ECLI:CZ:NSS:2017:6.AS.168.2017:5
sp. zn. 6 As 168/2017 - 5
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy
a soudců Mgr. Jany Brothánkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: T. R., proti
žalovanému: Vrchní soud v Praze, se sídlem Nám. Hrdinů 1300, Praha 4, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2017, č. j. 9 A 53/2017 - 4,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 1. 1. 2017, kterou u soudu podal až 6. 3. 2017, se žalobce u Městského
soudu v Praze domáhal ochrany před nezákonným zásahem, který spatřoval v rozvrhu práce
Vrchního soudu v Praze na rok 2015.
Usnesením ze dne 28. 4. 2017, č. j. 9 A 53/2017 - 4, Městský soud v Praze žalobu odmítl.
Městský soud totiž vyšel z toho, že žaloba je opožděná, neboť napadený rozvrh práce byl vydán
nejpozději do konce roku 2014, tudíž zákonem stanovená objektivní dvouletá lhůta pro podání
žaloby proti takovému „zásahu“ uplynula nejpozději koncem roku 2016. Žaloba podaná v březnu
2017 je tudíž evidentně opožděná.
Proti tomuto usnesení podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž namítal
nezákonnost, podjatost, zmatečnost, trestnou činnost úředních osob, nulitu všech úkonů
a nicotnost všech úkonů. Dále žádal o ustanovení zástupce, osvobození od soudních poplatků
a prodloužení lhůty k doplnění kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud vyhodnocuje okolnosti, za nichž stěžovatel podává u soudů návrhy
na zahájení řízení a kasační stížnosti, jako projev svévolného a účelového uplatňování práva
(srov. k tomu obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 2 As 45/2012 – 11). Stěžovatel svá „práva“ uplatňuje zjevně šikanózním způsobem a nesoudí
se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (srov. k tomu
obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 – 13).
V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni rozhodování v této věci přes 250 spisů,
kde stěžovatel vystupuje v pozici účastníka. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné,
že množství stěžovatelem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pouhá skutečnost,
že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně samo o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů, či spíše
bezobsažných tvrzení ve výše popsané „formulářové“ podobě, kdy stěžovatel fakticky
ve svých „kasačních stížnostech“ obměňuje pouze čísla jednací napadených rozhodnutí správních
soudů.
Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti
ani k provedení standardních procesních úkonů, tj. nevyzval stěžovatele k předložení plné moci
udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, protože při předběžném
posouzení zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor
pro spor“. Takové výzvy vůči stěžovateli neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě
řízení. Tyto výzvy naopak rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a zdejším soudem,
který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Stěžovatel vždy žádá
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud však tyto žádosti zamítne, neboť shledá kasační stížnost zjevně
bezúspěšnou. Výsledkem řízení pak bude jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku
nebo odmítnutí návrhu pro neodstranění jeho vad.
Nejvyšší správní soud nepochybuje, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se odehrál i v posuzované věci. Žaloba nemá naději na úspěch, neboť stěžovatel
brojí proti rozvrhu práce soudu, který není soudně samostatně přezkoumatelný,
a to ani prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem. Jak Nejvyšší správní soud
uvedl v rozsudku ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 As 48/2012 - 28, „Rozvrh práce soudu (§41 zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů) není rozhodnutím podle §65 odst. 1
s. ř. s.“ Jestliže Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že proti rozvrhu
práce soudu se nelze bránit žalobou proti rozhodnutí správního orgánu dle ustanovení §65
a násl. s. ř. s., nelze jeho závěry obejít tím, že se účastníku soudního řízení připustí možnost podat
proti takovému aktu žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Práva účastníka řízení
na zákonného soudce jsou totiž dostatečně chráněna zákonnými prostředky v rámci příslušného
řízení, které takový účastník vede – srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2015,
sp. zn. I. ÚS 2769/15. O této skutečnosti, resp. právní úpravě a judikatuře byl stěžovatel ostatně
již poučen, naposledy např. v usnesení šestého senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 5. 2017, č. j. Nad 184/2017 – 10.
Nejvyšší správní soud proto stěžovatelovu kasační stížnost a limine odmítá pro vady
podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.), za použití ustanovení §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu