ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.327.2016:26
sp. zn. 2 Azs 327/2016 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Karla Šimky a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: H. M., zast.
JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Praha 1, Štěpánská 633/49, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 14. 10. 2015, č. j. OAM-682/ZA-ZA14-ZA14-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2016, č. j. 29 Az 50/2015 – 65,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, JUDr. Anně Doležalové, MBA, advokátce,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování žalobkyně v řízení o kasační stížnosti
ve výši 3400 Kč. Tato jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí kasační stížností proti shora označenému
rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský
soud“). Napadeným rozsudkem byla zamítnuta její žaloba proti shora označenému rozhodnutí
žalovaného (dále jen „rozhodnutí žalovaného“). Žalovaný svým rozhodnutím ve věci
stěžovatelčiny žádosti o mezinárodní ochranu vyřkl, že mezinárodní ochrana podle
§12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v rozhodném znění
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje.
Krajský soud v napadeném rozsudku zejména konstatoval, že stěžovatelka žádala
o mezinárodní ochranu proto, že kvůli aktivní účasti v demonstracích proti zvyšování cen energií
byla vyslýchána na policii a bylo jí vyhrožováno, přičemž následně měla pocit, že je policií
sledována. Dle krajského soudu nelze z dostupných informací vyvrátit či potvrdit, že stěžovatelka
byla po ukončení svého zadržení policií dále sledována. Vzhledem k tomu, že v Jerevanu v době
probíhajících nepokojů a demonstrací zcela zřejmě musely policejní síly vykonávat soustavný
dohled nad situací v ulicích města, jejich projíždění a přítomnost v ulicích byla jistě četná,
což však neznamená, že právě stěžovatelka byla zvláštním předmětem jejich pozornosti. Krajský
soud měl za nepochybné, že stěžovatelka účastí na demonstraci vyjadřovala své osobní postoje
a mínění, nicméně jediným zadržením a následným propuštěním nemohlo dojít k azylově
relevantnímu pronásledování; žalobní námitky v tomto směru považoval krajský soud za účelově
stupňované, když stěžovatelka uváděla, že byla nucena z důvodu policejní agrese doznat
se k trestným činům, které nespáchala; vůči stěžovatelce nebyla posléze vznesena žádná obvinění,
naopak byla po dvou až třech hodinách trvání zadržení propuštěna a s policií žádné další
problémy, které by znamenaly jakýkoli bezprostřední přímý střet, neměla. Krajský soud
také zdůraznil, že z dostupných informací vyplývá, že tamní policejní složky postupují
zásadně v souladu s právními předpisy též ve snaze o předejití negativní mediální
publicitě. Krom toho stěžovatelka sama uvedla, že se jednalo o mnoho dní trvající
neohlášené a nepovolené demonstrace, během nichž byla blokována významná ulice,
pročež bylo dle krajského soudu možné předpokládat určitou reakci policejních složek,
která by ostatně nebyla nemyslitelná ani v jiných, nepochybně demokratických, zemích.
Kasační stížnost podává stěžovatelka z důvodů dle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka namítá, že krajský soud argumentoval v její neprospěch značně
zjednodušujícím způsobem, navíc v rozporu s obsahem spisu. Již v řízení před žalovaným
stěžovatelka uváděla, že během zadržení na policejní stanici, které následovalo po rozehnání
demonstrujícího davu, byla policií nucena přiznat se k výtržnostem, což i sám žalovaný označil
za nelegitimní požadavek. To, že se policii nepodařilo takové přiznání na stěžovatelce vynutit,
a nedošlo proto následně k jejímu obvinění, nesvědčí o zákonnosti takového postupu policie
ani o účelovém zveličování stěžovatelčiných potíží.
Na rozdíl od žalovaného krajský soud připustil, že stěžovatelka svojí přítomností
na demonstraci vyjadřovala své osobní postoje a mínění, což dle stěžovatelky představuje
naplnění jedné z podmínek pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Krajský soud tím de facto
rozporoval tvrzení žalovaného, dle něhož stěžovatelka nebyla členkou žádné politické strany,
svou účastí na demonstracích pouze vyjadřovala nespokojenost s ekonomickou situací, nikoliv
že by zastávala konkrétní politický názor. Krajský soud se však navzdory uvedenému rozporu
již dále nezabýval otázkou, zda byla stěžovatelka v souvislosti s uvedeným osobním postojem
(účast na demonstraci) pronásledována ve smyslu §12 zákona o azylu.
Krajský soud rovněž pouze spekuloval, uvedl-li, že stěžovatelkou popisované sledování
její osoby policií mohlo být ve skutečnosti pouze domnělým v situaci, kdy policie v Jerevanu
počas probíhající několikadenní neohlášené demonstrace zřejmě musela vykonávat soustavný
dohled nad situací v ulicích města. Stěžovatelka je toho názoru, že pokud se žalovanému
ani krajskému soudu nepodařilo tvrzení stěžovatelky o pronásledování ze strany policie v zemi
původu přesvědčivým způsobem vyvrátit, nelze je bez dalšího odmítnout jako nepodložené;
to zvláště v případě, kdy žalovaným nebyla shledána osobou nevěrohodnou. Konečně
stěžovatelka poukazuje na doložené informace o zemi původu, dle nichž byly demonstrace
brutálně potlačeny, zúčastněné osoby byly pozatýkány, vystaveny špatnému zacházení
při policejní detenci, nuceny k přiznání spáchání trestných činů a některé z nich byly i propuštěny
ze zaměstnání. Takové praktiky nelze dle stěžovatelky očekávat ve státech, v nichž panuje
demokratický systém.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil s tím, že své rozhodnutí, stejně jako napadený
rozsudek, považuje za věcně správné. Stěžovatelčino tvrzení o pronásledování policií považuje
i nadále za nepodložené, pramenící z čistě subjektivního pocitu stěžovatelky. V ohledu hodnocení
obdobných subjektivních pocitů, kterými je argumentováno pro udělení azylu dle §12 zákona
o azylu, poukazuje žalovaný na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2007,
č. j. 1 Azs 40/2007 – 129, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, a ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 4 Azs 31/2015 – 23. Žalovaný se vymezuje vůči žalobní a kasační námitce stěžovatelky,
dle níž tvrzené sledování stěžovatelky policejními složkami bagatelizoval – žalovaný uvedená
subjektivní tvrzení stěžovatelky pečlivě hodnotil, přičemž při posuzování žádosti o mezinárodní
ochranu vycházel jak z výpovědí stěžovatelky, tak z informací, které shromáždil v průběhu
správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv
v Arménii. Žalovaný podotýká, že ačkoli se stěžovatelka dle svých tvrzení již po ukončení
zadržení domnívala, že je policií sledována, zúčastnila se i přesto opakovaně dalších veřejných
protestů, přičemž se ani nepokusila využít právních prostředků obrany proti údajnému
nezákonnému postupu policie. S ohledem na uvedené pak žalovaný odkazuje na závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008, č. j. 9 Azs 29/2008 – 128, a rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 27. 8. 2003, č. j. 6 A 513/93 – 29.
Kasační stížnost je přípustná.
Kasační stížnost je nepřijatelná.
Dle ustanovení §104a odst. 1 s. ř. s. platí, že „[j]estliže kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní
soud pro nepřijatelnost. Příkladmý výčet typových situací, ve kterých může mít kasační stížnost
ve věcech mezinárodní ochrany podstatný přesah nad vlastními zájmy stěžovatele podal
Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39
(publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS).
Výkladem ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu se Nejvyšší správní soud
ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. Lze přisvědčit žalovanému v tom, že na danou
věc je možné vztáhnout závěry usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2008,
č. j. 9 Azs 29/2008 – 128, dle kterých „skutečnost, že stěžovatelka byla dle svého tvrzení ve své domovské
zemi z důvodu účasti na protivládní demonstraci předvolána na policii, není bez dalšího důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, a to dokonce ani tehdy, pokud by chování jednotlivých policistů
vykazovalo znaky vyhrožování či jiného protiprávního jednání (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 4. 2004, č. j. 3 Azs 64/2004 - 58). V takovém případě by se jednalo o jednání soukromých osob,
které nelze bez dalšího přičítat k odpovědnosti státu. Těmto otázkám se již Nejvyšší správní soud
ve své dosavadní rozhodovací činnosti také v dostatečné míře věnoval, pro bližší rozbor této problematiky
lze poukázat např. na rozsudek ze dne 29. 11. 2006, č. j. 4 Azs 34/2006 - 75, nebo na rozsudek ze dne
19. 6. 2006, č. j. 5 Azs 300/2005 - 42. Rovněž otázky míry aprobace takového jednání státními orgány
v zemi původu žadatelů o azyl již byly judikaturou bohatě řešeny (viz např. rozsudek ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, či rozsudek ze dne 19. 10. 2005, č. j. 3 Azs 428/2004 - 83, všechna výše citovaná
rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz).“ Lze rovněž dodat, že stěžovatelka se v zemi původu
nepokusila o uplatnění jakéhokoli právního prostředku obrany vůči jí tvrzenému nezákonnému
postupu policistů při jejím zadržení. Tím pak nedala státní moci v zemi jejího původu
ani možnost ke zjednání nápravy, pročež nelze tvrdit, že by stěžovatelkou tvrzený postup policie
představoval obecnější (byť neoficiální) politiku státní moci. Rovněž lze odkázat na závěry
rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 5 Azs 36/2008 – 119, zejména
pokud jde o výklad §12 odst. b) zákona o azylu: „Pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu
musí žadatel kumulativně splnit následující kritéria: (1) musí se nacházet mimo zemi svého původu
(tato podmínka není explicitně v zákoně o azylu stanovena, neboť se presumuje z povahy věci); (2) musí
mít odůvodněný strach [viz §12 písm. b) zákona o azylu]; (3) jemu hrozící újma musí dosahovat intenzity
pronásledování [viz §12 písm. b) zákona o azylu ve spojení s definicí pronásledování nyní zakotvenou
v §2 odst. 8 zákona o azylu]; (4) ochrana v zemi původu selhala (viz definice pronásledování nyní
zakotvená v §2 odst. 8 zákona o azylu); (5) musí být pronásledován z azylově relevantních důvodů
[viz §12 písm. b) zákona o azylu]; a (6) nesmí se na něj vztahovat vylučující klauzule (viz §15 zákona
o azylu).“ V nynější věci je zásadní právě otázka, zda jsou stěžovatelčiny obavy z pronásledování
odůvodněné. K problému odůvodněnosti obav z pronásledování se přitom Nejvyšší správní soud
vyslovil např. v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, když uvedl, že „[p]řiměřená
pravděpodobnost nežádoucího důsledku návratu do země původu (v případě stěžovatele připadá v úvahu zejména
uvěznění, případně vážné poškození zdraví či usmrcení při potlačování demonstrací příznivců hnutí MASSOB)
je dána tehdy, bývá-li tento důsledek v případech obdobných případu žadatele nikoli ojedinělý. Neznamená
to, že pravděpodobnost, že nežádoucí důsledek nastane, musí být nutně vyšší než pravděpodobnost, že nenastane
(tzn., že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje nižší důkazní standard než v civilních věcech)
[tím méně to znamená, že v případě návratu do země původu musí být nastání nežádoucího důsledku prakticky
jisté (tzn., že test „přiměřené pravděpodobnosti“ představuje a fortiori i nižší důkazní standard než standard
„nade vší pochybnost“ v trestních věcech)], nýbrž to, že k nežádoucímu důsledku v případech obdobných případu
žadatele dochází natolik často, že s ním ten, komu takový následek hrozí, musí počítat jako se vcelku běžným
jevem, a nikoli jako s jevem toliko výjimečným. Z obsahu správního spisu, zejména pak z podkladů
opatřených žalovaným, přitom nevyplývá, že by státní moc ve stěžovatelčině zemi původu
po skončení předmětných demonstrací v roce 2014 perzekvovala jejich účastníky. Nejvyšší
správní soud přisvědčuje názoru stěžovatelky, který vyjádřila v pohovoru před žalovaným,
že účelem zadržení některých účastníků demonstrací byla především deterence ostatních
demonstrantů, směřující k ukončení demonstrací. I s ohledem na stěžovatelkou tvrzené „úkoly“,
které jí měly být policií při zadržení uloženy, je zřejmé, že tyto po skončení demonstrací již nemají
žádné opodstatnění. Ze všech uvedených důvodů má Nejvyšší správní soud, ve shodě
s žalovaným a krajským soudem, za to, že zde není přiměřená pravděpodobnost nežádoucího
důsledku návratu stěžovatelky do země původu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost nezahrnuje takové právní otázky,
které by dosud nebyly judikaturou řešeny, ani takové, jež by byly řešeny rozdílně. Sám přitom
v nynější věci neshledal důvody k odchýlení se od jím dříve vyslovených právních názorů. Krajský
soud v napadeném rozsudku srozumitelně a přesvědčivě vypořádal veškeré žalobní námitky
stěžovatelky, přičemž kasační soud neshledal přítomnost takových hrubých procesních
pochybení, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Ze všech těchto
důvodů Nejvyšší správní soud uzavírá, že význam posuzované kasační stížnosti nepřesahuje
podstatnou měrou vlastní zájmy stěžovatelky, a kasační stížnost tudíž v souladu s ustanovením
§104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud na základě
ustanovení §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, jelikož kasační stížnost byla odmítnuta.
Usnesením krajského soudu ze dne 4. 11. 2015, č. j. 29 Az 50/2015 – 14,
byla stěžovatelce ustanovena zástupkyní JUDr. Anna Doležalová, MBA, advokátka.
S ohledem na ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. zastupuje krajským soudem ustanovený zástupce,
jde-li o advokáta, účastníka řízení i v řízení o kasační stížnosti, přičemž stejně jako v řízení
o žalobě platí i v řízení o kasační stížnosti náklady tohoto zastoupení stát. Ustanovené zástupkyni
tudíž náleží za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti odměna a paušální náhrada
hotových výdajů za jeden úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, tj. za písemné podání ve věci samé (kasační stížnost). Výše odměny
je stanovena §7 bodem 5 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu ve výši 3100 Kč.
Výše paušální náhrady hotových výdajů advokáta je stanovena §13 odst. 3 advokátního tarifu
částkou 300 Kč na každý jeden úkon poskytnuté právní služby. Celkem tedy ustanovené
zástupkyni za zastupování stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti náleží 3400 Kč. Tato částka
jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu