ECLI:CZ:NSS:2017:7.AS.192.2017:25
sp. zn. 7 As 192/2017 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: L. H., zastoupen
JUDr. Robertem Hamousem, advokátem se sídlem Saskova 1625, Kladno, proti žalovanému:
Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2017,
č. j. 45 A 47/2017 - 18,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
[1] Žalobce dne 29. 7. 2015 požádal podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, Magistrát města Kladna (dále jen „povinný subjekt“) o poskytnutí informací
o fakturách uhrazených městem Kladnem v období od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2016. Povinný subjekt
dne 12. 8. 2015 žádost odmítl, resp. sdělil žalobci pouze celkový počet faktur a částku za dané
období, ale neposkytl ostatní požadované informace (mj. identifikaci dodavatelů a popis
předmětu plnění). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, kterému žalovaný
rozhodnutím ze dne 25. 9. 2015, č. j. 125279/2015/KUSK, vyhověl. Povinný subjekt
dne 26. 10. 2015 žádost opětovně odmítl s tím, že vytvoření přehledu uhrazených faktur není
v jeho technických možnostech. Žalovaný na základě žalobcova odvolání rozhodnutí povinného
subjektu rozhodnutím ze dne 14. 4. 2016, č. j. 047832/2016/KUSK, zrušil. Vzhledem k tomu,
že požadované informace spadaly do oblasti samostatné působnosti povinného subjektu,
odvolací orgán neměl možnost tyto informace žadateli sám poskytnout, a s ohledem na znění
§16 zákona o svobodném přístupu k informacím neměl ani možnost povinnému subjektu
poskytnutí informace přikázat.
[2] V důsledku následné nečinnosti povinného subjektu podal žalobce dne 12. 9. 2016 novou
žádost o tytéž informace, kterou povinný subjekt dne 27. 9. 2016 odmítl; na základě žalobcova
odvolání žalovaný rozhodnutí povinného subjektu dne 23. 11. 2016 rozhodnutím
č. j. 156621/2016/KUSK opět zrušil a sdělil povinnému subjektu, že má informace poskytnout.
Dne 7. 12. 2016 povinný subjekt žalobci sdělil, že informaci nemůže poskytnout v žalobcem
požadovaném formátu; žalobce dne 13. 12. 2016 povinnému subjektu odpověděl, že mu
informace postačí v jakémkoliv formátu. Povinný subjekt následně dne 21. 12. 2016 vydal sdělení,
že o žádosti rozhodl již 7. 12. 2016 a od té doby nenastaly nové skutečnosti. Proti tomuto sdělení
podal žalobce odvolání, na jehož základě žalovaný zmíněné sdělení vyhodnotil jako rozhodnutí
a dne 28. 2. 2017 je rozhodnutím č. j. 015279/2017/KUSK zrušil a věc opětovně vrátil
povinnému subjektu k novému projednání.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 2. 2017 podal žalobce žalobu ke Krajskému
soudu v Praze, který ji v záhlaví uvedeným usnesením odmítl. Podle krajského soudu je k podání
žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s. oprávněn pouze ten, kdo byl na svých právech zkrácen přímo
nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu.
Judikatura přitom za rozhodnutí ve smyslu citovaného ustanovení nepovažuje rozhodnutí
odvolacího orgánu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu prvního stupně a věc mu byla
vrácena k novému projednání. Krajský soud si byl vědom, že Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 10. 11. 2016, č. j. 3 As 278/2015 - 44, publ. pod č. 3517/2017 Sb. NSS, uvedl,
že i zrušující rozhodnutí druhostupňového orgánu má povahu rozhodnutí podle §65 odst. 1
s. ř. s., neboť se dotýká přinejmenším práv osob, jichž se požadovaná informace týká. Nejvyšší
správní soud ovšem také dodal, že žadatel o informace bude takové dotčení svých veřejných
subjektivních práv tvrdit jen s obtížemi. Řídil-li by se tedy krajský soud citovaným rozsudkem
Nejvyššího správního soudu, znamenalo by to, že soud nemá žalobu žadatele o informace proti
zrušujícímu rozhodnutí druhostupňového orgánu odmítnout, ale meritorně se jí zabývat
a následně žalobu nutně zamítnout, neboť z podstaty věci nemůže shledat dotčení veřejných
subjektivních práv žalobce.
[4] S takovým postupem se však krajský soud neztotožnil. Výklad podaný Nejvyšším
správním soudem v citovaném rozsudku by totiž podle krajského soudu způsobil rozvolnění
legislativní zkratky zavedené v §65 odst. 1 s. ř. s. a umožnil by, aby kdokoliv napadl každé
rozhodnutí, které zasahuje do něčích práv. V projednávané věci by pak důsledkem bylo meritorní
projednání žaloby, která by téměř jistě nemohla být úspěšná, což by bylo v rozporu s principem
hospodárnosti řízení. Žalobu proto odmítl podle §70 písm. a) a §68 písm. e) s. ř. s. I v případě,
že by závěr krajského soudu o nutnosti žalobu odmítnout podle §70 písm. a) s. ř. s. neobstál,
bylo by ji nutné odmítnout podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s., neboť žalobce nebyl osobou,
do jejíchž práv bylo zasaženo, a byl tudíž osobou k podání žaloby zjevně neoprávněnou. Krajský
soud nicméně dodal, že si je vědom zjevně obstrukčního jednání povinného subjektu. V takovém
případě nicméně bylo namístě dát přednost dalšímu za závěrů citovaného rozsudku Nejvyššího
správního soudu, podle kterého je v takových případech možné podat žalobu přímo proti
rozhodnutí povinného subjektu.
II. Kasační stížnost žalobce a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] Krajský soud podle stěžovatele jeho žalobu odmítl v rozporu se závěrem rozsudku
Nejvyššího správního soudu č. j. 3 As 278/2015 - 44, který se týkal skutkově i právně téměř
shodné situace. Stěžovatel přitom žalobu podával po značných průtazích ze strany povinného
subjektu a se znalostí citovaného rozsudku, byl proto přesvědčen o správnosti svého postupu.
V důsledku rozhodnutí krajského soudu se tak stěžovatel dostal do situace, kdy již nemůže podat
žalobu proti rozhodnutí povinného subjektu, neboť mu uplynula lhůta, a musí tak opětovně
podat žádost o informace a celý proces podstoupit znovu. Hrozí přitom, že případná žaloba proti
rozhodnutí prvostupňového orgánu napadne jinému senátu, který s odkazem na citovaný
rozsudek a znění §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím žalobu odmítne s tím,
že stěžovatel měl brojit až proti rozhodnutí druhostupňového orgánu. Krajský soud proto
rozhodl v rozporu se závěrem nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3930/14,
podle kterého je procesní předpisy nutné vykládat tak, aby poskytovaly v praxi účinnou ochranu
práv žadatelů o informace.
[7] Nejvyšší správní soud přitom již dovodil, že proti „procesnímu ping-pongu“ není možná
obrana žalobou na ochranu před nečinností (rozsudek ze dne 14. 11. 2012,
č. j. 1 Ans 14/2012 - 40) ani zásahovou žalobou, avšak je možné bránit se žalobou přímo proti
zrušujícímu rozhodnutí druhostupňového orgánu (rozsudek ze dne 28. 1. 2015,
č. j. 6 As 113/2014 - 35). V projednávaném případě se sice druhostupňový orgán na obstrukcích
nepodílel, pouze neměl možnost, jak jim zabránit, avšak výsledek byl v podstatě totožný a závěr
rozsudku č. j. 6 As 113/2014 - 35 by se na takový případ měl vztahovat obdobně. Stěžovatel se
neztotožnil ani se závěrem, že žaloba nemohla být téměř jistě úspěšná. Do jeho práv bylo totiž
zasaženo přinejmenším tím, že povinný subjekt způsobil svým jednáním značné průtahy a klade
překážky stěžovatelově zájmu na poskytnutí požadovaných informací, které mohou svědčit
o špatném hospodaření s veřejnými prostředky. Krajský soud, který sám v postupu povinného
subjektu spatřoval obstrukční jednání, měl proto žalobu projednat a aplikovat §16 odst. 4 zákona
o svobodném přístupu k informacím, neboť se jedná o jediný způsob, jak dosáhnout
v projednávaném případě poskytnutí informací. Krajský soud však přehnaně formalistickým
postupem rezignoval na rychlou a účinnou ochranu práv, a to v situaci, kdy stěžovatel pouze
učinil krok navíc a podal proti rozhodnutí povinného subjektu místo žaloby nejprve odvolání.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se s posouzením krajského soudu
ztotožňuje, a požádal o náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti a o žalobě s tím, že její
nepřiznávání správním orgánům vytváří protiústavní nerovnost mezi účastníky řízení.
III. Důvod postoupení věci rozšířenému senátu
[9] Klíčovou právní otázkou ve věci předkládané sedmým senátem rozšířenému senátu je,
zda a za jakých podmínek má žadatel o informace podle zákona o svobodném přístupu
k informacím, který čelí tzv. „procesnímu ping-pongu“ v důsledku obstrukcí ze strany povinného
subjektu nebo také druhostupňového orgánu, aktivní procesní a věcnou legitimaci k podání
žaloby proti rozhodnutí povinného subjektu nebo druhostupňového orgánu.
[10] Judikatura Nejvyššího správního soudu týkající se svobodného přístupu k informacím
vychází ze specifičnosti zákonné úpravy této oblasti, a právě s ohledem na tuto specifičnost
konstruuje odchylky od tradičních procesních principů správního soudnictví. Zmiňovaná
specifičnost se projevuje mj. tím, že na kladné rozhodnutí o poskytnutí informací se nevztahují
předpisy o správním řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2013,
č. j. 7 As 4/2013 - 81) a správní soudy disponují atypickou apelační pravomocí nařídit přímo
povinnému subjektu, aby žadateli informaci poskytl (§16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím), jejímž účelem je právě zabránění obstrukcím (rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 - 62, publ.
pod č. 3155/2015 Sb. NSS, bod 122). Jednotícím prvkem této judikatury je přitom důraz
na zajištění rychlé a efektivní ochrany jak práv osob, jichž se požadovaná informace týká,
tak žadatelů o informace (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2013,
č. j. 7 As 4/2013 - 81; ze dne 29. 10. 2015, č. j. 9 As 154/2015 - 49; ze dne 17. 12. 2014,
č. j. 1 As 189/2014 - 50, publ. pod č. 3185/2015 Sb. NSS, č. j. 6 As 113/2014 - 35
a č. j. 3 As 278/2015 - 44). Ústavní soud konečně zdůraznil, že smyslem úpravy svobodného
přístupu k informacím je právě umožnění tohoto přístupu. Procedurální pravidla a jejich výklad
proto nemohou být důvodem tvořícím bariéru získání informací (nález sp. zn. I. ÚS 3930/14,
bod 18).
[11] Z této odlišnosti rozhodování o svobodném přístupu k informacím plynou i specifické
odchylky od tradičních procesních principů správního soudnictví, vyplývajícího již z §68 písm. a)
s. ř. s., podle nějž nelze žalobou napadnout odvolací rozhodnutí, kterým bylo odvolání vyhověno
a napadené prvostupňové rozhodnutí bylo zrušeno. První takovou odchylku od „hlavního
proudu“ výkladu tradičních procesních principů správního soudnictví představuje rozsudek
č. j. 7 As 4/2013 - 81. Tento rozsudek se zabýval efektivní ochranou osob, jichž se týká
požadovaná informace. Protože poskytnutím informace jsou přímo dotčena veřejná subjektivní
práva osob, jichž se požadovaná informace týká (viz také rozsudek č. j. 1 As 189/2014 - 50),
jednalo se podle sedmého senátu o situaci odlišnou od hlavního proudu judikatury. Sedmý senát
proto připustil, aby osoby, jichž se požadovaná informace týká, brojily žalobou podle §65 s. ř. s.
i proti zrušujícímu rozhodnutí druhostupňového orgánu: „Ve věci vedené pod sp. zn. 2 As 37/2007
byla podána žaloba proti rozhodnutí odvolacího orgánu, který zrušil rozhodnutí stavebního úřadu, jímž byla
dodatečně povolena stavba rodinného domu. Takové rozhodnutí správního orgánu II. stupně skutečně není
rozhodnutím, jímž by byla ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s. přímo zakládána, rušena, měněna nebo závazně
určována práva žalobců, neboť takovým rozhodnutím bude až konečné rozhodnutí ve věci, které bude nutně
ve stavebním řízení následovat. V nyní posuzovaném případě je ale situace zásadně odlišná, protože, jak správně
namítá stěžovatelka, podle zákona o svobodném přístupu k informacím se na kladné rozhodnutí o poskytnutí
informací nevztahují předpisy o správním řízení. V praxi to znamená, že ministerstvo, které je napadeným
správním rozhodnutím zavázáno informaci poskytnout, žádné správní řízení nepovede a nebude vydávat žádné
rozhodnutí, proti němuž by bylo možno se bránit, ale přímo informaci poskytne. V takovém případě nebude již
stěžovatelka aktivně legitimována k podání žaloby podle ust. §65 s. ř. s., ale měla by pouze možnost podat
žalobu na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu ust. §82 s. ř. s. S ohledem na to, že stěžovatelka
považuje předmětné informace za své obchodní tajemství, nebude však mít v okamžiku poskytnutí těchto informací
povinným subjektem takto podaná žaloba pro stěžovatelku zřejmě již žádný praktický význam. Důvody
nepřípustnosti žaloby podané stěžovatelkou, které uvedl městský soud v napadeném usnesení, tedy nemůžou
obstát.“
[12] Na rozsudek sedmého senátu navázal devátý senát v rozsudku č. j. 9 As 154/2015 - 49,
který se rovněž zabýval ochranou osob, jichž se týká požadovaná informace. Devátý senát zde
potvrdil výše citovaný rozsudek sedmého senátu, zároveň však poukázal na problémy s aktivní
věcnou legitimací, které vyvolává připuštění žaloby proti zrušujícímu rozhodnutí
druhostupňového orgánu: „Těžko lze nalézt argumenty pro tvrzení, že rozhodnutí o odvolání (rozkladu),
kterým bylo zrušeno rozhodnutí o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace, zakládá, mění, ruší nebo závazně
určuje práva či povinnosti. Nejvyšší správní soud proto připouští, že ani zmíněné rozhodnutí o rozkladu proti
rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace se v daném ohledu neodlišuje od jiných rozhodnutí o odvolání, která
ruší napadená rozhodnutí a věc vrací k dalšímu projednání. Ani uvedené však nemůže vést k odmítnutí žaloby,
kterou podala osoba dotčená poskytnutím informace proti rozhodnutí o odvolání (rozkladu), jímž bylo zrušeno
rozhodnutí o odmítnutí poskytnutí informace. Důvodem je zájem na efektivní soudní ochraně, jak jej popsal sedmý
senát Nejvyššího správního soudu v části svého rozhodnutí [č. j. 7 As 4/2013 - 81], kde je reflektována
asymetrická úprava poskytování informací spočívající v tom, že se informace buď poskytne faktickým úkonem,
nebo se o odepření jejího poskytnutí vydá správní rozhodnutí.“
[13] Rozsudek č. j. 6 As 113/2014 - 35 se již týkal soudní ochrany samotných žadatelů
o informace, a to před obstrukcemi správních orgánů v podobě tzv. „procesního ping-pongu“.
Šestý senát v citovaném rozsudku dospěl k závěru, že efektivní ochrany žadatelů o informace je
možné docílit použitím již zmíněné pravomoci podle §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím, což ostatně konstatoval již rozšířený senát v bodu 122 rozsudku
č. j. 8 As 55/2012 - 62. Postup podle §16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím
má přitom podle šestého senátu přednost před žalobou proti nezákonnému zásahu, neboť bylo-li
by možné se proti obstrukcím ve formě procesního ping-pongu bránit pouze zásahovou žalobou,
znamenalo by to „že při obstrukcích povinného subjektu při vyřizování žádosti o poskytnutí informace je nutno
čekat až do doby, než lze takové jednání považovat za nezákonný zásah. Takovou ochranu lze stěží považovat
za účinnou.“ I v případě žadatelů o informace je proto nutné připustit možnost brojit žalobou
podle §65 s. ř. s. proti zrušujícímu rozhodnutí druhostupňového orgánu: „Pokud tedy žalobce
v žalobě podle §65 a násl. s. ř. s. tvrdí konkrétní důvody nasvědčující ve shora popsaných intencích tomu,
že odvolací (nadřízený) orgán postupoval při vydání rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí povinného subjektu
o odmítnutí žádosti o poskytnutí informace a vrátil věc povinnému subjektu k dalšímu řízení, v rozporu
se smyslem a účelem zákona o svobodném přístupu k informacím, a pokud soud zjistí, že tvrzení žalobce
odpovídají skutečnosti, není důvodu, aby soud takovou žalobu odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68
písm. a) s. ř. s. jako nepřípustnou pro nevyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před správním orgánem.
Naopak, žalobu projedná (nejsou-li jiné překážky k takovému postupu) a věcně o ní rozhodne v souladu s §16
odst. 4 s. ř. s. […] Oporou pro tento závěr může být i doslovné znění ustanovení §16 odst. 4 zákona
o svobodném přístupu k informacím, jež neobsahuje výslovnou podmínku, že musí jít o odvolací rozhodnutí
zamítavé (hovoří se v něm pouze o přezkumu rozhodnutí o odvolání). Přezkum zamítavého, a tudíž ve správním
řízení konečného rozhodnutí je nepochybně železným pravidlem správního soudnictví, nicméně v tomto případě, je-li
ustanovení §16 odst. 4 informačního zákona samo o sobě považováno za výjimečnou (nebo dokonce nekoncepční)
právní úpravu, lze stejně výjimečně a do jiných oblastí správního práva nepřenositelně připustit přezkum
zrušovacího rozhodnutí o odvolání, je-li zjevné, že jeho účelem bylo zabránit žadateli v přístupu k soudní ochraně
práva na přístup k informacím.“
[14] Třetí senát se v rozsudku č. j. 3 As 278/2015 - 44 zabýval opět obstrukcemi ve formě
procesního ping-pongu. V tomto případě požadovaná informace spadala do samostatné
působnosti povinného subjektu, a odvolací orgán proto, byť věcně souhlasil se žadatelem
o informace, neměl možnost informaci ani sám poskytnout, ani její poskytnutí nařídit. Odvolací
orgán tudíž opakovaně odvoláním vyhovoval a rozhodnutí povinného subjektu rušil, žadateli
však informace poskytnuty nebyly a ve výsledku čelil stejné situaci, jako žadatel v případě
řešeném šestým senátem. Třetí senát na tomto podkladě sice formálně uznal možnost brojit
žalobou proti zrušujícímu rozhodnutí druhostupňového orgánu, vyzdvihnul však
problematičnost těchto závěrů s ohledem na aktivní věcnou legitimaci žadatele o informace:
„[V] projednávané věci napadené rozhodnutí zasahuje minimálně do práv osob, kterých se poskytované informace
týkají. Jak přitom vyplývá z výše citovaného rozsudku č. j. 9 As 154/2015 - 49, při vyloučení žaloby proti
rozhodnutí správního orgánu by v těchto případech dotčenému subjektu zbývala k ochraně jeho práv jen zásahová
žaloba. Ta by však nastupovala fakticky ex post a nepředstavovala by tedy ‚preventivní‘ obranu jeho práv.
V případě úspěchu by totiž vedla toliko k deklaraci skutečnosti, že poskytnutí informací představovalo nezákonný
zásah. Pro posouzení charakteru rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. přitom není rozhodující, zda zasahuje do práv
žalobcových či do práv jiných osob. V projednávaném případě žalobce má a zajisté i nadále bude mít potíže splnit
povinnost tvrzení o nezákonnosti napadeného rozhodnutí, na podstatě věci však tato skutečnost ničeho nemění.
Nejvyšší správní soud proto nemůže v tom, že by napadené rozhodnutí nebylo rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s.,
dát krajskému soudu za pravdu. […] Z hlediska otázky řešené v nynějším řízení o kasační stížnosti je tedy
zřejmé, že usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu pro nepřípustnost neobstojí. Rozhodnutí žalovaného totiž
je rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., a tudíž žalobu proti takovému rozhodnutí s odkazem na §70
písm. a) s. ř. s. odmítnout nelze.“
[15] Uvedené názory šestého a třetího senátu jsou implicitně v rozporu. Ačkoliv se šestý senát
aktivní věcnou legitimací žadatele o informace výslovně nezabýval, sedmý senát je toho názoru,
že by jen stěží připouštěl možnost aktivní procesní legitimace žadatele o informace brojit žalobou
podle §65 s. ř. s. proti zrušujícímu rozhodnutí druhostupňového orgánu, aniž by měl za to,
že takový žadatel o informace může disponovat také věcnou legitimací, a s žalobou může tedy
také uspět. Jedna z možných interpretací závěrů třetího senátu naopak je, že žadatel o informace
aktivní věcnou legitimaci pro podání žaloby proti zrušujícímu rozhodnutí druhostupňového
orgánu postrádá, a tudíž jeho žaloba, byť v souladu s předchozí judikaturou přípustná, nemůže
být téměř nikdy úspěšná. Rozsudek třetího senátu je tudíž přinejmenším v implicitním rozporu
s rozsudkem šestého senátu. Sedmý senát považuje za nutné zmínit rovněž vstřícný krok třetího
senátu, který v citovaném rozsudku připustil možnost podání žaloby podle §65 odst. 1 s. ř. s.
také přímo proti rozhodnutí povinného subjektu, tedy proti rozhodnutí prvostupňovému, nikoli
odvolacímu: „Ustanovení §68 písm. a) s. ř. s. nevylučuje možnost podat žalobu proti rozhodnutí povinného
subjektu, který opakovaně odmítne poskytnout informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, a ignoruje přitom závazný právní názor obsažený v předchozím rozhodnutí nadřízeného orgánu,
z něhož lze seznat, že informace povinným subjektem poskytnuty být měly, respektive mají. Za takovéto situace
nelze po žadateli spravedlivě požadovat, aby znovu formálně vyčerpal příslušný opravný prostředek podle předpisů
o správním řízení, jestliže rozhodnutí o něm by mohlo vést nanejvýš k témuž procesnímu výsledku, kterého již
jednou dosáhl.“ Tento závěr třetího senátu je nicméně rovněž v napětí s rozsudkem šestého senátu,
který zjevně vycházel z předpokladu, že opatření podle §16 odst. 4 zákona o svobodném
přístupu k informacím lze uplatnit pouze proti rozhodnutí odvolacího orgánu.
[16] O tom, že judikatura Nejvyššího správního soudu je v řešení dané otázky nejen rozporná,
ale také nejednoznačná, svědčí také následný postup krajských soudů. Jak již bylo vyloženo výše,
Krajský soud v Praze v projednávané věci rozsudek třetího senátu vyložil právě tak, jak bylo
nastíněno v bodě 15 tohoto usnesení, tedy že žadatel o informace má v případě procesního
„ping-pongu“ napadnout již rozhodnutí prvostupňové. Jiné krajské soudy a také Nejvyšší správní
soud však naopak v některých případech následovaly, a to před vydáním rozsudku třetího senátu
i po něm, linii nastíněnou rozsudkem šestého senátu. Žaloby žadatelů o informace proti
zrušujícím rozhodnutím druhostupňového orgánu tedy bez dalšího věcně přezkoumávají
a žadatelům také vyhovují, tj. považují žadatele o informace za aktivně legitimované jak procesně,
tak věcně (viz např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2015, č. j. 62 A 4/2015 - 155,
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 62 A 192/2015 - 189, nebo rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2016, č. j. 4 As 289/2015 - 29, a ze dne 20. 9. 2016,
č. j. 4 As 290/2015 - 25).
[17] Nejednoznačnost a nepřehlednost judikatury má pak za následek to, že se žadatelé
o informace čelící obstrukcím ocitají v situaci, kdy se musí rozhodnout, zda brojit žalobou již
proti prvostupňovému, nebo teprve proti druhostupňovému rozhodnutí, a současně odhadnout,
zda příslušný soud či senát upřednostní linii nastolenou šestým senátem, nebo senátem třetím.
Takový stav jde podle sedmého senátu na úkor často zmiňované efektivnosti ochrany žadatelů o
informace. Sedmý senát proto s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že je žádoucí, aby rozšířený
senát sjednotil rozkolísanou judikaturu Nejvyššího správního soudu a poskytl jednoznačnou
odpověď na otázku formulovanou v bodě 9 tohoto usnesení, kterou mu tímto usnesením
předložil k rozhodnutí. Rozhodnutí rozšířeného senátu zároveň pomůže vyřešit nepřehlednost
současné judikatury a poskytne žadatelům o informace jednoznačný návod, jak v případě
obstrukcí postupovat, tedy zda v případě procesního „ping-pongu“ napadnout již zamítavé
rozhodnutí prvostupňové, jak naznačuje rozsudek třetího senátu, nebo teprve vyhovující
rozhodnutí o odvolání, jak naznačuje rozsudek šestého senátu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, Mgr. Jana Brothánková,
JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Lenka Matyášová, JUDr. Barbara Pořízková, Mgr. Aleš Roztočil
a JUDr. Karel Šimka. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.)
do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. V téže lhůtě mohou podat svá vyjádření k právní
otázce předkládané rozšířenému senátu.
V Brně dne 6. listopadu 2017
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu