ECLI:CZ:NSS:2017:5.AS.67.2016:33
sp. zn. 5 As 67/2016 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky
Matyášové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
ORION CAPITAL MANAGEMENT akciová společnost, se sídlem Rooseveltova 166,
Praha 6, zast. JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 1788/60, Praha 2,
proti žalovanému: Česká národní banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016,
č. j. 8 A 151/2011 - 65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 2. 2011, č. j. 2011/1187/570 (dále jen „prvostupňové
rozhodnutí“), žalobci (dále jen „stěžovatel“) odňal podle §103 odst. 1 písm. f) ve spojení s §114
odst. 2 písm. b) zákona č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, ve znění účinném
do 14. 7. 2011 (dále jen „zákon o kolektivním investování“), povolení k činnosti investiční
společnosti udělené rozhodnutím č. j. 2006/12541/540, jež nabylo právní moci dne 22. 12. 2006,
z důvodu nezbytnosti ochrany investorů, a to za porušení povinnosti obhospodařovat majetek
fondu kolektivního investování s odbornou péčí, která plyne z §75 odst. 1 písm. a) zákona
o kolektivním investování, spojené s opakovaným porušením povinnosti dodržovat statut fondu
kolektivního investování, plynoucí z §84a odst. 8 zákona o kolektivním investování, a porušení
pravidel obezřetného podnikání, jež vyplývají z §74 odst. 1 písm. b) bodů 3 a 4 zákona
o kolektivním investování, a uložil mu povinnost nahradit podle §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), náklady správního řízení paušální částkou ve výši
1000 Kč. Správní řízení ve věci podezření, že stěžovatel porušil bod 3.3. písm. f) statutu
obhospodařovaného investičního fondu ORION 001, uzavřený investiční fond, a.s., a nesleduje
komplexně rizika, která jsou spojena se směnkami vstupujícími a nacházejícími se v účetnictví
investičního a podílového fondu, žalovaný prvostupňovým rozhodnutím podle §67 odst. 1
správního řádu zastavil pro odpadnutí důvodu.
Porušení povinností stěžovatele spočívalo mj. v tom, že v období od 27. 3. 2009
do 20. 5. 2010 zahrnul do výpočtu hodnoty podílového listu obhospodařovaného podílového
fondu ORION MEDIA INVESTMENTS, uzavřený podílový fond (dále jen „podílový fond
OMI“), směnku vlastní vystavenou podílníkem tohoto fondu A. O., znějící na směnečnou sumu
50 000 000 Kč, ačkoliv tento postup právní předpisy neumožňovaly a neumožňují, v důsledku
čehož (i) k datu 30. 6. 2009 a 31. 12. 2009 v rámci plnění informační povinnosti a (ii) při
pravidelném čtvrtletním výpočtu, vykazoval aktuální hodnotu listu podílového fondu OMI
nadhodnocenou o 50 Kč.
Proti prvostupňovému rozhodnutí podal stěžovatel rozklad, který bankovní rada
žalovaného rozhodnutím ze dne 28. 4. 2011, č. j. 2011/1443/110, zamítla a potvrdila
prvostupňové rozhodnutí.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu k Městskému soudu v Praze
(dále jen „městský soud“), který ji rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 8 A 151/2011 - 65,
jako nedůvodnou zamítl.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti
Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů podle §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Namítl nesprávné právní posouzení žalobní námitky ohledně porušení zásady nulla poena
sine lege zakotvené v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žalovaný uložil
namísto sankce (peněžité pokuty) opatření, které sankcí není, přičemž pro takové rozhodnutí
ani nebylo zahájeno správní řízení. Řízení bylo od počátku do konce vedeno pro podezření
ze spáchání správních deliktů [§119 odst. 1 písm. v) a t) zákona o kolektivním investování]
stěžovatelem, za které mu mohla být uložena toliko peněžitá sankce v maximální výši
20 000 000 Kč dle §119 odst. 2 zákona o kolektivním investování.
Městský soud dospěl k závěru, že žalovaný řádně nezahájil řízení o odnětí oprávnění
podnikat jako investiční společnost, nicméně se spokojil s tím, že žalovaný v rámci vyrozumění
o zahájení řízení o správním deliktu upozornil stěžovatele, že pro daný delikt lze uložit také jiná
opatření. Uvedené opřel o skutečnost, že stěžovatel je profesionál a takové rozhodnutí mohl
očekávat. V této části je rozsudek městského soudu nezákonný a nepřezkoumatelný.
Odnětí povolení podle §103 odst. 1 zákona o kolektivním investování není sankcí
ve smyslu správního trestání, byť plní ochrannou a rovněž sankční funkci, ale je jedním
z možných následků porušení zákona o kolektivním investování, statutu fondu kolektivního
investování atd. Řízení o odnětí předmětného povolení nikdy nebylo zahájeno. Městský soud
se neměl spokojit s pouhým upozorněním na obecnou možnost uložení opatření v rámci
vyrozumění o zahájení řízení o správním deliktu, neboť se jedná o pouhou informaci účastníkovi,
že v souvislosti s jeho jednáním je možné zahájit také jiné řízení.
Žalovaný směšuje institut správního trestání a řízení o odnětí povolení, neboť evidentně
považuje odnětí povolení za sankci, jak plyne např. ze s. 7, 8 a 9 vyjádření žalovaného k žalobě
ze dne 8. 11. 2011.
Řádné zahájení řízení je přitom podstatné, neboť k obecným principům spravedlivého
procesu patří právo být vyrozuměn o zahájení řízení (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny).
Městský soud ad hoc výjimku z povinnosti správního orgánu řádně zahájit řízení odůvodnil
tím, že stěžovatel je profesionál v oboru. Správní řád však nerozlišuje účastníky na profesionály
a neprofesionály; profesionál nemá menší procesní práva než neprofesionál. Nadto není jasné,
co městský soud termínem „profesionál“ mínil. Stěžovatel je obchodní společností, z čehož
lze usuzovat, že podniká profesionálně za účelem dosažení zisku. To však neznamená,
že je profesionálem ve věci správního řízení a aplikace zákona o kolektivním investování. Městský
soud se s touto námitkou stěžovatele nevypořádal a svůj závěr neodůvodnil; napadený rozsudek
je v tomto ohledu nesrozumitelný, vnitřně rozporný a nezákonný (viz nález Ústavního soudu
ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná
na www.usoud.cz).
Dále stěžovatel namítl, že městský soud se nijak nevypořádal s námitkou nezákonně
provedeného dokazování, když tuto námitku posoudil jako opožděnou. Měl se jí však zabývat,
neboť stěžovatel napadal zákonnost dokazování z pohledu ústavnosti způsobu, jakým bylo
dokazování prováděno, nikoli z pohledu zjištěných skutečností. Žalovaný neměl právo předvolat
zaměstnance stěžovatele a „přezkušovat“ je ze znalostí zákona o kolektivním investování;
pokud tak učinil, nemohl z toho vyvozovat jakékoli následky vůči stěžovateli. „Přezkoušení“
se netýkalo přímo činnosti stěžovatele a nespadalo do dohledové pravomoci žalovaného,
neboť předmětné osoby v daném okamžiku neplnily povinnosti, které jim jsou stanoveny
zákonem o kolektivním investování či jiným prováděcím předpisem. Žalovaný si toliko teoreticky
ústně ověřil odborné znalosti. Bez dalšího pak dovodil porušení zákona o kolektivním
investování. Konkrétní pochybení uvedených osob při podnikání v rámci zákona o kolektivním
investování ovšem žalovaný netvrdil a nedoložil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005,
sp. zn. I. ÚS 152/05).
Stěžovatel rovněž namítl, že městský soud a žalovaný nesprávně posoudili možnost přijetí
směnky ve výši 50 000 000 Kč od podílníka podílového fondu OMI jako příplatku do majetku
fondu. Podle stěžovatele byl jeho postup v souladu s principem legální licence, neboť zákon
nezakazuje podílníkovi investičního fondu vložit do podílového fondu peněžitý či nepeněžitý
příplatek. Podílník se zavázal vložit peněžitý příplatek, přičemž tento závazek zanikl splněním
(vystavením směnky pro soluto). I kdyby bylo přijetí směnky do majetku podílového fondu
posouzeno jako nepeněžité, na závěrech stěžovatele to nic nemění, neboť zákon nezakazuje
přijmout od podílníka podílového fondu nepeněžitý vklad. Vklad a příplatek jsou zcela odlišné
instituty obchodního práva a ve věci hraje tento rozdíl významnou roli. S jejich rozlišením
se žalovaný ani městský soud nevypořádali.
Řízení bylo žalovaným zahájeno mj. pro přijetí uvedené směnky z důvodu, že podílník
se může na podílovém fondu účastnit toliko způsobem, že do fondu vloží peněžitý vklad,
za což mu investiční společnost musí vydat podílový list; vložení směnky ze strany podílníka
je podle žalovaného zákonem výslovně zakázáno. Naproti tomu stěžovatel tvrdil, že k přijetí
směnky došlo formou dobrovolného příplatku, a nejedná se proto o peněžitý či nepeněžitý vklad.
Žalovaný trval na nezákonnosti přijetí směnky, byť připustil, že takovou transakci lze považovat
za zákonnou, ale pouze pokud by přijetí směnky jako dobrovolného příplatku bylo předvídáno
statutem společnosti, a pokud by byla znalecky oceněna. Podle žalovaného by nebyly splněny
zákonné podmínky pro žádnou z uvedených variant, ani pokud by posoudil vložení směnky
nikoliv jako vklad, ale jako příplatek. S uvedeným stěžovatel zásadně nesouhlasí. Podle §121
odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obchodní
zákoník“), společenská smlouva může určit, že valná hromada je oprávněna uložit společníkům
povinnost přispět na vytvoření vlastního kapitálu příplatkem mimo základní kapitál peněžitým
plněním. To se však týká nedobrovolné příplatkové povinnosti, zatímco podílník podílového
fondu vložil příplatek zcela dobrovolně; proto pro daný případ podmínka předvídanosti
společenskou smlouvou neplatí. Podle §121 odst. 2 obchodního zákoníku společník může
poskytnout příplatek se souhlasem valné hromady, i když tak nestanoví společenská smlouva,
přičemž podle odst. 3 splnění povinnosti uvedené v odstavci 1 ani plnění podle odstavce 2 nemá
vliv na výši vkladu společníka ani na výši základního kapitálu. To vedlo stěžovatele k nevydání
podílového listu. Znalecký posudek zákon vyžaduje pouze pro nepeněžitý vklad, nikoli příplatek
(§59 odst. 3 obchodního zákoníku). Podmínky zákonnosti uvedené žalovaným tedy pro daný
případ neplatí, neboť zákon neupravuje nutnost znaleckého ocenění směnky či předvídatelnost
transakce statutem společnosti.
S výše uvedenou námitkou se podle stěžovatele žalovaný vypořádal pouze částečně
a nesprávně, městský soud ji nevypořádal vůbec, neboť pouze uvedl, že transakce byla účelová
s cílem obejít zákon a zakrýt skutečný stav věci. Závěr o účelovosti nebo dočasnosti transakce
nebyl podložen jediným důkazem. Městský soud neuvedl, že by příplatek podílníka ve formě
směnky byl zákonem zakázán; není tedy vůbec zřejmé, proč je uvedená transakce zakázána osobě
personálně propojené s investiční společností. Žalovaný měl zjevně obavy ohledně skutečné vůle
a schopnosti podílníka směnku v budoucnu proplatit, což se však nijak nepromítlo
do prováděného dokazování. Žalovaný vůbec nezjišťoval, zda je podílník schopen směnku
proplatit. O vůli podílníka směnku proplatit ovšem nemůže být pochyb, což vylučuje tvrzenou
účelovost transakce. Není jasné, proč by se podílník účelově zavazoval zejména za situace,
v níž po odejmutí povolení k vytvoření podílového fondu došlo k vypořádání podílu podílníka
a směnka byla skutečně proplacena.
Žalovaný a městský soud vycházeli z předpokladu, že podílník vložil směnku jako
příplatek pouze dočasně, než společnost zajistí dostatek jiných podílníků, a poté měl žádat její
„vrácení“. Vrácení příplatku za trvání společnosti pouze na žádost podílníka však podle
žalovaného a městského soudu zákon výslovně zakazuje, přičemž tvrzení o dočasnosti transakce
předjímalo, že se stěžovatel chystá v budoucnu porušit zákon. Obecné tvrzení o účelovosti
a dočasnosti transakce je ovšem dle stěžovatele v rozporu se zásadou obžalovací, jíž je možno
aplikovat také v rámci správního trestání. Žalovaný a městský soud měli uvedené závěry,
které jsou odlišné od stěžovatelova názoru, řádně odůvodnit (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS; rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a předcházející
rozhodnutí žalovaného.
III. Vyjádření žalovaného, replika stěžovatele
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že na rozdíl od městského soudu
nepovažuje za přípustnou námitku nezákonně zahájeného správního řízení, která byla podle jeho
názoru podána opožděně, neboť i v případě, že by skutečně absentovalo poučení o následcích
protiprávního jednání, nebylo by možné takovou vadu považovat za podstatné porušení
ustanovení o řízení před správním orgánem, které by mohlo mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé. Nesprávné vymezení předmětu řízení v oznámení o zahájení řízení
by nebylo vadou řízení jako takového, ale vadou rozhodnutí, které by nekorespondovalo s jinak
bezvadným oznámením o zahájení řízení. Stěžovatel účelově namítá, že řízení bylo zahájeno
pro správní delikt. I tak by to bylo až rozhodnutí, které by se odchýlilo od vymezení uvedeného
v oznámení o zahájení řízení. Za takových okolností jsou hranice soudního přezkumu omezeny
včas uplatněnými žalobními body podle §75 odst. 2 s. ř. s.
Skutek byl v oznámení o zahájení řízení správně popsán, jeho totožnost a právní
kvalifikace zůstaly do konečného rozhodnutí zachovány. Oznámení mělo podstatné náležitosti
podle §46 správního řádu, nad jejichž rámec obsahovalo ještě uvedení následků, které
jsou s porušením právní povinnosti spojeny. Poučení korespondovalo s konečným rozhodnutím.
Domáhá-li se stěžovatel podrobnějšího poučení o následcích svého jednání, je zjevné,
že je to nad rámec správního řádu. Také při ukládání opatření k nápravě či jiných opatření musí
žalovaný přihlížet k povaze a závažnosti jednání, jež je předmětem řízení. Informace o možném
opatření, které lze v souvislosti se zjištěným protiprávním jednáním přijmout, je v počáteční fázi
správního řízení bezcenná. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že veškeré správní delikty jsou
pojmově porušením právní povinnosti, za něž zákon umožňuje odnětí povolení k činnosti.
Umělé konstruování samostatných řízení o správních deliktech a řízení o porušení povinností,
resp. o odnětí povolení k činnosti, nemá pro účastníky řízení žádný praktický význam. Žalovaný
by byl nucen zahajovat několik správních řízení o stejném předmětu, aby nedocházelo
k případnému zmeškání lhůt, což by bylo na újmu flexibilitě a hospodárnosti správních řízení.
Žalovaný považuje poučení stěžovatele o hrozící sankci či opatření k nápravě
za vyčerpávající a srozumitelnou informaci o předmětu řízení, jeho povaze a následcích.
Zcela na místě je závěr městského soudu, že stěžovateli jako profesionálovi, který se při své
činnosti má řídit pravidly zákona o kolektivním investování, by měly být známy hrozící následky
porušení jeho zákonem stanovených povinností i bez poučení.
Žalovaný se ztotožnil s názorem městského soudu, že námitka vad dokazování
je opožděná a nelze k ní přihlížet. Nadto je nedůvodná, neboť stěžovatel neuvedl, které konkrétní
důkazy napadá a jak se tvrzené vady projevily na konkrétních skutkových závěrech žalovaného.
Zaměstnanci stěžovatele byli dotazováni pouze na postupy dle zákona o kolektivním investování,
které bezprostředně souvisely s výkonem jejich funkce. Dotazy jen dokreslovaly jiným
způsobem podložená skutková zjištění. Z hlediska odnětí povolení bylo stěžejní porušení
povinnosti obhospodařovat majetek podílového fondu s odbornou péčí. Porušování pravidel
obezřetného podnikání bylo pouze přitěžující okolností, která však sama o sobě nemohla mít vliv
na rozhodnutí žalovaného o odnětí povolení.
K námitkám týkajícím se akceptace směnky stěžovatelem od podílníka, argumentům
odkazujícím na obchodní zákoník, nedůvodnosti požadavku znaleckého ocenění směnky
a účelovosti a dočasnosti transakce žalovaný odkázal na prvostupňové rozhodnutí, vyjádření
k žalobě a odůvodnění napadeného rozsudku. Námitka mimořádného vkladu či příplatku
a námitka povahy nabytí pohledávek do majetku podílového fondu jsou vypořádány na s. 3 až 6
odůvodnění rozhodnutí o rozkladu. Podle žalovaného je dovolenou činností podílového fondu
kolektivního investování shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti oproti vydání
podílových listů. Směnka, která byla do majetku podílového fondu vložena, není peněžním
prostředkem, ani jiným akceptovatelným nabytím majetku do podílového fondu. Ze svědeckých
výpovědí plyne účelovost a dočasnost transakce (vyjádření Ing. R. H. a A. O.). Ani statut
podílového fondu OMI žádné mimořádné příplatky nepředpokládal, a to bez ohledu
na skutečnost, že zákon o kolektivním investování takový postup vůbec nepřipouštěl. Je tedy
podružné, že by směnka měla být znalecky oceněna, případně postup předvídán statutem
podílového fondu. Účel transakce zjevně směřoval k navýšení vlastního kapitálu, aby obstál
z hlediska zákonem stanoveného limitu. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti vyvracející
skutkové závěry žalovaného, které byly dovozeny z podkladů založených ve správním spise.
Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Stěžovatel v replice uvedl, že žalovaný není schopen rozlišit povahu a účel jednotlivých
správních řízení. Poučení správního orgánu neslouží k vymezení předmětu řízení a nenahrazuje
jej. Obecné upozornění toliko stěžovatele informovalo, že v souvislosti s jeho jednáním je možné
zahájit také jiné řízení. Absurdní je tvrzení žalovaného, že povinnost řádně vymezit předmět
řízení je nepřípustným formalismem, což by vedlo k výkladu, že žalovaný může rozhodnout
o sankci či opatření v rámci jakéhokoli řízení podle správního řádu. Vymezení předmětu řízení
je významné pro obranu stěžovatele. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 10. 2004, č. j. 5 A 125/2002 - 73, publ. pod č. 1139/2007 Sb. NSS, „správní řád nepředepisuje
formu a náležitosti, jaké takový úkon musí mít, z hlediska obecných principů právních, zejména z principu právní
jistoty účastníků řízení, lze dovodit, že se musí jednat o úkon adresovaný budoucímu účastníku řízení (popř. více
účastníkům řízení), že z tohoto úkonu (oznámení) musí být zřejmá skutečnost zahájení správního řízení
a z jakého právního důvodu je správní řízení zahajováno.“ Stěžovatel rovněž odkázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 6. 2013, č. j. 5 Afs 62/2011 - 120. Z oznámení
žalovaného o zahájení řízení ze dne 20. 5. 2010 plynulo toliko, že proti stěžovateli je vedeno
správně-deliktní řízení, za které mu hrozí peněžitá pokuta. Z poučení, že za dané jednání
lze odejmout povolení, neplynulo, že by tak žalovaný měl v úmyslu učinit v předmětném
správním řízení.
IV. Posouzení Nejvyššího správního soudu
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.) a stěžovatel
je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Zkoumal přitom,
zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku a rozhodnutí žalovaného pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů, neboť pokud by
námitka byla shledána důvodnou, nutně by to muselo vést ke zrušení napadeného rozsudku
městského soudu a případně též rozhodnutí žalovaného. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů a nesrozumitelnost stěžovatel spatřuje v tom, že městský soud, resp. žalovaný
nedostatečně anebo nesrozumitelně vypořádali jeho argumenty týkající se nezákonnosti zahájení
správního řízení, porušení zásady nulla poena sine lege, nezákonně prováděného dokazování,
nerozlišování vkladu a příplatku do podílového fondu a konečně prokázání účelovosti
a dočasnosti přijetí směnky jako příplatku do podílového fondu.
Nejvyšší správní soud napadený rozsudek ani rozhodnutí žalovaného
nepřezkoumatelnými neshledal. Ačkoliv stěžovatel tvrdil nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů a nesrozumitelnost, z kasační stížnosti je zřejmé, že právnímu názoru a věcnému
posouzení městského soudu a žalovaného porozuměl a je schopen s nimi polemizovat.
Argumentace stěžovatele v kasační stížnosti de facto hodnotí zákonnost právního posouzení.
Z napadeného rozsudku a rozhodnutí žalovaného plyne jednoznačné a vnitřně konzistentní
právní hodnocení, z něhož je zřejmý názor na každou z výše uvedených otázek, příp. proč
se některými námitkami městský soud věcně nezabýval (ke správnosti a zákonnosti posouzení
věci viz podrobněji níže). Zdejší soud v této souvislosti připomíná názor Ústavního soudu
vyslovený v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08: „Není porušením práva na spravedlivý
proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených
námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak,
že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná.“ Nejvyšší správní soud uzavírá, že napadený
rozsudek městského soudu a rozhodnutí žalovaného nelze považovat za nepřezkoumatelná
pro nedostatek důvodů či nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení otázky zahájení správního řízení,
resp. porušení zásady nulla poena sine lege. Rovněž nesouhlasil s posouzením námitky nezákonně
provedeného dokazování jako opožděné.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že uvedené námitky byly stěžovatelem uplatněny
až v „doplnění repliky žalobce“ datované dnem 3. 2. 2016 a podané u městského soudu
dne 4. 2. 2016, tedy zjevně opožděně po uplynutí lhůty podle §71 odst. 2 ve spojení s §72 odst. 1
s. ř. s. (žaloba byla podána dne 1. 7. 2011).
Ve vztahu k námitce nezákonně provedeného dokazování přitom Nejvyšší správní
soud dále uvádí, že jakkoliv stěžovatel uvedenou námitku obecně spojoval se základním právem
na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, z jeho argumentace je zřejmé, že nenamítal nic jiného,
než nezákonnost provádění dokazování žalovaným (tvrdil, že interní auditor a „compliance
officer“ byli vyslýcháni nezákonným způsobem a listinné důkazy nebyly provedeny při ústním
jednání). Stěžovateli nic nebránilo, aby tuto námitku uplatnil již v řízení před žalovaným
anebo městským soudem v zákonné lhůtě. Městský soud tedy postupoval správně, pokud
shledal námitku nezákonného dokazování opožděnou; její přezkum by byl narušením
principu rovnosti účastníků řízení před správními soudy a v rozporu se zásadou „bdělým náležejí
práva“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1106/08,
N 52/52 SbNU 519).
Výše uvedené platí rovněž ve vztahu k námitce, která se týká nesprávného posouzení
otázky zahájení správního řízení, resp. porušení zásady nulla poena sine lege. Městský soud se přesto
s uvedenou námitkou vypořádal, jeho posouzení je ovšem třeba vzhledem k její opožděnosti
považovat za učiněné obiter dictum. S ohledem na vypořádání provedené městským soudem
se pak nad rámec rozhodovacích důvodů touto námitkou zabýval rovněž Nejvyšší správní soud.
Podle názoru zdejšího soudu se s ní městský soud vypořádal správně a na jím provedené
posouzení lze odkázat.
Nejvyšší správní soud se tak s městským soudem ztotožňuje (byť s drobnou korekcí)
také v tom, že žalovaný zahájil správní řízení, ve kterém bylo možné uložit opatření k nápravě
podle §103 odst. 1 písm. f) zákona o kolektivním investování, přičemž nedošlo k porušení zásady
nulla poena sine lege. Stěžovatel v žalobě a kasační stížnosti obsáhle argumentuje, z jakého důvodu
bylo na základě oznámení o zahájení řízení zahájeno toliko řízení o správním deliktu, ve kterém
lze uložit pouze peněžitou sankci, nikoliv opatření k nápravě. Přitom však pomíjí podstatné
skutečnosti, které plynou ze správního spisu a především obsah a kontext písemných úkonů
žalovaného.
Již v protokolu o kontrole (s. 47), sp. zn. Sp/2009/30/585, který stěžovatel převzal
dne 15. 3. 2010, byl poučen, že na základě výsledků státní kontroly žalovaný zváží, zda zahájí
správní řízení „o uložení sankce nebo opatření k nápravě za porušení povinností stanovených právními
předpisy“. V oznámení o zahájení řízení ze dne 20. 5. 2010, č. j. 2010/4640/570, žalovaný
konstatuje, že „zahajuje doručením tohoto oznámení správní řízení z moci úřední dle ustanovení §46 odst. 1
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, […] neboť na základě dosud zjištěných skutečností existuje důvodné
podezření, že účastník řízení“ porušil konkrétně vyjmenovaná ustanovení statutu podílového fondu
OMI a zákona o kolektivním investování. Je pravdou, že žalovaný k jednotlivým porušením
uvedl, jakého správního deliktu se stěžovatel mohl svým jednáním dopustit [§119 odst. 1 písm. v)
zákona o kolektivním investování]. Uvedené však nic nemění na tom, že řízení bylo zahájeno
pro podezření z porušení konkrétních právních povinností stěžovatelem, za které je při splnění
zákonných podmínek možné uložit samostatně či vedle sebe opatření k nápravě a některou
ze sankcí uvedených v §119 a násl. zákona o kolektivním investování (srov. důvodovou zprávu
k §103 až §107 zákona o kolektivním investování). Žalovaný stěžovatele v oznámení o zahájení
řízení správně poučil, že „[z]a porušení povinnosti, resp. správní delikt, který bude v tomto správním
řízení projednáván, je správní orgán oprávněn ve správním řízení uložit mimo jiné opatření k nápravě a jiná
opatření ve smyslu ustanovení §103 zákona o kolektivním investování anebo peněžitou sankci podle
ustanovení §119 odst. 2 písm. b) zákona kolektivním investování, a to až do výše 20 mil. Kč [zvýraznění
provedeno zdejším soudem - pozn. NSS].“ Je zřejmé, že žalovaný zahájil řízení o porušení
právních povinností stěžovatele, což může mít za následek jednak uložení opatření k nápravě,
nadto může takové porušení povinnosti naplnit znaky skutkové podstaty správního deliktu,
za který lze uložit sankci v podobě peněžité pokuty. Shodným způsobem, jako tomu
je u oznámení o zahájení řízení, je koncipováno oznámení o rozšíření předmětu správního řízení
ze dne 30. 8. 2010, č. j. 2010/7674/570 (včetně poučení o dalším možném postupu a následcích
řízení).
Také ohledně vymezení předmětu řízení v oznámení o zahájení řízení (resp. jeho
rozšíření) lze konstatovat, že byl vymezen dostatečně určitě a v souladu se zákonem. Nejvyšší
správní soud se k uvedené otázce již několikrát vyjadřoval, např. v rozsudku ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 5 A 73/2002 – 34, v němž konstatoval, že z oznámení musí být „patrno, kdo je činí a které věci
se týká, neboť jen tak je zaručeno právo účastníka se v daném řízení účinně hájit. (…) Vymezení skutku,
pro který je řízení zahájeno, musí mít určitý stupeň konkretizace, stejně tak jako musí být z oznámení o zahájení
řízení zřejmé, co bude jeho předmětem a o čem bude v řízení rozhodováno; v sankčním řízení i to, jaký postih
za dané jednání hrozí.“ Na uvedený závěr Nejvyšší správní soud dále navázal v rozsudku ze dne
31. 3. 2010, č. j. 1 Afs 58/2009 - 541, v němž uvedl, že „předmět jakéhokoliv zahajovaného řízení
(a pro oznámení o zahájení správně-trestního řízení to platí zvláště) musí být identifikován dostatečně určitě tak,
aby účastníkovi řízení bylo zřejmé, jaké jeho jednání bude posuzováno, a aby bylo zaručeno jeho právo účinně
se v daném řízení hájit.“ K vymezení skutku v rozhodnutí správního orgánu je na místě poukázat
rovněž na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008,
č. j. 2 As 34/2006 – 73, podle něhož: „Výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis
skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu,
aby nemohl být zaměněn s jiným.“ Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 14. 3. 2011,
č. j. 2 Afs 91/2009 - 149, uvedl, že „mezi vymezením skutku, pro který je zahajováno sankční správní
řízení, a popisem tohoto skutku v následném meritorním rozhodnutí nemusí existovat naprostá shoda,
neboť v průběhu řízení mohou některé dílčí skutečnosti teprve vyplynout najevo či může jinak dojít ke korektuře
původních skutkových předpokladů. Pokud však je v průběhu řízení zjištěn určitý aspekt jednání,
který „obviněnému“ dosud nebyl vytýkán, a vede-li toto nové dílčí skutkové zjištění k rozšíření právní kvalifikace
postihovaného jednání, je nutno před vydáním rozhodnutí přistoupit k „rozšíření obvinění“. Z uvedeného
vyplývají dva výchozí závěry: 1. skutek musí být v oznámení o zahájení řízení definován natolik
určitě, aby bylo „obviněnému“ zřejmé, jaké jednání je mu kladeno za vinu tak, aby se mohl
účinně hájit; 2. mezi skutkem vymezeným v oznámení o zahájení řízení a skutkem vymezeným
v rozhodnutí nemusí být naprostá shoda, neboť řízení před správním orgánem slouží právě
k „ustálení“ jak skutkového vymezení, tak právní kvalifikace (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 6. 2015, č. j. 6 As 266/2014 – 14).
Stěžovatel od počátku věděl, jaké jeho jednání a porušení povinností je mu kladeno
za vinu, jakož i to, že lze uložit opatření k nápravě podle §103 odst. 1 zákona o kolektivním
investování anebo sankci za správní delikt. Skutkový stav popsaný v oznámení o zahájení
(resp. rozšíření předmětu) řízení se v průběhu řízení nijak podstatně nezměnil. Stěžovatel tedy
mohl od počátku svou procesní obranu směřovat k vytýkanému jednání, což také činil.
V dané věci bylo dosaženo účelu, pro který zákonodárce jako obligatorní náležitost oznámení
o zahájení řízení stanovil vymezení předmětu řízení, tedy poskytnutí možnosti účastníku
správního řízení formulovat účelně svou procesní obranu. Nejvyšší správní soud se rovněž
ztotožňuje s názorem žalovaného, podle něhož není třeba vést samostatná řízení o správním
deliktu a o porušení právní povinnosti v případě totožného skutku. Uvedené by bylo v rozporu
se zásadou hospodárnosti řízení, a stejně tak se smyslem a účelem ustanovení správního řádu,
jež v určitých případech umožňují správnímu orgánu spojit různá řízení, pokud se týkají téhož
předmětu řízení nebo spolu jinak věcně souvisejí, anebo se týkají týchž účastníků (viz §140
správního řádu).
Stěžovatel svou argumentaci týkající se zahájení řízení uvedl poprvé až v doplnění repliky
ze dne 4. 2. 2016 poté, kdy změnil právního zástupce. Také proto se Nejvyššímu správnímu
soudu jeho argumentace jeví jako účelová, vedená snahou jakýmkoliv způsobem zvrátit
rozhodnutí žalovaného o odnětí povolení k činnosti investiční společnosti. Argument stěžovatele,
že není profesionálem ve věci správního řízení, považuje zdejší soud za nepřípadný.
Pokud stěžovatel podniká v oblasti kolektivního investování, které podléhá státnímu dohledu
nad kapitálovým trhem, a za tímto účelem byl schopen ve správním řízení získat povolení
k činnosti investiční společnosti, z povahy věci plyne, že musí znát obsah právních předpisů,
svá práva, povinnosti a následky, které mu při porušení jeho povinností hrozí.
Jak plyne z výše uvedeného, správní řízení bylo žalovaným zahájeno zákonným způsobem
a stěžovatel mohl očekávat uložení opatření k nápravě. Procesní práva stěžovatele, jejichž
zkrácení namítal v žalobě a kasační stížnosti, nebyla dotčena. Na podporu uvedeného závěru
lze odkázat také na §88 odst. 7 zákona o kolektivním investování, podle kterého lze v určitých
případech zahájit správní řízení o uložení opatření k nápravě zjištěných nedostatků pouhým
doručením rozhodnutí o předběžném opatření (jestliže hrozí nebezpečí z prodlení
nebo neodstranitelný zásah do práv jiných osob). Z oznámení o zahájení řízení (resp. rozšíření
jeho předmětu), s přihlédnutím k obsahu rozhodnutí žalovaného o předběžném opatření ze dne
20. 5. 2010, č. j. 2010/4641/570, byla možnost uložení opatření k nápravě podle názoru
Nejvyššího správního soudu zcela zřetelná.
Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že žalovaný v průběhu řízení nepřesně
nazýval opatření k nápravě také jako „sankci“. Nicméně úkon správního orgánu je nutno
posuzovat podle jeho skutečného obsahu, nikoliv dle formy či jeho doslovného textu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104).
Vždy je třeba přihlédnout k tomu, dle jakých ustanovení správní orgán rozhodoval,
co je podstatou věci a jaký smysl a účel je úkonem správního orgánu zamýšlen. Z rozhodnutí
žalovaného nepochybně plyne, že uložil opatření k nápravě v podobě odnětí povolení, což musí
být zřejmé také stěžovateli. Ostatně sám stěžovatel uvedené pojmy ve svých podáních zaměňoval
(viz např. s. 5 a 6 rozkladu proti napadenému rozhodnutí ze dne 21. 2. 2011 anebo s. 8 žaloby).
Jistě je tedy schopen rozlišit jazykové vyjádření určitého institutu od právního pojmu užívaného
zákonem a identifikovat podstatu rozhodnutí žalovaného, je-li z kontextu zřejmé, že se týká
uloženého opatření k nápravě. Popsané nepřesné označení opatření k nápravě je natolik
nepodstatnou vadou, že sama o sobě nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku či rozhodnutí
žalovaného.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační námitka
nezahájeného řízení, resp. porušení zásady nulla poena sine lege není důvodná.
Stěžovatel dále namítl nesprávné posouzení otázky, zda lze splnit povinnost podle §70
odst. 2 zákona o kolektivním investování způsobem, který zvolil. Podle citovaného ustanovení
musí vlastní kapitál fondu kolektivního investování do jednoho roku ode dne udělení povolení
k činnosti investičního fondu nebo povolení k vytvoření podílového fondu dosáhnout alespoň
50 000 000 Kč.
Mezi účastníky nejsou sporné následující skutečnosti. Stěžovatel získal povolení
k vytvoření uzavřeného podílového fondu kvalifikovaných investorů, jež nabylo právní moci dne
15. 4. 2008. S ohledem na skutečnost, že během prvního roku existence podílového fondu
OMI nebyl nashromážděn vlastní kapitál v zákonem požadované výši, rozhodl se jediný podílník
fondu (a současně též generální ředitel, akcionář a předseda představenstva stěžovatele),
pan A. O., tuto situaci vyřešit. Cílem a snahou stěžovatele a jediného podílníka bylo zachovat
existenci podílového fondu OMI. Proto měl být učiněn „mimořádný vklad“ jediného podílníka
k posílení vlastního kapitálu fondu ve výši 50 000 000 Kč, který byl „splacen“ dne 27. 3. 2009
směnkou vlastní vystavenou na předmětnou částku na řad podílového fondu. Za takto nabyté
prostředky do vlastního kapitálu fondu nebyly vydány podílové listy (stěžovatel je vydal až
v návaznosti na požadavky žalovaného vyslovené v rozhodnutí o předběžném opatření ze dne
20. 5. 2010, č. j. 2010/4641/570). Rovněž je třeba zmínit, že v rámci podílového fondu OMI byly
vydány toliko podílové listy v počtu 1 000 000 ks o jmenovité hodnotě 1 Kč, a to dne 30. 6. 2009.
Jejich majitelem byl A. O. V rámci plnění informační povinnosti podle §57 odst. 3 písm. b)
zákona o kolektivním investování ke dni 30. 6. 2009 stěžovatel vykázal u podílového fondu OMI
údaj, že aktuální hodnota podílového listu je 50,71 Kč.
Mezi účastníky je sporné, zda stěžovatel popsaným jednáním porušil ustanovení zákona
o kolektivním investování či nikoliv. S uvedeným souvisí otázka, zda lze jeho jednání
(prokazatelně) označit za účelové a dočasné.
Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona o kolektivním investování se v tomto zákoně rozumí
kolektivním investováním podnikání, jehož předmětem je shromažďování peněžních prostředků
vydáváním podílových listů podílového fondu, investování na principu rozložení rizika a další
obhospodařování tohoto majetku. Podle písm. c) citovaného ustanovení se vlastním kapitálem
podílového fondu rozumí vlastní zdroje financování majetku v podílovém fondu. Podle §6
odst. 1 zákona o kolektivním investování shromažďuje peněžní prostředky do podílového fondu
investiční společnost vydáváním podílových listů podílového fondu. Podle odst. 2 citovaného
ustanovení je podílový fond souborem majetku, který náleží všem vlastníkům podílových listů
podílového fondu, a to v poměru podle vlastněných podílových listů. Podílový fond není
právnickou osobou. Z §49 odst. 1 a 3 zákona o kolektivním investování plyne, že podílový fond
je speciálním fondem, který shromažďuje prostředky od veřejnosti nebo kvalifikovaných
investorů.
Podílový fond nemá právní subjektivitu; jedná se o účelové sdružení majetku
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 Afs 64/2012 - 79,
publ. pod č. 3061/2014 Sb. NSS, bod [52]), jehož právní režim se řídí zákonem o kolektivním
investování. Citovaný zákon byl dříve lex specialis ve vztahu k obchodnímu zákoníku [obchodní
zákoník byl zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, a nahrazen od 1. 1. 2014
zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních
korporacích); oproti obchodnímu zákoníku je zákon o obchodních korporacích zaměřen zejména
na úpravu obchodních společností a družstev (neobsahuje právní úpravu závazkových vztahů
a některé další okruhy otázek, které jsou v současné době upraveny občanským zákoníkem) -
pozn. NSS]. Zákon o kolektivním investování vymezuje zákonný rámec pro kolektivní
investování, které je zvláštním druhem podnikání a týkají se jej specifické povinnosti a omezení.
Chce-li společnost působit na kapitálovém trhu, musí k tomu získat povolení, jehož
předpokladem je splnění řady personálních, odborných, organizačních a ekonomických
podmínek. S ohledem na nakládání s cizími prostředky, které byly svěřeny investiční společnosti
(fondu) do správy, zasahuje do její činnosti stát tím, že vykonává státní dohled (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2005, č. j. 5 A 74/2001 - 108). Právní režim podílového
fondu a jeho obhospodařování investiční společností z povahy věci nelze ztotožňovat s obecnými
pravidly podnikání a režimem obchodních společností. Jednání, které bylo dovoleno obchodním
zákoníkem, mohlo být v rámci kolektivního investování omezeno, zejména pak v zájmu ochrany
investorů a jejich investic.
Princip legální licence, o který stěžovatel opírá možnost navyšovat vlastní kapitál
podílového fondu také jiným způsobem, než vložením peněžních prostředků oproti vydání
podílového listu, je vlastní spíše oblasti soukromého práva. V právu veřejném je nutno vycházet
především z principu enumerativnosti státních pretenzí, tedy že správní orgán je oprávněn
a povinen činit pouze to, k čemu je výslovně zmocněn zákonem. V oblasti kolektivního
investování se střetává soukromé právo s právem veřejným. Podnikatelské subjekty jistě mohou
činit vše, co jim zákon nezakazuje; právě zákon o kolektivním investování je však veřejnoprávní
regulací, která zakládá jistá omezení a specifické povinnosti subjektů působících v dané oblasti.
Ve světle uvedeného je nezbytné vykládat ustanovení zákona o kolektivním investování.
Tedy, stanovuje-li zákon o kolektivním investování jasné pravidlo, jakým způsobem
lze shromažďovat prostředky do podílového fondu, nelze bez dalšího odkazovat
na soukromoprávní úpravu obchodního zákoníku a argumentovat, že zákon o kolektivním
investování explicitně nevylučuje jiné způsoby.
Peněžní prostředky jsou do podílového fondu shromažďovány od kvalifikovaných
investorů zásadně jediným způsobem předvídaným zákonem o kolektivním investování,
a to prostřednictvím emitovaných a prodaných podílových listů. Koupí podílového listu
se kvalifikovaný investor stává podílníkem na majetku, který tvoří podílový fond. Pokud zákon
o kolektivním investování stanovuje způsob, jakým mají být do podílového fondu
shromažďovány prostředky, je tím vyjádřeno, že právě takovým způsobem je možné prostředky
do podílového fondu shromažďovat. Uvedené neznamená, že by bylo vyloučeno zvětšování
majetku podílového fondu způsobem, který je slučitelný s právní úpravou zákona o kolektivním
investování, nepříčí se zásadám uplatňovaným v dané oblasti a prokazatelně se u něj nejedná
o účelové jednání s cílem obejít zákonná omezení a regulatorní prvky kolektivního investování.
Může se tak stát například přijetím dividendy, vratky daně a teoreticky též přijetím daru
od podílníka. V takových případech nelze (s ohledem na jejich povahu) vyloučit situaci,
která nebude doprovázena vydáním podílových listů. Jednání stěžovatele však takovým případem
nebylo (podrobněji viz níže).
Způsob, jakým stěžovatel navýšil vlastní kapitál, aby splnil podmínku §70 odst. 2 zákona
o kolektivním investování, nelze považovat za způsob předvídaný a dovolený zákonem
o kolektivním investování, ani za slučitelný se zásadami dané oblasti právní regulace. Bylo zcela
na místě, aby stěžovatel oproti přijetí směnky vystavil jedinému podílníkovi podílového fondu
OMI podílové listy, což neučinil. V důsledku toho došlo u již vydaných podílových listů
k nadhodnocení jejich aktuální hodnoty, neboť počínaje dnem 30. 6. 2009 byla v důsledku přijetí
směnky vykazována jejich hodnota 50,71 Kč.
Již s ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s městským soudem
a žalovaným, podle kterých příplatek podílníka podílového fondu na vytvoření vlastního kapitálu
podílového fondu, který je splacen směnkou vlastní na řad podílového fondu, aniž by proti
takovému příplatku byly vydány podílové listy, není možný. Proto uvedeným způsobem
ani nemůže být splněna podmínka §70 odst. 2 zákona o kolektivním investování. Jednáním
stěžovatele došlo k nadhodnocení podílových listů podílového fondu OMI, což mohlo
potenciálně poškodit stávající či budoucí podílníky (kteří by se rozhodli investovat do podílového
fondu s ohledem na nesprávně stanovenou hodnotu podílového listu). Stěžovatel porušil také
§84a odst. 8 zákona o kolektivním investování, neboť nerespektoval čl. 11.1 statutu podílového
fondu OMI (zejm.: „Do vlastního kapitálu se pro účely tohoto výpočtu [aktuální hodnoty podílového listu
- pozn. NSS] nezapočítává hodnota investovaných prostředků, které byly k uvedenému dni připsány na účet
Fondu, pokud za ně nebyly vydány podílové listy.“), a dále §75 odst. 1 písm. a) citovaného zákona,
když nejednal s odbornou péčí.
Dále je třeba zmínit, že směnka (kterou použil jediný podílník k navýšení vlastního
kapitálu podílového fondu OMI) není peněžním prostředkem, prostřednictvím kterého
lze shromažďovat majetek podílového fondu oproti vydávání podílových listů. Jakkoliv může
plnit mj. platební funkci, nic to nemění na skutečnosti, že se vždy (bez ohledu na to, zda bylo
se směnkou disponováno v oblasti kolektivního investování či v závazkových vztazích podle
obchodního zákoníku) jedná o dlužnický cenný papír na peněžité plnění vystavený v předepsané
formě, kterým je založen závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určeném místě
a čase konkrétní peněžitou sumu (viz Kovařík, Z. Zákon směnečný a šekový. Komentář. 6. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2014, s. 2). Směnku lze tedy za předem stanovených podmínek směnit za peníze;
sama však peněžitým prostředkem není. Rovněž ji nelze a priori označit za vysoce likvidní platební
nástroj. Její likvidita totiž závisí nejen na bonitě směnečného dlužníka, ale rovněž na dalších
okolnostech. Pokud by ji z jakéhokoliv důvodu dlužník odmítl či nemohl proplatit (nedostatek
financí, technické či jiné překážky), nezbude jejímu majiteli, než vyčkat proplacení peněžních
prostředků a případně vyvolat směnečný spor [§9 odst. 2 písm. j), §175 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád]. Již ze své povahy tedy nemůže být vysoce likvidním platebním nástrojem,
byť by jejím výstavcem (směnečným dlužníkem) byla prokazatelně velmi solventní osoba.
Je-li směnka vkládána do majetku (resp. vlastního či základního kapitálu) společnosti
nebo fondu, jedná se o nepeněžité plnění. Nejen u fondů, ale též u obchodních společností jsou
stanovena pravidla pro vkládání nepeněžitého plnění, neboť je nutné zabránit fiktivnímu
nadhodnocování zdrojů v podobě vkladu, který nebude mít pro společnost či fond skutečnou
hodnotu, jaká je deklarována (srov. Pokorná, J. Obchodní zákoník. komentář [online]. Praha: Wolters
Kluwer Česká republika, 2009, k §59). Ust. §121 obchodního zákoníku výslovně neřešilo,
zda lze dobrovolný příplatek mimo základní kapitál společnosti poskytnout formou nepeněžitého
plnění a je-li nezbytné jej nechat ocenit znaleckým posudkem. Aktuální právní úprava již výslovně
stanovuje, že takové navýšení vlastního kapitálu je možné, přičemž je nezbytné nepeněžitý
příplatek nechat ocenit znalcem (§163 odst. 2 ve spojení s §143 zákona o obchodních
korporacích). Uvedené zcela koresponduje se zákazem fiktivního nadhodnocování majetku
společnosti (popř. fondu).
Zákon o kolektivním investování umožňuje nepeněžité vklady výhradně u investičního
fondu; u podílového fondu tato možnost připuštěna není [viz §64 odst. 1 písm. g) zákona
o kolektivním investování]. Vlastní kapitál podílového fondu lze proto zásadně (s výjimkami výše
uvedenými) navyšovat pouze peněžitým plněním oproti vydání podílového listu.
Zákon o kolektivním investování neumožňuje u podílového fondu jakousi obdobu
příplatku mimo základní kapitál obchodní společnosti podle §121 obchodního zákoníku.
Je třeba zdůraznit, že u podílového fondu se tvoří toliko vlastní kapitál, nikoliv též základní
kapitál, jako tomu je u obchodních společností. Dále je zřejmé, že připuštění příplatku nad vlastní
kapitál podílového fondu, kterého se dovolává stěžovatel (tedy bez vydání podílového listu
a ocenění znaleckým posudkem), by bylo v rozporu se smyslem a účelem regulace vkladů
a příplatků formou nepeněžitého plnění, neboť také tímto způsobem by zcela zjevně bylo možné
nadhodnocovat majetek fondu, což se promítne do výpočtu aktuální hodnoty podílových listů
[viz §1 odst. 1 písm. h) zákona o kolektivním investování]. Posouzení, zda byla směnka jako
nepeněžitý vklad oceněna znalcem, zda byla dostatečně zjišťována bonita jejího výstavce a jestli
statut podílového fondu OMI nepeněžité vklady připouštěl, je s ohledem na uvedené irelevantní
(v případě, že směnka neměla být darem či obdobným způsobem navýšení vlastního kapitálu
ve smyslu shora popsané výjimky, kdy nemusí být vydány podílové listy).
Stěžovatel tak postupoval nedovoleným způsobem, když ke dni 30. 6. 2009 uvedl
hodnotu podílového listu ve výši 50,71 Kč, tedy ji vypočetl z vlastního kapitálu navýšeného
o částku 50 000 000 Kč, údajně splacenou prostřednictvím směnky.
V nyní projednávané věci konečně bylo podstatné posouzení, zda vložení směnky
do majetku podílového fondu OMI nemohlo být považováno za dar či obdobný způsob navýšení
vlastního kapitálu, oproti kterému nemusí dojít k vydání podílových listů (viz výše). Nejvyšší
správní soud má shodně s městským soudem a žalovaným za prokázané, že postup stěžovatele
měl sloužit pouze k zachování podílového fondu OMI, který do jednoho roku od právní moci
povolení k jeho vytvoření nezískal dostatečný počet podílníků, a tedy požadovanou výši vlastního
kapitálu. O účelovosti a dočasnosti jednání stěžovatele a jediného podílníka A. O. svědčí jednak
samotná tvrzení stěžovatele v průběhu řízení (např. rozklad proti prvostupňovému rozhodnutí
ze dne 21. 2. 2011: „S ohledem na skutečnost, že během prvního roku existence uvedeného podílového fondu
nebyl tento požadavek naplněn, byla investiční společnost a zejména jediný podílník podílového fondu, pan A. O.,
postaven před otázku, jakým způsobem nastalou situaci řešit. Neboť cílem a snahou investiční společnosti
i jediného společníka podílového fondu bylo zachovat existenci fondu, rozhodl se dne 26. 3. 2009 jediný podílník
k mimořádnému vkladu k posílení vlastního kapitálu ve výši 50.000.000,- Kč.“), zároveň pak výpovědi
Ing. R. H. ze dne 30. 9. 2009 (obchodní ředitel a člen představenstva stěžovatele) a A. O. ze dne
17. 12. 2009. Ing. R. H. uvedl, že případný investor by byl upozorňován na existenci příplatku
splaceného směnkou s tím, že „po jeho investici bude příplatek vyjmut a hodnota podílového fondu poklesne“.
A. O. možnost vrácení příplatku nevyloučil s tím, že vše by záleželo na výsledcích jednání
s investory a na množství od nich získaných prostředků. Podle zdejšího soudu ze skutkových
zjištění a z tvrzení samotného stěžovatele zjevně plyne účelovost transakce a rovněž to,
že stěžovatel ji vnímal jako (i kdyby pouze potenciálně) dočasnou. Není důvod pochybovat
o věrohodnosti výpovědí ani o tom, že uvedené osoby měly dostatečný přehled o záměrech
stěžovatele. Stěžovatel neoznačil žádný důkaz, kterým by zpochybnil či vyvrátil svědecké
výpovědi. Žalovaný netvrdil, jak mylně uváděl stěžovatel, že se stěžovatel chystá porušit zákon.
Pouze v souvislosti se skutkovými zjištěními uvedl, že vrácení směnky A. O. by bylo v rozporu s
§7 odst. 4 zákona o kolektivním investování, podle kterého nejsou podílník ani jiná osoba
oprávněni požadovat rozdělení majetku v podílovém fondu ani zrušení podílového fondu.
Za uvedených okolností dospěl Nejvyšší správní soud ke stejnému závěru jako městský soud
a žalovaný, že vložení směnky do majetku podílového fondu nemělo charakter daru či jiného
způsobu plnění, oproti kterému nemusí dojít k vydání podílových listů.
Ani námitka nesprávného posouzení splnění podmínek §70 odst. 2 zákona o kolektivním
investování (a související argumentace týkající se směnky) tedy není důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch
neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice ve věci plný úspěch měl,
nicméně dle obsahu spisového materiálu mu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti, proto Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu