ECLI:CZ:NSS:2018:4.AFS.122.2017:46
sp. zn. 4 Afs 122/2017 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: K. H., zast. Mgr. Ľubomírem
Vdovcem, advokátem, se sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.
7. 2015, č. j. 21044/15/5200-10422-702767, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2017, č. j. 62 Af 97/2015 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace předcházejícího řízení
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 7. 2015, č. j. 21044/15/5200-10422-702767, zamítl
odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj (dále jen „správce
daně“) ze dne 18. 11. 2014, č. j. 4056238/14/3007-50523-702328, kterým správce daně žalobci
doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2011 ve výši 91.650 Kč a uložil
mu povinnost uhradit penále ve výši 18.330 Kč. Správce daně stanovil daňovou povinnost
na základě výsledků daňové kontroly prostřednictvím pomůcek podle §98 zákona
č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť
v daňové evidenci shledal nedostatky zpochybňující její průkaznost. Žalobci konkrétně vytkl,
že nevedl průběžnou evidenci stavu zásob, neprováděl a neevidoval vážení masa po porážce,
kdy toliko uplatňoval jateční koeficienty pro zjištění přibližného množství získaného masa,
a konečně nepředložil ani věrohodný ceník. Podle správce daně žalobce neprokázal výši svých
příjmů, a proto ta byla stanovena prostřednictvím pomůcek a následně doměřena daň a penále.
[2] Žalovaný se s těmito závěry správce daně v rozhodnutí o odvolání ztotožnil.
[3] Krajský soud v Brně zamítl žalobu rozsudkem ze dne 2. 6. 2017, č. j. 62 Af 97/2015 - 68.
Neztotožnil se s obecně vznesenou námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného.
Rovněž nepřijal námitku, že nebyly splněny podmínky pro stanovení daně na základě pomůcek.
V této souvislosti krajský soud poukázal na to, že žalobce porušil povinnost stanovenou v §7b
zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, blíže specifikovanou v §6 až 9 vyhlášky
č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví,
ve znění pozdějších předpisů, podle nichž měl povinnost vést vedle evidence příjmů a výdajů
i evidenci o zásobách, a to průběžně, s porovnáním skutečného stavu zásob k evidovanému stavu
k poslednímu dni účetního období. Žalobce nedoložil, jaké množství zboží prodal,
ani nepředložil řádně vedený ceník. Podle krajského soudu právě skutečnost, že žalobce nevedl
řádnou evidenci zásob, měla za následek, že nebylo možné ověřit, zda evidované příjmy skutečně
odpovídají příjmům za prodané zboží.
[4] Krajský soud neshledal pochybení ani ve způsobu stanovení daňové povinnosti podle
pomůcek. Závadou nebylo, že jinak srovnatelný subjekt vedl účetnictví, a proto bylo nutné
některé údaje „dopočítat“ pro lepší srovnatelnost s údaji daňové evidence žalobce. Podle
krajského soudu žalovaný nesměšoval dokazování a stanovení daně dle pomůcek, pokud osvědčil
jako pomůcku prokázané výdaje žalobce. Žalovaný zároveň správně zohlednil i žalobcem
poskytnuté dary, životní pojištění a slevu na dani jako okolnosti ve prospěch žalobce. Krajský
soud vysvětlil, že žalobce nijak nedoložil nepřiměřenost stanovené daně, neboť se pouze omezil
na konstatování, že dopočteného hospodářského výsledku nemohl dosáhnout. Ukazatel
rentability i další kroky stanovení daně podle pomůcek proto krajský soud považoval za správné
a zákonné. Dále žalobce upozornil na to, že neměl právo na informaci o totožnosti srovnatelného
daňového subjektu, využitého v pomůcce, jak namítal v žalobě.
[5] Krajský soud se neztotožnil s námitkou, že správce daně překročil svá oprávnění
ve vztahu k rozsahu daňové kontroly. Naopak v průběhu daňové kontroly správně ověřoval
všechny rozhodné skutečnosti pro stanovení daňové povinnosti. Důvodným neshledal
ani argument žalobce, že správce daně porušil jeho legitimního očekávání plynoucí ze závěrů
předchozí daňové kontroly. Krajský soud doplnil, že rozhodnutí podle §98 daňového řádu spadá
pod doměřovací řízení. Podotkl, že podáním podnětu policii kvůli podezření z krácení daní
se odmítl zabývat, neboť otázka, zda bylo či nebylo s žalobcem vedeno trestní řízení, nemá
pro žalobní řízení žádnou relevanci.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti výše uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížnost. V ní namítl, že v průběhu daňové kontroly předložil správci daně orientační ceník
a upozornil jej, že ceny operativně měnil v průběhu týdne, neboť musel reagovat na chování
konkurence. Podotkl přitom, že zákon nepožaduje, aby vytvářel stálý ceník. Jelikož stálý ceník
nebyl schopen vést z praktických důvodů, neměl mu správce daně klást k tíži, že jej nedoložil.
[7] Dále stěžovatel namítl, že použití tzv. bouracích vzorců, koeficientů stanovených
dle poznatků zootechniky pro výpočet váhy masa získaného porážkou a bouráním, považuje
ve svém oboru za běžný a spolehlivý způsob zjištění množství zpracovaného masa. Připustil,
že při výpočtu koeficientem mohla vzniknout odchylka v jednotlivém případě, ale v rámci
celkové produkce se odchylka limitně blížila nule. Proto stěžovatel namítl, že zdroj pochybností
o neúplnosti a neprůkaznosti evidence zásob byl založen na nesprávném právním a skutkovém
posouzení věci a neodpovídal okolnostem daného případu. Dále doplnil, že povinnost spojenou
s dokazováním tvrzených skutečností neporušil, a podotkl, že se správce daně ani žalovaný
nezabývali příčinnou souvislostí mezi porušením povinností při dokazování a nemožností
stanovit daň dokazováním. Bez naplnění této podmínky přitom nebylo použití pomůcek
odůvodněné.
[8] Stěžovatel dále namítl, že stanovená daň byla nepřiměřená a že způsob výpočtu odporoval
zákonu a judikatuře. Podle stěžovatele mělo dojít k porovnání daňových povinností
srovnatelných daňových subjektů. Namísto toho správce daně při výpočtu vycházel
z ekonomicky nesprávného ukazatele rentability nákladů. Správci daně stěžovatel vytkl,
že po zvýšení příjmů úměrně tomu nezvýšil výdaje, a proto postupoval v rozporu s nálezem
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 179/01. Stěžovatel dále odmítl srovnatelný
subjekt vybraný správcem daně z hlediska jeho porovnání co do struktury činnosti i prodaného
zboží. Stěžovatel oproti vybranému subjektu dosahoval násobně vyšších tržeb za prodej zboží
jiných výrobců, které obecně vykazují nižší rentabilitu nákladů a mají nižší náklady na práci.
Vzhledem k nesrovnatelné struktuře podnikatelské činnosti byl ukazatel rentability nákladů
zavádějící, což stěžovatel doložil i výpočtem pro další subjekty podnikající ve stejném oboru
na základě jejich účetních uzávěrek v obchodním rejstříku. Ukazatele rentability ve výši 34,84 %
jako srovnatelný subjekt zvolený správcem daně stěžovatel nemohl dosáhnout, a pokud
z něj správce daně vycházel, nepřípustně zasahoval do stěžovatelovy svobody podnikání
a s ní související volné tvorby cen.
[9] Stěžovatel dále napadl neúplnost výčtu osvědčených pomůcek, přičemž
při výpočtu „transformovaných tržeb“ a „transformovaných nákladů“ správce daně
podle stěžovatele pochybil. U „transformovaných tržeb“ do výpočtu zahrnul pohledávky
k 31. 12. 2010 ve výši 39.540 Kč namísto 41.870 Kč, k 31. 12. 2011 28.716 Kč namísto
81.625 Kč. V případě „transformovaných nákladů“ vyšel správce daně ze skutečností zjištěných
dokazováním, neoznačených jako pomůcky, čímž došlo k nepřípustnému směšování dokazování
a stanovení daně dle pomůcek. Konkrétně za pomoci dokazování zjistil částky na mzdové
náklady, platby do fondů a zásoby ke konci roku 2010 a 2011. U dalších částek použitých,
avšak neoznačených jako pomůcky, konkrétně závazky k 31. 12. 2010 a 31. 12. 2011,
provozní režie a úrok, není ze spisu vůbec zjistitelné, odkud je správce daně čerpal.
Taktéž stěžovatelem evidovaná částka režie nečinila částku 188.418 Kč, ale 1.208.720 Kč.
Tyto rozpory mezi skutečností, spisem a rozhodnutím žalovaného a správce daně činí
rozhodnutí nepřezkoumatelným, nezákonným a nesprávným, přičemž stěžovatel trval
na tom, že na ně již dříve řádně poukazoval.
[10] Správce daně stěžovateli podle další kasační námitky odepřel možnost seznámit
se s tím, jaké skutečnosti správce daně uplatnil v jeho prospěch, čímž zasáhl do jeho práva
na spravedlivý proces a porušil zásadu rovnosti, jak je vymezena mj. v nálezu Ústavního soudu
ze dne 20. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 360/05. Správce daně sice obecně stěžovatele upozornil
na možnost seznámit se od 29. 10. 2014 s obsahem spisu, především s úředním záznamem
obsahujícím výpočet daňové povinnosti. Tuto příležitost však stěžovatel reálně neměl, neboť
úřední záznam byl vyhotoven 12. 11. 2014 a platební výměr dne 18. 11. 2014. Úřední záznam
tedy byl vyhotoven později, než správce daně v poučení uvedl, čímž správce daně porušil práva
stěžovatele. Stěžovatel doplnil, že po vydání úředního záznamu již nebyl informován o jeho
dostupnosti, a navíc před prvním úředním dnem, kdy se mohl s obsahem úředního záznamu
seznámit, již správce daně vydal rozhodnutí. V důsledku uvedeného správce daně, vzhledem
k uplatňované koncentraci řízení, stěžovateli znemožnil vznášet námitky proti použití pomůcek.
[11] Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
Poukázal na argumentaci, v níž krajský soud ve shodě s žalovaným uvedl, že stěžovatel
měl povinnost evidovat průběžně zásoby, hmotný majetek, pohledávky a závazky.
Tuto povinnost stěžovatel porušil. Žalovaný upozornil, že právě v důsledku toho, že stěžovatel
nedoložil množství zboží, které skutečně prodal, musel správce daně přistoupit k využití
pomůcek. Upozornil, že předložený ceník nemohl správce daně považovat za řádný. Naopak
způsob výpočtu daně žalovaný shledal v souladu se zákonem i vnitřně logický. Správce daně
nepochybil, jestliže při stanovení daně zohlednil stěžovatelem poskytnuté dary, životní pojištění
i slevu na poplatky jakožto okolnosti jdoucí v jeho prospěch. Správce daně nepochybil
ani v tom ohledu, že osvědčil za pomůcky výdaje stěžovatele, neboť se v rámci výběru pomůcek
mohl opřít i o skutečnosti, jež stěžovatel doložil v rámci daňové kontroly. Do pomůcek proto
byly správně začleněny i stěžovatelem doložené údaje týkající se vynaložených výdajů, které
nicméně nebyly samy o sobě způsobilé k celkovému vyměření daně za pomoci dokazování.
Žalovaný proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Podle §98 daňového řádu nesplní-li daňový subjekt při dokazování jím uváděných
skutečností některou ze svých zákonných povinností, a v důsledku toho nelze daň stanovit
na základě dokazování, správce daně stanoví daň podle pomůcek, které má k dispozici nebo které
si obstará, a to i bez součinnosti s daňovým subjektem. Uplatnění tohoto postupu při stanovení
daně se uvede ve výroku rozhodnutí. Stanoví-li správce daně daň podle pomůcek, přihlédne
také ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt, i když jím nebyly
uplatněny. Pomůckami jsou zejména a) důkazní prostředky, které nebyly správcem daně
zpochybněny, b) podaná vysvětlení, c) porovnání srovnatelných daňových subjektů a jejich
daňových povinností, d) vlastní poznatky správce daně získané při správě daní.
[16] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, která se sice týká §31 odst. 5
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, to je však obsahově zcela shodné
s §98 daňového řádu, a proto plně aplikovatelné i na nyní projednávanou věc (srov. rozsudky
ze dne 23. 5. 2013, č. j. 9 Afs 85/2012 - 33, ze dne 2. 4. 2014, č. j. 1 Afs 20/2014 - 40, či ze dne
22. 9. 2016, č. j. 4 Afs 74/2016 - 46)], „stanovení daně podle pomůcek je náhradní způsob stanovení daně
v případě, že 1) daňový subjekt nesplní při dokazování zákonem stanovené povinnosti a 2) daň nelze
dostatečně spolehlivě stanovit dokazováním (usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 1. 2016,
č. j. 4 Afs 87/2015 - 29, publ. pod č. 3418/2016 Sb. NSS). Ke stanovení daně pomocí pomůcek
je třeba přistoupit v situaci, kdy byla zpochybněna podstatná část účetnictví a jeho vypovídající
hodnota jako celku (rozsudek č. j. 5 Afs 129/2006 - 142). Pro použití pomůcek však nelze
stanovit „žádný algoritmus či pravidlo, záleží vždy na konkrétním skutkovém stavu. Není vyloučeno z povahy
věci, aby byla stanovena daň dokazováním i v situaci, kdy účetnictví je neúplné a neprůkazné, resp. bylo ztraceno
či zničeno, ale účetní případy lze dostatečně spolehlivě prokázat jinak. Nelze ani vyjádřit procentuální rozsah
zpochybněného účetnictví, ale je nutno věc posuzovat, resp. neunesení důkazního břemene poměřovat vždy
ke konkrétnímu případu ve všech souvislostech; záleží především na intenzitě pochybností ohledně zjištěných
chyb a nesrovnalostí v účetnictví, na jejich rozsahu, ale také na jejich obsahu (již zmiňované usnesení
rozšířeného senátu ze dne 19. 1. 2016, č. j. 4 Afs 87/2015 - 29).
[17] Nejvyšší správní soud předesílá, že stanovení daně podle pomůcek je náhradním
způsobem stanovení daně v případech, kdy ji nelze stanovit dokazováním. Odvolací orgán
nejprve zkoumá, zda daňový subjekt skutečně nesplnil některou ze svých zákonných
povinností a nedostatek či absence důkazů neumožňuje stanovit daň dokazováním, a dále
to, zda daň stanovená podle pomůcek je stanovena dostatečně spolehlivě (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2009, č. j. 1 Afs 6/2009 - 81, či ze dne 23. 3. 2007,
č. j. 2 Afs 20/2006 - 90). Žalovanému ani soudům nepřísluší přezkoumávat volbu a použití
pomůcek správcem daně, ledaže by se správce daně nepohyboval v mezích správního uvážení
a použil zcela zjevně nesprávný či nelogický postup při stanovení daně (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 7. 2007, č. j. 8 Afs 128/2005 - 126, č. 1356/2007 Sb. NSS).
[18] Daňový subjekt proto může zásadně polemizovat pouze s výslednou daňovou povinností,
a je proto povinen uvést, z jakých důvodů považuje základ daně stanovený podle pomůcek
za zcela nepřiměřený, a svá tvrzení podložit odpovídajícími důkazy. V řízeních o opravných
prostředcích proto lze dosáhnout nápravy toliko jednoznačných excesů. Daňový subjekt
proto má zacílit svá tvrzení na skutečnosti, že výsledná daňová povinnost, která mu byla
stanovena, je v hrubém nepoměru s tou, která mu měla být, byť odhadem, stanovena (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2007, č. j. 9 Afs 28/2007 - 156 či ze dne 26. 11. 2015,
č. j. 9 Afs 20/2015 - 49).
[19] Nejvyšší správní soud uvádí, že podmínky pro stanovení daně na základě pomůcek byly
naplněny, neboť stěžovatel porušil svou zákonem stanovenou povinnost a neevidoval průběžně
zásoby, hmotný majetek, pohledávky a závazky ve smyslu §7b zákona o daních příjmů
rozvedenou v §6 až §9 vyhlášky č. 500/2002 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů,
přičemž nepředložil ani řádný ceník (§11 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách), v důsledku čehož
nebylo možné spolehlivě určit výši jeho příjmů za pomocí dokazování. Nejvyšší správní soud
doplňuje, že je nepochybně na postupu stěžovatele, jakou bude uplatňovat cenovou politiku,
a lze připustit, že při prodeji zboží bude činit operativní změny. Nejvyšší správní soud tedy
nepožaduje (a nečinily tak ani finanční orgány, ani krajský soud) po stěžovateli předložení
takového ceníku, který by reagoval na naprosto jakoukoliv poskytnutou slevu. Tato skutečnost
však neznamená, že by stěžovatel nemusel výši tržeb nijak evidovat, jak se mylně
domnívá. Předložení průběžně aktualizovaného ceníku správce daně požadoval z toho důvodu,
že by za jeho pomoci společně s informacemi o množství prodaných výrobků bylo možné určit
příjmy stěžovatele za pomoci dokazování. Jelikož sám stěžovatel uvedl, že ceník je orientační,
měnil jej několikrát do týdne a poskytnuté slevy neevidoval, pak v této situaci nemohl správce
daně řádně stanovit jeho příjmy za pomoci dokazování. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
připouští, že není vyloučeno, aby množství prodaného masa bylo vypočítáno za pomoci údajů
o výtěžnosti jatečně upraveného těla za pomocí bouracích vzorců. Tento údaj samotný by však
v situaci, kdy z účetnictví stěžovatele není spolehlivě zjistitelné, jaké množství masa a zejména
za kolik se prodalo, ke stanovení příjmu nepostačoval. Jelikož stěžovatel nedoložil přesný ceník
ani konkrétní údaje o množství masa, které prodal, nelze záznamy o tržbách z prodeje považovat
za věrohodné, a správce daně proto dospěl ke správnému závěru, že výši příjmů nelze určit
dokazováním, a proto nezbývalo než vyměřit daň podle pomůcek.
[20] Nejvyšší správní soud předesílá, že institut vyměření daně podle pomůcek nelze chápat
natolik striktně, že by správce daně byl povinen vybrat srovnatelný subjekt s naprosto totožnou
strukturou a činností. Plně proto postačuje, pokud správce daně jako srovnatelný subjekt použil
subjekt, který působí ve shodném oboru jako stěžovatel, provádí porážku nakoupeného živého
dobytka, vyrábí vlastní uzenářské výrobky a provozuje prodejnu a nachází se i v přiměřené
geografické blízkosti ke stěžovateli. Uvedená kritéria považuje Nejvyšší správní soud za logická
a vhodná s tím, že správce daně nejen řádně vysvětlil, proč daná kritéria zvolil, ale zároveň řádně
odůvodnil, proč byla konkrétně naplněna. Nejvyšší správní soud připouští, že určité rozdíly
v činnost srovnatelného subjektu a stěžovatele nepochybně existují, nicméně stěžovatel
neprokázal, že by volba daného srovnatelného subjektu měla za následek vyměření zjevně
excesivní daňové povinnosti. Takový závěr neosvědčuje ani skutečnost, že mezi stěžovatelem
a srovnatelným subjektem existuje určitý rozdíl ve struktuře prodeje vlastních a cizích výrobků.
Rovněž ani skutečnost, že subjekty označené stěžovatelem v kasační stížnosti měly jinou výši
rentability nákladů než stěžovatel a srovnatelný subjekt, nejsou relevantní, neboť stěžovatel
neprokázal, že by se jednalo subjekty s ním srovnatelné. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil
ani námitce, že správce daně stěžovateli nestanovil přiměřené výdaje. Postup správce daně
byl řádný, neboť vycházel z výdajů, které sám stěžovatel v průběhu daňového řízení řádně
prokázal, přičemž mu započetl do výdajů i tzv. daňové výhody. V postupu správce daně, který
osvědčil za pomůcky výdaje uplatněné stěžovatelem, tedy neshledal Nejvyšší správní soud
pochybení.
[21] Námitce stěžovatele, že využití přepočtu označovaného správcem daně jako rentabilita
nákladů mělo za následek stanovení excesivní daňové povinnosti, Nejvyšší správní soud
nepřisvědčil. Toto kritérium v projednávaném případě naopak velmi dobře umožnilo srovnat
srovnatelný subjekt se stěžovatelem, a to za pomocí výpočtu poměru tržeb k nákladům spojeným
s nákupem surovin a zboží, resp. k výkonové spotřebě. Při výpočtu výše nákladů na zboží
a suroviny správce daně vycházel z údajů, které mu poskytl sám stěžovatel, a to z evidence příjmů
a výdajů za rok 2011 a inventarizace provedené k 31. 12. 2010, resp. k 31. 12. 2011. Nejvyšší
správní soud doplňuje, že zvolené kritérium rentability nákladů umožnilo srovnat údaje
z podnikání, které byly u obou subjektů podobné, a nejvěrněji mohly srovnat tu výseč výdajů,
která byla srovnatelná. Pokud by správce daně zahrnul do výpočtu všechny výdaje, kupř. odpisy
či mzdové náklady, pak by ve větším množství do výpočtu zasáhla kritéria, která jsou v menší
míře objektivizovatelná, a více by se projevily specifické vlastnosti a odlišnosti obou subjektů
(např. vyšší míra investic jednoho ze subjektů atd.). Ve svém důsledku by poté srovnání nákladů
stěžovatele a srovnatelného subjektu bylo méně objektivní. Jelikož oba subjekty působily
na podobném trhu a odebíraly velmi podobné množství surovin a zboží, jsou právě kritéria
nákladů na pořízení surovin a zboží u stěžovatele a výkonová spotřeba u srovnatelného subjektu
nejvíce způsobilými částmi výdajů pro srovnání obou subjektů. Oproti tomu otázky mzdové,
odpisy apod., mohou být ve značně odlišné výši, jak bylo již uvedeno, a výsledky srovnání
by proto mohly zkreslovat. Správce daně k nim proto správně při výpočtu nepřihlížel.
Přisouzením stejné rentability nákladů, jaké dosahoval srovnatelný subjekt, také správce daně
nemohl nijak zasáhnout do svobody podnikání stěžovatele nebo do jeho práva na volbu cen.
Tento ukazatel byl totiž použit jen pro účely náhradního stanovení daně prostřednictvím
pomůcek, a to z důvodu, že stěžovatel nedokázal osvědčit jím tvrzené skutečnosti; nijak
se tedy nepromítá do skutečné tvorby cen stěžovatele, jde jen o myšlenkový konstrukt
pro provedení kvalifikovaného odhadu daňové povinnosti stěžovatele. Postupem správce daně
tak nedošlo ke stanovení zjevně excesivní daňové povinnosti.
[22] Nejvyšší správní soud konečně uvádí, že stěžovatel námitku, podle níž mu správce daně
odepřel možnost seznámit se s úředním záznamem obsahujícím výpočet daňové povinnosti,
neuplatnil v řízení před krajským soudem, a proto je tato námitka nepřípustná (§109 odst. 4
s. ř. s.). I přes tuto skutečnost však Nejvyšší správní soud tuto námitku vypořádal, přičemž
shledal, že správce daně nijak nezasáhl do práv stěžovatele tím, že úřední záznam, ve kterém
byl uveden výpočet nové daňové povinnosti, vyhotovil až dne 12. 11. 2014, přestože stěžovatele
upozornil na možnost seznámit se s ním již od 29. 10. 2014, a stěžovatel se tak skutečně mohl
s úředním záznamem seznámit toliko od 12. 11. 2014 do 18. 11. 2014, kdy správce daně vydal
platební výměr. Přestože byl úřední záznam vyhotoven později, než správce daně v poučení
uvedl, nijak tím nedošlo k porušení práv stěžovatele, neboť ten svého práva seznámit se úředním
záznam a obsahem spisu sám nikterak nevyužil, ani se jej v řízení před správcem daně nedomáhal.
V takovém případě by závěr o zásahu do práv stěžovatele v důsledku pozdějšího vyhotovení
úředního záznamu byl ryze formalistický, neboť k reálnému omezení výkonu práv stěžovatele
ve skutečnosti nedošlo.
IV. Závěr
[23] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnosti není důvodná, a proto ji podle 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §120 a §60 odst. 1
věty první s. ř. s., neboť neúspěšnému stěžovateli náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2018
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu