ECLI:CZ:NSS:2017:8.AS.178.2016:69
sp. zn. 8 As 178/2016-69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci navrhovatele: Nové
Klapý – Lovosice, z. s. (dříve občanské sdružení), se sídlem Purkyňova 1168/17, Lovosice,
zastoupen Mgr. Tomášem Jungwirthem, bytem Lohniského 898, Praha 5, proti odpůrci: Město
Lovosice, se sídlem Školní 407/2, Lovosice, zastoupen Mgr. Ondřejem Pojkarem, advokátem
se sídlem Hradiště 96/6, Ústí nad Labem, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Volvo Group
Czech Republic, s. r. o., se sídlem Obchodní č. p. 109, Čestlice, zastoupené Mgr. Františkem
Korbelem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, o návrhu na zrušení opatření
obecné povahy – územní plán Lovosice ze dne 27. 9. 2012, čj. 808/2012, PID: MULOP000WGB5,
v řízení o kasačních stížnostech odpůrce a osoby zúčastněné na řízení žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2016, čj. 40 A 5/2014-199,
takto:
I. Kasační stížnosti se zamítají .
II. Odpůrce ani osoba zúčastněná na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
III. Navrhovateli se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Navrhovatel se návrhem doručeným Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 15. 7. 2014
domáhal zrušení opatření obecné povahy ze dne 27. 9. 2012 čj. 808/2012, kterým byl dle
ustanovení §43 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), vydán územní plán města Lovosice, schválený
usnesením zastupitelstva města Lovosice ze dne 27. 9. 2012, č. 154/V/V2012.
[2] Krajský soud výrokem I. v záhlaví označeného rozsudku zrušil pro vady řízení část
územního plánu města Lovosice ve vymezení plochy smíšené obytné městské vedené pod
indexem „Z 18“. Z uplatněných žalobních bodů shledal důvodným jediný. Přisvědčil totiž
argumentaci navrhovatele, dle níž mělo dojít k opakovanému veřejnému projednání
po provedené změně týkající se plochy smíšené obytné městské vedené v územním plánu pod
indexem „Z 18“, neboť se podle něj jednalo o podstatnou úpravu územního plánu vyžadující
opakované veřejné projednání dle ustanovení §53 odst. 2 stavebního zákona. Ze spisu zjistil,
že k regulaci využití této plochy došlo až po veřejném projednání územního plánu města
Lovosice, které se konalo 6. 8. 2012. Krajský soud v této souvislosti mimo jiné uvedl,
že „provedenou změnou byl podíl obytné plochy bydlení snížen o 30% z původních 50% na 20%, a naopak
byl zvýšen podíl možné průmyslové a komerční činnosti o 30% z původních 50% na 80%. Úbytek podílu plochy
obytné plochy bydlení o 30% tj. korekci procentuálního poměru obytné plochy bydlení v bytových domech ve vztahu
k funkčnímu využití občanské vybavenosti, v dané ploše soud hodnotí jako podstatnou úpravu funkčního
uspořádání, neboť umožňuje nezanedbatelný nárůst možnosti průmyslového a komerčního využití v dané ploše,
a to vzhledem k velikosti dané plochy (cca 39.000m
2
), a také vzhledem ke své lokaci, když daná plocha
se nachází v bezprostřední blízkosti plochy určené pro výstavbu s individuálním bydlením (plocha bydlení – bydlení
individuální – městské a příměstské) či plochy vymezené pro zahrádkářské kolonie (plocha rekreace – individuální
rekreace – zahrádkářské osady). Změna funkčního využití vzhledem k procentní korekci, velikosti plochy, na níž
ke korekci došlo, a k umístění předmětné plochy v dané lokalitě je proto z pohledu soudu podstatnou úpravou
návrhu územního plánu.“
II.
Argumenty kasačních stížností a vyjádření navrhovatele
II. A Kasační stížnost odpůrce
[3] Odpůrce [dále „stěžovatel I)“] podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[4] Podle stěžovatele I) krajský soud nesprávně posoudil a vyložil problematiku podstatné
a nepodstatné změny ve vztahu ke změně plochy vedené pod indexem „Z 18“. Stěžovatel I)
uvedl, že pojem podstatné a nepodstatné změny není stavebním zákonem definován, a proto při
posouzení této problematiky postupoval při pořizování územního plánu dle metodiky
Ministerstva pro místní rozvoj o posuzování charakteru podstatné či nepodstatné změny
územního plánu. Dle mínění stěžovatele I) nemělo snížení podílu bydlení v uvedené lokalitě
na veřejný zájem vliv, a proto se k němu nemusel vyjádřit ani dotčený orgán; podle něj se jedná
pouze o úpravu vnitřní struktury jednotlivé plochy a nikoliv o zásah do celého konceptu
územního plánu, pročež nepovažoval tuto změnu územního plánu za podstatnou. Poznamenal,
že důvodem pro zrušení opatření obecné povahy nemůže být jakékoli porušení procesních
předpisů při jeho vydání; může jím být toliko podstatná procesní vada, v jejímž důsledku
by mohlo dojít k zásahu do právní sféry navrhovatele (jak dle stěžovatele I) plyne též z judikatury
Nejvyššího správního soudu).
[5] Stěžovatel I) spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v tom, že soud
nedostatečně vypořádal jeho rozsáhlou argumentaci a též argumentaci osoby zúčastněné
na řízení. Podle něj není patrné, proč právě procentuální úprava dané lokality v územním plánu
má být podstatnou změnou tohoto územního plánu. Krajský soud se dle jeho mínění nevypořádal
řádně ani s jím uplatněnou a o judikaturu se opírající argumentaci. Nesouhlasil ani se závěry
krajského soudu, podle nichž by částečné zrušení územního plánu ve vztahu k ploše vedené pod
indexem „Z 18“ odpůrce nemělo zatížit.
II. B Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení
[6] Proti v záhlaví uvedenému rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost též osoba
zúčastněná na řízení [dále jen „stěžovatel II)“]; kasační stížnost opřela o důvody podle §103
odst. 1 písm. a), c) a d) s. ř. s.
[7] Stěžovatel II) namítl, že krajský soud nesprávně posoudil aktivní procesní legitimaci
navrhovatele, neboť ten podle něj nemohl být změnou vůbec dotčen. Uvedl, že navrhovatel
sice dovodil svou aktivní legitimaci z judikatury Ústavního soudu (nález ze dne 30. 5. 2014,
sp. zn. I. ÚS 59/14), avšak neuvedl, jakým způsobem se jej údajná nezákonnost přijatého
územního plánu dotkla a neuvedl ani, jaký vliv by mohlo mít přijetí územního plánu na životní
prostředí. Stěžovatel II) k této námitce odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu
(rozsudek ze dne 25. 6. 2015, čj. 1 As 13/2015, a v něm citovanou judikaturu). Podle stěžovatele
II) však v posuzované věci nemohlo dojít ke skutečnému dopadu do práv navrhovatele ani jeho
členů, neboť nemovitosti osob sdružených navrhovatelem nesousedí s pozemky dotčenými
předmětnou částí územního plánu a ani se v těsné blízkosti dotčené oblasti nenacházejí.
Stěžovatel II) poukázal, že navrhovatelem uvedená argumentace, podle níž navrhovatel zastupuje
zájmy řady vlastníků nemovitostí dotčených znehodnocením pozemků a významným snížením
kvality života z důvodu úbytku zeleně a zvýšení hlukové zátěže, nemůže obstát, neboť „[t]ato blíže
nekonkretizovaná a obecná tvrzení by navíc mohl použít úplně kdokoliv paušálně vůči jakékoliv stavbě či opatření
obecné povahy“; nadto tyto námitky svým charakterem dle stěžovatele II) patřily do územního
(případně navazujícího stavebního) řízení.
[8] V následující kasační námitce stěžovatel II) namítl, že krajský soud nesprávně a též
nedostatečně posoudil otázku opětovného veřejného projednání návrhu územního plánu;
stěžovatel II) nesouhlasil s krajským soudem, podle něhož v projednávané věci v případě plochy
vedené pod indexem „Z 18“ došlo k podstatným změnám, pro něž mělo být opětovné veřejné
projednání návrhu územního plánu nařízeno. Stěžovatel II) též odkázal na oficiální stránky
Ministerstva pro místní rozvoj a citoval tam uvedené vymezení pojmu „podstatná úprava“. Podle
něj je v rukou pořizovatele, zda posoudí úpravu územního plánu jako podstatnou či nikoli.
Stěžovatel II) poukázal v této otázce na komentář ke stavebnímu zákonu a též na judikaturu
(rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 6. 2013, čj. 1 Aos 1/2013, ze dne 23. 9. 2009,
čj. 1 Ao 1/2009-185, ze dne 8. 2. 2012, čj. 6 Ao 7/2011-74). Podle něj však k podstatné změně
územního plánu dojít nemohlo, neboť úprava územního plánu pouze upřesnila požadavky
stěžovatele II) jako výlučného vlastníka pozemku parc. č. 2500/1 v katastrálním území Lovosice
(plocha vedená pod indexem „Z 18“); navrhovateli tak nemohla vzniknout v důsledku přijetí
územního plánu žádná újma a ani při opětovném veřejném projednání by nebyli navrhovatel
ani jeho členové oprávněni vznášet námitky.
[9] Stěžovatel II) namítl, že i pokud by bylo možné úpravu územního plánu považovat
za podstatnou, neodůvodňovalo by to zrušení územního plánu; podle něj by mělo být opatření
obecné povahy zrušeno pouze tehdy, pokud došlo k zásadnímu porušení zákona, jež mělo
skutečný dopad do práv jednotlivců. K posouzení této otázky odkázal stěžovatel II) na usnesení
Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02 a též na judikaturu Nejvyššího správního
soudu (rozsudek ze dne 21. 8. 2003, čj. 2 A 1089/2002-21, ze dne 26. 3. 2009, čj. 5 Afs 51/2008-95,
ad.). Dle stěžovatele II) však byla navrhovateli dána možnost vznést své připomínky vůči
předmětné části územního plánu v přezkumném řízení vedeném Krajským úřadem Ústeckého
kraje, což neučinil; podle jeho názoru ke skutečnému dopadu do práv navrhovatele ani jeho členů
nedošlo.
[10] V posledním kasačním bodě stěžovatel II) uvedl, že se krajský soud nedostatečně
vypořádal s otázkou dopadů zrušení změny územního plánu na dotčené vlastníky, neboť
nepřihlédl ke stěžovatelem (II) uplatněné argumentaci týkající se jeho práv a žádným způsobem
neodůvodnil, proč se touto argumentací nezabýval.
II. C Vyjádření navrhovatele
[11] Navrhovatel ve stručném vyjádření uvedl, a to aniž by bylo patrno, ke které z kasačních
stížností se vyjadřuje, že se k uplatněné argumentaci opakovaně a vyčerpávajícím způsobem
vyjádřil již v průběhu předchozího řízení, pročež nepovažuje za účelné tak činit znovu;
konstatoval pouze, že se ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[12] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti
kasačních stížností, a proto přezkoumal jimi napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a v rámci kasačními stížnostmi uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí
či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
[14] Nejvyšší správní soud k posuzování jednotlivých kasačních námitek stěžovatelů I) a II)
uvádí, že se tyto námitky ve značné míře doplňují a shodují. V míře, v níž se námitky prolínají,
je proto vypořádal společným odůvodněním.
III. A K námitkám nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku krajského soudu
[15] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí soudu, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelé nenamítali, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 4 s. ř. s.) Má-li rozhodnutí soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba,
aby se ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné, s uvedením
dostatku důvodů podporujících výrok rozhodnutí.
[16] Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti; z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto; která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů
(pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních
námitek); jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním; která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu
k výroku jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
čj. 2 Azs 47/2003-130, publikováno ve Sb. NSS č. 7/2004). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, publikováno ve Sb. NSS č. 3/2004), nebo pokud
zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publikováno
ve Sb. NSS č. 3/2006, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004-74).
[17] Námitky nepřezkoumatelnosti nejsou důvodné.
[18] Jak stěžovatel I), tak stěžovatel II) v kasační stížnosti namítali nedostatečné vypořádání
jejich argumentace uvedené ve vyjádřeních k žalobě.
[19] Úvodem je nutné připomenout, že stěžovatel II) byl v řízení o žalobě v postavení osoby
zúčastněné na řízení. Jako osoba zúčastněná měl podle §34 odst. 3 s. ř. s. právo předložit
písemné vyjádření k žalobě, což také učinil. Rozsah přezkumu napadeného správního rozhodnutí
v řízení o žalobě je ovšem vymezen rozsahem podané žaloby a v ní uplatněnými žalobními body.
Rozsahem a důvody žaloby je omezeno i vyjádření zúčastněných osob. Osoba zúčastněná
na řízení nemá právo disponovat s předmětem řízení, nemá právo ani zúžit a ani rozšířit rámec,
který je žalobou vytyčen. Svým vyjádřením dává soudu najevo, jaký je její názor na předmět sporu
a jak by měl soud naložit s uplatněnou žalobní argumentací. Pokud se soud dle jejího názoru
nevypořádá s žalobní argumentací zákonem stanoveným způsobem či přehlédne vady, ke kterým
je povinen přihlížet z úřední povinnosti, může se osoba zúčastněná na řízení domoci zrušení
takového nezákonného rozsudku prostřednictvím kasační stížnosti (srov. k tomu rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2013, čj. 9 As 156/2012-30).
[20] Z ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. dále plyne, že soud přezkoumává výroky rozhodnutí
v mezích žalobních bodů. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že krajský soud srozumitelným
a přezkoumatelným způsobem vypořádal všechny žalobní body a přihlédl přitom
též k vyjádřením stěžovatele I) a stěžovatele II); krajský soud též řádně odůvodnil své rozhodnutí
přiklonit se v případě změny návrhu územního plánu v dotčené ploše vedené pod indexem
„Z 18“ k tomu, že se jedná o podstatnou změnu. Svůj názor odůvodnil krajský soud již výše
citovanou argumentací (viz odst. [2] tohoto rozsudku). Nejvyšší správní soud proto nemůže
souhlasit ani s námitkou stěžovatele II), podle níž krajský soud nevypořádal dostatečně otázku
dopadu zrušení části územního plánu na vlastníky.
[21] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s námitkou, podle níž se stěžovatel I) nemůže
ztotožnit se závěrem krajského soudu, z jehož rozhodnutí plyne: „částečné zrušení územního plánu
ve vztahu k ploše pod indexem ‚Z18‘ by nemělo příliš zatížit odpůrce, když v řízení před soudem bylo zjištěno,
že v současné době odpůrce projednává změnu č. 1 dotyčného územního plánu, která se mimo jiné týká plochy
vedené pod indexem ‚Z18‘.“ Nejvyšší správní soud zde nesdílí názor stěžovatele I), podle nějž by bylo
možné považovat napadený rozsudek za „poněkud nepřezkoumatelný“ a „ v některých ohledech
nesrozumitelný“, a to již proto, že takové hodnocení (ne)přezkoumatelnosti je nesmyslné.
Rozhodnutí buď přezkoumatelné je, nebo není; mezi těmito úsudky se žádná diskvalifikační
nedostatečnost rozhodnutí z pohledu jeho přezkoumatelnosti nenachází.
[22] Shrnutě řečeno lze konstatovat, že požadavkům přezkoumatelnosti napadený rozsudek
beze zbytku dostál.
III. B K posouzení námitky nedostatku aktivní legitimace navrhovatele
[23] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele II), podle nějž nebyl
navrhovatel oprávněn napadnout úpravu územního plánu.
[24] Aktivně legitimován k podání návrhu dle §101a odst. 1, věty první, s. ř. s. je ten, kdo
tvrdí, že byl na svých právech zkrácen opatřením obecné povahy. Nejvyšší správní soud ve své
judikatuře rozlišuje aktivní procesní legitimaci navrhovatele k podání návrhu na zrušení opatření
obecné povahy, jejíž nedostatek vede k odmítnutí návrhu, a aktivní věcnou legitimaci, jejíž
zkoumání je pravidelně součástí posouzení důvodnosti návrhu (srov. rozsudek ze dne 12. 3. 2015,
čj. 9 As 218/2014-77, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 9. 2013, čj. 1 Aos 2/2013-116, publikováno ve Sb. NSS pod č. 2943/2014). Nejvyšší správní
soud nijak nerozporuje právní názor uplatněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014,
sp. zn. I. ÚS 59/14, z nějž plyne, že „aktivní legitimace spolků, které byly založeny za účelem ochrany
přírody a krajiny, nemůže být bez hranic“. Tuto větu ostatně ve sv é kasační stížnosti citoval
též stěžovatel II). Pomyslnou hranici zde tvoří zejména lokální prvek, resp. možné dotčení
hmotných práv. Nejvyšší správní soud však podotýká, že v citovaném nálezu Ústavní soud závěr
o dotčených hmotných právech neomezil pouze na dotčení vlastnického či jiného věcného práva
člena spolku, který se ochrany svých práv domáhá prostřednictvím této právnické osoby,
ale výslovně v kontextu Aarhuské úmluvy připustil i dotčení práva členů spolků na příznivé
životní prostředí (bez toho, aby bylo odvozeno z existujícího věcného práva v regulovaném
území), jestliže tvrzený zásah má důsledky pro dosahování cílů, na něž se daný spolek zaměřuje.
[25] Nejvyšší správní soud přitom již dříve připustil, že důraz na místní zakotvenost spolku
se může lišit podle toho, jak široké dopady jsou s přijetím toho kterého záměru spojeny (rozsudek
ze dne 25. 6. 2015, čj. 1 As 13/2015-295, týkající se záměru komplexní obnovy Elektrárny
Prunéřov II.), nebo i podle významu chráněných přírodních a krajinných hodnot; tak v rozsudku
ze dne 6. 11. 2016, čj. 1 As 182/2016-28, Nejvyšší správní soud uvedl, že „[…] si lze představit
situaci, kdy by spolek založený za účelem přírody a krajiny mohl být aktivně legitimován i tehdy, pokud obvykle
působí na jiném místě, než je objekt, jehož ochrany se domáhá. Taková situace by typicky mohla nastat, pokud
by se správní řízení týkalo objektu s určitým stupněm celostátní ochrany (např. národního parku).“ Ze stanov
navrhovatele založených v přílohách ve spisu krajského soudu vyplývá, že jeho hlavním cílem
je ochrana přírody a životního prostředí v Lovosicích a okolí. Není pochyb o tom, že účelem
navrhovatele je ochrana životního prostředí i v dotčené lokalitě. Navrhovatel v návrhu ke zrušení
opatření obecné povahy uvedl, že přijetí návrhu územního plánu v pozměněné podobě by mohlo
vést ke znehodnocení pozemků a staveb vlastníků, jejichž zájmy navrhovatel zastupuje, a též
by mohlo významným způsobem zasáhnout do kvality života z důvodu úbytku zeleně a zvýšení
hlukové zátěže. Nejvyšší správní soud pro výše uvedené nemůže akceptovat stěžovatelem
uplatněnou argumentaci, dle které navrhovatel postrádá v projednávané věci aktivní procesní
legitimaci, protože nemůže se svými názory obstát a protože členové navrhovatele nemohou
být dotčeni na svých právech, neboť nejsou dotčena jejich vlastnická práva.
[26] Námitka není pro shora uvedené důvodná.
III. C K námitce posouzení podstatných a nepodstatných úprav územního plánu
[27] V návrhu na zrušení opatření obecné povahy namítal navrhovatel pochybení odpůrce
spočívající ve skutečnosti, že nedošlo k provedení opakovaného veřejného projednání návrhu
územního plánu ve smyslu ustanovení §53 odst. 2 stavebního zákona. Pouze tato námitka byla
krajským soudem shledána jako důvodná. Stěžovatelé však názor krajského soudu na tuto otázku
nesdíleli; podle nich se nejednalo o podstatnou změnu, pro niž by muselo být opakované veřejné
projednání návrhu nařízeno.
[28] Jak stěžovatel I) správně v kasační stížnosti uvádí, není pojem „podstatná úprava“
zákonem definován. Výkladem tohoto pojmu se však zabývala judikatura Nejvyššího správního
soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, čj. 9 Aos 3/2013-31).
Účelem institutu opětovného projednání je umožnit veřejnosti či osobám dotčeným na svých
právech reagovat na otázky, které do té doby nebyly předmětem jednání, neboť o nich rozhodlo
až zastupitelstvo na základě podaných námitek. Krajský soud v napadeném rozsudku vyhodnotil
provedenou úpravu návrhu územního plánu jako podstatnou. Vycházel přitom z faktu,
že na základě námitek stěžovatele II) byl návrh územního plánu změněn tak, že při změně
plochy vedené pod indexem „Z 18“ byl podíl obytné plochy snížen o 30%. Z původních podílů
50% ku 50% došlo k úpravě těchto podílů na 20% ku 80% ve prospěch zvýšení podílu
průmyslových a komerčních ploch. Tato změna však nebyla projednána na opětovném veřejném
projednání. Podle krajského soudu tak došlo k zásadní vadě řízení, pro niž byly na svých právech
zkráceny dotčené osoby a veřejnost.
[29] Nejvyšší správní soud v posuzované otázce souhlasí s odůvodněním krajského soudu.
Procentuální změnu v dané lokalitě vedené pod indexem „Z 18“ je vzhledem k výměře plochy
nutné považovat za podstatnou. Krajský soud zcela správně přihlédl jak k velikosti plochy
dotčené změnou, tak k jejímu umístění; došel přitom k závěru, že se dotčená plocha vedená pod
indexem „Z18“ nachází v bezprostřední blízkosti plochy určené pro výstavbu s individuálním
bydlením (plocha – bydlení individuální – městské a příměstské) vedené pod indexem „Z 51“
a též plochy rekreace (individuální rekreace – zahrádkářské osady) vedené pod indexem „Z 20“.
Nelze proto přisvědčit námitce stěžovatele I), podle níž by snížení podílu bydlení v uvedené
lokalitě nemělo na veřejný zájem vliv.
[30] Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s argumentací stěžovatele II), podle níž navrhovateli
ani jeho členům nemohla vzniknout v důsledku přijetí územního plánu újma, pročež stěžovatel
II) nepovažoval změnu územního plánu za podstatnou úpravu. Jak je již shora uvedeno, krajský
soud ve svém rozhodnutí zcela správně konstatoval, že dotčené osoby a veřejnost (včetně
navrhovatele) nemohly k provedené změně územního plánu podávat námitky a připomínky, čímž
došlo k zásahu do jejich práv. Krajský soud vyjádřil též názor, podle nějž byla přijatá změna
podstatnou úpravou, neboť změnila celkový charakter dotčené lokality. Z uvedeného je patrné,
že krajský soud shledal zásah i do práv jednotlivců. Ti mohli být změnou dotčeni, a právě proto
rozhodl způsobem výše uvedeným. Nejvyšší správní soud s tímto názorem nikterak nepolemizuje
a neshledává ani potřebným argumentaci krajského soudu jakkoliv doplňovat, neboť sám má též
za prokázané, že na základě námitek k územnímu plánu došlo k podstatným změnám, přičemž
tyto úpravy změnily charakter přijímaného územního plánu; krajský soud postupoval zcela
správně, pokud územní plán pro plochy vedené pod indexem „Z 18“ zrušil.
[31] Nejvyšší správní soud nesdílí ani názor stěžovatele II), podle nějž mohl navrhovatel nebo
jeho členové vznést své připomínky již v přezkumném řízení. Nejvyšší správní soud ze správního
spisu zjistil, že Krajský úřad Ústeckého kraje zahájil usnesením ze dne 23. 1. 2013,
čj. 339/UPS/2013, přezkumné řízení ve věci územního plánu města Lovosice, pro dotčenou
plochu vedenou pod indexem „Z 18“; učinil tak na základě podání navrhovatele. K tomuto řízení
se vyjádřil též navrhovatel; z jeho vyjádření je patrné, že nesouhlasil s přijetím změny v dotčené
lokalitě vedené pod indexem „Z 18“. Podle něj se jednalo o podstatnou změnu, pro niž mělo být
znovu nařízeno veřejné projednání; argumentoval tím, že „Kombinace uvedených změn, provedená
po veřejném projednání návrhu ÚPL, má nezanedbatelný vliv na budoucí urbanistický vývoj dynamického
obytného souboru Nové Klapý a z pohledu vlastníků nemovitostí v okolí dotčených ploch se nesporně jednalo
o podstatnou změnu územního plánu, která může negativně ovlivnit cenu a atraktivitu jejich nemovitostí, pohodu
bydlení, případně přitažlivost jejich provozoven a dostupnost veřejné zeleně v jejich okolí. O podstatnou úpravu
návrhu ÚPL se pravděpodobně mohlo jednat i z pohledu dotčených orgánů státní správy (například orgánu
ochrany zdraví).“ Z uvedeného je patrné, že se navrhovatel snažil domoci nápravy
již v přezkumném řízení; tato námitka stěžovatele II) proto není důvodná; že tyto navrhovatelovy
výhrady nebyly v přezkumném řízení akceptovány, není pro posouzení podaných kasačních
stížností významné.
III. D Obecně k námitce podmínek pro zrušení opatření obecné povahy
[32] Nedůvodnými jsou též námitky stěžovatelů týkající se podmínek pro zrušení opatření
obecné povahy. Nejvyšší správní soud nepolemizuje s tím, že je povinen respektovat judikaturu
Ústavního soudu a též soudu zdejšího, avšak v projednávané věci je stěžovatelem II) citovaná
judikatura nejen nepřiléhává, ale argumentace o ni se opírající též vytržená z tehdejšího
rozhodovacího kontextu; zdejší soud mimo stěžovatelem uvedenou citaci ve svém rozsudku
ze dne 18. 4. 2012, čj. 1 As 29/2012-113, uvedl také, že „[…] takový postup by měl být spíše výjimečný
a pečlivě odůvodněný. Neměl by být nadužíván a zejména by neměl sloužit k obcházení »nepohodlných« účastníků
tím, že by jim byla nejprve zamezena účast v prvostupňovém správním řízení a následně by byly veškeré jejich
námitky paušálně zamítnuty s poukazem na §84 odst. 3 správního řádu a na dobrou víru stavebníka (či jiného
účastníka řízení) v pravomocném rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.“ Nepřiléhavá je též uvedená
citace usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. I. ÚS 148/02. Je totiž nutné odlišit,
zda se účastník řízení snaží obstrukčním jednáním protahovat probíhající řízení, a situací,
kdy došlo k omezení práv účastníka řízení, jemuž nebylo umožněno domoci se svých práv. Není
možné přijmout domněnky stěžovatelů, že v případě opakovaného veřejného projednání nebude
moci navrhovatel uplatnit svá práva, případně nebude při uplatnění svých práv úspěšný. Jak bylo
již shora uvedeno, krajský soud srozumitelným a přezkoumatelným způsobem uvedl, proč
považuje změnu územního plánu za podstatnou; odůvodnil též řádně a v souladu se zákonnými
požadavky, proč se rozhodl uvedenou část územního plánu zrušit. To, že se stěžovatelé
domnívají, že se jednalo o nepodstatnou změnu, jež nemohla zasáhnout do práv jiných osob,
případně, že zrušení části územního plánu týkající se plochy vedené pod indexem „Z 18“
znamená nepoměrný zásah do práv stěžovatele II), na tom nemůže ničeho změnit, neboť
se jedná o pouhé spekulace.
IV.
Závěr a náklady řízení
[33] Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnosti jsou nedůvodné,
a proto je podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle
§109 odst. 2 s. ř. s.
[34] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1, ve spojení
s §120, s. ř. s.
[35] Stěžovatelé neměli ve věci úspěch, nemají proto právo na náhradu nákladů řízení.
Úspěšnému navrhovateli Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení proti odpůrci nepřiznal.
Podle obsahu spisu představovaly tyto náklady toliko (navrhovatelem ani nepožadovanou)
bagatelní částku 49 Kč za poštovné spojené s podaným vyjádřením ke kasační stížnosti; toto
vyjádření však neobsahovalo žádnou argumentaci, pročež uvedený náklad nelze hodnotit jako
důvodný; přiznání této malicherné náhrady bylo by navíc bezvýznamným formalismem.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Miloslav Výborný
předseda senátu