ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.43.2018:27
sp. zn. 2 As 43/2018 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: GOLDEN GASTRO
SERVICE, s.r.o., se sídlem Musorgského 876/2, Ostrava, zastoupená JUDr. Vítem Rybářem,
advokátem se sídlem 28. října 1610/95, Ostrava, proti žalované: Česká obchodní inspekce,
se sídlem Štěpánská 567/15, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 8. 2014,
č. j. ČOI 80886/14/O100/4000/14/Hl/Št, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2018, č. j. 22 A 117/2014 – 69,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Inspektorka České obchodní inspekce, inspektorátu Moravskoslezského a Olomouckého
(dále jen „správní orgán I. stupně“), při kontrole dne 17. 4. 2014 zjistila, že žalobkyně
na vstupních dveřích své provozovny Hotel Brioni vyvěsila v češtině a angličtině následující
informaci: „S platností od 24. 3. 2014 neubytováváme občany Ruské federace. Důvodem je anexe Krymu.
Služby našeho hotelu mohou využít pouze ti občané RF, kteří se podepíší pod prohlášení, ve kterém vyjádří svůj
nesouhlas s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století. Váš hotel Brioni
Boutique“. Stejný text byl uveřejněn i na internetových stránkách hotelu. Inspektorka dále
v postavení spotřebitelky provedla simulaci zájmu o ubytování svého přítele, který pochází
z Ruska a přijede na návštěvu do Ostravy, v hotelu žalobkyně. Obsluhující recepční jí sdělila,
že přítele ubytují pod podmínkou, že podepíše prohlášení ve znění: „Prohlašuji tímto, že nesouhlasím
jako občan Ruské federace s okupací Krymu, který odporuje všem normám, které by měly platit v 21. století.
Jméno a příjmení, adresa a podpis.“
[2] Správní orgán I. stupně kvalifikoval jednání žalobkyně jako porušení zákazu
diskriminace uvedeného v §6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v tehdy
účinném znění (dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“). Rozhodnutím ze dne 9. 7. 2014,
č. j. ČOI 76009/14/4000, ji proto shledal vinnou ze spáchání správního deliktu podle
§24 odst. 7 písm. c) téhož zákona, za což jí uložil pokutu ve výši 50.000 Kč. Odvolání žalobkyně
proti tomuto rozhodnutí žalovaná zamítla v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“).
[3] Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 1. 11. 2016,
č. j. 22 A 117/2014 – 36, zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení,
neboť dovodil, že správní orgány byly při posuzování zákazu diskriminace dle zákona o ochraně
spotřebitele vázány jen diskriminačními důvody vyjmenovanými v zákoně č. 198/2009 Sb.,
o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých
zákonů (antidiskriminační zákon), v tehdy účinném znění (dále jen „antidiskriminační zákon“),
a proto nemohlo rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti vést k porušení §6 zákona
o ochraně spotřebitele. Tento rozsudek Nejvyšší správní soud na základě kasační stížnosti
žalované zrušil rozsudkem ze dne 16. 8. 2017, č. j. 2 As 338/2016 – 27, a věc vrátil krajskému
soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že ustanovení §6 zákona o ochraně
spotřebitele zakazuje diskriminaci spotřebitele při prodeji výrobků a poskytování služeb i z jiných
důvodů než pouze těch, které jsou vyjmenovány v antidiskriminačním zákoně.
[4] Krajský soud následně v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“)
snížil výši pokuty uložené žalobkyni na částku 5.000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.
V odůvodnění napadeného rozsudku použil test diskriminace vycházející z judikatury Ústavního
soudu a Evropského soudu pro lidská práva a modifikoval jej pro situaci porušení zákazu
diskriminace spotřebitele při poskytování služeb. Krajský soud tak zkoumal, 1) zda došlo
ke zvýhodnění určité skupiny spotřebitelů před jinou skupinou spotřebitelů, 2) zda se spotřebitelé
nacházeli ve srovnatelné situaci, 3) zda zvýhodnění bylo důvodné a naplnilo kritéria rozumnosti
a důvodnosti, tedy sledovalo legitimní cíl a použité prostředky byly přiměřené danému cíli.
V prvním kroku tohoto testu dospěl k závěru, že došlo ke zvýhodnění určité skupiny spotřebitelů
v podobě snadnějšího přístupu k nabízené službě, jelikož části spotřebitelů (tj. státním
příslušníkům Ruské federace) bylo poskytnuto ubytování až po splnění podmínky podepsání
prohlášení o nesouhlasu s anexí Krymu. Ve druhém kroku konstatoval, že se jednalo
o zvýhodnění spotřebitelů ve srovnatelném postavení, tedy zájemců o ubytování v hotelu
žalobkyně. V posledním kroku testu shledal, že jednání žalobkyně sledovalo legitimní cíl,
a to výkon svobody projevu chráněné čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Prostředky zvolené žalobkyní však nebyly přiměřené, neboť daného cíle šlo dosáhnout i jinými
způsoby než požadavkem aktivního jednání spotřebitelů z Ruské federace v podobě podepsání
dotčeného prohlášení. Krajský soud tedy jednání žalobkyně kvalifikoval jako diskriminaci.
Následně využil moderačního oprávnění a snížil uloženou pokutu, protože správní orgány sice
pokutu dostatečně odůvodnily, avšak při posuzování způsobu spáchání správního deliktu nevzaly
v potaz existenci legitimního cíle jednání žalobkyně (tj. výkon svobody projevu) a v rozporu
se zákazem dvojího přičítání přičetly žalobkyni postavení silnější smluvní strany jako přitěžující
okolnost. Při stanovení výše pokuty krajský soud rovněž zohlednil to, že žalobkyně porušila
zákon poprvé a ihned po vytknutí od závadného jednání upustila.
II. Obsah kasační stížnosti
[5] Proti napadenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvod dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky krajským soudem.
[6] Krajskému soudu stěžovatelka vytýká, že nesprávně vyhodnotil její jednání
jako diskriminaci. Ačkoli v obecné rovině s použitým testem diskriminace souhlasí,
má za to, že nebyl proveden správně. V dané věci totiž nedošlo ke zvýhodnění jedné skupiny
spotřebitelů před jinou skupinou, a to ani v potenciální možnosti takového zvýhodnění. Vyjma
fingovaného zájmu inspektorky žalované nedošlo k uzavření (příp. k odmítnutí uzavření)
smlouvy o ubytování s osobou, která by mohla být diskriminována, a žádný občan Ruské
federace nebyl odmítnut jen proto, že by nepodepsal prohlášení o nesouhlasu s anexí Krymu.
Krajský soud se rovněž nezabýval zjištěním, zda a do jaké míry došlo k faktickému omezení
určité skupiny spotřebitelů tím, že by se měli vymezit proti porušení mezinárodního práva. Jeden
ze znaků diskriminace proto nebyl naplněn.
[7] Stěžovatelka má dále za to, že krajský soud nesprávně posoudil vztah dvou práv,
a to ústavně zaručené svobody projevu a zákonného práva spotřebitelů na ochranu
před diskriminací. Jestliže krajský soud dovodil, že stěžovatelka realizovala své ústavně zaručené
právo, avšak nepřiměřenými prostředky, nadřadil obecný zákon Listině jakožto ústavnímu
zákonu. Svobodu projevu lze přitom dle čl. 17 odst. 4 Listiny omezit jen na základě zákona,
jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých,
bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Stěžovatelce
je známo, že ochrana před diskriminací je upravena v čl. 3 Listiny jako jedno ze základních práv,
nicméně se domnívá, že jej neporušila. Její jednání se týkalo občanů Ruské federace, přičemž tato
skupina nespadá do okruhu osob chráněných čl. 3 Listiny. Proto by v projednávané věci měl
mít přednost ústavní zákon chránící svobodu projevu před obecným zákonem na ochranu
spotřebitele. Navíc žádný předpis neupravuje diskriminaci jen na základě státního občanství,
na rozdíl například od národnosti. I ve správním soudnictví jsou soudy povinny při výkladu
a posuzování jednání aplikovat přímo ústavní normy. Zákon o ochraně spotřebitele
je pak s ohledem na jeho charakter třeba vykládat restriktivně.
III. Obsah vyjádření žalované
[8] Žalovaná považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Odkázala
na svá dřívější vyjádření k projednávané věci, zejména na kasační stížnost ze dne 13. 12. 2016.
Podle žalované posoudil krajský soud otázku naplnění znaků diskriminace zcela správně.
Nadto mohlo být zasaženo do důstojnosti občanů Ruské federace, když byli jako spotřebitelé
nuceni vyjádřit svůj pohled na politiku státu, ze kterého pocházejí, čímž mohli být odrazeni
od zájmu ubytovat se v hotelu stěžovatelky.
[9] Dle žalované stěžovatelce není upíráno právo na vyjádření názoru na aktuální politické
dění. Vyjádření nesouhlasu s anexí Krymu je třeba s ohledem na ústavně zaručenou svobodu
projevu považovat za legitimní cíl, avšak ani svoboda projevu není bezbřehá. Podmínění
ubytování v hotelu stěžovatelky podpisem prohlášení o nesouhlasu s anexí Krymu představovalo
nepřiměřený prostředek k dosažení sledovaného cíle a je třeba jej s ohledem na ochranu práv
a svobod druhých (příp. z hlediska mravnosti) považovat za protiprávní. V případě zájmu
o poskytnutí služeb by nikdo neměl být nucen k vyjadřování názoru ohledně politiky státu,
ze kterého pochází, neboť to zasahuje do důstojnosti těchto osob.
[10] Žalovaná má za to, že škodlivý následek stěžovatelčina jednání spočívá již v tom,
že spotřebitelé mohli být odrazeni od ubytování v hotelu stěžovatelky. Občané Ruské federace
byli znevýhodněni tím, že na rozdíl od spotřebitelů z jiných států museli podepsat prohlášení
o nesouhlasu s anexí Krymu. Při kontrole dne 17. 4. 2014 navíc bylo prokázáno, že stěžovatelka
by po občanu Ruské federace podpis tohoto prohlášení skutečně požadovala.
[11] K diskriminačním důvodům žalovaná uvádí, že je za ně možné označit i jiné skutečnosti,
než jsou důvody vyjmenované v některých právních předpisech. Poukazuje na to, že výčet
důvodů v Listině není taxativní a například §4 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti,
jako diskriminační důvod uvádí též státní občanství. Žalovaná i krajský soud již v souladu
s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 338/2016 – 27 odůvodnily,
proč v projednávané věci považují státní občanství za možný diskriminační důvod.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost má požadované formální
náležitosti, byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou k tomu oprávněnou (§102 s. ř. s.)
a řádně zastoupenou advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.), přistoupil k posouzení přípustnosti kasační
stížnosti i s ohledem na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť krajský soud ve věci rozhodoval
znovu po zrušení jeho původního rozsudku Nejvyšším správním soudem.
[13] Kasační stížnost je podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. nep řípustná proti rozhodnutí,
jímž soud znovu rozhodl poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním
soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným
právním názorem Nejvyššího správního soudu. Není přitom rozhodující, že nyní projednávaná
kasační stížnost byla podána jiným stěžovatelem, než kasační stížnost předchozí. Jak již Nejvyšší
správní soud konstatoval dříve ve své rozhodovací praxi (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 10. 5. 2010, č. j. 2 As 6/2010 - 163, dostupný tak jako ostatní zde
uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na www.nssoud.cz), smyslem a účelem zákazu
opakovaného posuzování téže věci je vyloučení situace, kdy by se Nejvyšší správní soud znovu
zabýval věcí, u které již jedenkrát vyslovil svůj závazný právní názor a tento názor byl nižším
soudem respektován [k tomu srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 136/05 ze dne
8. 6. 2005; všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na nalus.usoud.cz]. Podle výše
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 6/2010 - 163 „[s]měřuje-li tedy kasační
stížnost proti rozhodnutí krajského soudu, jímž tento rozhodl poté, kdy byl jeho předchozí rozsudek Nejvyšším
správním soudem zrušen, je kasační stížnost přípustná stran právní otázky, jíž se Nejvyšší správní soud
v kasačním rozsudku nezabýval, nebo stran otázky, že se krajský soud závazným právním názorem neřídil.“
[14] Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 16. 8. 2017,
č. j. 2 As 338/2016 – 27, vyslovil, že právní názor krajského soudu, že správní orgány
byly při posuzování porušení zákazu diskriminace dle zákona o ochraně spotřebitele vázány
jen diskriminačními důvody vyjmenovanými v antidiskriminačním zákoně, a proto nemohlo
rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti vést k porušení §6 zákona o ochraně
spotřebitele, byl nesprávný. V nyní posuzované kasační stížnosti stěžovatelka vznáší otázky,
kterými se Nejvyšší správní soud ve svém předchozím rozsudku nezabýval. Kasační stížnost
je tedy přípustná.
[15] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou vadu
neshledal.
[16] Podle §6 zákona o ochraně spotřebitele „[p]rodávající nesmí při prodeji výrobků
nebo poskytování služeb spotřebitele diskriminovat“.
[17] Předně má Nejvyšší správní soud za to, že testu diskriminace, který krajský soud využil
v odůvodnění napadeného rozsudku, nelze nic vytknout. Za podstatné východisko je třeba
považovat judikaturu Ústavního soudu, podle níž k porušení principu rovnosti dochází, jestliže
se s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zachází rozdílným
způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro odlišný přístup, tj. pokud
odlišnost v zacházení nesleduje legitimní cíl a pokud nejsou použité prostředky přiměřené
sledovanému cíli (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04,
či nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 4/07). Z tohoto pojetí diskriminace
Nejvyšší správní soud opakovaně vycházel při výkladu §6 zákona o ochraně spotřebitele
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2007, č. j. 4 As 63/2005 – 69,
publ. pod č. 1238/2007 Sb. NSS, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006,
č. j. 1 As 14/2006 – 68, publ. pod č. 1162/2007 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 As 67/2007 – 54) a vedle toho v rozsudku ze dne 11. 4. 2006,
č. j. 8 As 35/2005 – 51, publ. pod č. 956/2006 Sb. NSS, dovodil, že diskriminaci spotřebitele
představují „obchodní praktiky, které při srovnatelných transakcích nedůvodně zvýhodňují některé
spotřebitele před jinými“ (shodně srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007,
č. j. 3 As 49/2007 – 43, publ. pod č. 1467/2008 Sb. NSS).
[18] Doplňkově lze na tomto místě poukázat rovněž na novější judikaturu Ústavního soudu,
v níž jsou výše uvedené znaky diskriminace zformulovány do podoby přehledného testu
sestávajícího z následujících otázek: „1. Jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny?; 2. Je s nimi
nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných důvodů?; 3. Je odlišné zacházení dotčenému jednotlivci
k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?; 4. Je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. a) sleduje
legitimní zájem a b) je přiměřené?“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2014,
sp. zn. Pl. ÚS 49/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13).
Tento test již převzal Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 19. 9. 2014,
č. j. 6 As 33/2013 – 50, ve věci týkající se státních maturit a není důvod, proč by nemohl
být využitelný i v oblasti ochrany spotřebitele.
[19] Krajský soud tedy v napadeném rozsudku postupoval zcela správně,
když na projednávanou věc aplikoval test diskriminace, který obsahově odpovídal
judikatuře Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu. Ostatně ani stěžovatelka
proti formulaci tohoto testu nevznesla žádné výhrady a své kasační námitky zaměřila
jen na způsob jeho užití v daném případě.
[20] Stěžovatelka namítala, že její jednání nelze posoudit jako diskriminační, protože
jím ve skutečnosti nedošlo ke zvýhodnění či znevýhodnění žádné konkrétní osoby. To však není
v projednávané věci rozhodující. Stěžovatelka prokazatelně zacházela s občany Ruské
federace odlišně, když u nich ubytování ve svém hotelu podmínila podpisem prohlášení
o nesouhlasu s anexí Krymu, což se potvrdilo i v rámci kontroly při simulovaném zájmu
inspektorky o ubytování. Takové jednání bylo pro občany Ruské federace zjevně omezující,
neboť pro ně mohlo představovat překážku v přístupu k ubytování, která byla způsobilá
je odradit od uzavření smlouvy se stěžovatelkou. Pro zájemce o ubytování jiné než ruské státní
příslušnosti byl přístup k ubytovacím službám nepodmíněný, tedy snadnější. Není přitom třeba
zkoumat a prokazovat, zda znevýhodňující jednání poškodilo nějakého konkrétního spotřebitele
ruské státní příslušnosti. Podstatným znakem diskriminace dle §6 zákona o ochraně spotřebitele
je samotné rozdílné zacházení s určitou skupinou spotřebitelů, nikoli jeho následky pro některou
individuálně vymezenou osobu. Ani v žádném z výše citovaných rozhodnutí
týkajících se diskriminace v oblasti ochrany spotřebitele se Nejvyšší správní soud nezabýval
tím, zda byly diskriminačním jednáním dotčeny konkrétní osoby (např. v již zmiňovaných
rozsudcích č. j. 4 As 63/2005 – 69, č. j. 1 As 14/2006 – 68 a č. j. 3 As 67/2007 – 54 shodně vedla
ke konstatování porušení zákazu diskriminace samotná existence dvojích cen dopravy na základě
trvalého pobytu, aniž by byly identifikovány jednotlivé osoby, na něž dané opatření reálně
negativně dopadlo). To odpovídá rovněž smyslu veřejnoprávní regulace ochrany spotřebitele,
v jejímž rámci není primárním úkolem příslušných správních orgánů chránit před diskriminací
konkrétní jednotlivce, ale spíše zajišťovat celkovou regulérnost prostředí kontrolou dodržování
právních norem sledujících ochranu spotřebitele a postihováním jejich případného porušení.
Právní prostředky ochrany před diskriminací určené přímo dotčeným jednotlivcům naopak nabízí
soukromé právo, zejména antidiskriminační zákon. Námitka stěžovatelky směřující proti
posouzení rozdílného zacházení krajským soudem tedy není důvodná.
[21] Na negativním dopadu jednání stěžovatelky na občany Ruské federace nic nemění
ani to, že dotčené prohlášení spočívalo ve vymezení se vůči událostem, které stěžovatelka vnímá
jako porušení mezinárodního práva. Mezinárodní právo na projednávanou věc nedopadá
ani nemá žádnou spojitost s poskytováním ubytovacích služeb. Občané Ruské federace tak byli
znevýhodněni oproti ostatním spotřebitelům, pro něž byl přístup k ubytování v hotelu
stěžovatelky snadnější.
[22] Z kasační stížnosti dále vyplývá nesouhlas stěžovatelky s posouzením státní příslušnosti
jako diskriminačního důvodu, ačkoli v tomto směru nepředložila nikterak rozsáhlou argumentaci
a pouze uvedla, že žádný předpis neupravuje diskriminaci na základě státní příslušnosti. Možnými
diskriminačními důvody se již Nejvyšší správní soud zabýval v předchozím rozhodnutí
v projednávané věci, tj. v rozsudku ze dne 16. 8. 2017, č. j. 2 As 338/2016 – 27. V něm vyslovil
právní názor (jímž je nyní sám také vázán), že k diskriminaci podle zákona o ochraně spotřebitele
může docházet i z jiných důvodů než těch uvedených v antidiskriminačním zákoně.
Při interpretaci a aplikaci §6 zákona o ochraně spotřebitele je tak třeba vycházet jak z obecného
chápání zákazu diskriminace, tak z regulace zákazu diskriminace napříč celým právním řádem,
a zároveň mít na paměti smysl a účel daného ustanovení. Nejvyšší správní soud navíc v tomto
rozsudku výslovně připustil, že ve věcech přístupu ke službám si lze dobře představit, že může
docházet k diskriminaci mimo jiné i z důvodu státní příslušnosti.
[23] Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 2 As 338/2016 – 27 poukázal na předpisy,
které státní příslušnost jako diskriminační důvod upravují (zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce,
ve znění od 29. 7. 2017, a zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění od 29. 7. 2017),
a to přestože v době rozhodné pro projednávanou věc ještě tento diskriminační důvod
neobsahovaly. Na tomto místě lze doplnit, že v současné době je státní příslušnost
diskriminačním důvodem také podle antidiskriminačního zákona. Státní příslušnost
jako diskriminační důvod by dále mohla připadat v úvahu i v případě čl. 3 odst. 1 Listiny
a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“),
neboť ani v jednom z těchto dokumentů nejsou diskriminační důvody vyjmenovány
taxativně. Nápomocná může být zejména judikatura Evropského soudu pro lidská práva,
který již několikrát shledal porušení zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy na základě státní
příslušnosti (srov. např. rozsudek ze dne 16. 9. 1996 ve věci Gaygusuz proti Rakousku, č. 17371/90,
rozsudek ze dne 18. 2. 2009 ve věci Andrejeva proti Lotyšsku, č. 55707/00, či rozsudek ze dne
30. 9. 2003 ve věci Koua Poirrez proti Francii, č. 40892/98).
[24] Krajský soud se v napadeném rozsudku otázkou diskriminačního důvodu explicitně
nezabýval, ale z jím provedeného testu diskriminace zřetelně vyplývá, že důvod rozdílného
zacházení s některými spotřebiteli spatřoval ve státní příslušnosti Ruské federace. V situaci,
kdy §6 zákona o ochraně spotřebitele žádný výčet zakázaných diskriminačních důvodů neuvádí,
považuje Nejvyšší správní soud s ohledem na výše popsanou relevanci státní příslušnosti
při posuzování diskriminace právní názor krajského soudu za správný a odpovídající smyslu
daného ustanovení.
[25] Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž namítala, že neporušila čl. 3 odst. 1 Listiny
(Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství,
politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině,
majetku, rodu nebo jiného postavení.). Toto ustanovení však správní orgány ani krajský soud vůbec
neaplikovaly, neboť stěžovatelce byla uložena pokuta výhradně za porušení zákazu diskriminace
dle §6 zákona o ochraně spotřebitele. Adresátem zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny
je stát vystupující ve vertikálních vztazích vůči jednotlivci, a stěžovatelka jej proto z podstaty věci
nemohla porušit. Na projednávanou věc mohl mít čl. 3 odst. 1 Listiny vliv jedině nepřímý
při ústavně konformním výkladu §6 zákona o ochraně spotřebitele, což se v napadeném
rozsudku projevilo zejména tak, že krajský soud při formulaci testu diskriminace
přihlížel k související judikatuře Ústavního soudu. Argumentace stěžovatelky o neporušení
čl. 3 odst. 1 Listiny je tedy lichá a nemůže ohrozit zákonnost napadeného rozsudku.
[26] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatelky týkající se střetu
svobody projevu a ochrany spotřebitele. Svoboda projevu je chráněna čl. 17 Listiny jako ústavně
zaručené základní právo, avšak není bezbřehá. Podle čl. 17 odst. 4 Listiny lze svobodu projevu
omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv
a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Přesně takové omezení v projednávaném případě představoval zákaz diskriminace dle §6 zákona
o ochraně spotřebitele. Když dané ustanovení krajský soud aplikoval v napadeném rozsudku,
nejednalo se o nepřípustné nadřazení obyčejného zákona nad zákon ústavní, jak se domnívá
stěžovatelka, ale o standardní situaci omezení svobody projevu na základě zákona pro ochranu
práv a svobod druhých dle čl. 17 odst. 4 Listiny. Se stěžovatelkou lze souhlasit, že v takovém
případě je třeba zákon omezující svobodu projevu vykládat restriktivně (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05, nebo nález Ústavního soudu ze dne
6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11). To však krajský soud v napadeném rozsudku učinil,
když nejprve náležitě zohlednil výkon svobody projevu stěžovatelky v rámci testu diskriminace
jako legitimní cíl jejího jednání a poté mimo jiné právě s ohledem na svobodu projevu snížil výši
uložené pokuty. Krajský soud tedy v tomto ohledu správně posoudil ústavněprávní rozměr
projednávané věci a postupoval v souladu s čl. 17 odst. 4 Listiny.
[27] Nejvyšší správní soud v žádném případě nehodlá zpochybnit právo stěžovatelky projevit
svůj politický názor veřejně a otevřeně, a mnohokrát se již na obranu svobody projevu postavil
(naposledy např. viz rozsudek ze dne 31. 5. 2018, č. j. 2 As 18/2018 – 38). To, co shledává soud
v tomto konkrétním případě nevhodným, je způsob jeho vyjádření. Jinými slovy nepokládá jednání
stěžovatelky za ospravedlnitelné právě pro prostředky, které k výkonu svého ústavně zaručeného
práva zvolila, tzn. má je za nepřiměřené. Stěžovatelka se totiž neomezila na deklaraci adheze nebo
kontroverze vůči určitému politickému aktu, ale jde dál. Požaduje po zájemci o navýsost všední
službu (ubytování v běžném hotelu), aby se hodnotově vymezil vůči zahraniční politice státu,
jehož občanství má, a v případě, že s ní nesouhlasí, projevil svůj politický názor výslovně,
s uvedením údajů o své totožnosti a stvrdil jej vlastnoručním podpisem. Poskytnutí noclehu
v běžném hotelu je přitom podobně jako prodej chleba nebo knihy všední záležitostí,
nevyžadující od zájemce vyjevit své hodnotové priority a morální ukotvení ani od poskytovatele
jakýkoli specifický osobní (např. umělecký) vklad (viz a contrario specifické cukrářské schopnosti
nutné k ozdobení svatebního dortu, rozhodnutí Nejvyššího soudu Spojených států amerických
ze dne 4. 6. 2018 ve věci Masterpiece Cakeshop, Ltd. v. Colorado Civil Rights Commission). Podmínit
přístup k běžné službě popsaným politickým „comming outem“ je druhem nátlaku, který
Nejvyšší správní soud nepovažuje za přípustný. Projev politického mínění by neměl „bolet“,
zejména ne toho, kdo není původcem kritizovaného aktu, ani mu nelze připisovat participaci
na něm. Státní občanství není dle Nejvyššího správního soudu dostatečným důvodem
pro založení spoluodpovědnosti jeho nositele za aktuální skutky politické reprezentace země.
[28] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že přitakání způsobu, který stěžovatelka zvolila
pro prezentaci svého názoru (na nějž má „svaté“ právo), by mohlo posloužit coby další
pražec umožňující, aby ve veřejném prostoru zas o něco povyrostla kolej zrychlující cestu
k prorůstání nevraživosti až nenávisti ve společnosti. Akcelerace tohoto trendu (již nyní
se přirozeně vyskytujícího a samovolně sílícího) nemůže přinést nic pozitivního. Zejména
ne to, co stěžovatelka chtěla svým projevem dosáhnout – zamyšlení se veřejnosti i politické
reprezentace země nad tím, jaké hodnoty stojí za hájení, a kdy už pokrytectví či ztrátu historické
paměti nelze tolerovat. Nikdo nechce žít v zemi, kde zákazník musí před nákupem zboží
nebo služby nejprve vyhledat, zda podle seznamu na dveřích nepatří aktuálně do skupiny
těch, kterým poskytovatel nebo obchodník službu nebo zboží nabízet nehodlá, resp. není
ochoten bez dalšího poskytnout či prodat (např. brýlatých, abstinentů, schvalovačů expanze
katolicismu do Nového světa, ale i veganů nebo lidí bez hudebního sluchu apod.). Podle názoru
soudu nelze třídit zákazníky, byť jen určité státní příslušnosti, podle kritérií jako je (politický)
názor, který má každý stejně silné právo projevit jako si jej nechat pro sebe. V krystalické podobě
se podařilo stejný společenský problém vystihnout už Jaroslavu Haškovi, který inspiruje v každé
době: „Host jako host“, řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika“.
[29] Pro úplnost je vhodné dodat, že si lze představit situace, kdy by odlišné zacházení mohl
soud shledat ospravedlnitelným. Právo podnikatele vyloučit některé osoby z okruhu těch,
kterým poskytne služby, by však mělo být vyhrazeno jen pro extrémní případy. Těžko
by bylo možné postihnout hospodského, který odmítne obsloužit např. vraha svého příbuzného,
pozná-li ho, anebo malíře bránícího se umělecky portrétovat toho, jehož osobnostními rysy,
které jsou ze široce sdíleného pohledu zavrženíhodné, pohrdá (např. A. B.). Ovšem vyfotit
masového vraha na průkaz totožnosti v rámci pracovní náplně je, podobně jako ubytovat osobu
s jinými politickými názory, něco zcela jiného, ne příliš vzdáleného od odpovědi na pozdrav nebo
běžné společenské zdvořilosti.
[30] Právní posouzení Nejvyššího správního soudu se, a to je třeba zdůraznit, vztahuje
na tento konkrétní případ výhradně v kontextu, jak byl před správními soudy prezentován.
Stěžovatelka nikdy netvrdila, že by jí osobně či osobám jí blízkým byla v souvislosti s anexí
Krymu způsobena jakákoli újma, nebo by zde byly další důležité individuální okolnosti,
které by bylo zapotřebí při posouzení zohlednit. Soud hodnotí každý případ individuálně, každá
kombinace skutkových okolností je jedinečná a jako taková je subsumována pod právní normu.
Nelze proto dovozovat, že by se soud stejně postavil i k jiné situaci, kdy by podnikatel projevil
svůj názor odlišným způsobem. Opačně však lze s určitostí konstatovat, že „přepólování“
skutkových rysů případu (tj. kdyby se stěžovatelka zastala stejným způsobem Ruska
vůči Ukrajině) by nepochybně vedlo ke stejnému výsledku.
[31] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že respektuje, že stěžovatelka vnímá danou
mezinárodněpolitickou událost jako natolik palčivou, že se na ni rozhodla veřejně projevit
svůj názor i za cenu podnikatelských ztrát. Vyslovení jakýchkoli hodnotících úvah ze strany
soudu ve vztahu k tomuto incidentu však není na místě, protože to není předmětem řízení
(byť ona událost zcela oprávněně probouzí diskuze ve veřejném prostoru). V důsledku tak soud
musel od těchto diskuzí odhlédnout a posoudit věc perspektivou střetu dvou ústavněprávních
principů, přičemž v posuzované věci upřednostnil z výše popsaných důvodů ochranu práv
spotřebitele jako slabší strany. Oblast antidiskriminačního práva je podrobně upravena na ústavní,
evropské i zákonné úrovni a úkolem soudů není tuto hodnotovou volbu zákonodárce měnit,
ale citlivě řešit konkrétní spory a konflikty ve společnosti.
V. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[32] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatelka
neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšná žalovaná vznik
nákladů řízení o kasační stížnosti netvrdila a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne,
že by jí nějaké náklady vznikly, proto jí právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. června 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu