ECLI:CZ:NSS:2014:6.AS.33.2013:50
sp. zn. 6 As 33/2013 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy, soudce
zpravodaje JUDr. Tomáše Langáška a soudkyně Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: L.
M., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1071/17, 110 00 Praha
1, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Karmelitská 7,
118 12 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. června 2012, č. j. MSMT-
22149/2012-23, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. února 2013, č. j. 11 A 131/2012 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně měla ve školním roce 2010/2011 ukončit maturitní zkouškou studium Střední
školy průmyslové, hotelové a zdravotnické v Uherském Hradišti, nebyla však úspěšná
v didaktickém testu z matematiky. Test proto opakovala, nicméně neúspěšně. Podáním
označeným jako „odvolání“ žalobkyně požádala podle §82 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb.,
o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon),
v rozhodném znění, o přezkoumání výsledků didaktického testu z matematiky společné části
maturitní zkoušky.
[2] Žalovaný (dále též „ministerstvo“) v návětí označeným rozhodnutím („vyrozuměním“)
rozhodl, že žádost není důvodná. Uvedl, že předmětem přezkoumání podle §82 odst. 3
školského zákona je výhradně správnost použitých metodických postupů při hodnocení žáka
spadajících z časového hlediska do doby od digitalizace záznamového archu žáka
do vygenerování výsledku didaktického testu pro daného žáka. Žalovaný dospěl na základě
podkladů od Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (dále jen „Cermat“), že hodnocení bylo
správné, neboť v procesu tvorby zadání, zpracování dokumentů a výpočtu výsledků nenastaly
žádné chyby.
[3] Žalobkyně brojila proti označenému vyrozumění žalovaného správní žalobou. Městský
soud v Praze (dále jen „městský soud“) ovšem tuto žalobu rozsudkem ze dne 18. února 2013
č. j. 11 A 131/2012-38 zamítl. Uvedl, že soudnímu přezkumu podléhá naplnění řádného výkonu
státní správy spočívajícího v kontrole dodržení pravidel hodnocení. Součástí ochrany
poskytované ve správním soudnictví oproti tomu podle městského soudu nemůže být přezkum
vědomostí, znalostí a schopností studenta ani přímý přezkum hodnocení. Student má právo
toliko na řádný proces hodnocení, nikoliv na jeho kladný výsledek. Městský soud v tomto duchu
přezkoumal napadené rozhodnutí a žalobním námitkám nepřisvědčil. Žalobkyně nebyla žádným
způsobem znevýhodněna, jak tvrdí, protože její postavení nelze posuzovat ve vztahu
ke studentům, kteří maturovali dříve nebo později. V porovnání se studenty, kteří skládali
maturitní zkoušku ve stejném roce, měla žalobkyně shodné podmínky pro přípravu. S ohledem
na to městský soud shledal nedůvodnou i obecnou námitku týkající se porušení práva na vzdělání
a porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalobkyni bylo umožněno studovat na střední
škole a vykonat maturitní zkoušku. Neúspěch v maturitní zkoušce nelze považovat za porušení
práva na vzdělání. Městský soud z úřední povinnosti zkoumal, zda napadené rozhodnutí není
nepřezkoumatelné, a naznal, že s ohledem na obecnost námitek vznesených v žádosti
o přezkoumání se jedná o akt přezkoumatelný.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[4] Proti označenému rozsudku městského soudu žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila
včas podanou kasační stížností z důvodu nesprávného právního posouzení otázky soudem [§103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“)] a nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
[5] Nesprávné právní posouzení stěžovatelka spatřuje v závěru, že nebyla diskriminována
v možnosti získat vzdělání, neboť diskriminaci je podle městského soudu nutno poměřovat
pouze ve vztahu ke studentům, kteří maturitu skládali ve stejném roce jako stěžovatelka. Takový
závěr považuje stěžovatelka za absurdní, protože aprobuje i případnou každoroční změnu
podmínek pro absolvování středoškolského vzdělání. Jedinou větu, kterou městský soud odmítl
námitku stěžovatelky, nelze považovat za dostatečné odůvodnění.
[6] Stěžovatelka dále trvá na tom, že došlo k porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod
a k porušení jejího práva na vzdělání. Městský soud totiž vzal v potaz toliko formální stránku
práva na vzdělání. V průběhu studia žalobkyně ovšem došlo ke změně podmínek získání
vzdělání, a to v její neprospěch, což samo o sobě, nazíráno z materiálního pohledu, představuje
porušení práva na vzdělání.
[7] Na základě výše uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla,
aby napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti, jež bylo stěžovatelce zasláno na vědomí,
podrobně pojednal o formální stránce procesu hodnocení didaktického testu a o validaci
testových úloh. Ve vztahu k odůvodnění v návětí označeného rozhodnutí zdůraznil,
že při obecnosti stěžovatelčiny žádosti o přezkoumání je třeba považovat za dostatečné,
vyrozuměl-li žalovaný žadatelku pouze v obecné rovině o provedené kontrole správnosti
použitých metodických postupů a o validaci všech testových úloh. Žalovaný si je vědom
judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 17. ledna 2013, č. j. 7 As 165/2012 - 22
a ze dne 21. února 2013, č. j. 7 As 190/2012 - 19), podle které je třeba přezkoumat nejen
správnost technických postupů při zpracování odpovědí, nýbrž i věcně posoudit správnost
odpovědí žadatele. V daném případě však stěžovatelčiny námitky týkající se věcného posouzení
zcela absentovaly, a proto se obecnost odůvodnění odvíjela od obecnosti žádosti o přezkoumání.
Co se týče námitky změny podmínek ukončení studia, žalovaný uvedl, že příprava společné části
maturitní zkoušky (tzv. státní maturita) představovala dlouhodobý proces a její podmínky byly
známy nejpozději od 4. července 2008, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 242/2008 Sb., který
novelizoval školský zákon. V březnu 2008 žalovaný schválil závazné katalogy požadavků společné
části maturitní zkoušky, které se od té doby věcně nezměnily a které byly dostupné všem školám
i žákům v České republice na internetových stránkách Cermatu. O platné právní úpravě maturitní
zkoušky a o věcném obsahu zkoušek stěžovatelka věděla či vědět měla již od konce prvního
ročníku. Žalovaný dále uvedl, že stěžovatelka nebyla diskriminována a že nedošlo ke zkrácení
jejího práva na vzdělání. Zkouška z matematiky je povinně volitelná a žáci si místo ní mohou
zvolit zkoušku z cizího jazyka, přičemž se předpokládá, že žáci zhodnotí podmínky pro přípravu
ve škole a vyberou si předmět, v němž mají větší šanci na úspěch. Ani obtížnost didaktického
testu z matematiky v základní úrovni, kterou stěžovatelka konala, se v průběhu zkušebního
období neměnila. Žalovaný dodal, že současná úprava státní maturity zajišťuje všem žákům rovná
práva při jejím konání. Stěžovatelce nebyly kladeny překážky k úspěšnému vykonání zkoušky
ze strany ministerstva a její didaktický test z matematiky byl přezkoumán v rozsahu,
který požadovala.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud hodnotí kasační stížnost jako přípustnou, neboť byla podána
osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §102 s. ř. s. Důvody kasační stížnosti se opírají
o §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Kasační stížnost není nepřípustná ani z jiných důvodů
plynoucích z ustanovení §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[11] Pokud jde o stížnostní důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., Nejvyšší správní soud
nemohl dát stěžovatelce za pravdu, že by byl rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný.
Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí,
která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno
či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud
by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek),
jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. prosince 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
publ. pod č. 244/2004 Sb. NSS, citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). Nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů jsou pak zejména taková
rozhodnutí, u nichž z odůvodnění není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (srov.
např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. července 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52).
Pokud by tomu tak nebylo, rozhodnutí by bylo nepřezkoumatelné, protože by nedávalo
dostatečné záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně
zaručené právo na spravedlivý proces (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. října 2009, č. j. 7 Afs 107/2009 - 166). Příčinou pro zrušení soudního rozhodnutí
pro nedostatek důvodů přitom jsou takové vady, které brání soudnímu přezkumu napadeného
správního rozhodnutí, nikoliv dílčí nedostatky odůvodnění (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. prosince 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS,
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. července 2014, č. j. 6 Afs 39/2014 - 31,
bod 11).
[12] Napadený rozsudek v tomto ohledu obstojí. Městský soud se nejprve zabýval možnostmi
soudního přezkumu vyrozumění žalovaného a stanovil rozsah takového přezkumu. Následně
rozhodnutí přezkoumal z hlediska uplatněných námitek. Námitku diskriminace městský soud
shledal nedůvodnou a svůj závěr řádně odůvodnil s tím, že „otázku diskriminace či znevýhodnění
určitého subjektu ve vztahu k subjektům jiným je nutno posuzovat s přihlédnutím k jejich konkrétní situaci,
postavení a podmínek v tom kterém konkrétním období,“ a že žalobkyně netvrdila žádné skutečnosti
prokazující diskriminaci v porovnání se studenty, kteří skládali maturitní zkoušku ve stejném roce.
Městský soud se z hlediska přezkoumatelnosti vyrovnal dostatečně i s ostatními námitkami
žalobkyně. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že napadený rozsudek
nepřezkoumatelný není, neboť je srozumitelný a jsou z něj jasně seznatelné úvahy, kterými
se městský soud řídil.
[13] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce porušení práva na vzdělání. Stěžovatelka
formulovala své výhrady v kasační stížnosti pouze velmi obecně a stručně a porušení svého práva
na vzdělání spatřovala již v pouhé změně podmínek pro získání vzdělání. Tomu nemohl Nejvyšší
správní soud přisvědčit. Právo na vzdělání zakotvené v čl. 33 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) zahrnuje tři základní roviny práv: právo na rovný a férový přístup ke vzdělání,
právo na setrvání ve vzdělávacím procesu při plnění stanovených podmínek a právo na vzdělání
určitého obsahu či v určité minimální kvalitě (BOBEK, M. Právo na vzdělání. In: WAGNEROVÁ,
E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I (eds.). Listina základních práv a svobod. Komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 679).
[14] Jak již konstatoval v napadeném rozsudku městský soud, žalobkyni nebyl upřen přístup
ke studiu na střední škole ani přístup ke konání maturitní zkoušky. Stejně jako z mezinárodních
lidskoprávních dokumentů (např. čl. 2 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod, čl. 28 Úmluvy o právech dítěte nebo čl. 13 Mezinárodního paktu
o hospodářských, sociálních a kulturních právech) ani z Listiny nevyplývá právo na úspěšné
ukončení studia maturitní zkouškou. Povinnost úspěšně absolvovat maturitní zkoušku
je legitimním požadavkem, jehož účelem je „ověřit, jak žáci dosáhli cílů vzdělávání stanovených rámcovým
a školním vzdělávacím programem v příslušném oboru vzdělání, zejména ověřit úroveň klíčových vědomostí
a dovedností žáka, které jsou důležité pro jeho další vzdělávání nebo výkon povolání nebo odborných činností.“
(§73 školského zákona). Podoba maturitní zkoušky je přitom zejména politickým a odborným
rozhodnutím. Je pravdou, že zavedení tzv. státní maturity nebylo v důsledku opakovaného
odkládání a dalších kontroverzí zcela ideální. Ohledně povědomí o podobě maturity lze však
odkázat na vyjádření žalovaného. Podmínky tzv. státní maturity byly do školského zákona
začleněny zákonem č. 242/2008 Sb. Rozsah vědomostí a dovedností, které mohou být ověřovány
zkouškami společné části maturitní zkoušky, stanoví ministerstvo v katalozích požadavků
zkoušek společné části maturitní zkoušky pro příslušný zkušební předmět. Podle §78a odst. 1
školského zákona ministerstvo katalogy zveřejní vždy nejpozději 24 měsíců před termínem
konání zkoušek způsobem umožňujícím dálkový přístup. Již v březnu 2008 ministerstvo školství
schválilo katalog požadavků zkoušek společné části maturitní zkoušky, které obsahují
i pro zkoušku z matematiky výčet očekávaných znalostí a dovedností včetně příkladů vzorových
testových úloh.
[15] S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud uzavírá, že nedošlo
k porušení stěžovatelčina práva na vzdělání.
[16] Stěžovatelka dále namítala diskriminaci své osoby a nesprávné právní posouzení
spatřovala v tom, že městský soud poměřoval odlišné zacházení pouze ve vztahu ke studentům,
kteří maturitu skládali ve stejném roce jako stěžovatelka.
[17] V nálezu ze dne 6. června 2006 sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (N 112/41 SbNU 379, 405/2006 Sb.) v bodě 26 Ústavní soud konstatoval, že „mezinárodní dokumenty o lidských právech a mnohá
rozhodnutí mezinárodních kontrolních orgánů vycházejí z toho, že ne každé nerovné zacházení s různými subjekty
lze kvalifikovat jako porušení principu rovnosti, tedy jako protiprávní diskriminaci jedněch subjektů ve srovnání
se subjekty jinými. Aby k porušení tohoto principu došlo, musí být splněno několik podmínek: s různými
subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly
objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.“ Ve své recentní judikatuře Ústavní soud
zformuloval obsahově podobný test přímé diskriminace: „Test přímé diskriminace se skládá
z následujících kroků, které lze vyjádřit formou otázek: (1) jde o srovnatelného jednotlivce nebo skupiny?;
(2) je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných důvodů?; (3) je odlišné zacházení stěžovateli
k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)?; (4) je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. (a) sleduje
legitimní zájem a (b) je přiměřené?“ (nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. Pl. ÚS
49/10, bod 34, publikován pod č. 44/2014 Sb., nebo nález Ústavního soudu ze dne
10. července 2014, sp. zn. Pl. ÚS 31/13, bod 45, publikován pod č. 162/2014 Sb.; srov. též
BOBEK, M. Zákaz diskriminace. In: WAGNEROVÁ, E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.;
POSPÍŠIL, I (eds.). Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 101).
[18] Jednou ze základních podmínek testu diskriminace je tedy totožnost, popř. srovnatelnost
porovnávaných situací, skupin osob či jednotlivců. Městský soud dovodil, že nedošlo
k diskriminaci stěžovatelky, jelikož její postavení nelze posuzovat ve vztahu ke studentům,
kteří maturovali dříve nebo později. V porovnání se studenty, kteří skládali maturitní zkoušku
ve stejném roce, měla žalobkyně shodné podmínky pro přípravu. Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že tato úvaha městského soudu o stanovení vhodného komparátoru obstojí. Studenti
předchozích maturitních ročníků se nenacházeli ve stejné či srovnatelné situaci,
protože podstoupili jinou podobu maturitní zkoušky, která odpovídala právním předpisům
platným a účinným v té době. Pouhá změna podoby maturitní zkoušky v daném případě sama
o sobě při tom nepředstavuje, jak již bylo řečeno shora, zásah do práv stěžovatelky. Opačný
výklad by ostatně vedl k absurdnímu závěru, že by s ohledem na dřívější studijní ročníky nikdy
nebylo možné podmínky a podobu maturitní zkoušky oproti dosavadnímu stavu změnit,
a to ani k „horšímu“, resp. pro studenty „obtížnějšímu“ (nemluvě o tom, že vždy bude záležet
na tom, jak a pro koho), neboť by to bylo diskriminační vůči nynějším studentům,
ani k „lepšímu“, resp. pro studenty „snazšímu“, neboť by zde vznikla křivda nová vůči starším
studentům, kteří obtížnější maturitu v minulosti nezvládli.
[19] Pro úplnost Nejvyšší správní soud konstatuje, že záruky rovnosti jsou v Listině zakotveny
v čl. 1 a v čl. 3 odst. 1. Zatímco čl. 1 Listiny je koncipován obecněji jako záruka neakcesorické
rovnosti v důstojnosti a v právech, čl. 3 odst. 1 Listiny obsahuje zákaz diskriminace na základě
„zakázaných“ důvodů při výkonu základních práv. V daném případě není dán žádný z důvodů
uvedených v čl. 3 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka žádný takový důvod rozlišování netvrdila a pouhý
rozdílný rok konání maturitní zkoušky takovým důvodem není a nelze jej podřadit ani pod pojem
„jiné postavení“ obsažený v čl. 3 odst. 1 Listiny in fine, neboť se nepochybně nejedná o osobní
volbu nějak odrážející podstatu osobnosti jednotlivce (k pojmu „jiné postavení“ srov.
např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. února 2014, sp. zn. I. ÚS 3271/13, bod 51).
Ustanovení čl. 1 věty první Listiny, kterého se stěžovatelka dovolává, říká: „Lidé jsou svobodní
a rovní v důstojnosti i v právech.“ Ústavní soud v nálezu ze dne 21. ledna 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02
(N 11/29 SbNU 79, 40/2003 Sb.) toto ustanovení vyložil jako rovnost před zákonem, podle
níž platí, že zákony musí být aplikovány stejným způsobem vůči všem jejich adresátům.
K porušení naopak dochází při svévolné aplikaci objektivního práva. V nyní projednávaném
případě je třeba jednoznačně říci, že nebyl porušen princip rovnosti před zákonem,
neboť na stěžovatelku pouze dopadla aplikace školského zákona ohledně konání tzv. státní
maturity stejně jako na všechny ostatní adresáty daných norem. Opak stěžovatelka ani netvrdí.
[20] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžovatelka nebyla v souvislosti s konáním
maturitní zkoušky diskriminována.
[21] Nad rámec nutného odůvodnění Nejvyšší správní soud dodává, že dne 19. srpna 2014
vydal rozšířený senát Nejvyššího správního soudu usnesení č. j. 6 As 68/2012 - 47, v němž
vyložil některé otázky týkající se tzv. státních maturit; ostatně právě z důvodu probíhajícího řízení
před rozšířeným senátem bylo řízení v nyní projednávané věci usnesením č. j. 6 As 33/2013 - 39
ze dne 21. srpna 2013 přerušeno podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s., neboť právní názor
rozšířeného senátu mohl mít vliv na rozhodnutí této věci. Rozšířený senát mimo jiné uvedl,
že vyrozumění o přezkoumání výsledku části maturitní zkoušky je třeba považovat za rozhodnutí
podle §65 odst. 1 s. ř. s. a že „soud je v řízení o žalobě proti rozhodnutí o žádosti o přezkoumání výsledku
části maturitní zkoušky konané formou didaktického testu podle §82 odst. 3 školského zákona povinen
přezkoumat toto rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, a to i z hlediska věcné správnosti hodnocení
testových otázek a úloh.“
[22] S ohledem na to je třeba upřesnit obecnou úvahu městského soudu o rozsahu přezkumu
vyrozumění ministerstva školství o přezkoumání výsledku části maturitní zkoušky. Rozšířený
senát výslovně uvedl, že je nutné přezkoumat i konkrétní námitky směřující do oblasti věcné
správnosti hodnocení daných otázek. To však opakovaně podmínil uplatněním konkrétních
námitek proti věcné správnosti hodnocení (srov. body 42, 45 či 47 citovaného usnesení),
což je ostatně zcela v souladu s dispoziční zásadou, jíž je ovládáno správní soudnictví (srov. např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40 nebo
ze dne 14. února 2008, č. j. 7 Afs 216/2006 - 63). Například v bodě 45 citovaného usnesení
rozšířený senát konstatoval, že „neexistuje žádný zákonný důvod, který by bránil vyhovění žalobě
např. v případě, kdy by žalobce důvodně namítal, že v didaktickém testu správně zodpověděl otázku, která mu
však nebyla uznána […].“ (zvýrazněno Nejvyšším správním soudem).
[23] Tak tomu ovšem v nyní projednávaném případě nebylo. Stěžovatelka neuvedla žádné
konkrétní námitky směřující proti věcné správnosti jí zodpovězených otázek v didaktickém testu
z matematiky. V žádosti o přezkoumání podle §82 odst. 3 školského zákona pouze uvedla:
„Doufám, že bude rozhodnuto k mému prospěchu a výsledek mého čtyřletého snažení bude úspěšně dokončen.“
I v žalobě proti rozhodnutí žalovaného svoji obranu zaměřila na námitky diskriminace a porušení
práva na vzdělání. Stěžovatelka sice v žalobě uvedla, že výsledek testu „nebyl přezkoumán v rozsahu,
který navrhovala,“ neuvedla ovšem žádné konkrétní výhrady proti jednotlivým otázkám a jejich
hodnocení. Z kontextu celé žaloby navíc vyplývá, že citovaná věta o rozsahu přezkumu nemířila
na správnost hodnocení otázek, nýbrž na problematiku diskriminace a znevýhodnění stěžovatelky
jakožto maturantky ve školním roce 2010/2011, s čímž se Nejvyšší správní soud vypořádal
již výše.
[24] Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbylo než kasační stížnost zamítnout podle §110
odst. 1 věty druhé jako nedůvodnou.
IV. Náklady řízení
[25] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle ustanovení §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
neboť ve věci neměla úspěch. Žalovanému, který měl úspěch ve věci, podle obsahu spisu žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2014
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu