ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.374.2017:30
sp. zn. 2 Azs 374/2017 - 30
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: V. D., zastoupený
Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 27. 6. 2016, č. j. OAM-63/LE-DR01-LE05-2016, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2017, č. j. 29 Az 35/2016 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je státním občanem Ukrajiny, do České republiky přicestoval za prací.
Dne 24. 5. 2016 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil zejména
tím, že se obává nástupu do armády a musí živit rodinu. Žalovaný v záhlaví označeným
rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl o neudělení mezinárodní ochrany
dle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Hradci
Králové v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl.
V odůvodnění krajský soud uvedl, že žalobce v průběhu řízení nesdělil, že by měl v zemi původu
potíže politického charakteru, problémy se státními orgány, byl pronásledován z azylově
relevantních důvodů, či by mu hrozila vážná újma v případě návratu. Jedinou obavou žalobce
bylo povolání do armády a s tím spojené zhoršené podmínky pro zajišťování obživy rodiny.
Odmítnutí nástupu vojenské služby nebylo důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, zejména
když žalobce netvrdil, že službu odmítl z důvodu projeveného politického přesvědčení nebo
náboženství. Obdobně ekonomické důvody nemohly být azylově relevantní. Žalobci také
nehrozilo uvěznění pouze kvůli nepřevzetí povolávacího rozkazu, námitku špatného stavu
ukrajinského vězeňství proto krajský soud shledal nedůvodnou. Žalobce nesdělil žádné okolnosti
hodné zvláštního zřetele, a proto nesplnil podmínky pro udělení humanitárního azylu.
K možnosti udělení doplňkové ochrany krajský soud uvedl, že žalobci v případě návratu
na Ukrajinu vážná újma nehrozí a výkon vojenské služby za tuto újmu nelze považovat. Žalobce
pochází ze Zakarpatské Ukrajiny, tudíž není ohrožen vojenským konfliktem na východě země,
který není ozbrojeným konfliktem dle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zároveň žalobce
netvrdil žádné skutečnosti, které by zakládaly individualizované nebezpečí plynoucí pro něho
z tohoto konfliktu. Na závěr krajský soud konstatoval, že žalobce žije v České republice nelegálně
a o legalizaci svého pobytu se nijak nezajímal. Účelem žádosti o udělení mezinárodní ochrany
tak byla pouze snaha o prodloužení pobytu na území České republiky.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné právní posouzení
krajským soudem, vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[4] V kasační stížnosti stěžovatel pouze obecně uvádí, že mnohé úvahy krajského soudu jsou
v rozporu se zákonem. Krajský soud pochybil, když neprovedl navržený důkaz. Nesprávný
je také postup žalovaného, který nezjistil dostatek informací o zemi původu stěžovatele.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že pokládá námitky stěžovatele
za nedůvodné, nekonkrétní a nevypovídající o žádném pochybení krajského soudu. Námitku
nepředložení dostatku informací o zemi původu stěžovatel uplatňuje poprvé až v kasační
stížnosti. Ze správního spisu je naproti tomu seznatelné, z jakých podkladů žalovaný
při rozhodování vycházel, a že případ posoudil ve všech souvislostech, které vyšly najevo.
Tvrzené důvody k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, kterými byly obava z povolání
k výkonu vojenské služby a snaha o legalizaci pobytu, nejsou dle žalovaného azylově relevantní.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení, z něhož
napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[7] Poté se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu
§104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná. Podle §104a odst. 3 s. ř. s.
nemusí být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože
by v tomto případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní
soud nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.
[8] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb.
NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě,
že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která
je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon;
(4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[9] Vzhledem k tomu, že ohledně důvodů přijatelnosti stěžovatel nic neuvádí, Nejvyšší
správní soud se mohl touto otázkou zabývat pouze v obecné rovině za použití shora nastíněných
kritérií. Stěžovatel v průběhu správního řízení jako azylově relevantní udával obavu z odmítnutí
vojenské služby a ekonomické důvody. K otázce služby v armádě se Nejvyšší správní soud
vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, kde uvedl: „Samotné odmítání
[branné povinnosti] odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu
ještě nezakládá, a to ani tehdy, pokud by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích
ve válečném konfliktu.“ Z týchž důvodů pak není dán ani důvod doplňkové ochrany podle §14a
odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Branná povinnost je legitimní povinností občana vůči
domovskému státu, akceptovaná i v mezinárodním měřítku, a službu v armádě při mobilizaci
rozhodně nelze považovat za ohrožení svévolným násilím vyplývajícím z ozbrojeného konfliktu.
Se stejným výsledkem byla posouzena azylová irelevantnost branné povinnosti ve vztahu
k aktuálnímu konfliktu na Ukrajině například v usneseních Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 80/2017 – 40, ze dne 20. 4. 2016, č. j. 2 Azs 67/2016 – 2, nebo ze dne
17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31. Rovněž ekonomické důvody nejsou relevantní pro udělení
mezinárodní ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího správního ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, ze dne 30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 – 43, nebo ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 5 Azs 3/2003 – 54). Ve správním řízení tvrzené důvody pro udělení mezinárodní ochrany
jsou plně prejudikované bez nutnosti učinění judikaturního odklonu. Stěžovatel zároveň
nepředložil žádnou jinou argumentaci, a proto Nejvyšší správní soud nemá za to, že by kasační
stížnost svým významem vůbec přesahovala vlastní zájmy stěžovatele.
[10] Napadený rozsudek také netrpí žádnými z nedostatků zakládajících nepřezkoumatelnost
rozhodnutí. Důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou z odůvodnění seznatelné.
Krajský soud vylíčil konkrétní okolnosti, o něž své rozhodnutí opřel, uvedl úvahy, kterými
se řídil při posouzení žaloby, a popsal závěry, ke kterým na základě těchto úvah dospěl
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud rovněž neshledal, že by krajský soud
opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS).
[11] Námitka stěžovatele, která se týkala neprovedení důkazu (Monitorovací zpráva
CPT o Ukrajině ze dne 29. 4. 2015) krajským soudem, by mohla dle konkrétních okolností
případu zakládat zásadní pochybení při výkladu práva, nicméně v posuzované věci tomu tak není.
Krajský soud se sice s neprovedením důkazu výslovně nevypořádal, nicméně Nejvyšší správní
soud uvádí, že ve stěžovatelově situaci nejde o odepření vojenské služby, neboť povolávací
rozkaz mu ještě nebyl doručen. Krajský soud správně uvedl, že trestného činu vyhýbání
se nástupu vojenské služby, za který by stěžovateli po návratu do země původu hrozil trest odnětí
svobody, se stěžovatel dosud nedopustil, a zabývat se podmínkami ve věznicích na Ukrajině není
tudíž důvodné (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud i v usnesení ze dne 1. 3. 2017,
č. j. 9 Azs 334/2016 - 26). Krajský soud proto nebyl povinen provádět k podmínkám
ve věznicích na Ukrajině stěžovatelem navrhovaný důkaz. Navíc přeložený úryvek monitorovací
zprávy (na č. l. 16 spisu krajského soudu) dokládá, že situace v ukrajinském vězeňství se postupně
zlepšuje.
[12] Námitku nedostatečné informovanosti žalovaného o zemi původu stěžovatel uplatnil
poprvé až v kasační stížnosti, a proto se jedná o nepřípustnou kasační námitku (§104 odst. 4
s. ř. s.). Nadto Nejvyšší správní soud uvádí, že se nezakládá na pravdě, neboť žalovaný
si v průběhu řízení opatřil množství podkladů vypovídajících o situaci na Ukrajině (např. Zprávu
Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva za období od 16. 8 do 15. 11. 2015, Výroční
zprávu Human Rights Watch 2016, informace Ministerstva zahraničních věcí k podmínkám
výkonu základní vojenské služby ze dne 9. 10. 2015, zprávy Amnesty International a další), které
uceleně zhodnotil.
[13] Nad rámec nezbytného odůvodnění Nejvyšší správní soud připomíná, že smyslem
institutu mezinárodní ochrany je poskytnout ochranu těm, kteří skutečně a oprávněně
mezinárodní ochranu potřebují (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 264/2016 – 59). Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu není snaha
o legalizaci pobytu azylově relevantním důvodem (srov. rozsudek ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 2 Azs 5/2003 – 46, publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS, či usnesení ze dne 12. 7. 2016,
č. j. 2 Azs 115/2016 – 26). Podání žádosti o mezinárodní ochranu nikoli bezprostředně poté,
co k tomu má žadatel příležitost, jak z hlediska zeměpisného, tak i časového, nýbrž až když
stěžovateli hrozí vyhoštění, stěžovatele v řízení o udělení mezinárodní ochrany značně
diskvalifikuje (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 – 81). Nejvyšší správní soud proto nemohl přehlédnout zjevnou účelovost
podané žádosti o mezinárodní ochranu, když stěžovatel žádost podal teprve dne 24. 5. 2016
krátce poté, co byl kontrolován hlídkou Policie ČR a následně zadržen za účelem správního
vyhoštění na podkladě rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 17. 5. 2015.
IV. Závěr a náklady řízení
[14] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu
tudíž nezbylo než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[15] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2017
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu