ECLI:CZ:NSS:2018:2.AZS.197.2018:57
sp. zn. 2 Azs 197/2018 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) L. U., b) nezl. A. A.,
oba zastoupeni JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem Příkop 27/2, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 24. 4. 2017, č. j. OAM-260/ZA-ZA11-K01-2017, o kasačních stížnostech žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 4. 2018, č. j. 34 Az 3/2017 – 44,
takto:
I. Kasační stížnosti se od m ít a jí pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
III. Odměna advokátky JUDr. Yvety Janákové se ur č uj e částkou 10 520 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobci, matka a tříletý syn, jsou občany Kosovské republiky, ze své vlasti vycestovali
v červnu 2016, přičemž žalobkyně již dříve pobývala na území Evropské unie, konkrétně
v Německu, kde se jí narodil žalobce, a následně v Nizozemí. Nyní posuzovaná žádost
o mezinárodní ochranu je již druhá v pořadí, přičemž o první žádosti žalovaný rozhodl
rozhodnutím ze dne 24. 1. 2017, č. j. OAM-532/ZA-ZA11-K03-2016, tak, že žalobcům
mezinárodní ochranu neudělil. Opakovanou žádost o mezinárodní ochranu podali žalobci
dne 3. 4. 2017 s odůvodněním, že na území České republiky má přiznán trvalý pobyt M. A.,
partner stěžovatelky a údajný otec stěžovatele a že v zemi původu je těžká ekonomická situace.
Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodl
o nepřípustnosti žádosti podle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle §25
písm. i) téhož zákona zastavil.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným
rozsudkem (dále jen „krajský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl. Krajský soud předně
konstatoval, že námitkami týkajícími se porušení §2 odst. 4, §3 a §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, se pro jejich přílišnou obecnost
nemohl blíže zabývat, a proto jen konstatoval, že žalovaný zjistil skutkový stav věci v rozsahu,
který odpovídal konkrétním okolnostem daného případu a o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, jeho důvody vychází z podkladů zdokumentovaných
ve správním spise a je zcela v souladu s §68 odst. 3 správního řádu.
[3] Krajský soud se následně zabýval námitkou, že nebyly splněny podmínky pro zastavení
řízení dle §10a písm. e) ve spojení s §25 písm. i) zákona o az ylu, neboť za novou skutečnost
ve smyslu §11a zákona o azylu je třeba považovat zdravotní potíže žalobce. Ze správního spisu
krajský soud zjistil, že zdravotní potíže žalobce žalobkyně ve své opakované žádosti
o mezinárodní ochranu zmínila pouze okrajově, za důvod podání žádosti označila přání
žít se svým partnerem a ekonomické potíže v zemi původu. Ve správním řízení žalobkyně
netvrdila a ani neprokázala závažné onemocnění u žalobce, které by nemohlo být léčeno v rámci
běžné zdravotní péče, která je poskytována v zemi původu. Nejedná se tak o azylově relevantní
skutečnost. Žalobci uváděné skutečnosti se netýkají změny situace v zemi jejich původu, důvodů
odchodu z vlasti ani problémů či obav v případě jejich návratu do země původu, tím méně
pak toho, že by žalobci mohli být ve vlasti vystaveni pronásledování z důvodů uvedených v §12
zákona o azylu, nebo že jim hrozí vážná újma podle §14a zákona o azylu. Závěrem odůvodnění
krajský soud uvedl řadu rozsudků Nejvyššího správního soudu, aniž by jakkoli objasnil, co z nich
dovozuje.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti napadenému rozsudku podali žalobci (dále jen „stěžovatelé“ či „stěžovatelka“
a „stěžovatel“) kasační stížnosti, které opírají o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítají,
že kasační stížnosti jsou přijatelné ve smyslu §104a s. ř. s., neboť svým významem přesahují
vlastní zájmy stěžovatelů. Dosud totiž nebyla judikaturou Nejvyššího správního soudu vyřešena
otázka, zda je povinností žalovaného v řízení o opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany
a krajského soudu v soudním řízení provést ve smyslu čl. 46 odst. 3 směrnice č. 2013/32/EU,
o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále
jen „procedurální směrnice“), úplné a řádné dokazování o tvrzené nové skutečnosti týkající
se nepříznivého stavu nezletilého dítěte a zajištění adekvátní zdravotní péče v zemi původu,
a to ke dni vydání rozhodnutí o žádosti a o žalobě podle §65 s. ř. s. Druhým důvodem
pro přijatelnost kasační stížnosti je zásadní pochybení v posuzovaném řízení, kdy ani žalovaný,
ani krajský soud nevyzvali stěžovatelku k doložení zdravotních potíží stěžovatele a nedoplnili
dokazování lékařskými zprávami. Krajský soud pak naprosto svévolně hodnotil míru zavinění
matky na zhoršeném zdravotním stavu dítěte a dostatečnost způsobu léčby v zemi původu.
Krajský soud a žalovaný tak provedli zcela nedostatečné dokazování ohledně nově tvrzených
skutečností.
[5] K věci samé stěžovatelé namítají, že byly nesprávně posouzeny podmínky nepřípustnosti
žádosti dle §11a zákona o azylu, přičemž v posuzované věci šlo o zájem dítěte spočívající
v ochraně jeho zdraví, kdy je třeba všechny podmínky posuzovat velmi striktně a řádně
odůvodnit. Těmto požadavkům žalovaný nedostál a krajský soud jeho postup bez řádného
posouzení posvětil. Při absenci odpovídajícího rozsahu dokazování ohledně nově tvrzené
skutečnosti v opakované žádosti nelze dospět k závěru, že byly naplněny podmínky dle §10a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Změna zdravotního stavu malého dítěte dle stěžovatelů
představuje novou skutečnost ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu. Na podporu
své argumentace stěžovatelé odkazují na čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte. Závěrem stěžovatelé
bez bližšího odůvodnění citují zákonná ustanovení vztahující se ke kasačním důvodům dle §103
odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti nic k otázce přijatelnosti kasační stížnosti
neuvádí. Pouze zdůrazňuje, že stěžovatelé ve své opakované žádosti o mezinárodní ochranu
neuvedli žádnou novou skutečnost, která by odůvodňovala opětovné posouzení důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasačních stížností.
Konstatoval, že stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejich podání, neboť byli účastníky
řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnosti byly podány včas (§106
odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[8] Poté se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou přijatelnosti kasačních stížností ve smyslu
§104a s. ř. s. a dospěl k závěru, že jsou nepřijatelné. Podle §104a odst. 3 s. ř. s. nemusí
být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost odůvodněno. Přestože by v tomto
případě bylo možné kasační stížnost odmítnout bez odůvodnění, Nejvyšší správní soud
nad rámec zákonného požadavku stručné odůvodnění svého usnesení připojuje.
[9] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena
jako přijatelná v případě, že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní
otázku, která je dosavadní judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon;
(4) v napadeném rozhodnutí krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Podstatou sporu v nyní posuzované věci je otázka, zda správní orgán byl oprávněn
zastavit řízení namísto toho, aby jej vedl a vydal ve věci meritorní rozhodnutí. Dle §10a
písm. e) zákona o azylu „[ž]ádost o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou
žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo jako nepřípustnou podle §11a odst. 1“.
Podle §11a odst. 1 téhož zákona „[p]odal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany,
ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo
se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání
důvodů pro udělení mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně ukončeném řízení a b) svědčí o tom,
že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle
§14a“. Podle §25 písm. i) zákona o azylu se řízení zastaví, jestliže je žádost o udělení
mezinárodní ochrany nepřípustná.
[11] Nejvyšší správní soud se problematikou opakovaných žádostí zabýval v řadě
svých předchozích rozhodnutí. Opakovanou žádost o mezinárodní ochranu lze věcně posoudit
pouze tehdy, uvedl-li žadatel „nové skutečnosti nebo zjištění týkající se důvodů pro udělení azylu nebo důvodů
pro udělení doplňkové ochrany, které nebyly bez jeho vlastního zavinění předmětem zkoumání důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany v předchozím pravomocně skončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany. […] Přitom
i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany,
nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou,
jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila
situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní
ochrany.“ V odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení pro nepřípustnost dle §25 písm. i) zákona
o azylu je správní orgán povinen uvést zdůvodněný závěr o tom, že „1) žadatel v opakované
žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvádí žádné nové skutečnosti či zjištění relevantní z hlediska
azylu nebo doplňkové ochrany, resp. 2) pokud takové skutečnosti či zjištění uvádí, pak pouze takové,
které mohl uplatnit již v předchozí žádosti, a 3) že nedošlo k takové zásadní změně situace v zemi původu,
která by mohla zakládat opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ (rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96,
publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS). Institut opakované žádosti neslouží k doplňování předchozí
žádosti ani ke zhojení nevyužití opravných prostředků proti meritornímu přezkoumání. Věcné
projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně tak, aby byl respektován
jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty, jehož výrazem
je i překážka věci pravomocně rozhodnuté“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 – 65).
[12] Stěžovatelé považují za novou okolnost ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu zhoršený
zdravotní stav nezletilého stěžovatele. Podle ustálené judikatury lze špatný zdravotní stav
považovat za azylově relevantní důvod (důvod pro přiznání humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu) pouze ve zcela výjimečných případech (srov. např. rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, či usnesení ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Azs 115/2016 – 26). Nižší úroveň
zdravotnictví v zemi původu bez přistoupení dalších okolností nemůže založit důvod pro udělení
mezinárodní ochrany. Úroveň zdravotnictví v České republice je zpravidla vyšší než v zemích,
ze kterých přicházejí žadatelé o mezinárodní ochranu, tato skutečnost ale sama o sobě nemůže
založit důvod pro udělení mezinárodní ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005 - 68, či ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69,
či usnesení ze dne 28. 2. 2018, č. j. 6 Azs 368/2017 - 37). Stěžovatelé v posuzované věci neuvedli
žádné konkrétní zdravotní problémy, které by vyžadovaly speciální péči, v zemi původu
nedostupnou, ani neprokázali, že zdravotní péče v Kosovu dosahovala úrovně, která
by představovala nelidské či ponižující zacházení (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 8. 2017, č. j. 5 Azs 283/2016 – 41). Stěžovatelovy občasné problémy s dýcháním
a infekce v uších proto nemohou představovat novou, azylově relevantní skutečnost. V tomto
ohledu pak není rozhodné, že krajský soud připojil i své úvahy ohledně možného původu
zdravotních potíží stěžovatele a jejich vhodné léčby. Ačkoli je stěžovatelům třeba přisvědčit,
že dané úvahy jsou poněkud hypotetické, vzhledem k jejich irelevantnosti pro posouzení věci
nemohou být důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.
[13] Nadto je třeba přisvědčit jak žalovanému, tak i krajskému soudu, že stěžovatelka
ve své (ani ve stěžovatelově) opakované žádosti o mezinárodní ochranu zhoršení zdravotního
stavu stěžovatele jako důvod pro podání opakované žádosti výslovně netvrdila. Jako důvod
pro podání žádosti pouze opětovně uvedla, že chce žít se svým partnerem, přičemž ve své rodné
obci v zemi původu, v Mitrovici, nemá jak žít, neboť tam nemá nic, ani byt. Těmito důvody
se však již žalovaný řádně zabýval v rozhodnutí o první žádosti stěžovatelů ze dne 24. 1. 2017,
č. j. OAM-532/ZA-ZA11-K03-2016, a mezinárodní ochranu neudělil. Jak vyplývá z ustálené
judikatury Nejvyššího správního soudu snaha o legalizaci pobytu na území České republiky
není azylově relevantním důvodem (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 8. 2003, č. j. 2 Azs 5/2003 – 46, publ. pod č. 18/2003 Sb. NSS, a ze dne 20. 10. 2005,
č. j. 2 Azs 423/2004 – 81, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2017,
č. j. 2 Azs 264/2016 - 59). K získání pobytového oprávnění je třeba využít prostředky dle zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů.
