ECLI:CZ:NSS:2017:9.AZS.338.2016:25
sp. zn. 9 Azs 338/2016 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: M. I.,
zast. Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. eur., advokátem se sídlem Karolinská 654/2, Praha 8,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 15. 4. 2016, č. j. OAM-9/LE-LE05-LE05-2016, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 75 Az
14/2016 – 31,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá práv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla
jako nedůvodná podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“ nebo „soudní řád správní“), zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného specifikovanému v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl
o žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany tak, že mezinárodní ochrana podle §12,
§13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném v posuzované době
(dále jen „zákon o azylu“), se neuděluje.
[2] Stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou odůvodnil obavou z války.
Žádný další důvod pro svou žádost neuvedl. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu, ve které
namítal, že řádně nezjistil skutkový stav a nepřihlédl ke všem skutkovým okolnostem, v důsledku
čehož nesprávně aplikoval §12, §14 a §14a zákona o azylu. Porušil svou povinnost vykládat
uvedená ustanovení zákona o azylu eurokonformním výkladem. K tomu uvedl, že se žalovaný
nezabýval podmínkami v ukrajinských věznicích a tím, zda by navrácení stěžovatele na Ukrajinu
nezaložilo neslučitelnost s čl. 3 a 5 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Evropská úmluva“). V rozsudku se krajský soud nejprve vypořádal s námitkou
nepřezkoumatelnosti spočívající v tom, že se žalovaný dostatečně nevypořádal se zjištěným
skutkovým stavem, a že z jeho rozhodnutí není zřejmé, z jakých podkladů vycházel a k jakým
závěrům dospěl. Krajský soud uvedl, že žalovaný vycházel z informací poskytnutých
stěžovatelem v žádosti o udělení azylu a v protokolu o pohovoru k této žádosti. Také vycházel
ze zpráv důvěryhodných institucí. K námitce týkající se nesprávné aplikace výše zmíněných
ustanovení zákona o azylu krajský soud uvedl, že se žalovaný nedopustil žádného pochybení,
neboť nezjistil žádnou rozhodnou skutečnost, která by odůvodňovala udělení azylu dle
zmíněných ustanovení. Námitku nezabývání se podmínkami ve věznicích na Ukrajině krajský
soud zhodnotil jako nerelevantní.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností, ve které zcela obecně
uvedl důvody odpovídající zákonnému znění §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., a dále,
že žalovaný dostatečným způsobem nezjistil informace o Ukrajině, což následně zapříčinilo
nesprávné rozhodnutí spočívající v tom, že mu nebyla udělena mezinárodní ochrana. Namítá,
že množství hodnotících úvah krajského soudu je nezákonné. Nezákonným postupem shledává
i neprovedení navrhovaného důkazu.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že řádně zjistil skutkový stav věci a pro
své rozhodnutí si obstaral relevantní podklady. Stěžovatel byl s těmito podklady seznámen a měl
možnost se k nim vyjádřit, případně navrhnout jejich doplnění, což neučinil. Dále uvedl,
že legalizaci pobytu nelze považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany, přičemž
vyslovil, že dle jeho názoru je žádost o mezinárodní ochranu podána účelově. V závěru
zrekapituloval, že stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost, kterou by bylo možné podřadit pod
§12, §13, §14 nebo §14a a §14b zákona o azylu, a že z jeho strany či ze strany krajského soudu
nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení ani mezinárodních závazků. Navrhl, aby byla
kasační stížnost zamítnuta.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Soud stěžovatele nevyzýval k podrobnému odůvodnění kasační stížnosti, neboť podaná kasační
stížnost obsahovala veškeré zákonem stanovené náležitosti a je i bez dalšího
doplnění projednatelná. Pokud stěžovatel chtěl soudu sdělit další podrobnější argumentaci, nic
mu nebránilo, aby tak učinil v průběhu více jak dvou měsíců (od podání kasační stížnosti
do rozhodnutí soudu). Povinnost soudu vyzvat stěžovatele k doplnění kasační stížnosti nastupuje
pouze v případě takových vad kasační stížnosti, které brání jejímu posouzení.
[6] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. zabývá
otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele.
Není-li tomu tak, soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního soud odkazuje na své usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem
„přesah vlastních zájmů stěžovatele“.
[7] Soud nespatřuje v namítaných skutečnostech přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a to v mezích vytyčených výše zmíněným usnesením prvního senátu zdejšího soudu.
[8] Nejprve se zabýval nesprávně zjištěným skutkovým stavem žalovaného a s tím související
nepřezkoumatelností napadeného rozhodnutí. Pokud by totiž krajský soud přezkoumal
rozhodnutí správního orgánu, které nebylo k přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil
by vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91).
[9] Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu (správního orgánu) je totiž možný pouze
za předpokladu, že splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský
soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost
rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[10] Veškerá výše uvedená kritéria obě napadená rozhodnutí splňují. Jedná se o srozumitelná
rozhodnutí opřená o odůvodnění, ze kterých je zcela zřejmé, proč krajský soud i žalovaný
rozhodli tak, jak je uvedeno ve výroku obou rozhodnutí.
[11] Ze strany žalovaného byly získány všechny potřebné informace, reálie o zemi původu
a správní orgán unesl své důkazní břemeno, přičemž je patrné, že se i krajský soud pečlivě
zabýval celým správním spisem (odkaz na správní spis je v rozsudku uveden opakovaně). Situace
stěžovatele byla hodnocena individuálně. Nebyly zjištěny žádné pochybnosti, tedy ani
ty ve prospěch stěžovatele. Není tedy dán žádný prostor ani důvod pro aplikaci zásad in dubio pro
reo ani benefit of doubt. O nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu v dané věci nelze
hovořit, neboť rozsudek není nesrozumitelný ani netrpí nedostatkem důvodů rozhodnutí.
[12] Soudu není příliš zřejmé, jak by namítané nadměrné množství úvah krajského soudu,
mohlo zakládat nezákonnost napadeného rozsudku. Podrobné a podrobně rozvedené
odůvodnění je zpravidla vždy v souladu se zákonem, neboť díky němu je patrné, jak se krajský
soud vypořádal se žalobními námitkami, a které úvahy jej vedly ke konečným závěrům. Takový
postup lze stěží hodnotit jako nezákonný, právě naopak.
[13] Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti odůvodněno. Přesto
Nejvyšší správní soud dále stručně uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik,
aby se jí zdejší soud podrobně věcně zabýval.
[14] Nejvyšší správní soud nezákonné hodnocení věci neshledal. Stěžovatel neuvedl během
celého správního řízení žádné azylově relevantní důvody. Nejsou-li v průběhu řízení tvrzeny
relevantní skutečnosti, není povinností správního orgánu je dokazovat.
[15] Listinné důkazy přiložené ve správním spise stejně jako odůvodnění rozhodnutí svědčí
o tom, že správní orgán vycházel při rozhodování o žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze všech dostupných informací v souvislosti s politickou a bezpečnostní situací a zjištěním stavu
dodržování lidských práv na Ukrajině.
[16] Stěžovatel ve správním řízení uvedl, že v případě návratu na Ukrajinu by byl povolán
do armády, nechce však bojovat a zabíjet lidi či sám zemřít. Problematikou služby v armádě
se Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval, např. v rozsudku ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 – 49, či v rozsudku ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44, a dospěl
k závěru, že samotné odmítání této služby, byť by její výkon byl spojen s rizikem účasti při
bojových akcích ve válečném konfliktu, není azylově relevantní.
[17] K namítanému neprovedení důkazu Nejvyšší správní soud uvádí, že soud nemá
povinnost provést jakýkoliv důkaz, který mu účastníci navrhnou. Pokud by účastník např.
navrhoval důkaz, jenž nemá s danou věcí zjevně žádnou souvislost, případně pokud by byl
vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu takový důkaz již nadbytečný, pak by soud nemusel
takový důkaz provádět. Je však vždy povinen zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné navrhovaný
důkaz provést.
[18] Soud připomíná, že ve stěžovatelově situaci nejde o odepření vojenské služby, neboť
povolávací rozkazy mu ještě nebyly doručeny. Krajský soud proto zcela správně uvedl,
že trestného činu vyhýbání se nástupu vojenské služby, za který by stěžovateli po návratu
do země původu hrozil trest odnětí svobody, se stěžovatel dosud nedopustil a zabývat
se podmínkami ve věznicích na Ukrajině, je z tohoto důvodu nadbytečné. Nebyl proto ani
povinen provádět k podmínkám ve věznicích na Ukrajině stěžovatelem navrhovaný důkaz
Monitorovací zprávou Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestání ze dne 29. 4. 2015, o Ukrajině.
[19] K bezpečnostní situaci na Ukrajině se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v usnesení
ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 – 17, kde konstatoval, že „[n]a Ukrajině nelze ani dříve,
ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený
konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území
Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt
izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech
výrazně kolísá.“ Odkázat lze také na další rozhodnutí, ve kterých se této problematice
věnoval, např. usnesení ze dne 31. 3. 2015, č. j. 4 Azs 15/2015 – 28, usnesení ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 9 Azs 13/2015 – 69, či usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 6 Azs 86/2015 – 31.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele,
a proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle §104a s. ř. s.
[21] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu