ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.126.2018:70
sp. zn. 4 As 126/2018 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Děti Země - Klub
za udržitelnou dopravu, IČ: 67010041, se sídlem Cejl 866/50a, Brno, zast. JUDr. Petrou
Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) statutární město Přerov, se sídlem Bratrská 34, Přerov, II) Ředitelství
silnic a dálnic České republiky, se sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, III) Egeria, z. s.,
IČ: 22892133, se sídlem Obchodní 1324, Otrokovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
2. 10. 2017, č. j. MZP/2017/570/119, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 28. 2. 2018, č. j. 65 A 95/2017 - 96,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Osoby zúčastněné na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Žalobci se v rací zaplacený soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného
účinku ve výši 1000 Kč. Tato částka bude vyplacena žalobci k rukám jeho zástupkyně
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci shora označeným rozsudkem zamítl
žalobu žalobce proti nadepsanému rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce proti
rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 24. 5. 2017, č. j. KUOK 25422/2017.
Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně povolil osobě zúčastněné na řízení II) výjimku
dle §56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“), k zásahu
do biotopů 26 zvláště chráněných druhů živočichů stavbou „dálnice D1, stavba 0136 Říkovice –
Přerov“ v km 75,66-85,40.
[2] Žalobce v žalobě namítal, že v rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla nesprávně
odůvodněno vypořádání námitky týkající se vegetačního klidu a hnízdění ptáků stanoveného
v podmínce č. 6. Podle žalobce by v této podmínce mělo být uvedeno přesné časové rozmezí
vegetačního období a období, kdy probíhá rozmnožování dotčených ptáků. Správní orgány
také neupřesnily plochy, na kterých by mělo dojít k náhradní výsadbě místních druhů dřevin
podle podmínky č. 8, plošný rozsah výsadby, počet dřevin a jejich konkrétní druhy. Správní
orgány také měly uvést přesnou dobu, kdy má dojít k výsadbě, a informace o následné péči
o dřeviny.
[3] Žalobce dále namítal, že správní orgán I. stupně rozhodl o výjimce bez znalosti
potřebných podkladů a souvislostí, protože až v podmínce č. 17 svého rozhodnutí stanovil
povinnost zpracovat „Projekt ochranných opatření“ pro zasažené citlivé lokality. Studie měla
být podle žalobce součástí spisu, aby se k ní mohli účastníci vyjádřit. Žalovaný tak porušil §2
odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, protože neshromáždil všechny potřebné
a relevantní podklady pro rozhodnutí k ochraně veřejného zájmu.
[4] Stěžovatel nakonec namítal, že správní orgány se nezabývaly tím, zda neexistuje jiné
uspokojivé řešení trasy dálnice. Správní orgány měly podle žalobce zpochybnit již provedený
výběr varianty vedení dálnice, protože tento výběr v procesu EIA neproběhl řádným způsobem
a současně zvolená trasa D1 0136 má procházet zastavěným územím městské části Dluhonice.
[5] K námitce vymezení období vegetačního klidu a hnízdění ptáků krajský soud shledal,
že správní orgány stanovily hlavní zájmy, které je nutné chránit, a období, kdy k ochraně těchto
zájmů má dojít. Podmínka č. 6 se tedy vztahuje na široký rozptyl vývoje živočichů, konkrétně
na rozmnožování, hnízdění, vývoj raných stádií odchovu mláďat. Jedná se o tak specifická
období, že ochrana jednotlivých živočichů musí být individualizovaná a musí vycházet z přesné
znalosti počasí a stavu populace chráněného živočicha v době, kdy má ke konkrétnímu zásahu
stavebníka dojít. Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že v současné době dochází
ke zcela zásadním rozdílům v počasí v průběhu jednotlivých let a od toho se odvíjí i životní cykly
chráněných živočichů, které nelze předem předvídat. Pokud je cílem podmínek stanovených
v rozhodnutí o výjimce skutečná ochrana chráněných druhů, musí být jejich ochrana zajištěna
tak, aby byla účinná a nejednalo se toliko o formální proklamaci správního orgánu. Pokud
by krajský soud přistoupil na argumentaci žalobce, mohla by nastat situace, kdy bude období
vegetačního klidu stanoveno příliš široce (aby obsáhlo všechna chráněná stádia vývoje živočichů),
čímž by se stavebníkovi de facto znemožnilo provádět stavební práce. Pokud by však vegetační
období bylo v rozhodnutí stanoveno úzce, nemuselo by se shodovat se skutečným stavem
a mohlo by dojít k nevratnému zásahu do vývoje a rozmnožování chráněných živočichů.
[6] K námitce náhradní výsadby dřevin krajský soud shledal, že ukládá-li správní orgán
povinnost ke konkrétní výsadbě podle §9 ZOPK, je nutné, aby jasně stanovil, kde má k náhradní
výsadbě dojít a jaký druh stromu má být vysazen. Rozhodnutí o výjimce se však netýká ochrany
dřevin jako takových a nenahrazuje rozhodnutí o povolení ke kácení dřevin či náhradní výsadbě.
Zmiňuje výsadbu dřevin pouze v souvislosti s ochranou živočichů, kterých se výjimka týkala,
za účelem zajištění vhodného prostředí pro rozvoj populace těchto živočichů. Správní orgány
individualizovaly podmínku s ohledem na jednotlivé chráněné živočichy; tyto parametry
by v případě povolování kácení dřevin musely správní orgány následně dodržet a nesměly
by rozhodnout o náhradní výsadbě geograficky nepůvodních dřevin, které by měly na přežití
chráněných živočichů negativní vliv. Na rozdíl od řízení o povolení výjimky ke kácení dřevin
neměly povinnost konkretizovat náhradní výsadbu způsobem, který požadoval žalobce.
[7] Co se týče projektu ochranných opatření, ten se podle krajského soudu vztahuje
na fázi provádění stavby po stavebním povolení a rozhodnutí o výjimkách. Projekt
by měl být zpracovaný v rámci dozorové činnosti správního orgánu, který bude kroky prováděné
stavebníkem kontrolovat. Na základě oprávnění podle §66 ZOPK by správní orgány
mohly stavebníkovi zakázat činnost, která by mohla způsobit nedovolenou změnu obecně
nebo zvláště chráněných částí přírody a živočichů. Stavebník by měl povinnost na základě tohoto
dokumentu podrobně konkretizovat ochranná opatření pro lepší možnost kontroly,
zda zachovává podmínky stanovené správními orgány. To, že správní orgány na základě
doporučení uvedeného v biologickém průzkumu, uložily v tomto rozhodnutí o výjimce
stavebníkovi zpracovat podrobný dokument ohledně jednotlivých ochranných opatření,
bylo nad rámec rozhodování o výjimce podle §56 ZOPK, což ale nelze považovat za vadu,
která by způsobovala nezákonnost vlastního rozhodnutí.
[8] K námitce neprokázání veřejného zájmu a neexistence jiného uspokojivého řešení D1
0136 nakonec krajský soud konstatoval, že správní orgán při rozhodování o výjimce není
oprávněn posuzovat jiné varianty vedení dálnice; i kdyby dospěl k závěru, že by byla s ohledem
na obyvatele či území vhodnější jiná varianta, nemá jakoukoli možnost trasování dálnice
v této fázi řízení upravit či změnit. V rozsudku ze dne 16. 5. 2017, č. j. 5 As 180/2015 - 51,
potom Nejvyšší správní soud poznamenal, že „[v] řízení dle §56 není prostor pro zkoumání jiných
variant trasy, neboť námitky ve vztahu k výsledkům procesu SEA lze uplatňovat v průběhu územního plánování,
případně v návrhu na zrušení příslušné územně plánovací dokumentace, a námitky ve vztahu k výsledkům
procesu EIA pak mají své místo v územním řízení, resp. v žalobě proti vydanému územnímu rozhodnutí“. Podle
krajského soudu to, že v nyní rozhodované věci u prioritní dopravní stavby nebyl z důvodu jeho
délky proces přípravy dálnice D1 0136 standardní, nelze napravovat v rámci řízení o výjimce
podle §56 ZOPK.
[9] Krajský soud dále uvedl, že po orgánu ochrany přírody rozhodujícím o výjimce dle §56
ZOPK nelze žádat, aby například fakticky zpracovával alternativní stanoviska k již existujícímu
stanovisku EIA za účelem vyloučení existence jiné vhodné varianty a aby rovněž objektivním
způsobem zohlednil existenci kumulativních a synergických vlivů přesahujících území příslušného
kraje. Takový požadavek zjevně podle Nejvyššího správního soudu neodpovídá povaze a smyslu
řízení o výjimce ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem
ochrany podle práva EU. V tomto řízení požadavek neexistence jiného uspokojivého řešení
po ukončení fáze koncepčního hledání trasy směřuje především ke zvažování konkrétních
opatření k minimalizaci dotčení zvláště chráněných druhů (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 As 10/2013 - 38). V opačném případě by podle Nejvyššího
správního soudu orgán ochrany přírody překročil meze své působnosti, pokud by posuzoval
možnosti udělení výjimky zcela bez ohledu na obsah žádosti a závěry předchozích fází. Kritériem
pro posouzení reálnosti konkrétní varianty nejsou toliko hlediska ochrany zvláště chráněných
druhů rostlin a živočichů, nýbrž musejí být zvažovány i jiné okolnosti a jejich vzájemné vlivy,
k jejichž posouzení není správní orgán v řízení o výjimce dle §56 oprávněn. Nemá-li tedy
doloženo, že pro daný úsek prokazatelně existuje jiná reálná varianta trasy, není v rámci
posuzování „existence jiného uspokojivého řešení“ povinen ani oprávněn komplexně posoudit
reálnost alternativních dopravních tras, které nebyly v předchozích fázích posouzeny, či naopak
již byly odmítnuty.
[10] V rozsudku krajského soudu bylo poukázáno na to, že žalobce odůvodnil svůj návrh
alternativní trasy vedení dálnice D1-0136 nikoli z pohledu ochrany živočichů, kterých se týkala
výjimka podle §56 ZOPK, nýbrž pouze v souvislosti s negativními vlivy na obyvatele
Dluhonic. K této otázce vysvětlil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 16. 5. 2017,
č. j. 5 As 180/2015 - 51, že „nezbytnou podmínkou toho, aby mohla být v řízení dle §56 zvažována
nová varianta, je její reálnost a uskutečnitelnost a zároveň musí být věrohodně doloženo, že daná varianta
může představovat menší zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů“.
To se ale v nyní rozhodované věci nestalo. Žalobce nenamítal jinou variantu z pohledu ochrany
jednotlivých chráněných živočichů či konkrétních biotopů, nezdůvodnil, proč by byla jiná
konkrétní varianta pro tyto živočichy vhodnější. Veškeré jeho úvahy se týkají jiné varianty
D1 0136 s ohledem na Dluhonice a jejich obyvatele.
II. Kasační stížnost a vyjádření osob zúčastněných na řízení
[11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
K závěru ohledně vymezení období vegetačního klidu (stanovení časově konkrétního období,
kdy lze či nelze provádět terénní práce, kácení dřevin apod.) stěžovatel namítá, že krajský soud
pouze vychází z vyjádření žalovaného k žalobě a v jeho rozsudku chybí přezkoumatelná
argumentace, která by reagovala na obsah žalobního bodu.
[12] Správnímu orgánu I. stupně ani žalovanému nic nebránilo v tom, aby do podmínky č. 6
uložil přesné a vymahatelné termíny, jak ostatně již bylo učiněno v řízení o předchozí výjimce,
čehož důkazem je rozhodnutí krajského úřadu ze dne 28. 4. 2010 a v něm uložené podmínky č. 4
a č. 11. Ukládání konkrétních termínů na ochranu biotopů během roku je zcela standardním
postupem v rámci celé ČR, jak dokládají další rozhodnutí, na která stěžovatel jmenovitě odkazuje.
Naopak rozhodnutí krajského úřadu a žalovaného z tohoto trendu nelogicky vybočuje.
[13] Stěžovatel dále namítá nesprávné vypořádání námitky absence stanovení počtu a druhů
dřevin pro náhradní výsadbu, doby jejich péče apod. Stěžovatel se s názorem krajského soudu
neztotožňuje, neboť ho považuje za nesprávný a za mimoběžný a také za nepřezkoumatelný,
neboť v napadeném rozsudku chybí argumentace, která by skutečně reagovala na obsah
příslušného žalobního bodu. Ten se totiž hlavně týká popisu analogického případu povolení
výjimky pro dálnici D 4704 a jen okrajově zmiňuje i řízení o kácení mimolesních dřevin.
[14] Podle stěžovatele bylo možné podmínku č. 8 správně uložit jen s těmito údaji,
aby se s nimi mohli účastníci řízení seznámit a příp. v odvolání proti nim brojit (změnou
či doplněním). Pokud má stěžovatel ve smyslu §70 odst. 1 ZOPK skutečně a efektivně hájit
zájmy veřejnosti při ochraně přírody a krajiny, pak musí mít také vůbec nějakou zákonnou
možnost. Pokud tyto údaje v podmínce č. 8 chybějí, pak stěžovatel nezná žádný efektivní způsob,
jak by mohl dosáhnout přesnějšího obsahu této podmínky, která má funkci kompenzačního
opatření v řízení o výjimce, které skončilo vydáním žalovaného rozhodnutí.
[15] Stěžovatel dále namítá, že krajský soud nesprávně vypořádal jeho námitku týkající
se vypracování „Projektu ochranných opatření“. Stěžovatel i v tomto případě závěry krajského
soudu považuje za mimoběžné a nepřezkoumatelné. Stěžejní obsah argumentace stěžovatele
v žalobě se týká popisu analogického případu povolení výjimky pro dálnici D 4704, v níž dokládá,
že pokud správní orgán v řízení o výjimce odůvodněně a nadstandardně skutečně potřebuje
pro své rozhodování podrobnější studie, které se vztahují až k samotnému provádění stavby,
tak si je od žadatele o výjimku vyžádá mezi podklady řízení o výjimce a pak umožní účastníkům
řízení se s nimi seznámit a vyjádřit se k nim. Podle stěžovatele je nelogické, pokud si krajský úřad
v řízení o výjimce vyžádá zpracovat „Projekt ochranných opatření“ týkající se ochrany cenných
biotopů určený pro fázi po vydání stavebního povolení, ačkoliv stavba ještě pravomocné stavební
povolení nemá. Stěžovatel tak nemá možnost se s projektem seznámit a vyjádřit se k němu.
[16] Stěžovatel nakonec brojí proti vypořádání námitky absence řádného doložení neexistence
jiného uspokojivého řešení vůči navrhované trase dálnice D1 0136. Stěžovatel namítá, že protože
v tomto konkrétním případě došlo ke zjevnému pochybení procesu EIA v roce 2000 podle
zákona č. 244/1992 Sb., ačkoliv obyvatelé Dluhonic naléhali na žalovaného, ať nechá vyhodnotit
i trasu mimo zastavěnou část Dluhonic, která by se jí vyhnula. Současně by mohla tato trasa
minout i řadu dotčených biotopů.
[17] Podle názoru stěžovatele případ chybného výběru varianty dálnice D1 0136,
která dle zákona č. 244/1992 Sb. získala stanovisko EIA dne 15. 12. 2000, aniž došlo k posouzení
jiných variant této dálnice, a kterou česká vláda zařadila ve smyslu §23a zákona č. 100/2001 Sb.,
o posuzování vlivů na životní prostředí, mezi prioritní dopravní stavby, takže nový proces EIA
nebyl proveden, odpovídá případu chybného výběru varianty plavebního kanálu u Přelouče.
Zde stěžovatel odkazuje na rozsudky NSS ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015 – 40, a ze dne
2. 10. 2015, č. j, 2 As 84/2015 – 56.
[18] Stěžovatel v rámci řízení o výjimce upozornil na existenci jiné trasy dálnice D1 0136
v tzv. „západní“ variantě, kterou si jako námět pro správní řízení o povolování dálnice D1 0136
nechal podle ČSN vyprojektovat, takže jiné uspokojivé řešení je tedy technicky reálné. Tento
reálný námět „západního“ obchvatu Dluhonic se vyhýbá nejen zastavěnému území Dluhonic,
ale i některým dotčeným lokalitám s cennými biotopy. V této souvislosti lze samozřejmě připustit
námitku žalovaného v jeho vyjádření ze dne 17. 1 2018 k žalobě stěžovatele, že námět „západní“
varianty dálnice D1 0136 protíná lokální biocentrum Pod Doubravkou, což je rizikový stav.
To je sice pravda, že plošně tato varianta protíná toto území, nicméně stěžovatel upozorňuje,
že různé dálnice, které se připravují a stavějí, také protínají různá biocentra a biokoridory
či území NATURA 2000 (např. obchvat Frýdku-Místku dálnicí R48 protíná EVL řeky Morávky
či dálnice R5509 a R5510 u Bzence protíná ptačí oblast apod.) nebo významné krajinné
prvky či lesní porosty apod., nicméně důležitější je, jakým technickým způsobem tato území
překonávají – většinou mosty či estakády nebo tunely, takže dotčení je nízké.
[19] Krajský úřad i žalovaný za této situace tedy měli na základě svých úředních znalostí
upozornit, že v této „západní“ trase se konkrétně nacházejí jiné lokality s cennými organismy,
anebo požádat AOPK ČR jako odbornou instituci MŽP, aby k tomuto námětu vydala odborné
stanovisko či posudek, zda z hlediska zájmů ZOPK resp. ve smyslu vlivu na dotčené biotopy,
je tato trasa přijatelná či nikoliv. Krajský úřad a ani žalovaný nic takového neučinily,
jen spekulativně tvrdí, že tato „západní“ varianta je z hlediska řízení o výjimce nevhodná
a dokonce že je nereálná. Tato tvrzení ovšem nemají oporu v žádném relevantním podkladu
ve spise, takže je nutné je považovat za nepřezkoumatelné či spekulativní. Je totiž povinností
správních orgánů, aby ve správních řízeních svá tvrzení dokládaly, jinak je jejich postup
nezákonný.
[20] Osoba zúčastněná na řízení I) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že se ztotožňuje
se závěry krajského soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout. K první námitce stěžovatele
uvádí, že krajský soud se touto námitkou řádně zabýval. K druhé námitce uvádí, že krajský soud
dospěl k závěru, že správní orgán nebyl povinen konkretizovat výsadbu způsobem,
který požaduje stěžovatel. Ke třetí kasační námitce uvádí, že meritum žalobního bodu stěžovatele
spočívalo v tvrzení stěžovatele ohledně nemožnosti se seznámit s obsahem projektu ochranných
opatření. S touto námitkou se krajský soud vypořádal a konstatoval, že nedošlo ke zkrácení práv
stěžovatele ve správním řízení. K poslední námitce stěžovatele osoba zúčastněná na řízení I)
odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2017, č. j. 5 As 180/2015 - 51,
podle kterého není možné v řízení o výjimce svévolně posuzovat reálnost potenciálních variant,
k jejichž posouzení jsou určena jiná řízení. Stěžovatel vůbec věrohodně nedoložil, že jiná varianta
trasování dálnice D1 0136 může představovat menší zásah do přirozeného vývoje konkrétních
zvláště chráněných druhů živočichů.
[21] Osoba zúčastněná na řízení II) ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podmínka č. 6
je jednoznačná a kontrolovatelná, neboť každý odborník na životní prostředí, resp. každý
ornitolog a každý zoolog pozná, kdy je doba hnízdění a kdy je doba rozmnožování, aniž by toto
musel mít konkretizováno přesným termínem.
[22] K druhé námitce uvádí, že působnost a pravomoc ve věcech rozhodování o náhradní
výsadbě je svěřena podle ZOPK jinému subjektu veřejné správy, než který rozhoduje o výjimce.
Navrhovatelem náhradní výsadby je žadatel o povolení kácení. Je povinností žadatele,
aby při navrhování náhradní výsadby respektoval rozhodnutí o výjimce, kterým disponuje
a které je povinen naplňovat.
[23] Ve vztahu ke třetí námitce uvádí, že odůvodnění tohoto bodu kasační stížnosti pokládá
za nejasné a zmatečné. Na straně jedné stěžovatel napadá absenci Projektu ochranných opatření
v řízení o výjimce, která je podkladem změny územního rozhodnutí o umístění stavby, na straně
druhé upozorňuje, že je nelogické, pokud si krajský úřad v řízení o výjimce vyžádá zpracování
projektu ochranných opatření, ačkoliv stavba ještě nemá pravomocné stavební povolení.
[24] K poslední námitce uvádí, že odborné stanovisko EIA ze dne 15. 12. 2000
bylo podkladem vydání územního rozhodnutí č. 32/2006 ze dne 3. 3. 2006, kterým byla umístěna
dotčená stavba. Je nepochybné, že stěžovatelem tvrzená nezákonnost stanoviska EIA mohla
být z podnětu stěžovatele napadena u soudu a soudem přezkoumána souběžně s tímto územním
rozhodnutím. Otázkou zůstává, proč tak stěžovatel neučinil a činí tak až nyní, a to v rámci řízení
o výjimce. Učinil tak až po více než desetileté nečinnosti u subjektu veřejné správy (krajského
úřadu rozhodujícího o výjimce), do jehož pravomoci ani působnosti nepřísluší přezkoumávat
zákonnost stanoviska EIA ze dne 15. 12. 2000.
[25] Osoba zúčastněná na řízení III) a žalovaný se ke kasační stížnost nevyjádřili.
III. Posouzení kasační stížnosti
[26] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu
s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[27] Kasační stížnost není důvodná.
[28] Stěžovatel nejprve namítá, že krajský soud se nesprávně vypořádal s jeho námitkou proti
vymezení podmínky č. 6 v rozhodnutí správního orgánu I. stupně týkající se vegetačního klidu
a hnízdění ptáků. Krajský soud podle stěžovatele pouze vycházel z vyjádření žalovaného k žalobě
a v jeho rozsudku chybí přezkoumatelná argumentace, která by reagovala na obsah žalobního
bodu. Konkrétní nevymezení období vegetačního klidu považuje stěžovatel za nesprávné.
[29] Nejvyšší správní soud konstatuje, že krajský soud se touto námitkou zabýval zcela
přezkoumatelným způsobem. Z argumentace krajského soudu je zřejmé, proč tuto námitku
nepovažoval za důvodnou. Soud přitom nemá povinnost reagovat na každý dílčí argument, který
je součástí žaloby (tj. v tomto případě odkaz na jiné rozhodnutí krajského úřadu), jelikož jeho
úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS
ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Za vadu odůvodnění rozsudku potom nelze
považovat situaci, kdy se soud ztotožní s vyjádřením účastníka řízení, v tomto případě
žalovaného, a v odůvodnění rozsudku z něj vychází. Naopak se jedná o korektní a standardní
postup.
[30] Nejvyšší správní soud neshledal pochybení krajského soudu ani při věcném vypořádání
této námitky. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně jako podmínku č. 6 stanoví: „Zemní práce
v prostoru celé stavby nesmí být zahajovány ve vegetačním období, kácení dřevin a odstraňování vegetačního krytu
musí být [prováděno] mimo vegetační období a mimo období rozmnožování živočichů a hnízdění ptáků. Vlastní
kácení stromů s potenciálními úkryty pro netopýry uskutečnit až tehdy, bude-li vyloučeno, že se v nich nevyskytují
netopýři.“
[31] Skutečnost, že v určitých případech, na které odkazuje v kasační stížnosti stěžovatel,
bylo období zákazu zásahů vymezeno konkrétně, sama o sobě neznamená, že tak musí
být činěno vždy. Argumentace krajského soudu, že ochrana jednotlivých živočichů musí
být individualizovaná a musí vycházet z přesné znalosti počasí a stavu populace chráněného
živočicha v době, kdy má ke konkrétnímu zásahu stavebníka dojít, je racionální. Stejně
tak lze přisvědčit argumentu, že v současné době dochází ke zcela zásadním rozdílům v počasí
v průběhu jednotlivých let a od toho se odvíjí i životní cykly chráněných živočichů,
které nelze předem předvídat. Obdobnou argumentaci uvedl v napadeném rozhodnutí
také žalovaný. Nelze tedy konstatovat, že by se jednalo o situaci, kdy dochází při rozhodování
skutkově stejných nebo obdobných případů k nedůvodným rozdílům (§2 odst. 4 správního
řádu), jelikož způsob vymezení zákazu zásahů byl v tomto případě odůvodněn.
[32] Nejvyšší správní soud poznamenává, že trvání vegetačního klidu ani období
rozmnožování živočichů a hnízdění ptáků nejsou nijak závislé na rozhodnutí správního orgánu.
Vymezení konkrétního časového období pro zákaz zemních prací tak ve svém důsledku může
být pro stavebníka méně restriktivní. Dotčené stanovení zákazu zahajování zemních prací nijak
nevylučuje kontrolu dodržování tohoto zákazu (především prostřednictvím ekologického
dozoru), jelikož jak období vegetačního klidu, tak období rozmnožování živočichů a hnízdění
ptáků jsou objektivní skutečnosti, které lze pozorovat i prokázat. Samy o sobě proto postačí
pro vymezení období, kdy k zahájení zemních prací nemůže docházet.
[33] Vhodná je také poznámka žalovaného v napadeném rozhodnutí, že konkrétně určenou
dobu vegetačního klidu nestanoví ani právní předpis. Podle §5 vyhlášky č. 189/2013 Sb.,
o ochraně dřevin a povolování jejich kácení, [k]ácení dřevin se provádí zpravidla v období jejich
vegetačního klidu. Obdobím vegetačního klidu se rozumí období přirozeného útlumu fyziologických a ekologických
funkcí dřeviny. I s ohledem na to je vymezení období zákazu zahajování zemních prací podle
podmínky č. 6 dostatečně určité.
[34] Stěžovatel dále namítal absenci řádného vypořádání námitek proti podmínce č. 8
rozhodnutí krajského úřadu. Krajský soud se podle stěžovatele s touto námitkou vypořádal
nepřezkoumatelným způsobem, jelikož přehlédl argumentaci stěžovatele, která se týkala popisu
analogického případu povolení výjimky pro dálnici D 4704. Správní orgán I. stupně měl podle
stěžovatele v této podmínce uvést, jaké druhy dřevin mají být dosazeny a vysazeny, v jakém
počtu, do jakého termínu, jak dlouho bude prováděna péče o ně apod. Podle názoru stěžovatele
bylo možné tuto podmínku správně uložit jen s těmito údaji, aby se s nimi mohli účastníci řízení
seznámit a příp. v odvolání proti nim brojit (změnou či doplněním).
[35] Podmínka č. 8 uvedená v rozhodnutí správního orgánu I. stupně stanoví: „Dosadbu dřevin
do břehových porostů v úsecích vodních toků křížených tělesem dálnice a výsadbu dřevin v rámci vegetačních úprav
stavby provádět z geograficky původních druhů dřevin, odpovídajících danému stanovišti. V rámci náhradní
výsadby rovněž vysazovat dřeviny vhodné pro záměrem dotčené zástupce zvláště chráněných druhů hmyzu.“
[36] Nejvyšší správní soud konstatuje, že ačkoliv by bylo vhodné, aby krajský soud výslovně
reagoval na námitku stěžovatele odkazující na popis analogického případu o povolení výjimky
pro dálnici D 4704, absence odpovídající argumentace nevede k nepřezkoumatelnosti rozsudku.
Z napadeného rozsudku je zřejmé, že krajský soud při posouzení této námitky vycházel
z rozsudku NSS ze dne 22. 6. 2016, č. j. 3 As 212/2015 - 80, podle kterého v řízení výjimce
podle §56 ZOPK postačuje nižší míra konkretizace náhradní výsadby. Srovnání s výjimkou
v případě dálnice D 4704 proto nepovažoval za relevantní.
[37] Nejvyšší správní soud se přitom s tímto hodnocením také nyní ztotožňuje. Podle výše
uvedeného rozsudku, „[z]atímco rozhodnutí o povolení výjimky podle §56 zákona o ochraně přírody
se vydává ještě před územním řízením a je de facto podmínkou pro možnost vydání rozhodnutí o umístění stavby
(viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 8. 2012, č. j. 1 As 47/2012 – 38,
nebo ze dne 23. 9. 2014, č. j. 1 As 176/2012 - 140), rozhodnutí o povolení ke kácení dřevin rostoucích mimo
les se vydává až poté, co již existuje územní rozhodnutí o umístění stavby, a to právě proto, že teprve rozhodnutím
o umístění stavby je jednoznačně určeno, na které pozemky bude stavba umístěna a které dřeviny je nutno
kvůli stavbě odstranit (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 4 As 20/2008 – 84, publikován pod č. 1788/2009 Sb. NSS). Jelikož až územní rozhodnutí stanoví
konkrétní pozemky, na kterých bude stavba umístěna, je zjevné, že i míra konkretizace podmínek pro provedení
kácení mimolesních dřevin a případný rozsah náhradní výsadby budou zcela odlišné u rozhodnutí o povolení
ke kácení dřevin rostoucích mimo les podle §8 zákona o ochraně přírody na straně jedné a u výjimky podle §56
zákona o ochraně přírody na straně druhé. Míru konkretizace podmínek stanovených těmito rozhodnutími tedy
nelze paušálně srovnávat, jak to činí stěžovatel.“
[38] Ačkoliv v posuzovaném případě vydání územního rozhodnutí vydání výjimky podle §56
ZOPK předcházelo, tato skutečnost nevede k odlišnému posouzení věci. Jak v napadeném
rozsudku vhodně konstatoval krajský soud, „v nyní řešené věci se podmínka č. 8 rozhodnutí o výjimce však
netýká ochrany dřevin jako takových, nenahrazuje rozhodnutí o povolení ke kácení dřevin či náhradní výsadbě.
Zmiňuje výsadbu dřevin pouze v souvislosti s ochranou živočichů, kterých se výjimka týkala, za účelem zajištění
vhodného prostředí pro rozvoj populace těchto živočichů.“ Tento závěr odpovídá odůvodnění podmínky
v rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Nejvyšší správní soud dodává, že druhy dřevin
vysazované v rámci náhradní výsadby jsou z formulace podmínky patrné, jelikož se má provádět
z „geograficky původních druhů dřevin, odpovídajících danému stanovišti“, případně se má jednat o „dřeviny
vhodné pro záměrem dotčené zástupce zvláště chráněných druhů hmyzu“. Přestože konkrétní druhy dřevin
nejsou vymezeny jmenovitě, jejich množina je podmínkou č. 8 stanovena jednoznačně.
[39] Míra konkretizace náhradní výsadby v podmínce č. 8 rozhodnutí správního orgánu I.
stupně je proto s ohledem na okolnosti posuzovaného případu dostatečná. Konkrétní
podmínky náhradní výsadby, včetně následné péče o dřeviny, mohou být následně stanoveny
v rozhodnutí o povolení kácení dřevin podle §8 a 9 ZOPK, které jejich stanovení výslovně
předpokládá. Co se týče odkazu stěžovatele na rozhodnutí o výjimce ze dne 9. 2. 2010,
č. j. 365/M/10 6944/ENV/10, vydané v souvislosti s výstavbou dálnice D 4704 Lipník
nad Bečvou – Bělotín, Nejvyšší správní soud již ve výše citovaném rozsudku ze dne 22. 6. 2016,
č. j. 3 As 212/2015 - 80, konstatoval, že míra konkretizace podmínek náhradní výsadby
v této výjimce odpovídá velmi pokročilé fázi povolovacího řízení, v níž byla výjimka vydána
(fáze realizace stavby). Okolnosti vydání této výjimky byly tedy jiné, než v posuzovaném případě.
[40] Stěžovatel dále namítal, že krajský soud nesprávně vypořádal námitku proti vypracování
„Projektu ochranných opatření“ po skončení řízení o výjimce stanovenému v podmínce č. 17
rozhodnutí správního orgánu I. stupně. I v tomto případě je podle stěžovatele odůvodnění
rozsudku nepřezkoumatelné, jelikož krajský soud se nevypořádal s celou jeho argumentací.
[41] Uložení podmínky č. 17 na zpracování Projektu ochranných opatření je podle stěžovatele
nelogické a vybočuje z účelu řízení o výjimce, neboť správní orgány musejí mít do skončení
řízení o výjimce všechny potřebné podklady ve spisu. Případné „dozorové úkoly“ řeší stanovený
ekologický dozor (viz podmínka č. 1 rozhodnutí o výjimce) nebo ČIŽP. Stěžovatel se přitom
s tímto postupem během cca 20 let své účasti v řízení o výjimce setkává poprvé.
[42] Podmínka č. 17 rozhodnutí správního orgánu I. stupně stanoví: „Pro další stupně přípravy
stavby bude vypracován dokument Projekt ochranných opatření (POO) pro zasažené citlivé lokality, který stanoví
přesná opatření pro realizaci jednotlivých stavebních objektů v těchto citlivých lokalitách. Investor zajistí zaslání
tohoto dokumentu v tištěné nebo v elektronické podobě povolujícímu orgánu ochrany přírody, nejpozději
do 31. 12. 2017.“
[43] Ani v tomto případě neshledal Nejvyšší správní soud nepřezkoumatelnost rozsudku,
jelikož z argumentace krajského soudu je zřejmé, z jakých důvodů nepovažoval námitku
stěžovatele za důvodnou. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu také vyplývá, že se nejedná
o rovnocennou situaci, jako v případě výjimky pro dálnici D 4704.
[44] K posouzení této námitky považuje Nejvyšší správní soud za nutné vyjasnit, jakým
dokumentem má „Projekt ochranných opatření“ být. Podle odůvodnění rozhodnutí správního
orgánu I. stupně je podmínka č. 17 stanovena v souladu s doporučeními uvedenými
v biologickém průzkumu předloženém žadatelem. Účelem této podmínky má být podle
rozhodnutí v maximální možné míře vyprecizovat potřebná opatření ve vztahu k ochraně zvláště
chráněných druhů dotčených předmětným záměrem.
[45] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že návrh ochranných
opatření obsahuje kapitola č. 6 biologického průzkumu. V ní je uvedeno, že se jedná
o opatření, která by měla minimalizovat negativní vlivy na zjištěné zvláště chráněné
druhy živočichů, a to jak v době realizace záměru, tak i během jeho následného provozu
a která by měla být součástí podmínek pro stavební povolení. Kapitola dále obsahuje seznam
opatření před započetím výstavby, opatření během výstavby a trvalá opatření.
[46] Podle vyjádření žalovaného k žalobě je „Projekt ochranných opatření“ určen k přípravě
projektové dokumentace pro provádění stavby, tedy pro stupeň projektu následujícího po vydání
stavebního povolení, které nepodléhá žádnému řízení. Žalovaný si toto opatření vyžádal
z důvodu naplnění účelu dozorové činnosti podle §5b odst. 3 písm. b) ve spojení s §56 odst. 6
ZOPK a může uplatnit určité korekce záměru při aplikaci §66 ZOPK.
[47] Nejvyšší správní soud konstatuje, že zpracování „Projektu ochranných opatření“ nebo
jiného obdobného dokumentu není obecně podmínkou vydání výjimky podle §56 ZOPK.
Stěžovatel také nenamítá, že by rozhodnutí o výjimce bez tohoto podkladu neobstálo. Z obsahu
správního spisu a vyjádření žalovaného k žalobě je zřejmé, že tento dokument bude relevantní
až v době po vydání stavebního povolení. Z toho plyne, že se nejedná o podklad nezbytný
pro samotné vydání výjimky podle §56 ZOPK. Konkrétní podmínky realizace stavby potom
budou předmětem právě stavebního řízení. Úvahy stěžovatele, zda je zpracování „Projektu
ochranných opatření“ v této fázi povolovacího procesu stavby logické či obvyklé, samy o sobě
zákonnost tohoto postupu nezpochybňují. Co bude obsahem tohoto podkladu, potom vyplývá
z kapitoly 6 biologického hodnocení, ke kterému se měl stěžovatel možnost vyjádřit. Stěžovatel
nicméně v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně ani v řízení před krajským
soudem k dotčené kapitole biologického hodnocení žádné námitky nevznesl. K žádnému
zkrácení práv stěžovatele ve vztahu k nemožnosti vyjádřit se k podkladům řízení proto nedošlo.
[48] Stěžovatel nakonec namítá, že nebyla doložena neexistence jiného uspokojivého řešení
ve smyslu §56 odst. 1 ZOPK ve vztahu k navrhované trase dálnice. Stěžovatel namítá,
že v tomto konkrétním případě došlo ke zjevnému pochybení v procesu EIA v roce 2000 podle
zákona č. 244/1992 Sb., ačkoliv obyvatelé Dluhonic naléhali na žalovaného, ať nechá vyhodnotit
i trasu mimo zastavěnou část Dluhonic, která by se jí vyhnula. Současně by mohla tato trasa
minout i řadu dotčených biotopů.
[49] Stěžovatel zde odkazuje na judikaturu zdejšího soudu, především rozsudek ze dne
30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015 - 40. Stěžovatel měl v rámci řízení o výjimce upozornit na existenci
jiné alternativní trasy dálnice D1 0136 v tzv. „západní“ variantě, kterou si nechal podle
ČSN vyprojektovat, takže jiné uspokojivé řešení je tedy technicky reálné. Tento reálný námět
„západního“ obchvatu Dluhonic se vyhýbá nejen zastavěnému území Dluhonic, ale i některým
dotčeným lokalitám s cennými biotopy.
[50] Nejvyšší správní soud k posouzení této námitky nejprve považuje za vhodné shrnout
relevantní judikaturní východiska. V rozsudku ze dne 20. února 2015 č. j. 5 As 54/2013 - 78,
dospěl k závěru že „v řízení dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny není prostor pro zkoumání jiných
variant trasy, neboť … námitky ve vztahu k výsledkům procesu EIA … mají své místo v územním řízení,
resp. v žalobě proti vydanému územnímu rozhodnutí“. Tento svůj závěr odůvodnil tím, že zkoumáním
dalších možných variant v rámci řízení o výjimce by se „popírala logická návaznost jednotlivých kroků
a procesy SEA a EIA by ztrácely smysl, pokud by jejich výsledek neměl být závazný pro další postupy.
Tyto úvahy by se též odehrávaly zcela mimo předmět příslušného správního řízení, který je vymezován žadatelem,
odvíjí se od plánovaného umístění konkrétní stavby. V daném řízení chybí jakýkoli prostor pro zvažování jiných
variant stavby (v daném případě jiné trasy dálnice). Na tom nic nemění ani podmínka uvedená v §56 odst. 3
zákona o ochraně přírody a krajiny spočívající v neexistenci jiného uspokojivého řešení. Tím měl zákonodárce
na mysli řešení (včetně konkrétních opatření k minimalizaci zásahů dotčení zvláště chráněných druhů),
které je v době rozhodování správních orgánů skutečně reálné, nikoliv hypotetické, tedy takové,
které již bylo v předcházejících zmiňovaných procesech jakožto možná alternativa posuzovaného záměru
vyloučeno.“
[51] V rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015 - 40, potom Nejvyšší správní soud
tento závěr doplnil tak, že „K tomu, aby stanovisko EIA skutečně představovalo překážku pro zkoumání
jiných možných podob záměru v rámci řízení podle §56 zákona o ochraně přírody, musí být v rámci procesu EIA
posouzeny ty varianty záměru, které reálně připadají v úvahu. Jestliže posuzování vlivů na životní prostředí
pomine některou variantu, která by mohla představovat menší zásah do předmětu ochrany zákona o ochraně
přírody, nezbývá, než aby ji plnohodnotně posoudil orgán ochrany přírody v řízení o výjimce ze zákazu škodlivě
zasahovat do vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů. V takovém případě totiž stanovisko EIA
neposkytuje dostatečnou oporu pro závěr, že ‚neexistuje jiné uspokojivé řešení‘.“
[52] Dále však upřesnil, že „ výše předestřené úvahy nemají být branou k bezbřehé revizi procesů
posuzování vlivů na životní prostředí v následných správních řízeních. Týkají se – s ohledem na uvedenou
argumentaci – jen řízení podle §56 odst. 1 zákona o ochraně přírody, a to pouze v tom rozsahu, kdy předmětem
žádosti je též výjimka pro rostlinný či živočišný druh, který je předmětem ochrany podle práva Evropské unie.
Dále pak musí jít o situaci, kdy není zřejmé, proč byla určitá varianta vyloučena z posuzování v rámci EIA,
ačkoliv jde o variantu reálnou a uskutečnitelnou, a zároveň je věrohodně doloženo, že daná varianta může
představovat menší zásah do přirozeného vývoje těch druhů rostlin a živočichů, které jsou chráněny podle práva
Evropské unie.“
[53] Z citovaného rozsudku šestého senátu tedy plyne, že k tomu, aby stanovisko EIA
představovalo překážku pro zkoumání jiných možných podob záměru v rámci řízení podle §56
zákona o ochraně přírody, musí být v rámci procesu EIA posouzeny varianty, které reálně
připadají v úvahu. K posouzení variant, které nebyly v procesu EIA posouzeny, v řízení o výjimce
podle §56 ZOPK je pak třeba prokázat, že se jedná o variantu reálnou a uskutečnitelnou
a zároveň je věrohodně doloženo, že daná varianta může představovat menší zásah
do přirozeného vývoje chráněných druhů rostlin a živočichů.
[54] V rozsudku ze dne 16. 5. 2017, č. j. 5 As 180/2015 - 51, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že závěry z rozsudku ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 As 73/2015 - 40, je třeba vykládat
v mezích zákonné pravomoci a působnosti rozhodujícího správního orgánu, neboť pouze
v tomto rámci může předmětný správní orgán existenci jiného uspokojivého řešení reálně
posuzovat. „Jak rovněž ve zmíněném rozsudku uvedl šestý senát Nejvyššího správního soudu, nezbytnou
podmínkou toho, aby mohla být v řízení dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny zvažována nová varianta,
je její reálnost a uskutečnitelnost a zároveň musí být věrohodně doloženo, že daná varianta může představovat
menší zásah do přirozeného vývoje zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů (viz bod 42 citovaného rozsudku).
Nejsou-li dané podmínky splněny, nemůže správní orgán v řízení o udělení výjimky „svévolně“ posuzovat reálnost
jiných potenciálních variant, k jejichž posouzení jsou určena jiná řízení a jež spadají do působnosti jiných orgánů.
V tomto smyslu je v dané věci třeba přezkoumat i postup správních orgánů při zvažování existence jiného
uspokojivého řešení ve smyslu §56 zákona o ochraně přírody a krajiny.“
[55] Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dále shledal: „Kritériem pro posouzení reálnosti
konkrétní varianty nejsou toliko hlediska ochrany zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, nýbrž musí
být zvažovány i jiné okolnosti a jejich vzájemné vlivy, k jejichž posouzení není správní orgán v řízení o výjimce
dle §56 zákona o ochraně přírody a krajiny oprávněn. Nemá-li tedy správní orgán doloženo, že pro daný úsek
prokazatelně existuje jiná reálná varianta trasy, není v rámci posuzování „existence jiného uspokojivého řešení“
povinen ani oprávněn komplexně posoudit reálnost alternativních dopravních tras, které nebyly v předchozích
fázích posouzeny, či naopak již byly odmítnuty.“
[56] Z uvedených východisek je třeba vycházet také v posuzovaném případě. Úsek dálnice
D1 0136 se stal na základě nařízení vlády č. 283/2016 Sb., o stanovení prioritních dopravních
záměrů, jedním z devíti prioritních dopravních záměrů, u kterých se aplikovala speciální procesní
pravidla podle §23a zákona č. 100/2001 Sb. Z toho důvodu k němu bylo vydáno závazné
stanovisko podle §23a zákona č. 100/2001 Sb. Podle tohoto stanoviska se z hlediska vedení trasy
jedná o variantu, která byla posouzena v rámci procesu EIA vedeného podle zákona
č. 244/1992 Sb., a k níž bylo vydáno souhlasné stanovisko o hodnocení vlivu záměru na životní
prostředí. V dokumentaci EIA byla hodnocena trasa, která byla zpracována ve studii
Dopravoprojektu Brno (listopad 1999), ve které byla provedena stabilizace trasy (koridoru)
a byly navrženy mostní objekty. Vzhledem k tomu, že vlastní výběr trasy byl již proveden
v předchozích studiích, byl posuzovaný úsek v procesu EIA hodnocen v jedné variantě.
[57] Pro úsek dálnice D1 0136 tedy v procesu EIA i závazném stanovisku podle §23a zákona
č. 100/2001 Sb. nebyly posuzovány alternativní varianty. V řízení o výjimce však nevyšlo najevo,
že by existovala jiná reálná a uskutečnitelná varianta, v jejímž případě by bylo doloženo, že může
představovat menší zásah do přirozeného vývoje chráněných druhů rostlin a živočichů. Nejvyšší
správní soud zdůrazňuje, že k posouzení variant neposuzovaných v procesu EIA v řízení
o výjimce podle §56 ZOPK nepostačuje existence jakékoliv jiné, byť i uskutečnitelné varianty,
nýbrž musí být zároveň prokázáno, že tato varianta představuje menší zásah do přirozeného
vývoje chráněných druhů rostlin a živočichů. Pokud tedy stěžovatel v kasační stížnosti a správní
žalobě odkazoval také na jiné potenciální varianty vedení dotčené dálnice, nejedná se o varianty,
které by mohly být posuzovány v řízení podle §56 ZOPK. Za takovou variantu nelze v první
řadě považovat návrh „západní“ varianty trasy dálnice, který stěžovatel předložil ve správním
řízení pouze ve formě nákresu, ze kterého nelze nijak dovodit reálnou uskutečnitelnost
této varianty ani její dopad na chráněné rostliny a živočichy. Tato „západní varianta“ je navíc
již na první pohled mnohem delší, což by nezbytně znamenalo mnohonásobně větší zábor
zemědělského půdního fondu a další negativní zásah do různých složek životního prostředí,
včetně vysoce pravděpodobného zásahu do stanovišť zvlášť chráněných druhů živočichů.
Ze stejných důvodů za takové varianty nelze považovat další návrhy, které stěžovatel označil
ve správní žalobě. Zajištění lepší ochrany obyvatel Dluhonic, kterou stěžovatel v této souvislosti
argumentuje, není předmětem ani účelem řízení o povolení výjimek dle §56 ZOPK.
[58] Nelze rovněž konstatovat, že by v procesu EIA v roce 2000 došlo k nějakému zjevnému
pochybení ve vztahu ke stanovení trasy dálnice, jelikož tato okolnost nebyla v řízení nijak
doložena a zůstává pouze v rovině tvrzení stěžovatele. Nakonec nelze také přehlédnout,
že stěžovatel sám upozorňuje na možné nedostatky navrhovaného „západního“ řešení, zejména
protnutí biocentra Pod Doubravkou, a fakticky se tak domáhá pouze formálního posouzení
této varianty.
[59] Stěžovatel spolu s podáním kasační stížnosti požádal, aby byl kasační stížnosti přiznán
odkladný účinek. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci meritorně
bez zbytečného odkladu, z důvodu nadbytečnosti již o žádosti o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti nerozhodoval.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[60] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[61] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
[62] Osobám zúčastněným na řízení Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal
v souladu s ustanovením §60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Nejvyšší správní soud
osobám zúčastněným na řízení neuložil v řízení žádnou povinnost, která by mohla přiznání
náhrady nákladů řízení opodstatnit, ani neshledal jiné okolnosti hodné zvláštního zřetele, které
by zakládaly právo na náhradu nákladů řízení.
[63] Stěžovatel uhradil soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku ve výši
1.000 Kč. Vzhledem k tomu, že o tomto návrhu z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud
nerozhodoval, a jedná se o poplatek, u něhož povinnost k jeho úhradě vzniká až právní mocí
rozhodnutí o tomto návrhu (srov. usnesení NSS ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 - 32),
soud rozhodl o vrácení soudního poplatku, k jehož úhradě stěžovatel nebyl povinen (§10 odst. 1
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích).
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu