ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.10.2017:35
sp. zn. 2 Azs 10/2017 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobce: P. T. L., zast. Mgr.
Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 9. 2016, č. j. OAM-374/ZA-ZA11-HA10-2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 11. 2016, č. j. 60 Az 28/2016 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včasně podanou kasační stížností brojí žalobce, jakožto stěžovatel, proti shora
označenému rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalovaného
(dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Žalovaný v řízení o stěžovatelově žádosti o udělení
mezinárodní ochrany rozhodl, že se mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
neuděluje.
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zejména uvedl, že ze skutečností
tvrzených stěžovatelem v průběhu správního řízení, stejně jako z obsahu žaloby, vyplývá, že jeho
žádost o mezinárodní ochranu je jednoznačně motivována důvody rodinnými, ekonomickými
a pobytovými. Žádný z těchto důvodů však nelze podřadit pod taxativně vymezené důvody
pro udělení mezinárodní ochrany. Krajský soud rovněž shledal, že se žalovaný dostatečně zabýval
možnostmi udělení humanitárního azylu, své úvahy přitom podrobně předestřel a odůvodnil,
přičemž tak učinil srozumitelným a logickým způsobem. Krajský soud se rovněž nedomníval,
že by stěžovatel uvedl důvody zvláštního zřetele hodné, jež by mohly opodstatňovat udělení
humanitárního azylu. Jistě takovým důvodem nemůže být skutečnost, že stěžovatel v důsledku
své trestné činnosti pozbyl své pobytové oprávnění v České republice, ani fakt, že zde pobývají
jeho manželka a děti. Dále se krajský soud ztotožnil i se závěrem žalovaného, dle kterého
mezinárodní závazky České republiky nezahrnují všeobecnou povinnost státu respektovat volbu
osob ohledně jejich společného pobytu. Zájem cizince (žadatele o mezinárodní ochranu)
na legalizaci jeho zdejšího pobytu není důvodem pro udělení doplňkové ochrany, stejně
tak jím nemůže být ani případná obava z ekonomických potíží v zemi původu. Kromě tvrzení
následného zhoršení životní úrovně jeho samého i jeho rodiny stěžovatel neuvedl žádné důvody,
které by mu měly bránit v realizaci jeho rodinného života po návratu do země původu.
Stěžovatel má za to, že kasační stížnost je přijatelná, jelikož svým významem přesahuje
jeho vlastní zájmy. Zmíněný přesah má spočívat v tom, že se krajský soud v napadeném rozsudku
odchýlil od své dosavadní rozhodovací činnosti v obdobných věcech, stejně jako od ustálené
rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, a to v otázce posouzení požadované intenzity
důvodných obav z hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy podle §14a zákona o azylu
a ohledně rozsahu soudního přezkumu správního uvážení při neudělení humanitárního azylu
podle §14 téhož zákona.
Vůči napadenému rozsudku stěžovatel namítá, že se nevypořádává řádně se stěžejní
žalobní námitkou ohledně nedostatečného zjištění skutečného stavu věci bez důvodných
pochybností žalovaným, jež vedlo posléze žalovaného k závěru, že stěžovatel nesplňuje
podmínky pro udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel je toho názoru, že již v řízení před
žalovaným vylíčil takové skutečnosti, na základě kterých mu měla být mezinárodní ochrana
udělena.
Stěžovatel též namítá, že se krajský soud nevypořádal dostatečně s žalobní námitkou proti
neudělení azylu z humanitárních důvodů, přesněji s námitkou nesprávného správního uvážení
žalovaného. Žalovaný pochybil, jestliže stěžovateli neudělil azyl ve smyslu §14 zákona o azylu.
Stěžovatel dále cituje z množství rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne
19. 7. 2004, č. j. 5 Azs 105/2004 – 72, ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 – 38, ze dne
22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48, ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 – 79 a usnesení
rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42), a dovozuje, že žalovaný tyto
dostatečně nereflektoval. Z rozhodnutí žalovaného nelze dobře vysledovat úvahy stran otázky
přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve vztahu k udělení humanitárního azylu.
V otázce smyslu institutu humanitárního azylu pak stěžovatel cituje z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55. Namítá přitom, že se krajský soud
nezabýval žalobní námitkou, kterou bylo poukazováno na skutečnost, že se žalovaný nezabýval
možností udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a aby věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 24. 2. 2017. Úvodem svého
vyjádření odkázal na obsah správního spisu a na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále zdůraznil,
že se řádně zabýval všemi stěžovatelem uvedenými důvody žádosti o mezinárodní ochranu.
Žalovaný odkázal i na své vyjádření k žalobě, v němž již pojednal o žalobních námitkách
v podstatě shodných s námitkami kasačními. Uplatněné námitky považuje za zcela obecné,
představující pouze typovou charakteristiku potenciálních porušení jednotlivých ustanovení
zákona o azylu. Žalovaný nesdílí stěžovatelův názor na přijatelnost kasační stížnosti. Dále
uvádí, že ztotožnil-li se krajský soud s názory vyjádřeními v odůvodnění rozhodnutí
žalovaného, nezatížil tím svůj rozsudek nepřezkoumatelností, v čemž odkazuje na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2016, č. j. 5 Azs 168/2015 – 36. Konečně žalovaný
uvedl, že se on sám, a i posléze krajský soud, dostatečně zabýval otázkou možnosti udělení
doplňkové ochrany. Kasační stížnost tudíž považuje za nepřijatelnou, případně nedůvodnou.
Kasační stížnost je přípustná.
Dle §104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“
Kasační stížnost je nepřijatelná.
Výklad pojmu „podstatný přesah významu kasační stížnosti ve věci
mezinárodní ochrany nad vlastními zájmy stěžovatele“, stejně jako vymezení typových situací,
kdy je daný prvek naplněn, poskytl Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39 (publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS; veškerá zde zmiňovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
V první řadě je třeba konstatovat, že stejně jako stěžovatelova žaloba, tak i kasační
stížnost sestávají převážně z citací odůvodnění různých rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
samotné individualizované a konkretizované právní argumentace však skýtá jen poskrovnu.
Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti,
ale i obsah rozsudku (případně usnesení). To nepochybně platí i o jednotlivých stížnostních
bodech. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní
důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu. Je-li tedy kasační stížnost kuse
zdůvodněna, je tak předurčen nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku
soudu. K tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78, jakož i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2008,
č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60, ze dne 27. 10. 2010,
č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48, ze dne 15. 2. 2012,
č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 20. 3. 2014, č. j. 6 As 119/2013 – 70 a ze dne 26. 1. 2015,
č. j. 8 As 109/2014 - 77.
Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovu názoru, dle něhož se měl krajský
soud odchýlit od judikatury své, případně též od závěrů ustálené rozhodovací činnosti kasačního
soudu. Toto tvrzení je jednak krajně obecné, nadto se rozchází s realitou. Krajský soud
v žádném ohledu nepopřel stěžovatelem citované judikatorní závěry, tyto naopak reflektoval.
To vše v míře jedině odpovídající obecnosti právní argumentace v žalobě uplatněné. Těžiště
přezkumu rozhodnutí žalovaného krajským soudem bylo určeno stěžovatelem
akcentovanou námitkou nepřezkoumatelnosti. Pokud jde o výklad pojmu nepřezkoumatelnosti
(ať již pro nedostatek důvodů rozhodnutí, nebo pro nesrozumitelnost rozhodnutí), tento
je v judikatuře Nejvyššího správního soudu ustálený. Za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů je třeba pokládat zejména takové rozhodnutí soudu, z jehož odůvodnění není zřejmé,
proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, obdobně srov. rozsudek téhož soudu ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73). O nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudu se též může
jednat např. v případě, kdy soud výrokem rozsudku zrušil napadené rozhodnutí správního
orgánu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, ale současně
mu uložil další povinnosti týkající se jeho procesního postupu, a začlenil tak do výroku i část
odůvodnění svého rozhodnutí (dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 1 As 4/2005 – 34). Naproti tomu nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí pro jeho
nesrozumitelnost je dána tehdy, pokud z něj nelze jednoznačně dovodit, jakým právním názorem
je správní orgán po zrušení jeho rozhodnutí vázán a jak má v dalším řízení postupovat, nebo
pokud z něj nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla
v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí,
nebo pokud je jeho odůvodnění vystavěno na rozdílných a vnitřně rozporných právních
hodnoceních téhož skutkového stavu či pokud jsou jeho výroky vnitřně rozporné nebo
z nich nelze zjistit, jak vlastně soud rozhodl, a v některých jiných speciálních případech
(dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17/2013 – 25). Krajský
soud se při odůvodnění napadeného rozsudku pohyboval zcela v mezích přezkoumatelnosti.
Z kasační stížnosti dále neplyne, že by se tato týkala jakýchkoli otázek (zejména
by připadaly v úvahu otázky výkladu hmotného práva, případně otázky narážející na tzv. mezery
v právu), o kterých by Nejvyšší správní soud dosud nerozhodoval, případně ani otázek
hraničních, u nichž by bylo namístě uvažovat o judikaturním odklonu.
Nejvyšší správní soud tudíž nemá za to, že by kasační stížnost svým významem vůbec
přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, natož pak způsobem podstatným. V souladu
s ustanovením §104a odst. 1 s. ř. s. proto nezbylo, než ji pro nepřijatelnost odmítnout.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto za přiměřeného užití ustanovení §60 odst. 3
s. ř. s. (ve spojení s §120 téhož zákona). Kasační stížnost byla odmítnuta, pročež nemá žádný
z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu