ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.222.2017:47
sp. zn. 2 As 222/2017 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně:
Karel KULT - STAVO, s. r. o., se sídlem Sadová 715, Rtyně v Podkrkonoší, zastoupená
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému:
Krajský úřad Královéhradeckého kraje, se sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 7. 2016, č. j. KUKHK-8867/DS/2016/SR, o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2017,
č. j. 30 A 105/2016 – 37,
takto:
I. V řízení se p okr a č u je .
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 30. 12. 2014 nezjištěný řidič motorového vozidla, jehož provozovatelem
je žalobkyně, překročil v obci Vlčkovice v Podkrkonoší nejvyšší povolenou rychlost jízdy
o 11 km/hod (po odečtení odchylky měření). Žalobkyně byla rozhodnutím Městského úřadu
Dvůr Králové nad Labem (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 3. 6. 2016,
č. j. ODP/50203-2016/dum 11274-2015/dum, shledána vinnou ze spáchání správního deliktu
podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), v rozhodném znění, byla jí uložena
pokuta ve výši 1500 Kč, neboť jako provozovatelka motorového vozidla nezajistila, aby při užití
vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích.
Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaný
v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí poté Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví
uvedeným rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Krajský soud
předně konstatoval, že od 7. 11. 2014 se na odpovědnost provozovatele vozidla dle §125f zákona
o silničním provozu vztahují ustanovení o zániku odpovědnosti dle §125e odst. 3 téhož zákona.
Lhůta pro zánik odpovědnosti končí uplynutím čtyř let ode dne, kdy byl správní delikt spáchán,
tedy až 30. 12. 2018, v posuzované věci byla rovněž splněna druhá podmínka, a to zahájení řízení
do dvou let ode dne, kdy se správní orgán o správním deliktu dozvěděl. K námitce nekonání
ústního jednání krajský soud uvedl, že podle judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky
sp. zn. 8 As 10/2015 a 1 As 166/2015) nejsou správní orgány povinny nařizovat ústní jednání
v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv
účastníků. V posuzovaném případě správní orgán prvního stupně rozhodoval zejména na základě
listinných podkladů (oznámení o podezření ze spáchání přestupku, výpis z registru provozovatelů
vozidel a fotodokumentace), přičemž žalobkyně se opakovaně mohla s podklady seznámit
a vyjádřit se k nim, možnosti nicméně nevyužila. Rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 9 As 139/2015 se týká povinnosti správního orgánu vyrozumět účastníky řízení o konání
dokazování mimo ústní jednání, nikoli povinnosti konat ústní jednání. Správní orgán prvního
stupně žalobkyni o konání dokazování mimo ústní jednání v souladu s §51 odst. 2 správního
řádu řádně a včas vyrozuměl. Ohledně zákonnosti zahájení řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla krajský soud uzavřel, že správní orgán prvního stupně učinil všechny
nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku dle §125f odst. 4 zákona o silničním provozu.
[3] Krajský soud dále zamítl jako nedůvodnou námitku týkající se nedostatečného popisu
místa spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Vymezení
místa spáchání správního deliktu je dle krajského soudu dostatečné, neboť společně s časem
a způsobem spáchání přestupku správní orgán konkretizoval skutek tak, že nemohl být nijak
zaměněn (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 As 291/2014).
V posuzované věci se jednalo o poměrně krátký úsek, dlouhý přibližně 1,3 km. Ve výroku byl
uveden název obce, číslo silnice, směr, kterým motorové vozidlo jelo, a informace o platnosti
dopravní značky IS 12a – „Obec“ a IS 12b – „Konec obce“. Krajský soud nadto upozornil,
že žalobkyně měla možnost nedostatek ve vymezení místa spáchání skutku namítat
již ve správním řízení.
[4] K námitce protiústavnosti zákonné úpravy správního deliktu provozovatele vozidla
krajský soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 128/2015 uzavřel,
že §10 odst. 3 zákona o silničním provozu v testu ústavnosti obstojí. Nepovažoval proto
za důvodné řízení do rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/16 přerušit.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvádí, že závěr krajského soudu stran určitosti vymezení
místa popisu protiprávního jednání ve výroku rozhodnutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího
správního soudu (rozsudky sp. zn. 2 As 111/2015 a sp. zn. 9 As 80/2014), dle které musí být
místo určeno s takovou přesností, aby bylo přezkoumatelné, zda jsou dány skutkové okolnosti
odůvodňující zvolenou právní kvalifikaci. V posuzované věci je specifikace místa spáchání deliktu
(označením silnice a názvem obce) nedostatečná, neboť z ní vyplývá, že k předmětnému jednání
mohlo dojít kdekoli v úseku, kde pozemní komunikace II/307 prochází obcí Choustníkovo
Hradiště. Předmětný úsek je dlouhý 2,2 km, a není tak zřejmé, zda k deliktu došlo v nezastavěné
části obce, nebo v jejím centru, kde jsou přechody pro chodce, školy, chodci a děti. Podle
stěžovatelky lze předpokládat, že úprava nejvyšší povolené rychlosti v obci je značně rozdílná;
v centru obce bývá povolena nižší rychlost než na okraji obce v polích. Stěžovatelka má za to,
že v úseku, kde pozemní komunikace II/307 prochází obcí Choustníkovo Hradiště, jsou úseky,
ve kterých je povoleno jet rychlostí 70 km/hod, což dokládá snímky z internetové stránky
mapy.cz. Na přesném popisu místa spáchání skutku rovněž záleží naplnění materiální stránky
přestupku. Jízda rychlostí 64 km/hod pouhý jeden metr před dopravním značením označujícím
konec obce dle stěžovatelky definiční znaky přestupku nenaplňuje. Stěžovatelka rovněž
upozorňuje, že krajský soud v rozporu s jejím tvrzením v žalobě a bez provedení řádného
dokazování dospěl k závěru, že předmětný úsek silnice v obci Choustníkovo Hradiště je dlouhý
1,3 km. Nejedná se však o pochybení, které by bylo podstatné pro posouzení věci.
[6] Stěžovatelka dále namítá protiústavnost skutkové podstaty správního deliktu
provozovatele vozidla dle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť stanovuje
provozovateli vozidla objektivně nesplnitelnou povinnost a nepřímo jej trestá za odepření
výpovědi. Krajský soud měl dle stěžovatelky řízení o žalobě přerušit do rozhodnutí Ústavního
soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/16, námitku protiústavnosti však s pouhým odkazem
na judikaturu Nejvyššího správního soudu zamítl jako nedůvodnou. Zatížil tak řízení vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
[7] Žalovaný svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byla účastníkem
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel [§102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2
s. ř. s.) a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 8. 2017, č. j. 2 As 222/2017 – 44, řízení
o kasační stížnosti stěžovatelky přerušil podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. Při předběžném
posouzení kasační stížnosti totiž shledal, že klíčovou pro posouzení věci samé je otázka
ústavnosti §125f odst. 1 silničního zákona. Tato otázka byla dne 8. 4. 2016 v typově obdobném
případě předložena Ústavnímu soudu Krajským soudem v Ostravě postupem dle čl. 95 odst. 2
Ústavy České republiky.
[10] Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16
(dostupný tak jako ostatní zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz), návrh
Krajského soudu v Ostravě zamítl, odpadla překážka, pro kterou bylo řízení v projednávané věci
přerušeno. Nejvyšší správní soud proto výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl v souladu s §48
odst. 6 s. ř. s., že se v řízení pokračuje.
[11] Důvodnost kasační stížnosti Nejvyšší správní soud posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádné takové vady neshledal.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda nepřerušení řízení ze strany krajského
soudu z důvodu probíhajícího řízení před Ústavním soudem je vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí ve věci a pro kterou by měl být napadený rozsudek zrušen. Podle
judikatury Nejvyššího správního soudu je pouze na krajském soudu, zda v případě probíhajícího
řízení, které může mít vliv na rozhodnutí soudu o věci samé, řízení přeruší a vyčká výsledku
předmětného řízení, nebo zda posoudí spornou otázku sám s rizikem, že jeho rozhodnutí může
být následně popřeno (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016,
č. j. 1 As 115/2016 – 23, publ. pod č. 3608/2017 Sb. NSS, dostupný tak jako ostatní zde uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz). V posuzované věci se krajský soud
rozhodl následovat předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu (konkrétně rozsudek
ze dne 23. 3. 2016, č. j. 6 As 128/2015 – 32) a námitku protiústavnosti správního deliktu
provozovatele vozidla posoudil jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud tak postup krajského
soudu nezákonným neshledal [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[13] Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/16 dospěl k závěru,
že §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nestanoví právní povinnost nesplnitelnou, dále
že objektivní odpovědnost provozovatele vozidla nepředstavuje zásah do vlastnického práva
podle čl. 11 odst. 1 Listiny, není v rozporu se zásadou presumpce neviny podle čl. 40
odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, ani s právem jednotlivce odepřít výpověď zaručeného čl. 37
odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (blíže viz citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 15/16). Námitka
stěžovatelky týkající se protiústavnosti správního deliktu provozovatele vozidla z důvodu,
že stanoví objektivně nesplnitelnou povinnost a nepřímo provozovatele vozidla trestá
za odepření výpovědi, je s ohledem na citovaný nález Ústavního soudu nedůvodná [§103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.].
[14] Námitka, že specifikace místa spáchání skutku ve výroku je nedostatečná, neboť
z ní nelze dovodit, kde přesně v rámci dvoukilometrového úseku, kde silnice II/307 prochází
obcí Choustníkovo Hradiště, k předmětnému jednání došlo, je nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatelka v kasační stížnosti vznáší zcela nový argument, a to, že v úseku, kde komunikace
II/307 prochází obcí Choustníkovo Hradiště, jsou úseky, ve kterých je povoleno jet rychlostí
70 km/hod, k čemuž dokládá fotografie a výseky z mapy. Dále namítá, že předmětný úsek v obci
Choustníkovo Hradiště je dlouhý 2,2 km, a nikoli 1,3 km, jak uvedl krajský soud. Má-li
stěžovatelka za to, že se předmětný skutek stal v obci Choustníkovo Hradiště, a nikoli v obci
Vlčkovice v Podkrkonoší, jak vyplývá z napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně, jedná se o zcela zásadní tvrzení, které měla a mohla uvést již v řízení
před krajským soudem. V žalobě však pouze obecně argumentovala tím, že (blíže neurčený) úsek
byl dlouhý 2,2 km a že v daném místě musela být stanovena rychlost 70 km/hod. Krajskému
soudu tak nelze vytýkat, že možnost spáchání skutku v obci Choustníkovo Hradiště neposuzoval.
Z uvedených důvodů se Nejvyšší správní soud nemohl námitkou blíže zabývat.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[15] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[16] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšný žalovaný vznik nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu
Nejvyššího správního soudu neplyne, že by mu nějaké náklady nad rámec jeho běžné činnosti
vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu