ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1124.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1124/2015-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2016 o dovolání, které podal obviněný V. R ., roz. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 To 2/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 19/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 46 T 19/2013, byl obviněný V. R. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu podvodu podle §21 odst. 1 a §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), třemi trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), a trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. až V. ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, k jehož výkonu byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody způsobené trestnými činy.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný V. R. a poškozená Z. L. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 5 To 2/2015. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněných výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně odsoudil obviněného podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Týmž rozsudkem pak odvolací soud podle §256 tr. řádu zamítl odvolání poškozené jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný V. R. podal prostřednictvím svého obhájce dne 23. 7. 2015 proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které doplnil podáními ze dne 28. 7. 2015 a ze dne 12. 11. 2015. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu a vytkl v něm jednak obecně nenaplnění všech pojmových znaků posuzovaných trestných činů, a to zejména nesprávné hodnocení otázky protiprávnosti jednání, zavinění a příčinné souvislosti, a jednak tzv. extrémní nesoulad skutkových závěrů s provedenými důkazy a porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv, zejména nedodržení pravidla „in dubio pro reo“, čímž mělo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný rovněž namítl porušení práva na řádnou obhajobu a na nestranné posouzení věci a vyslovil nesouhlas se soudy nižších stupňů, pokud odmítly jeho návrh na doplnění dokazování.
5. Jak dále obviněný ve svém dovolání zdůraznil, rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou založena pouze na důkazech svědčících v jeho neprospěch, přičemž důkazy v jeho prospěch nebyly provedeny vůbec nebo je soudy nevzaly v úvahu. Obviněný zde vytkl, že nebyl proveden výslech JUDr. M. V., notářky, která ověřovala podpis poškozené Z. L. na kupní smlouvě, a že nebyl proveden důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 223/2010. Podle názoru obviněného soudy v předchozím řízení nesprávně hodnotily důkazy, protože soud prvního stupně zpochybňoval svědky a další důkazy předložené obviněným, přičemž byl ustanoven stejný znalec pro vypracování znaleckého posudku jak na osobu obviněného, tak na osoby poškozených. Obviněný poukázal i na manipulaci s důkazem, a to s odborným vyjádřením ohledně potvrzení o převzetí finanční částky poškozeným Ing. V. K., a na rozpory při hodnocení tohoto důkazu. Ohledně téhož skutku pak podle obviněného není zřejmé, kdo je vlastníkem pohledávky vůči němu, jakým jednáním měl obviněný uvést v omyl poškozeného Ing. V. K. a z jakého jednání je zřejmé, že nesplní svůj závazek, když u skutku popsaného pod bodem V. ve výroku o vině soud prvního stupně podrobně vyjmenovává, jakými finančními prostředky obviněný v období splatnosti půjček disponoval. Obviněný též odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož nelze považovat za trestný čin podvodu, pokud překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek z půjčky, vznikly teprve po uzavření smlouvy o půjčce a v době uzavření této smlouvy je dlužník nemohl předvídat, když jinak byl schopen splnit závazek, nebo jestliže byl schopen vrátit peníze ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů odkládal jejich vrácení nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit. V případě poškozené A. J. podle názoru obviněného byla zcela opomenuta skutečnost, že poškozená musela být informována o změně vlastnictví k bytu již v roce 2009 příslušným katastrálním úřadem, a nikoliv až v září 2011, kdy jí byla doručena výzva finančního úřadu k podání daňového přiznání k darovací dani. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod body IV./1. až IV./6. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně podle obviněného bylo provedenými důkazy prokázáno, že naopak poškozený L. V. dluží finanční prostředky obviněnému, případně jeho manželce E. R. Pokud jde o poškozeného D. K., obviněný ve svém dovolání zpochybnil jeho věrohodnost i skutkové závěry, k nimž po hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně, a vytkl také neprovedení důkazu spisem Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci vedené pod sp. zn. 17 C 79/2010.
6. Obviněný v podaném dovolání poukázal také na porušení principu použití trestní represe jako „ultima ratio“, protože podle jeho mínění instituty civilního práva mohou lépe ochránit poškozené, a trestněprávní ochrana tak v tomto případě není na místě, přičemž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012.
7. Dále obviněný v doplnění dovolání zpochybnil výši způsobené škody ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body I., III. a V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Ke skutku popsanému pod bodem I. obviněný konkrétně namítal, že nebyla správně stanovena výše škody, když částka ve výši 11 171 960 Kč zjištěná na základě znaleckého posudku odpovídá hodnotě tří nemovitostí, a to domu č. p. …, zahrady parc. č. … a pozemku pod domem parc. č. .... Předmětem převodu na základě kupní smlouvy a návrhu na vklad však byly pouze dům a zahrada, nikoliv pozemek pod domem. Kupní cena sjednaná ve výši 7 000 000 Kč tak podle obviněného nebyla nepřiměřená a závazek uhradit částku ve výši 6 000 000 Kč kupující E. R. doposud nesplnila jen proto, že poškozená Z. L. podala civilní žalobu, a tudíž došlo k přerušení řízení u katastrálního úřadu o převodu vlastnického práva na kupující. Z tohoto důvodu tedy částku ve výši 6 000 000 Kč nelze podle obviněného zahrnovat do výše způsobené škody a není ani možné dovozovat úmysl obviněného k celkové škodě ve výši 11 171 960 Kč. Nesprávné stanovení škody pak mělo podle tvrzení obviněného nepříznivý vliv na stanovení výše trestu. Stejně tak nesprávnou výši škody obviněný namítal i ke skutku uvedenému pod bodem III. ve výroku o vině, když škoda ve výši 2 200 000 Kč byla stanovena na základě znaleckého posudku bez přihlédnutí k zatížení nemovitosti věcným břemenem ve prospěch poškozené A. J., v důsledku čehož byla hodnota nemovitosti logicky nižší a odpovídala kupní ceně ve výši 1 890 000 Kč, za kterou obviněný prodal tuto nemovitost. Konečně pokud jde o skutek popsaný pod bodem V. ve výroku o vině, obviněný nesouhlasí se zahrnutím částek ve výši 1 890 000 Kč a ve výši 946 548 Kč do výše škody způsobené obviněným poškozené obchodní společnosti SAZKA, a. s. Ohledně částky ve výši 1 890 000 Kč obviněný argumentoval porušením principu zákazu dvojího přičítání škodlivého následku, k částce ve výši 946 568 Kč pak obviněný namítal, že tato byla uhrazena exekutorovi, takže možnost poškození věřitele připadalo v úvahu pouze ohledně částky ve výši 1 398 348 Kč.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, buď aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a podle §265l tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující a aby zprostil obviněného obžaloby. Dále obviněný navrhl, „aby mu byly uhrazeny náklady řízení“.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného V. R. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je dovolání obviněného zjevně neopodstatněné, neboť obviněný v něm sice namítal nesprávnost právního posouzení svého jednání, avšak v této souvislosti obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že neopřely závěr o jeho vině o dostatek skutkových zjištění, z nichž by bylo zřejmé, že se posuzované skutky staly, popřípadě že je lze takto právně posoudit. Přitom tak obviněný učinil na podkladě podstatných výhrad jak k rozsahu prováděného dokazování, tak i ke způsobu jeho vyhodnocení. Jak dále státní zástupkyně zdůraznila, v daném případě nebylo možno dospět ani k závěru, že by se skutkové a právní závěry soudů nižších stupňů nacházely v namítaném tzv. extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování, když soud prvního stupně založil svá skutková zjištění, jakož i právní závěry z nich plynoucí, na pečlivém, přesvědčivém, a tím i transparentním způsobu vyhodnocení provedených důkazů, přičemž svůj hodnotící postup také náležitě odůvodnil. To ostatně potvrdil i odvolací soud v rámci jím prováděného přezkumného řízení. Následně se státní zástupkyně podrobně vyjádřila k jednotlivým skutkům, neboť obviněný napadl pouze obecně objektivní a subjektivní stránku spáchaných trestných činů.
10. Pokud jde o konkrétní námitku obviněného vytýkající neprovedení jím navrhovaného důkazu, a to výslechu notářky JUDr. M. V., podle státní zástupkyně okolnosti úkonu prováděného u této notářky se týkaly výlučně otázky ověření pravosti podpisu poškozené Z. L. na uzavřené kupní smlouvě, nikoli okolností, které by se vztahovaly k povaze a předmětu tohoto úkonu, byť by se bez tohoto nemohl stát formálně perfektním. Navrhovaný důkaz by tak nemohl nikterak osvětlit okolnosti jednání obviněného. Tyto okolnosti by podle názoru státní zástupkyně nemohlo osvětlit ani připojení spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 223/2010. Rovněž námitka obviněného ohledně doby, v níž se poškozená A. J. dozvěděla o škodě způsobené na jejím majetku, nehrála podle státní zástupkyně podstatnou roli a nemohla zpochybnit rozhodný skutkový stav věci ve vztahu k této poškozené. K další námitce obviněného týkající se skutku uvedeného pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, že ze skutkové věty není zřejmé, jakým způsobem měl obviněný uvést v omyl poškozeného Ing. V. K., a z jakého jeho jednání plyne závěr, že obviněný nesplní svůj závazek, státní zástupkyně uvedla následující. Jak vyplývá z popisu skutkových okolností, obviněný vylákal od poškozeného obě částky v celkové výši 750 000 Kč pod různými záminkami, které nebyly pravdivé, což platí též o příslibu obviněného, podle něhož měl vrátit půjčené peníze poškozenému v dohodnutých termínech. Vědomí obviněného, že tak nebude moci učinit, je podle státní zástupkyně patrné zejména z toho, že si ještě asi 1 měsíc před uplynutím splatnosti prvního dluhu ve výši 400 000 Kč půjčil od poškozeného další částku ve výši 350 000 Kč, aniž by mu cokoliv uhradil z první půjčky. Jak je přitom zjevné, obviněný uhradil dlužnou částku ve výši 35 000 Kč poškozenému zcela evidentně jen za účelem uklidnění situace, a to v reakci na sdělení poškozeného, že podá na obviněného trestní oznámení. Státní zástupkyně nepřisvědčila ani tvrzení obviněného, podle něhož měl finanční prostředky na vrácení půjčených peněz, když disponoval finanční částkou zmíněnou v souvislosti se skutkem popsaným pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku prvního stupně. Obviněný totiž opomenul svou povinnost uhradit částku ve výši 10 000 000 Kč vůči obchodní společnosti SAZKA, a. s. Pokud ve vztahu k tomuto skutku obviněný poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000, podle státní zástupkyně se zde toto rozhodnutí nemůže uplatnit, zejména když se obviněný nezmínil ve svém dovolání o žádných překážkách, které by mu bránily v úhradě dluhu a které by vznikly až po uzavření smlouvy o půjčce peněz, přičemž jeho finanční schopnost nelze dovozovat ani z budoucí nejisté okolnosti v podobě investic do zděděných pozemků na území Slovenské republiky. Konečně státní zástupkyně odmítla i námitku obviněného, že mu nebylo jasné, z jakého právního titulu vymáhá pohledávku poškozený svým jménem, když podle mandátní smlouvy byla tato postoupena obchodní společnosti JP Consulting Service, s. r. o. Ke způsobení škodlivého následku totiž došlo v červnu 2008 a k uzavření namítané mandátní smlouvy až v květnu 2009, přičemž poškozený dostatečně objasnil postavení obchodní společnosti Pražský Finap, s. r. o., jako mandanta. Ve vztahu ke skutkům uvedeným pod body IV./1. až IV./6. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně státní zástupkyně uvedla, že obviněným vznesená námitka neprůkaznosti skutku, včetně jeho úmyslu nevrátit vypůjčené peníze, není způsobilá k věcnému projednání, neboť má skutkovou povahu a v návaznosti na to zde není ani reálná potřeba doplnění důkazního stavu věci spisem Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci vedené pod sp. zn. 19 C 223/2010. Obviněný dále podle státní zástupkyně zcela nekvalifikovaným způsobem zpochybnil správnost posouzení skutku uvedeného pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, když pouze v obecné rovině a bez podpory jakékoliv věcné argumentace namítal neprokázání objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele.
11. Státní zástupkyně se vyjádřila i k námitce obviněného, podle níž poškození zcela nevhodně nahrazují civilněprávní instituty použitím prostředků trestního práva. Obviněný v tomto směru vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, které se však týká skutkově odlišného případu a nelze je v jeho případě použít. Obviněný vystupoval ve vztahu k poškozeným z pozice úspěšného realitního makléře pohybujícího se na trhu s nemovitostmi, na což odkazoval v souvislosti s tvrzenými přísliby zhodnocení zapůjčených finančních prostředků, o kterých si poškození nemohli zjistit a ověřit žádné podstatné informace, na jejichž podkladě by se mohli odpovědně rozhodnout, zda budou akceptovat nabízenou finanční investici s jejím případným zhodnocením. Obviněnému tak nelze přisvědčit, pokud namítal porušení principu spočívajícího v použití trestního práva jako „ultima ratio“. Podle názoru státní zástupkyně překážkou pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného rozhodně není ani skutečnost, že původní vztah mezi obviněným a poškozenými byl soukromoprávní povahy. Rozhodující totiž je, že tento vztah byl naplněn takovým způsobem, s nímž trestní zákon spojuje trestnost jeho činu.
12. Podle státní zástupkyně tedy ve výše zmíněném rozsahu odůvodnění dovolání obviněného není jím namítaná nesprávnost právního posouzení spáchaných skutků věcně založena na hmotně právních důvodech ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
13. Nejvyšší soud obdržel dne 8. 12. 2015 repliku obviněného V. R. ze dne 7. 12. 2015 k vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání. Nejvyšší soud se seznámil s obsahem této repliky, obviněný v ní však neuvádí žádné nové skutečnosti nad rámec svých předchozích podání, jejichž obsah je popsán výše. Obviněný současně zaslal Nejvyššímu soudu prostřednictvím svého obhájce spolu s replikou i žádost o přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
IV./A Obecná východiska
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný V. R. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 2 písm. a) až k) tr. řádu.
16. K výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný věcný podklad pro právní závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
17. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval obecnou námitkou obviněného V. R., kterou zpochybnil náležité objasnění objektivní i subjektivní stránky pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu a trestných činů podvodů a poškozování věřitele, kterými byl uznán vinným skutky uvedenými pod body I. až V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Tato námitka sice zčásti formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť ji obviněný založil též na polemice se skutkovými zjištěními.
IV./B K trestným činům podvodu
18. Nejvyšší soud zde připomíná, že trestného činu podvodu se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v „podvodném jednání“, tj. v uvedení jiného v omyl nebo ve využití jeho omylu, popřípadě v zamlčení podstatných skutečností, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá žádnou představu o důležité okolnosti nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení jeho nebo jiné osoby. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Často je poškozený uváděn v omyl ohledně platební schopnosti dlužníka či o možnosti zaplatit cenu za vylákané služby či zboží, anebo v případě půjčky o schopnosti dlužníka splácet takovou půjčku (viz rozhodnutí pod č. 15/1969 a č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr.). Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jediným. Jde v podstatě o kauzální nexus, který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností u podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (viz rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). O podvod však jde i v případě, pokud by podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by se mýlil. Škodou na cizím majetku je pak újma majetkové povahy. Došlo-li podvodným vylákáním peněz od poškozeného již k dokonání trestného činu podvodu, je způsobenou škodou celá vylákaná peněžitá částka bez ohledu na to, zda pachatel později vrátí vylákané peníze nebo jejich část poškozenému. Takové vrácení peněz je třeba považovat jen za náhradu způsobené škody nebo její části (viz rozhodnutí pod č. 32/2004-II. Sb. rozh. tr.). Dosáhl-li však věřitel alespoň částečného uspokojení své pohledávky, má to význam z hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek (účinek) ve formě škody na majetku nejméně v částce 5 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Přitom v posuzovaném případě měl obviněný V. R. skutkem uvedeným pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně v úmyslu způsobit škodu velkého rozsahu, kterou se rozumí škoda ve výši nejméně 5 000 000 Kč, a skutky uvedenými pod body II. až IV. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný způsobil značnou škodu, kterou se rozumí škoda ve výši nejméně 500 000 Kč. Na základě těchto skutečností tedy obviněný naplnil kvalifikované skutkové podstaty trestných činů podvodu, resp. zčásti pokusu takového trestného činu. Dalším znakem objektivní stránky trestného činu podvodu je obohacení, jímž se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Výše získaného obohacení se pak nemusí shodovat s výší škody způsobené poškozenému (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052 a 2053, 2055 až 2057).
19. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaných trestných činů, k jejich spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se v tomto případě vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu vypůjčené věci určené podle druhu, zejména peníze, buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, anebo jednal alespoň s vědomím, že věci určené podle druhu, zejména peníze, nebude moci vrátit ve smluvené lhůtě a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2058). Výše uvedené se uplatní shodně jednak v případě podvodu kvalifikovaného podle §209 tr. zákoníku a jednak v případě podvodu kvalifikovaného podle §250 tr. zák.
20. Jak je přitom patrné mimo jiné z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění, obviněný V. R. si získal důvěru poškozené Z. L. a pod záminkou podpisu dokumentů zcela odlišného obsahu, než které jí dal podepsat, od ní vylákal podpisy na kupní smlouvě, čestném prohlášení a návrhu na vklad do katastru nemovitostí k prodeji jejích nemovitostí v P. 6 – B., přičemž k dokonání trestného činu v tomto případě nedošlo jenom díky upozornění poškozené cizí osobou. O naplnění všech znaků skutkové podstaty pokusu posuzovaného trestného činu, včetně úmyslného zavinění obviněného, tedy není pochyb.
21. Stejně tak z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z následného odůvodnění vyplývá, že obviněný se dopustil vůči poškozené A. J. podvodného jednání, když ji uvedl v omyl při podepisování dokumentu, o jejímž obsahu jí sdělil zcela nepravdivé informace, a poškozená tak v důvěře k obviněnému podepsala dokument – kupní smlouvu o prodeji jejího bytu. Tímto jednáním obviněný způsobil poškozené škodu ve výši minimálně 2 200 000 Kč, což je hodnota předmětného bytu stanovená odborným vyjádřením. Jestliže obviněný ve svém dovolání zpochybnil dobu, kdy se poškozená dozvěděla o škodě způsobené na jejím majetku, nemá to žádný význam ani to nezpochybňuje skutková zjištění a právní závěry soudů nižších stupňů, z nichž se dovozuje trestní odpovědnost obviněného. Poškozená se dozvěděla o podvodném jednání obviněného až v souvislosti s výzvou příslušného finančního úřadu k podání daňového přiznání k darovací dani, což lze předpokládat zejména ze skutečnosti, že nadále užívala daný byt i po převodu jejího vlastnického práva k němu na osobu M. H., a to z důvodu zřízení věcného břemene na dobu dožití poškozené, a dále z toho, že kupující byl vázán ustanovením kupní smlouvy, podle něhož nesměl poškozenou nijak kontaktovat a měl jednat pouze prostřednictvím obviněného jako prodávajícího. Ani v tomto případě tedy není pochyb o naplnění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu podvodu včetně úmyslného zavinění obviněného, přičemž způsob spáchání tohoto skutku je do značné míry obdobný jako u trestného činu týkajícího se poškozené Z. L.
22. Rozhodná skutková zjištění popsaná pod bodem II. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedená v jeho odůvodnění pak svědčí o tom, že obviněný V. R. uvedl v omyl také poškozeného Ing. V. K., a to postupným vylákáním finančních prostředků za účelem půjčky pod smyšlenou záminkou. V prvním případě šlo o částku ve výši 400 000 Kč vylákanou za účelem investice do pozemků a v druhém případě o částku ve výši 350 000 Kč vylákanou za účelem kompenzace ztrát švagra obviněného z podnikání. Jak je i zde z jednání obviněného zřejmé, neměl v úmyslu vrátit tyto finanční prostředky poškozenému, když především neměl ani žádné zdroje, z nichž by to bylo možné učinit. Tímto jednáním obviněného byla způsobena poškozenému škoda ve výši 750 000 Kč, přičemž obviněný do dnešního dne z této částky vrátil poškozenému pouze 35 000 Kč. Pokud obviněný argumentoval tím, že disponoval částkou ve výši 4 234 896 Kč, jak bylo konstatováno ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a měl tedy finanční prostředky k vrácení půjčky, zcela opomenul skutečnost, že je povinen uhradit obchodní společnosti SAZKA, a. s., ještě částku ve výši 7 195 500 Kč, a není tak v žádném případě schopen dostát všem svým závazkům. Finanční schopnost obviněného pak nelze dovozovat ani z budoucí nejisté okolnosti v podobě investic do zděděných pozemků na území Slovenské republiky. Ani argumentace obviněného odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000, uveřejněný pod č. 38/2001 Sb. rozh. tr., nemůže v tomto případě obstát, protože citované rozhodnutí se týká situace, v níž dlužníkovi bránily splnit jeho dluh z půjčky peněz překážky vzniklé dodatečně až po uzavření smlouvy o půjčce peněz. Obviněný ovšem v předchozím řízení ani ve svém dovolání nepoukazoval na žádné překážky, které by mu bránily v úhradě dluhu a které by vznikly až po uzavření smlouvy o půjčce peněz. I zde tedy obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty posuzovaného trestného činu podvodu, přičemž jeho úmyslné jednání bylo v příčinné souvislosti se způsobenou škodou.
23. Rovněž v případech popsaných pod body IV./1. až IV./6. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v jeho odůvodnění obviněný nepochybně naplnil všechny znaky trestného činu podvodu, když svým jednáním postupně vylákal finanční prostředky pod smyšlenými záminkami půjček či investic od poškozených L. V., D. K. a I. M. Úmysl obviněného nevrátit finanční prostředky je také v uvedených případech zřejmý již od počátku, neboť neměl žádné zdroje, z nichž by mohl zaplatit své dluhy. Obviněný takto způsobil poškozeným škodu v celkové výši 1 050 000 Kč, přičemž zde jde o pokračující trestný čin, neboť byla naplněna všechna kritéria uvedená v §89 odst. 3 tr. zák., když jednotlivé dílčí útoky obviněného vůči jednotlivým poškozeným byly vedeny jednotným záměrem, naplnily skutkovou podstatu stejného trestného činu a byly spojeny stejným způsobem provedení, souvislostí v předmětu útoku a též blízkou časovou souvislostí. Soud prvního stupně také náležitě objasnil, proč uvěřil výpovědím poškozených, zejména když tito po celou dobu trestního řízení vypovídali shodně. Pokud jde o tvrzení obviněného, že naopak poškozený L. V. dlužil peníze obviněnému, resp. jeho manželce E. R., Nejvyšší soud poukazuje na svědeckou výpověď tohoto poškozeného podpořenou i výpověďmi dalších svědků, kteří potvrdili poskytnutí půjčky i její účel, a uznáním dluhu. Soud prvního stupně si byl vědom výhrad znalců k osobě poškozeného D. K., avšak v tomto případě nic nesvědčilo o tom, že by výpověď poškozeného byla v zásadních okolnostech zkreslována, a vyjádřil se i k námitce obviněného, resp. jeho obhájce, podle něhož mu nebyl poskytnut dostatečný prostor ke kladení dotazů při výslechu posledně jmenovaného poškozeného, protože jeho výslech byl na doporučení znalců proveden mimo hlavní líčení.
IV./C K trestnému činu poškozování věřitele
24. Pokud jde o trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák., dopustil se ho ten, kdo i jen částečně zmařil uspokojení svého věřitele tím, že zničil, poškodil, zatajil, zcizil, učinil neupotřebitelnou nebo odstranil část svého majetku, předstíral nebo uznal neexistující právo nebo závazek, svůj majetek zdánlivě zmenšoval nebo v řízení před soudem odmítl splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou byl oprávněn jednat, nebo v takovém prohlášení uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Znak objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívající v „částečném zmaření uspokojení svého věřitele“ byl naplněn tehdy, když dlužník svým jednáním omezil možnost věřitele dosáhnout uspokojení jeho pohledávky. Uspokojením pohledávky věřitele se rozumí poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu mezi ním a dlužníkem podle důvodu vzniku tohoto vztahu. Tento trestný čin byl dokonán, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v §256 odst. 1 tr. zák. již nebyl schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník už neměl vliv ani na to, aby byl jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku. Jednání podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. představovalo zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohl věřitel uspokojit svou pohledávku. Jde o snížení skutečné (nikoli jen účetní) hodnoty majetku, tedy o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, jimiž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Dlužník zatajil svůj majetek nebo jeho část, když předstíral vůči jiným osobám i vůči věřiteli, že určitý majetek vůbec nemá. Jako zatajení by se posoudily i určité dočasné a účelové převody majetku na jinou osobu. Zcizení pak spočívá v tom, že pachatel převedl svůj majetek nebo jeho část na jinou osobu, např. prodejem s následným utracením získaných peněz, darováním, postoupením pohledávky apod. Jde tedy o úkon (nebo několik na sebe navazujících úkonů), jímž dlužník v konečném důsledku neobdrží za zcizenou majetkovou hodnotu do svého majetku použitelného k uspokojení pohledávky věřitele odpovídající protihodnotu vhodnou k tomuto účelu. Značnou škodou ve smyslu §256 odst. 3 tr. zák. se rozuměla podle §89 odst. 11 tr. zák. škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Škodu zde představovala hodnota zmařené pohledávky věřitele, resp. té její neuspokojené části, kterou by bylo možné uspokojit, kdyby si pachatel nepočínal způsobem podle §256 odst. 1 tr. zák. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1545 až 1548).
25. Z hlediska subjektivní stránky se zde vyžadovalo úmyslné zavinění. Dlužník tedy jednal v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, případně činil určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, s ním byl srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu bylo možno usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je a podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1551).
26. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných pod body V./1. až V./4. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění, obviněný v období od 14. 11. 2007 do 18. 6. 2009 prokazatelně disponoval finančními prostředky ve výši nejméně 4 234 896 Kč, a přestože mu byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 1999, sp. zn. 45 T 5/98, uložena povinnost k náhradě škody ve výši 10 000 000 Kč ve prospěch obchodní společnosti SAZKA, a. s., přičemž z této částky byly zaplaceny pouze částky ve výši 2 800 000 Kč a 4 500 Kč, obviněný neplnil svou povinnost dlužníka a zcela úmyslně zatajoval a zcizoval majetek, který v této době vlastnil nebo získal, a způsobil tak poškozené obchodní společnosti SAZKA, a. s., značnou škodu. Proto ani zde není pochyb o naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu včetně jeho subjektivní stránky.
27. Ostatně obviněný V. R. ve svém dovolání ani u jednoho ze skutků, kde zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu (resp. jeho pokusu), nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Přitom závěr o naplnění subjektivní stránky trestných činů ve všech případech vyplývá především z charakteru a způsobu jednání obviněného a je zřejmé též z ostatních rozhodných okolností, jak byly popsané ve skutkových větách ve výrocích o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedené v jeho odůvodnění. Proto ani Nejvyšší soud nemá pochybnosti o úmyslném zavinění obviněného.
IV./D K ostatním námitkám obviněného
28. Pokud jde o námitku obviněného ohledně výše škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu podvodu uvedeného pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, tato sice formálně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale obviněný ji založil především na polemice se skutkovými zjištěními. Obviněný totiž zpochybnil závěr soudu prvního stupně o tom, z jakého důvodu nebyla do kupní smlouvy zahrnuta jedna ze souvisejících nemovitostí, a v návaznosti na to i hodnotu nemovitostí stanovenou znaleckým posudkem, z něhož soud prvního stupně vycházel při stanovení výše škody. Tvrzení obviněného, podle kterého soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na chybných skutkových závěrech nebo na vadně vyhodnocených důkazech, ovšem nemůže obstát, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani to, že by výše zmíněná pochybnost obviněného ohledně hodnoty nemovitostí mohla mít vliv na výši uloženého trestu. I kdyby totiž soud prvního stupně vycházel z hodnoty bez částky odpovídající ceně nemovitosti nezahrnuté do kupní smlouvy, způsobená škoda by pořád dosahovala hranice velkého rozsahu. Podobně i tvrzením obviněného, podle něhož do výše způsobené škody nelze zahrnout částku 6 000 000 Kč, protože ji manželka obviněného E. R. nezaplatila ve lhůtě stanovené kupní smlouvou jen proto, že poškozená podala civilní žalobu, a tudíž došlo k přerušení řízení u katastrálního úřadu, se náležitě vypořádal již soud prvního stupně. Jak správně zdůraznil, manželé R. neměli žádné volné finanční prostředky, protože právě naopak porůznu si půjčovali peníze. Není tedy jasné, z jakých zdrojů měla v úmyslu E. R. uhradit kupní cenu. Pokud jde o námitku výše způsobené škody jako znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu uvedeného pod bodem III. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, i zde obviněný ve skutečnosti zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, když namítal nezohlednění zřízení věcného břemene, tj. doživotního práva užívání bytu ve prospěch poškozené A. J., při stanovení hodnoty nemovitosti v odborném vyjádření, které sloužilo jako podklad pro stanovení výše způsobené škody. Zpracovatel odborného vyjádření vycházel z hodnoty nemovitosti před zřízením věcného břemene a Nejvyšší soud s tím souhlasí, neboť poškozená A. J. neměla v úmyslu darovat nemovitost obviněnému, takže nebylo důvodu vycházet z následné nižší hodnoty nemovitosti po prodeji bytu obviněným s ohledem na zřízení věcného břemene. Navíc i zde by výše škody pořád dosahovala hranice značné škody a rozdíl by nemohl mít vliv na výši uloženého trestu.
29. Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem V. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obviněný V. R. nesouhlasil se zahrnutím některých částek do rozsahu způsobené škody, a to částky ve výši 1 890 000 Kč z důvodu zákazu dvojího přičítání škodlivého následku a částky ve výši 946 548 Kč z důvodu jejího vyplacení exekutorovi. Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že částka ve výši 4 234 896 Kč byla stanovena již po odečtení zmíněné částky ve výši 946 548 Kč, protože soud prvního stupně vycházel z částky ve výši 1 526 952 Kč, kterou obviněný disponoval v důsledku prodeje bytu za kupní cenu ve výši 2 550 000 Kč, která byla snížena o částku uhrazenou při exekuci. Pokud jde o zákaz dvojího přičítání téže okolnosti, ten má zabránit tomu, aby okolnost, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, a to jak základní, tak i tzv. kvalifikované skutkové podstaty, byla ještě zvlášť hodnocena jako obecná polehčující nebo přitěžující okolnost. Okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, a která je tedy znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, nemůže být ještě znovu hodnocena jako obecně přitěžující okolnost ovlivňující výměru trestu v rámci této vyšší trestní sazby. Zmíněná zásada, jak je vyjádřena v §39 odst. 4 tr. zákoníku, ovšem nebrání tomu, aby při ukládání trestu v rámci zákonné trestní sazby bylo přihlédnuto k intenzitě, s jakou je v konkrétním případě naplněn určitý zákonný znak trestného činu (viz rozhodnutí pod č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr.). To je aktuální zejména u majetkových trestných činů, jejichž zákonným znakem je způsobení škody nebo získání prospěchu. Proto je-li např. podle §138 odst. 1 tr. zákoníku značnou škodou již škoda dosahující částky ve výši nejméně 500 000 Kč, bude jistě namístě vyjádřit způsobení škody ve výši 4 000 000 Kč přísnějším trestem, byť jde stále o tutéž kategorii škody i okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Při jinak stejných okolnostech bude v tomto případě rozdíl ve společenské škodlivosti a závažnosti činu, způsobí-li pachatel trestného činu podvodu škodu ve výši 500 000 Kč anebo ve výši 4 000 000 Kč, proto by nešlo o rozpor se zásadou zákazu dvojího přičítání téže okolnosti, jestliže při druhé variantě výše škody bude soud hodnotit její způsobení ještě jako přitěžující okolnost podle §42 písm. k) tr. zákoníku. Není totiž přípustné zaměňovat existenci zákonného znaku s jeho intenzitou, proto též není možné zaměňovat „škodu“ s „výší této škody“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 528 a 529). V této souvislosti lze také poukázat na rozhodnutí publikované pod č. 14/2002-II. Sb. rozh. tr., které stanoví, že zákaz dvojího přičítání jedné a téže okolnosti ve smyslu §31 odst. 3 tr. zák. (nyní §39 odst. 4 tr. zákoníku) se uplatní pouze u skutkové podstaty jednoho a téhož trestného činu. Není proto vyloučeno, aby ke stejné okolnosti bylo přihlédnuto u dvou různých skutkových podstat trestných činů spáchaných v souběhu, není-li tu jiný důvod vylučující takový souběh. Z výše uvedeného je zřejmé, že argumentace principem zákazu dvojího přičítání škodlivého následku v tomto případě není namístě.
30. Námitka obviněného V. R., v níž poukázal na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, pak neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, publikovaném pod č. 21/2007 Sb. rozh. tr. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, publikovaným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvod odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
31. Totéž platí o námitce obviněného V. R., v níž vytkl soudům nižších stupňů neprovedení některých jím navrhovaných důkazů. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný pod č. 40 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v nyní posuzované trestní věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 125 až 127), tento soud dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů. Nemohlo tedy dojít ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítal obviněný ve svém dovolání. Pokud jde konkrétně o nevyhovění návrhu obviněného na provedení výslechu svědkyně JUDr. M. V., notářky, která ověřovala podpis na kupní smlouvě uzavřené s poškozenou Z. L., soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč jeho provedení zamítl, neboť není sporu o tom, že poškozená byla u této notářky a učinila svůj podpis do ověřovací knihy, což sama poškozená připouští, a odvolací soud se ztotožnil s tímto závěrem. Okolnosti ověřovacího úkonu se tedy týkaly výlučně otázky ověření pravosti podpisu, a nikoli skutečností, které by se vztahovaly k povaze a předmětu tohoto právního jednání. Notářka JUDr. M. V. by totiž nemohla vypovídat nic o tom, zda poškozená věděla, jakou listinu podepisuje, a zda byla srozuměna s jejím obsahem, zejména když poškozená podepsala smlouvu už tři dny předtím, než se dostavila k ověření pravosti svého podpisu, přičemž to, že se jedná o její podpis, sama poškozená nezpochybňuje. Ze stejného důvodu nebylo vyhověno ani návrhu obviněného na připojení spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 vedeného ve věci pod sp. zn. 19 C 223/2010. Navíc Nejvyšší soud považuje i zmíněné námitky za takové, které neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, takže neměl důvod učinit je předmětem svého posuzování.
32. Dále obviněný V. R. v podstatné části svého dovolání nesouhlasil se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a zejména vytkl, jak soud prvního stupně hodnotil důkazy, jak se vypořádal s rozpory mezi důkazy, jak postupoval při dokazování, v jakém rozsahu provedl dokazování a že nevyhověl návrhu na provedení dalších důkazů. Tím obviněný zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Takové námitky se ovšem nijak netýkají hmotně právního posouzení těch skutků, které jsou obsaženy ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za něž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno. Přitom provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu.
33. O procesní – nikoli hmotně právní – povaze těchto námitek obviněného ostatně svědčí i jeho tvrzení, podle něhož soudy nižších stupňů nezkoumaly pečlivě některé důkazy. Pokud obviněný namítal rozpory při hodnocení odborného vyjádření ohledně potvrzení o převzetí finanční částky poškozeným Ing. V. K., shoduje se Nejvyšší soud se závěry soudu prvního stupně, který náležitě odůvodnil svá skutková zjištění, zejména proč uvěřil výpovědi poškozeného a jak se vypořádal s rozpory, které obviněný namítal již v řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud tedy neshledává pochybnosti v tom, že výše částky uvedené na potvrzení byla přepsána. Totéž platí o pochybnostech obviněného ohledně toho, kdo je vlastníkem pohledávky ve výši 750 000 Kč vůči obviněnému, ve vztahu k níž byla uzavřena mandátní smlouva o vymáhání s obchodní společností Pražský Finap, s. r. o., se sídlem v Praze 4, jako věřitelem, a nikoli s Ing. V. K.. Nejvyšší soud zde souhlasí se závěry soudu prvního stupně, neboť Ing. V. K. ve své výpovědi objasnil tuto situaci, protože k postoupení došlo omylem. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje skutečnost, že ke způsobení škody na majetku Ing. V, K, došlo v měsících červnu a září 2008 a k uzavření zmíněné mandátní smlouvy až v květnu 2009. Není tedy pochyb o tom, že v rozhodné době byl vlastníkem pohledávky právě poškozený. Námitka obviněného, v níž poukázal na nestandardnost vypracování znaleckého posudku k osobám obviněného i poškozených jedním znalcem, je rovněž ryze procesní povahy a není z ní zřejmé, jaké hmotně právní ustanovení tím mělo být porušeno, přičemž pouhý odkaz na údajnou „neobvyklost“ není relevantní.
34. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl argumenty, s nimiž se již vypořádal a posoudil je odvolací soud, a požadoval, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu přehodnotil důkazy, případně aby dal pokyny soudům nižších stupňů, jak mají hodnotit provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To je v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě jen některých procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §265b odst. 1 tr. řádu, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání jimi provedeného dokazování a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud tedy není oprávněn přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat rozsah a průběh provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. v sešitě 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na mylných závěrech, neboť taková argumentace se vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje správnost a úplnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
35. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že za popsaného stavu věci soudy nižších stupňů nijak nepochybily při hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí poškozených ani svévolně neopomenuly opatřit a provést důkazy navržené obhajobou. Naopak soud prvního stupně provedl všechny relevantní důkazy, čímž vytvořil dostatečný skutkový základ pro rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů, když jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny.
36. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o spáchaných skutcích ani o jejich pachateli a přesvědčivě vyložily, proč je ani nemohly mít, takže nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.
37. K tvrzení obviněného, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako „ultima ratio“, Nejvyšší soud připomíná, že touto zásadou je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, a to jen tam, kde prostředky jiných právních odvětví nepřichází v úvahu nebo jsou zjevně neúčelné či nedostatečné (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, publikovaný pod č. 116 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, publikovaný pod č. 186 ve svazku 43 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 2278/07, publikovaný pod č. 157 ve svazku 58 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Trestným činem je ovšem obecně každý protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání (viz stanovisko publikované pod č. 26/2013-I., II. Sb. rozh. tr.). U obviněného V. R. pak nebylo zjištěno nic tak výjimečného, co by vylučovalo možnost uplatnění trestní represe vůči němu. Ostatně ani sám obviněný ve svém dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit závěr o společenské škodlivosti jím spáchaných činů. Naopak povaha a rozsah jím porušených zákonných povinností, výše způsobené škody, počet spáchaných skutků a další okolnosti svědčí o takové míře společenské škodlivosti činů obviněného, která vyžaduje k ochraně dotčených práv použití nejen občanskoprávních prostředků, jak tvrdil obviněný, ale i uplatnění trestní odpovědnosti a trestněprávních důsledků s ní spojených. Navíc Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860. v sešitě 22 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). Nemohlo tedy dojít k namítanému porušení zásady subsidiarity trestní represe ani k nerespektování pojetí trestního práva jako „ultima ratio“, jak nedůvodně vytkl obviněný.
38. Vzhledem ke shora konstatovaným argumentům proto Nejvyšší soud považuje závěry soudů nižších stupňů za správné a námitky obviněného, jimiž zpochybnil právní posouzení skutků, za neopodstatněné.
IV./E K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu
39. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný V. R. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl a uložil obviněnému mírnější trest. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, jeho odvolání nebylo odmítnuto ani zamítnuto, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
40. Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak spatřoval v předcházejícím řízení naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu zčásti neodpovídají a ve zbytku nejsou opodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
41. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný V. R. podal proti napadenému rozhodnutí dovolání, které sice vycházelo z námitek, jež částečně odpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
42. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
43. Pokud jde o podnět obviněného V. R. k přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud se jím nezabýval, neboť předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh podle §265h odst. 3 tr. řádu, o kterém by bylo třeba rozhodnout. Přitom vzhledem ke způsobu rozhodnutí o dovolání obviněného předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvod ani k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 1. 2016
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu