ECLI:CZ:NSS:2017:7.AZS.176.2017:22
sp. zn. 7 Azs 176/2017 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: O. S., zastoupen
Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2017,
č. j. 1 Az 66/2016 – 43,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené advokátce žalobce Mgr. Gabriele Kopuleté se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 3 400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 10. 2016, č. j. OAM-849/ZA-ZA14-BE04-2015,
neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů.
II.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl
rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 1 Az 66/2016 – 43.
III.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že patří do azylově relevantní
skupiny mužů, u nichž existuje zvýšená pravděpodobnost, že budou pronásledováni ve smyslu
§12 zákona o azylu nebo budou vystaveni vážné újmě ve smyslu §14a zákona o azylu. Jeho
obavy z návratu na Ukrajinu jsou oprávněné. Stěžovatel by zde byl vystaven násilnému jednání
a pronásledování ze strany státních orgánů coby osoba odmítající nastoupení do vojenské služby
z důvodu svědomí a z důvodu politické kritiky ukrajinského režimu. Městský soud i žalovaný také
nesprávně posoudili nebezpečí, jež stěžovateli hrozí v zemi původu, neboť se blíže nezabývali
okolnostmi pronásledování příslušníky sekty UDAV.
[4] Stěžovatel má dále za to, že odůvodnění rozsudku je nedostatečné, neboť městský soud
nezohlednil veškeré skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, zejména zprávy o zemi původu
vztahující se k sektě UDAV, a své závěry opřel o subjektivní hodnotící soudy, které nemají oporu
ve zjištěném stavu věci. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatel spatřuje v chybně
provedeném dokazování a absenci logických vazeb mezi některými provedenými důkazy a závěry,
které z nich soud učinil.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že během řízení neshledal u stěžovatele
existenci žádného z taxativně vymezených důvodů pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.
Správní orgán shromáždil aktuální a objektivně dosažitelné informace o zemi původu.
Ekonomické důvody ani legalizace pobytu nejsou relevantním důvodem pro udělení mezinárodní
ochrany. Stejně tak tímto důvodem není verbální obtěžování stěžovatele náboženskou sektou
UDAV, ani obavy stěžovatele, že bude povolán do armády a ani jeho snaha vyhnout se nástupu
do armády.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[7] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (všechna rozhodnutí
tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), na něž soud pro stručnost odkazuje.
[8] Ze správního spisu vyplynulo, že, stěžovatel opustil Ukrajinu v květnu 2014. Nejprve
odjel do Polska, následně v lednu 2015 přicestoval do České republiky, kde pobýval již v roce
2006 a mezi lety 2007 – 2011. V lednu 2015 měl již propadlé polské vízum, a proto také požádal
o mezinárodní ochranu. Během řízení uvedl, že na Ukrajině byl vyzýván, aby vstoupil do sekty
UDAV, která současně vyučovala bojové umění. Členové sekty žalobci vyhrožovali, že jestli
se nepřipojí dobrovolně, odvedou ho násilím a rovněž, že pokud si bude stěžovat, jeho situace
se ještě zhorší. Měsíc před vycestováním z Ukrajiny pobýval na vesnici u své tety, kde již
problémy neměl. Stěžovatel, který dosud nevykonal základní vojenskou službu, dále uvedl,
že obdržel povolávací rozkaz do armády, avšak nechce do ní vstoupit.
[9] Nejvyšší správní soud předesílá, že institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů (srov. například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, nebo
ze dne 6. 11. 2003, č. j. 6 Azs 12/2003 – 49). Uvedené pak platí i z hlediska důvodů pro udělení
doplňkové ochrany. Ani tu nelze poskytnout v případě kterýchkoliv, byť intenzivně
pociťovaných, obav cizince z návratu do země původu, ale jen v případech důvodů taxativně
uvedených v §14a odst. 2 zákona o azylu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 Azs 11/2009 – 99).
[10] Stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění.
Legalizace pobytu prostřednictvím řízení o udělení mezinárodní ochrany je ale nepřijatelná (viz
např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2004, č. j. 7 Azs 117/2004 – 55,
ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 - 44, či ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004 - 94).
[11] Ke stěžovatelem tvrzenému vyhrožování sektou UDAV Nejvyšší správní soud odkazuje
na svou dosavadní četnou judikaturu (např. rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, ze dne 10. 3. 2004, č. j. 3 Azs 22/2004 – 48, nebo ze dne 14. 6. 2007,
č. j. 9 Azs 49/2007-68), dle které skutečnost, že žadatel o mezinárodní ochranu má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu, pokud tyto problémy nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení
významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité
sociální skupině či pro zastávané politické názory. Při posouzení otázky udělení azylu z hlediska
§12 písm. b) je tudíž podstatné, zda byli původci pronásledování motivováni některým z azylově
relevantních důvodů. Taková skutečnost nebyla v řízení ze strany stěžovatele tvrzena a nadto ani
prokázána.
[12] Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil, že za určitých okolností může být negativní
chování soukromých osob přičteno státu, a to zejména za situace, kdy stát není ochoten nebo
schopen poskytnout ochranu před pronásledováním nebo nebezpečím vážné újmy ze strany
nestátních subjektů (srov. rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008-57).
Z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2008, č. j. 1 Azs 86/2008 - 101,
ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 – 57, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, dále
vyplývá, že v případě pronásledování soukromými osobami se musí postižená osoba obrátit
s žádostí o pomoc nejprve na vnitrostátní orgány v zemi původu, pokud není zjevné, že tyto
orgány nejsou schopny či ochotny účinnou ochranu poskytnout. Stěžovatel se ale se svými
potížemi na státní orgány neobrátil. Naopak, jak sám uvedl, jeho potíže ustaly po přestěhování
k tetě na vesnici.
[13] Nejvyšší správní soud neshledal, že by městský soud pominul některou z relevantních
skutečností, vztahující se k potížím stěžovatele se členy sekty UDAV. K námitkám ohledně
nedostatečně zjištěného skutkového stavu lze odkázat např. na rozsudky ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 17. 6. 2004, č. j. 3 Azs 23/2004 - 63, či ze dne 21. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 235/2004 - 57). Žalovaný a městský soud postupovali v souladu s uvedenou
judikaturou.
[14] Stěžovatelovu obavu z povolání do armády v případě návratu na Ukrajinu nelze
považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Také otázka povinné služby v armádě byla
Nejvyšším správním soudem posuzována již několikrát. Nejvyšší správní soud předně poukazuje
na usnesení ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 Azs 194/2016 - 46, nebo rozsudky ze dne 22. 12. 2004,
č. j. 7 Azs 321/2004 - 46, a ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 – 49. Podle uvedených
rozhodnutí platí, že samotné odmítání vojenské služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem
účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově relevantní. Tím, že stěžovatel
odmítá podstoupit vojenskou službu, nenaplňuje judikaturou vymezené definiční znaky sociální
skupiny. Městský soud příhodně poukázal také na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, podle kterého trestní sankci za nenastoupení vojenské
služby lze považovat za relevantní azylový důvod jen tehdy, pokud je trestní sankce důsledkem
toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací, odporujících mezinárodnímu právu, nebo
že mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení lidských práv.
[15] Co se týče bezpečnostní situace na Ukrajině, Nejvyšší správní soud uvádí,
že se k aktuálnímu stavu konfliktu vyjadřoval již mnohokrát (srov. usnesení ze dne 25. 3. 2015,
č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 - 30, ze dne 15. 1. 2015,
č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, nebo ze dne 31. 3. 2016, č. j. 9 Azs 303/2015 - 32). Jedná se o konflikt
izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech
výrazně kolísá. Tento konflikt není sám o sobě azylově relevantním důvodem pro obyvatele
oblastí, v nichž tento konflikt neprobíhá. Místo trvalého pobytu stěžovatele je přitom Lvovská
oblast, na samém západě Ukrajiny, která není ozbrojenými střety zasažena.
[16] Tvrzení, že stěžovatel odmítá vstoupit do armády z důvodu svědomí a kritiky
ukrajinského politického režimu a dále, že byl v zemi původu pronásledován za uplatňování
politického názoru, představuje nově uplatněné skutečnosti dle §109 odst. 5 s. ř. s. Nejvyšší
správní soud k nim proto nepřihlížel.
[17] Ve vztahu k námitkám poukazujícím na nepřezkoumatelnost odkazuje Nevyšší správní
soud např. na rozsudky ze dne 19. 12. 2013, č. j. 9 Azs 16/2013 - 26, ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 4 Azs 55/2003 - 51, nebo ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62). Jak rozhodnutí
správního orgánu, tak i rozhodnutí městského soudu požadavkům této judikatury plně dostála.
Soudní i správní rozhodnutí jsou srozumitelná a plně přezkoumatelná.
[18] Se zřetelem ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud uzavřel, že v posuzované věci
nevyvstala žádná právní otázka, která by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu
řešena, popř. byla řešena rozdílně. Rovněž tak soud neshledal důvod, pro který by bylo nutno
učinit judikaturní odklon. Městský soud se nedopustil zásadního pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. Kasační stížnost tudíž odmítl jako
nepřijatelnou.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 3 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[20] Usnesením městského soudu ze dne 6. 1. 2017, č. j. 1 Az 66/2016 – 27, byla stěžovateli
ustanovena zástupkyně z řad advokátů Mgr. Gabriela Kopuletá. Zástupce ustanovený v řízení
před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 ve spojení
s §120 s. ř. s.). Ustanovené zástupkyni soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby ve výši
3 100 Kč (podání kasační stížnosti) a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč [§7, §9
odst. 2, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/ 1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů]. Celková výše odměny za zastoupení v řízení o kasační stížnosti tedy činí 3 400 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Mgr. David Hipšr
předseda senátu