[14] Na uvedených závěrech nic nemění odkaz stěžovatelů na čl. 46 odst. 3 procedurální
směrnice, podle kterého „členské státy pro dosažení souladu s odstavcem 1 zajistí, aby účinný opravný
prostředek obsahoval úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení
potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU, a to alespoň v řízeních o opravném prostředku
u soudu prvního stupně“. K aplikaci daného ustanovení při posuzování žádostí o mezinárodní
ochranu se Nejvyšší správní soud již několikrát vyjadřoval (srov. rozsudky ze dne 15. 1. 2016,
č. j. 5 Azs 20/2015 – 35, ze dne 13. 7. 2016, č. j. 2 Azs 127/2016 – 31, ze dne 17. 1. 2017,
č. j. 5 Azs 293/2016 – 19, či ze dne 28. 4. 2017, č. j. 2 Azs 60/2017 – 48). V posledně citovaném
rozhodnutí konstatoval, že s ohledem na čl. 46 odst. 4 procedurální směrnice je třeba splnění
požadavku na úplné a ex nunc posouzení vykládat v souladu se zásadou procedurální autonomie
členských států. V posuzované věci se stěžovatelům úplného a ex nunc posouzení jak skutkové,
tak právní stránky věci dostalo, jejich opakovaná žádost však nemohla být meritorně projednána,
neboť neuvedli novou, azylově relevantní okolnost.
[15] Nejvyšší správní soud ani neshledal v posuzovaném řízení závažné procesní pochybení.
Stěžovatelka zdravotní potíže stěžovatele jako důvod neuvedla, nýbrž je pouze zmínila v reakci
na výslovný dotaz žalovaného stran jejího zdravotního stavu. Pracovník žalovaného, který
pohovor se stěžovatelkou vedl, se na tvrzený zdravotní stav doptal doplňující otázkou (č. l. 14
správního spisu). Nejvyšší správní soud proto považuje shromážděné podklady dostatečné
pro posouzení azylové relevantnosti stěžovatelkou tvrzené nové okolnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnosti
podmínky přijatelnosti nesplňují. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly
řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán
důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení
krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě
hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Nejvyššímu správnímu soudu
tudíž nezbylo než podané kasační stížnosti podle §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[17] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[18] Stěžovatelům byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2018,
č. j. 2 Azs 197/2018 - 31, ustanovena k ochraně jejich práv zástupkyně JUDr. Yveta Janáková,
advokátka, a v takovém případě platí její odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží
ustanovené zástupkyni v řízení o kasační stížnosti odměna za dva úkony právní služby
pro každého ze stěžovatelů. Těmi byly první porada s klientem včetně převzetí a přípravy
zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu] a písemné podání ve věci samé – kasační
stížnost [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Uskutečnění první porady s klientem považuje
Nejvyšší správní soud v posuzovaném případě za prokázané předložením lékařských zpráv
o zdravotním stavu stěžovatele, které nebyly součástí spisu a které ustanovená zástupkyně tudíž
musela získat od stěžovatelů. Ustanovená zástupkyně nadto byla prostřednictvím své asistentky
dne 24. 7. 2018 nahlížet do spisu, což dále dokládá provedení přípravy zastoupení. Za jeden úkon
pro každého stěžovatele přísluší částka 3100 Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu),
snížená podle §12 odst. 4 advokátního tarifu o 20 %, neboť ustanovená zástupkyně činila
při zastupování stěžovatelů vždy jeden společný úkon. Z téhož důvodu náleží ustanovené
zástupkyni náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon pro oba stěžovatele (§13
odst. 3 advokátního tarifu). Výše celkové odměny ustanovené zástupkyně proto činí 10 520 Kč.
Protože ustanovená zástupkyně nedoložila a ani ze spisu nevyplývá, že by byla plátcem daně
z přidané hodnoty, jedná se o částku konečnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne js ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu