ECLI:CZ:NSS:2017:4.AS.191.2017:35
sp. zn. 4 As 191/2017 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. K., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 4. 2016, č. j. KUJCK 45913/2016, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2017, č. j. 54 A 3/2016 - 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Městského úřadu Písek (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 6. 11. 2015,
č. j. MUPI/2015/42084, kterým byl žalobce uznán vinným tím, že dne 16. 6. 2015 v 10:01 hod.
na volném úseku silnice č. I/20, v katastrálním území obce Selibov ve směru jízdy od Českých
Budějovic směrem na Písek při řízení vozidla AUDI A6, registrační značky X překročil nejvyšší
dovolenou rychlost mimo obec stanovenou zvláštním právním předpisem o 30 km/hod. a více.
V úseku, na kterém je nejvyšší dovolená rychlost 90 km/hod., byla vozidlu žalobce pomocí
silničního rychloměru Minispeed 2000 změřena a video zařízením Gesig Travimo
zadokumentována rychlost 140 km/hod. Po odečtení maximální možné odchylky měřícího
zařízení ± 3 % tak vychází nejnižší možná rychlost v okamžiku měření 135 km/hod. Tímto
jednáním žalobce porušil ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu
na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), čímž
spáchal přestupek podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu. Správní orgán
prvního stupně za tento přestupek žalobci podle §11 odst. 1 písm. b) a §12 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, a §125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu uložil
pokutu ve výši 3.500 Kč a dále mu podle §79 odst. 1 zákona o přestupcích a vyhlášky
č. 231/1996 Sb. uložil povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že při absenci odvolacích námitek
neshledává žádné důvody ke zpochybnění správnosti postupu příslušných policistů při měření
rychlosti vozidla řízeného žalobcem. Skutkový stav byl podle žalovaného správním orgánem
prvního stupně řádně zjištěn.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že úvahy správního
orgánu prvního stupně ohledně zavinění jsou nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť
pouze parafrázoval §4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích. Skutkový stav nebyl řádně zjištěn,
neboť ke změření rychlosti podle žalobce nepochybně nedošlo v k. ú. obce Selibov. Žalobce
vyjádřil pochybnosti o tom, že měření rychlosti proběhlo v souladu s návodem k obsluze, neboť
má za to, že v průběhu měření došlo k přiblížení měřeného a měřícího vozidla. Uloženou pokutu
označil žalobce za nezákonnou a její odůvodnění za nepřezkoumatelné. Při vyměření pokuty
došlo k porušení zásady zákazu dvojího přičítání, neboť jako přitěžující okolnost bylo žalobci
přičítáno překročení rychlosti, které zároveň představuje obligatorní znak skutkové podstaty.
Žalobce správním orgánům vytknul, že přihlédly k zápisům v evidenční kartě řidiče,
aniž by uvedly, s jakým výsledkem (zda je žalobci kladl ve prospěch či neprospěch). Obecně navíc
nebyl správní orgán k těmto záznamům oprávněn přihlédnout, neboť již byly zahlazeny. Úvahu
správního orgánu, že k přestupku došlo v dopoledních hodinách, kdy je na pozemní komunikaci
obecně zvýšená hustota provozu, označil žalobce za nepodloženou. Odůvodnění pokuty podle
žalobce neodpovídá požadavkům §12 zákona o přestupcích, neboť absentuje aplikace některých
zákonných kritérií (způsob spáchání přestupku, okolnosti, za nichž byl spáchán) na posuzovanou
věc.
[4] Krajský soud v Českých Budějovicích shora uvedeným rozsudkem žalobu zamítl.
Konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je strohé (což odpovídá pasivitě
žalobce v průběhu správního řízení), nicméně je z něj přezkoumatelným způsobem zřejmé,
proč správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce jednal ve formě vědomé
nedbalosti. Krajský soud dospěl ohledně zavinění žalobce ke stejnému závěru. Argumentaci
žalobce, že není vyloučeno, že nevěděl, jakou rychlostí jede, jaká je nejvyšší povolená rychlost
mimo obec stanovená zvláštním předpisem, popř. že se mohl domnívat, že na pozemní
komunikaci tohoto typu je jiný rychlostní limit odpovídající právní úpravě v Německu či Polsku,
krajský soud označil za zcela zavádějící a účelovou. Žalobce řídil motorové vozidlo v České
republice, a proto byl povinen dodržovat zdejší právní úpravu rychlosti jízdy.
[5] Žalobce neprokázal, že by měření rychlosti jeho vozidla neproběhlo v k. ú. Selibov.
Navíc byl bezprostředně po ukončení měření policejní hlídkou zastaven a seznámen
s tím, co je mu kladeno za vinu. Krajský soud shledal, že měření rychlosti žalobcova vozidla
bylo provedeno řádně proškolenými policisty a v souladu s návodem k obsluze. Poukázal
v této souvislosti na závěry uvedené v rozsudcích NSS ze dne 31. 1. 2017, č. j. 8 As 27/2010 – 75,
a ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2 As 118/2012 – 40. Žalobcem předložený listinný důkaz „kóty
změřeného vozidla“ v němž poukazoval na odlišnou velikost referenčních bodů, což mělo
dokládat, že docházelo k přibližování vozidel, podle krajského soudu nezpochybnil správnost
provedeného měření. Na videozáznamu ve správním spise není v průběhu měření rychlosti
patrné významné, okem pozorovatelné přiblížení obou vozidel.
[6] Z kontextu rozhodnutí je podle krajského soudu zřejmé, že k porušení zásady zákazu
dvojího přičítání nedošlo, byť správní orgán zvolil nevhodnou formulaci svých úvah
o společenské nebezpečnosti jednání žalobce. K námitce žalobce, že není zřejmé, zda uvedené
skutečnosti správní orgán hodnotil v jeho prospěch či neprospěch, krajský soud uvedl, že správní
orgán hodnotil závažnost spáchaného přestupku. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce žalobce
týkající se zápisu v jeho evidenční kartě řidiče. Minulé prohřešky žalobce byly zohledněny,
nicméně při posouzení výše sankce k nim správní orgán nepřihlédl, neboť naopak zohlednil,
že v posledních třech letech nebyl žalobce uznán vinným z překročení nejvyšší povolené
rychlosti. Důvodnou krajský soud neshledal ani námitku žalobce, v níž zpochybňoval závěr
správního orgánu o spáchání přestupku v době zvýšené hustoty provozu na pozemní
komunikaci, neboť se jedná o v obecné rovině vyslovený závěr, který nebyl nosným pro uložení
sankce, přičemž na pozemní komunikaci první třídy lze vskutku očekávat zvýšený provoz. Úvahy
ohledně způsobu spáchání přestupku jsou v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně obsaženy. Vzhledem k pasivitě žalobce v průběhu řízení a povahy věci, nelze podle
krajského soudu v tomto případě trvat na rozsáhlejších úvahách o způsobu překročení
nejvyšší povolené rychlosti. Krajský soud proto neshledal důvodnou ani námitku žalobce
o nepřezkoumatelnosti úvahy správního orgánu o druhu a výši sankce pro absenci aplikace
některých zákonných kritérií. K poukazu žalobce na judikaturu NSS krajský soud uvedl,
že správní orgán přihlédl k osobě pachatele, ke způsobu spáchání přestupku, jeho následkům
a okolnostem, za nichž byl spáchán, čímž dostál své zákonné povinnosti. V rámci svých úvah
o druhu a výměře sankce správní orgán dostatečným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil,
z jakého důvodu přistoupil k uložení sankce v dané výši. Ohledně neuvedení bodového postihu
ve výroku rozhodnutí krajský soud poznamenal, že sankční povaha bodového záznamu
v kontextu retroaktivity neznamená, že by bodový záznam byl trestem jako takovým a musel
by být obsažen ve výroku rozhodnutí o přestupku.
II. Obsah kasační stížnosti
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) včas kasační
stížnost, v níž v prvé řadě namítal, že napadená rozhodnutí správních orgánů
jsou nepřezkoumatelná, neboť v nich není odůvodněn závěr o zavinění stěžovatele. Úvahy
krajského soudu nemohou tento nedostatek rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
napravit. Stěžovatel trvá na tom, že nebylo prokázáno, že by jednal ve vědomé nedbalosti, neboť
nebylo prokázáno, že by věděl, jakou rychlostí jede, a ani to, jakou rychlostí se má v daném úseku
jet. Za podstatné považuje zejména to, že závěr o zavinění není přezkoumatelný. V této
souvislosti stěžovatel uvedl, že neexistuje zákonný podklad pro presumpci vědomosti řidiče
o všech dopravních pravidlech, u řidiče lze takové znalosti pouze požadovat.
[8] Nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu spatřuje stěžovatel dále v tom, že poté
co na základě tří fotografií vozidla dovodil, že nedošlo k přiblížení, z něj není zřejmé, jak soudil
o čtvrté fotografii, ze které přitom vyplývá pravý opak. Krajský soud nepodložil své závěry
o tom, jak použitý rychloměr funguje a že čtvrtá fotografie byla pořízena po změření. Krajský
soud nevyvrátil tvrzení žalobce, že v průběhu měření došlo k přiblížení, avšak uvedl, že toto
případné přiblížení není pouhým okem viditelné, a proto se nejedná o porušení návodu
k obsluze. Současně odmítl návod k obsluze provést jako důkaz. Úvaha krajského soudu je podle
stěžovatele nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, neboť odkazoval na návod k obsluze
a současně jej odmítl provést jako důkaz pro jeho údajnou nadbytečnost. Způsob fungování
rychloměru a pravidel pro jeho obsluhu však nejsou notorietou, a proto by měly být dokazovány.
V této souvislosti stěžovatel poukázal na závěry uvedené v rozsudku NSS ze dne 1. 2. 2017,
č. j. 9 As 102/2016 – 50. Krajský soud však pouze nepodloženě uzavřel, že určitá míra přiblížení
je v pořádku, aniž to však jakkoliv důkazně podložil. Krajský soud podle stěžovatele pochybil,
pokud uzavřel, že nebyl účinně zpochybněn skutkový stav a že k přiblížení patrně došlo
a současně neprokázal, že taková míra přiblížení není podstatným porušením návodu k obsluze.
Nepřezkoumatelná je podle stěžovatele rovněž úvaha krajského soudu o natolik výrazném
překročení rychlosti, že ani přiblížení nemohlo mít vliv na kvalifikaci daného skutku, v rámci
níž krajský soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2 As 118/2012 – 40.
V případě tohoto rozsudku se však jednalo o velmi odlišný případ, v němž byla rychlost
překročena o 70 km/h, zatímco v posuzované věci pouze o 45 km/h.
[9] Stěžovatel dále poukázal na skutečnost, že měření bylo prováděno na značnou vzdálenost,
a proto zdánlivě malá změna velikosti měřeného vozidla na snímcích z měření mohla
představovat velké přiblížení. I kdyby přiblížení nemělo vliv na kvalifikaci přestupku, přesto není
v souladu se zákonem, aby byla stěžovateli za vinu kladena rychlost, kterou nejel, a bylo proto
nutné zjistit, jaký skutečný vliv mělo přiblížení na měření rychlosti. Pokud je žalobci kladeno
za vinu překročení rychlosti v míře, které se nedopustil, je takové rozhodnutí nezákonné. Odhady
krajského soudu nemají dostatečnou váhu k tomu, aby popřely skutečnost, že na fotografiích
stěžovatel prokazatelně přesně změřil, že k přiblížení došlo. Odkaz krajského soudu na rozsudek
NSS ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 27/2010 – 75, je nepřípadný, neboť se týká jiné otázky,
a to samotné zákonnosti měření na tomto principu. Závěr krajského soudu, že drobné přiblížení
je korigováno odečtením 3 % odchylky nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Tato
odchylka byla stanovena pro korekci vlivů provozních podmínek na přenos měření. Z návodu
k obsluze naproti tomu jasně vyplývá požadavek na to, aby v průběhu měření nedošlo
k přiblížení, který byl prokazatelně porušen. Podle stěžovatele tak je výstup z měření
nepoužitelným důkazem.
[10] Úvahy krajského soudu ohledně porušení zákazu dvojího přičítání považuje stěžovatel
za účelové a vnitřně rozporné, a tedy nepřezkoumatelné. Úvahy krajského soud jsou nepřípadné
také ve vztahu k námitce, v níž žalobce zpochybňoval prokázání závěru správního orgánu,
že v daném místě panuje vyšší hustota provozu. Tento závěr správní orgán přitom nijak
nezdůvodnil.
[11] Stěžovatel dále krajskému vytknul, že nevypořádal žalobní námitku, že výměra pokuty
je nezákonná a nepřezkoumatelná proto, že nebyla řádně zohledněna všechna zákonná kritéria.
[12] Závěrem stěžovatel namítl, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť
správní orgány ani krajský soud se nezabývaly tím, zda pozdější právní úprava (např. zákon
č. 250/2016 Sb.) není pro žalobce příznivější a zda tedy není na místě postupovat podle
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobce je přitom tato úprava příznivější
již proto, že zakotvuje nová zákonná kritéria pro výměru pokuty umožňující lepší individualizaci
sankce.
[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III.
Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů, kterou stěžovatel opakovaně vznášel v kasační stížnosti,
když namítal nepodloženost některých úvah a závěrů krajského soudu. Pokud by tato námitka
byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.
[17] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. července 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy však
nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem
je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4. 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[18] Nejvyšší správní soud konstatuje, že v tomto ohledu nelze považovat napadený rozsudek
krajského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Jak bude podrobněji uvedeno
níže, krajský soud se totiž v kasační stížností napadeném rozsudku vypořádal se všemi žalobními
námitkami vznesenými stěžovatelem a své úvahy a závěry řádně odůvodnil.
[19] Jelikož rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů,
Nejvyšší správní soud se zabýval meritorními námitkami stěžovatele.
[20] K námitce, v níž stěžovatel správním orgánům i krajskému soudu vytýká pochybení
při posouzení zavinění, obecně lze stěžovateli přisvědčit, že zavinění má být předmětem
dokazování a úvah správního orgánu. Podle §3 zákona o přestupcích však postačí
k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba
úmyslného zavinění. Nejvyšší správní soud má stejně jako krajský soud za to, že vzhledem
k tomu, že stěžovatel je řidičem s platným řidičským oprávněním, je nutné jej považovat za řádně
proškolenou osobu se znalostmi pravidel silničního provozu, tj. i rychlostních limitů. S ohledem
na jednání stěžovatele spočívající v překročení nejvyšší povolené rychlosti při řízení motorového
vozidla si proto musel být vědom možného ohrožení zákonem chráněných zájmů, jako
je ochrana života, zdraví či majetku účastníků dopravního provozu, tj. jednalo se o případ
vědomé nedbalosti ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, dle kterého přestupek
je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí.
[21] Argumentaci stěžovatele, že nebylo prokázáno, že by věděl, jakou rychlostí jede
(buď proto, že tachometr nefungoval správně, popř. proto, že se plně nevěnoval řízení), je třeba
odmítnout jako naprosto účelovou, a to i proto, že nelze připustit, aby se stěžovatel svého
protiprávního jednání jakkoli dovolával ve svůj prospěch. Jízda s nefunkčním tachometrem
by totiž představovala porušení povinnosti stanovené v §5 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu, dle kterého je řidič povinen užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené
zvláštním právním předpisem. Nejvyšší správní soud ostatně již v rozsudku ze dne 22. 10. 2009,
č. j. 1 As 73/2009 - 78, judikoval, že „řidič vozidla je v zásadě odpovědný za spáchání přestupku podle
smyslu §22 odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, i tehdy, pokud k překročení
maximální povolené rychlosti dojde za situace, kdy ve vozidle nefunguje rychloměr“. Nevěnovat se řízení
představuje porušení písm. b) téhož ustanovení, které řidiči ukládá věnovat se plně řízení vozidla
a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích. Stejně tak je účelová námitka
stěžovatele, že nevěděl, jakou rychlostí má v daném úseku jet, a to s ohledem na zásadu „neznalost
zákona neomlouvá“, přičemž podle §4 písm. b) zákona o silničním provozu, při účasti na provozu
na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních
komunikacích upravenými tímto zákonem.
[22] Správní orgány popsaly přestupkové jednání stěžovatele a konstatovaly,
že k odpovědnosti za přestupek v posuzované věci postačuje zavinění z nedbalosti, neboť zákon
v tomto případě nestanoví potřebu úmyslného zavinění. Proto Nejvyšší správní soud
v posuzované věci stejně jako krajský soud konstatování správního orgánu prvního stupně,
že po zhodnocení všech důkazů dospěl k závěru, že přestupek byl spáchán ve formě vědomé
nedbalosti za strohé, nicméně s přihlédnutím ke kontextu rozhodnutí a okolnostem případu
přezkoumatelné a postačující, a to i s ohledem na pasivitu stěžovatele v průběhu správního řízení.
[23] V posuzované věci hlídka Policie České republiky při měření rychlosti vozidla stěžovatele
pořídila z videozáznamu 4 fotografie. První v čase 10:01:10, s naměřenou rychlostí 139 km/h,
druhou v čase 10:01:15 s naměřenou rychlostí 140 km/h, třetí v čase 10:01:20 s naměřenou
rychlostí 140 km/h a čtvrtou v čase 10:01:26 s naměřenou rychlostí 118 km/h. Na prvních třech
fotografiích je vzdálenost vozidla stěžovatele přibližně stejná, neboť vozidlo stěžovatele
má na těchto fotografiích přibližně stejnou velikost, na čtvrté fotografii je patrné jisté přiblížení.
Správní orgán prvního stupně poukázal na skutečnost, že dle pokynu č. 4 ředitele služby dopravní
policie dopravního prezidia ČR ze dne 8. 8. 2006, se pro správní řízení pro objektivní hodnocení
přestupku překročení stanovených limitů rychlosti jízdy pořídí z videozáznamu tři fotografie.
První nejdříve po srovnání jízdy rychlosti obou vozidel, druhá po uplynutí 5 sekund, třetí
po uplynutí 10 sekund od první pořízené fotografie. Konstatoval dále, že měřící vozidlo a vozidlo
stěžovatele se po dobu měření pohybovala přibližně stejnou rychlostí a nacházela se od sebe
přibližně ve stejné vzdálenosti.
[24] První 3 fotografie tak podle Nejvyššího správního dokládají naměřenou rychlost
stěžovatele a představují důkaz, že se stěžovatel dopustil předmětného přestupku. S ohledem
na výše uvedený pokyn a videozáznam obsažený ve správním spise, je patrné, že čtvrtá fotografie
byla pořízena v situaci, kdy se vozidla začala k sobě přibližovat, neboť policejní hlídka
již započala se zastavováním vozidla stěžovatele. Čtvrtá fotografie tedy byla pořízena
až po ukončení měření rychlosti vozidla stěžovatele. Správní orgán prvního stupně při zjišťování
skutkového stavu vycházel pouze z prvních třech fotografií, čtvrtou fotografii jako důkaz vůbec
nepoužil a tato fotografie neměla žádný vliv na posouzení věci. Za této důkazní situace bylo zcela
nadbytečné, aby se správní orgán vyjádřil rovněž k čtvrté fotografii. Nelze proto v tomto jeho
postupu spatřovat nepřezkoumatelnost, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti. Na výše uvedené
okolnosti při pořízení čtvrté fotografie poukázal také krajský soud. Námitka stěžovatele,
že krajský soud nepodložil svůj závěr, že čtvrtá fotografie byla pořízena po měření, proto není
důvodná. Úvaha krajského soudu o tom, jak použitý rychloměr funguje, není nepodložená,
jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti, jelikož krajský soud poukázal na závěry uvedené
v rozsudku NSS ze dne 31. 1. 2011 č. j. 8 As 27/2010 – 75, v němž je způsob a princip měření
digitálním rychloměrem GESIG Travimo popsán.
[25] Odkaz krajského soudu na rozsudek ze dne 17. 12. 2013, č. j. 2 As 118/2012 – 40,
ve kterém Nejvyšší správní soud mimo jiné vyslovil, že „lidské oko je natolik dokonalým orgánem,
že by řidič policejného vozu měl být za standardních okolností schopen dodržet stejný odstup od sledovaného
vozidla“, považuje Nejvyšší správní soud za naprosto přiléhavý. Ve věci sp. zn. 2 As 118/2012
se jednalo o skutkově obdobný případ, neboť v něm byla rychlost měřena stejným způsobem
jako v posuzované věci. Na tomto závěru nic nemění poukaz stěžovatele na skutečnost,
že v nyní posuzované věci byla nejvyšší povolená rychlost překročena v menší míře, než ve věci
sp. zn. 2 As 118/2012.
[26] Ze samotné podstaty měření rychloměrem GESIG Travimo, který měří rychlost měřícího
vozidla, nikoli vozidla měřeného, je zřejmé, že jinak, než přiblížením měřícího a měřeného
vozidla na bezpečnou vzdálenost umožňující změření rychlosti a udržení této vzdálenosti
po dobu měření, ani postupovat nelze. Z povahy věci tato vzdálenost nebude po celou dobu
měření naprosto stejná a neměnná. Při rychlostech, jakými jezdí dnešní automobily, a intenzitě
dopravy to není možné. Požadavek na to, aby v průběhu měření byla vzdálenost mezi vozidly
konstantní, proto nelze vykládat absolutně, jak to činí stěžovatel. Pro to, aby bylo možné
z výsledku takového měření vycházet, proto postačuje, pokud nedojde k zásadnímu přiblížení
či vzdálení vozidel patrnému z pořízených fotografií či záznamu. Tak tomu bylo i v posuzované
věci, což dokládají i malé rozdíly v referenčních bodech na pořízených fotografiích, na které
poukazoval stěžovatel a kterými dokládal, že k přiblížení došlo. Ve shodě s krajským soudem
zdejší soud konstatuje, že tyto nepatrné odchylky jsou přípustné, neboť je nutno počítat s určitým
zkreslením daným například úhlem snímacího zařízení, rovinou scény, nižším rozlišením
fotodokumentace a kvalitou její reprodukce. Nejvyšší správní soud nicméně připouští, že velikost
těchto referenčních bodů nasvědčuje tomu, že k určitému přiblížení došlo. Z videozáznamu
je však zřejmé, že vzdálenost mezi vozidly byla v průběhu měření v podstatě konstantní
a k přiblížení vozidel v průběhu měření došlo pouze v nepatrné míře. Nejvyšší správní soud
se proto plně ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že z videozáznamu o průběhu měření
rychlosti je patrné, že mezi vozidly byl zachován konstantní odstup. Nemá proto ani význam
se zabývat tvrzením stěžovatele, že zdánlivě malá změna velikosti měřeného vozidla na snímcích
z měření mohla představovat velké přiblížení v důsledku toho, že měření bylo prováděno
na značnou vzdálenost.
[27] S přihlédnutím k výše popsané podstatě provedeného měření považuje Nejvyšší správní
soud za opodstatněný, správný a přiléhavý závěr krajského soudu, že okem nepostřehnutelné
přiblížení představuje přípustnou odchylku a že v situaci, kdy stěžovatel překročil nejvyšší
povolenou rychlost o 45 km/h, nemůže okem nepozorovatelná odchylka mezi počáteční
a konečnou vzdáleností vozidel mít vliv na závěr o vině stěžovatele. Ve shodě s krajským soudem
Nejvyšší správní soud konstatuje, že drobné, okem nepostřehnutelné přiblížení, je plně
korigováno odečtením 3 % odchylky. Důvodná proto není ani námitka stěžovatele,
že mu je kladeno za vinu překročení rychlosti v míře, které se nedopustil. K upozornění
stěžovatele, že tato odchylka byla stanovena pro korekci vlivů provozních podmínek na přenos
měření, Nejvyšší správní soud konstatuje, že tyto vlivy jsou dány i při měření rychloměrem
GESIG Travimo.
[28] Za situace, kdy při měření rychlosti nedošlo k pochybení, jelikož mezi vozidly v průběhu
měření byla udržována konstantní vzdálenost a kdy ze záznamu o měření a fotodokumentace
vyplývá, že stěžovatel překročil nejvyšší povolenou rychlost o naměřenou hodnotu, postupoval
krajský soud správně, když pro nadbytečnost neprováděl jako důkaz návod k obsluze použitého
rychloměru. Za této situace sice konstatování krajského soudu, že měření bylo provedeno
v souladu s návodem, nemá přímou oporu ve spisovém materiálu, neboť v soudním ani správním
spise se předmětný návod nenachází. Tato dílčí nepřesnost však nezpůsobuje vadu rozsudku
krajského soudu spočívající v nepřezkoumatelnosti, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti, neboť
nezpochybňuje jinými důvody a argumentací řádně, podrobně a logicky zdůvodněný závěr
o správnosti měření skutečné rychlosti motorového vozidla stěžovatele. Navíc lze odůvodněně
předpokládat, že pokyn k udržování konstantní vzdálenosti mezi vozidly se v návodu nachází,
stejně jako tomu je ve zmíněném pokynu Policie České republiky, neboť se jedná o základní
podmínku k tomu, aby bylo možné vůbec měření tímto způsobem provést. Poukaz stěžovatele
na rozsudek NSS ze dne 1. 2. 2017, č. j. 9 As 102/2016 – 50, není relevantní, neboť v této věci
se jednalo o odlišný případ, kdy „ve vztahu k návodu obsluze krajský soud pouze provedl části návodu,
které mu byly zaslány společně s žalobou, avšak nijak se již nezabýval samotnými námitkami, že správní orgán
měl provést návod k obsluze jako důkaz, ani tento důkazní návrh řádně nevypořádal a námitkou,
že je nepodložené, že fotografie z měření nevznikne, pokud rychloměr neměří správně.“
[29] Důvodná není ani výtka stěžovatele, že krajský soud nepřípadně odkázal na rozsudek NSS
ze dne 31. 1. 2011, č. j. 8 As 27/2010 – 75. Krajský soud totiž z tohoto rozsudku při posouzení
věci nevycházel. Uvedl k němu pouze, že si jej vyhledal, neboť jej stěžovatel v žalobě citoval,
avšak stěžovatelem citovaný text se v tomto rozsudku nenachází.
[30] Úvahy krajského soudu ohledně porušení zákazu dvojího přičítání sice nejsou příliš
propracované a exaktně odůvodněné, je z nich nicméně zřejmé, že s ohledem na kontext
rozhodnutí správního orgánu krajský soud dospěl k závěru, že k porušení zásady dvojího přičítání
nedošlo a že rozhodnutí správního orgánu obstojí i z hlediska hodnocení závažnosti přestupku,
neboť obsahuje úvahy také v tomto směru. Stěžovatel i v kasační stížnosti zdůraznil, že porušení
zákazu dvojího přičítání spatřuje v tom, že se správní orgán v rámci úvah o závažnosti přestupku
zabýval samotným znakem daného přestupku, tj. obecnou závažností překročení rychlosti.
K zásadě zákazu dvojího přičítání Nejvyšší správní soud konstatoval např. v rozsudku ze dne
6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52, že „tato zásada spočívá v tom, že k okolnosti, která tvoří zákonný
znak skutkové podstaty správního deliktu, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující či přitěžující v úvaze
při ukládání sankce. Jednu a tutéž skutečnost, která je dána v intenzitě nezbytné pro naplnění určitého
zákonného znaku skutkové podstaty konkrétního porušení právní povinnosti, nelze současně hodnotit jako
okolnost obecně polehčující či obecně přitěžující.“
[31] Zákon o přestupcích v §12 odst. 1 jasně stanoví, že „[p]ři určení druhu sankce a její výměry
se přihlédne k závažnosti přestupku…“ Pod závažností přestupku je podle Nejvyššího správního
soudu třeba mimo jiné rozumět intenzitu, jakou jednání pachatele naplnilo skutkovou podstatu
daného přestupku. V posuzované věci byla rychlost naměřená stěžovateli v horní hranici rozsahu
skutkové podstaty, neboť stěžovatel překročil nejvyšší povolenou rychlost o 45 km/h, přičemž
pro naplnění skutkové podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním
provozu postačuje překročení pouze o 30 km/h. Překročení o 50 km/h již představuje naplnění
závažnější skutkové podstaty uvedené v §125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním
provozu. Pokud tedy správní orgán prvního stupně uvedl, že při ukládání sankce přihlédl
v neprospěch stěžovatele k výši naměřené rychlosti, která se přibližovala horní hranici rozsahu
stanoveného pro tento přestupek, pak zcela v souladu s naposledy uvedeným ustanovením
zákona o přestupcích zohlednil vyšší intenzitu přestupku stěžovatele. Nejvyšší správní
soud v této souvislosti pro úplnost poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1124/2015, v němž Nejvyšší soud judikoval, že „je-li např. podle §138
odst. 1 tr. zákoníku značnou škodou již škoda dosahující částky ve výši nejméně 500 000 Kč, bude namístě
vyjádřit způsobení škody ve výši několikanásobně přesahují tuto hranici značné škody přísnějším trestem,
byť jde stále o tutéž kategorii škody, i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Při jinak stejných
okolnostech bude v tomto případě rozdíl ve společenské škodlivosti a závažnosti činu, způsobí-li pachatel trestného
činu škodu ve výši 500 000 Kč anebo několikanásobně vyšší. Proto by zde nešlo o rozpor se zásadou zákazu
dvojího přičítání téže okolnosti, jestliže při druhé variantě výše škody bude soud hodnotit její způsobení ještě jako
přitěžující okolnost podle §42 písm. k) tr. zákoníku.“
[32] Stěžovatel přestupek spáchal na silnici první třídy. Krajský soud výstižně konstatoval,
že na pozemní komunikaci této třídy lze důvodně předpokládat zvýšenou hustotu provozu,
neboť se jedná o jednu z hlavních dopravních tepen, a vycházel z předpokladu, že správnímu
orgánu bude obecně znám stupeň provozu na hlavních tazích v jeho správním obvodu v mezích
jeho vlastní odborné znalosti. Tyto úvahy krajského soudu považuje zdejší soud za logické,
správné a přiléhavé, nikoli nepřípadné, jak tvrdí stěžovatel v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud dodává, že vyšší intenzitu dopravy na předmětné komunikaci nebylo třeba podrobně
zjišťovat či zdůvodňovat. Ostatně vyšší intenzita dopravy je patrná i z videozáznamu obsaženého
ve správním spise, na jehož konci je vidět několik vozidel ve stejném směru i v protisměru.
[33] Krajský soud poukázal na úvahy správního orgánu ve vztahu k závažnosti přestupku,
způsobu jeho spáchání a osobě stěžovatele, v nichž správní orgán zhodnotil míru rizika ohrožení
zákonem chráněným zájmů, osobnost stěžovatele, okolnosti a intenzitu jeho přestupkového
jednání a dospěl k závěru, že správní orgán dostatečným a přezkoumatelným způsobem
zdůvodnil uložení sankce za přestupek v dané výši. S tímto závěrem krajského soudu se Nejvyšší
správní soud plně ztotožňuje a konstatuje, že správní orgán postupoval v souladu s §12 odst. 1
zákona o přestupcích, které mu ukládá při určení druhu sankce a její výměry přihlédnout
k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem,
za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele. Krajský soud
se tedy vypořádal s žalobní námitkou, že výměra pokuty je nezákonná a nepřezkoumatelná proto,
že nebyla řádně zohledněna všechna zákonná kritéria.
[34] Závěrem stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces spočívající
v tom, že správní orgány ani krajský soud se nezabývaly tím, zda pozdější právní úprava
(např. zákon č. 250/2016 Sb.) není pro žalobce příznivější a zda tedy není na místě postupovat
podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
[35] K této námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že stěžovatel
se porušením §18 odst. 3 zákona o silničním provozu dopustil přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bod 3 téhož zákona, za který mu byla uložena sankce podle §125c odst. 4 písm. e)
tohoto zákona. V obsahu těchto ustanovení silničního zákona k žádné změně nedošlo,
resp. došlo pouze k tomu, že od 20. 2. 2016 je ustanovení §125c odst. 4 písm. e) zákona
o silničním provozu označeno jako §125c odst. 5 písm. f) tohoto zákona. Ve vztahu
k předmětným ustanovením zákona o silničním provozu proto nepřipadá vůbec v úvahu aplikace
zásady použití pozdější příznivější právní úpravy zakotvené v čl. 40 odst. 6 Listiny základních
práv a svobod a provedené §7 odst. 1 zákona o přestupcích, resp. §2 odst. 1 zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.
[36] K poukazu stěžovatele na zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich Nejvyšší
správní soud uvádí, že tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017. Téhož dne byl zároveň podle
§113 bodu 1 tohoto zákona zrušen zákon o přestupcích. Správní orgány tedy uvedenou zásadu
ani aplikovat nemohly, neboť rozhodnutí žalovaného nabylo právní moci již dne 14. 4. 2016.
K uvedené legislativní změně došlo v průběhu řízení před krajským soudem, který ve věci
rozhodl dne 30. 8. 2017. V posuzované věci tak došlo k situaci, kdy krajský soud rozhodoval
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu o vině a trestu za přestupek v situaci,
kdy zákon, kterého bylo použito, byl po právní moci správního rozhodnutí zrušen. V takové
situaci je krajský soud povinen, jak vyslovil rozšířený senát v usnesení ze dne 16. 11. 2016,
č. j. 5 As 104/2013 – 46, přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod, podle nějž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy,
která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější.
[37] Zákon č. 250/2016 Sb. v §37 podrobněji vymezuje kritéria pro určení druhu a výměry
správního trestu (přestupku). Tato kritéria jsou stejně jako v zákoně o přestupcích upravena
demonstrativním výčtem a zahrnují kritéria uvedená v §12 odst. 1 zákona o přestupcích.
Za situace, kdy ustanovení zákona o silničním provozu stanovící trestnost a výši sankce zůstala
nezměněna a zákon č. 250/2016 Sb. pouze podrobnějším způsobem vymezuje kritéria
pro uložení pokuty, Nejvyšší správní soud uzavírá, že zde není pozdější právní úprava
pro stěžovatele výhodnější. Nebylo proto ani nutné, aby se krajský soud zabýval případným
použitím pozdější příznivější právní úpravy.
IV.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[38] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[39] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2017
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu