod pro její přijetí k věcnému projednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu