ECLI:CZ:NSS:2017:5.AZS.283.2016:41
sp. zn. 5 Azs 283/2016 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: T. N.,
zastoupena Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha
7, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2016, č. j. 1 Az
46/2016 - 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M.
se u r č u je částkou 8228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) požádala dne 22. 2. 2016 o udělení mezinárodní
ochrany. Svou žádost odůvodňovala především nízkou kvalitou zdravotnictví v zemi svého
původu, s níž má negativní zkušenosti především po svých předchozích těhotenstvích
a porodech, přičemž v době podání žádosti o mezinárodní ochranu byla v počátečním stádiu
těhotenství. Jako další důvod uváděla špatný vztah s tchýní.
[2] Rozhodnutím ze dne 16. 6. 2016, č. j. OAM-190/ZA-ZA11-P10-2016, žalovaný rozhodl,
že se stěžovatelce neuděluje mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
[3] Stěžovatelka proti rozhodnutí žalovaného brojila žalobou, kterou Městský soud v Praze
(dále jen „městský soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů, které
podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[5] Namítla, že žalovaný nevycházel ze skutkového stavu v době vydání rozhodnutí,
neboť nezohlednil, že stěžovatelka byla v pokročilém stádiu těhotenství. Nucené vycestování
by pro stěžovatelku v tomto stádiu těhotenství mohlo představovat závažnou újmu ve smyslu
§14a zákona o azylu a může být rovněž důvodem pro udělení humanitárního azylu dle §14
zákona o azylu, a to vzhledem k rizikům, které cestování pro těhotnou ženu přináší. Žalovaný
tedy nerozhodl dle skutkového stavu, který tu byl v době jeho rozhodnutí, ale dle stavu v době
podání žádosti o mezinárodní ochranu, kdy byla stěžovatelka teprve na počátku těhotenství.
Žalovaný pouze konstatoval, že těhotenství není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany
a zabýval se úrovní zdravotnictví v zemi původu stěžovatelky. Námitky v tomto směru vznesené
městský soud nijak neposuzoval a pouze aproboval závěry žalovaného, čímž zatížil své
rozhodnutí nepřezkoumatelností.
[6] Stěžovatelka dále uvedla, že by její vycestování z území České republiky bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, neboť z čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) plyne závazek státu chránit
život jednotlivce, a to tím spíše u zranitelné skupiny osob jakou jsou těhotné ženy. Stěžovatelka
namítla rovněž porušení čl. 3 Úmluvy, neboť nucené vycestování by jí mohlo způsobit újmu
představující nelidské nebo ponižující zacházení. V této souvislosti odkázala na rozsudky
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 16. 4. 2013, Aswat proti Spojenému
království, stížnost č. 17299/12, ze dne 13. 12. 2016, Paposchvili proti Belgii, stížnost č. 41738/10,
a rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 18. 12. 2014, ve věci Centre
public d´action sociale d´Ottignies-Louvain-La-Neuve proti Moussa Abdida, C - 562/13.
[7] Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatelka spatřuje v rozporu judikatury vnitrostátních
a evropských soudů v otázce, za jakých podmínek mohou být zdravotní rizika spojená s nuceným
vycestováním ženy v pokročilém stádiu těhotenství relevantní pro rozhodování o udělení
mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany nebo humanitárního azylu.
[8] Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil.
[9] Žalovaný má za to, že jeho rozhodnutí i napadený rozsudek byly vydány v souladu
s právními předpisy a se zjištěným skutkovým stavem na základě relevantních zdrojů. Odkázal
na správní spis, na své vyjádření k žalobě a závěry městského soudu, se kterými se ztotožňuje.
Připomněl, že se stěžovatelčiným těhotenstvím se v řízení o žádosti o mezinárodní ochranu
zabýval, což učinil také městský soud v napadeném rozsudku. Dále upozornil na skutečnost,
že neudělením mezinárodní ochrany nevzniká cizinci povinnost vycestovat z území.
[10] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky odmítl
pro nepřijatelnost, případně ji jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka byla účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a stěžovatelka je zastoupena advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[12] Po konstatování včasnosti a přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
zabýval její přijatelností (§104a s. ř. s.).
[13] Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, je typickým neurčitým právním pojmem. Jeho výklad provedl například Nejvyšší správní
soud v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS
(rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), podle kterého:
„Přesahem vlastních zájmů stěžovatele […] je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je - kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce - pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen
v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem
Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.“
[14] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
městského soudu pro nedostatek důvodů, neboť v případě zjištění její důvodnosti by tato
okolnost musela bez dalšího směřovat ke zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět
městskému soudu. Nelze se totiž zabývat hmotně právní otázkou věci, pokud napadený rozsudek
neobstojí ani po stránce formální. Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu neshledal
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, nesrozumitelnost ani pro jinou vadu řízení. Městský
soud vypořádal všechny žalobní námitky a učiněné závěry v dostatečném rozsahu odůvodnil
(k otázce přezkoumatelnosti srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006 - 36, publ. pod č. 1389/2007 Sb.
NSS). To, že stěžovatelka se závěry městského soudu nesouhlasí, nezakládá nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku. Městský soud přitom nepochybil, osvojil-li si závěry žalovaného se svou
souhlasnou poznámkou, aniž by jinými slovy jeho argumentaci opakoval (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130). To, zda byl postup
a závěry městského soudu a žalovaného správné a zákonné, je pak předmětem posouzení
zákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2016, č. j. 4 Azs 107/2016 - 25).
[15] Ke skupině námitek týkající se pokročilého stádia těhotenství stěžovatelky zdejší soud
uvádí, že otázkou těhotenství se ve své judikatuře již zabýval. V rozsudku ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 2 Azs 60/2008 - 58, uvedl, že „nelze bez přistoupení dalších okolností za důvod hodný zvláštního zřetele
považovat těhotenství stěžovatelky či narození dítěte. V tomto kontextu pak nelze těhotenství per se považovat ani
za překážku vycestování (nyní důvod pro přiznání tzv. doplňkové ochrany“). O „dalších okolnostech“ by se dalo
hovořit například tehdy, kdy by stěžovatelka mohla být v zemi původu jako svobodná matka vystavena riziku
pronásledování či mučení; to však ze shromážděných podkladů nevyplývá a ani stěžovatelka v průběhu správního
řízení takové skutečnosti neuváděla.“ V citovaném rozsudku zdejší soud navázal např. na rozsudky
ze dne 25. 10. 2004, č. j. 5 Azs 155/2004 - 40, a ze dne 19. 10. 2006, č. j. 3 Azs 405/2005 - 69.
Těhotenství tedy nelze samo o sobě bez dalšího považovat za důvod pro udělení mezinárodní
ochrany, přičemž není podstatné, o jaké stádium těhotenství se jedná. Není proto pochybením
žalovaného, že se výslovně nezabýval skutečností, že stěžovatelka v době vydání jeho rozhodnutí
byla v osmém měsíci těhotenství. Žalovaný otázku těhotenství stěžovatelky bral v úvahu a své
závěry v tomto ohledu uvádí na stranách 5 a 6 svého rozhodnutí. Uzavřel, že těhotenství
a případnou související péči nelze považovat za důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení
humanitárního azylu. Ve vztahu k doplňkové ochraně konstatoval, že aktuální těhotenství
stěžovatelky nelze bez dalšího označit za důvod, pro který by ji v zemi jejího původu hrozilo
nebezpečí. Stěžovatelka ostatně ani nedoložila svá tvrzení o závažnosti svého zdravotního stavu
a absenci lékařské péče v zemi jejího původu. Soud nijak nezlehčuje složitou situaci stěžovatelky
a skutečností jí uváděné, musí však shodně se žalovaným konstatovat, že stěžovatelkou tvrzená
smrt jejího syna krátce po porodu a poranění dcery po porodu mohly být zapříčiněny různými
důvody, nejen stěžovatelkou tvrzeným lékařským selháním, ke kterému ostatně může docházet
také v zemích s vyšší úrovní kvality zdravotnictví. Z rozhodnutí žalovaného nelze ani dovodit,
že by žalovaný posuzoval těhotenství stěžovatelky jen ke dni podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Městský soud se ztotožnil se závěry žalovaného a uvedl, že žalovaný řádně
zjistil a posoudil rodinnou, sociální a ekonomickou situaci stěžovatelky.
[16] K úrovni zdravotnictví jakožto důvodu pro udělení mezinárodní ochrany, na níž
stěžovatelka stavěla důvod pro udělení mezinárodní ochrany rovněž vzhledem k plánovanému
porodu, se již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vyjádřil. Konstatoval, že nižší úroveň
zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení
mezinárodní ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 3 Azs 226/2005 - 68, či ze dne ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69). V rozsudku
ze dne 9. 10. 2009, č. j. 6 Azs 34/2009 - 89, dále uvedl, že nelze vyloučit, aby doplňková ochrana
byla udělena žadateli o mezinárodní ochranu, který trpí závažnou nemocí (v citovaném rozsudku
se jednalo o HIV/AIDS) také z důvodu nedostatečné úrovně zdravotní péče v zemi původu,
která by ovšem musela dosahovat úrovně označitelné za mučení nebo nelidské či ponižující
zacházení ve smyslu ust. §14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu. Jak již uvedl žalovaný ve svém
rozhodnutí, úroveň zdravotnictví v České republice je zpravidla vyšší než v zemích, ze kterých
přicházejí žadatelé o mezinárodní ochranu, a to včetně Kyrgyzstánu. Tato skutečnost ale sama
o sobě s ohledem na judikaturu zdejšího soudu nemůže založit důvod pro udělení mezinárodní
ochrany Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 25. 2. 2016
vyplývá, že stěžovatelce je v zemi jejího původu poskytována zdravotní péče, a to v rozsahu
jako je poskytována jiným osobám. Při poskytování zdravotní péče tedy nedochází
k nedůvodným rozdílům, přičemž stěžovatelka neuváděla žádné konkrétní zdravotní problémy,
které by si vyžadovaly speciální péči, která by jí nemohla být poskytnuta v zemi jejího původu.
Poskytovaná zdravotní péče v Kyrgyzstánu přitom nedosahuje úrovně, která by představovala
nelidské či ponižující zacházení nebo mučení.
[17] Stěžovatelka neuváděla skutečnosti, které by přistoupily k jejímu těhotenství a založily
společně důvod pro udělení mezinárodní ochrany. V protokolu o pohovoru k žádosti o udělení
mezinárodní ochrany ze dne 25. 2. 2016 uvedla, že se cítí v pořádku, pouze je jí občas
na zvracení. Stěžovatelkou uváděná rizika pro těhotnou ženu spojená s cestováním, která začala
uplatňovat před městským soudem a následně v kasační stížnosti, jsou přitom jen obecná tvrzení,
které ve vztahu ke své osobě nijak nedokládala. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v tomto
ohledu nic konkrétního neuváděla a nedokládala, nelze vytýkat žalovanému, že se s otázkou
těhotenství zabýval pouze v obecné rovině.
[18] K judikatuře ESLP a SDEU, kterou uváděla stěžovatelka, zdejší soud poznamenává,
že dané věci se týkaly problémů nuceného vycestování z území, např. správního vyhoštění,
a nebyly v nich řešeny otázky vztahující se k mezinárodní ochraně. Neudělením mezinárodní
ochrany stěžovatelce nebyla uložena povinnost vycestovat z území České republiky.
Je na stěžovatelce, zda si svůj pobyt v České republice legalizuje způsoby, které umožňuje zákon
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
v relevantním znění. Tvrzený rozpor v judikatuře vnitrostátních a evropských soudů zdejší soud
neshledal. Otázka těhotenství je posuzována v rámci řízení ve věcech mezinárodní ochrany
jednotně. Bez přistoupení dalších skutečností nelze těhotenství považovat za relevantní důvod
pro udělení mezinárodní ochrany.
[19] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal relevantní argumenty svědčící
pro přijatelnost kasační stížnosti. Daná věc se netýká právních otázek, které by dosud nebyly
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, ani těch, které by byly judikaturou řešeny
rozdílně. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky
obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přistoupení
k judikaturnímu odklonu ani zásadní pochybení městského soudu, ať už v podobě
nerespektování ustálené soudní judikatury nebo hrubého pochybení při výkladu hmotného
či procesního práva. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Postup v řízení i samo napadené rozhodnutí tedy shledává kasační soud v souladu
s právními předpisy. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo, než podanou kasační stížnost
podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[22] Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2016,
č. j. 5 Azs 283/2016 - 10, ustanoven zástupce Mgr. Bc. Filip Schmidt, LL.M., advokát, se sídlem
Ovenecká 78/33, Praha 7.
[23] Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu za 2 úkony
právní služby (příprava a převzetí zastoupení a sepsání doplnění kasační stížnosti) podle §11
odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“),
a to ve výši 3100 Kč [srov. §9 odst. 4 písm. d), §7 bod 5 advokátního tarifu] a náhradu hotových
výdajů paušální částkou za každý úkon právní služby ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3
advokátního tarifu), celkem 6800 Kč.
[24] Jelikož ustanovený zástupce doložil, že je plátcem DPH, zdejší soud mu takto vypočtenou
částku navýšil o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, tj. 1428 Kč [srov. §14 odst. 2, §36
odst. 1, §47 odst. 1 písm. a) a 4 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v relevantním
znění]. Celkem tedy činí odměna ustanoveného zástupce 8228 Kč a bude mu vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení:
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 9. srpna 2017
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu